Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV
Arturovo první polepšení a jeho přísaha

Pan Artur si své námluvy u slečny Leontýny myslil docela jinak. Když k ní před třemi dny přicházel se svým vyjádřením, šel docela najisto, bezpečen, že se mu nemůže dostat jiné odpovědi než pří­znivé. Nebo tolik věděl, aspoň se toho domýšlel: Kdyby se stejným návrhem přišel ke kterékoli jiné dívce své vrstvy, své společnosti, k dívce, která by ho byla hodna a jeho rodiny důstojna - tu by mu každá podala ne jednu ruku, nýbrž obě, padla by mu kolem krku a všecka rozjařena by zvolala: "Tak ano, Arturku! A kdypak budeme mít svatbu?"
Snad ani nemohl za toto své mínění. Stejným způsobem soudili o svých budoucích vyvolených všichni členové Nějakého klubu, opakovali si to při každé příležitosti, utvrzovali se v tom navzájem, kolovalo to v jejich krvi. Měli to z domova, vychovávalo se to v nich, slýchali to od maminek již od chlapeckých let.
"Ty si vybereš podle své chuti, Francínku, Karlíčku, Venoušku," říkávaly ty maminky, "kterou budeš chtít. A takovou, která nám i tobě bude dělat čest, rozumíš?"
V obyčejnou mluvu přeloženo, znamenalo to: "Takovou, která bude mít aspoň tolik jako ty, a raděj víc."
Neboť tyto maminky od té chvíle, kdy jim synáček vyrůstal z dětských madlotek, spisovaly si v duchu adresář všech pražských rodin, z kterých by si Francínek, Karlíček, Venoušek mohl přivést nevěstu. A požadavkem nejdůležitějším byla otázka majetková. Jak bude která nevěsta těžká. Vlastnosti duševní, povahové, byly celkem lhostejné. Dívka "z rodiny" nemůže mít žádnou vadu. Její maminka ji vychovává právě tak jako tato maminka svého synáčka. Proto se k sobě hodí, ať si kdokoli vybere kteroukoli do páru. Jen jednu obavu mívaly maminky (i tatínkové) nadějných ženichů a nevěst. Aby se jim dětičky "nezapletly" s někým pod karakter a pod váhu svých rodičů. To bylo vždycky pro dobrou rodinu nehodou největší. V těchto vrstvách totiž odedávna a důsledně bylo uváděno v praxi známé přísloví o čertu a té jeho povědomé hromadě.
Vším tím byl napojen i pan Artur, sám nevěda, o ničem nepřemýšleje. Tak uvykl měřit všechny dívky své vrstvy stejnou měrou, a tak se rozhodl pro Leontýnu. Podivná věc, Leontýnka mu nepodala obě ruce, nepadla mu kolem krku, vyžádala si tři dny na rozmyšlenou. Nu, dobrá, řekl si pan Artur, Leontýnka je trochu jiná. Dělá trochu drahoty. (Kdyby se měl vyjádřit mluvou klubovní, řekl by: Chce tě na chvíli potahat, aby se tak lacino neprodala.) Ale dnes ti tedy řekne: "Jsem vaše, Arture." A dojista dojde i k tomu objetí a snad padne i první políbení. Pan Artur sklidil již nejednu hubičku od dívek, Leontýna však byla v té věci velmi zdrženlivá. Taky při společenských hrách tomu dovedla pokaždé uniknout.
A tu pojednou, krom všeho nadání, Leontýna mu tu povídá něco jiného, vzala jej na paškál (klubovním výrazem!), zmentorovala ho, jako by k ní chodil do školy.
Jestliže si Artur kdy pomyslil, že by jeho námluvy měly výsledek nepříznivý (pravíme opatrně jestliže!), pak dojista věděl, co učiní. Řekne jí: "Tak mi neměla za zlé, milá Leontýnko, a mívala se hezky. Půjdeme o dům dále!" Obrátí se na podpatku a vybere si časem jinou, a ne takovou křehotinku. Nemá naspěch, je mu teprve třicet let. Pro jednu pannu -!
Podivná věc, teď to neudělal. Sice ještě, když se plahočil strmým Opyšem (má ta holka nápady! Cožpak je členem alpského klubu?), našpoulil ústa a potichu i pohvizdoval, vlastně jen pofukoval, aby to neslyšela a zas ho nějak nezkárala. Když je taková mentorka, zavzdoruje si taky on a po všem tom kázání jí řekne: "Tedy dobrá, Leontýnko, nedomluvili jsme se. Dám jí ještě tři dny na rozmyšlenou, a pak mi napsala, chce-li nebo nechce-li. Vždyť já taky nejsem za krejcar."
Ale teď to neřekl. Když Leontýna ve svém rozhorlení domluvila a na Prahu se zahleděla, jako by ho tu ani nebylo; když tu stála jako socha, on pak viděl jen ze strany její jemnou tvář, odrážející se od pozadí temného zdiva, její ňadra, vzdouvající se po námaze stoupání do příkrého vrchu a horlivého řečnění přitom; když popatřil na její štíhlý pás a oblý bok - tu se mu teprv zdála žádoucnější než kdykoli předtím. Dodneška byla po jeho mínění zcela lehce dosažitelná, náhle mu uniká. Rozumí-li dobře všemu, co pronesla, znamená to kvinde. On, Artur, kterému nejedna dívka v klubu kladla léčky, odmítnut! Co tomu řeknou kamarádi? Utajeno to nezůstane. Snad už zpozorovali, že má právě na ni spadeno (vyjádřeno klubovně). Ale vzal čert kamarády, o ty neběží - o něj tu běží. Když teď pomyslil, že je všemu konec, že si Leontýnka dříve či později vezme někoho jiného a že pak on, pan Artur, bude "odloženým" nápadníkem, tu ho to popadlo za srdce. Neboť konečně taky on měl srdce, které tu není míněno jen ve smyslu anatomickém.
Ale ještě hůře. Náhle se milému panu Arturovi zdálo, že mu padají šupiny z očí, že vystoupil ze sebe a že na sebe hledí z jisté dálky. A že se vidí skutečně tak, jak jej bezděky vylíčila Leontýna. Dodneška se domýšlel, že je učiněným kavalírem, chlapíkem bez vady, rytířem beze vší hany. Leontýnin krátký rozklad jako by mu byl otevřel oči. Starý tatík by si byl mohl jazyk z huby vymluvit, tomu nevěřil. V maminčiných očích býval vždy vzorným synáčkem. A Leontýna mu řekla, že krade Pánubohu den!
Když domyslil všechno, nač v tu chvíli myslit mohl a dovedl, vztáhl Artur pravou paži, aby pojal slečnu Leontýnu za ruku. Chtěl se jí tak zadržet, jako vzpíná ruce člověk tonoucí. Jako by doufal, že jej Leontýna k sobě pozdvihne a tím ho zachrání. Dojista má tolik moci a síly, jen bude-li také chtít. Ale zůstalo při pouhém nesmělém pokuse a ruka Arturova zase sklesla podle těla. Stálať tu Leontýna, jako by se byla odmyslila ze světa, naprosto nepozorujíc Arturovo hnutí. Nebylo lze poznat, vpíjí-li se tak celým pohledem v obraz Prahy nebo noří-li se sama v sebe.
A tak tedy Artur započal hovořit.
A poněvadž v tu chvíli zněly něčí kroky od Starých zámeckých schodů, mluvil hlasem ztlumeným, skoro šeptem.
"Pověděla jste mi věci, drahá slečno Leontýno, jakých si ke mně netroufal ještě nikdo. Kdyby mi to řekl některý muž, se zlou by se potázal; kdyby mi to řekla kterákoli jiná žena, obrátil bych se k ní zády a nechal bych ji stát uprostřed náměstí. To mi věřte. Vy jste jediná dívka, která mi to směla povědět a byla jista, že se ode mne nedočká urážky..."
Leontýna sebou ani nehnula a řekla rovně před sebe: "Ani já jsem nechtěla urazit člověka, který mi nabídl ruku a požádal o mou. Ale ve chvíli tak vážné, která měla rozhodnout snad o mém celém dalším životě, o veškeré budoucnosti, kterou bych nerada lehkovážně prohrála, musila jsem upřímně povědět, jak o něm soudím."
"Tedy jste mě nadobro odsoudila, slečno Leontýno?"
Leontýna postihla v otázce zvláštní záchvěv Arturova hlasu, který ji skoro potěšil. Ale neodpověděla. A toto její mlčení zas naplnilo Artura nadějí, že snad není vše ztraceno. I pokračoval, a teď pronikalo z jeho hlasu cosi hořkého: "Jste učiněný kazatel, Leontýnko, jen škoda, že jste si vše, co jste mi chtěla vyslípnout, ponechala až na dnešek, že jste mi něco neřekla už dávno v klubu. Vždyť jsme tam všichni stejní. Nikdy jste se neprojevila."
"Nedával jste dobrý pozor, Arture. Není třeba vždy mluvit, aby bylo zřejmo, co si člověk myslí."
"Budiž, Leontýnko, byl jsem zaslepen. Vytýkáte mi mé vyjadřování, ale což jste nikdy neslyšela naše slečinky? Věřte mi, že dobrou polovinu všeho jsem pochytil právě od nich."
"Mám za to, že jim křivdíte, Arture."
"Nebudu vám nic dokazovat, Leontýnko. Nesejde mi na tom - jen se u vás chci poněkud ospravedlnit. Ale když musím slyšet z vašich úst, že jsem chlapec..."
"Řekla jsem veliký chlapec, Arture, a v tom je jistý rozdíl. Ani tím jsem vás nechtěla urazit. Ale vždyť opravdu některé vaše počiny jsou čistě chlapecké. Máte u sebe navštívenku? Dejte mi ji."
Artur vyvalil oči. Nač teď potřebuje navštívenku? Přesto sáhl v náprsí kabátu, vyňal tobolku a podal dívce navštívenku.
Leontýna na ni pohlédla a bedlivě ji přečetla.
"Arture, váš milý otec se jmenuje Tomáš Drmola, jak možno číst na jeho obchodním štítě, na všech jeho účtech, na záhlavích dopisů a memorand. Na této vaší navštívence se čte Artur Darmola. Nezdá se vám, že je to směšné?"
Artur neodpovídal.
"Odpovězte mi, Arture, viděl váš otec tyto vaše navštívenky?"
"Neviděl," odpověděl Artur jako z donucení. "Mám je toliko pro své přátele."
"A co myslíte, že by řekl váš otec, kdyby se mu taková vizitka dostala do ruky?"
Artur odvětil po malé pomlčce: "Nevím, co by řekl."
"Mohla bych vám to povědět za něj, Arture," rozhorlovala se Leontýna, "ale nechci se vás dotknout, abyste mi nevytýkal nezdvořilost. Jen mně vysvětlete, proč jste se dopustil tohoto nesmyslu?"
"Povím vám to, drahá Leontýno," odpovídal Artur v tísni. "Chtěl jsem svému jménu dodat trochu sympatičtějšího zvuku. Víte, Drmola, to je takové zatrac -, ach, nehněvejte se, slečno Leontýno. Drmola, Drmola - jako bych stále jen drmolil, hubou mlel, a to přece nedělám. A někdy, až by tatínek zavřel oči, zažádal bych o úřední změnu jména. Víte, vždycky mě žralo, když na mne kamarádi volali jako schválně: Drmolo, Drmole, Drmolile!"
"A nyní vám říkají Darmolo?"
"Slušnější z nich ano. Jenom někteří ti skotáci -"
"A nenapadlo vás nikdy, Arture, že z tohoto vašeho nesmyslného a svévolného přejmenování vyznívá zase cosi jako darmošlap, darmožrout? Neshledáváte v tom dětinské počínání? Ujišťuji vás: kdybych byla přijala váš návrh, že bych se raději a jedině jmenovala paní Leontýna Drmolová - po vašem otci, po vaší matce - a ne Darmolová. Pamatujte si to. Snad i jiná bude smýšlet stejně."
"Ach, netrapte mě s jinou!" řekl Artur žalostivě. "Nestojím o žádnou. Od té chvíle, co jsem poznal vás, myslím jenom na Leon­týnku."
Po těchto slovech, jako by mu byl zasvitl spasitelný nápad, kvapným hmatem sáhl poznovu pro tobolku, vyňal z ní asi šest neb osm navštívenek, roztrhal všechny na drobounké kousky a prudce vmetl papírky do pustého cípu zahrady pod baštou.
"Máte jich doma ještě mnoho?" otázala se Leontýna, tajíc úsměv.
"Vhodím je všechny do pece, Leontýno, až se vrátím. Když vám to překáží, tedy Artur Darmola je mrtev."
"Pak ať žije polepšený Artur Drmola," usmála se Leontýna.
"Nuže, Leontýno, jste se mnou spokojenější? Nechtěla byste se tedy přece jen jmenovat Leontýna Drmolová? Věřte mi, že byste velmi přispěla k tomu, aby se mi to jméno dokonale líbilo. Zaručuji se vám, že ho pak nikdy nezměním. Chcete-li, položím na to kauci."
"Věřím vám i bez kauce, Arture. Nakonec by mi bylo jedno, jak se chcete jmenovat, kdyby mně i na vás naprosto nezáleželo. Ale hůře je s vašimi názory na manželství, s vaší choutkou rozvodovou. Chcete-li se oženit pro pouhou zábavu, jako byste šel na chvíli do kabaretu, a jestli byste lehkomyslně chtěl rozbourat svůj domácí krb, sotva zbudovaný, pak jste měl ušetřit Leontýnu Sobotovou. Máte dosti jiných pro takové experimenty."
Artur sepjal ruce a přitom upustil hůlku.
"Zatrápená huba nevymáchaná!" zvolal - a náhle se zděsil, když Leontýna o krok ucouvla... "Totiž moje huba, moje! Nedbejte každého žvástu v klubu při pivě, při víně. A jsem v tom vlastně nevinně. To Vavák mě tak vyprovokoval. Znáte Vaváka. Toho mi byl vůbec čert dlužen. Chvástal se, chvástal, že vystřídá třeba tři ženy, než padne na pravou, kterou si pak podrží. A povídal, že vlastně je to teď tak zavedeno ve všech slušnějších rodinách. Že je to ostuda, tahat se s jednou ženou do smrti."
"Jste vy to čistá společnost!" řekla Leontýna rozhořčeně. "Jste to muži?"
"Leontýnko, Vavák povídal, že ženské nejsou o nic lepší. Vdávají se prý z pouhé zvědavosti, vdávají se, jen aby utekly z domova, vdávají se, aby pak mohly s muži chodit po zábavách, a když se nabaží, rozvádějí se stejně bezohledně, jako by přezouvaly botky. - A tu já, nešťastný Artur Drmola, abych nezůstal za ním, chtěl jsem dělat hrdinu a žvanil jsem taky něco takového. A ta opice Klárka tomu nerozuměla, všechno přijímala za bernou minci, donesla vám to zatepla, a tak mi u vás zavařila!"
Sehnul se pro hůl, přitom mu spadl klobouk; zdvihl hůl i klobouk, oprašoval jej a přitom vrčel: "Počkej, Vaváku, tobě dám pro vítr! A s Klárkou si příležitě taky promluvím, s ještěrkou!"
"S Vavákem si vyřiďte, co a jak chcete, Arture," odpověděla Leontýna, "ač byste lépe učinil, kdybyste mlčel. Co tím spravíte? Ale Klárce Rumpálovic neřeknete ani slova a budete se k ní chovat šetrně. Rozumíte mi?" dodala přísně.
"Ano, Leontýnko, rozumím," přisvědčil Artur. "S vámi si nechci rozlejt ocet. Už jsem si rozlil."
"Snad ještě jste schopen nápravy, Arture."
"Snad, Leontýnko."
Znělo to skoro beznadějně.
"Snad byste se naučil i pracovat."
Artur vypoulil zraky.
"Pracovat? Jakou práci to myslíte?"
"V závodě svého otce. Abyste peníze jenom neutrácel, ale vydělal je taky, pro sebe a pro svou budoucí ženu."
"Nu, pokusit se mohu," řekl Artur váhavě.
"Vím, že vám to půjde ztěžka, ale při dobré vůli uvyknete. Pak uvidíte, Arture, jak vás bude blažit vlastní výdělek. Vím to z vlastní zkušenosti, když mi otec prvního vyplácí mzdu."
"Váš - otec - vám - vyplácí - mzdu?" vyrážel Artur.
"Ovšemže. Vždyť jsem vám řekla, co dělám. Otec nechce žádnou práci zadarmo. A je se mnou dost spokojen."
"Váš - otec? Vám - Leontýnko?"
"A potom, Arture, až zanecháte toho ničemného, zahálčivého života, až vás uvidím pracovat - neboť já to uvidím, mne neoklamete - pak spolu můžeme zase promluvit."
"O čem?"
"O tom, s čím jste přišel. A budu-li s vámi spokojena, Arture, pak tedy snad - snad - Pak s vámi uzavřu sázku."
"Očpak se chcete vsadit?"
"O to, že mě nepošlete za čtvrt léta domů, k ro-di-čům."
"Leontýnko!" vyjekl Artur.
"Nekřičte, chodí tu lidé."
"Leontýnko!" dusil Artur hlas. "Leontýnko zlatá!"
"Počkejte. A pak vás podrobím zkoušce. Dovedete být trpělivý?"
"Což jste to dnes nepoznala? Může být někdo trpělivější?"
"Zkouška bude těžká, Arture. Přijímáte už dnes mou podmínku?"
"Ať je to cokoli, přijímám!"
"Ruku na to, místo přísahy. Přísaháte mi to?"
Artur se chopil ruky Leontýniny, zlíbal ji a volal: "Přísahám, Leontýnko, přísahám! Na nebe i na horoucí peklo."
"Nezapomeňte své přísahy, Arture. Zkouška vám snad bude těžká a bude vyžadovat chvíle sebezapření, odříkání. Ale obstojíte-li, jste mne hoden. A teď pojďte, půjdeme Hradem, po rampě dolů, pak ulicí Nerudovou a domů."
"Měla jste nějakou obstarávku, Leontýnko," připomněl Artur.
"Už jsem si ji vyřídila."
Ale tomu Artur zatím nerozuměl. Až večer mu svítalo, jak to Leontýnka myslila.