Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Nakolik si vzpomínám, zvláštní řada událostí, jež se jakoby soustřeďovaly kolem starého sídla Peabodyů, začala hned tu noc. Je pravda, že se mi dostalo nepřímého varování, že se starým domem možná není všechno v pořádku, protože starý Hopkins se mě při předávání klíčů důtklivě ptal, zda chci určité podniknout ten krok a usadit se zde, a neopomněl zdůraznit, že dům "je takový osamělý",, že farmáři z okolí "nikdy neměli Peabodyovy moc v lásce" a že "vždycky bylo dost těžké tu udržet nájemce". "Je to takové místo," pravil skoro zálibně, "kam nikdy nikdo nechodí na výlet. Tam nikdy nenajdete poházené papírové talíře a ubrousky" - samé dvojsmysly, a já nedokázal staříka přimět, aby se omezil na fakta, protože žádná fakta zřejmě neexistovala, kromě toho, že sousedě zahlíželi na tak rozlehlý pozemek uprostřed jinak úrodné orné půdy. Ta se také skutečně prostírala kolem mého majetku ze všech stran kromě čtyřiceti akrů - převážně zalesněných; byl to kraj úpravných polí, kamenných zídek, plůtků, za nimiž rostly stromy a keře, kde se d
obře bydlelo ptákům. Považoval jsem to všechno za stařecké tlachání vyplynulé ze spřízněnosti s farmáři, kteří mě obklopovali: usedlými statnými Severoameričany, kteří se nijak nelišili od Peabodyů, leda že se víc a snad déle lopotili.
Avšak té noci, kdy mezi stromy okolo domu vyla úpěl březnový vítr, mě posedla myšlenka, že nejsem v domě sám. Neznělo to jako kroky, ale prostě jako nějaký nepopsatelný pohyb kdesi v poschodí, jako by se kdosi hýbal ve stísněném prostoru tam a zpět, tam a zpět. Vzpomínám si, že jsem vyšel do velikého temného prostoru, do něhož sestupovalo rozmáchlé schodiště, a napínal sluch do tmy nahoře, protože zvuk jako by se snášel po schodech dolů, někdy nezaměnitelně, někdy jen jako ševel, a já tam stál, naslouchal, naslouchal, naslouchal, snažil se rozpoznat, odkud přichází, snažil se pro něj vykouzlit nějaké racionální vysvětlení, protože jsem jej do té doby nezaslechl, a nakonec jsem usoudil, že to musí být nějaká větev, která se ve větru otírá o dům tam a zpět. Na tom jsem se ustálil a už jsem se tím zvukem nedal rušit - ne že by přestal, ale protože jsem mu dal rozumné oprávnění.
Méně snadné bylo racionálně si vysvětlit sny, které se mi tu noc zdály. Obvykle vůbec sny nemívám, ale tentokrát mě doslova pronásledovaly groteskní a příšerné sny, v nichž jsem hrál trpnou úlohu a byl jsem podrobován nejrůznějším vyšinutím času a prostoru, smyslovým iluzím a několika děsivým pohledům na stínovou postavu ve špičatém černém klobouku s jiným stínovým tvorem po boku. Viděl jsem je jako za sklem, matně, a soumračnou krajinu jako přes skleněný hranol. Nebyly to vlastně sny jen útržky snu, žádný neměl začátek ani konec, avšak zvaly mě do naprosto bizarního a cizího světa, jakoby přes nějaký jiný rozměr, jehož jsem si ve světě bdění nebyl vědomí Ale přečkal jsem tu neklidnou noc, i když mě poněkud zmohla.
Hned nazítří jsem se dozvěděl nesmírně zajímavou věc od architekta, jenž se mnou přijel probrat plány dalších renovací, mladého člověka, který neměl žádné kuriózní představy o starých domech, jaké se běžně vyskytují v zapadlých venkovských koutech. "Když se člověk na ten dům podívá," řekl, "nenapadlo by ho, že je v něm tajná komnata - a dobře schovaná -, viďte?" Rozložil přede mne své nákresy.
"A je tu?"
"Třeba je to 'kněžský přístěnek' pro uprchlé otroky," nadhodil.
"Nikdy jsem ji neviděl."
"Já také ne. Ale podívejte se..." A na plánech, které vytvořil podle základů a místností, jak jsme je znali, mi ukázal, že u severní stěny v patře je v nejstarší části domu neznámý prostor. Kněžský přístěnek to určitě nebyl, protože mezi Peabodyovými nikdy nebyl žádný papeženec. Ale uprchlí otroci? To snad. V tom případě se tu však skrýš objevila příliš brzy, dřív než bylo tolik otroků, aby jejich útěky do Kanady opravňovaly vznik takové místnosti. Ani to nedávalo smysl.
"Myslíte, že byste ji dokázal najít?" zeptal jsem se. "Musí tu být."
A také byla. Chytře ukrytá, přestože nepřítomnost okna v severní stěně ložnice měla vzbudit zvědavost už dřív. Vchod byl utajen v umných řezbách, jež zdobily celou stěnu, postavenou z červeného cedru; kdyby člověk nevěděl, že tam místnost musí být, sotva by uviděl dveře, jež neměly kliku a otvíraly se jen po stisku jedné řezby. Našel je architekt, ne já, protože já na takové věci nikdy nebyl. Konečně, spadalo to spíše do jeho oboru než do mého. Zaotálel jsem jen chviličku, abych si prohlédl zarezivělý mechanismus dveří, než jsem do místnosti vkročil.
Byl to malý, těsný prostor. Nebyl ovšem tak malý jako kněžský přístěnek, dalo se tam asi tři metry kráčet vzpřímeně, třebaže sklon střechy neumožňoval chůzi v jiném směru. Podélně to šlo, napříč ne. Místnost navíc jevila stopy obývání, neboť zůstala nedotčená, s rozloženými knihami a papíry a se židlemi, jež bývaly používány u malého psacího stolku u stěny.
Místnost vypadala velmi neobvykle. Přestože byla malá, její úhly se zdály křivé, jako by se stavitel nenápadně snažil majitele zmást. Mimoto byly na podlaze prapodivné obrazce, některé přímo barbarsky vyřezávané do prken, přibližně kruhové, s nejrůznějšími odpudivými a divnými kresbami po vnějším i vnitřním obvodu. Podobně odpudivý byl i stolek. Byl totiž spíš černý než hnědý a kupodivu vypadal ohořele; vypadal vlastně, jako by sloužil k více účelům než jen jako psací stůl. Navíc na něm ležela hromádka knih, na první pohled velmi starobylých, vázaných v jakési kůži a podobně vázaný rukopis.
Na nějaké zkoumání však nebyl čas, protože se mnou byl architekt a když spatřil všechno, co si přál, totiž potvrdil své podezření, že místnost existuje, dychtil pryč.
"Máme ji zrušit a prorazit tu okno?" zeptal se a dodal: "Určitě si ji nebudete chtít nechat."
"Já nevím," opáčil jsem. "Nejsem si jist. Záleží na tom, jak je stará."
Pokud byla tak starobylá, jak jsem se domníval, chtěl jsem mít možnost trochu ji propátrat, prozkoumat staré knihy. Mimoto nebyl žádný spěch; nemuselo se to rozhodnout ihned, architekt mohl dělat spoustu jiných věcí, než bude nutno uvažovat o utajené místnosti v patře. Při tom jsme zůstali.
Chtěl jsem se do místnosti vrátit hned druhý den, ale jisté události mi v tom zabránily. Za prvé jsem prožil další velmi neklidnou noc a vracely se mi neobyčejně zneklidňující sny, jež jsem si neuměl nijak vysvětlit, protože jsem na sny nikdy netrpěl, leda když jsem byl nemocný. Snad nebylo nepřirozené, že se mi zdálo o předcích, zejména o jednom starci s dlouhým vousem, který nosil špičatý klobouk zvláštního stylu a jehož obličej, který mi byl ve snu nepovědomý, byl ve skutečnosti obličejem mého praděda Asapha Peabodyho, jak jsem zjistil na jednom z řady rodinných portrétu v dolejší hale. Tento předek se jaksi prapodivně pohyboval vzduchem, docela jako by létal. Viděl jsem ho procházet zdmi, kráčet ve vzduchu, jako siluetu v korunách stromů. A kamkoli šel, provázel ho velký černý kocour, který měl tutéž schopnost překračovat zákony času a prostoru. Mé sny neobsahovaly žádný postupující děj ani vnitřní jednotu; byla to pomíchaná řada výjevů, v nichž se můj praděd, jeho kocour, jeho dům a jeho majetek účastnili nespojitých živých obrazů. Zřetelně se pojily k mým snům z předešlé noci a opět je provázely cizorozměrné průvodní jevy oněch prvních nočních zážitku. Lišily se jen tím, že byly zřetelnější. Tyto sny mě neúprosně znepokojovaly celou noc.
Nebyl jsem tedy nijak v náladě slyšet od architekta, že pokračování prací na domě Peabodyů se zase odkládá. Byl zamlklý a nechtělo se mu vysvětlovat, ale naléhal jsem na něj tak dlouho, až přiznal, že dělníci, které najal, mu ráno jeden vedle druhého oznámili, že tu práci nepřijmou. Ujistil mě ovšem, že v Bostonu snadno sežene nějaké laciné polské nebo italské dělníky, jen když budu mít chvilku strpení. Neměl jsem na vybranou, ale ve skutečnosti jsem nebyl tak popuzen, jak jsem předstíral, protože jsem začínal mít jisté pochybnosti, zda by bylo moudré podniknout všechny úpravy, které jsem zamýšlel. Část starého domu konečně musí zůstat stát, jen se musí trochu zesílit, protože velká část kouzla domu spočívá v jeho stáří; proto jsem architekta vybídl, ať nespěchá, a vyrazil jsem do Wilbrahamu na nákupy.
Sotva jsem s nimi začal, uvědomil jsem si, jak nevlídně se na mě domorodci dívají. Do té doby mi buď vůbec nevěnovali pozornost, protože mě neznali, nebo když se se mnou seznámili, zběžně mě zdravili, ale toho rána se všichni tvářili stejně - nikdo se mnou nechtěl mluvit ani být se mnou viděn. I obchodníci se mnou jednali poněkud úsečně, pokud nebyli rovnou nepříjemní, a svým chováním mi dávali zřetelně najevo, že by byli raději, kdybych šel nakupovat jinam. Napadlo mě, že se třeba dozvěděli o mých plánech na obnovu starého domu a ze dvou důvodů jsou proti tomu - bud že by renovace zničila jeho kouzlo, nebo že by naopak prodloužila život kusu majetku, který by okolní farmáři rádi zabrali a rozorali, jakmile by dům a les zmizely.
Po chvíli však ve mně převládlo podráždění. Nejsem přece žádný pária a nezasloužím si, aby se mi vyhýbali, a když jsem posléze došel do kanceláře Ahaba Hopkinse, ulevil jsem si mnohem výmluvněji, než bývalo mým zvykem, přestože jsem viděl, že ho to uvádí do rozpaků.
"Víte, pane Peabody," snažil se mě ukonejšit, "já bych si to tak nebral. Ti lidé zažili těžký otřes a jsou v ošklivé, podezřívavé náladě. Mimoto jsou hrozně pověrčiví. Jsem starý člověk a vím, že nikdy nebyli jiní."
Hopkinsova vážnost mě zarazila. "Říkáte otřes. Promiňte - já o ničem neslyšel."
Vrhl na mě prapodivný pohled, který mě docela vyvedl z míry. "Pane Peabody, dvě míle po silnici od vás žije jedna rodina. Jmenují se Taylorovi. S Georgem se dobře znám. Mají deset dětí. Nebo bych měl raději říct měli. Včera v noci zmizel z postele jejich druhý nejmladší chlapeček, sotva dvouleté děcko, a není po něm ani stopy."
"To je mi líto, ale co to má společného se mnou?"
"Určitě nic, pane Peabody. Jste tu ale poměrně cizí a - hm, jednou se to musíte dovědět -jméno Peabody tu nemá dobrý zvuk. Abych pravdu řekl, hodně zdejších lidí je přímo nenávidí."
Byl jsem ohromen a nepokoušel jsem se to tajit. "Ale proč?" "Protože spousta lidí věří kdejakému drbu a šeptané historce, ať je nevím jak směšná," odpověděl Hopkins. "Už jste dost starý na to, abyste to chápal, i když náš venkov neznáte, pane Peabody. Když jsem byl malý, kolovaly o vašem pradědečkovi všelijaké historky, a protože v době, kdy na statku bydlel, došlo ke zmizení několika malých dětí, po nichž se nikdy nenašly žádné stopy, je tu snad přirozený sklon ty dvě věci spojovat - nový Peabody na statku a opakování úkazu spojovaného se zdejším pobytem jiného Peabodyho." "To je nehoráznost!" zvolal jsem.
"Nepochybně," přisvědčil s nesnesitelnou vyrovnaností Hopkins, "ale tak už to je. Navíc máme duben a za necelý měsíc bude Valpuržina noc."
Zřejmě jsem vypadal tak nechápavě, že ho to zmátlo.
"Ale pane Peabody," řekl s falešnou bodrostí, "přece musíte vědět, že vašeho pradědečka považovali za čarodějníka!" Rozloučil jsem se s ním velmi znepokojen. Přestože jsem byl šokován a pobouřen, přestože jsem byl rozhořčen tím, jak mi místní lidé dávají najevo svůj odpor a - ano - strach, ještě víc mě vyvádělo z míry hlodavé podezření, že události včerejší noci a dnešního dne v sobě mají znepokojivou logiku. O pradědovi se mi zdály opravdu divné věci, a teď jsem o něm slyšel mnohem důraznější výrok. Vyrozuměl jsem jen tolik, že pověrčiví lidé pohlíželi na mého praděda jako na mužský protějšek čarodějnice - čarodějníka neboli černokněžníka. Ať už ho nazývali, jak chtěli, tak ho vnímali. Už jsem se nepokoušel být na domorodce slušný a zdvořilý, když odvraceli hlavy, jakmile jsem se blížil, ale nasedl jsem do auta a odjel na statek. Tam byla má trpělivost znovu vyzkoušena, protože na dveřích jsem našel připíchnutou načmáranou výstrahu - list papíru, na nějž nějaký negramotný zlomyslný soused tužkou naškrábal: "Vipadněte - nebo..."