Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III
Pan Artur na skřipci

Pan Artur kráčel podle slečny Leontýny hodnou chvíli mlčky, popleten a zmaten, že ho vyvedla na ulici, a teprv teď se mu rozleželo v hlavě, kterak to udělala. Řekla mu: "Maminka tu může být co nevidět!" - Ale Terina povídala, že milostpaní šla do nějakého azylu, tedy do schůze, a pan Artur věděl, nebo aspoň tušil, že paničky s takovými schůzemi nespěchají. Když se jednou sejdou, důkladně si pohovoří. Měl doma taky maminku a sestru, i věděl, jak vypadá ženská návštěva. Povídají-li si dámy celou hodinu v saloně, loučí se pak ještě půl hodiny v předsíni, ba i na prahu v otevřených dveřích vydrží stát dalších dvacet minut, než padnou poslední věty: "Tak sbohem, Klárinko - Míninko - Pepinko - to jste hodná, že jste si na nás vzpomněla, tak dávno jste tu nebyla, a přijďte zas brzy, budeme se těšit, abychom si trochu lépe pohovořily," atd., atd. A pak ještě nekonečné potřásání rukou, divže se prsty ve dveřích, už zapadajících, neuskřípnou. Ani průvan tu paničkám a slečinkám nepřekáží, hlava jim netřeští, nohy dlouhým stáním neobolí. Všechno to znal ze zkušenosti, a pojednou slečna Leontýna: "Maminka tu může být co nevidět!" Jen aby ho tím z domu vystrnadila. Kdyby se měl o svém rozpoložení v tu chvíli vyjádřit v klubu, řekl by dojista: "Byl jsem vám z toho jelen, hoši, hlavou přes klandr, skrz naskrz v pytli!" Arcižeť o tomhle vyvedení z Egypta nebude nikomu vyprávět. Utržil by pěkný výšklebek. Ale v duchu si něco podobného povídal.
A teď teprv mu připadlo, že měl říci: "Ne, slečno Leontýno, nehnu se, dokud mi neodpovíte." Ale bylo pozdě.
Pan Artur vůbec velmi často věděl až v noci na posteli, jak měl někomu odpovědět odpůldne nebo večer, a pak mu připadaly po čertech břitké parády, chceme-li hovořiti po šermířsku; neboť pan Artur byl krom svého Nějakého klubu taky členem klubu šermířského.
Ani slečna Leontýna mnoho nemluvila. Když vyšla z domu, polibovala si, že je krásný den, za chvíli se zeptala, je-li v rodině páně Arturově všechno zdrávo, a zase za chvíli se zastavila u nějaké módní skříně a poznamenala:
"To jsou splašené nápady."
"Však ty taky máš splašené nápady!" byl by rád odpověděl pan Artur, ale chránil se. Jen si to pomyslil a přitom se opatrně odvrátil stranou, aby Leontýnka ani z jeho pohledu neuhodla, jakou to má neuctivou myšlenku.
Ale když prošli Mikulášskou třídou a když Leontýna zamířila na Čechův most, Artur se už nezdržel.
"Povídala jste, drahá Leontýnko, že máte jakousi obstarávku, a teď mě vedete někam až do Holešovic."
Jako by na to byla čekala, odpověděla Leontýna bez rozmýšlení:
"Ano, Arture, a nejdříve si chci vyřídit vás, abych pak mohla jít klidně po svém. Víte? A tam za Vltavou chodí méně lidí."
"Ale to jsme mohli jít k dětské nemocnici," řekl Artur žalostně. "Tam teprv chodí málo lidí, a pak Horskou ulicí dolů k Vyšehradu - tam už dokonce nikoho nepotkáte."
Slečna Leontýna se usmála.
"V tak pusté končině přece se mi nechtělo, Arture. Tam bych s vámi byla nadobro bezbranná."
"Chudáčku," řekl Artur malomyslně. "Vy asi máte ze mne strachu! Proč mě takhle zavádíte? Jak jsem se těšil, že si tam ve vašem pokoji upřímně ze srdce pohovoříme."
"Chci s vámi promluvit upřímně, Arture, a proto jsem se rozhodla pro tento způsob. Snad se dostaneme k věcem, při kterých bych vám nemohla pohlédnout do tváře - nebo vy mně. Takto jdu podle vás a musím dávat pozor na cestu - vy taky - naše zraky se nesetkají při každém slově, bude nám oběma snáze. Chápete již?"
"Vás je někdy těžko chápat, drahá Leontýnko," odpovídal Artur a pohled, jejž upřel na půvabnou svou družku, svědčil zřejmě o tom, že Týnčiným slovům nerozumí.
Byli přes most. Leontýna se rozhlédla na obě strany a dala se vlevo, k Malé Straně, podél Občanské plovárny, ke Strakovské akademii. Artur poslušně capal podle ní, nemaje ponětí, kam až jej slečna povede a kdy konečně začne mluvit. A tu pojednou, beze všeho úvodu, Leontýna řekla:
"Arture, před třemi dny jste mi nabídl ruku. Přemýšlela jsem o tom. Vlastně jsem o tom přemýšlela již dříve, neboť jsem věděla, že jednoho dne tak učiníte. Očekávala jsem to. Uvědomil jste si všechny důsledky svého vyjádření?"
"Jaké důsledky to myslíte, drahá Leontýnko?"
"Arture, vidím, že s vámi musím hovořit lopatitěji, abych se vyjádřila ve vašem slohu klubovním. Máte vy mě rád?"
Artur vyvalil oči a zastavil se.
"Ale má drahá Leontýnko! Kdybych vás neměl rád -"
"Nestůjte a pojďte, Arture. Co by si lidé pomyslili, kdybychom se každých dvacet kroků zastavili! - Máte vy mě tak rád, že byste beze mne nemohl žít? K zbláznění rád?"
"K zbláznění, Leontýnko? Vidíte, tahle otázka z vašich úst mě překvapuje. Znám vás jako rozumnou dámu, a vy chcete, abych se zbláznil. To bych nerad. Zdali bych bez vás nemohl žít? Snad tím nechcete říci, kdybyste mě odmítla, abych se šel utopit?"
"Máte mě tedy rád zcela rozumně, pravda-li, Arture? To ráda slyším. Zdá se mi, že bláznivé lásky za mnoho nestojí. Připadlo vám také, mám-li i já vás ráda?"
"To právě bych od vás rád slyšel, drahá Leontýnko. Ale proto jste mě nemusila vláčet až pod Belveder. To jste mi mohla říci v Praze, doma."
"Jste roztomilý nápadník, Arture! Bude ona mít s vámi co dělat, než vás trochu vychová."
"Kdožpak?" podivil se Artur.
"Vaše budoucí žena, která si vás konečně vezme."
"Vždyť já žádnou jinou nechci!" skoro vykřikl. "Chci vás."
"Dobrá, Arture. Uvažoval jste taky o tom, jak spolu budeme živi? Z čeho?"
Artur poznovu vyvalil oči.
"Vy jste výborná, Leontýnko! Což si myslíte, že nevím, kterak si pan Alexander Sobota stojí? Váš tatínek je dávno milionář a můj taky. A za tu vojnu si snad taky ještě trochu nakeťasili."
Jen to pan Artur vyslovil, a teď stanula Leontýna. Její líce, rázem zbledlá, nabyla ostrých, tvrdých rysů, skoro hran, její zraky jen sršely. A když promluvila, její hlas se chvěl.
"Arture, nevím, co dělal váš otec. Ale ještě jedno takové slovo o mém otci, a můžete se vrátit po mostě domů. Neodvažujte se hanebné to slovo, hanebný ten pojem uvádět v jakékoli spojení se jménem mého otce. Můj otec nekeťasil, zapište si to! Na jeho prstech nelpí žádný špinavý, a dokonce snad krvavý zisk. V tu dobu, kdy celý svět myslil, že se pod ním půda propadne, a kdy mnozí podnikatelé náhle propouštěli své lidi, nebo jim po plantážnicku strhli polovinu mzdy, podržel můj otec všechny do posledního a platil jim i tehdy, když celý závod přestal na tři měsíce pracovat. Můj otec předvídal, že se všechno zase vzpamatuje, a doufá podnes, že se tak stane. Přesto se můj podíl o něco ztenčil, abyste věděl vše. Nejsem dcera keťasova a nejsem keťaská nevěsta. Pamatujte si to! - A teď pojďte dál!"
Artur se díval na Leontýnu jako zpráskaný pes, před očima se mu kmitalo cosi jako pavučiny.
"Slečno Leontýno, pokorně vás prosím za odpuštění," žebronil. "Nemyslil jsem to tak. Vždyť víte sama - jste taková inteligentní dívka - hrabal kdekdo - je to pouhý technický výraz -"
"Mlčte, Arture!" velela Leontýna, kráčejíc o krok napřed. "Pěkný technický výraz! Hanba každému, o kom se to právem řekne. Věčná skvrna ulpí i na jeho potomcích. Mamon vydřený z rukou nejpotřebnějších! Krev vysátá z hladových lidí! A vy jste se odvážil..."
"Leontýnko," zaúpěl Artur, spínaje ruce.
A potom řekl žalostně:
"Jaký to záviděníhodný otec, váš tatínek! Jakého to má zastánce v dceři!"
"Kéž by taky váš měl takového syna!"
"Vždyť já nejsem tak opovrženíhodný, Leontýnko."
"Doufám, Arture, a proto ještě smíte jít se mnou. Jen si časem nevidíte do úst."
"Dám si pozor, předrahá Leontýnko," ujišťoval Artur, "dám si pozor."
"Ano, Arture, dávejte si pozor a nevyjadřujte se tak neomaleně jako mezi svými kamarády v klubu. Ta škola vám nesvědčí."
"Ale, drahá Leontýnko," odpovídal Artur schlíplý, "nehněvejte se na mne - vždyť tam taky chodíte."
"Někam chodit musím, Arture, a nevěděla jsem - ani snad maminka - kam se to dáváme zapisovat. Řeklo se: Nesmíte tak doma zasychat, musíte trochu do společnosti. Chápejte přece: dcery se vyvádějí na tržiště. Tak jsme padly na nepravé. Ale nelituji toho, že jsem poznala tu vaši společnost. Vím aspoň, co mě čeká."
Leontýna se na chvilku odmlčela, potom pokračovala:
"Arture, jednoho dne se vdát musím, vdát se chci. Nechci uschnout a zakysat. Ach, kdybych navždycky měla rodiče, snad bych od nich do smrti nechtěla. Ale každé děvče touží po vlastní domácnosti. Vdám-li se však, chci mít muže, na nějž bych mohla ukázat s pýchou. - Zkoumala jsem vás tam všechny, všichni se mi zprotivili svou jalovostí, prázdnotou, ba mnozí nízkým smýšlením. Honba za nevěstami. Která má více! S kterou bych mohl bezstarostně žít! Na kterou bych nemusil nic vynakládat! Tato myšlenka vede je všechny, rozumíte mi? Všechny!"
"Ale dovolte, Leontýnko," řekl Artur nesměle, aby zas nějak neklopýtl, "vždyť taky dívky z našich kruhů mnoho pro sebe potřebují. Toť aby měl člověk doly v Kalifornii, aby mohl vydržovat ženu..."
"Fuj, Arture! Vydržovat! Vidíte, jak smýšlíte. Což si ženu vydržujete? Přenášíte i na ženu slovo, které může platit jen o těch vašich dočasných přítelkyních, které si mladí pánové vaší vrstvy vydržují? Dnes tu, zítra onu? Ale mne tedy nepočítejte k oněm, které i jako ženy chtějí být vydržovány. Chci být milována -"
"Vždyť vás mám rád, Leontýnko -"
"- a chci být ženou, pro kterou je muž schopen všech obětí. Jste schopen něčeho takového?"
Artur nevěděl, jak by odpověděl. Mlčel.
"Nakonec tedy, Arture, jsem zavrhla šmahem všechny vaše kamarády, všechny vaše vrstevníky a nadějné ženichy, a zastavila jsem se ve svém zkoumání u vás. Ve váš prospěch jsem shledala, že jste dokonale vyvinutý a dobře urostlý junák." (Artur se po těchto slovech bezděčně narovnal, vypjal hruď, povznesl hlavu.) "Zjistilo se taky, že jste zcela zdráv. Přijala vás na vysoké pojištění společnost, u které vás otec váš pojistil a která má nejpřísnější podmínky. Vysílá na prohlídku svých klientů tři lékaře, z nichž jeden o druhém neví..."
"Prosím vás, drahá Leontýnko!" poulil Artur oči. "Vy jste na mne zjednala detektivy!"
"Šlo to bez detektivů, Arture. Těšilo mě, že jste zdráv; vdám-li se, chci muže zdravého. To je tedy ve váš prospěch. Ve váš neprospěch však jsem shledala, že jste veliký chlapec. Posud bez rozumu."
"Leontýnko, taky vy začínáte s rozumem? Toho jsem se kdysi od svého papá naposlouchal až do omrzení. Teprve když viděl, že mluví na dluh, měl jsem od něho pokoj. Rozum, rozum! Ale copak se vším tím rozumem! Vždyť je mi teprv třicet let. Až budu jako náš starý pán nebo váš tatínek, taky budu mít rozum."
"Nemluvíte právě příliš uctivě o svém otci, Arture, a nechápete, že mě tím nenaplníte velikým nadšením pro sebe. Ale tolik vězte, že kdo se chce oženit, má mít aspoň kousek rozumu. Aby věděl, co to je založit vlastní domácnost, rodinu, vést ženu, děti. - Zadruhé jsem shledala, že nejste sice člověk zkažený, ale pokažený. Vaše okolí, vaše společnost vás pokazila. Jste lenošivý, lelkujete celý den, pídíte se jen po zábavách. Váš otec sedí od rána do večera ve své pisárně a pracuje - vy kradete Pánubohu čas. Chodíte stále jako panák ze žurnálu, ale viděla bych vás ráda jednou zaprášeného, unaveného - prací unaveného, rozumíte mi? Abyste přišel domů v propocené košili, převlékl se, sedl k večeři a řekl: Ach, jak jsem rád, že sedím tuhle, že si odpočinu - za zlaté tele mě nikdo nikam nevytáhne. - Ale tak vás ještě nikdy nikdo neviděl. Vaším živlem jsou kabarety, biografy, noční vinárny, závody, dostihy -"
"Kdopak vám tohle všecko pověděl, Leontýnko?" žasl Artur.
"Sám jste to na sebe pověděl, Arture, v klubu; dnes to, zítra ono. Ne mně, v tom jste byl dost opatrný, ale jiným, a ti a ty to zas řekli mně. Byl jste velmi upřímný k děvčatům, po kterých jste nepásl. Nepomyslil jste, že my si taky povídáme, že máme také své důvěrnosti. To byli moji detektivové."
"Zatrápené žáby - heleďte je!" ulevil si Artur.
"To všechno bych vám já jako vaše žena netrpěla, Arture. Vězte to dříve, než bude pozdě. - Utrácíte peníze svého otce -"
"Vždyť jsem jeho tichým společníkem, Leontýnko."
"Vím to. Ano, velmi tichým společníkem. Lépe byste řekl neviditelným. Ve vašem závodě snad jsou lidé, kteří vás tam ještě okem nespatřili, kteří snad vás ani neznají. Vždycky jsem litovala, že jsem se nenarodila chlapcem. Jak by mě těšilo pracovat v závodě s otcem, probíhat všemi prostorami, všemu se naučit, všemu rozumět a pak bych zasedla v pisárně, abych se naučila taky samostatnému vedení obchodu. Pomáhám otci arci i takto, píši na stroji, udržuji v pořádku jeho registraturu -"
Teď se Artur zastavil podruhé, rozpřáhl ruce, vypoulil oči jako kapr, otevřel ústa a konečně zvolal ve svrchovaném úžase:
"Vy píšete na stroji, slečno Leontýno!? Vy udržujete registraturu -?"
"Ano, Arture," odpověděla Leontýna pevně. "Zatím arci jen dopoledne, abych uvykla. Snad ani nevíte, že jsem vychodila obchodní školu."
"Vy máte obchodní školu, Leontýnko?" žasl Artur víc a více.
"Co je na tom tak neobyčejného, že se tolik divíte? Slyšel jste, kterak lituji, že jsem se nezrodila chlapcem. Věčně otec nebude mlád - neboť on je mlád, třebaže mu je padesát let. A jestliže - kdyby měl syna - by mohlo na jeho domě být napsáno Alexander Sobota a syn, proč by tam jednoho dne nemohlo být napsáno Alexander Sobota a dcera? Proč?"
Zraky slečny Leontýny plály, jako by ten zlatý nápis v duchu již viděla na štítě.
"Leontýnko," řekl Artur, smekaje klobouk a ukláněje se, "veškerá úcta! Tohle jsem o vás nevěděl."
"Nevíte mnoho ještě věcí, Arture, poněvadž se staráte o samé ničemnosti - a chcete se ženit. Já však vím ještě něco."
Pokyvem hlavy i ruky pobídla Artura, aby šli dále. Její tvář zvážněla a Leontýna řekla teď odměřeně a vyslýchavě jako vyšetřující soudce:
"Konečně mám k vám velmi závažnou otázku: Řekl jste jednoho večera, kdyby vám neparírovala žena, kterou byste si vzal, že by vám pranic na tom nezáleželo a že byste si ani za nehet z toho nic nedělal poslat ji domů a dát se s ní rozvést. Řekl jste tak čili nic? Odpovězte, ano nebo ne!"
"Prosím vás, Leontýnko, kdo vám tohle -?"
"Pravím, abyste odpověděl určitě. Ano, nebo ne?"
"Drahá Leontýnko, abych řekl pravdu, na mou duši, nepamatuji se... Člověk leckdy něco řekne."
"Ano, Arture, člověk někdy mnoho tlachá, o tom jsem se ve vašem klubu mnohokrát přesvědčila. Řekl jste tak, nebo neřekl?"
Panu Arturovi vyvstával pot na čele. Byl to první pot z rozhovoru s dívkou. Ať kdy tlachal co tlachal, nezpotil se při tom nikdy, leda horkem. Ale v tuto chvíli, co mu na čele vyrazil pot, nebylo mu horko. Spíše ho po těle trochu zamrazilo.
"Slečno Leontýno...," řekl všecek stísněn, jako by prosil za smilování, aby ho déle netrýznila.
"Pomohu vám, Arture. Seděl při tom taky mladý Vavák."
"Taky svědka na to máte, Leontýnko! A ten pacholek..."
"Vyjadřujete se jako nakladač, Arture. Pamatujte, že nesedíte v klubu, že mluvíte se mnou."
"Pardon, pardon, drahá Leontýnko!" omlouval se. "Ale když na člověka píchne takovou věc -"
"Ne pan Vavák mi 'nepíchl' nic. Pronesl jste se takto ke Klárce Rumpálovic."
"Ta vám to donesla? To je mrcha!" vyhrkl Artur.
"Pošlu vám velké vydání Galantoma, Arture, abyste o poznání zušlechtil svou mluvu. Klárka Rumpálovic je docela hodné děvče. Nevyzváněla, ale urazilo ji to. A když se rozhorlila po tomto vašem vyjádření a přiměřeně vám odpověděla, naprosto jste se nevzpamatoval a řekl jste: 'Já se vůbec ožením jenom na zkoušku, tak na půl, na čtvrt léta. První manželství málokdy za něco stojí.' - A teď tedy přicházíte ke mně, Arture, a mně nabízíte, abych právě já byla na půl nebo na čtvrt léta vaším pokusným králíkem? Na mně chcete vyzkoušet manželství, abyste se vyškolil pro druhé, lepší, a mne pak za půl nebo za čtvrt léta poslal domů, k rodičům? Právě já bych vás pak měla potkávat s onou druhou, vydařenější a snad šťastnější ženou, a měla bych tu vždy a poznovu být otravována pohledem ženy, která opanovala mé místo? Nebo vy nemáte ani ponětí, jaký strašlivý, vražedný jed je v pohledu ženy, která zvítězila, byť se přitom i nejvlídněji usmívala. Mne by věčně měla otravovat vzpomínka na vaše první a na vaše poslední objetí, provázená vědomím, že jsem žena odložená? Arture, pomyslil jste na to na všechno? Právě Leontýnu Sobotovu jste si k tomu vyhlédl?"
Tato slova dopověděla Leontýna na zámeckém předhradí u Černé věže, na kterém oba mladí lidé stanuli. Byliť za hovoru prošli podél Strakovské akademie i Klárovem a dali se potom vzhůru ke Hradu. Ne však po Starých zámeckých schodech. Slečna Leontýna zúmyslna zabočila vpravo, na Opyš, v onu křivolakou, strmou a v tu dobu prázdnou uličku středověkého rázu, ve které je chodec jak ze světa ztracen. Dopověděla svá slova udýchána zlézáním příkrého Opyše i rozčilena hovorem, opřela se pravicí o zubatou, vydrolenou, chátrající obrubu bašty a upřela pohled na kamenné panorama Prahy, rozkládající se hluboko ve vltavském údolu a skvějící se v záři slunce, schylujícího se ponenáhlu k západu. Sotva však v tu chvíli viděla tajemnou a zdaleka tichou pohádku Prahy. Na řasy se jí kladlo cosi jako lehounký, a přece neprůzračný závoj. Nutkalo ji, aby sáhla pro kapesní šátek a přetřela si oči. Ale něco takového nemá Artur vidět. Chtěla zůstat pevná do posledního slova. Stála tak chvíli, až se jí podařilo setřást ten závoj rychlým pomžikáváním, a teprve pak pomalu otočila hlavu, aby pohlédla na svého průvodce. Teď je na něm, aby odpovídal.