Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• vydalo nakladatelství Mladá fronta (Praha, 2006)

Na podlaze pod řídící pákou se válelo něco modrýho. Vytáh jsem to. Byla to paruka s dlouhejma lesklejma vlasama. Podal jsem ji Jesice. Párkrát s ní zatřepala, načež si ji narazila na hlavu. V tu ránu se změnila. Předtím vypadala bezmocně a vystrašeně, teď z ní byla kobra. Taky se hned zdála o deset roků starší.
"Dej tu pušku pryč!" okřikla Vaška, kterej k nám sbíhal s lékárničkou v jedný a s kulovnicí v druhý ruce. Poslušně sklonil hlaveň k zemi. Zíral na Jesiku jako zhypnotizovanej, škvírky očí zakulacený na maximum. Vzal jsem mu z ruky lékárničku a vytáhl kus buničiny. Chtěl jsem ji Jesice přitisknout na poraněný koleno, ale ucukla. Vytrhla mi buničinu z ruky a sama si začala nohu otírat. Při tom si všimla, že jí teče krev z pusy. Vyplašilo ji to.
"Co tam mám?" vyjekla.
"Prokousla sis ret. To nic," uklidňoval jsem ji. "Za chvilku to přestane krvácet."
"Nedávej rozumy, bakeliťáku," sjela mě. "Musím vypadat jako úchyl! Že vypadám jako úchyl?"
"Třeba máš jiný kvality," řek jsem. Tím bakeliťákem mě naštvala. Rozhod jsem se, že jí to vrátím. "Každá holka nemůže bejt královna krásy."
Tnul jsem do živýho. Na čele jí naskočil pulzující provázek. Chtěla se zvednout, ale zamotala se jí hlava a kecla zpátky na zem. Carmen znovu začala vrčet. Vašek k Jesice přiskočil.
"Chyť se mě," natáh k ní ruku. Opřela se o něj a vstala. Došla s jeho pomocí zpátky k autu a po chvilce štrachání si odtud vytáhla boty a kabelku. Obojí laděný ve stejný skořicový barvě. Obula se a zvedla oči nahoru k silnici, kde jsem nechal stát avii.
"Kam máte namířeno?" zeptala se.
"Do Prahy," odpověděl Vašek ochotně. "A ty?"
"Já taky. Svezete mě?"
Koukala jenom na Vaška. Jako bych byl vzduch.
"Jasně," přikývl horlivě. "Žejo, Mojmíre?"
Mlčel jsem. Nešlo jenom o to, že mi říkala bakeliťáku. Bylo toho víc, co mi na ní vadilo. Její tón, její namyšlenej výraz, její manýry rozmazlený holky. Nejspíš čekala, že si před ní všichni sednou na zadek a budou učůrávat blahem.
"Že může jet s náma?" opakoval Vašek.
"Nevím, jestli je to dobrej nápad," odpověděl jsem.
"Proč ne?" Nechápavě na mě zíral. "Krásně se tam vejdem! Vmáčkne se vedle mě!"
"S tím nemám problém."
"Tak vo co jde?"
Mlčel jsem. Jesika po mně sklouzla pohledem. Její oči mi něco připomínaly, ale nemoh jsem přijít na to, co.
"Jde o to, že jsem panu Uraženýmu před půl rokem stříkla do ksichtu slznej plyn a on mi to nemůže zapomenout," prohodila.
"Vy se znáte?" podivil se Vašek.
"Důvěrně ne," řek jsem. "Přes ten plyn to byla hodně oficiální seznamovačka."