Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tma teplé srpnové noci, stěží je vidět matné hvězdy, blikající tu a tam na oblačném nebi. Hluboký prach, pohlcující každý zvuk, pokrývá měkkou polní cestu, po níž ujíždí bryčka s mladou dvojicí - slečnou z malého statku a studentem gymnázia. Co chvíli ozáří pochmurné blýskavice pár tažných koní s rozcuchanými hřívami, stejnoměrně uhánějících v obyčejné zápřeži, a čepici a ramena čeledína, sedícího v konopné košili na kozlíku; na okamžik se vpředu objevují pole, po práci už liduprázdná, a v dálce smutný lesík. Včera večer byl ve vsi velký poprask a křik, psi zbaběle štěkali a kničeli: s udivující drzostí, v době, kdy se v chalupách už večeřelo, zadávil vlk v jednom dvoře ovci a div že ji neodnesl - v poslední chvíli se vyřítili chlapi s holemi, zburcovaní psím štěkotem, a vyrvali mu ji, už zdechlou, s rozsápaným bokem. Teď se slečna nervózně a hlučně směje, rozškrtává zápalky, hází je do tmy a vesele křičí:
"Mám strach z vlků!"
Zápalky osvětlují mladíkův podlouhlý, trocho hrubý obličej a její vzrušenou, širokolící tvářičku. Slečna má na hlavě červený šátek, uvázaný kolem dokola, jak je to zvykem na Ukrajině, volný výstřih šatů z červeného kartounu jí odhaluje silný oblý krk. Pohupuje se do rytmu uhánějící bryčky, vypaluje zápalky a hází je do tmy, jako by nepozorovala, že ji gymnazista objímá a líbá hned na krk, hned na tvář, že hledá její rty. Odstrkuje ho loktem a on, aby si nezadal před čeledínem na kozlíku, říká jí naschvál nahlas a nenuceně:
"Dejte sem ty sirky. Nebudu si mít čím zapálit."
"Moment, moment!" volá ona a znovu se rozzáří zápalka, po ní blýskavice, a tma ještě zhoustne a oslepuje teplou černí, ve které se pořád zdá, že bryčka ujíždí dozadu. Nakonec mu dovoluje, aby jí dlouze políbil na rty; vtom ale oba nadskočí, jako když bryčka na něco narazila - a čeledín rázně strhává koně.
"Vlci!" vykřikne gymnazista.
Do očí bije záře požáru vpravo v dálce. Bryčka stojí naproti lesíku, který se objevoval za svitu blýskavic. Lesík v té záři zčernal a celý se rozkomíhaně chvěje, stejně jako se chvěje i celé pole před ním v ponuře rudém mihotání plamene hltavě letícího po nebi, plamene, jímž běží stíny dýmu a který, přestože je daleko, plápolá zdánlivě jen asi verstu od bryčky, rozběsňuje se stále žhavěji a hrozivěji, zachvacuje obzor pořád výš a víc do šířky - zdá se, že jeho žár už olizuje tvář i ruce; nad černočernou zemí je dokonce vidět rudou kostru nějaké shořelé střechy. A u zdi lesa stojí tři velcí, nachově šedí vlci a v očích jim řeřaví hned pichlavý zelený třpyt, hned zas rudý - průzračný a jasný jak vřelá, ještě tekutá zavařenina z červeného rybízu. Koně hlučně odfrknou a divokým cvalem pojednou vyrazí do strany, doleva po oranici; čeledín držící opratě se kácí dozadu a rozkymácená bryčka se s rachotivým hrkotem natřásá po zoraných polích...
Kdesi nad roklí se koně ještě jednou vzepjali, ale ona vyskočila a stačila vyškubnout zkoprnělému čeledínovi opratě z rukou. Vtom ale ztratila rovnováhu, prudce spadla na kozlík a rozsekla si tvář o nějaké železo. Na celý život jí pak zůstala v koutku úst nepatrná jizvička, a když se jí někdo vyptával, kde k ní přišla, blaženě se usmívala.
"To snad už ani není pravda!" říkala při vzpomínce na to dávné léto, na suché srpnové dny a temné noci, na mlácení obilí na humnech, na stohy voňavé nové slámy a neoholeného gymnazistu, se kterým v nich po večerech lehávala, oči upřené na oslnivé, rychle pomíjející oblouky padajících hvězd. "Vyděsili nás vlci, koně se splašili," říkala. "A já byla tenkrát horkokrevná, bláznivá, pokoušela jsem se je zastavit..."
Ti, které v životě ještě nejednou milovala, říkali, že neznají nic roztomilejšího než tu jizvičku: vypadá s ní, jako když se pořád maličko usmívá.