Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pražský prorok povětrnosti

(Psáno pro "Švandu Dudáka" r. 1885)

Zahajme řadu bodrých Pražanů panem Antonínem Fialou! Učiníme tak z dobrého důvodu. Jest příroda počátkem a koncem všeho, jeví se nám v každé minutě různými hnutím, má tolik vlivu na všechno naše počínání - a pan Fiala jest v přímém styku s ní, ujišťuje nás o tom. Jest jako žulovým patníkem a milníkem doby, chtějte podniknout cokoli, co s přírodou souvisí, k němu se musíte obrátit. Dovede snad pověděti na rozhraní let, jaká bude povětrnost v celém roce, a věřte, nezklame vás - nezmýlí-li se sám. Přijal do svého štítu staré heslo: Nebude-li pršet, nezmoknem - a tato maličká, moudrá věta může nám vystačiti ne na jeden, ale na padesát roků.
Máme s ním jen jednu malinkou nehodu. Neníť on vlastně Pražanem rodem a vychováním, není jím také dlouho pobytem svým v první obci království. Ani ne deset let. Udomácnil se však brzy a stal se do roka veleznámým, třeba že ne osobně. Kdo čítal noviny - a kdož by jich nyní nečetl! - setkával se již před lety s jeho proroctvími téměř ve všech pražských denních listech. Ovšem že jízliví novináři připojovali ku předpovídání páně Fialovu zlomyslné poznámky. Ale kdo ušel kritice, nebo dokonce zlomyslnosti?
Jinak byla osobnost páně Fialova na počátku jaksi tajuplná, záhadná. Měl něco podobného s Homérem, pochybovalo se o jeho tělesnosti. Snad že prý se za vypůjčenými jménem skrývají nějací taškáři, štvanci, dobré kopy, lidé, kteří pod firmou "proroka" mají svět za blázny.
Bylo to bezdůvodné podezření. Pan Fiala byl, on jest, a málokdo pojímá úkol svůj životní tak vážně jako on.
Že se neobjevil veřejnosti současně se svými zprávami a kovanými proroctvími, kotvilo jen v jeho přirozené skromnosti.
Pan Fiala jest velice skromný muž, ač není ani doktorem, ani profesorem na univerzitě. Ba pan Fiala vůbec nestudoval mnoho škol, ale má dar od Pánaboha, že se vyzná na nebi. On ví docela bezpečně, jaké počasí bylo včera, a uhodne, jaké bude zítra, když se nezmýlí. K tomu má pan Antonín Fiala jen svoje dvě oči, ale zdravé oči. Pan Fiala je v přírodě doma, on ji kopal již od maličkosti - je totiž zahradníkem. Mládí svoje a léta učení strávil ve Slaném a tam i měl také chalupu a kousek políčka, ale přišel o vše jen pro své dobré srdce. Pak šel do služby. Všude si ho vážili, kde byl, a hospodáři nemohli si ho dosti oceniti, neboť jim "dělal povětří". Měl-li hospodář posečené seno nebo obilí, a bylo-li v neděli krásně a hospodář tedy spoléhaje, že bude zítra také tak, zamířil do hospody, aby si hodil cvika, - zakročil mu věrný pomocník Antonín Fiala cestu a řekl:
"Pantáto - vítr se takhle točí, přijde déšť, nechte svážet."
Pantáta podrbal se sice za uchem, že se má ještě v neděli dřít, ale svolal chasu a vybral se na pole, vázal a nakládal, a jedva že to měli pod střechou, počal bít hrom a pršelo, až se prášilo. Tohle řekl pan Fiala dvakrát, pětkrát, desetkrát, a pak bylo jeho slovo svaté a sláva jeho rostla a šířila se neodolatelně.
Ale malá, venkovská dědina nepostačila našemu prorokovi. Pana Fialu pudilo to do velikého města, odkud může býti užitečným širému kraji, celé zemi - pomocí novin. Pan Fiala se sebral, šel do Prahy a stal se tu žurnalistou, novinářem. Totiž jen tak mimořádným novinářem, více novinářem z ochoty. Neseděl celý den v redakci, ale poklízel ve své hvězdárně - meškalť po celý den na dvoře, ve stáji nebo ve formance zájezdného hostince "u Štočků" - a když umetl dvoreček a složil koště do kouta, otřel ruce o zástěru a vydával se na cestu po redakcích.
To byly první počátky jeho vystupování na veřejnost a tak činí i podnes. Jeví jistou tklivou příchylnost k novinám a novinářům; je v tom kus vděčnosti. Děkujeť žurnálům za svoji slávu, svoji "světoznámost" - ovšem jen jako prostředníkům. Neboť sláva jeho vězela v něm samém, v jeho umu, v jeho vědě. A přichází tedy podnes do redakcí - na politickém směru mu nezáleží. Říkávať mistr Fiala:
"Politika a povětrnost, to je dvojí věc!"
Je to zas jedna taková z jeho nezvratných, pravdivých vět, o něž si celé věky mohou rozbíjeti hlavu. Je to dvojí věc.
Otřel pečlivě boty v průjezdě, na schodech i o rohoži přede dveřmi a zaklepal, načež vstupoval s obnaženou hlavou a s hlubokou poklonou do redakce. Vždy a všude ta skromnost pravého učence a zasvěcence v taje přírodní. Kde koho napadl prvního, zastavil se u něho a oznamoval zdvořile: "Prosím, jdu stran té povětrnosti - kdybyste měli kousíček papíru, já bych to napsal." S úctou a vážností podáván přírodozpytci papír a pero, a on sedl ke stolu jen tak na "půl kola", aby židli příliš nepomačkal. Každý svůj rukopis počíná třemi křížky †††, jako by říkal: Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha - a pak píše dále: "Než uplyne 33 hodin, bude proměnlivě teplo a studeno, místy slunečno a déšť, někde bude padat sníh, někde vítr nebo ticho." Pan Fiala nenapíše nikdy mnoho, ale má to váhu. Dosud ani jednou se nezmýlil. Někde je dojista teplo, jinde studeno, někde svítí slunce, jinde prší - tu padá sníh a onde je ticho nebo větrno - pan Fiala hádá na vlas.
Potom vstane, odloží pero, podívá se na kolegu novináře a povídá: "Co pak by ono tento, ale já musím všechno těmahle svýma očima vypozorovat. Kdybych já měl ty inštrumenty, co je maj na hvězdárně, to bych řekl ještě jiné věci. A pak mě v Praze mejlí ten kouř a pára. Já bych tady potřeboval na Koňském trhu vysoký kopec, abych byl nad párou - to by se viděly věci!"
Tak bývalo na počátku jeho prorocké dráhy. Ale poněvadž pokrok ve všem, pokročil i pan Fiala. Dnes nepřichází již, aby psal svoje proroctví v redakcích - přináší "rukopisy" hotové. Jsou stručné, na malých čtvrtečkách papíru, psané tužkou modrou a červenou. Modrou oznamuje déšť, zimu a vítr, červenou teplo, slunečno, stálé počasí. Věc výborná, že každé jeho proroctví je modročervené. Aby šel bezpečně, jak se říká. Nikdo mu nemůže vytýkati, že jím byl oklamán. Je-li zima - na lístku je modrá tužka; je-li teplo - však je tam také červená. Fiala je neomylný.
Zmocnila se mne kdysi nepopsatelná touha, abych spatřil toho muže, jehož proroctví očekáváno denně miliony lidí.
Vydal jsem se tedy na cestu, ne však sám; přítel malíř sestrojil svoje zavazadla a podnikl důležitou cestu se mnou.
Jak řečeno, pyšným, hrdým nebyl pan Fiala. Nebyl také parádníkem a chodil do redakcí v modré zástěře. Učenci a vědátoři bývají takovými podivíny a zpytovatelé přírody jsou někdy prosťounkými až pohnutlivě. O tom přesvědčili jsme se návštěvou u něho.
Pan Fiala, jako muž pošlý z lidu a vyšinuvší se na vrchol lidského bádání vlastním přičiněním, nezná nádhery a nebaží po ní. Nepřijal nás v nějakém vyleštěném, vykládaném saloně, vycpaném tygřími kůžemi a podobnými trety. Nikoli; přijal nás zcela prostě a po sousedsku na dvorečku zájezdného hostince "u Štočků" - kdež, jak jsem již podotkl, měl původně svou hvězdárnu - a otázal se přívětivě: "Copak poroučej páni?"
Nepověděli jsme pravou příčinu návštěvy, neřekli jsme, že nás tam pudila pouhá zvědavost; byl by snad býval přiveden do rozpaků. Řekli jsme, že chceme podniknouti delší výlet a že se osmělujeme ptáti, jaké as bude počasí v nejbližších dnech. "Inu bude, bude - nebude, nebude," odvětil dosti rychle pan Fiala. "To se uhlídá, až to přijde." - Užasli jsme nad určitostí, s jakou naznačil nám události v přírodě na dlouhou dobu napřed. Toho jsme neočekávali. Poněvadž bylo na dvorečku trochu chladno a my se obávali o zdraví vzácného muže, jímž nám nahrazen nebožtík Sejček, osmělili jsme se vyzvati pana Fialu, zda by nezasedl na sklenici piva do jídelny. A poznovu jsme se obdivovali nesmírné skromnosti jeho. "I to bychom mohli do formanky - je to jedno, kde sedíme." Takovéto muže rodil jenom starověk! Jemu dvoreček za salon, formanka za sál jídelní! To si dopřeje pražský purkmistr většího pohodlí, a neprorokuje povětří.
A pak tedy mluvil k nám pan Fiala dlouho a mnoho. Svěřil nám, že vynašel, jak se může průtrž mračen zavésti na libovolná místa, "nejlépe, kde je písčitá krajina"; řekl, že již přišel na to padání hvězd, a že vysvětlí, odkud pochází - a není snad nešetrností, prozradím-li, že to je vlastně tření hvězd nahoře, načež ty špičky padají dolů; pověděl nám, že se dají povodně zcela hravě zameziti a že již o tom podal spis zemědělské radě a místodržitelství království Českého - zkrátka, pověděl nám množství věcí, o nichž jsme do té chvíle neměli tušení. Pak osmělil jsem se otázky, proč předpovídá vždy změnu počasí buď ve třiatřiceti, pětapadesáti nebo sedmasedmdesáti hodinách. Na jakém nezvratném zákoně zakládá tento výpočet? I v té příčině dostalo se nám odpovědi uspokojivé. "To mám z bible," řekl pan Fiala prostoduše, "a ještě jsem se nemýlil. Třiatřicet je stáří Krista Pána, pětapadesát věk Panny Marie a sedmasedmdesát léta pěstouna Josefa." -
Mile a utěšeně uplynula nám hodina, jíž použil přítel malíř, aby vážný obličej páně Fialův a celou jeho postavu načrtl na papír. Ježto pak po hodině byl pan Fiala kýmsi velmi zdvořile a uctivě požádán, aby napumpoval vody a vymetl trochu slepicím kurník, pokládali jsme za vhodné, abychom se poroučeli. Rozloučili jsme se s bystrým tím mužem, který čítal tehdy padesát let věku svého, velice srdečně a upřímně, a odcházeli jsme dokonale uspokojeni a poučeni ze zájezdného hostince "u Štočků", jemuž se asi nikdy nezazdálo, že bude kdysi hostiti ve svých zdech člověka, jenž nastřádá si tolik zásluh o povětrnost a o zábavu širokého, nevšímavého a časem i nevděčného obecenstva.
Od návštěvy té uplynula léta. Pan Fiala odešel po čase z nádvoří "u Štočků", přešed na "Košík", ale ani tam nesetrval, jak se zdá. Dvorečky byly mu příliš úzkým působištěm, pan Fiala toužil výš a šíře. Nejsem zasvěcen v nynější jeho soukromé poměry, ale na veřejnosti shledáváte se téměř všude s proslulým prorokem povětrnosti. Sedíte "u Fleků" - náhle mihne se zahradou a stane u vašeho stolu skromná postava v obnošeném kroji, na hlavě obstárlý, ctihodný klobouk. Levice plná popsaných lístků, z nichž vám pravice jeden podává. Tři křížky, modrá a červená tužka, "zima, větrno, pošmourno - jasno, slunečno, teplo." Takový bývá text lístků. Ejhle, pan Fiala. Však je také podepsán a pod jeho jménem jsou tři p. p. p. Což znamená: pražský prorok povětrnosti. Nikdo mu toho názvu nedal, žádný úřad ho tak nepotvrdil - vlastní mocí, vlastní silou a zásluhou si ho pan Fiala osvojil. Spravedlivá historie propůjčuje mu zasloužený název ten.
Sedíte v kterési noční kavárně - vstoupí pan Fiala s povědomými lístky. A přijme, co mu kdo za něj dá. Člověk obyčejný odměňuje ho rudou mědí, ale jsou i mecenáši, kteří projevují dík svůj kovem bílým.
Vstoupíte do té, oné trafiky - hle, na hřebíčku najdete vlípané cedulky z posledního téhodne a třeba měsíce. Jdete na maso k uzenáři - i tam hřebík s podobným břemenem. To jsou "hřebíky Fialový" - jenom na jeho předpovídání času. Pečuje tak o širší veřejnost ochotně, bezplatně - vždyť nemůže za každým do každé hospody, a všichni lidé také nechodí do hospod.
A jdete konečné kdysi z nočního flámu, k ránu již, halíte se v plášť neb havelok, krčíte se pod deštníkem - kolkolem crkotá hustý, studený déšť. Pospícháte domů, do teplé postele.
Tu na rohu vás zastaví temná postava a láskyplně, jako otcovsky promlouvá:
"Vašnosti, pozor, dělá se nám vlhké počasí..."
Slova neklamná, ryzí, věštecká - a vy byste pana Fialu - zlíbali.
Takový je tedy pan Fiala, nynější náš prorok povětrnosti. Pohlížím rád v jeho milou, klidnou, vrásčitou, popelavou tvář. - A přeji mu z plna srdce, aby nám byl dlouho ve zdraví zachován. Kdož ví, jaký prorok přijde po něm. Bude-li stejně spolehlivý!