Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

V Příbrami zastihli na podzim velký kočovný podnik, který pořádal představení v stanu z nepromokavého plátna; a to bylo jako vždy mrzuté. Rozhodli se proto na palouku u města jen přenocovat a jet dále. Ale ten večer se v krčmě pod Svatou Horou cirkusáci strašlivě porvali. Bylo to prý boží dopuštění. Vybili hospodu, sklenice létaly, byly vytaženy nože, černoch atlet vyrazil někoho i s okenním rámem na dvorek a jeden muzikant brnkl půllitrem v pěsti o roh zdi a střepy skla, které ještě zůstaly na uchu, škrabal lidi do obličejů, že se krev jen lila. Hostinská s dcerami se zavřely v kuchyni a šenkýř běžel pro četníky. Ale když sem vrazili, zjednali jakýs takýs pořádek a chtěli celou tu společnost odvést, zjistili, že jeden s nimi už nepůjde. Žokej. Ten, pro kterého vznikla rvačka. Ležel mezi dvěma stoly a byl nadobro mrtev.
Tak ráno, než odjeli, Olga při strojení viděla oknem, jak před vozem přechází a obhlíží nějaká velká, černě ustrojená žena, asi čtyřicátnice s vlasy jako havran, s obličejem od neštovic a s neobyčejně velkými náušnicemi v podobě třemenů. Nemohlo být pochybnosti, kdo to je. Žena vešla do vozu. Sedla si na bednu, přehodila nohu přes nohu a stříbrné třemeny v uších se jí zakývaly. Tatínek s ní chtěl zapříst hovor, ale ona ihned vystihla, kdo je tu pánem, a obrátila se na Žaka: Věci se mají tak a tak; platí velmi slušně; nevypomohli by jí ti dva mladí? Bratři se na sebe podívali. Dobře; natrvalo ne, načas možná; do odpoledne jí dají odpověď. Ale ředitelka prohlásila, že nemůže čekat. Má úřední rozkaz být v poledne z města, její lidé už skládají, musí tu ještě sehnat alespoň dva hudebníky, a třebaže to bude marné, pokusí se vyprosit si z vazby alespoň někoho.
"Dobře," řekl Žak. "Ale všechny čtyři. Jinak to nepůjde."
Ředitelka povytáhla černé obočí, a jak hodila hlavou a pokrčila rameny, zablýskala rozhoupanými náušnicemi. Což v takovéhle situaci může čelit vyděračství?
"Dobře," řekla konečně také ona. "Tedy všichni čtyři."
Dohodli se.
Byli s vdovou v Březnici, Mirovicích, Starém Sedle, pak v Písku. Cirkus byl zařízen s velkým nákladem. Nářadí bylo dokonalé, orchestr ještě teď, po svatohorské bitvě, měl s nově najatými lidmi osm členů, večer se na sloupech rozsvěcovalo pět acetylenových reflektorů, prostírala se ochranná síť a v hledišti stálo na každé straně po třech lóžích. Zvířata, to jest tři dobré koně, cvičeného vepříka, jalůvku a čtyři znamenité foxteriéry, měla vdova v pořádku, a se zvířaty Žakovými to byl soubor velmi hezký. Ale s personálem to dopadalo více než zle. Kromě několika výpomocných lidí, kteří měli štěstí, že se s nimi skuteční artisté nekamarádili, a že tedy v Příbrami šli do jiné hospody, tu zbyl jen muzikální klaun a zároveň druhý august, revmatický děda, který hrál dobře na dvouřadovou harmoniku, na pilu a na xylofon, ale už velmi namáhavě metal kozelce, a když po cirkusáckých políčcích principálových musil, byla jeho zábavná topornost zcela nepředstíraná. A ovšem ředitelčiny dcery. Byly tři. Docela hezké, ale rozmazlené a panovačné, a od první chvíle bylo zřejmé, že s nimi Olga lehký život mít nebude. Tvrdily Žakovi, že jezdí, chodí po laně a tančí, ostatně o to ať se nestará, to že není jeho věc, ale on je již od prvopočátku podezříval, že nedovedou nic, a později se to ukázalo až příliš zřejmě. Nu, a co uměl tatínek, o tom přec netřeba hovořit.
Tak dopolední zkouška v postaveném stanu v Březnici s nesehranými muzikanty a se zvířaty, nezvyklými na cvičitele, dopadla uboze, tím chuději, že dcery hrdě odmítly zúčastniti se jí. A když večer o prvním představení Žak ve fraku a v bílé vestě, které mu na štěstí padly, řídil zprostřed manéže dlouhým bičem bělouše slečny Margit, která s věnečkem na hlavě, s papírovými květy kolem pasu a stojíc na purpurové žíněnce na koňském hřbetě dělala "Krásnou zahradnici", a když viděl, jak nemožně balancuje kropicí konévkou a jak se zvíře nemůže shodnout s dvoučtvrtečním taktem "Až já budu zahradníkem, salátu ti dám", chytal se v duchu za hlavu. A slečna Rozamunda spadla dvakrát z drátěného lana napjatého nízko u země a pokládala za velmi roztomilé, že se přitom čtverácky usmívala. A při společném velkém čísle tří sester a jejich pýše, "Labutí písni", v níž se nakonec seskupily do kolečka, a kývajíce pažemi a sklápějíce hlavy, při pianissimu Dunajských vln náramně dlouho umíraly, se nemohl Fricek za závěsem u vchodu zdržet smíchu a Žak se tvářil tak, jako by říkal, nebýt to principálčiny dcery, že by jim jejich olšové nohy zešvihal a poslal motovidla umývat talíře.
"Pěkná ostuda!" zabručel po představení na ředitelku, která, jak se zdá, byla docela spokojena.
Je jasné, když se věci měly tak, že dalo Žakovi hodně práce, sestavit na týden program a příliš se neopakovat. Neboť vedoucím cirku byl teď on. Vdova rozuměla jen večerní pokladně a pořádku ve věcech, a o jiného se ani nestarala. Jak vyplývalo z rozhovorů s hudebním klaunem, Žak ten úřad zdědil po zabitém žokejovi, ředitelčině milenci. Ostatně to není žádná čest ani slast být ředitelem takhle sezáplatovaného podniku a co se té druhé hodnosti týče... nu, to raději být celý život o chlebu a vodě.
Představení v Březnici a Mirovicích nestála za nic. Na jedné dopolední zkoušce, které si nový principál vynutil i na dcerách, už také došlo k ošklivému výstupu mezi ním a Margit, kdy krasojezdkyně křičela jako jarmarečnice a rozběhla se tak zuřivě proti Žakovi sedícímu na bariéře, jako by mu chtěla vyškrabat oči. "Holečku, to ho neznáš!" myslil si trochu zlomyslně Fricek ještě dříve, než se krásná zahradnice dva kroky před bratrovým pohledem a bičem v jeho klidné ruce zarazila, rozplakala se a běžela žalovat. A věděl také, že Žak nepovolí dříve, dokud z rozbitého cirku něco neudělá, vlastně, jaký už byl, pokud ho to nepřestane bavit; ale to konečně u něho bylo jedno a totéž.
Dočkal se dříve, než očekával. Již v Starém Sedle se počali po jednom z příbramského arestu trousit lidé, druhý žokej, jeden šašek, iluzionista se svou pomocnicí, žonglér a nějací hudebníci. Ti, co v Příbrami zůstali, se tak brzy nevrátí a jeden z nich ("Zaplať pámbu!" říkali svorně s hudebním klaunem všichni, kdož přišli) už vůbec ne. Ale v Písku je dohonil ještě jeden: černoch, ten, který promačkává lidi okenními rámy. A zde, při představení plně vyprodaném, šampion Spojených států severoamerických mistr Jonathan Chapterson, zeširoka se rozkročuje v průsečíku pěti acetylenových reflektorů, už zase mohl vyzývat místní siláky na řeckořímský zápas o cenu padesáti korun a trnout strachem před chasníky z jatek, jejichž boj musívá principál ještě včas prohlašovat za nerozhodný, protože opovrhují pravidly a perou se docela doopravdy. V Písku byl zas cirkus v naprostém a dokonalém pořádku.
Žak se od prvopočátku choval tak, jako by byl nikdy z manéže neodešel, ale Frickovi zde bylo vše nové: záplava světla, hudba, dokonalé nářadí a ovšem kostýmy, které jim půjčili, bílá trika s vlnivou hedvábnou vložkou kolem kyčlí, spíše o znání těsná než příliš volná, od nichž se tak pěkně odrážela opálenost jejich tváří. Neviděl ještě v jedné místnosti tolik lidí - vlastně jen jejich poprsí, a to bylo také zcela nové - a když s Žakem sjížděli po lanech z visutých hrazd a cirkus se rozhlučel potleskem, vypadaly bílé ruce obecenstva jako samostatní tvorové a ohromná hejna holubů. Dojista, rozuměl, že se v podstatě mnoho nezměnilo, že byly v lóžích a na prvních řadách jen vystřídány kabáty od vesnických krejčí za důstojnické uniformy, za saka a bílé vesty, ale pod nimi že jsou táž lenivá těla a nepřátelská srdce; a když cvičí s bratrem na hrazdách, že zpod obočí dam s květinovými kloboučky na vysokých účesech probleskují tytéž pohledy jako z očí vesnických dívek. A přec v tom bylo mnoho nového a hodně radosti ukazovat jiným lidem své umění a cítit k jejich obdivu starou pýchu. Při svých cvičeních ochrannou síť pod sebou nerozprostírali, neboť jaký zájem může mít práce, když člověk ví, že je jedno, podaří-li se skok nebo ne, a že není ani odměna radosti při dosažení Žakových dlaní, ani trest, a zaslouženě těžký, za nedůvěru k bratrovi? A vycítil, jakým vzrušením pro obecenstvo by byl pád jednoho z nich, zamrazení v páteři, výkřik a hrůza. Nehodlali mu popřát této podívané, a přec jim působilo mnoho zlomyslné radosti dráždit je alespoň její možností. Předstírali únavu ve chvílích nejnebezpečnějších, kdy, létajíce vzduchem, přenášeli se z hrazdy na hrazdu švihem, který se musil zdát divákům krátký, ale který byl příliš dobře vypočítán, aby hroty prstů dosáhly právě v okamžiku nejkritičtějším záchranných bratrských paží; za divokého víření bubínku napodobovali neočekávaný pád po hlavě, který nekončil v zkrvavených pilinách manéže, nýbrž zachycením nártu o dřevo v chvíli, kdy již minul zlomek vteřiny ticha, po němž měla následovat hrůza. Líbilo se jim dráždit obecenstvo, a ono je za to odměňovalo potleskem. Dalo se mnohem lépe hrát s těmito lidmi jemných rukou a nervů než s venkovany, kteří mají mozoly.

V Písku přišlo Frickovi psaní. První, které v životě dostal. Listonoš mu je přinesl, když vycházel do města a několik desítek kroků od vozu.
Panu Fritzovi, akrobatu cirku pí Schustrové, Loco.
Kdo mu píše? A co mu má kdo psát?
Rychle roztrhl obálku.
Uvnitř našel stokorunovou bankovku a lístek: "Od Vaší nadšené ctitelky, která se později projeví."
Nic více. Lístek byl bez podpisu. První dojem bylo leknutí.
Co je to?
Běžel k Žakovi do vozu.
Ale na cestě se přece zastavil, aby si přečetl psaní ještě jednou.
Ano, byl překvapen až k zmatku. Ale teď v něm bylo i trochu pýchy. A kapka poplašené radosti, která, aniž o tom věděl, mu rozsvítila oči a rozšířila rty do úsměvu.
Doběhl do vozu.
"Žaku! Žaku!"
Žak otevřel obálku, podíval se na bankovku a přečetl list. Zas obojí zasunul a beze slova podal bratrovi.
Ten na něm utkvěl tázavým pohledem. Žak se ošklivě zamračil.
"Co myslíš, Žaku?"
Žak se obrátil, přešel vozem a volně sestupoval se schůdků.
"Žaku!?"
Zastavil se a ohlédl, zas tak nehezky.
"Co je, Žaku?"
Stáli proti sobě mlčky. Fricek ve stínu vozu, Žak na stupních v plném slunci.
"Necháš-li si to, nejsi mým bratrem," řekl volně, ale každé slovo určité jako ražba mince vyjadřovalo vážnost chvíle.
"Ne... ne, Žaku... Věř mi... Prosím tě, Žaku, nezlob se... Věř mi, že ne... ale nevím, poraď mi... stane se vše, jak řekneš... opravdu!"
Byl zmaten. Bylo to mnoho peněz. Celé jmění, za které mohla být spousta krásných věcí.
Žak se vrátil do vozu.
Opravdu? ptal se jeho pohled.
"Opravdu!"
Vzal obálku, pak jako by přemýšlel, má-li ji roztrhat i s bankovkou a útržky vyhodit oknem. Fricek se toho bál. Ale neučinil tak. Vzal psaní, položil je na stůl a přiklopil hrníčkem.
"Což... odpusť, Žaku... vezme-li to někdo?"
"Tím lépe!"
Neodporoval.
Co se stane, myslil si Fricek po celý den a ještě večer při usínání, odjedou-li dříve, než se ctitelka přihlásí? A kdo je to? Rusovláska, která sedává v první řadě sedadel a tak nadšeně tleskává jeho cvičením, nebo dáma z druhé lóže vlevo s perlovým náhrdelníkem a modrýma očima? Neodolal, aby druhého dne neodklopil hrníček, nepřeslabikoval znova řádek a nezašustil modrým papírkem mezi prsty...
Nebylo třeba se starat.
Třetího dne přišel nový list.

Milovaný!
Umírám touhou seznámiti se s Vámi blíže. V 10 hod. po představení očekávati Vás budu u vchodu parku naproti poště. Poznáte mne podle hustého fialového závoje a bílé rukojeti deštníku, jejž budu držeti.
Prosím, nepřistupujte na tom místě ke mně, nýbrž následujte mě ve vzdálenosti několika kroků, kam Vás povedu. Do doby tohoto sladkého shledání líbám Vás, překrásný gymnaste, na oči a na osmahlý krk, který tak velice miluji. Ještě tu rozkošnou jizvu na Vašem čele líbám.

Luisa.

P. S. Nejmenuji se tak, ale byla bych tak šťastna, kdybyste mě tímto jménem ve vzpomínkách svých jmenoval! A přísahám Vám, že seznámení se se mnou nikdy litovati nebudete.

Listonoš mu doručil psaní ráno na náměstí a nikdo to neviděl. Fricek se začervenal. Skryl rychle obálku do kapsy a pospíchal někam, kde by mohl být sám.
Přečetl list na lavičce v parku. V témž, kde se měl večer s neznámou sejít.
Radost? Jistě. A jistě také pýcha. Ale ten nesmírný neklid! A: Žak, Žak, Žak! Silná hradba, na kterou možno bezpečně spolehnout a která nikdy nepovolí. A zde nějaká ruka, lstivě měkká, krásná, vonná a nesnesitelně svůdná, se pokouší něco tropit s jeho nitrem, snad hnout celou jeho stavbou, dosud pevnou a bez trhlin. Pokouší se? Nebo už tropí?
Fricek nevydrží sedět. Vstává, běhá po pískových cestičkách parku, v poslední chvilce se vyhýbá penzistům a vráží do chův s kočárky. Zase si sedá. Na jinou lavičku. Znova čte. A ještě jednou po třetí. "Líbám Vás, překrásný gymnaste, na oči a osmahlý krk, který tak velice miluji..." A páteří mu opět probíhá hladivý pocit.
Vytahuje z kapsy kulaté zrcátko a prohlíží se v něm. Ano, opálený krk, oči skutečně hezké, černé, lesklé, pod hustým obočím, ale rozkošná jizva a překrásný gymnaste? Což ten nos, ten strašlivý nos, a vyražený zub, který je vidět, poodhrnou-li se na straně takhle rty? Nebo se to na dálku a při večerním osvětlení ztrácí? Prokletý Havránku! Snad býval kdysi opravdu hezký, a dívá-li se na svou tvář déle, je to možno zjistit ještě dnes. Ty plandavé kalhoty hamburačky z manšestru, které si za první gáži koupil po zabitém žokejovi, nejsou opravdu zlé a červená šála na uzel a světlá čepice posazená trochu k uchu mu sluší docela pěkně. Fricek nalézá v kapse hřebínek, těžce jím vniká do svých hustých, sluncem vyrudlých vlasů, dlaní si je přisliňuje a sčesává do šístky na jizvu.
A pak jde ulicemi a nevidí stavení, která míjí, a lidi, které potkává.
Ani doma nedovedl zakrýt vzrušení, a kosý pohled, kterým po něm při obědě hodil Žak, ho přinutil sklopit oči.
Má bratrovi psaní ukázat? Učinit tak znamená konec, to je jisté. Ne, nemůže, nesmí! Ale nebude to zrada na Žakovi? Snad mu je dá odpoledne, možná večer, říká si, ale mnoho nevěří, že to učiní. Ty řádky jsou příliš krásné, aby bylo možno zbavovat se jich, a některá slova se chce potají čísti znova a opět. Snad se na to Žak také dívá docela jinak, než jak to je.
V noci nemohl usnout. A zdříml-li na chvíli přec, zdálo se mu o krásných květinách, o celých trsech pestrých květů, jaké kouzelníci vytahují z klobouků a lahví, a o nádherné dámě, ležící uprostřed nich v průsečíku pěti reflektorů, oblečené v Olžin bleděmodrý kostým se zlatými třásněmi na kyčlích, ale tvarů mnohem vyspělejších a s tváří, kterou mu sice neukázala zplna, ale o níž bylo možno tušit, jak nesmírně krásná je. A když se probouzel, cítil slast, rozkoš zcela neurčitou. "Luiso!" šeptal v duchu, neboť ta nejasnost si přála, aby ji tak jmenoval.
Ráno, nevyspalý a nemoha vydržet v klidu, se rozběhl do města. Pospíchal ranními ulicemi, proplétal se ruchem tržiště, zmírňoval krok u krámů, kde nakupovaly hospodyně, obracel se po oknech, z nichž služebné vyklepávaly z utěrek prach, a nevěděl, co vlastně hledá. Potkával mnoho žen, ale žádná z nich mu neřekla "miluji vás, překrásný gymnaste" a žádné to ani nevyčetl z očí.
Vrátil se zas k cirkové kolonii obytných vozů a stanu. Což je možno s takovým zmatkem v nitru chodit sám?
Ale i tady byl sám. Žak cvičil v aréně a odtud se ozývalo jeho hvízdání a práskání bičem. Fricek obcházel okolo, rozbíhal se od stojanů s plakáty před stanem k vozům a zase zpět. Kde je alespoň Olga?
Seděla v podzimním slunci na stupních a spravovala prádlo, které pestře viselo na provazech napjatých mezi vozy. Jen na něho od šití pohlédla bezbarvýma očima a hned je sklopila k jehle. Co ostatně mluvit s Olgou?
"Boxl!" uslyšel zevnitř cirku zlostné okřiknutí psa Žakem.
Tehdy se prudce rozběhl od vozů, skočil ke stanu a rozhrnul závěs vchodu. Ale hned se zarazil. Co to udělal? Zpět již nebylo možno. Srdce se mu rozbušilo.
V aréně byl stín a vše bylo proniknuto vůní zvířat a pilin. Vsál ji do sebe dlouhým vzdechem. Uprostřed zšeřené manéže stál Žak s bičem a cvičil foxteriéry. Defilovali před ním na zadních nohách a dělali obraty jako vojáci v četě. Když Žak spatřil Fricka, zapráskal, a psi se rozběhli. Usmál se na bratra.
Proč tak učinil? Jindy by dojista nebyl přerušil cvičení, byl by se ani neohlédl.
"Nu, co je nového, Fricku?" A tento laskavý tón zas pohnul něčím ve Frickově nitru tak, že se mu chtělo nabrat k pláči jako malému dítěti.
Přistoupil váhavě k bratrovi a podal mu psaní. Cítil, jak nepřirozený jest úsměv, kterým se snažil zakrýt rozpaky.
Žak usedl na bariéru a přečetl list. Pohledem zavolal bratra blíže. Položil mu ruku na bok a podíval se mu zespoda do očí.
"Nechceš-li se zabít, nechoď, Fricku!"
Očekával zlý pohled; ale bratrova slova byla mírná. A bratrská ruka, tvrdší než ona neskutečná, ale i při bolesti, kterou mu působila, stejně laskavá, posunula bortící se stavbu, že její kamenné krychle stály zas pevně.
"Nepůjdu, Žaku," pravil odhodlaně.
"Měl jsem o tebe strach."
"Ale jak to vrátíme? Nevím, kdo je ta ženská. Vrátíme to přec, Žaku?!" říkal s překotnou rychlostí Fricek.
Vrátíme! vyčetl z bratrova pohledu.
"Víš, sám bych nerad... je mi to tak divné... Ty... Žaku... nešel bys tam večer ty?"
Přikývl s úsměvem hlavou.
Vstal a zahvízdal na psy. Foxteriéři se sběhli.
Fricek zůstal ve stanu. Toho dne Žak od bratra již neodešel, a třeba jako vždy mluvil málo, Fricek stále cítil, že je s ním. Trochu spolu cvičili na hrazdách, pobývali ve stájích a odpoledne učil Žak Fricka jezdit na koni. A večer při představení, když před jejich velkým číslem rozkázal bratr sluhům, aby v manéži rozprostřeli ochrannou síť, pohlédl na něho Fricek velmi udiveně: "Proč to?"
"Ech, chce se mi jednou zkusit, jak se cvičí se sítí."
Fricek se velmi začervenal.
Ale sítě nebylo potřebí. Pracoval dobře a nic se nestalo.
V noci po představení se Žak převlékl a šel s oběma listy za paní s fialovým závojem a s bílou rukojetí deštníku. Trochu pobledlý Fricek se postavil ve voze k okénku a hleděl za tím, který v náprsní kapse odnášel daleko a na nikdy neshledanou něco velmi vzácného, co bylo jižjiž na dosah ruky. A po dlouhá příští léta byl v jeho snech dojem neurčité lidské siluety, jak kráčí kolem cirkového stanu zatím již zhašeného a vchází do žlutavého světla první petrolejové lucerny písecké ulice, nerozlučně spojen se smutkem každého loučení.
Za půl hodiny se bratr vrátil.
Kdo byla ta paní? Jak to bylo? Co říkala a co řekl Žak? To se Fricek nedověděl. O tom mezi nimi nebylo nikdy proneseno slova.
Cestovali s vdovou až do konce února. Stan se dal vytápět a nebylo přezimování s jeho hladovými týdny. Fricek si zvykal. Tatínek byl nadmíru spokojen. Z hodnosti augusta ho sice po návratu lidí z Příbrami sesadili, podělkoval u koní, škrábal brambory a večer při představeních byl v livreji za sluhu, ale dostával mzdu, vymkl se Olžině dozoru a měl na skleničku. Hospodyňka Olga byla k svému okolí vždy poněkud netečná, a ani zde nebylo možno vystihnout, co soudí o změně přec tak výhodné. "Ale jo," říkávala, když se jí ptali, jak se jí líbí to nebo ono, a mnoho si nedělala ani z hudebníka, který jí nadbíhal, ani z tří ředitelských dcer, které se k ní chovaly velmi povýšeně. Zato mezi Žakem a vdovou bylo stále jakési napětí. Ne ve věcech vedení cirku. Ale začala se strojit do světlých hedvábných blůz s čtvercovitými výstřihy, upravovala si černé vlasy do věžovitého řeckého účesu, zapudrovávala si dolíčky po neštovicích a zahajovala s Žakem rozhovory o tom, co by měl v podniku zařídit v létě a jak to bude za rok a za pět let. Dělala přitom sladké rty, dívala se očima černýma jako trnky tak naléhavě, že tomu nebylo možno nerozumět, a její stříbrné třemeny se unyle pohupovaly. Fricek viděl, jak je to směšné. Žakovi se to však protivilo a bylo mu jasné, až dříve či později řekne vdova naplno, co chce, že půjdou.
Nečekal tak dlouho. V únoru, využiv drzosti jedné z dcer proti Olze, ne vážnější než všechny minulé - "šlejfířko!" řekla jí při hádce o kousek šňůry u rozvěšování prádla - dal výpověď. Křičel sice tenkrát mezi těmi košilemi a spodničkami, které mu pleskaly kolem tváří, náramně a něco o zasraných princeznách, které si myslí, když si sednou na bobek a klátí rukama jako zmožený opilec, že je to labutí tanec, ale Fricek vystihl, že příčinou jeho hněvu trochu vynuceného není ani Olga, ani dcery, ani zamilovaná ředitelka. Že to jsou skřivani, kteří právě vzlétli nad roztálá pole periferie, a první bledule, které vyrazily za litinovými ploty městských zahrádek. Že se mu zas chce vůně namoklých polí a loudavé chůze vedle vozu mezi zelenajícím se obilím a večerních zastávek u lesíků s vrzáním koroptví v hroudách a se zpěvem drozda, nad který není krásnějšího na světě, a že zas touží po komediích na návsi se slávou petrolejových pochodní, z nichž kanou do písku velké, hořící krůpěje.
Ředitelka se pokusila vyjednávat. "Ne!" zavrtěl hlavou Žak. Vyslala prostředkovat tatínka. "Zůstaňte, chcete-li," řekl Žak. Tak se ředitelka tvářila uraženou, krabila ústní koutky, jako by říkala "za jednoho takového komedianta deset", a před členy rodiny se prudce obracela, ukazujíc jim záda. Ale když se loučili opravdu, bylo vidět, že je ztrácí nerada.
Zas zapřáhali Sašu a u brzdy uvázali Sardanapala. Romulus, cítě ve vzduchu jaro a právem předpokládaje, že je už konec těm protivným městským zápachům, vrtěl štětkou ohonu, štěkal a vyskakoval na Žaka.
"Hýje!"
A jeli cestami již schnoucími, a když zabočili k Českomoravské vysočině, po pahorcích, kde na severní straně lesů posud ležely ohraničené plochy sněhu, pučely devětsily a v jarním slunci se proháněli zajíci. Dávali si načas. Na představení bylo ještě brzy.
Ale sotva oschly husí ťápoty u vesnických rybníčků, hráli alespoň v neděli odpoledne: na návsích, kde svatí Janové s hlavou na stranu skloněnou se dívali poněkud zkormouceně a červené hasičské boudy připomínaly sedlákům nejen vážnost života, nýbrž i nutnost zaplatit v Plaňanech požární pojistku, před hospodami s truhlíčky tak hustě zadrátovanými, že v nich vyhlášky c. k. úřadů nebylo možno přečíst, a v dohledu jediného znaku městské civilizace, holičské mísy, skřípající na zrezivělém železe a blyskotající se březnovým sluncem. A tatínkovy rány do bubnu a flašinet, vyhrávající "Nejde to" a "Měl jsem jednu kopaninu", zas vzrušovaly kluky, lákajíce je od prvních důlků a káč k požitkům rafinovanějším.
Koncem dubna byla již čtyřčlenná družina v plné práci.
Zařídit si cirkus sami? Ještě alespoň jednu ženskou? Ne, tatínku! Neboť otec byl zvratem věcí nadmíru nespokojen. A loučil-li se kdo těžce s podnikem ředitelky Schustrové, s trochou svobody, se skleničkou a s ložem v stáji u koní, byl to právě on, který počínal již doufat, že na stará kolena našel příjemný útulek. Ale starým životem nebyl nadšen ani Fricek, třeba to nikdy neprozradil. Jest přec jen velký rozdíl mezi poskakováním na visutých hrazdách s nevysokými stojany a prací až nahoře u stanové plachty, s hloubkou pod sebou, s acetylenovými reflektory, s hlavami publika zvrácenými vzad a se sty očí soustředěnými na těla akrobatů; mezi rozjívenými kluky, kterým je vrcholem požitku tatínek rozpláclý na zemi, a tajemnými krasavicemi, posílajícími psaníčka na tuhém papíře.
Jezdili jihovýchodními Čechami a koncem června se octli v Soběslavi.
Tam, sotva dojeli, je dostihlo psaní s mnoha razítky a poznámkami listonošů. Od ředitelky Schustrové. Bylo vůbec více než podivné, že je list našel. Byl datován před měsícem v Gastýnu v Solnohradsku a poslán do Jindřichova Hradce. Jak se dověděla, že tam před pěti nedělemi hráli? Snad tak, že si nějaký cestující artista všiml tabulky na jejich voze, že se s ředitelkou v Alpách sešel a že se jejich řeč stočila také na ně. Jaká řada náhod! A snad to byla právě tato legenda o psaní, které dojde, jež způsobila to, co se potom stalo.
Vdova psala ku podivu rozumně: Stojí Žakovi v slově ve smyslu svých posledních návrhů. Podnik by šel dobře, kdyby se tolik neztrácelo nepořádkem a nesvědomitostí lidí, a potřebuje nutně vedoucí sílu. Žak ví, že si ho vážila, že ho k sobě chtěla připoutat. Nechtěl a snad je to lépe tak. Ale mohou být dobrými přáteli. Ať tedy ihned odepíše, nebo ještě lépe, ať všechno prodají a přijedou všichni čtyři za ní.
Žak přečetl psaní, podal je bratrovi a neřekl slova.
"Mhm," broukl Fricek, vraceje přehlédnutý list, a toto napodobování bratrova klidu věru neznamenalo, že by netřměl zvědavostí na Žakův úsudek.
Pak celé odpůldne spolu pracovali. Vyklizovali vůz, trhali za dozoru městského strážníka - jest zajisté slušné, aby dostal rodinnou vstupenku - dláždění pro stojany visutých hrazd a upravovali prostranství pro zítřejší představení. A po celou tu dobu, třebaže si byli každé chvíle vědomi důležitosti listu, o něm nepromluvili. Však se chvíle najde! Otec a Olga o ničem nevěděli.
Při západu slunce plavili bratři v Lužnici koně. Seděli jen v kalhotách Sašovi na hřbetě, Žak napřed, Fricek za ním, pony stál až po břicho v řece a sál dlouhými doušky vodu. V hladině se obráželo zapadající slunce a podoby jich tří, roztěkané kruhy od Sašových nozder.
"Pojedeš?" zeptal se pojednou Fricek.
Žak chvíli neodpovídal.
"Nevím... snad ne... K čemu by to bylo dobré?" A pak: "Ty bys rád, viď?" Ale na bratra se neobrátil.
Fricek se díval na bosé lýtko, jak se v nepřirozeném úhlu ve vodě lámalo. Co má odpovědět?
"Ano," pravil konečně tiše.
Žak nechal koně napojit, pak ho polaskal po krku a Saša učinil několik kroků do hlubiny, až stál ponořen do polou krku. Voda rychle vsakovala v kalhoty, nabobtnávala je a lepila k tělu. Poník vesele frkal a potřásal hlavou.
"No, tak pojedeme," řekl Žak někam nad hlavu koňovi.
Fricek se začervenal.
Žak seskočil se zvířete, postrčil je do tůně a oba bratři vedle něho plovali na druhý břeh.
Domů se vrátili již za soumraku.
Když nakrmili zvířata a sami povečeřeli, pravil Žak k sestře: "Dnes přišlo od vdovy psaní. Jela bys tam zas?"
"Ale jo," řekla Olga od škopíku s nádobím.
Ale do otce vjel život. Vyskočil z bedny.
"Synáčkové moji, poslechněte starého otce, nezahazujte si štěstí..." a chtěl se státi mnohomluvným.
Ale Žak to nepřipustil. Obrátil se k Olze: "Poslouchej, žábo, řekni jednou v životě pravdu: kolik máš peněz?"
Přinesla je. Ne tuze ráda. Bylo jich hodně, bezmála čtyři sta. Neubírá-li v zimě člověk z toho, co si musil přes léto zašetřit, a dostává-li naopak ještě mzdu, úspory rostou.
"To je peněz!" řekl Žak a čtyřicet korun si vzal. "Nebudete musit ani hrát, nebude-li se vám chtít. Zítra ji jdu hledat. A vy jeďte, jako obyčejně jezdíváme: na Budějovice a na Krumlov. V Hluboké si počkejte na psaní. Jak dlouho to může trvat? A daleko-li za Gastajnem mohou ani ne za pět neděl být? Čtyři stanice, pět. A kdo ví, jestli."
Nazítří Žak odjel.
Když na nádraží stáli bratři stranou od otce a Olgy, řekl Fricek trochu úzkostlivě: "Ale není to na dlouho!"
Žak máchl rukou.
"Najdu ji za několik dní."
Pak se na Fricka zahleděl. Něco mu hrálo kolem očí, něco vážného, ale přec jen s maličkým příměskem veselosti. Jako by věděl o tajemství, o kterém mezi nimi nikdy nebylo promluveno, a právě teď se chystal prozradit, že je zná již léta. Za chvíli pravil, a že se přitom sotva viditelně usmál, mohl vystihnout jen ten, kdo byl s Žakovou tváří tak dlouho a důvěrně obeznámen: "Kdybys ho snad zatím náhodou potkal, dej mu jednu také za mne!"
Fricek se velmi polekal. A jistě by byl nedostal přes hlasivky slovo, kdyby mu myslí nebyla přeletěla představa pohovky z černého hedvábí. Což i on nezná o bratrovi vše?
"Kdybys někde ve světě," pravil tiše a zajíkl se, "kdybys někde ve světě ji potkal, bodni ji jednou také za mne!"
Žak se zle zamračil. Stál tak chvíli nehnutě. Podal Frickovi ruku. A stiskl ji, až zapraštěly kůstky.
Do stanice vjížděl vlak.
"Na shledanou, žábo! Na shledanou, tatínku!"
Pak ještě několikrát pokynul oknem.
Toho dne bylo v Soběslavi smutno. Bylo to přec od jejich dětství po prvé, kdy Žak nebyl s nimi.

Měli s Žakem smluveno, že tam sehrají alespoň obě nedělní představení, neboť se zvířaty program snadno vyplní, že se cestou ještě někde staví a do Hluboké že dorazí za týden. Ale hnalo je to jet, za Soběslaví se už nezdržovali nikde, měli z hraní hrůzu, protože ta nedělní komedie bez Žaka vypadala, jako by vystupovali na hřbitově. Do Hluboké dorazili již v úterý, a přenocovali-li na cestě, bylo to pro Sašu, ne kvůli nim.
Čekali tam. Den, dva.
Čekání je věc trapná, tím svízelnější, nevíte-li, co počít s časem, a neděláte-li jiného, než že čekáte. Jste s vozem na kraji louky, tatínek v příkopě spí, Olga pase po mezích Sašu a Sardanapala a vy sedíte celé odpoledne na stupínkách, bradu máte v dlani, hledíte na mnoho věžiček hlubockého zámku, vlastně ty červené věžičky civějí přes listí stromů potměšile na vás, neděláte nic, nemyslíte na nic a do příštího jitra je ještě spousta hodin, z nichž je každá dlouhá jako nit v klubku.
Minuly tři dny, čtyři. Časně ráno stávali s Olgou u pošty ještě neotevřené, obtěžovali listonoše, a on, kráčeje sem svým poseláckým krokem, se jim již z daleka smával: "Dneska ten milion přijde."
Pak tu byla sobota a s ní zmizela naděje na celé dva dny. Ne, pochybností neměli, to nesnesitelné čekání přejde, ale přec: proboha, proč nepíše? Stalo se něco?
Neděle byla neuvěřitelně dlouhá.
Ale v pondělí zpráva přišla.
"Co mi dáte?" škádlil je na schůdku pošty listonoš, dělal drahoty a schválně se dlouho hrabal v brašně.
Ale neměli smysl pro žertování, a Fricek mu vytrhl lístek z rukou. Nemohl jej nejprve ani čísti, protože nevnímal leč ráz písma a bratrův podpis.
"Co? Co? Co píše?" volala Olga.
"Tak počkej přec!"

Milý Fricku, Olgo a tatínku! V Gastajnu už nebyli, to jsem věděl, tak jedu za nimi do Štýrska, ale najdu je brzy a pak Vám všechno napíšu. Doufám, že jste dojeli do Hluboké včas ("Zda jsme dojeli včas!?" smál se uvnitř Fricek) a že ten lístek dostanete, ale když ne, tak by to taky nic nedělalo, protože Vám asi za tři dny napíšu ještě jednou, tak se tam do té doby zdržte a neodjíždějte. Je tu hezky. Pozdravuju Vás. Žak.

Za tři dny došel nový lístek.

Milý Fricku, Olgo a tatínku! Nemějte strach, najdu je jistě, jeli vlakem, ale já jsem si vzal málo peněz, tak musím pěšky a vy jeďte přes Budějovice na Krumlov, jak jezdíváme, tam Vám budu psát, pak jeďte jako obyčejně na Strakonice, a nedostanete-li psaní v Krumlově, tak bude poste restante tam. Ale to píšu jen pro jistotu, protože budu na Vaši adresu psát do Krumlova. Mockrát Vás pozdravuju. Váš bratr Žak.

Krumlov!? Až v Krumlově? Vždyť do Krumlova jezdívají odtud někdy tři neděle! To bylo strašné! Jak dlouho se protáhne to čekání?
Jeli. Stále na jih, a jestliže se jednoho dne rozhodovali, že nechají na několik dní odpočinout alespoň koně, druhého rána své rozhodnutí jistě měnili. Cestou se hádali nebo spolu nemluvili. Olze se ztrácely peníze, nosila je teď u sebe a v noci spávala neklidně, jsouc i ve snu v neustálém střehu. Tatínek, který už necítil mezi zuby uzdu, zas pil, a pokládaje se teď, po Žakově odchodu, za svrchovaného pána, domáhal se také svých práv pokladních. Ale Olga mu větší denní příděly peněz odpírala důsledně, houževnatě a nepouštějíc se s ním do hádek, pouhým "Ne!" někdy křiklavě zdvojnásobovaným, a on se na ni osopoval. Jen to, neboť k násilnostem neměl při pohledu na dva páry očí, jeden vzdorovitě tvrdý, druhý plaménkující, odvahu. Tak se svých práv domáhal alespoň úkladem.
Pak se blížili k Budějovicům, zeširoka rozloženým u řeky jako napasená kráva na louce, na něž se vždy těšívali. Ale tentokrát se tam ledva zastavili. Jakápak komedie ve třech? Opravdu nestojí za to vztyčovat hrazdy, upravovat místo a strojit se; nesehraješ přec ani pantomimu. Tak postávat na předměstských rozích, čekat, až půjdou z práce dělníci, a ukazovat kousky s ponym, psem a s kozlem, a to tatínek, oblečený v paňácovský kostým, si ještě navyká nakonec žebrat pro sebe.
Do Krumlova i se zastávkou v Budějovicích přijeli již pátého dne. Ale teď zde na kraji města stáli, zas pod hradem a pod středověkým zdivem kulaté věže, která na ně od rána do večera tupě civěla jako ty hlubocké, a nechápali, proč sem vlastně tak pospíchali, když tu nebyly dny o nic kratší a hodiny naopak delší než na silnici vedle kymácejícího se vozu. A zdejší listonoš, vyhublý, churavý a zlostný, nebyl žertovníkem z Hluboké. Osopoval se na ně, a když ho stále obtěžovali, rozkřikl se na ně jednou na ulici tak podrážděně, že se obraceli lidé: "Copak jsem tu k tomu, abych sloužil jen vám?! Já se jen divím, že se to trpí!" Co že se trpí, neřekl, ale Fricek a Olga tu stáli zrudlí, protože věděli, že by od něho musili snést věci ještě mnohem horší, když jejich štěstí či neštěstí závisí jedině na něm.
Čekali týden, čtrnáct dní. A jejich vzrušení bylo jako příliv, který ráno dosahuje nejprudší síly, dopoledne opadává a podvečer žene vlny opět.
"Zítra jedeme!" prohlašoval Fricek po marném čekání na večerní poštu. "Psaní přijde do Strakonic. Počkáme jen ještě na ranní roznášku."
Ale čekali také na večerní. A příštího dne zas.
"Přijeli jsme sem moc brzy," říkal otec lhostejně, jako by šlo o nějakou všední věc.
"Mlčte!" křičel Fricek.
Otec krčil jen rameny. Opravdu mu na tom tuze nezáleželo, a to stupňovalo Frickovu podrážděnost. Nemohl-li už tatínek spát na pohodlné posteli v stáji u cirkusových koní a přijímat tam babské návštěvy, bylo mu to takhle bez Žaka milejší. Večer vysedával po hospodách vyhlížeje, zda by se někdo dal svést a nezahrál-li by si s falešným hráčem jednadvacet.
Pak jednoho dne zachvátil Fricka strach. Hrozná úzkost.
"Jet do Strakonic!"
Neboť co se stane, dojde-li na jejich adresu psaní tam, ztratí-li se, odcizí-li je někdo, bude-li zničeno, nedostanou-li je nikdy?
"Jedeme! Zapřahejte!"
Pane Bože! A co se stane, přijde-li zatím psaní sem?
Situace je bez východu. Frickovi vyvstávají na čele krůpěje studeného potu.
Odvážil se do přízemního domku k nevrlému listonošovi. Nesměle zaklepal a vešel.
Listonoš seděl za stolem a jedl polévku; obědval. Jak spatřil komedianta, sekl plechovou lžicí o stůl, až povyskočila a padla s cvrnkotem na podlahu. Vstal a rozzuřil se: "Ani nažrat se člověk nemůže! Ven! Ven! Ven, chlape!"
Ale zbledlý Fricek stál u dveří, nehýbaje se a jsa rozhodnut, neodcházet dříve, pokud neřekne svou žádost.
"Ven! Ven!" křičel hystericky listonoš a na jeho bledých tvářích vyskočily rudé skvrny. A jeho žena, jako by se u nemocného muže bála návalu mrtvice, strkala Fricka ze dveří a něco úzkostlivě křičela.
Fricek se venku chvěl na celém těle. Bylo mu hněvem do pláče. Proč se mu v té chvíli mihla představou ozářená cirková manéž a písecké psaníčko na tuhém papíře?
Nezbylo než s odjezdem čekat a po druhé hodině se pokusit na poště.
Ale zlý listonoš byl už zde, a přecházeje ze své místnosti do hlavní úřadovny, nepřátelsky si komedianta prohlížel. Expeditor se okénkem podíval na čekajícího Fricka a psal své věci dále. Konečně přec otevřel.
"Co je?"
Fricek začal přednášet svou prosbu.
"Nebojte se, tady vám nikdo nic neukradne!" houkl na něho úředník a měl ruku na knoflíku okénka, aby je zase spustil.
Ale Frickův hlas se stal naléhavějším a nepovolil dříve, dokud nevylíčil své postavení celé. Nebyl by pan poštmistr tak laskav a nedal by mu psaní poslat do Strakonic, kdyby došlo?
"Dobře," řekl pán stejně mrzutě, ale to už jen proto, aby se jeho ochota příliš neodrážela od nevlídnosti prve, zapsal si Frickovo jméno a trhl knoflíkem dolů.
Zapřáhli Sašu a jeli do Strakonic, nezdržujíce se nikde. Dospěli tam třetího dne.
Ne, psaní tam nebylo.
Krumlov se opakoval. A zas nad nimi hrad. A zase protivná olezlost kulaté věže. Což se té ohavnosti nezbaví nikdy a ona se stane obrazem jejich čekání? Nehráli. Nemluvili spolu, nebo se hádali. Peněz ubývalo. Otec se potloukal po hospodách.
"Nedáte si říci," krčil ramenem, "ale jste tu moc brzy. Mně je to fuk!"
Stáli zde tři neděle. Od Žakova odjezdu minulo již půl druhého měsíce, byl srpen, na žebřiňácích se svážela úroda také do strakonických stodol, připomínajíc jim, že doba, kdy si je možno vydělat na měsíce hladu, rychle uplývá. "Hrejme!" řekla někdy znenadání Olga, aniž odvrátila oči od spravovaného prádla, a jen na takovýchto utroušených slovech bylo vidět, že také ona myslí na totéž nač Fricek. Ale ten cítil, rozhodnout se k tomu, že znamená přiznat si, že se vzdávají naděje.
"Co budeme v zimě jíst?" uklouzlo jí jindy. Ach, to je jedno, myslil si Fricek, nevrátí-li se, nechci jíst už nikdy nic! Neboť pochybnosti zde již byly. Nepřiznávané si, ale trvalé, zesilované nejistotou, zda snad přec jen něco nezanedbal, a drážděné otcovými poznámkami o příliš brzy. Ale ať o své vině přemýšlel jakkoli, nenalézal žádnou. Musila býti vně. A to dávalo podnět k četným dohadům o osudu Žakově a o mnohých jiných věcech, jejichž konce se nikdy nedomyslíš.
Po jedné poloprobdělé noci řekl Fricek Olze: "Dej mi nějaké peníze, jedu do Krumlova."
Po třech nedělích stál zas u okénka krumlovské pošty.
Úředník se na něho nemohl upamatovat, ale pak si vzpomněl.
"Mhm!" řekl, sklapl okénko a odešel do vedlejší místnosti, do té, z níž vycházíval nepřátelský listonoš.
Cosi se tam hovořilo. Úředníka bylo sotva slyšet, ale listonoš mluvil hlasitě a podrážděně, jako činívají lidé slabých nervů, kteří mají potřebu bránit se dříve, než byli napadeni. Expeditor se vrátil.
"Přišlo prý nějaké psaní a lístek. Brzy po vašem odjezdu. Ale měly zpáteční adresu, tak byly vráceny na ni."
Fricek zbledl. Úředník se obrátil k nějakému obchodníkovi a přejal od něho mnoho psaní a peněžních poukázek.
"Snad vám ještě bratr napíše," dodal mezi prací, "pošleme vám to do Strakonic."
"Nevíte, jaká ta zpáteční adresa byla?" ptal se Fricek a hlas se mu zajíkal.
Úředník zavrtěl hlavou.
"Kdybyste věděl, jak nám na tom psaní záleží, pane poštmistře!"
"Vezmu to do ruky sám," řekl mrzutě, ale ne na Fricka mrzutě, a věnoval se obchodníkově korespondenci.
Co teď?
Prozatím nezbývalo, leč sednout na vlak a vrátit se domů.
"Nic!" zaškaredil se na Olgu, která ho na stupních vozu uvítala němou otázkou, ale jak se věci opravdu mají, se jí nepřiznal.
"Hrejme!" řekla Olga.
"Hrejme!" pravil sklesle Fricek a věděl, co vyslovil.
Pořádali tedy ubohá představení. Ve vsích a městečkách mezi Strakonicemi a Klatovy. Mezi týdnem se Fricek vypravoval brzy sem, brzy tam, poptávat se na obou poštách. Ale psaní nepřišlo už žádné.
Když se na sklonku léta konečně odhodlali odtrhnout se také od Strakonic, věděli již, na čem jsou. A tušili, jaký život na ně čeká.
Řekli si to také; aniž chtěli. Po malicherném podnětu, podivně a každý po svém.
Tenkrát nocovali na strništi mezi dvěma vesnicemi. Pod starými olšemi u potoka, který odděloval pole od louky. Odpoledne zatáhli vůz z cesty, vypřáhli Sašu a odvázali Sardanapala, aby se napásli na úzkém pruhu zeleně pod olšemi, a protože k lesu na nízkém pahrbku bylo jen několik set kroků, šli Fricek a Olga na houby. Otec měl zatím nalámat klestí a oškrábat brambory; ale podnapil se, zalezl do vozu a spal.
Již to bylo příčinou mrzutosti.
Když se bratr se sestrou vrátili a nenašli nic připraveno, nahlédli do vozu, zlostně přeměřili otce na slamníku, máchli rukama a dali se do práce sami. Fricek lámal a sbíral trouchnivé olšové větve, Olga vynesla nádobí, škrábala brambory a krájela houby. Pak rozdělali oheň a seděli u něho, držíce si kolena v dlaních. Pes se položil k nim, hlavu měl na tlapách a oči doširoka rozevřeny. Večer byl už chladný a od lesa nízko u země sem proudila mlha. Oheň plápolal, rudě stravoval klestí a otíral se o dno a stěny hrnce, z něhož začínala vystupovat pára. Kůň přešel potok a pásl se na louce... Nu, bůh s ním!
V té chvíli sestupoval ze schůdků otec. Oheň ho červeně osvětloval odspodu: střapatou neoholenou bradu, knír a nosní dírky. Úmyslně se naň neohlédli, dívajíce se do plamenů.
Sestoupil až k nim a stál tu s rukama v kapsách, pozoruje bublající vodu v hrnci.
"Mbo!" zabručel, oznamuje jim svou přítomnost. Ale nevzali ji na vědomí.
Vytáhl ruce z kapes, ohříval si je nad ohněm a zamumlal ještě jednou: "Mbo!"
A pak, nehodlaje se zdržovat malichernou nedbalostí z dneška a správně zjišťuje, že příčina jejich hněvu je jinde, řekl rovnou: "To je rámusu! Kluk nás zradil! Jako bychom nedovedli být živi bez něho!"
Hrozné slovo o zradě bylo vyřčeno. Po prvé.
Fricek vyskočil a oči mu zahořely hněvem a odrazem ohně.
"Co jste to řekl?" vykřikl.
Otec se trochu nahrbil a sáhl pravicí volně do kapsy a tyto pohyby zřejmě znamenaly pohrůžku nožem.
"Ty na mne budeš řvát, ty lumpe?" zahučel.
Fricek skočil k hromadě klestí a chytil olšovou větev. Ale otec držel již v ruce zavírák otevřený: "Tak pojď!"
Fricek se po něm hnal.
Ale Olga skočila mezi ně.
"Lehněte! Lehněte! Styďte se oba! Budou se rvát kvůli... kvůli..."
Ona, netečná a mlčenlivá, chtěla teď mít odvahu hodit po Žakovi nadávkou. Byla bledá a rty se jí třásly.
Mužští proti sobě chvíli stáli s chvějícím se obočím.
"Lehněte! Lehněte!" křičela mezi nimi Olga.
Přišel pes, všechny tři obíhal a několikrát úzkostlivě štěkl.
Otec, ne snad proto, že byl moudřejší, ale že byl starší, sklapl nůž a zasunul jej do kapsy. Fricek zaskřípal zuby a odhodil sněť daleko k olším: "Uteču vám taky... Věřte mi!"
Neboť také Fricek, nevěda o tom, vyřkl strašné slovo o zradě. Bylo obsaženo v onom "taky".
Vyslovili je všichni tři.

Jak zmateně to letos jezdili? Na východ, na západ, vpravo, vlevo, jak koho napadlo, nebo kam se na křižovatce náhodou obrátil kůň.
"Měli bychom jet na Plzeň," mínil otec.
"Ne! Na Rakovník!" řekl Fricek.
Ale je div, je-li už vše na světě takhle spleteno, že jsou zamotány také cesty?
Venku už ani nehráli, podzim příliš pokročil, a jen večer v sobotu a v neděli ukazovali po vesnických hospodách chalupníkům a čeledi z velkostatků kousky s Romulem a Sardanapalem. Bylo také na čase přemýšlet, kde přezimovat, ale i tato otázka byla spletená, protože se letos octli v docela jiných končinách, než v tu dobu pravidelně bývali: v Miličově u Čisté. Zůstat zde, kde se prý bude pod Červeným zámkem kácet, nebo poprosit v šipském dvoře, zda by jim nedali práci při mlácení? Peníze jim docházely, a až přijde zima, nebude co jíst.
Zůstali, alespoň na oběd a přeptat se, a zastavili před hospodou, kde jim při letních představeních brával šenkýř do stáje koně a kozla.
Seděli v prázdné místnosti u dveří, jedli uzenku a ukrajovali si chleba. Za chvíli tu byl hostinský. Přicházel zřejmě ze stodoly, vestu a rukávy košile měl plny osin a slaměné drti a vlasy šedivé obilním prachem. V zásuvce výčepního stolu mrzutě hledal nějaký papír, na pozdrav komediantů jen zabručel a všiml si jich teprve, když šel s listinou mimo ně.
"Á, to jste vy!" řekl na odchodu.
Za čtvrt hodiny se vrátil.
"Proč tak pozdě letos?" zeptal se hlučně.
Otec pokrčil rameny.
"Vždyť tu máte už skoro čtvrt roku psaní! A důležité. Alespoň mi to tak psal váš bratr."
Psaní?!
Fricek vyskočil: "Prosím vás, dejte nám je!"
"Jo, poroučejí! Já mám tak zrovna kdy, hledat se vám teď s vaším psaním!"
"Prosíme vás!" Frickovi se chvěl hlas.
"Počkejte!" A zas odešel.
Olga byla v tváři rudá a ulpívala na bratrovi očima. Také otcovy zornice se rozšířily. Fricek cítil, jak mu bubnuje srdce.
Psaní! Psaní! Konečně! Jak dlouho to trvalo! A oni už začínali pochybovat! Konec nejistotám, konec trápení, konec bloudění! Žak, Žak, Žak! Bratříčku!
Proč nejde ten stotisíckrát prokletý bryndal, s čím se to patlá ve stodole nebo na dvoře, proč se loudá, proč neběží, proč jim nenese jejich psaní?
Proboha, ztratil je snad nebo zničil?
Ne. Neztratil je, ani nezničil.
"Tak mordije, počkejte přec!"
Hrabal se celou věčnost v zásuvce v pivovarských účtech a berních upomínkách. Pohyb, kterým se Fricek přinutil psaní z ruky mu vzít a ne vytrhnout, trval nesnesitelně dlouho.
Ano, bylo to Žakovo písmo!
Polo seděli, napolo stáli na rohu stolu při dveřích a jejich tři hlavy vytvořily nad Žakovým psaním růžici.

Milý bratře!
Velice jsem se zlobil, že jste v Krumlově nečekali na psaní, tak jsme to přec ujednali, a když přišlo psaní zpátky s poznámkou "odcestovali", protože to nešlo tak rychle, jak jsme myslili, musil jsem cirkus pěšky hledat, a vy jste mohli těch několik dnů v Krumlově počkat a nemusili jste hned utíkat. Ale už mě zlost přešla, protože teď mám velkou starost, co s vámi je a jestli se někomu z vás něco nestalo, když to psaní, které jsem psal hostinskému Součkovi do Švihova, ani nepřišlo zpátky, ani jste na ně neodpověděli, a vypočítal jsem si to přec tak, že už musíte být ze Strakonic taky pryč a to psaní že přijde do Švihova dříve než vy. Tak vám píšu ještě do Miličova.

Do Švihova? Proboha, vždyť tam letos ani nebyli! Fricek cítil, co způsobil svým bezhlavým pobíháním po světě, a že bez viny není.
"Psal do Krumlova?" zabručel otec.
Fricek byl červený.

Jsme ve Worglu v Tyrolsku. Cirkus je teď ve velkém pořádku, měl bys z něho, milý Fricku, sám radost, je o mnoho větší, než byl, koupil jsem dva nové koně, radost se na ně podívat, muziku máme dvanáctičlennou a mnohem více lidi, já jsem ředitelem, vdova se o nic nestará, jen o peníze, taky ničemu nerozumí a je ráda, že může na někoho spolehnout. Kdybych jen už věděl, co s vámi je, byl bych spokojený, protože ředitelka teď dává pokoj, namluvila si toho muzikanta, co nadbíhal naší Olze, a ten si jiného nežádá, než se stát kapelníkem a taky se stane, mně je to jedno. Ještě ti musím psát, že ten klaun, co zabil v Příbrami toho žokeje, dostal tři roky.
Píšu Ti ještě jednou, co jsem Ti psal už do Krumlova a do Švihova. Vdova dělala u tatínka trochu drahoty, ale ne moc, protože ví, kdyby nevzala vás všechny tři, že tu taky nezůstanu, tak je ve všem svolná, prodejte tedy zvířata, Saši mně je moc líto, ale jinak to nejde, a jestli se najde kupec na vůz, tak taky vůz, nebo jej někam zatáhněte a honem přijeďte, ředitelka vám část škody nahradí.
Počítám, že tak za čtrnáct dní, nejdéle za tři neděle budete v Miličově, a že hostinského Červinku dobře známe, tak píšu tam, abyste to psaní jistě dostali. My budeme v tu dobu už v Insbruku a nějaký čas se tam zdržíme, ale i kdyby ne, tak to nic nevadí, protože vdova tam zná dobře poštmistra a on pošle psaní za námi, kam mu řekneme, tak hned piš na mou adresu: Insbruk, in Tyrol, cirkus Schuster.
A kdybys nepsal, měl bych velký strach, že se vám něco stalo. Nestalo se nikomu nic? Napiš mi také, co uděláte se Sašou a Romulusem, je mi jich moc líto, a na zabíjení Sašu nedávejte. Pozdravuju vás a jsem a zůstávám váš věrný bratr

Žak.

***