Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V
Artur se ospravedlňuje

Slečna Leontýna se po posledních slovech otočila a zamířila k Černé věži, ke hradnímu vchodu. Avšak Artur ještě stál, nehýbal se.
"Nu tak, Arture, pojďte!" pobízela jej dívka.
Uposlechl velmi váhavě, kráčel za ní.
"Ach, drahá Leontýnko, kdybyste věděla, jak mi je líto, že už odcházíme. Věřte mi, až bych brečel."
"Ale Arture! Takový statečný junák!"
"Brečel bych," opakoval Artur jaksi tvrdošíjně. "Pěkně statečný junák! Vy jste mi ubrala krve, a beze všech inštrumentů. Na mou věru, vy jste měla být učitelkou, jakou bych byl potřeboval. - Ale ne," opravil se kvapně, "pak byste se teprve nechtěla vdávat. To bych nemohl potřebovat."
"Pročpak, Arture? Vždyť učitelky se taky vdávají, jen když zaťuká pravý člověk. Ostatně - nejedna z mých spolužaček šla na učitelství a všechny už dávno vyučují. Mohla bych vám některou doporučit."
"Nedoporučujte mi nikoho, Leontýnko," odpíral Artur žalostivě. "Co pořád máte, že mi namlouváte jinou? Jako byste měla nějakou sňatkovou kancelář. Já už jsem si vybral - víte dobře."
Leontýna se usmála.
"Jste náramný nevděčník, a já s vámi tak upřímně smýšlím. Sám jste řekl, že byste potřeboval učitelku."
"Ne, Leontýnko," skoro vykřikl Artur, "nic takového jsem neřekl. A hlavně ne takovou učenou, s celým fasciklem vysvědčení a pochvalných dekretů. Pořád by mi je strkala pod nos, vynášela by se nade mne. A já už jsem ze školy mnoho zapomněl."
"Myslím, že jste ani neměl mnoho co zapomínat," řekla Leontýna suše, jako zcela bezděky. "Ostatně se mýlíte. Znám několik velmi spokojených manželství s učitelkami. Jsou dobré hospodyně, dobré kuchařky, vzorné ženy a beze všech námitek rodí mužům děti. Jsou něžné, pečlivé matky. Vysvědčení? Dekrety? Mají je někde na dně prádelníků, jen tak na památku - ani na ně nevzpomenou."
"Leontýnko, vy umíte trápit! Dejte mi pokoj se všemi! Chci jen vás!"
"Nejste první a jediný, Arture, jenž by mě chtěl," odpověděla Leontýna a skoro se zdálo, že to řekla úmyslně. A těmi několika slovy Artura jen podnítila.
"To je právě, co mě žere!" zvolal Artur. "Kdybych věděl, že jsem sám, mohl bych mít naději - nebo skoro jistotu, chcete-li."
Artur byl v tu chvíli zachvácen divokou žárlivostí na všechny mladíky, o nichž se mohl domnívat, že by Leontýnu taky chtěli. V duchu přehlížel případné soky, počítal je, pozastavoval se u jednotlivých, ale hned zase všechny zavrhoval. Máša ne, Kaláber ne, Stupčický ne, Žehura ne - ne, ne, ne! Nikdo z nich! Vždyť jsem tu já, Artur Drmola! A z těch ze všech, kteří by si na ni brousili zuby, nikdo není lepší než já. Některý snad ještě horší.
Kráčel chvíli podle Leontýny s hlavou svěšenou. Tak oba minuli zámecké dvory, až vyšli na Hradčanské náměstí, a tu Leontýna řekla: "Tedy tu vlevo, Arture, po rampě do Nerudovy, anebo ještě lépe - rovně po Nových zámeckých dolů, ať se dostaneme brzy domů."
Artur se poznovu zasmušil.
"Vidíte, Leontýnko, teď řeknete domů! Po tom po všem mi dáte někde sbohem a necháte mě stát. Ale já, Leontýnko, já bych dnes ani nešel domů. Běhal bych do večera, do rána, abych se ze všeho probral, ale nejraději bych vás doprovázel ještě hodinu, dvě hodiny, do večera, do noci! Vždyť jsme nedomluvili. Ach, Leontýnko, nepokládáte-li mne za ztracena, máte-li ke mně za nehet důvěry, darujte mi ještě chvíli, obětujte mi hodinu, abych od vás nešel jako zkáraný chlapec - a třeba veliký chlapec."
Leontýna chvilku neodpovídala, ale kráčela tedy rovně vpřed a vzhůru, k paláci Švarcenberskému. Na jeho nároží pohlédla na stojan s hodinami, které ukazovaly dvě. Tak ukazovaly už několik neděl nebo měsíců, zatvrzele a neochvějně, a nikdo nechápal, proč se v nich večer a v noci svítí, když se ručičky netočí.
Leontýna se usmála a zažertovala: "Teprve dvě - nu, pak tedy vám mohu obětovat ještě hodinu."
"Ach, šťastní obyvatelé hradčanští!" zahoroval Artur. "Jim čas neutíká, stále mají dvě hodiny, ať je den či noc. Kéž by se taky mně zastavil čas, aspoň dnes, Leontýnko drahá!"
"Půjdeme tedy delší cestou, Arture," usmála se Leontýna opět. "Vzhůru ke Strahovu, a pak za Strahovským klášterem tichou soutěskou na bývalých pevnostních pozemcích na Petřín, na Nebozízek a po petřínské stráni dolů. Jste srozuměn?"
"Ach, s vámi třeba do strahovských lomů, Leontýnko."
"O těch taky víte, Arture? Myslila jsem, že znáte jenom Příkopy, svůj klub a krom toho všechny kabarety, bary, tabariny, eldoráda, alhambry a jak se všechny ty zdroje vašeho duševního zotavení jmenují."
"Leontýnko!" řekl Artur vyčítavě. "Vždyť já nejsem tak náramný pitomec, jak si snad myslíte. Vždyť jsem taky někdy těkával po Praze a kolem Prahy."
Leontýna zas už měla na jazyku: "Ano, vím, Klamovka -" ale spolkla to. Trochu jí bylo Artura líto a nechtěla ho svou převahou stále umačkávat. Připadlo jí taky, má-li k tomu tolik práva. Může jej zamítnout, rázem odbýt, ale nic víc; pak už jí na něm naprosto nezáleží. Vlastně tak mohla učinit hned. Ano. - Ale - tu to bylo - ale jen kdyby se na samém dně jejího nitra nebylo proklubávalo něco, co by jej rádo obhájilo. Neboť ani Leontýna nebyla nic jiného nežli dívka, žena, třeba jiná než její družky v klubu. Vždyť víme, co dobrého shledala v Arturovi. Statného, urostlého junáka neporušeného zdraví, tedy dobrého jádra. To přiznala sama. Snad bylo i něco jiného, s čím se neprojevila. Leontýna přemítávala o podivných věcech do budoucnosti. Leontýna, kdykoli pomyslila na své případné vdavky, uvažovala o budování nové domácnosti a o rozrodu nového pokolení docela jinak než její vrstevnice a rostenky.
Kdyby byl Artur tušil, že častěji než na jeho přátelích a kamarádech v Nějakém klubu zraky Leontýniny spočinuly na něm a že déle na něm utkvívaly! Arcižeť - aby bylo pověděno vše - každý takový Leontýnin pohled byl vzápětí sledován pomyšlením: "Škoda - škoda - -"
Čeho škoda? To si snad ani Leontýna nedopověděla.
Ano, kdyby Artur toto všechno byl věděl, byl by se Leontýně jinak postavil. Snad bylo dobře, že to nevěděl. Neboť jen tak jej Leontýna mohla přivést tam, kam jej přivést chtěla.
Byli u samého Strahova a teď tedy Leontýna kynula rukou vlevo.
"Ach, tudy myslíte," řekl Artur potěšen.
A už byli na tiché cestě mezi starými hradbami, které strměly po obou stranách, a tudy nikdo nešel.
Chvíli kráčeli mlčky, konečně Leontýna pronesla: "Tedy mluvte, Arture."
Artur všecek překvapen k ní vzhlédl. Což Leontýna umí také číst myšlenky jiných jako nějaký salonní eskamotér? Vždyť se opravdu odhodlával, že promluví. Jen to ticho, které je na osamělé cestě obklopovalo, dolehlo naň tísnivě, až se obával zvuku vlastního hlasu. Teď však, po vyzvání Leontýnině, nemohl dále mlčet. Sice se mu zdálo, že mu v hrdle pojednou vyschlo, že se mu nějak zadrhuje, ale v tu chvíli si zavelel rázně: "Nebuď baba, Arture! Mluv a povídej!" a tak spustil hlasem zpočátku chraptivým: "Zcuchala jste mě, Leontýnko, vypeskovala jste mě, že bych se na vás musil do smrti hněvat, kdybyste právě nebyla má drahá, milovaná Leontýna. Rozumějte mi dobře, mi-lo-va-ná," slabikoval Artur, "srdce moje zlaté! Teď vám to mohu říci, Leontýnko: Když jsem k vám přišel před třemi dny, ba když jsem k vám šel zase dnes, nevěděl jsem věru sám, jak vás mám rád. Teď to vím. - Když jsem k vám šel poprvé, povídal jsem si: Heleď, Arture, je ti třicet let - nebo co mi do nich schází! - pořád se tak na tom světě potácíš - kdy to má mít konec? Veselejší by to bylo v páru, a do toho páru by ti slušela Leontýnka. - Leontýnko," zvolal Artur náhle, ježto se mu zdálo, že jej dívka chce přerušit, "nezakřikujte mě, nechte mě domluvit! - Vyklopil jsem vám tedy srdce, jak jsem to dovedl, a vy jste mě poslala domů. Nelíbí se vám na mně to a ono. Ale, má Leontýnko drahá, já za to nemohu, jaký jsem. Tak mě udělali doma, v klubu, všady. Já byl mladý pan Drmola. Maminka - aby jí Pán Bůh dal hodně dlouhý život! - maminka se o mne nesmírně bála. Měla náramný strach, abych v kontoáru z těch papírů a z prachu ve skladišti nedostal souchotě. No nesmějte se, Leontýnko; já vím, díváte se na mne, že bych se bezmála mohl potýkat s atletem Hojerem - a souchotě! Vždyť tatínek tam taky nedostal souchotě, a brzy mu bude šedesát let. My jsme zdravá rodina. Ani váš tatínek není žádný maroda. Ale maminky! - A do študií - i to jste mi vyčtla - nehnal jsem se s velkou ráží. Spíš by se mi bylo líbilo v pisárně. Ale když jsem tam vlezl, tu mi tatínek vždycky říkal: 'Nepřekážej mi tady! Jdi se raděj učit!' A já viděl, jak ti klackové v pisárně cenili zuby, když mě tatínek tak vyprovázel. Tedy jsem tíhl po svých, abych nepřekážel, ale taky jsem se neučil. Maminka byla na mne slabá a ptávala se: 'Arturku, nebolí tě z toho učení hlava?' No bodejť by nebolela, když se mne maminka tak ptala; toho jsem dokonale využitkoval, mne pak ani nepřestala bolet - dokud bylo učení na stole a dokud jsem byl doma; já byl štvanec, panečku! Ale jak jsem vypáchl z pokoje, z domu, přestala bolet, bodejť by ne! Informátoři mnoho se mnou nepořídili. Kdo na mne byl ostřejší a šel tatínkovi žalovat - brzy se poroučel - toho maminka dovedla vystrnadit. Kdo si rozuměl, držel jazyk za zuby a nechal Arturka růst jako vrbu. U nás byla dobrá kondice, dostal peníze, dostával svačiny a večeře, v neděli byl na oběd, k svátku dostal prezent, na Štědrý den měl pod stromečkem naděleno - to by byl blázen, aby Arturka týral, pravda-li? A tak jsem tedy vyrůstal a vyrostl já, s veškerou úctou oddaný Artur Drmola. Co ze mne mohlo být? No, mladý pán, a dodneška jsem myslil, že dokonalý. Přiznávám se, vy jste mi otevřela oči, rád bych dělal pokání. Vynasnažím se Leontýnko. Ach, vás uspokojit! Co bych za to dal! Ale když jste prve řekla, že jsme to čistá společnost, přece jste mi křivdila, všem nám. Pravda, je mezi námi mnoho klacků, neztotožňujte mne se všemi. Ale kdybyste se podívala na naše slečinky v klubu hodně zblízka, pochopila byste, proč jsme takoví, proč řekl Vavák, co řekl, a proč taky já jsem si omočil."
"Povím vám upřímně, Arture, že jsem nepozorovala nic tak hrozného."
"Nu ano, Leontýnko. Ženská solidárnost - ach ne, odpusťte mi, vím dobře, že byste nebyla solidární s někým, kdo toho nezasluhuje. Ale víte, vám ty naše slečinky tak neotevřou srdce jako nám. Poněvadž z vás vane něco, co jim nahání respekt, jako nám, hochům, před vámi dávají pozor na jazyk. Ale kdybyste je slyšela, když jsme tak 'mezi sebou děvčaty' - na tenisu, na lodičkách, na výletě! Děvčátka sotva opeřená, na pohled jako fialky, a hovoří vám jako staří komedianti na jarmarce. Křísne to někdy, že by hubka na pazourku chytila. Pak se nám tedy nedivte! Co mi teď řeknete, Leontýnko zlatá?"
"Že jsme přešli tu milou, ztracenou cestu, že jsme tuhle u vrátek na Petřín - vidíte? - a že budeme za mžik jako na promenádě. A pak tedy se budeme bavit, jako bychom hovořili o věcech docela lhostejných. O čemkoli. Abychom nebyli nápadní."
"Ale snad se za mne nestydíte, Leontýnko?"
"Ne, nestydím se za vás, Arture. Jste mladý Drmola."
"Ubohý mladý Drmola!" povzdychl Artur. "A vaše rozhodnutí, Leontýnko? Necháte mě v trýznivé nejistotě?"
"Arture, musím být velmi opatrná s člověkem, který by mohl za tři měsíce stát o rozvod. Považte si, zapuzená žena, a třeba s rodinou!"
"Což bychom za tři měsíce mohli mít rodinu?"
"Ale Arture, jste takový nejapa?"
A Leontýnka dodala s úsměvem: "Slíbil jste mi, že budete trpělivý. Byla by to laciná trpělivost, hodina procházky po Petříně. Což se nepamatujete na pohádky? Jaké zápasy podstupovali rytíři, jak se pro své princezny potýkali s draky?"
"Draka bych se nebál, drahá Leontýnko, s tím bych se dal do pranice. Ale s vámi je hůře..."
Artur se zastavil, vytřeštil oči a zabědoval: "Ach, plácněte mě, Leontýnko, plácněte mě! Vždyť už nevím, co povídám. Vy mě do toho blázince přece jen přivedete!"