Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• soudnička z 10. listopadu 1887

Před čtyřčlenný senát, jemuž předsedal president trestního soudu pan Procházka, předveden zchátralý muž, 38letý vdovec František Pleticha ml. z Michle.

Předseda: Čím jste?
Obžalovaný: Prosím, vyučil jsem se kovářství, ale teď už dlouho nedělám řemeslo, protože mám levou ruku chromou.
Předseda: Jak jste přišel k tomu úrazu?
Obžalovaný: Prosím, bratr mě popíchal tuhle na ruce, pak mi ochromla.
Předseda: Aha, vy jste už z takové rvavé rodiny! A čím se teď živíte?
Obžalovaný: Prosím, sbírám hadry a kosti.
Předseda: Znáte náboženství?
Obžalovaný: Prosím...!
Předseda: Znáte čtvrté boží přikázání?
Obžalovaný: Jak pak bych neznal!
Předseda: Jak zní, povězte nám?

Obžalovaný marně vzpomíná a mlčí.

Předseda: Vidíte, že neznáte, povím vám je: Cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře vedlo na zemi. Vidíte, a vy zde stojíte proto, že jste do krve ublížil svému otci.
Obžalovaný (urputně): A on mně může ubližovat, prosím?
Předseda: Nikdy nemáte práva vztáhnouti ruku na otce! Poslyšte žalobu a rcete pak, jste-li vinen.

Žaloba viní Fr. Pletichu, že dne 16. srpna udeřil svého otce, 71letého starce, bývalého kováře, při hádce zednickou lžicí do tváře, až jej do krve zranil, že jej pak porazil na zem a ještě udeřil. Ještě po třech dnech byla obě oční víčka starého Pletichy podlita krví a krom toho shledáno na tváři jeho více lehčích poranění. Poněvadž však čin ten spáchán na vlastním otci, stíhá jej zákon trestní jako zločin těžkého ublížení na těle.
Po přečtení obžaloby obrací se k obžalovanému předseda: Vidíte, jak surově se chováte ke svému otci! Přiznáváte se?

Obžalovaný: To není pravda! Snad se poranil otec sám, já mu neublížil. A on mne moh' škrtit se švagrovou? On mně může ubližovat? Proč mně nechtěl dát tu lžíci? Byla moje, já chtěl jen svoje!
Předseda: A za to, že vám hned nedal lžíci, jste jej mohl do krve zranit? Jaký jste to necitelný, surový člověk!

Obžalovaný Pleticha popírá urputně, že by byl otci ublížil a tvrdí neurvale, že otec ubližuje jemu.
Jako první svědek vchází do síně otec obžalovaného, starý, shrbený, drobný muž, jak pára nad hrncem. Předseda poučuje ho, že nemusí svědčit proti vlastnímu synovi, nechce-li. Otec mluví: Slavný soude, neublížil mně poprvé, již několikrát jsem s ním měl soud a vždy jsem mu odpustil. Já mu odpouštím i dnes a nebudu svědčit. Pán bůh odpouští nám, já odpouštím jemu! Ať mě zabije, ať se mnou udělá, co chce, nebudu svědčit!
A konečně se dává starý muž do pláče. Avšak obžalovaný místo poděkování, že mu otec ulehčuje, obrací se k němu neurvale a zasypává ho výčitkami.

Předseda: Necitelný, surový člověče, máte otci svému poděkovat vděčně, že se vzdal svědectví!
Obžalovaný: Zač pak bych mu děkoval?

Poněvadž otec se vzdal svědectví, a poněvadž ostatní svědkové nemohli podati nijakého svědectví o skutku samém, při němž nebyli, zproštěn byl nezdárný syn po skončeném líčení obžaloby a propuštěn.