Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Svého praděda Asapha Peabodyho jsem nikdy neviděl, přestože mi bylo už pět let, když zemřel na svém velkém statku severovýchodně od města Wilbraham ve státě Massachusetts. Mám dětskou vzpomínku, jak jsme jednou byli na návštěvě, když stařec stonal; otec s matkou šli nahoru do ložnice, ale já zůstal dole s chůvou, a nikdy jsem ho tedy nespatřil. Podle pověsti byl boháč, ale čas hlodá na bohatství jako na všem jiném. Vždyť i kámen je smrtelný, a od peněz se jistě nedá čekat, že vydrží v souboji se stále rostoucími daněmi, takže jich po každém úmrtí trochu ubylo. A úmrtí bylo v naší rodině potom, co v roce 1907 zemřel praděd, mnoho. Po něm zemřeli dva strýcové - jeden padl na západní frontě a druhý utonul na Lusitánii Protože třetí strýc zemřel už dříve a žádný z nich se nikdy neoženil, statek připadl po dědečkově smrti v roce 1919 mému otci.
Můj otec netíhl k venkovu, jako tíhla většina jeho předků, a ani se nepokusil projevit zájem o zděděný statek, jen utrácel pradědovy peníze na různé investice v Bostonu a New Yorku. Ani matka nesdílela můj zájem o massachusettský venkov. Přesto se žádný z nich neodhodlal statek prodat, ačkoli jednou, když jsem byl právě doma z univerzity, matka navrhla, aby se majetek prodal, a otec chladně odmítl o té věci hovořit; vzpomínám si, jak náhle zledověl - není vhodnější pojmenování pro jeho reakci -, a na jeho kuriózní zmínku o "dědictví Peabodyů" a jeho pečlivě volená slova: "Dědeček předpověděl, že kdosi z jeho krve se dědictví opět ujme." Matka se výsměšně zeptala: "Jakého dědictví? Copak je tvůj otec skoro celé nerozházel?"
Na to otec neodpověděl a zůstal při svém ledovém ujištění, že existují dobré důvody, proč majetek nelze prodat, jako by na něm leželo břemeno nástupnictví Přesto se na ten majetek nikdy nezajel podívat; daně pravidelně platil jistý právník z Wilbrahamu, Ahab Hopkins, který rodičům pravidelně podával o majetku zprávy, ačkoli oni je vždy ignorovali a odmítali předem každý návrh, že by se měl majetek "udržovat", slovy: "To by bylo čiré vyhazování peněz."
Majetek tedy byl a zůstal opuštěný. Právník se párkrát nesměle pokusil jej pronajmout, ale ani přechodný rozkvět Wilbrahamu nepřilákal na starou usedlost víc než krátkodobé nájemce, a tak statek Peabodyů neúprosně podléhal času a povětří. Byl tedy v uboze zanedbaném stavu, když jsem jej na podzim roku 1929 zdědil po náhlém úmrtí obou rodičů při autonehodě. Protože však hospodářská krize toho roku značné znehodnotila pozemky rozhodl jsem se prodat svůj majetek v Bostonu a znovu si zařídit dům u Wilbrahamu. Po smrti rodičů jsem byl dostatečně finančně zajištěný na to; abych si mohl dovolit nechat právnického řemesla, které ode mne vždy vyžadovalo větší péči a pozornost, než jsem mu byl ochoten věnovat.
Plán ovšem nebylo možno provést, dokud nebude aspoň část starého domu znovu uzpůsobena k bydlení. Sídlo bylo výsledkem práce mnoha generací. Původní stavba pocházela z roku 1787. Zpočátku to byla prostá usedlost strohých linií s nedokončeným patrem a čtyřmi působivými sloupy vpředu. Během doby se z ní stalo jádro domu, jakési jeho srdce. Následující generace jej pozměňovaly a doplňovaly - nejdříve rozmáchlým schodištěm a patrem, pak různými zákoutími a křídly, takže v době, kdy jsem se tam hodlal usídlit, to byla velká členitá stavba zabírající víc než akr půdy, doplněná paloukem a zahradou, jež byly stejně zanedbané jako dům.
Přísné koloniální linie změkčilo stáří a méně styloví stavitelé, takže architektura již nebyla čistá, a mansardové střechy soupeřily se štítovými, okna z malých tabulek s velkými, vyřezávané římsy s hladkými, vikýře s nečleněnou střechou. Celkový dojem, který dům budil, nebyl nepříjemný, ale pro člověka vnímavého k architektuře musel vypadat jako žalostná směsice architektonických stylů a druhů výzdoby. Každý takový dojem však jisté ihned zmírnily košaté jilmy a duby, jež se přimykaly k domu ze všech stran kromě zahradní, o kterou soupeřily dávno nestříhané růže s náletem topolů a bříz. Celkově tedy dům přes nánosy času a rozličných vkusů budil dojem zašlé nádhery a i jeho nenatřené zdi ladily s mohutnými stromy okolo.
V domě bylo plných sedmadvacet pokojů. Vybral jsem si z nich k renovaci tři v jihovýchodním rohu a celý podzim a začátek zimy jsem jezdil z Bostonu dohlížet na postup prací. Po vyčištění a navoskování vysvitla nádherná barva starého dřeva, zavedení elektřiny zaplašilo z pokojů šero a hluboko do zimy mě zdržel jen vodovod; čtyřiadvacátého února jsem se však mohl usadit v rodovém sídle Peabodyů. Pak jsem se měsíc zabýval plány na přestavbu zbytku domu, a přestože jsem původně zamýšlel dát některé přístavby strhnout a ponechat jen nejstarší části, brzy jsem ten plán opustil ve prospěch rozhodnutí nechat dům tak, jak je, protože byl prostoupen kouzlem, které se nepochybně zrodilo z těch mnoha generací, které v něm žily, i z veškerého dění, které se v jeho zdech odehrálo.
Do měsíce jsem si to místo zamiloval, a co bylo původně dočasné útočiště stalo se náhle splněním celoživotního ideálu. Ale běda, ten ideál se rozrostl do takových rozměrů, že s sebou přinesl grandiózní podnik, který mě nenápadně vychýlil z dráhy a uvedl mé na cestu, jíž jsem se nikdy nechtěl dát. Bylo to rozhodnutí přestěhovat ostatky mých rodičů, kteří byli řádně pochováni na bostonském hřbitově, do rodinné hrobky vytesané v úbočí kopce na dohled od domu, ač trochu stranou od silnice procházející kolem pozemku. K tomu se připojilo odhodlání pokusit se přivézt zpět do Spojených států i kosti zemřelého strýce, jež odpočívaly někde ve Francii, a tak znovu spojit celou rodinu, nakolik to bude možné, na dědičném území u Wilbrahamu. Byl to právě takový plán, jaký mohl napadnout starého mládence, který byl zároveň uzavřeným samotářem, jaký se ze mne stal za jediný měsíc, obklopeného architektovými náčrtky a pověstmi starého domu, jenž se právě chystal nastoupit nové období života v éře daleko vzdálené svým prostým počátkům.
V souvislosti s tím plánem jsem se jednoho březnového dne vypravil k rodinné hrobce s klíči, jež mi předal právník starající se o celý majetek. Hrobka nebyla nijak nápadná; běžně nebylo vidět víc něž masivní dveře, neboť byla vyhloubena do přirozeného svahu a téměř zakryta stromy, jež po desetiletí nikdo neprořezával. Dveře i hrobka byly postaveny tak, aby vydržely staletí; byly téměř stejně staré jako dům a po mnoho generací tam byli pohřbíváni všichni příslušníci rodu Peabodyů od starého Jedidiáše který byl prvním obyvatelem domu. Dveře se mi trochu vzpíraly, protože je už léta nikdo neotvíral, ale nakonec se poddaly a hrobka se přede mnou rozevřela.
Mrtví Peabodyové leželi ve svých rakvích; bylo jich třicet sedm, některé výklenky, kde odpočívali ti nejstarší, obsahovaly jen zbytky rakví, kdežto Jedidiášův byl úplně prázdný; ani smítko prachu neukazovalo, že by na tom místě někdy spočívala rakev a tělo. Byli však v pořádku, kromě truhly s tělem mého praděda Asapha Peabodyho. Ta se zdála podivné posunutá - nestála v řadě s ostatními nověji pohřbenými, dědečkem a strýcem, na něž nezbyly výklenky, ale rakve stály prostě na římse před stěnou s výklenky. Navíc se zdálo, jako by se byl někdo pokoušel nadzvednout víko, protože jeden pant byl ulomený a druhý volný.
Instinktivně jsem se pokusil pradědovu rakev srovnat, ale víko se přitom posunulo ještě víc a mému udivenému pohledu se ukázalo vše, co zbylo z Asapha Peabodyho. Viděl jsem, že jakýmsi ošklivým nedopatřením byl pohřben obličejem dolů - ani tak dlouho po jeho smrti jsem nechtěl pomyslet na to, že by stařec mohl být pohřben v kataleptickém stavu, a tak bolestně skonat až v onom těsném bezvzdušném prostoru. Nezůstalo z něho nic než kosti a kousky oděvu. Přesto mě to nutilo napravit chybu či nehodu, ať už to bylo jedno, či druhé; sundal jsem tedy víko a s úctou obrátil lebku i kosti tak, aby pradědova kostra ležela v náležité poloze. Tento čin, který by se snad za jiných okolností zdál hrůzný, mi připadal naprosto přirozený, protože hrobka byla prozářena slunečním světlem a podlaha za otevřenými dveřmi byla tečkovaná stíny, takže to tam nevypadalo nijak pochmurně. S potěšením jsem shledal, že je tam místo pro oba rodiče, mého strýce - pokud se podaří jeho ostatky najít a přivézt z Francie - a konečně i pro mně.
Byl jsem tedy připraven uskutečnit svůj plán, nechal jsem hrobku po sobě dobře uzamčenou a cestou k domu jsem přemítal, jak dopravit strýcovy pozůstatky zpátky do rodné země.
Bez otálení jsem napsal na úřady v Bostonu ohledně exhumace rodičů a na místní úřad o povolení rodiče znovu pohřbít do rodinné hrobky.