Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1921
• milostný příběh z pražských podnikatelských vrstev dvacátých let minulého století
• hrdina, syn z dobré rodiny a příslušník zlaté mládeže, se uchází o dceru bohatého průmyslníka, ta ho ale odmítne, dokud se nevzdá bohémského života a nebude řádně pracovat; hrdina přemůže svou nechuť k práci i příchylnost ke svým kamarádům, aby mohl dojít svého cíle

I
Námluvy

Když slečna Leontýna seděla zabořena v pohovce, sklánějíc se nad nějakou zábavnou knihou nebo čtouc příjemný dopis od přítelkyně, měla výraz patnáctileté žabky, která se před chvílí dobyla do knihovny, u níž tatínek zapomněl klíček, a zmocnila se zakázaného románu. Tak dychtivě její oči přelétaly písmo, prsty pravice se nedoč­kavě chvěly ve vzduchu, aby již již obrátily stránku, a prsa na chvíle zapomínala dýchat. Když však položila knihu nebo dopis na stůl, polehla trupem na opěradlo pohovky a zamyšlena se zadívala před sebe do prázdna pokoje, naskočilo jejímu vzezření rázem několik let. Líce zvážněla a pojednou to byla dívka, která se dávno s dívčí školou rozloučila. Ale když se pak vzchopila z pohovky a popošla k oknu, zpytavě vyhlížejíc na ulici, jako by kohosi vyčkávala, tu se neviditelnému pozorovateli zjevila štíhlá, a přece plná postava slečny v dokonalém rozpuku ženy, dámy na vdaní.
Všechnu tu trojí podobu vystřídala taky dnes odpoledne, když seděla sama v přívětivém pokoji pro návštěvy, do něhož se vcházelo přímo z předsíně. Přečtla dvě stránky knihy, zavřela ji zas a položila stranou. Sáhla do kabelky, vyňala malé psaníčko, přečtla je dvakrát, vsunula je do obálky a s obálkou zase do kabelky. Dvakrát nebo třikrát přešla po tlustém koberci, ještě vyhlédla oknem, pak s netrpělivým výrazem přistoupila k zrcadlu a přihlazovala si vlasy na spáncích. Potom se ohlédla po kabelce, po rukavicích a zdálo se, že shledává věci, aby odešla.
Ale než se k tomu přihotovila, ozvalo se na dveře tiché zaťukání. Tak tiché a skoro škádlivé, jako by chtělo říci: "Hádej, kdo to je!"
Zdálo se, že slečna Leontýna zaklepání přeslechla. Snad je přeslechla úmyslně. Neboť dříve byla odvrácena ke dveřím, ale po zaklepání se rychle otočila k oknu a s předstíraným napětím pozorovala cosi na ulici, ač se tam v tu chvíli nic neobyčejného a poutavého neobjevilo. Ženy však někdy hrají mistrněji než herečky na jevišti. Snad i slečna Leontýna měla kousek takového nadání.
Tu se tedy dveře beze všeho šustu otevřely a na prahu se objevil urostlý krasavec v bezvadném šviháckém úboru. Bylo na něm vše, co v ty dny ukládala móda tak řečená "pánská", kteréžto slůvko žilo již nejen v novinářských inzerátech a "Nějakém klubu", ale které se poznenáhlu vkrádalo již i do krásného písemnictví. Krasavec, abychom tak řekli, skvěl se vyzývavou novostí od nákrčníku až po střevíce, z nichž pod ohrnutými nohavicemi vyhlížely hedvábné a vyšívané "ponožky", kterýmž slovem ještě pitomějším obohatil poklad českého jazyka nějaký neznámý aranžér módních výkladních skříní.
Poctivý český punčochář nebyl by to udělal. Ale k celému zjevu hostovu slušela nejen jeho "pánská" móda, nýbrž i ty "ponožky". Stejnou nádherou vynikali dojista všichni členové Nějakého klubu, jehož činovníkem byl taky ten, kdo tu právě vstoupil.
Vešel potichu, stanul mezi dveřmi, vypoulil udivené zraky na dívku v pokoji, čekal chvilku, a konečně z jeho úst zaznělo: "Haló! Slečno Leontýnko! Má úcta!"
Zvolal to mačkavým, trumpetkovým hlasem, jako kňourávají nezpůsobné, rozmazlené děti, ač jeho mocný, široký hrudník i masitý, pevný krk svědčily o tom, že by se mohl ozvat zvukem mladého býka, jímž by naplnil všechnu tu nevelikou prostoru, až by se každý kus nábytku zatřásl a štíhlé vázičky a jiné nádobky na stolcích a konzolách by poskočily a zazvonily.
Slečna Týna se neulekla a nebyla překvapena. Přesto se však rázem obrátila, stiskla levicí ňadro, jako by ji u srdce bylo píchlo, a zvolala káravě: "Člověče, vy máte manýry!"
A hned potom řekla docela lhostejně: "To jste vy, Arture?"
Znělo to skoro jako zklamání. Jako by byla očekávala někoho jiného.
"Jsem-li já to, slečno Týnko Leontýnko?" odpovídal mladý muž hlasem stejně kňouravým jako dřív. "Kdopak by to byl? Což nedostala mé psaníčko."
"Arciže jsem dostala, Arture. Ale právě proto jsem se vás nenadála. Myslila jsem, že dávno zapomenete, jako pokaždé. Vždyť ještě nikdy nikdo se vás nedočkal. Každého prý vyvádíte aprílem. Jde za vámi ještě někdo, že stojíte mezi dveřmi a nezavíráte?"
"Kdo by za mnou šel?" odpovídal krasavec, zavíraje za zády plnou dlaní dveře. "Nepotřebuji nikoho, chci-li promluvit s ní. Byl jsem náramně šťasten, když mi děvče řeklo, že je sama doma. - Pan otec?"
"Je ve své pisárně jako vždy."
"Ať žije! - A paní matinka?"
"Odešla na návštěvu."
"Sláva jí! - Bude tam dlouho?"
"Bývá někdy až do večera. Ale doufám, že tak dlouho se mnou nemáte co mluvit."
"Ach slečno Týnko, jak dlouho bych s ní chtěl mluvit! Po celý život! Smím tedy dále?"
"Jak je libo. Vždyť u dveří nemůžete sedět. Bylo by to Terině velmi podezřelé, kdyby je našla vámi zatarasené. A mohl by přijít taky někdo jiný."
"Očekává někoho?" otázal se pan Artur fistulkou, mžouraje pravým okem.
"Neočekávám. Vás taky jsem určitě neočekávala, a přišel jste."
"Nuže, s dovolením."
Pan Artur opřel třtinovou hůl s těžkou stříbrnou berličkou do koutku vedle dveří, položil klobouk na nízké plyšové sedátko a šinul se po tlustém koberci dále.
Šinul se kroky tak titěrnými, jako by ještě neuměl chodit, jako dítě, které se bojí, že se náhle překotí, ač bylo zjevno, že jeho nohy, kdyby se byly důkladně rozkročily, byly by mohly ušlápnout ochranný rám elektrické tramky nebo gumové kolo automobilu. Slovem, Artur vyšlapoval jako nějaký varietní komik.
Slečna Týnka se dívala s jistou nechutí na toto "prostné" cvičení Arturovo, patrně úmyslné, naučené, a pronesla: "Poslyšte, Arture..."
"Ale slečno Týnko Leontýnko," zvolal host žalostně, "pročpak mi vůbec vyká, proč mi nevonoká? Cožpak zapomněla, že je to v našich klubovních stanovách?"
"Ale jen v klubu, Arture, ve společnosti. Zde však jsem doma, a jsme tu jen sami dva. To zaprvé. A zadruhé, což kdyby děvče za dveřmi naslouchalo?"
"A cožpak jsem ve vašem domě poprvé?" namítl Artur plačtivě. "Starý přítel rodiny - -"
"Když jsem sama, nesluší se to."
"Ale slečno Týnko Leontýnko..."
"Arture, říkejte mi buď Týnko, nebo Leontýnko! Druhé jméno vám jednou provždy odpouštím, a dokonce si je zapovídám. Není možno vážně s vámi promluvit. Hrajete stále hloupého Augusta. Ale zde vám nesluší. Toho si nechte do klubu. Tam vám kyne úspěch, tam se vám všichni chechtají."
"Ale vždyť vy taky se vždycky smějete, slečno Týnko."
"Kdo by se nesmál, když vidí takového kolohnáta - ach, odpusťte mi to slovo! Vyletělo mi nerado."
"Ó, jen si posloužila, drahá Leontýnko."
"Nechybí vám nic jiného než dětské madlotky, Arture," pokračovala káravě, "vzadu zapínací."
"Já bych je nosil, slečno Týnko," řekl Artur ochotně, "kdybych měl někoho, kdo by mi je zapínal."
A nakřiviv hlavu, zamžoural poťouchle. To mělo znamenat, že pronesl vtip a že očekává, kterak se slečna zasměje.
Slečna Týna se však nezasmála. Naopak, řekla velmi nevrle: "Arture, chcete-li takto pokračovat, můžete se mi poroučet."
"Ale pak jsem nemusil ani přijít," protáhl Artur nosem. "A zdá se mi, slečno Leontýnko - vidíte, užívám vašeho dovolení a střídám vaše jméno. Jednou Týnko, jednou Leontýnko. Zdá se mi tedy, že jste mi chtěla říci něco jiného. Začala jste: Poslyšte, Arture..."
"Ano, Arture, chtěla jsem vám říci, abyste změnil svůj způsob, aspoň pokud jste u mne návštěvou. Domnívala jsem se, že se mnou chcete promluvit nějaké vážné slovo, jak jste napsal ve svém lístku -"
"Ano, velmi vážné, slečno Týnko," zapištěl Artur.
"- a tu jsem chtěla říci, abyste si tatrmany zachoval pro klub. Tedy nemluvte jako nekáraný chlapec a odložte manýry, které snad slušely tanečníkům na Klamovce."
Teď se pan Artur zarazil. Jeho důvěrní kamarádi věděli, že chodíval kdysi na Klamovku v Košířích do nedělních tanečních věnečků, aby se tam zbavil všeho ostychu v obcování s druhým pohlavím, aby se tam dokonale naučil tančit. Nebo v tom prý byly nedělní zábavy na Klamovce nade všechny pražské školy taneční. A nechodil tam pan Artur sám. Zapadávali tam mnozí příslušníci "zlaté mládeže" pražské, kvítka i z nejlepších rodin. Pan Artur i jeho důvěrní přátelé a bývalí žáci Klamovky to udržovali v největší tajnosti - a tu pojednou, slečna Týnka o tom něco ví!
"Na Klamovce?" protáhl Artur, jako by se byl tomu nápadu divil. "Kdepak je to?"
Ještě chtěl hovořit fistulí, ale již mu selhávala. Poznámka Leontýnina překvapila jej příliš náhle, neočekávaně. Do smrti by se nebyl nadál, že se s Klamovkou setká právě v salonku slečny Leontýny.
"Vskutku o ní nevíte?" pronesla dívka s pohledem, kterému by se pan Artur nesmírně rád byl uhnul. "Pak se tedy Katynka Vovísková mýlila."
"Propána, Leontýnko!" užasl Artur. "Co vy víte o Katynce Vovískové?"
A tu již nadobro vypadl ze svého naučeného a se zálibou pěstovaného kňourání. To jméno jej usvědčovalo.
"Nu, milý pane Arture, sloužila nějaký čas u tety Luisy, zahlédla vás jednou se mnou. Ostatek si domyslíte. Ale už byste ji sotva poznal. Měla neštovice, a nejvíc v obličeji. Náramně ji změnily."
"A chudinka nebohá Katynka!" zvolal Artur, docela už zapomenuv zapírat.
"A teď se tedy posaďte, Arture, a mluvte. Jsem věru zvědava, co mi chcete povědět. Mnoho vážného jsem od vás nikdy neslyšela. Vlastně nic, abych řekla upřímně. Bude to poprvé."
"Ona to neuhodne, Leontýnko?"
"Ještě jednou ona, Arture, a seberu se a půjdu, když nepůjdete vy. Nejsem dnes v náladě."
"Ona není - pardon, slečna Leontýnka není v náladě. Pak se má člověk odhodlat..." povzdychl Artur.
"K čemu se odhodláváte?"
Artur zaúpěl: "Kdyby jen slečna Týnka mluvila rozumně! Což nepozorovala dávno, že k ní mám náklonnost? Slečna Leontýnka to nepozorovala?"
"Na to vám slečna Leontýna odpovídá, že pozorovala leckterou náklonnost k sobě, ale nikdy o tom dlouho nepřemýšlela, poněvadž projevy všelijakých těch náklonností byly velmi laciné a přelétavé. Jednoho večera se jich dostávalo slečně Leontýně, a již druhý den třeba slečně Adéle, Emilii, Vlastě. Proto."
"Ale dovolte - dovolte, Leontýnko, já jsem nikdy neprojevoval náklonnost ani slečně Adéle, ani Emilii nebo Vlastě. To mi křivdíte."
"Nemluvila jsem o vás, ale o jiných, kteří mi projevovali náklonnost. A vy tedy -"
"Ano, já tedy k vám dávno pociťuji náklonnost, skoro od toho dne či večera, kdy jsem vás viděl poprvé. A tehda jsem si řekl: Arture, to by bylo křidýlko pro tebe!"
"Dovolte, Arture, kterak jste si něco takového mohl říci?"
"Totiž myslil jsem si to, Leontýnko. Snad víte, že si člověk může myslit, co chce."
"Byla bych doufala ve větší úctu a šetrnost ke mně i ve vašich myšlenkách."
"Sečkejte, slečno Týnko, tehda jsem ještě nevěděl, že to u mne vytrvá. Chtěl jsem se dříve vyzkoušet, a pak jsem chtěl vyzkoušet vás. Obstála jste."
"Děkuji vám, Arture," řekla Týnka s lehkým úsměškem.
"Nu ano, obstála jste, slečno Leontýnko. Pokud se vás týkalo, věděli přátelé máloco povídat."
"Kdo o mně mluvil a co?" vyhrkla Leontýna.
"Ach to já nezapisoval. Ale ujišťuji vás, nic nehezkého. O jiných se toho napovídá víc, to byste si vyposlechla! - A teď tedy se známe bezmála rok. A tu jsem si řekl: Sáhneš slečně Týnce na zub."
"Arture!"
"Když vy se pořád čepejříte, slečno Leontýnko. Konečně se tedy odhodlávám, přicházím k vám a táži se: Chtěla byste si mě vzít? Nebo chtěla byste, abych si vzal já vás?"
"Jaký je v tom rozdíl, Arture?"
"Dosti závažný, milá slečno Týnko. Ale k tomu jsme stejně nedospěli. Tedy mi odpovězte: chtěla byste mě?"
Slečna Leontýna upřela dlouhý, předlouhý pohled na sebevědomého nápadníka, jako by jej byla chtěla až do nejhlubší hloubi prozkoumat. Arturovi bylo pod tímto pohledem až nevolno. Rád by byl zraky uhnul, avšak Leontýna je svým pohledem přidržovala jako magnetem. A když se dosti nadívala, pronesla vážně, odměřeně: "Odpověď si musím dobře rozmyslit, milý Arture. Zeptejte se mne za tři dny."
Arturovi se zjevně ulevilo. Již se obával odpovědi záporné, naprostého zamítnutí - hlavně když pomyslil, že Leontýna ví cosi o Klamovce - a zatím Leontýna si vyžaduje čas na rozmyšlenou. To mu dodalo nové naděje. Přesto vyhrkl netrpělivě: "To je dlouhá, šibeniční lhůta, Leontýnko -"
"Ale Arture!"
Slečna Leontýna se vzchopila.
Taky Artur vstal, otřel si šátkem čelo a řekl plačtivě: "Vidíte, to je tím, že mě nutíte do tónu tak hrobového. Kdybych byl směl mluvit po svém, jako v klubu, kde už jsme byli! - A už tedy mám odejít, drahá slečno Leontýno?"
"Kamkoli je vám libo, Arture. Omeškala jsem se beztoho, vyčkávajíc vás."
"Kampak se chystáte, Leontýnko?" otázal se Artur, který by svou návštěvu byl rád prodloužil.
"Neptám se vás, Arture, kam půjdete, a tedy se neptejte, kam půjdu já. Naše cesty se ještě rozcházejí."
"Ale ručičku mi přece podáte, viďte?"
"Ano, na rozloučenou, Arture."
"Pardon, Leontýnko, na shledanou," řekl Artur.
Sklonil se, poceloval dívce ruku a povznesl k Leontýně žadonivý, toužebný pohled.
"Tedy za tři dny, Leontýnko drahá!"
"Za tři dny."
Artur si došel plavnými kroky pro klobouk, pro hůl, učinil před slečnou Leontýnou poklonku jako dítě, a dveře se za ním tiše zavřely.