Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VI
Pan Artur jde domů

Leontýna mířila už vlevo, na Nebozízek, když ji Artur nesměle a šetrně zastavil.
"Leontýnko, hleďte, tamhle je branka do zahrady Kinských. Tam je vám krásně - ještě krásněji než na Petříně."
Leontýna se tomu záludu zasmála a pohrozila Arturovi prstem: "Odekdy jste takový milovník přírody, Arture? To jsem o vás nevěděla."
"To vy mi ji činíte tak půvabnou, drahá Leontýnko. S vámi i pustina by byla rájem - bez vás ani do ráje bych nechtěl."
"Jste neskromný, vy krasořečníku, a nenasytný. Nenadála jsem se, že se vás nebudu moci zbavit. Ale budiž tedy. To však je poslední nástavek naší procházky. Aby vám pak dole nenapadlo chtít na Smíchov a po mostě Palackého! Musím pamatovat na domov, maminka by se po mně sháněla, měla by starost, kam jsem se ztratila."
"Leontýnko, dívky tak moudré jako vy se neztrácejí. Takové dívky vždy se vracejí domů bez úrazu, bez úhony."
"Máte pravdu, Arture, a těší mě, že tak o mně smýšlíte."
"Poněvadž si vás vážím, Leontýnko."
Leontýna na něj pronikavě pohlédla.
"Je to snad poprvé, co toto slovo slyším z vašich úst. Vážím! Ale dojista poprvé, co je slyším z úst člena vašeho klubu. Kdybyste měli více úcty a vážnosti k ženám, nesmýšleli byste o nich a nemluvili jako například pan Vavák - a po něm jiní. Pak by nebylo tolik rozbitých domácností, tolik zmařených, neutěšených, beznadějných životů."
"Ale kdepak tu úctu máme vzít, Leontýnko!" zaúpěl Artur. "Podívejte se na ty fifleny, vždyť jsem vám pověděl, jaké jsou. Ženy, ženy! Ale jak vy to slovo pronášíte, to je něco vznešeného, to píšou v těch nových knížkách s velkým Ž, ale my jsme se s ničím takovým na světě nesetkali. Je to samá chamradina kolem nás, nemyslí na nic jiného než na parádu a na zábavu, a zavadíte-li s takovou křehotinkou o ženitbu, o vdavky, hned vám poví, že to bez pěti nebo šesti pokojů neudělá, a už napřed si vymiňuje dny, kdy bude pořádat cerkl, fajfoklok, a ráda by měla auťáček, a hned vám poví, že nechce mít dětí jako králíků, a má zkušeností a řečí jako porodní babička -"
Artur se ulekl, zarazil, zaťal rty, sklopil zraky.
"Já nejsem taková, Arture," poznamenala Leontýna.
"To vím, Leontýnko!" vyhrkl Artur. "Právě proto, právě proto! Vy jste vůbec jediná -"
"Máte matku, Arture, k té dojista vzhlížíte s láskou, s úctou."
"To je pravda, Leontýnko, rád ji mám. Božínku, kdo by neměl rád maminku! Vždyť by pro nás jistě srdce z těla obětovala. Ale úcta, Leontýnko drahá, jak vy o ní mluvíte - ach, nehněvejte se na mne - z vašich úst zní to tak nesmírně vážně a slavnostně - toho, zdá se mi, nebyl jsem schopen. Nebo - abych se docela upřímně vyznal - ještě jsem o tom nepřemýšlel. Po všem, co jste mi dnes pověděla, zdá se mi, že bych k mamince cítil víc úcty, kdyby tak někdy na malého Arturka místo mazlivého konejšení byla vzala rákosku a našvihala mu. To je to, Leontýnko, já jsem vyrostl v ženských rukou. Tatínek se měl co ohánět ve svém závodě, toho jsem viděl na chvilku ráno a večer. Ať Arturek vyvedl co vyvedl, maminka nikdy nežalovala, ale sama taky nikdy citelně nepokárala. Mamince vždycky záleželo víc na tom, sluší-li mi nové šatečky a padne-li mi dobře límeček, než na vysvědčení ze školy. Když jsem přinesl špatné, mrštila jím o stůl a zlobila se na školu, na kantory, ne na mne! Dodneška se mi zdálo, že to bylo tak dobře - vy jste mi věc objasnila jinak."
"Vaší maminky jsem se nikterak nedotkla, Arture."
"To vím, Leontýnko drahá, na to jste příliš nóbl povaha. Ale teď už vím, kde to skřípalo."
Leontýna se na chvilku odmlčela, potom řekla: "Máte taky sestru, Arture, Dolfinku."
"Teď jste padla na pravou věc, Leontýnko. Ano, naše Dolfa! K té mám taky mít úctu? S tou nebylo o nic líp, abyste věděla vše. Byla mazlíčkem právě takovým jako já a taky se podle toho vyvedla. Zdá se mi, že měla zálusk na Minervu, když vychodila měšťanku. Ani nevím, zdali to myslila vážně. Snad jen proto, že tam šly některé její spolužačky, že nechtěla zůstat za nimi. Ale naše drahá maminka říkávala: 'Nač tobě potřeba Minervy? To je pro takové suchomory, na každého mužského jde z takové študované ženské jenom strach. Ty jsi holka z rodiny, tobě dostačí, bude-li tvůj muž doktorem, nebo inženýrem nebo fabrikantem - na každý prst se ti jich pověsí deset.' A Dolfinka zůstala doma. Ach, kdyby jen trochu byla podobna vám, Leontýnko! Ať přijdu kam přijdu, všady říkají: 'Cožpak Dolfinka? Kdy se bude vdávat? To je roztomilá slečinka. Ta má temperament. S tou bude mít rajský život, kdo ji dostane.' - No pěkně děkuju, nechtěl bych být na jeho místě! Ano, temperamentu má, až jím přetéká. Ale kdyby ji znali, jako ji znám já. Ta nás umí všechny potejrat, maminku, tatínka, mne. Aspoň kdybych měl bratra, aby se to rozdělilo. Lítá po domě celý den jak hasačert, regíruje kdekoho, ňafá se s holkou v kuchyni, a nejvíc od ní zkusím já. Nedivte se pak, že hledám útěchu a zábavu v klubu, kde si za své peníze nemusím dát líbit žádnou Dolfu."
Artur si oddechl a po chvilce dodal: "Snad bych vám to neměl říkat, když jsem vám nabídl, abyste byla šťastnou švegruší naší drahé Dolfinky; tuze vás tím nena­vnadím. Ale ať už víte všechno - hraju beztoho na poslední kartu. Ostatně až se ožením - jestli se vůbec kdy ožením, nebudete-li vy mě chtít - až si zřídím vlastní domácnost, obeženu ji hlubokým příkopem a přes příkop dám zdvíhací most. K vám bych Dolfu nepustil, Leontýnko, ta by vám otrávila život a pokazila by vás."
"Vidíte, Arture," namítla Leontýna, "mně se vaše Dolfinka naprosto nezdá být tak zlá -"
"To nikomu, komu nepatří!" vpadl Artur Leontýně. "Ale nám patří, já vím nejlíp, co máme."
"Arture, Arture, to je nebratrské! Nezkoumal jste nikdy, není-li trochu viny taky na vás? Nejste-li popudlivý, nesnášelivý, k sestřičce prudký?"
"Ach, Leontýnko, ta má pro prudkost uděláno. Po naší Dolfě, myslím, svezl by se i blesk a vychladl by."
"Arture, vždycky jsem litovala, že nemám bratra, s kterým bych srdce rozdělila. Kdybych měla věřit všemu, co mi tu povídáte, musila bych děkovat Pánu Bohu, že bratra nemám. Ale jednou tedy se podívám na vaši sestřičku hodně zblízka, zaťukám na její srdce, vyzpovídám ji, a pak uvidím, zdali jste jí nekřivdil."
"Ach, udělejte to, drahá Leontýnko!" sepjal ruce Artur. "Pošlu ji k vám zítra nebo kdy budete chtít - myslil jsem si to hned tam u Hradu. Podaří-li se vám rozebrat ji tak, jako jste rozebrala mne, budu vám do smrti vděčen. Vždyť já ji mám žábu konečně rád. Neříkám, že je zkažená, snad jen pokažená - jako jste to řekla Arturovi. - Avšak, Leontýnko, že jste mi dnes udělala takové kázání, to jí říkat nemusíte."
"Nestarejte se, Arture, nic takového jí neřeknu. Vám však ještě něco povím, a nezlobte se na mne. Vaším neštěstím - nebo chcete-li nehodou je, že jste synkem bohaté rodiny. Nikdy jste nemusil přemýšlet, zač si zítra koupíte oběd a večeři, čím zaplatíte krejčímu a ševci, z čeho uškubnete korunu nebo zlatku na nějakou vytouženou zábavu. Nikdy jste nemusil pracovat, nikdo vás k tomu nepřidržoval. Ale kdybyste seděl celý den někde v dílně, kdybyste se honil od rána do večera ve skladišti svého otce nebo psal v jeho pisárně a přišel domů s vědomím, že jste si snídani, oběd i večeři poctivě zasloužil, tak poctivě jako poslední sluha vašeho závodu, nemyslíte, že byste pak v očích všeho svého okolí vypadal docela jinak? Že byste nabyl úcty sám k sobě? Že byste neměl ani kdy všímat si malicherností, na jaké jste si mi posteskl? A že by vám pak některá dívka, kterou byste si oblíbil a která by třeba mně byla podobna, až byste ji vyzval na společnou pouť životem, podala s důvěrou ruku a řekla: Budiž, pane Arture Drmolo, zdá se, že k sobě náležíme! - Nemyslíte tak?"
Artur Drmola sňal klobouk, otíral čelo šátkem, mnul je dlaní a odpovídal nějak roztržitě a v nesnázích: "Drahá Leontýnko, vypálila jste tu na mne otázek jako ze strojní pušky, až jsem z nich všecek vrtohlavý. Na to jsem nebyl připraven, když jsem k vám šel. Ale nejvíce mě zaráží, že pořád mluvíte o některé dívce, která by vám byla třeba podobna. Povídám vám: nikdy nepůjdu k některé, pokud jste na světě vy, a vám žádná některá není podobna. To mám dávno vyzkoumáno, neboť jsem se na všecky některé dobře podíval. Ale čekám na něco jiného, Leontýnko, a s tím pořád otálíte: smím doufat?"
"Doufání, Arture, je jediná věc, která nás všechny drží nad vodou. Jinak bychom všichni tonuli. Taky já doufám."
"V co vy doufáte?" podivil se Artur.
"V návrat marnotratného syna."
"Jakéhopak syna, Leontýnko?" vyvalil Artur oči.
"Dejte si pozor, Arture, snad se s ním setkáte a bude vám velmi povědomý."
"To jsem blázen!" zvolal Artur.
"Nejste. Jste Artur Drmola, syn Tomáše Drmoly, tichý společník firmy Tomáš Drmola. - A jsem doma," stanula Leontýna před výstavným domem na Jungmannově třídě. "Dobrou noc."
"Nesmím vás doprovodit nahoru?"
"Ne, Arture, je dost pozdě. Projděte se ještě! Prospěje vám to."
"Copak je do procházky bez vás, Leontýnko! Bez vás je mi celá Praha jako poušť."
"Zajděte si do klubu."
"Ani mě nenapadne! Pouhé pomyšlení je mi nechutné. Teď, když jsem byl bezmála tři hodiny s vámi! Když jsem poslouchal vás! Když mě každý záhyb vašich šatů opájel rozkošnou vůní! Když jsem směl samojediný hledět ve vaše drahé oči! A když jste mě tak zdrchala..."
"Bolelo vás to, Arture? Jestliže bolelo, prosím vás za každé slovo za odpuštění."
"Ne, Leontýnko, nebolelo. Jen se mi zdá, jako by něco ve mně usedavě plakalo, že jste nevyřkla slovo, které by mě bylo učinilo nejšťastnějším člověkem."
Na to Leontýna neodpověděla. Artur sklopil hlavu. A když ji zas pomalu povznesl, zdálo se, že se v jeho očích jiskří. Upřel zraky na dívku a pronesl selhávajícím hlasem: "Leontýnko, něco mi slibte. Setrváte-li ve svém odporu ke mně, jestli jsem prosil marně, oč jsem prosil, odejdu-li od vás nadobro s košem, pak aspoň jakživa nikdy nikomu neříkejte, že jste mě odmítla. Dokud smím chodit s myšlenkou, že jsem se směl o vás ucházet - třeba nevyslyšen - dotud budu chodit s hlavou vztyčenou. Vědomí, že jsem vám směl říci, abyste byla má, bude mě vždy povznášet. Vy jste v mých očích ta žena s velkým Ž, věřte mi. Ale kdybych měl vědomí, že celá Praha ví, kterak jste mě poslala domů, shořel bych studem a hanbou. Nikdo by mne neušetřil posměchu, třeba nevysloveného, vyčetl bych to každému z očí. A připadal bych si nejbídnějším, nejopovrženějším člověkem. A takto mě postavit na pranýř - toho práva snad přece nemáte. Když se vám v tuto chvíli dívám ve tvář, která se neusměje, v níž se žilka nepohne, zdá se mi opravdu, že vás nejsem hoden. Ale neříkejte nikdy nikomu, že jste mě nechtěla, Leontýnko! Co vám pak záleží na tom, kdo všechno vás chtěl a koho jste vy nechtěla! Slíbíte mi to?"
Jestliže Artur prve řekl, že se mu zdá, jako by něco v jeho nitru plakalo, teď o tom nemohlo být pochyby. Neboť teď i z jeho hlasu už vychvívalo cosi pláči podobného, co Artur jen stěží potlačoval. Avšak Leontýnka to určitě postihovala.
Vztáhla k Arturovi pravici a pravila vážně: "To vám slibuji, Arture. Řekla jsem jen vám, že nejste prvý, kdo by mě chtěl, a nikoho jsem nejmenovala. Ani budoucně tak neučiním. Teprv až bude ve mně jasno, koho si pro život vyvolím, teprv pak jej předvedu světu a řeknu: Toto je můj budoucí choť. Jste spokojen?"
Leontýna stiskla mladému muži ruku.
"Je to málo, Leontýnko, ale jsem spokojen."
"Až pochopíte, co v těch slovech leží, budete naprosto spokojen. Sbohem, Arture. Půjdete domů?"
"Snad, Leontýnko. - Ano. - Kam bych šel? - Pravíte domů. - Ale vězte, když jsem se odhodlával, že vám půjdu nabídnout ruku, že vás požádám za vaši, měl jsem na mysli jiný domov, pravý, jediný - s vámi! Skoro se mi zdá, že jsem jej v duchu už s vámi sdílel. Vidím, že jsem vás nedovedl po zásluze ocenit, a sebe jsem přeceňoval. Stydím se za to. - Leontýnko, smím pocelovat vaši ruku?"
"Smíte, Arture."
"Leontýnko, svlékněte rukavičku. Chci políbit vaši teplou, jemnou, měkkou ruku, ne kozinku rukavičky."
Leontýnka s úsměvem smekla rukavičku, Artur ulpěl na podané ruce dlouhým, horkým polibkem.
"Dobrou noc, Leontýnko drahá, a smím-li říci: na shledanou!"
"Na shledanou, Arture. Kam byste se poděl?"
"Věru nevím, kam se poděju. Jen tolik vím, že se nebudu moci dočkat, až mi zase dovolíte -"
"Dobrou noc, Arture. Doufám, že oba budeme dobře spát po té dlouhé procházce."
Lehce se uklonila, otočila a mizela v domovní chodbě.
Artur mávl kloboukem, zdlouhavým pohybem pokryl hlavu a pohlížel za Leontýnou, zdali se ještě obrátí, než zahne ve schodišti. Leontýna se však již neobrátila, ač tušila, že je pohledem Arturovým sledována. Zmizela nadobro v temnu chodby, schodiště ji pohltilo. A tu Arturovi bylo, jako když jej cosi za srdce popadne a tiskne, tiskne, divže z něho všechnu krev nevytiskne. Kdyby se byl dovedl vyjádřit, byl by řekl, že mu je, jako by tu od něho nenávratně a beznadějně odcházel celý jeho život. Artur však nebyl schopen vyjádřit takovou myšlenku. Nikdy se neobíral duševním životem svým ani jiných. Co kdy čítal, čítal zcela povrchně, jen aby ubil prázdnou chvíli, k nějakému rozjímání nikdy nedospěl. A život klubovní teprv mu k tomu nezavdával podnět. Tam každý tlachal, co mu právě slina na jazyk přinesla, a milý Artur tlachal s ostatními. Že by se tam nad někým vznášela taky nějaká duše, ani ve snách mu nepřipadlo. Ba kdyby kdosi takovou domněnku byl pronesl, všichni by se mu byli vysmáli. Artur s nimi. Až dnes - dnes poprvé - za hovoru s Leontýnou pocítil, že je na světě ještě něco krom nejnovějších amerických střevíců, kromě ponožek se značkou "fashionable", kromě nejmódnějšího uzlíku na vázance a všech jiných příslušností dokonalého mladého muže. Tomu všemu dohromady říkali členové Nějakého klubu "fér", jeden po druhém jak opice, aniž si byl každý dokonale vědom, co tím slůvkem chce vyjádřit.
Srdce Arturovo bylo by však radostí poskočilo, kdyby byl tušil, že Leontýna, zahnuvši do schodiště, zastavila se na krok, na jediný jen krok, rozvažujíc, nemá-li se obrátit a vyhlédnout z chodby za Arturem ještě na pouhý mžik, aby mu pokynula rukou na poslední pozdrav. Nutkalo ji cosi, aby tak učinila jako na udobřenou za všechno, co mu pověděla. Byl to mžik citového záchvěvu, snad cosi jako povel svědomí, ale pohasl stejně rychle, jak vyšlehl. A Leontýna stoupala vzhůru.
Docházela už do prvého patra, když jí proletělo hlavou: "Je přece lepší, než jsem se nadála..."
Překročila ještě dva schody a pomyslila: "Tím lépe pro něho - a snad i pro mne."
A byla už na chodbě patra, když domyslila: "Přesto však pozor, Leontýno, žádné ukvapení..."
A tu už byla u dveří s povědomou skleněnou tabulkou a stiskla knoflík elektrického zvonku.
V tu chvíli se pan Artur blížil váhavými kroky k náměstí Jungmannovu a přemítal: "Do klubu? - Do nějaké jiné hospody? - Či domů? - Půjdeš domů, Arture! Vždyť se mátožíš, jako bys šel z nějakého funusu..."