Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Snad to bylo těmi tísnivými zážitky, ale můj spánek byl té noci ještě mnohem víc zneklidňován sny než předešlou noc. Byl tu však jeden velký rozdíl - výjevy, které jsem v neklidném spánku viděl, byly souvislejší. Opět v nich vystupoval můj praděd Asaph Peabody, ale teď vypadal tak zlověstně, že budil strach, a jeho kocour měl zježenou srst na krku, uši nastražené a ocas vztyčený - byl to obludný tvor, který se vznášel nebo plul po jeho boku nebo za ním. Praděd něco nesl - věc bílé nebo tělové barvy, ale nejasnost snu mi to nedovolila rozpoznat. Plul lesy, nad krajinou, mezi stromy, putoval úzkými chodbami a jednou byl určitě v hrobce nebo ve sklepení. Poznával jsem také některé části domu. V mých snech však nebyl sám - v pozadí se vždy vyskytoval stínový, nestvůrný Černý muž - ne černoch, ale muž
tah pronikavě černý, že byl doslova temnější než noc, ale očí mu planuly jako živý oheň. Okolo starce byli všelijací menší tvorové - netopýři, krysy, ohyzdné zakrslé stvůry, jež byly půl člověk, půl krysa. Zároveň jsem měl i sluchové halucinace, protože se mi chvílemi zdálo, že slyšíte dušený pláč, jakoby dítěte v bolestech, a zároveň ohavný kdákavý smích a hlas prozpěvující: "Asaph zase bude. Asaph zase poroste."
Když jsem se konečně z té dlouhé noční můry probudil, právě když do pokoje začalo pronikat světlo, byl bych přísahal, že mi v uších pořád zní dětský pláč, jako by vycházel přímo ze zdí. Už jsem neusnul, ale ležel jsem s vytřeštěnýma očima a ptal se, co přinesou další noci.
Sny mi na chvíli vyhnal z hlavy příjezd polských dělníků z Bostonu Byli neteční a mlčenliví. Jejích předák, statný chlapík jménem Jon Cieciorka, byl věcný a zvyklý své podřízené komandovat. Byl to svalnatý padesátník a tři muži, které vedl, se spěšně pohybovali podle jeho rozkazů, jako by se báli jeho hněvu. Předák vysvětlil, že architektovi původně řekli, že budou moci až za týden, ale jiná práce byla odložena, a tak jsou zde; poslali architektovi telegram a přijeli z Bostonu. Plány mají a vědí, co se má dělat.
Jejích prvním činem bylo otlučení omítky ze severní zdi přímo pod tajnou komnatou. Museli pracovat opatrně, protože nesměli vybourat ani porušit nosníky poschodí. Omítka i latě, které byly starobylé ruční výroby, jak jsem si všiml, sotva muži začali pracovat, se musely odstranit a vyměnit; omítka se už před léty začala špinit a odlupovat, takže se v místnosti stěží dalo bydlet. Stejně na tom předtím byl í kus domu, který jsem nyní obýval, ale protože tam jsem podnikl větší změny, úpravy trvaly déle.
Chvíli jsem se díval, jak pracují, a právě jsem si zvykl na jejich bušení, když náhle ustalo. Chviličku jsem čekal, potom jsem vstal a šel do haly. Právě včas abych viděl, jalo se všichni čtyři tísní u zdi, pověrčivě se křižují, couvají, a pak se najednou dávají na útěk z domu. Když kolem mne běžel Cieciorka, křikl na mě v hrůze a hněvu nadávku. Pak byli pryč, a zatímco jsem stál jako do země vrostlý, slyšel jsem, jak jejich vůz startuje a překotně se řítí od mého pozemku.
Naprosto zmaten jsem zamířil tam, kde pracovali. Sundali velký kus omítky a latí; zůstaly tam dokonce poházené nástroje. Při práci odkryli část zdi, jež se skrývala za podkladovou deskou, a všechno nahromaděné smetí, jež tam během let napadalo. Teprve když jsem byl u stěny, spatřil jsem, co museli spatřit oni, a pochopil, co ty pověrčivce vehnalo se strachem a hnusem z domu.
U paty zdi za podkladovou deskou totiž mezi dávno zežloutlými papíry rozhlodanými od myší, jež na sobě přesto dosud nesly nesporně kabalistické znaky z nějakých dávných dnů, mezi zhoubnými nástroji smrti a zkázy - krátkými dýkovitými noži zrezivělými čímsi, co určitě musela být krev - ležely drobné lebky a hosti nejméně tří dětí!
Nevěřícně jsem zíral, protože pověrčivé nesmysly, které jsem pouhý den předtím slyšel od Ahaba Hopkinse, zněly rázem zlověstněji. To jsem si uvědomil okamžitě. Během pradědova pobytu se ztrácely děti; byl podezříván z černokněžnictví nebo čarodějnictví, z účasti na obřadech, při nichž hrály roli dětské oběti, a tady, uvnitř zdí jeho domu, jsou pozůstatky, jež propůjčují váhu podezřením sousedů o jeho nekalé činnosti!
Jakmile mě přešel první šok, věděl jsem, že musím jednat rychle. Pokud se někdo dozví o tomto odhalení, bude můj pobyt tady opravdu hořce nešťastný, o to se bohabojní sousedé postarají. Už jsem neotálel, doběhl jsem pro lepenkovou krabici, posbíral do ní kosti až po nejmenší zbyteček, jaký se dal najít, a odnesl to hrůzné břemeno do rodové hrobky a tam jsem kostičky vysypal do výklenku, kde kdysi odpočívaly ostatky Jedidiáše Peabodyho, nyní dávno obrácené v prach. Drobné lebky se naštěstí rozpadly, takže každý, kdo by to tu prohledával, by našel jen pozůstatky někoho dávno mrtvého, a jedině odborník by dokázal určit původ kostí, které zůstaly natolik neporušené, aby se z nich vůbec něco poznalo. Než podají polští dělníci zprávu architektovi, budu moci její pravdivost popřít. Na tu zprávu jsem však čekal marně, protože zděšení Poláci architektovi nikdy ani slovem neprozradili skutečný důvod, proč od práce utekli.
Nečekal jsem na architekta, který nakonec jistě najde někoho, kdo se ujme žádaných úprav, a veden instinktem, o němž jsem ani netušil, že jej mám, jsem se se silnou baterkou vypravil do tajné komnaty, odhodlán ji s nejvyšší pečlivostí prozkoumat. Vzápětí mě čekal objev, z něhož mě zamrazilo: přestože stopy, které jsme s architektem nadělali při svém krátkém vstupu do komory, byly dosud zřetelné, byly tu i jiné, novější stopy, jež naznačovaly, že v této místnosti od posledně někdo - nebo něco - byl nebo bylo. Stopy byly zřetelně - bosé mužské nohy a stejně nezaměnitelné stopy kočky. To ovšem nebyly nejděsivější doklady čehosi nekalého - začínaly však v severovýchodním rohu podivně zkoseně komnaty v místě, kde se člověk vůbec nemohl postavit a kočka jen stěží. Přesto se zhmotnili právě tam a odtamtud kráčeli kupředu směrem k černému stolku - kde bylo něco mnohem horšího, ale toho jsem si nevšim, dokud jsem podle stop nedošel skoro až k němu.
Stolek byl čerstvě potřísněný. Stála tam loužička nějaké vazké tekutiny, jakoby vyvřelá ze dřeva - sotva víc než decimetr v průměru, vedle stopy v prachu, jež vypadala, jako by tam byla ležela kočka, panenka nebo nějaký uzlík. Zíral jsem na loužičku, snažil se ve světle baterky určit, co by to mohlo být, posvítil jsem si na strop, abych viděl, jestli tamtudy neprší, a až pak jsem si vzpomněl, že od mě první a jediné návštěvy v tajné komnatě nepršelo. Pak jsem se loužičky dotkl ukazovákem a zvedl jej ke světlu. Byla to červená barva - barva krve - a já v tu chvíli s určitostí věděl, že to krev je. Jak se tam dostala, o tom jsem se neodvážil přemýšlet.
Tou dobou se mi už v mysli tísnily ty nejděsivější závěry, ale beze vší logiky. Ucouvl jsem od stolku a jen jsem honem popadl několik knih vázaných v kůži a rukopis, který tam také ležel; s nimi jsem se vrátil do prozaičtějšího prostředí - kde pokoje nebyly postaveny se zdánlivě nemožnými úhly, jež by napovídaly něco o dimenzích přesahujících lidské poznání. Skoro provinile jsem s knihami přitisknutými k prsům chvátal dolů do svého obývacího pokoje.
Jakmile jsem knihy otevřel, pocítil jsem zvláštní, tajemně přesvědčení, že vím, co v nich je. Přesto jsem je do té doby nikdy neviděl, a pokud vím, nikdy jsem nenarazil na názvy jako Malleus maleficarum nebo Daemonialitas od Sinistrariho. Pojednávaly o čarování a černokněžnictví, o všemožných zaklínadlech a pověstech, o hubení čarodějnic a čarodějníku ohněm, o jejich způsobu cestování - "mezi jejich hlavní činnosti patří přenášení těla z místa na místo... svedeni iluzemi a mámením
ďáblů vskutku, jak věří a tvrdí, jezdí v noci na jistých zvířatech... nebo prostě vykročí do vzduchu z otvoru, jež byly zbudovány pro ně a pro nikoho jiného. Satan sám ve snech obluzuje mysl, kterou drží v zajetí, a vede ji křivými cestičkami... Berou mast, kterou podle ďáblových pokynů vyrábějí z údů dětí, zejména těch, které zabili, a pomazávají s ní židli nebo koště, načež jsou ihned vyzdviženi do vzduchu, ve dne jako v noci, buď viditelně, nebo, přejí-li si to, neviditelně..." Dál jsem nečetl a obrátil se k Sinistrarimu.
Téměř ihned mi padlo oko na tuto znepokojivou pasáž: "Promittunt Diabolo statis temporibus sacrificia, et oblationes; singulis quindecim diebus zel singulo mense saltem, necem alicujus infantis, aut mortale veneficum et singulis hebdomadis alia rvala in damnum humani generis, ut grandines, tempestates, incendia; mortem animalium...," vykládající, jak čarodějníci a čarodějnice musejí. po určitých obdobích zavraždit dítě nebo vykonat jiný zhoubný magický úkon. Ze samotného čtení na mě padl nepopsatelný úlek, takže jsem se na ostatní knihy, které jsem si přinesl, sorta podíval. Byly to Vitae sophistrarum od Eunapia, Auaninovo De Natura Daemonum Stampova Fuga Satanae, Bougetův Discours des Sorciers a ono dílo bez názvu od Olauta Magna, vázané v hladké černé kůži, o níž jsem si až později uvědomil, že je lidská.
Samo vlastnictví těchto knih svědčilo o víc než obyčejném zájmu o čarodějné nauky; ano, tak zjevně to vysvětlovalo pověrčivé mínění o mém pradědovi, které bylo ve Wilbrahamu a okolí tak rozšířené, že jsem ihned pochopil, proč tak dlouho přetrvalo. Muselo tu ale být něco víc, protože o těch knihách mohlo vědět jen málo lidí. Co tedy? Kostičky ve zdi pod tajnou komnatou mluvily nesporně o nějaké ohavné souvislosti mezi domem Peabodyů a nerozluštěnými zločiny z minulých let. Ani to však jistě nebylo na veřejnosti známo. V životě mého praděda musel být nějaký viditelný rys, který tu spojitost v jejích mysli vytvořil, nejen jeho samotářství a pověst lakomce, o nichž jsem věděl. Klíč sotva najdu mezi věcmi z tajné komnaty, ale mohl by být někde ve sloupcích starých ročníků wilbrahamské Gazette, které byly k dispozici v městské knihovně.
Za půl hodiny jsem už stál mezi regály té instituce a propátrával stará čísla Gazette. Byla to náročná práce, protože jsem musel hledat naslepo v jednom čísle z doby pradědova zralého věku po druhém, a vůbec jsem neměl jistotu, že hledání bude odměněno, přestože noviny v jeho době byly rozhodně méně sešněrované právními omezeními než dnes. Hledal jsem přes hodinu, aniž jsem narazil na jméno Asaph Peabody, přestože jsem se pozdržel u článků učících "hrůzy" páchané na lidech - především na dětech - z okolí domu Peabodyů, vždy s redakčními otázkami ohledně "zvířete", jež "bylo údajně jakési velké černé stvoření a podle zpráv mělo různé rozměry - někdy bylo velké jako kočka, jindy i jako lev" -, což byla okolnost bezpochyby vyplývající pouze z obrazotvornosti svědků podávajících zprávu, a to byly převážně děti do deseti let, oběti zmrzačení nebo pokousání, jimž se podařilo uniknout. V tom měly štěstí proti mladším dětem, které během roku 1905, o němž jsem četl, beze stopy zmizely. Nikde tam však nebyla ani zmínka o mém pradědovi a nenašla se žádná až do roku jeho úmrtí.
Teprve tehdy otiskl redaktor Gazette to, co muselo být obecným přesvědčením o Asaphu Peabodyovi. ,,Odešel Asaph Peabody. Bude se na něj dlouho vzpomínat. Jsou mezi námi takoví, kteří mu připisovali schopnosti, jaké se hodí spíš do dob minulých než k dnešku. Jeden Peabody byl mezi obviněnými v Salemu a ze Salemu také přišel Jedidiáš Peabody, který si postavil dům u Wilbrahamu Pověry se neřídí rozumem. Snad je to jen shoda okolností, že černého kocoura Asapha Peabodyho nikdo od pánovy smrti nespatřil, a jistě je jen ošklivou pověstí, že Peabodyho rakev nebyla před pohřbem otevřena, protože v tělesných tkáních nebo v pohřebních obyčejích došlo k jakési změně, kvůli níž by otevření rakve bylo nemoudré. Tak se opět dopřává víry babským povídačkám, že čarodějník musí být pochován obličejem dolů a pak se ho nesmí již nic dotknout, jedině oheň..."
Bylo to psáno zvláštním, vyhýbavým stylem, přesto mi to řeklo hodně, .snad až nepříjemně víc, než jsem předpokládal. Na pradědova kocoura se pohlíželo jako na jeho osobního démona - neboť každá čarodějnice a čarodějník mají svého ochočeného šotka v takové podobě, jakou se sám rozhodne na sebe vzít. Co je přirozenější, než že pradědova kocoura mylné pokládali za šotka, když jej za života provázel stejně věrně jako v mých snech o starci? To, co mě v redakční poznámce zneklidnilo, byla zmínka o způsobu jeho pohřbu, protože jsem věděl,co redaktor vědět nemohl - že Asaph Peabody byl skutečně pohřben obličejem dolů. Věděl jsem něco navíc - že s ním bylo hnuto, což se nemělo stát. A tušil jsem ještě víc - že po starém sídle Peabodyů chodí i něco jiného než já, obchází to v mých snech, po krajině a ve vzduchu!