Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• vydalo Druhé město (Brno, 2006)

16.4.1989
Tel Aviv

Uctivá poklona, slečno Kalousková!
Jako vždy Vám píši jeden z mých mnoha dopisů, domnívaje se, že dopis je povídání jinými prostředky. Samozřejmě že jsem žádný dopis nedostal! Ale to je již normální.
Tady je již velice teplo - 26°C - a bude to pořád horší, nesnáším to. Příští týden máme Pesach, to je jako Velikonoce, jenomže se vzpomíná vysvobození z egyptského otroctví. Moudří starci říkají, že vysvobození z otroctví zažije každé pokolení.
Byl jsem v podvečer u moře, koukat na plachetnice. Nemám dobrou náladu. Budu již potřebovat přesně vědět čas příletu, odletu, návratu domů, všechno - abych mohl objednat hotely a definitivní letenky.
Právě jsem dostal tvůj dopis z 8.4. Je to dost popletené a složité, co píšeš. Jestli tomu dobře rozumím, nebudeš jista, jestli jedeš, až někdy do půlky května. Prosím, napiš o té letence přesně. Je to 16.6.? V kolik hodin přesně přiletíš do Říma? Na kolik dnů dostaneš povolení? Tohle všechno potřebuji vědět! Jestli z jakéhokoli důvodu nemůžeš letět do Říma, mohu Ti přijet naproti do Vídně, ale tohle všechno už pomalu musím vědět.
Na shledanou, Josef

30.4.1989
Tel Aviv

Včera jsem si vzpomněl, žes v tom prvním psaní před tři čtvrtě rokem psala, že hlavním motivem Tvého dopisu je zvědavost. Následovalo sto tisíc slov (jestlis je vůbec četla), tahle zvědavost je již jistě víc než ukojena a Ty asi máš dost přesný obraz o mně. Jaký je to obraz? Když to dáš všechno dohromady, co Ty víš, co jiní řekli a co já píši - kdo si myslíš, že jsem? Na rozdíl od mnoha jiných podnětů a otázek, na které jsi nikdy neodpověděla, a nálad a barev, na které jsi nikdy nereagovala - na tuhle otázku snad přece jenom odpověz, prosím. Co je to za člověka, kterého asi potkáš za šest neděl v Římě? Nebo jsi snad podle staré tradice naházela všechny mé dopisy do záchodu a nemáš o ničem ponětí?
Čím je to bližší, tím méně tomu věřím. To se takhle daří jen v hollywoodských filmech, těch starých.
Tady jsou šílená vedra, přes 30°, vítr z pouště, není mi dobře.
Doufám, že zítra dostanu definitivní odpověď, kdy a kam přijedeš. Začíná být pozdě, hotely etc...
Před čtyřmi dny tady zahajovali cinemoték (budova, kde se promítají filmy) a já jsem byl jedním ze slavnostních řečníků.
Moje nálada je denně horší a vedra denně nesnesitelnější.
Pa, Josef

11.5.1989
Tel Aviv

Nazdar Kláro!
Právě jsem s Tebou mluvil telefonicky, zdá se, že budeš tedy mít všechny dokumenty včas a že se - jestli do té doby neumřu - sejdeme 16.6. v Římě.
Všiml jsem si teď při holení, že jsem v uplynulých dnech velice zestárl. To je asi z těch starostí kolem cestování: jestli se to vůbec podaří a v poslední chvíli něco u mě nebo u Tebe nepokazí celý projekt. Jestli si budeme rozumět a jestli Ti bude dobře a jestli se Ti všechno bude líbit (hlavně já). Jestli nebude příliš vedro. Jestli hotel bude aspoň snesitelný. Jestli jídlo..., jestli mně neukradnou prachy...
Dnes jsem s Tebou mluvil 2x a teď v noci bych Ti zase zavolal, ale obávám se: 1) že bych Tě snad vzbudil a za 2) že si budeš myslet, že člověk, který telefonuje 3x téhož dne, je patrně cvok. Tak si to všechno povíme v římských kavárnách a hodíme minci do fontány Di Trevi a každé přání se nám splní.
Až se potkáme, bude to asi takhle: prvního dne Tvoje nadšení nebude takové, jaké by mělo být, druhého dne si zvykneš a až odjedeme jeden od druhého, budeme snad plakat. Já určitě.
Škoda že ten vzrušující obřad na univerzitě máš ihned po návratu, to smaže všechny dojmy z Itálie a ze setkání se mnou. Ale to se nedá nic dělat.
Děkuji za pozdrav od babičky, já jsem ji neokouzlil, jsem prostě hodný člověk a ona to hned poznala.
Pa, Josef

20.5.1989
Tel Aviv

Ahoj!
Tvůj poslední dopis přišel předevčírem a poněvadž jsem byl právě ve dvou natáčecích dnech, strčil jsem ho do kapsy a za těch dlouhých jízd jsem jej dvakrát přečetl v klidu.
Žijíc klidný život, chráněna rodinou, nosíc správné jméno ve správné zemi, prožívajíc i to špatné coby integrální součást celého národa, vzdychneš nad diplomkou: "Ten historický materiál je v podstatě přehlídkou nejhrubšího násilí, zvůle a zoufalé bezmoci lidí. Už jsem z těch hrůz trochu přešlá." A o několik řádků později píšeš: "Abych nezapomněla, z čeho plyne ten Tvůj věčný strach?" Jak můžeš napsat takovou pitomost? Přece Ti nemohu popsat celé dějiny Židů, řekněme v posledních dvou tisíci letech! Kde začít? Co vynechat? Jak Římani a Řekové povraždili a spálili několikrát tuhle zemi? Jak ve středověku byli Židi mimo zákon, každý je mohl zabíjet a ještě za to byl církevně pochválen? Jak mi zabili tatínka, maminku, bratra, dědečka, všechny příbuzné, kamarády ze školy - šest milionů, z toho milion dětí? Jak SS házeli nemluvňata o zeď, až jim rozbili lebky? Jak vozili lidi v dobytčácích do plynu? Jak se Litevci, Chorvati, Ukrajinci, Poláci, Maďaři a jiní zúčastnili na tom všem? Jak jsou dodnes antisionismus a antisemitismus lehce zaměnitelné? A Ty, se svými nesmyslnými, romantickými nápady - zapsat se do židovské náboženské obce etc... Prosím Tě, nech toho jednou provždy. Já nemám strach, žijíce zde, tenhle strach již nemusím mít. Bojím se o Tebe. Nech toho.
Á propos. Vem si s sebou plášť do deště, v červnu prý v Itálii někdy prší.
Pa, Josef

27.6.1989
Bergdorf

"Také líbezná a také spanilá" - jsem Ti chtěl říct s ubohou špetkou humoru na letišti v Innsbrucku. Ale pro pláč jsem nemohl říct nic. Potom jsem se na Tebe díval přes sklo, dokud jsi nevyšla na odlétací plochu, a tiše jsem plakal. Potom jsem si sedl do taxíku a celou dobu mi slzy tekly a tekly. Již cestou jsem se rozhodl zavolat Aničce, abych jí řekl: "Ty jsi plakala, když Klára jela od Tebe ke mně, a teď, když jede ode mě k Tobě, pláču já." Nějak jsem to vykoktal, téměř jsem nemohl mluvit. Anička mluvila ocelovým hlasem a že prý mám přijet do Prahy. Tolik tedy k tomu svěřování se lidem, o kterém jsi večer před tím mluvila.
Pokoj byl prázdný a strašný. Šel jsem do lesa. Tak brzy po ránu jsem tam ještě nikdy nebyl. Šel jsem tou cestou, kde jsme promokli. Počasí bylo pěkné, kytky, ptáčkové a mechanické kladení nohy před nohu mě uklidnily. V lese jsem se pořád díval na hodinky: teď přistála, teď je v taxíku, teď na nádraží, teď už vyjela z Vídně. V poledne: teď je asi již na hranicích. Při vstupu do kasína: teď je již takřka v Praze. Po další hodině: už je doma. Nemaje od Tebe jiného čísla, sázel jsem dvě hodiny na třináctku. Nepřišla. Do hotelu a zatelefonovat Ti - jaká vzdálenost.
"Kláro," říkám znovu a znovu - "Kláro" - a nikdo neodpovídá. Věšáky ve skříni jsou sprosté svojí prázdnotou. Nechal jsem jídlo na talíři a utekl z té zrůdné jídelny. Už sem asi nikdy nepojedu.
Tenhle dopis teď nepošlu, opatrně počkám na Tvůj dopis a podle něj se rozhodnu, jestli ho vůbec pošlu.
Nikdo se na mě neusmívá a taky nikdo neřekne: "Tak dobrou noc."
Vždyť víš, co se stalo: zamiloval jsem se do Tebe. (Snad bych to měl říkat jinak, ale nebyla by to pravda).
Vším, co jsem, a vším, co jsem kdy byl, vším, co mě kdy bolelo, a vším, co bylo kdy krásné, vším, čím jsem byl jako muž, a vším, čím jsem nebyl jako otec. Vším, co jsem si kdy vymyslel, všemi fantasiemi a všemi dobrodružstvími, všemi básněmi, které jsem kdy přečetl, i těmi, které jsem nenapsal, mládím, jaké bývalo, a stářím, jaké je, zkrátka vším.
Nebe má to zázračné večerní světlo Bergdorfu a v dálce hřmí. Přítomnost se pomalu, ale jistě stává minulostí. Spanilá a líbezná. Bože, jak to bolí. Bůh Tě opatruj. Jsem rád, že zítra jedu domů.
Josef

8.7.1989
Tel Aviv

Ahoj Kláro,
včera jsem dostal Tvůj první dopis po cestě. Diskrétní. Doufám, že napětí doma povolilo. Možná jsi již odjela s Kryštofem na Moravu nebo s Pavlem na lásku. Vůbec nežárlím. Jenom se mi stýská. Až se budeme loučit příště, již téměř nebudu brečet.
Pracuji dvanáct hodin denně na tom filmu, je to těžká práce, i fyzicky, vedro etc. V noci ještě trochu dělám na dalších produkcích, a když bych měl mít volnou sobotu, zase jedu někam točit. Takže vlastně nemám čas moc na Tebe myslet.
Vzpomněl jsem si dnes v noci, jak ses objevila na letišti. A jak jsem si potom dělal starosti, co řekneš tomu hotelu. A jak jsme byli v tom obchodě na cigarety blízko hotelu a na Piazza Navone, jak jsem si nesundal černé brýle, když nás fotili. A jak jsme seděli v kavárně a já nevěřil svému štěstí. A potom sis vybrala správnou voňavku. A první večer v Trastevere, jak trochu pršelo a pořád nosili ke stolu růže. A potom jsme si povídali na pokoji a já Ti koukal do výstřihu a myslel na bůhvíco.
Nikdo neříká: "Tak dobrou noc." A mně se stýská.
Taky v té "naší" restauraci bylo pěkně a taky v té zahradní, co jsme našli v Traste vere poté, co jsme zabloudili. A toho vína! A těch hodin po nocích! A těch cigaret! A slov. Kolik jsem toho namluvil. A těch šutrů! Pamatuješ si na tu svatbu, co jsme se tam omylem octli? Jelikož fontána Di Trevi byla nepřístupná, asi se do Říma nevrátíme. To stmívání u obelisku nad Španělskými schody! Stýská se mi.
Pamatuješ, jak jsme zmokli v lese? A na ty vinárny v Bergdorfu? Řeklas poslední noc o sobě a o mně - "je to v pohodě". Co to přesně znamená?
Stýská se mi, Josef