Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z knihy Rudá jízda a jiné prózy (vydalo nakladatelství Hynek v Praze roku 2000)
• přeložil Jan Zábrana

Drahý soudruhu redaktore! Chci Vám napsat o neuvědomělých ženských, které nás poškozují. Počítám, že při objíždění občanských front, o kterých jste psal, neminul jste nenapravitelnou stanici Fastov, co leží za devatero horami, v jedné krajině, v neznámé končině, já jsem tam, to se ví, byl, samohonku a pivo pil, po vousech mi teklo, do úst ale nenateklo. O téhle výše zmíněné stanici se dá spousta všeličehos napsat, ale jak se prostě po našem říká- ševče, drž se kopyta. Proto Vám napíšu jen o tom, co jsem vlastnoručně na vlastní oči viděl.
Bylo to před týdnem, za tiché překrásné noci, když tam zastavil náš zasloužilý vlak Jízdní armády, naložený vojáky. Všichni jsme jen hořeli touhou přispět společné věci a měli jsme namířeno do Berdičeva. Pak jsme si ale všimli, že se náš vlak nějak nechce hnout z místa, že nás Gavrilka se k ničemu nemá, a vojáci začli mít podezření a dohadovali se mezi sebou - pročpak tady stojíme? A opravdu, zdržení na úkor společné věci bylo obrovské, a to z toho důvodu, že keťasové, ti zatracení nepřátelé, mezi nimiž se nacházelo také nesčetné množství ženského pohlaví, jednali drze se železniční správou. Ti nepřátelé zatracení se beze strachu chytli za zábradlí, pobíhali po železných střechách jak s keserem, rajtovali kolem dokola, pobuřovali a každý držel v rukou tu sůl, co je nad zlato, až pět pudů v pytli. Ale vítězství kapitálu keťasů netrvalo dlouho. Iniciativa vojáků, kteří vylezli z vagónu, umožnila pohaněné železniční správě, aby si zhluboka vydechla. V okolí zůstalo jenom ženské pohlaví se svými taškami. Vojáci, poněvadž měli útrpnost, posadili některé ženské do nákladních vagónů a některé neposadili. Tak i v našem vagónu druhé čety se v plném počtu objevila dvě děvčata, a když poprvé odzvonili, přijde k nám statná ženská s dítětem a povídá: "Pusťte mě, kozáčci milí, celou válku se tluču po nádražích s kojencem na ruce a teďkon se chci setkat s mužem, ale kvůli železnici pořád nemůžu jet, copak si to od vás, kozáče;, nezasluhuju?"
"Mimochodem, ženská," povídám jí, "jak četa rozhodne, tak se s várna taky stane." A obrátil jsem se na četu a sděluju jim, že jedna statná ženská prosí, aby mohla jet za mužem na místo určení, a dítě skutečně se u ní nachází a co o tom soudíte - mám ji pustit nebo ne?
"Jen ji pusť," křičí hoši, "až pozná nás, tak sejí po muži stejskal přestane..."
"To zas ne," povídám hochům se vší zdvořilostí, "já si vás vážím, četo, ale udivuje mě, že od vás slyším takové hovadiny. Jen si vzpomeňte, četo, na svůj život, jak jste sami byli dětma u svých mám, a přijdete na to, že se nesluší takhle mluvit..."
A kozáci, když si řekli mezi sebou, jak že umí on, teda Balmašev, přesvědčovat, pustili ženskou do vagónu a ona s díky leze. A každý, zanícen tou mou pravdou, ji vysazuje a jeden přes druhého říká: "Posaďte se, ženská, do koutka, mazlete se se svým dítětem, jak se na mámu sluší a patří, tam v koutku se vás nikdo ani netkne a přijedete k muži netknutá, jak si přejete, a spoléháme na vaše svědomí, že nám vychováte novou směnu, poněvadž staré stárne a dorostu moc nevidíš. Něco soužení už jsme, ženská, viděli, v prezenční i jako délesloužící, hlad nás škrtil, mráz nás pálil. Ale vy tady seďte, ženská, a ničeho se nebojte..."
A když odzvonili potřetí, vlak se rozjel. A překrásná noc se roztáhla jak stan. A v tom stanu byly hvězdy místo kahánků. A vojáci si vzpomněli na kubánskou noc a na zelenou kubánskou hvězdu. A dumka přeletěla jako pták. A kola rachotí a rachotí...
Když čas uplynul a noc odešla ze stráže a rudí bubeníci vybubnovali budíček na rudých bubnech, přišli za mnou kozáci, poněvadž viděli, že sedím, nespím a je mi tak teskno, že to dál nejde.
"Balmaševe," povídají mi kozáci, "proč tolik teskníš a sedíš a nespíš?"
"Prosím vás uctivě za prominutí, vojáci, ale dovolte mi jenom, abych si s tou občankou trochu pohovořil..."
Roztřásl jsem se po celém těle a vstávám ze své pryčny, od které spánek prchal jako vlk před smečkou zákeřných psů, jdu k ženské, vezmu jí z rukou dítě, strhnu z něho plínky a hadry a vidím, že pod plínkama je dobře pudový pytlík soli.
"Koukněte na to enteresantní dítě, soudruzi, co si prsu nežádá, na podolek nečurá a lidi ze spaní nebudí..."
"Odpusťte, kozáčci milí," míchá se nám ženská velice chladnokrevně do řeči, "já jsem vás nepodvedla, to má bída vás podvedla..."
"Balmašev odpustí tvé bídě," odpovídám ženské, "Balmaševa to nic nestojí, zač Balmašev koupil, za to prodává. Ale podívej se na kozáky, ženská, co ti prokázali úctu jako pracující matce republiky. Podívej se na ta dvě děvčata, co teďka pláčou, poněvadž jsme jim dneska v noci ublížili. Podívej se na naše ženy na pšeničné Kubáni, které scházejí ženskou silou bez mužů, zatímco ti muži, zrovna tak osamělí, znásilňují holky, kde jim přijdou pod ruku... Ale tebe se ani nedotkli, třebas ty, nestydo, si nic jiného nezasloužíš. Podívej se na Rusko, rdoušené bolestí..."
A ona mně na to: "O sůl jsem přišla a pravdy se nebojím. Vy na Rusko nemyslíte, vy jen Židy zachraňujete..."
"Židy do toho teďka nepleťte, poťouchlá občanko. S tímhle nemají Židi co dělat. Ale vy, hnusná občanko, jste větší kontrarevolucionářka než ten bílý generál, co nám vyhrožuje ostrou šavlí ze svého koně, který má cenu tisícovku... Takového generála je vidět ze všech cest a pracující člověk přemýšlí a sní o tom, jak ho podřezat, ale vás, občanko, jakých je spousta, s vašima enteresantníma dětma, co o chleba neprosí a kadit nemusí - vás vidět není, jako blechu, a vy rozvracíte, rozvracíte a rozvracíte..."
A skutečně, to přiznám, jsem vyhodil tu občanku za jízdy pod železniční násep, ale ona, poněvadž byla hotový nezmar, poseděla, mávla sukněma a šla si dál svou ničemnou cestou. A když jsem uviděl tu nedotčenou ženskou a nepopsatelné Rusko kolem ní a selská pole bez klasu a zhanobená děvčata a soudruhy, kterých jezdí na frontu mnoho, ale málo se jich vrací, dostal jsem chuť vyskočit z vagónu a zabít sebe nebojí. Ale kozáci se nade mnou slitovali a řekli: "Bouchni po ní z kvéru."
A já sundal ze stěny věrný kvér a smyl jsem tu hanbu z tváře pracující země a republiky.
A my, vojáci druhé čety, Vám přísaháme, drahý soudruhu redaktore, a také Vám, drazí soudruzi z redakce, že naložíme nemilosrdně se všemi zrádci, kteří nás táhnou do propasti a chtějí obrátit řeku zpátky a poslat Rusko mrtvolami a hořkou trávou. Za všechny muže druhé čety - Nikita Balmašev, voják revoluce.