Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II
Pan Artur v předsíni

Za tři dny, v touž hodinu a skoro na minutu, bylo zazvoněno u dveří, na nichž visela tabulka se jménem pana Soboty. Lesklá, skleněná, asi centimetr tlustá tabulka, na okrajích šikmo zbroušená, spodem černá, a na té černé půdě krásným, zlatým písmem renezančním nic než Alexander Sobota. K tomu ani Dr. nebo Prof., ani továrník nebo velkoobchodník. Pyšně, hrdě skvělo se tu jen prosté jméno. Nebylo třeba žádného jiného titulu, žádného přívlastku. Znamenalo to skoro více než jakékoli jméno s přídomkem šlechtickým. Celá Praha a všechna její předměstí věděla, kdo jest Alexander Sobota, a věděla, že se pod tímto štítem ukrývá nanejmíň milion staré měny. Velmi dobře to věděli také členové Nějakého klubu; ti věděli vůbec a skoro na haléř, co je v které nedobytné pokladně žádoucích tchánů a "kolik váží" která nevěsta z jejich společnosti. Věděli to lépe než berní úřady, a pokud se týkalo pana Alexandra Soboty a jeho jediné dcery Leontýnky, věděl to dojista i náš pan Artur. Uměliť všichni členové Nějakého klubu znamenitě "lustrovati v knihách". Lustrovati jest výraz advokátský a značí podívat se příslušné partaji do nejhlubších útrob, majetkových totiž. Prozkoumat knihy gruntovní, všechna aktiva a pasiva, která jsou v nich zapsána. Tyto knihy jsou u soudů každému, a hlavně advokátům přístupné. A ježto dům Arturova otce byl v obchodních stycích s domem páně Sobotovým, mohl Artur skoro navlas vědět, jak si pan Sobota i kromě gruntovních knih stojí. Pan Alexander Sobota byl pak velmi přičinlivý, obezřelý a zámožný průmyslník i obchodník. Toto vysvětlení jsme dlužni každému, kdo by jen pouhou náhodou nevěděl, kým byl nebo kým jest pan Sobota.
Po zazvonění cvaklo víčko okrouhlé špehýrky ve dveřích, odsunulo se, spadlo zas, a Terina otevřela dveře. A rozumí se, že z jejích úst skoro s otevřením zaznělo: "Rukulíbám, vašnosti!"
"Servus, Terinko. Pan Sobota je doma?" otázal se pan Artur.
"Copak by tu dělal? V závodě je."
"Milostpaní je doma?" ptal se pan Artur už trochu váhavěji.
"Ale není, vašnosti. Musela z domu, má nějakou poradu v azylu pro děti."
Panu Arturovi se očividně ulehčilo. A teď se už mnohem srdnatěji otázal: "Tedy je doma jen slečna Leontýna?"
"Je doma. Ale taky se chystá někam ven, aspoň povídala... Račte dále!"
Pan Artur se vsunul do předsíně. Vyňal z vesty připravenou dvoukorunu, ještě stříbrnou, vtiskl ji do dívčiny dlaně, zamžoural a řekl: "Ona je výborné děvče, Terinko. Jak jí žere pes?"
"Pes?" podivila se Terina. "Vždyť my žádného nemáme."
Terina byla zanedbané, zaostalé děvče. Krom toho nebyla členem Nějakého klubu, v kterém bylo obvyklým pozdravením: "Jak ti žere pes? - Jak ti píská klavír?"
Nezasvěcený člověk, zaslechl-li takovou otázku, domníval se, že tu běží o nemocného psa, o porouchané piano. Ale nebylo to nic jiného než pouhá společenská "pitominka", jak říkali sami členové klubu, a byla výhradním majetkem jen příslušníků zlaté pražské mládeže. Tato zlatá mládež vůbec, a členové Nějakého klubu zvláště, měli vždy velmi případný a duchaplný způsob společenského pozdravu. Kdysi dávněji jistý příslušník této družiny zaslechl v nějaké krčmě - a kdožví, nebylo-li to taky na Klamovce - nové pozdravení z úst nějakého domorodce košířského: "Tě péro, Véno!" - Zaslechl a byl nad tím vynálezem všecek u vytržení. Něco podobného nebylo by mu do smrti připadlo. Kde to ti lidé berou! Již neměl na Klamovce stání, již tam nevytrval do konce, ale spěchal do svého klubu, aby se tam se svým objevem vytasil, a jen měl trhání, aby ho nikdo nepředešel. Neboť tato dvě slova byla podle jeho úsudku neobyčejným vtipem, přímo perlou, nesmírným obohacením společenské krasomluvy. Chvátal, aby nepřišel do prázdného klubu, a když vstoupil, zvolal ke všem dvanácti přítomným členům vítězoslavně a dvanáctkrát, každému ruku tiskna: "Tě péro, Alfréde! Tě péro, Gustave!" - a nakonec si ponechal Václava Truksu: "Tě péro, Véno!"
Všichni vyvalovali oči, kde to sebral, všichni záviděli, a z hloubi sklepa musilo vyvandrovat šest čerstvých lahví mělnického, aby krásný ten pozdrav horlivým připíjením důstojně oslavili. Tak bylo ve vrstvě "vrchních desíti tisíc", v ústech pražské smetánky, zavedeno roztomilé to úsloví. Bohužel však, všeho do času. "Tě péro" se zatím bylo rozletělo mnohem šíře, než se toho nadáli členové Nějakého klubu, až se pak stalo majetkem téměř vše­obecným, až je i každý rošťák pokřikoval na kamaráda. Bylo svrchovaně třeba nahradit je něčím novým, a tu zas jiný zasloužilý člen přišel s novou kořistí, kterouž taky ulovil kdesi na obvodu Prahy, ve společnostech, do kterých se vstupovalo bez klubovního odznaku, v kabátě na poslední knoflík upjatém, a pokud možno s límcem ohrnutým, aby vrstevní různost nebyla tak nápadná. A nové to úsloví znělo: "Jak ti žere pes? - Jak ti hrajou varhany?"
Věc byla neskonale krásná, členové Nějakého klubu byli nadšeni. Byla krásná i proto, že mohla mít nekonečné a nevyčerpatelné variace. Na počátku byla arci podstatná jména spojována s přiměřenými slovesy: "Jak ti píská kanár? - Jak ti mňouká kocour?" Potom však shledáno, že takováto kombinace je příliš prostá, průhledná, ba přirozená. A tu jistý duchaplný člen klubu (bohužel jeho jméno nezůstalo zachováno pro vděk potomstva) vymyslil, že klubovní pozdrav bude tím zdařilejší, čím méně se sloveso hodí ke jménu podstatnému. V tom že vězí pravý vtip. "Jak ti svítí kalendář? - Jak ti melou kamna?" Bylo to tak svůdné, že mládenecký ten pozdrav skoro zatepla pochytili a sobě osvojili také dívčí členové klubu, příslušnice zlaté mládeže ženské, a pozdravovaly se tak se zálibou na promenádě, o svátcích, narozeninách, při návratu z letního bytu, o čajových dýcháncích. A bylo svrchovaně půvabné, když se dvě taková poupata setkala a z krásných rtíků jedné či druhé zaznělo: "Jak ti vrčí perka, Milado?" Nebo: "Jak ti duje vítr, Vlastičko?"
Bohužel o tom o všem Terina Sobotovic ještě nevěděla. Řekli jsme, že byla zanedbaného vychování, dívka ze starého sekula, ač jí bylo teprve dvaadvacet let. Pro její vrstvu dělo se vždycky velmi málo. Terina posud neměla ani potuchy o snahách eugenických, nerozuměla, proč byla v Praze zařízena filiálka Armády spásy se vší tou pouliční komedií, a divila se nesmírně, proč se starodávnému čaji pojednou říká fajfoklok. Když se jí časem přihodilo, že pozapomněla a slila čaj o chvilku později, zaklela si v kuchyni: "Zatracený fajfoklok! Zas je dnes tmavý jak bulijón!"
Ostatně abychom upřímně řekli, sám pan Artur měl chvíle - sice velmi vzácné, řídké - kdy se mu zdálo, že jeho výchova ještě není naprosto dokonalá, a proto mu nedostatky Terininy nepřekážely. V tom byl velmi shovívavý. Nemůže mít každá víla kuchyňská takovou turnýru a polituru jako dcery z rodin. Vzpomínal vděčně na Klamovku, kde se od tamních junáků a dívek naučil mnohému, o čem mu nepověděli ani ve škole, ani v taneční škole Kaskově. A potom jen hořce litoval, že tamní jeho výchovné neděle byly náhle, předčasně a navždy přerušeny, když Klamovka byla zakoupena pro nějaký špitál nebo jaký jiný účel veřejného blaha.
Nad udivenou Terininou odpovědí se pan Artur docela nic ne­pozastavil. Že v domácnosti Sobotových není psa, věděl dávno. I řekl k děvčeti: "Tedy šla, Terinko, a ohlásila mě slečně. Doufám, že mne očekává."
Terina ještě nedošla ke dveřím pokoje, z něhož se vcházelo do komnatky slečniny, když se tyto dveře otevřely a na prahu stála slečna Leontýna, ustrojena na vycházku.
Pan Artur vypoulil oči, otevřel ústa a překvapením jako by byl náhle pozbýval vlády v těle i v prstech: nejprve mu z ruky vypadl klobouk, potom hůl se stříbrnou berličkou, nechal obé ležet na podlaze, rozpřáhl ruce a zvolal žalostně: "Jak to, slečno Leontýnko? Jdu si pro odpověď, a ona - totiž slečna Leontýnka - je na odchodu. Což jste zapomněla?"
"Nezapomněla, Arture. Ale počítala jsem se vším. Že přijdete, i že nepřijdete. Mám nějakou obstarávku, kterou bych si ráda vyřídila ještě dnes. Zadruhé bych vás nejraději slyšela a vám odpovídala na neutrální půdě. To je ulice, procházka, park. Toužím po čerstvém vzduchu, myslím, že mi ho za hovoru s vámi bude třeba. Víte, v těchto omezených prostorách je mi někdy těsno. Doufám, že jste srozuměn?"
Ochotná Terina Arturovi zdvíhala, co upustil, a on, přijímaje z jedné strany klobouk, z druhé hůl, odpovídal všecek schlíplý, jako zmoklý, zatímco Terina mizela v kuchyni: "Co mám dělat? Musím být srozuměn. Ačkoli věc tak důvěrná, jako je má, byla by vyžadovala taky důvěrného místa, žádného nepovolaného ucha, ani vzdáleného, žádného všetečného pohledu. Vždyť víte, co je všady protivných lidí."
"Vím, Arture, vím, vždy si to připomenu, kdykoli s vámi - totiž kdykoli mezi lidi musím. Ale možná že bychom nebyli dlouho sami. Maminka tu může být každou chvíli."
"Leda to," povzdychl Artur. "Maminka při tom zatím být nemusí. Matinku necháme nakonec, pravda-li?"
"Možná že ji vůbec všeho ušetříme, Arture," řekla slečna Leontýna s významným pohledem. Ale poněvadž v předsíni nebylo zcela jasno a poněvadž v tu chvíli slečna Týna byla od okna odvrácena, pan Artur toho pohledu neviděl. A slečnina slova mu jen tak letěla kolem uší.
"Nuže vpřed, Arture!" pobídla slečna krasavce. Potom vstrčila hlavu do kuchyně a povelela: "Terinko, zavěste řetěz na dveře!"
Vyšli na chodbu, na dveřích uvnitř zachrastil řetěz, oba mladí lidé dusali ze schodů. Totiž: slečna Leontýna se snášela bez všeho hluku jako pěna, a jen pan Artur klopýtal za ní hlučně v nových tvrdých střevících amerických, tvaru dřevákového, a všecek nesvůj, nevrlý a nevěda, co si má o počínání slečny Týny myslit. Téhle změny dnešního programu se nenadál. Vše si představoval docela jinak. Byl připraven i na to, že před slečnou Týnkou klekne, uspořádal si na to doma pečlivou zkoušku. Ale kdepak teď bude klekat, na ulici nebo v parku! To by bylo velmi nápadné a křiklavé. O tom se ani v Nějakém klubu nikdy nikdo nezmínil.