Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Došli nad jižní stěnu šachty. Zůstal stát zády k parapetu, opřel se o něj dlaněmi a vyhoupl se nahoru. Pohodlně se usadil, patami okopával zídku.
"Nesedej si tam," ozvala se Dorothy s obavami v hlase.
"Proč ne?" zeptal se a podíval se na bílou kamennou stříšku. "Je to široké skoro třicet centimetrů. Kolikrát jsi seděla na stejně široké lavičce a nespadla jsi." Povzbudivě popleskal kámen po své levé straně. "Posaď se."
"Ne," řekla.
"Bázlivko."
Dotkla se vzadu sukně. "Umažu se..."
Vytáhl kapesník, rozložil ho a prostřel na zídku vedle sebe. "Jako Sir Walter Raleigh," řekl.
Na okamžik zaváhala, pak mu podala kabelku. Obrátila se zády k parapetu, přes kapesník se rukama opřela o kámen a dosedla vedle něho. Pomohl jí nahoru. "Tak," řekl a jednou rukou ji objal kolem pasu. Pomalu otočila hlavu a podívala se přes rameno do prázdna. "Nedívej se dolů," radil jí. "Dostaneš závrať."
Kabelku položil napravo vedle sebe. Chvíli seděli mlčky, ona neustále křečovitě svírala okraj stříšky. Zpoza přístřešku nad schodištěm vyšli dva holubi, prošli kolem nich a jedním okem je bedlivě sledovali. Dva páry drápků ťukaly po hladké ploše asfaltu.
"Měl bys poslat oznámení matce. Nebo jí chceš jen zavolat?" zeptala se Dorothy.
"Ještě nevím."
"Já asi napíšu otci a Ellen. Říct to jen tak do telefonu - to mi nepřipadá nejvhodnější."
Zavrzal příklop ventilátoru. Po chvíli sundal ruku z jejího pasu a položil ji na hřbet její ruky, která svírala pevně kamenný okraj. Druhou rukou se mírně nadzvedl a sklouzl z parapetu. Než mohla udělat totéž, otočil se k ní čelem, jeho pas proti jejím kolenům, obě dlaně položené na jejích rukou. Usmál se a ni a ona mu úsměv oplatila. Pohled se mu svezl na její břicho. "Maminka," řekl. Zasmála se.
Přesunul ruce na její kolena a dlaněmi je objal. Konečky jeho prstů si pohrávaly s lemem sukně.
"Neměli bychom už radši jít, miláčku?"
"Za chvilku, holčičko. Máme dost času."
Zachytil její pohled a zadíval se jí do očí, zatímco se mu ruce svezly z jejích kolen a usadily se zezadu na lýtkách. Koutky očí pozoroval, že ruce v bílých rukavicích pořád pevně svírají okraj parapetu.
"To je moc hezká blůza," řekl a očima spočinul na nadýchané krajkové vázance u krku. "Nová?"
"Nová? Mám ji už roky."
Káravě se zadíval na vázanku. "Máš ji trochu na stranu."
Jedna ruka pustila kamennou desku a vylétla k vázance.
"Ne," řekl, "teď je to ještě horší." I druhá ruka se odpoutala z parapetu.
Sjel dlaněmi přes hedvábný povrch jejích lýtek, až kam nejníže dosáhl, aniž by se musel sehnout. Pravou nohou mírně ustoupil dozadu, váhu těla přenesl na špičku. Zadržel dech.
Upravovala si vázanku oběma rukama. "Je to takhle - "
Bleskurychle se sklonil - ruce chňaply za kotníky - ustoupil dozadu, vymrštil její nohy vysoko do vzduchu a napřímil se. Na jediný mrazivý okamžik, když jeho ruce klouzaly po jejích lýtkách a naplocho sevřely podrážky bot, se jejich pohledy střetly. V očích se jí zračila smrtelná hrůza, hrdlem stoupal výkřik. Pak vší silou, jaké byl schopen, vrazil do ztuhlých nohou.
Výkřik zkamenělého děsu postupoval prostorem šachty jako elektrický výboj. Zavřel oči. Výkřik zanikl. Ticho, pak strašlivý ohlušující rachot. Škubl sebou a vzpomněl si na plechovky a dřevěné latě v hloubce pod ním.

"Uhněte," poručil.
"Sáhni si na řetěz za sebou," řekl Leo.
Na chvíli se zadíval do Leova kamenného obličeje a pomalu se otočil.
Nemusel se řetězu ani dotýkat; stačilo se na něj podívat. Kovové oko na konci vzpěry bylo přeštípnuté a zkroucené do široce otevřeného C, které jen silou vůle přidržovalo první článek řetězu.
"Když tě Otto prováděl po tavírně, zašli jsme sem nahoru," oznámil suše Leo. "Sáhni si na něj."
Natáhl ruku a přejel jí po řetěze. Uvolnil se. Zhroutil se a zazvonil o podlahu, s rachotem sklouzl dolů a zhoupnul se. Při tom hlasitě udeřil o ocelovou přepážku.
Padesát stop pod ním se houpala a zívala betonové podlaha... "Není to taková hloubka, jaká čekala na Dorothy," řekl Gant, "ale bude stačit."
Otočil se k nim čelem, sevřel vzpěru a okraj stěny a snažil se nemyslet na propast za svými koleny. "Toho se neodvážíte..." slyšel se, jak říká.
"Copak nemám dost pádné důvody?" odpověděl mu Leo otázkou. "Zabil jsi mi dcery!"
"Nezabil, Leo! Přísahám, že nezabil!"
"Tak proč ses tak začal potit a třást, když jsem vyslovil Dorothyino jméno! To nebylo tím, že sis myslel, že je to jen špatný vtip. Copak by se takhle choval nevinný člověk?"
"Leo, přísahám na svého mrtvého otce..."
Leo ho chladně pozoroval.
Posunul ruku po vzpěře. Byla kluzká potem. "Ty to neuděláš..." řekl. "Neprojde ti to."
"Že ne?" podivil se Leo. "Myslíš, že jedině ty si umíš něco podobného naplánovat?" Ukázal na vzpěru. "Čelisti hasáku jsem zabalil do hadru. Nenajdeš tam ani stopy po násilném zásahu. Nehoda. Politováníhodná nehoda; kousek starého železa, soustavně vystaveného intenzivnímu žáru. I materiál stárne. Když o něj zavadí muž tvojí výšky a váhy a náhodou se opře o řetěz, který je na něm zavěšený, prostě to nevydrží. Ošklivý případ. A jak bys tomu chtěl zabránit? Začít křičet? Nikdo tě v tom hluku neuslyší. Mávat rukama? Dělníci mezi pecemi mají dost svých starostí. A i kdyby se podívali nahoru – je to vysoko a navíc je celá hala plná dýmu. Chceš se s námi prát? Stačí do tebe strčit a letíš dolů." Odmlčel se. "Tak mi řekni, proč by mi to nemělo projít. Proč?"
"Jistě," pokračoval za chvíli, "nedělám to rád. Radši bych tě předal policii." Podíval se na svoje hodinky. "Dávám ti tři minuty. Právě teď začaly běžet. Chci mít něco, co přesvědčí porotu. Porotu, která ti přečte vinu z tváře a udělá s tebou krátký proces."

Čtenářský deník	-	Hoši z Brazílie, Hoši z Brazílie (2)
	-	Někdo se dívá
	-	Polib mne a zemřeš, Polib mne a zemřeš (2)
	-	Rosemary má děťátko, Rosemary má děťátko (2), Rosemary má děťátko (3), Rosemary má děťátko (4), Rosemary má děťátko (5)
	-	Rosemary má děťátko (výklad)
	-	Stepfordské paničky, Stepfordské paničky (2), Stepfordské paničky (3), Stepfordské paničky (4), Stepfordské paničky (5)

Čítanka	-	Hoši z Brazílie
	-	Někdo se dívá
	-	Polib mne a zemřeš
	-	Rosemary má děťátko