Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Pak se počali jaksi vrtět a natřásat, a když přišel hostinský se svým: "No tak, co je?", obrátily se k němu tři rozzářené obličeje.
Konečně! Jak moudrý je Žak! Jak to dovedl zařídit! A napravit, co pokazila jejich splašenost. A poučit je v jejich nevíře, která jen málem že se nepodobala zradě! Žak! Žak!
"Musíme vypřahat!" prohlásil sebevědomě Fricek.
A když zavlekl vůz do dvora hospody a odstrojoval koně, přiběhli před stáj dva chlapci, oba s vlasy jako sláma a jeden v holínkách s velkými uchy, a ptali se: "Budete dnes hrát, pane komediant?"
"Ne," odpověděl Fricek, "musím psát bratrovi," a zvuk toho slova, kterého v rodinném styku nepoužívali, mu způsobil radost.
Odpoledne, seskupeni do růžice nad stolem u dveří, psali psaní všichni tři, třebaže to byl jen Fricek, který namáčel pero do lahvičky s trochou inkoustu a s mušími mrtvolami na dně. Neboť Olga se stala najednou hovornou a vzkazovala, také tatínek chtěl to a to vědět a ještě si na něco vzpomněl, je-li tam stále Jakub, a toť se rozumí: kdo teď spí u koní, a Fricek, jindy na otce tak nevrlý, vyhovoval ve všem. Zdrželi se poněkud na cestě, psal, všude se doptávali na Žakovo psaní (ne, k nešťastné krumlovské ukvapenosti se Fricek nepřiznal ani teď, poví to Žakovi až jednou), začínali již mít strach, nikdo nedovede vypovědět, jak to čekání bylo dlouhé, ale teď je zas vše dobré, přijedou, jakpak jinak, vždyť se všichni už těší, vyčkají jen jeho odpovědi a prosí o peníze na cestu, protože už mají málo...
A když se Fricek vrátil od vesnické poštovní schránky, pleskl se do dlaní: "Přec si tu zahrajeme!"
"V téhle zimě?" zabručel tatínek.
A zítra hráli. Třebaže věděli, že to činí jen pro sebe. Ve všední den a večer ještě k tomu ke všemu! Co na tom, že se jim smáli? Odpoledne postavili sedadla a vztyčili obě hrazdy. Po západu slunce, trochu drkotajíce zuby, šli ve svých kostýmech parádou, otec šašek bil do velkého bubnu s malovanými červenými a modrými trojúhelníky mocnými ranami, které burcovaly Miličov a úprkem sem se všech konců hnaly zuřivé psy, Fricek furiantsky vyhazoval paličky bubínku do vzduchu a Olga v bleděmodrém triku jela na Sašovi. K nim se přidalo vrabčí hejno kluků a sousedky, vyhlížejíce do rozrámuseného listopadového šera, se udiveně ptaly: "Zbláznili se ti komedianti?" Pak rozsvítili v rozích manéže dvě petrolejové pochodně, které rázem do brunátna ozářily miličovskou náves s několika opadávajícími stromky. A tatínkova árie z "Marty" na křídlovku s tóny falešnými, přeskakujícími a nečistými proměnila rázem studenou noc v červnový večer milenců, s vůní medu a stolistek. Hráli hloučku vlasatých dětí a výrostků, také do brunátna ozářených, z nichž ten, který vypadal nejsvědomitěji, směl hrát na flašinetě "Nejde to" a "Já mám trakař novej". Kozel se točil na stojánku, Saša počítal, kolik je komu let, Romulus štípal bezzubými už dásněmi hochy do stehen, tatínek se šklíbil, pitvořil, předstíral ve svých paňácovských spodcích rachotivé série výbuchů, před nimiž se dával na zděšený útěk, a jsa zastřelen tím největším, zůstával rozpláclý ležet na zemi, a dětské obecenstvo zas výskalo a jásalo. Olga chodila po laně, dělala hadí ženu, zlaté třásně kolem jejích kyčlí se v pochodních blyskotaly, a poněvadž její ňadra při mostech s trikem napjatým a její pánev, když ležíc objímala nohama hlavu, výrostky velmi vzrušovaly, mohli na ní oči nechat; Fricek metal veletoče a salta mortale a pak, jsa zavěšen v podkolení na visuté hrazdě, chytal sestru, létající k němu vzduchem z druhé hrazdy, a zas ji tam odhazoval: "Hop, hadrová panenko!" Také Žakovu pantomimu sehráli. Po prvé od odchodu bratrova. Bez hlavní osoby, ale protože nejpůsobivější místo hry, soukání střev z tatínka, zůstalo nezměněno, neminula se ani tentokrát němohra s bouřlivým úspěchem.
Již od předsoběslavských dob nepořádali tak krásné představení. Bylo to představení Žakovo.
Toho večera ve voze v hospodském dvoře uléhali trochu prokřehlí, ale šťastni, a leželi ještě dlouho na znaku s rukama pod hlavou, upírajíce oči do tmy a zhluboka dýchajíce. Bože, v tom Miličově mají krásný vzduch!
Dva dny jde psaní do Inšpruku, opakoval si ráno Fricek své včerejší výpočty, tam už asi nebudou, řekněme, že jsou dvě stanice za ním, nu, tři třeba, čtyři, dejme tomu, není pochyby, že Žak, jako vždy, všechno dobře zařídil - ale při tomto místě úvah Fricek přec jen zneklidněl - to máme dva a čtyři šest dní, dva dny odtamtud psaní do Miličova: ode dneška za týden tu musí být odpověď! Nejpozději za týden!
A myslí na to, jak jeho list, jediné psaní, které kdy v životě napsal, uhání ve voze železnice a jak se každým zarachocením kol a každým chomáčkem kouře vychrleným z lokomotivy blíží Alpám a Inšpruku a Žakovi.
A v příštích dnech má představu zcela určitou: dopoledne v zšeřelém cirkovém stanu s vůní pilin a koňských výparů. Uprostřed manéže stojí Žak s bičem a cvičí foxteriéry, kteří před ním defilují na zadních nohách a s jazyky vyplazenými. Rozhrnuje se portiéra a do cirku vchází listonoš: "Nějaké psaní přišlo, pane řediteli." Žak zapráská, psi se rozbíhají, Žak bere psaní a poznává Frickův rukopis. Usedá na bariéru a roztrhává obálku. "Hlupák Fricek! Ten to zvoral v tom Krumlově!" bručí, ale usmívá se přitom.
A tyto dny připadaly Frickovi jako předvečer velkých svátků, kdy se vymetají příbytky, perou se záclony, myjí okna a vydrhnuté podlahy se posypávají bílým pískem, aby se do svátků nepoťapaly.
Šestého dne časně zjitra vyšel Fricek z vozu a z ohrady hospodského dvora ještě sám, ale nazítří v pět hodin ráno se všichni tři přistihli, že nikdo z nich už nespí, a měkké slunce, které toho dne vycházelo ku podivu čistě, a klekání, vyzváněné do probouzející se vesnice, jim připomínalo velkonoční neděli. Fricek a Olga, čekajíce na listonoše, žili toho jitra mezi dvorem a miličovským náměstíčkem, které bylo tam, kam padal stín kamenných domků, již poprášeno jíním.
Ne, toho dne zpráva ještě nepřišla a venkovský strejda s velkou brašnou po boku na ně již z daleka vrtěl roztaženou dlaní.
Ale jejich výpočet nebyl tak zcela špatný. Příštího dne psaní přišlo.
Jejich vlastní psaní.
Když je Fricek vzal listonošovi z rukou a poznal svůj rukopis, smrtelně zbledl.
Teprve za chvíli mu je otec vyňal z malátné ruky. Místo určení bylo třikrát přeškrtnuto a nahrazeno jiným, na rubu obálky bylo tužkou po německu napsáno několik poznámek a ta poslední pravila: "Cirkus odcestoval vlakem, neznámo kam. Zpět."
Bylo by příliš, žádat na člověku, aby zůstal klidně stát na náměstíčku s opadávajícími stromky, nebo aby se dokonce vrátil do vozu dopít hrnek kávy, z níž ráno sotva srkl. Fricek si několikrát setřel vlasy ze zpoceného čela a z jizvy a rozběhl se ze vsi a dolů k lesům, tam, kde stojí zřícenina Krakovce. Zdálo se mu, že by měl bít hlavou o studenou kůru stromů, výt a křičet.
Doma zatím seděla Olga na stupních vozu, šlapadla měla schována pod sukní a tupě hleděla ke kupě hnoje na slepice. Otec, využívaje příležitosti, hledal v hrníčkách, prohraboval se v bednách, a pokrčiv nad nezdarem rameny, šel přec jen na kořalku.
Za hodinu se sem hnal Fricek.
"Olgo! Papír, tužku!" Vypadal jako bez rozumu. Mrtvě se na něho podívala.
"Najdeme ho!" volal. "Máš dost peněz?"
Tužku a papír si vypůjčili od hostinského a za chvíli seděli, Fricek vzrušený a také Olga oživlá nadějí, u krajního stolu hospody a počítali.
Rejdili od června po Čechách jak smyslů zbavení. Kde teď, na počátku listopadu vlastně měli být? O to jim šlo. Neboť není pochybnosti, že Žak, moudrý, starostlivý, dobrý, na ně pamatuje dále, že počítal také s jejich ztřeštěností, že ví, že se tři lidé najednou se světa ani neztratili, ani na něho nezapomněli, když přec po ničem více netouží, leč dostat se zas k němu, a že vše zařídil tak, aby na ně na jejich cestě čekala ještě jiná psaní, s červenou známkou a jeho stojatým rukopisem, a ne-li jinde, jistě na konečné stanici jejich letošního přezimování. Kde mají v tuto dobu být? Tak ještě jednou od Soběslavě a Hluboké! A Fricek s Olgou jedou v mysli příliš známými cestami, vesnicemi, městečky, mají neurčitý dojem jejich návsí, náměstí a periferií, obecních úřadů, četnických stanic a hospod, vůní a obecenstva, zaznamenávají si jejich jména na papír, počítají jízdy a noci strávené u lesíků a pískoven, mají názvy a číslicemi popsáno již mnoho papíru, jsou již v posledním týdnu října... Bělá! Vyšla jim Bělá pod Bezdězem, uložená v dolině do zlatého a rudého listí podzimu.
"Máš peníze na přípřež?"
Olga přikývla.
Neboť teď šlo o to, neploužit a nekývat se s vozem po silnicích, ale doopravdy a co nejrychleji jet, nešetřit biče a koní, protože každý den znamená osud.
"Jedeme!" křikl Fricek.
Olga šla najít otce, Fricek najmout ještě jednoho koně.
"No, no, přetrhněte se!" zabručel otec, vstávaje od kořalky. "Už zas blázníte!?"
Bylo to trochu divné spřežení, vysoká černá klisna a žemlový poník, táhnoucí zelený vůz po silnici vrškem dolů a vrškem nahoru, ale šlo to přece nepoměrně rychleji než obvykle. Avšak jim, kteří se jindy vedle příkopů loudávali jen pro loudání, byla tato jízda příliš pomalá a s majitelem koně, šetřícím své zvíře, se proto hádali již prvního dne. A druhého, když tedy Fricek přinesl vlastní bič a když po několika šlehnutích po kobyle a okřiknutích a šťouchancích konečně stáli se sedlákem s biči proti sobě a dosti si nanadávali a na sebe se nahulákali, bylo potřebí ještě nebezpečného vyhrožování také otcova, aby strach z přesily přiměl tvrdohlavého vlastníka klisny k tomu, že prostřed silnice nevypřáhl a že je dovezl do nejbližší obce. Tam se s ním rozešli s křikem, láním a teprve po četnické intervenci při placení, při níž komedianti ostatně zůstali v právu. Ale přes sběh dětí před vozem a přes špatnou pověst, kterou jim tu ten vydřiduch způsobil, se jim po zaplacení předem přec jen podařilo nalézt jiného. Jen jet! Jet!
Aby se dostali na cestu, kudy obvykle putovávali, a aby jim neušel ani jediný z Žakových listů, které na ně na stanicích snad čekaly, musili uhnout ještě na západ. A pak stále k severovýchodu mezi orbami, nad nimiž zrána ležela spleť ojíněných nitek babího léta, a cestou, na které znali každé stoupání a každý mostek a o každém cestáři, je-li pořádný či lenoch, a mezi jeřábovými stromořadími s rudými hrozny v zežloutlém listí. První cesta ve vsi byla k hostinskému, u něhož mívali na stáj zvířata, nebo ve větších obcích na poštu. Ale nikde na ně psaní nečekalo.
Pak se jednoho dne blížili jehličnatými lesy k horám a k Bělé.
Bude psaní tam?
Nebylo. Proč by také, když přec Bělá byla volena jen náhodně a nebyla ani místem význačným, ani konečným? To nic neznamenalo! Na této túře přezimovávají na louce u Jizery v Mnichově Hradišti a Žak psal patrně tam.
Nepsal.
A stáli všichni tři před poštovním úřadem na náměstí s kostrbatým dlážděním, vyčerpaní, bledí, plni nenávisti, a chtělo se jim jeden druhého rdousit.
Nebo sem Žak napíše během zimy?
Tenkrát, před více než dvěma měsíci, když pod olšemi u potoka proti sobě stáli otec s nožem a Fricek se suchou větví a když každý po svém hodili po Žakovi výčitkou, se domnívali, že vědí, na čem jsou. Teď nevěděli nic. A to bylo ještě mnohem horší.
Kozel Sardanapal zaplatil na půl cestě tu ztřeštěnou pouť životem.
Jezdili společně světem ještě něco přes dva roky. Ale jakápak komedie ve třech? I se zvířaty je to málo. A obě byla již stará a smutná. Sašovi bylo potřebí pomáhat do nejmenšího kopečku, Romulus línal, byl hubený a hluchý, a když mu něco rozkazovali jen slovy, díval se na ně vyčítavýma očima. Říkali si, že koupí nového kozla a vycvičí ho, ale jen si to tak říkali, nikdy k tomu neměli nazbyt ani peněz, ani chuti. Vše šlo mrtvě, líně, jednotvárně, nebyla to již práce, která jim dříve působila tolik radosti, nýbrž jakési zaměstnání podobné řemeslům zlatoolešnických truhlářů, jimiž kdysi tak opovrhovali. To zaměstnání se někdy dokonce podobalo spíše žebrotě než komedii, šlo přec už jen o čtyři haléře, a při představeních v hospodách bylo věru těžko rozhodovat, zda byly odměnou nebo almužnou. Slavné kalhoty hamburačky po zabitém žokejovi se prošoupaly, červená šála na uzel se třepila a bílá čepice byla trochu světlá už jen mezi štítkem a svrškem a lezly z ní cáry. Dopadlo to s nimi jako s pýchou a krátkou slávou... "Překrásný gymnaste!"?
Jména Žakova už nikdy ani nevyslovovali. Měli-li ke sklonku oněch dvou podzimů stín - a byl to opravdu jen bledý stínek - naděje, že do jejich zimní stanice letos přec jen dojde zpráva, nemluvili o tom. Nepřišlo nikdy nic. A když se dotazovali, zda někdo neviděl "Cirkus Schuster", činili tak tajně. Nikdo o něm nevěděl. Nikdy; nic; nikdo. Hrozná slova!
Jednoho jarního jitra našli Romula pod vozem zdechlého. Ležel na boku s hlavou podepřenou o obruč kola. Jak byl hubený a ubohý! Chvilku nad ním mlčky postáli. Byl to přec jen starý kamarád a žák toho, jehož jméno nemá být vyslovováno. Pochovali ho na obvodu městyse do křoví pod odkvétající trnku a do země vonící ještě jarní vláhou.
Otec byl více opilý než střízlivý. Dvouletou důsledností dosáhl, že haléře, vybrané jím šaškem v přestávce jako zvláštní spropitné, zůstávaly jemu, někdy také kradl, a Fricek po mnohých hádkách a křicích, při nichž se zas vyhrožovalo nahrbenými zády a pohybem ruky do kapsy, konečně uznal, že s ním nesvede pranic. Otec chátral. Zapáchal kořalkou na hony, a stačily mu již dvě sklenky, aby se mu podlévaly oči, nabíhal jazyk a aby vrávoral. Někdy docela střízlivý seděl ve voze na bedně a zdálo se, že na něco přemýšlí, ale najednou trhl hlavou, jako by mu něco kolem ní přelétlo, vykřikl: "Mordije, šváb!", vyskočil a honil švába očima po podlaze. Ale žádný šváb tam nebyl. To tak bylo něco pro Olgu, vyčítat jí v domácnosti špínu! Nenáviděla ho. On o tom věděl a bál se jejího mlčení a jejích vodově modrých očí.
Ale stalo se přec, že toto dlouho tajené záští propuklo. A věru, nebyly to jen hněv a lakota, jež mu dodaly té ponuré prudkosti. Byla to i nepřiznávaná si vzpomínka.
Stáli tenkrát v Poličce, na konci stoupající staré uličky, již v polích, kde je stanoviště pro kočovné lidi. Když jednou odpůldne vyšel Fricek před vůz, stála kousek stranou skupinka pěti chlapců. Kluci se o něčem radili, pochichtávali se a jednoho, který mezi nimi bosými byl obut a pečlivě po městsku upraven, strkali dopředu. Hoch si konečně dodal odvahy a šel k Frickovi.
"Pane komediant, prosím vás, nenechal byste dnes hrát mne? Já bych si vstupné zaplatil. A dal bych pozor."
Žádost se týkala hry na kolovrátek a chlapec se zabezpečoval včas. Byl červený svou odvahou, s níž se chtěl vyrovnat bosým kamarádům, kteří mohou všechno a jimž jsou dostupné i takovéto rozkoše, kdežto on nesmí nic.
"Dnes se nebude hrát. Přijď si zítra!" zabručel Fricek.
Kluci se odmítnutému hrdinovi, který se zahanbeně vracel, indián­sky chechtali. Tetička by mu stejně naprášila.
Dnes se představení opravdu nemohlo pořádat. Otec o sobě nevěděl, byl zpitý, jak už dávno nebyl, ležel oblečen na posteli a nebyl s to, aby se pohnul. Bylo to tím divnější, že ráno vůbec neměl haléře a marně se u Olgy ucházel o půjčku.
Protože se mluvilo o kolovrátku, mrkl Fricek na odchodu pod vůz, kde stával, jsa zakryt ošumělým voskovaným plátnem. Ale nebyl tam.
"Kde je flašinet?" volal dovnitř na Olgu.
"Flašinet? Přec venku! Co je s ním?"
Tehdy vysvitla Frickovi celá pravda: otec jej prodal a propil.
Skočil do vozu a k posteli a opilcem zacloumal.
"Kam jste dal flašinet?" křičel.
Ale otec jen pootevřel podlité oči a hned je zase zavřel. Fricek jím trhal, stáhl ho z postele, chrstl mu do tváře hrnec vody, ale dosáhl jen toho, že se opilec na zemi posadil, chvilku se na něho hloupě díval a zase se svalil.
Běželi se ptát do sousedních domků, ale nikdo nic nevěděl. Proběhli celým městem jen s tím výsledkem, že zjistili hospodu, kde od rána pil. V tom rozrušení, neboť tentokrát šlo už opravdu o všechno, se dopustili pošetilosti, že šli na četnickou stanici. Což mohli nevědět, jak to dopadne? "Čí je koncese?! Čí byl flašinet?! My se vám budeme míchat s vaším hnojem! Marš!" A vyrazili zas ven a zase hledali po městě, a Fricek se rozběhl do polí, a když byl sám, skřípal zuby a mrskal v zuřivosti o zem čepicí.
"Kam jste dal flašinet?" ptali se ráno otce, když vystřízlivěl.
"Nevím o něm."
"Peníze! Peníze, alespoň peníze kam jste dal?"
"Nemám."
Na deset otázek přišlo deset týchž odpovědí, nevím a nemám, nemám a nevím, jako by se mluvilo k člověku bez rozumu, a Fricek věděl, kdyby se na otce, zmámeného ještě a bez síly, vrhl a roztrhal ho, že by také jiného neuslyšel. A zdálo se mu, že by se měl rozzuřit a křičet, rozbíjet nádobí a nábytek, utéci od těch ohavností a neohlížet se na nic. Olga mlčela, ale její oči byly tvrdé jako ocel.
Fricek vyběhl z domova a práskl za sebou dveřmi, až se zatřásly stěny.
Šel se ještě do města vyptávat, kdo by mohl mít zájem o kolovrátek, a pak za město za nějakým podezřelým flašinetářem. Toho našel, kolovrátek ne.
Když se k poledni vrátil a otevřel dveře vozu, uviděl ošklivý obraz. Vše tu bylo zpřeházeno, nábytek i nářadí, bedny vybrakovány a šatstvo rozmetáno po zemi; z podlahy bylo vytrženo prkno a také jedno ze stropu. Na hraně otevřené bedny seděla Olga, byla smrtelně bledá, její světlemodré oči planuly ohněm tím ponuřejším, že byl při svém žáru bezbarvý, vlasy měla rozcuchané a krk vtlačený do ramen, jako by se chystala ke skoku. Byla tak připravena na otce. Ležel potlučený a jen v spodním prádle na zemi a také na tom bylo vidět, že je prohledávala. Obrátil k Frickovi oči. Bylo zřejmé, že nevstává ne proto, že by byl vážněji zraněn, ale že se bojí. Vzduch voněl zločinem.
Užasl.
"Olgo!" zařval.
Pozdvihla k němu oči. Jejich bledá výheň ještě chvíli planula, pak hasla a zhasla. Olga zvolna vstala.
"Co se to tu děje?"
Neodpověděla.
Zdvihl otce a dovedl ho k posteli. Otec si sedl na pelest, nejapně hleděl před sebe, otíral si rukávem košile nos, a žaluje tak na dceru, rukáv prohlížel, není-li od krve.
Olga mrtvě stála uprostřed místnosti. Fricek k ní popošel.
"Co to provádíš?" řekl spíše udiveně než vyčítavě.
Její oči byly sklené. Tělo se chvělo vnitřní zimou, ústa měla namodralá a spodní ret se prudce pohyboval.
"Co je s tebou, Olgo?" ptal se úzkostlivě.
Objal ji do náručí a přivinul k sobě. Po prvé za života.
"Co děláš, Olgo?"
Její ramena sebou lomcovala.
"Olgo! Vzpamatuj se, Olgo!"
Pláč v jejím nitru se rozskočil. Jako kámen ve velkém žáru. Padla mu čelem na rameno a rozeštkala se. Ona, která od dětských let nikdy nezaplakala, ani tehdy, když ji Žak při učení švihl přes hubená lýtka. Prudce vzlykala.
"Žaku! Žaku! Žaku!" rozkřikla se najednou a bila čelem bratra do ramene.
Fricka zamrazilo v zádech. Žak! Jehož jméno nebylo po dvě léta vysloveno! Žak mezi ně opět přichází! Také ve Frickově nitru se něco utrhlo. Vzlykl. Jen jednou. Přemohl se.
"Najdeme ho," zašeptal a hlas mu přeskočil.
"Nenajdeme! Nenajdeme! Nenajdeme!" Křičela to a bila ho vší silou pěstmi do ramen. "Nelži! Nenajdeme! Nenajdeme! Nenajdeme!"
Vyzdvihl ji do náručí a odnesl na postel. Přikryl ji houněmi. Roz­drkotaly se jí zuby.
Co má dělat člověk po takovýchto chvílích? Má vraždit nebo se má sám zavraždit? Má jít pálit? Má utéci?
Šel si jen sednout na stupně vozu. Kouřil dramky. Hltal je.
To je divné, jak celý svět najednou ztichl!
Večer toho dne pořádali představení. Nebylo vyhnutí, byla sobota a neměli by co jíst. Uch, to se to krásně hraje po takových událostech a scénách! S Olgou, která se sotva drží na nohou, a s tatínkem, kterého by člověk nejraděj i neviděl. A bez flašinetu. To se konal na kopečku za posledními domky uličky nějaký funus za letního večera a v záři pochodní? To přec nebyla komedie! Fricek nikdy nevěděl, že mají kolovrátek; že hraje kromě "Poslední růže" z Marty ještě čtyři kousky; nikdy ho neslyšel; nikdy si nevšiml, hraje-li "Za čtyrák", "Nejde to", "Já mám trakař novej" nebo "Měl jsem jednu kopaninu". Teď slyšel, že tu není. Jako by člověku držela smrt ruku na rameni. A jak ten svět najednou ztichl!
Jezdili ještě několik neděl světem. Ale vše nasvědčovalo, že se rychle blíží konec.
Otec upadal vůčihledě. Teď jim utíkal na dva, na tři dny, a poněvadž se vždy odplížil tajně a bez haléře, bylo zřejmé, že někam tam, kam snad pod mez a patrně v nějaké staré plechovce přenesl svůj poličský poklad. Propíjel flašinet. Vracel se popelavý, opuchlý, s podlitýma očima a k zábavě vesnickým klukům, na něž se mu pro vrávorání ani kámen nepodařilo zvednout. Křičet na něho, vyhrožovat, lomcovat mu rameny, přemlouvat ho, prosit, vše bylo marné, s nebožtíkem Romulem i se Sardanapalem by ses byl už dávno domluvil. Začínal mluvit z cesty, i když byl střízliv. "Dali jste koním oves? A proč tu dnes ještě nebyla Emila?" řekl z ničeho nic a jakoby docela rozumně. Ale žádných koní tu nebylo, Saša oves nikdy nedostával, a kdo byla Emila, ani nevěděli.
Skoncoval to sám.
Jednou seděl na pelesti, bloumal kolem sebe a nikdo nemohl tušit, že se něco stane. Ale najednou vyskočil. "Švábi!" zařval. Honil je, skákal po nich, vyl a řval strašlivě, pak, jako by byl o něco zakopl, rázem upadl. Zmodral v obličeji a začal chroptět jako při velkém kašli. Přiběhli k němu. "Co je vám?" Olga rychle smočila šátek a přiložila mu jej na hlavu. Chrapot ustával. "Tatínku, proboha, co je s vámi?" Ležel zde zapocený, s pootevřenými modrými rty, se zduřelými víčky a bělmem nastříknutým tmavou krví. "Tatínku, tatínku!" Přestával dýchat. Byl konec.
To vše se stalo v několika málo minutách. Vzňala se v něm kořalka.

Se smrtí jsou starosti. Lidé bývají v takových chvílích méně krutí než obvykle, jako by si ujasňovali, že cosi podobného jednou postihne také je, ale prkna jsou drahá, hrobníkova lopata není zadarmo a vesnický farář nesleví už ze zásady.
"Máš?" ptal se trochu nesměle Fricek.
Bylo toho příliš málo, co Olga měla, ale truhlář přijal za dobrou zástavu bubny, křídlovku a hrazdy a vypravil pohřeb. Tak to také mělo být, a kdyby se musili vzdát všeho. Třeba ten, kdo zemřel, byl jen komediant. A právě proto, že to byl jen komediant.
Bylo to při humnech vesnice, na trojúhelníku suchopáru, v ostrém úhlu mezi silnicí a topoly u zádi stodol. Před obytným vozem stál chvojím vyložený selský vozík a do něho byl zapřažen vyhřebelcovaný Saša s hřívou a ohonem spletenými do vrkočů. Červencové slunce pralo do suchopáru, rozblyštilo srst koně, svítilo z břidlicových střech stodol a oslňovalo skupinu chlapců, kteří zde čekali. A bylo věru krásné, že jejich zvědavost nastrojila věci tak, aby oni, jimž paňácovské kousky starého komedianta působily tolik radosti, byli jediní, kdož se s ním přijdou rozloučit. Za chvíli zde byl kněz a ministrant, a někde ve vsi se rozklinkal zvonek. Fricek s Olgou vynesli rakev na zelené chvojí vozíku. Děti zde stály zcela ztichlé, cítíce v nozdrách tajemství, které si sice příliš k srdci nebraly, ale jež přece jen tajemstvím ani pro ně být nepřestávalo. Dvě ženy s kosami a loktušemi, jdoucí po silnici, se zastavily, postály a při kaplanově modlitbě se pokřižovaly.
A průvod se dal na cestu a šel vesnicí, vonící žhavým sluncem a otavou. Mladý komediant s rozpláclým nosem a na krku s uzlem červené šály vedl ponyho, před ním kráčel kněz a ministrant se štíhlým křížkem a za rakví v černém šátku a s očima tvrdýma jediná Olga, neboť děti vyšly jen na silnici a teď se táhly za pohřbem z dálky. Selské dcerky a děvečky, stojící na žebřících u vikýřových vrátek a podávající si z vozů vidlemi otavu, se obracely a mužští bez kabátů smekali před mrtvým komediantem klobouky. Po prvé, co byl na světě. Ale to už nebyl komediant a starý opilec, koho tu vezli, to na jedlových ratolístkách jela smrt a oni, bojíce se jí, si ji svou uctivostí podpláceli, aby pro ně nechodila příliš záhy.
Loučili se v tuto slavnostně velkou chvíli oba sourozenci se vším, čím žili, a odzváněl umíráček na otlučené věži kostela tomu, co bývalo?
Jistě.
Fricek, stojící ještě po kaplanově odchodu nad otevřeným hrobem, to věděl, proto mu stékaly slzy po tvářích, a otcova smrt byla jen záminkou, aby se smělo plakat. Snad to také tušila Olga, jejíž bledé oči hleděly z osmahlého obličeje lhostejně po korunách lipek na hřbitově a po vrabcích, kteří se tam v stínu schovávali. A jak ten černý šátek na její hlavě a jak ten slavnostní kněz patřili k věci!
Bylo to domů, kam z pohřbu šli?
A co dále?
Prodají koně a vůz a budou hledat nějaké jiné komedianty, kteří by je mezi sebe přijali a třeba jen za stravu?
Ano, snad, nezbývá jiného.
Tak zas dál, Sašo! Hýje! Copak je to? Jsi zvyklý, že vedle tebe chodí táta? No tak, zaber hezky! No, vidíš! Teď budeme jezdit už jen dva, brachu. Ty jsi třetí. Bývalo nás kdysi osm.

Táhli podél horní Sázavy, letním krajem plným zelených lesíků a s vlčími máky v dozrávajícím obilí. Putovali jen ze setrvačnosti zvyku, bez cíle a nečekajíce, co přinese zítřek. Pravda, příliš si tím hlavu nelámali, ale tím otázku, která se vnucovala, přece jen ze světa nesprovodili: co budou zítra jíst? Představení sami dva, bez nářadí venku pořádat nemohou, a vesnické hospody jsou teď, kdy se vše chystá ke žním, prázdné, ostatně tahle žebrota jim byla vždy z duše protivná a sahali k ní, jen když nebylo zbytí. Dají se najmout na žně? Snad, možná.
V těchto červencových dnech tábořili pod silnicí, u řeky mimo vesnice, ve vrboví a v bezprostředním sousedství pěkné loučky, jediné ještě neposečené. Nějaký nepořádný sedlák. Nu, ať se Saša napase! Odpoledne vynesli všechen nábytek a Olga vydrhla jej i vůz. Když se časně ráno dala u rozblyštěné řeky do praní prádla a rozvěšovala je do slunce na vrbičkách, přišli tři dělníci s trakaři, motykami a lopatami a jeli rovnou na nepožatou loučku k vodě.
"Hej, ty, odved si někam tu kozu, za chvíli přijde jeden trhlej a bude mlít pantem," volali na Fricka.
Odvedl tedy koně z louky a uvázal ho ke kolíku u vrb. Dělníci si zuli boty, vyhrnuli kalhoty a rovnali břeh a vyváželi od kraje řeky balvany.
"Co to tu bude?" ptal se Fricek.
"Ale nějaký blázen z Prahy tu staví své kalupince koupárnu."
Za chvilku tu byli oba. Automobilem. Teď bylo opravdu možno někdy na silnicích potkat některou z těch řinčících a zapáchajících mašin, které jsou jen pro postrach plašícím se koním a pro zlost vozkům i chodcům.
Páni nechali pláště ve voze, ona také modrý sportovní závoj a teď scházeli se silnice na louku. Na slečně, jak šla tanečním krokem a jakoby na pružinách, s červeným krajkovým paraplíčkem, se zlatým uzlem vlasů stočených do kačenky, v bílém živůtku a v šněrovačce tak nízké, že bylo vidět roztřásání ňader, mohl Fricek oči nechat. Fricek byl pln nepokoje a vzpomínkou mu jiskrou proletěla představa lístku na tvrdém papíře a obraz překrásné Luisy, kterou nikdy neviděl.
Svlékala se a Fricek zahlédl bělost její nohy nad punčochou a pak byla jen v krajkové košili a pod ni si zespodu navlékala koupací šaty. Ale ne kartounové s volánky, zapjaté až u krku a s nohavicemi po kotníky, jaké je možno vidět na ženách nedosti dbalých své pověsti, které se nestydí veřejně koupat. Tyhle byly z hedvábného trikotu, červené, bez nohavic a rukávů, nad pomyšlení necudné, a když slečna odhodila také košili, stála zde ve své rudé nahosti více než jen nahá. Bylo to jako zjevení, kolem něhož není už nic, leč prozářená mlha. "Také jsem mohl sevřít tak krásnou ženu do náručí!" křičela ve Frickovi jeho letící krev a on si tu větu po ní skoro šeptal, takže se mu jejími slovy zachvíval spodní ret, byl bledý a vzrušen až k bolesti, která nebyla nepříjemná.
"Fricku!" křikla za jeho zády Olga. Snad že věděla, co se s ním děje, snad skutečně jen proto, že bramborová polévka od včerejška, ohřívaná k snídani na hořce vonícím ohníčku z vrbového roští, byla již teplá.
"Svině!" řekla, když mu nalila do ledeckého hrníčku jídlo. "Ukazuje se tu nahá!"
Věru: nahota zakrytá komediantským pracovním kostýmem jest dočista něco jiného. Právě proto, že je to úbor pracovní. A přezírat lidi do té míry, že se před nimi člověk ani nestydí, musí rozhořčit.
Ale slečna přiběhla až k nim, sedícím v trávě u snídaně.
"Jé, koníček!" volala. "Pusťte ho k nám na louku napást, tady nic nemá, chudinka malinkatá," a mazlila se s ním a odvazovala ho od kolíku. "Ale nesmíš mi tam do trávy pustit žádnou kobližku!" křičela za ním, jak se zas rozběhl rovnou k louce, a rozchichtala se.
Fricek klopil oči, a v tom malém zorném poli nejasně viděl jen její nohy a břich v rudém triku, pak své rozbité manšestrové hamburačky a věděl, že má rozsápanou čepici a rozpláclý nos.
Slečna šla k vozu, a protože byly dveře otevřeny, vyšla po stupínkách a nahlížela dovnitř.
"Jé, tady to mají moc hezké! A čisté!" volala na pána. "Pojď se podívat, Bohouši! To by byla docela hezká kabina!"
Přišel pán v modře pruhovaných plavkách, se slečnou o něčem hovořili, on se usmíval a pak se smál docela hlasitě. A zase spolu mluvili a pán udělal veselý posunek, jako kdyby říkal: "Copak to myslíš vážně? Máš rozum?" Ale ona ho hladila po tváři, dala mu několik hubiček a pak sepjala ruce jako malé děti k "prosím, prosím". Pán se upřímně smál.
"Hej, ty, mládenče, kde máš tátu?" volal k ohništi.
"Nemám žádného," odpověděl zamračeně Fricek a nepozvedl oči.
"Čí je to tedy vůz? Pojď trochu sem!"
Fricek neochotně vstal a přistoupil k pánům.
"Čí by byl?" zabručel. "Náš."
"To je tvá milá?" hodil pán hlavou k Olze.
"Sestra," odpověděl zlostně Fricek.
"Co chcete za tu káru?"
Fricek zavolal Olgu a pán otázku opakoval. Sourozenci chvíli na sebe hleděli. Věděli oba totéž a rozuměli si. Co teď s vozem? říkali si očima. Copak budou kdy s to, aby vyplatili bubny a hrazdy? Copak ještě kdy budou hrát komedii ve svém? A naskytne se ještě někdy takováhle příležitost?
"Nu?"
"Šest set s celým zařízením!" rozhodla v náhlé energii Olga.
"Drzost!" řekl pán. "Tři!"
"Dejte pět set padesát, milostpane..."
Chvíli se smlouvali a dohodli se na pěti stech korunách; to bylo mnoho peněz a zaplaceno více než dobře. Pán si šel do světlých šatů v trávě pro peníze.
"Hej, mládenci," smál se na dělníky, "nepotřebujete někdo svatební zařízení...? Pak po práci si to můžete rozebrat."
Kolem vozu se shlukli dělníci ve vykasaných kalhotách a v duchu si rozdělovali nábytek.
"Tak vida," žertovali, "pak že z komediantů není žádný užitek!"
Ale Olga měla ještě jednu obchodní myšlenku.
"Slečno," a lichotivě přistoupila k dívce, "kupte si také toho krásného koníčka! Je mladý; čtyřletý. Dáme vám ho lacino."
Pán zavrtěl hlavou: "Ne, ne...", ale Olga přivedla Sašu a poručila mu: "Pokloň se dámě!"
Pony se namáhavě sesunul na zchromlá kolena a položil tlamu na zem.
"Jé, ten je sladký!" výskala slečna, klekla si k Sašovi, mazlila se s ním, hladila mu pružné nozdry, na dotek tak příjemné, a probírala se mu v světlé hřívě. Pán se na ni díval zřejmě nerad.
"Podívejte se, jak vás pěkně prosí. Dejte za něho, co sama chcete! Copak my teď s ním? Musili bychom ho dát řezníkovi." A bylo vidět, že její slova jsou více než jen obchodní jednání.
Pán zavrtěl hlavou. Ale slečna vstala, přitiskla se k němu, hladila mu nahou paži a dělala prosebné oči. Mírně ji od sebe odsunul.
"Ne!" řekl velmi rozhodně.
Tak se zas poník šel pást.
Páni, držíce se okolo krku, vrtíce se a třouce se o sebe - jak to bylo odporné a necudné! myslil si Fricek - si prohlíželi ze schůdků vnitřek vozu.
"Děkuji ti, miláčku!" A políbila ho na rameno. "Počkej, uvidíš, jak to tady bude hezké!"
"Je tu mnoho štěnic?" obrátil se pán na komedianty.
Olga se k němu otočila zády.
"Za každou milion!" řekl pyšně Fricek a na rudě nahou slečnu se už ani nepodíval.
Olga sbírala po vrbičkách kousky usušeného prádla, k nim přibalila své druhé kartounové šaty, komediantské kostýmy, po chvilce rozmýšlení také záclonky z oken, nějaké lžíce, vidličky, nože, hrníčky a zabalila to do uzlíku; nebyl ani velký. Fricek si vzal ze zásuvky stolu do náprsní kapsy otcovu komediantskou knížku. Dělají dobře, že odcházejí z rodného vozu? říkal jim neurčitý strach. Co mohli počít?! Ostatně pět set je takové jmění, k jakému se ve svých nejlepších dobách sotva přiblížili a s nímž mohou kdykoli začít něco nového.
Když šli se Sašou kolem dělníků, brouzdajících se ve vodě - páni se už honili po louce na druhém břehu - zamžoural na ně jeden z nich okem. "Tos to chyt, Pepíku, co? Dobré to máš, co?" a obrátil se ke kamarádům: "Lidi, to je vrták!" A všichni se smáli. "Ale tu jarmárku mi necháte! Dám každému po koruně."
Na silnici sourozenci chvíli stáli, jako by přemýšleli, na kterou stranu mají jít. Ale jen se tak jeden před druhým přetvařovali, věděli oba, kam půjdou, a věděli také proč: zpět k Německému Brodu. A to rozhodnutí věru lehké nebylo. Ale zas: co mohli počít? Nepromluvili o tom, a dávat si prolhané otázky, jako ta, proč že jdou vlastně zpátky, se styděli.
Cestou se Fricek vyptával chodců a vozků, kde tu žijí nějací statkáři a mají-li děti. Ale mnoho naděje si nedával. Nebo ho opravdu děti, byť ne přátelé, přec alespoň nejlepší z lidí, zachrání před hanbou a trapnou vzpomínkou pro celý život? Tak se dostali se silnice na zelené polní cesty, kde nikdy nebyli, putovali se Sašou uprostřed pšeničných lánů, zlatě horkých červencem a šustících již plností klasů, a vyplašovali velká hejna vrabců, která s hlučným frnkotem ulétala v obilí jen o sto kroků dále; loudali se k vesnicím v obalu stromoví ještě neviditelným, kolem ovocných zahrad a plotů velkostatkářských zámečků a vcházeli do jejich dvorů s jiskrou naděje stále menší.
"Milostpane, kupte mladým pánům koníčka! Vezmeme, co dáte. Ukážeme vám, co všechno umí."
Ale kolikrát jim dali příležitost vyslovit to? Na dvorech, bíle oslněných sluncem, kde bylo plno práce s prohlížením a mazáním strojů, žlutých, červených a modrých, žacích, shrabovacích a vázacích, s chystáním vozů, stodol a povřísel, se o komedianty nikdo nestaral, a našli-li pána přec, zkrabil dolní ret, zavrtěl hlavou a otočil se zády. Na ponyho se podíval jen jakýsi mladý pán, který byl příliš hezký, aby chtěl být mrzutý.
"Kolik mu je? Dvaadvacet, třiadvacet?" Odhrnul mu odborně pysky a zasmál se: "Ne, ani zadarmo ne." A protože asi byl na podobné návštěvy zvyklý, volal: "Šafáři, dejte jim tam tři otýpky sena!"
"Mladý pane, že já mám teď tak zrovna kdy na komedianty!" rozčiloval se uraženě šafář, ale šel.
Sašu nemohli potřebovat nikde. Zdá se, že to klečení před nahatou slečinkou na břehu Sázavy bylo přec jen marné prošení o život.
Druhého dne po poledni došli do Německého Brodu. Když stanuli s koněm na kostrbatém dláždění postranní ulice, chňapla po nich hlavička bělouše na vývěsním štítě koňského řezníka nepříjemným pocitem jako obrázek strašidla tím ošklivěji, že byla tak bílá.
"Jdi ty!" zahučel Fricek a zaškaredil se, jako se kdysi Žak mračíval.
Olga vešla zároveň s drnčením zvonku do krámku.
Ale Fricek nepříjemného pocitu, kterého se bál, ušetřen nebyl. Za chvíli se pootevřela vrata do dvorku a z nich kývl řezník v zamazané červenobílé zástěře na Fricka. Ten vešel se Sašou do otevřené porážky, kde se na hnojišti válely zvířecí vnitřnosti a na krví potřísněné zemi hromady hnátů a syrových koží. V horkém dnu všechno mdle zapáchalo.
Dvacet korun dal ten zloděj za Sašu, ale oni byli ochotni vykoupit se těmi pěti nebo deseti korunami, které by byl chlap s žilkovaným nosem snad ještě přidal, a ani se neohlédnuvše, vyrazili z vrat dvorka a pospíchali odtud.
Byla to zřejmá zrada. Šli německobrodskými ulicemi, měli v nose a na jazyku odporně nasládlý pocit řeznické porážky a bylo jim, jako by byli něco zkaženého snědli. A toho pocitu je nezbavila ani nově zelená knížka městské spořitelny s pěti sty, kterou si Olga ohmatávala v záňadří, umiňujíc si, že si na ni ušije pytlíček a tkaničkami jej uváže na krk.
Chudák Saša! Tato myšlenka a s ní nepříjemný pocit v krajině žaludku se vracely stále, ať chtěli či nechtěli, a třeba se snažili upoutat pozornost na něco jiného, například na výkladní skříň hodinářského krámu, neboť hodinky a budíky a řetízky se za chvilku rozplývají v mlze, mizí a v mysli je zase Saša, v této chvíli snad už praštěný palicí do své staré hlavy. A kolikátá je to již oběť, přinesená za Žaka? Sardanapal, Romulus, otec, domov, Saša, tak po pořádku! Vždyť ať to bylo, jak bylo, jen pro Žaka se tatínek upil. Třeba o tom nikdy nemluví val!
A co teď oni dva? Na žně k sedlákovi?
Snad.

Šli k němu. Za stravu, on za osmdesát haléřů denně, ona za šedesát, a za nocleh na seníku, z jehož vůně první rána bolela hlava. Byli tam přes žně, přes bramborovou sklizeň a na kousek výmlatu. Zbytek podzimu a v zimě se toulali, žijíce z ušetřené mzdy a pořádajíce po hospodách představení. Což mohli v této roční době hledat nějakou komedii, která by je mezi sebe vzala?
Při vázání snopů, jak se utahují kolenem a povříslem, se prodřou kalhoty, i když jsou z manšestru, nakládání obilí na vůz a práce na patře ve stodole ničí lokty kabátu i košile, a kopání krechtů na brambory botám neprospěje. Za tu dobu velmi sešli. A bylo věru pro strach potkat někde navečer v polích blízko stohu, kam jdou spát, mladého, rozedraného chlapa, jemuž počíná tvář zarůstat řídkým chmýřím, s rukama hluboko v kapsách, v rozsápané čepici vtisknuté do čela a s bradou v červeném uzlu šály; a zamračenou holku s uzlíkem na zádech. Vypadají už tak podezřele, že jim sedláci nedovolují ani vyspat se v stáji, leč snad ze strachu před červeným kohoutem, kterého by jim ti dva mohli ze msty posadit na střechu, a to ještě za nimi zamykají stájové dveře zvenčí. Měli opravdu štěstí, že letošní zima byla tak mírná.
Ne, hlad neměli. Ani na konci zimy, když jim došly peníze, ušetřené ze žní. Hlásil-li se žaludek někdy o své, neprodlužovalo se jeho upomínání nikdy na hodiny nebo dny. Dny hladu byly možny za dob Žakových, dnes ne. Člověk hladem neumírá, nemusí jej ani mít, nechce-li. Nedají-li haléř nebo skývu chleba u třetího, čtvrtého stavení, dají je u pátého. V městečkách je to snazší než ve vsích, neboť vesnice se snaží mít pověst co nejhorší, aby se jim potulní lidé vyhýbali. Fricek stojí za rohem, dívá se kolem a Olga klepe na dveře světnic a bytů, pootvírá a sune dovnitř hlavu.
Co by tomu řekl Žak, kdyby to viděl?
Když po prvé - bylo to v Golčově Jeníkově, v druhém domě od radnice, na který Fricek nikdy nezapomene - seděl na schodech vedle Olgy a nabral z ledeckého hrnce bramborové polévky, kterou Olga vyžebrala, bylo mu, jako kdyby byl polkl pomyje a kousky bramborů se mu zdály oblázky. Měl hlad, snad byla polévka i dobrá, ale stáhlo se mu hrdlo a nedokázal více, než pozřít dvě sousta. Hodil lžíci do jídla, až se potopila, a vyběhl z domu.
"Tohle dělat nebudu!" houkl na sestru, když za chvíli přišla za ním, otírajíc si ještě v domovních dveřích ústa.
"Ty jsi nějaký pán!"
"Proč nejdeme do Německého Brodu a nevyzvedneme si peníze?!" zamračil se na ni, neboť o této otázce bylo mezi nimi jednáno bez výsledku již několikrát.
Ale svraštila jen spodní ret, jak to činili statkáři, když jim nabízel ke koupi Sašu.
Nešli do Německého Brodu. Vlekla ho jinam. Proč se jí vlastně dává vléci?! A žebrala. Pravda, neseděl již nikdy na schodech a nejedl cizí polévku, ale chléb od Olgy bral, a co koupila za vyprošené haléře, také. Což to nebylo totéž a pozbyly snad ty věci na potupnosti tím, že prošly jejíma rukama? Tak přečkali zimu.
Rozpršený březnový den, kdy provedl svůj škaredý kousek, mu připadá jako potok, který rozděluje jakýsi černý močál od pevné půdy, a zločin sám, ku podivu: ne jako hanebnost, nýbrž jako ráz, jímž lámeme přes koleno větev, nebo jako blesk v dusné noci, nebo spíše jako snový skok se skály do mlhy, jímž se náhle ocitáme z dusivého houští a z divoké spleti vývratového kořání na rovné louce.
Začátek března byl vůbec nevlídný; vlhký, větrný, s nočními přímrazky, první sedmikrása u cesty jako by se nedovedla rozhodnout, má-li či nemá-li rozvinout poupě, a oni se za jednoho z jeho nejošklivějších dnů octli před večerem u hospody poblíže Pacova. Kam půjdou v tomto vichru, nenechají-li je zde přespat? Vešli do zšeřelé nálevny, pusté a špinavé. Hadí žena Olga se prolomila v kříži, vyklenula břicho a hostinské, také takové nečisté, která se přišla podívat na hosty, v koutě cosi důvěrně šeptala. Na jednom zimním noclehu ve stohu jí to poradila stará žebračka: předstírat těhotenství u žen obyčejně působí. Olga chátrala na tulačku velmi rychle. Jaká ohavnost! mračil se uvnitř Fricek, nemysle přitom ani tak na podvod sám, jako spíše na to, že se k němu zneužívá ženství. Ale v této nečisté krčmě nebylo třeba ani předstírání a brzy bylo zřejmé, že tu jsou na podobné zákazníky zvyklí. Nevlídná hostinská o vydulý život Olžin ledva ovadila pohledem a řekla: "Každý tři krejcary!" A nastavila dlaň. "Pít nebudete nic?"
"Nemáme už peněz," zalhala Olga.
"Tak jděte na hnůj," zabručela šenkýřka, "přijdu za vámi." Neboť své riziko má i poskytování noclehů světoběžníkům, kteří by mohli v konírně zanechat věc, kterou čistotné zvíře dobře nesnáší.
Za chvilku přišla na dvorek a doprovodila je ke stáji. Otevřela jim a zvenčí za nimi zamkla. Slyšeli, jak klapla závora.
Z formanské lucerny na stěně pronikalo něco světla a bylo vidět jednoho koně a v koutě trochu nastlané slámy. Když se v šeru rozhlíželi, kam by mohli ulehnout a je-li tu co na přikrytí, trochu se lekli, jak se ze stínu pod svítilnou vysunula hnědá ruka a ukazovala ke stěně na kupku starých koňských houní. Stará ruka byla cikánčina. Pustili ji patrně z arestu a ona teď hledala svou tlupu.
Usedli do slámy, Olga rozbalila uzlík, pořádně srovnaný i v tuláctví, a vyňala z něho několik krajíčků chleba, vařené brambory a v papírku kousek sádla. Jedli.
"Dejte mi!" řekla cikánka.
Ale Olga si nepřátelsky hleděla svého.
"Budu vám hádat."
Ach, to máš marné, brachu, ta nedá! myslil si Fricek a trochu se styděl. Olga zdvihla hlavu, chvíli na starou cikánku hleděla a pak bratra velmi překvapila: "Pojďte! Hádejte!" řekla tak rozhodně, jak obyčejně nemluvívala, a také její oči byly živé.
Cikánka přišla, dostala několik bramborů, kousek chleba, sůl a maličko sádla. Odklidila se s tím pod svítilnu.
Od kdy je Olga tak štědrá? ptal se Fricek s údivem. A co se to s ní vůbec děje? Neboť v poslední době se Olga velmi mění. Také k němu se teď chová jinak. Vyvíjí se tak rychle v dokonalou tulačku, drzou, prolhanou a nestydatou, která se teď začíná družit s cikány a dává, ne aby dala, nýbrž aby jí hádali?
Dojedli, Olga složila uzlík, sáhla si na prsa, aby se přesvědčila, že zelená knížka v pytlíčku je na svém místě, a čekala na cikánku. Také Fricek se na ni zadíval. Seděla v stínu pod formanskou lucernou, opletenou silným drátem, jejíž zamaštěné obdélníky skla propouštěly řídké, žlutavé světlo, krčila kolena pod bradu a žmoulala kůrky. Byla velmi vrásčitá, hnědá jako pole teď venku a její bosé nohy, vyčuhující zpod sukně, se podobaly suchým kořenům. Ale vlasy pod červenou loktuškou měla posud černé a ve vrkočích, splývajících jí na prsa, byly zapleteny nějaké škebličky a také dvě stříbrné mince. Fricek pozoroval, jak se pohybují stařeniny dásně, a ona sama se mu zdála podivná a jakoby přišlá z jiného světa.
Vstala.
"Pojďte sem," řekla, "tam bych špatně viděla."
Olga přišla, cikánka ji vzala za ruku, dívala se do ní a pak ukázala hlavou směrem k Frickovi: "To není váš milý!?"
"Ne," odpověděla Olga, a Fricek podivně zaujat hloupostí čarování se začervenal.
A stařena mluvila: "Ale milého máte, hodného, hezkého, ne starého, to je váš vyvolený, od Pána Boha vám určený, vaše životy se spojují a vy s ním půjdete brzy před Pána Boha k oltáři, to je pravda jistotná. Živa budete do sedmdesáti let, potká vás dobré i zlé, k stáru na vás přijde nemoc, ale z té se vyhojíte... Ukažte pěst! Obraťte ji malíkem vzhůru! Tak...! Dětí budete mít sedm, ale jen čtyři dochováte, první přijde dříve, než si myslíte. Vaše šťastná čísla jsou třicet sedm, čtyřicet jedna, osmdesát osm, vsaďte je do lutrije!"
Jaký nesmysl! myslil si Fricek.
Ale cikánka k němu pokynula hlavou: "Teď pojďte vy!"
Váhal, chtěl zavrtět hlavou, ale šel.
Vzala jeho ruku do své a ta její byla vlažná a stařecky hebká a již tento dotyk rozehrál neznámou hladinu v jeho nitru, doširoka ji drobounce rozvířil, takže její vlnění se čeřilo až k páteři a mírně se dotýkalo nervových uzlů. Jal ho divný pocit, podobající se trochu bázni, ale jen zcela málo, a Fricek, chtěje se ho zbavit, se zavrtěl v kříži.
Cikánka, jak mu hleděla do dlaně a zas do tváře, pohybovala očima jako pomalým kyvadlem vzhůru a dolů a dolů a nahoru a v těch očích černých a opálově zastřených byla asi příčina toho vlnění v něm. A říkala: "Dva lidé obcházejí vaši životní hvězdu: jeden dobrý, druhý zlý. Jste postaven v bídě a nouzi. To všechno dělá on, který působí špatně na vaši planetu. Toho nepřítele se střežte, udělá vám ještě mnoho zlého, už brzy vám udělá ze všeho nejhorší, protože číhá jen na vaši slabou chvilku, aby vás mohl zničit. Je to jen obyčejný člověk, ale nad vaším osudem má větší moc než kníže a král. Ale doufejte a nezoufejte! Jste narozen na šťastné planetě a všechno se v radost obrátí. Nepřítele přemůžete jako voda oheň a země vodu a v tu chviličku se vaše štěstí změní. Myslete jen na svoji hvězdu a nezraďte ji. Vaše minulost byla lepší, než ji ten člověk učaroval. Ale vaše budoucnost bude ještě tisíckrát krásnější, než byla minulost. Vsaďte čísla tři, patnáct, sedmdesát osm! Ale na jiný tah než tamta. Něco mi dejte! A kdyby to třeba byly jen dvě kostky cukru. Protože, nedáte-li mi nic, všechno dobré se zas zvrtne ve zlé."
Podivně uhranutý Fricek šel k slámě a k uzlíčku, vedle něhož ležela pečlivě srovnaná vrchní sukně Olžina a její halena; v hrníčku byly opravdu dvě kostky cukru. Fricek o nich dříve nevěděl. Jindy by ho byla sestra chytila za ruku a nedala, ale teď tu ležela, jsouc zabalena do rozedraných houní, a upírala oči ke stropu, rezavě prosáklému zvířecími výpary.
Stařena vsunula kousek cukru do úst a už si Fricka nevšímala. Zas usedla do slámy pod formanskou svítilnu, nohy stáhla pod sukně, a jak cucala cukr, pohybovala spodním rtem.
Také Fricek si z hromady vytáhl nějaké kusy roztřepených houní a přikryl se jimi. Teď upíral oči před sebe on, neboť když uléhal, Olga víčka zavřela, jako by chtěla být jen sama se sebou a bála se, aby ji neoslovoval. Cítil nepříjemně svědivý pocit v zátylku, ale poškrabování a kroucení obratli nepomáhalo, ten pocit byl hloub. A měl původ v černých očích, do nichž se teď nutil nepohlédnout.
Nemohl usnout. Bylo dusno a ticho tak ostré, že je vnímal. Obrazce na stěnách malované vlhkem, mřížoví okének zavěšených pavučinami, tmavá skvrna, jež se jen věděním dala uvést do původní podoby koně, to vše se mu zdálo čímsi novým, nikdy nezažitým a vše samo sebe přerůstalo a mohutnělo do nevídaných rozměrů, jako by bylo v obludné velikosti promítáno do dálky až na mraky. Světlo žilo samo o sobě, vůně žily samy o sobě, a když jednu chvíli zafrkal kůň, byl Fricek všem těm nepřirozenostem již tak zvyklý, že se toho děsivého zvuku ani nepolekal.
Jeho nitro se rozzářilo nikdy nebývalou jasností a schopností všemu rozumět. Jako by byl náhle procitl z mlh velmi dlouhé nemoci. Nějaká ruka do nich sáhla, roztrhla v nich otvor a tím viděl světlo. Naplňovalo ho smutkem. Lidé, kteří nežijí, tuláci, kterými nejsou a jsou jen smutnými chodci, umělci, kteří žebrají, opuštění milenci, mstitelé, kteří zapomněli. Vidí zas oslnivé reflektory manéže a čichá její vůni a cítí oblý dotek hrazd a slyší veselou hudbu, která náhle ustává, aby ustoupila jemnému víření paliček a pak zavřeštění trubky a ráně do bubnu při "Skoku smrti", a sta tleskajících dlaní, podobajících se křídlům letících holubů; a zas se mu zjevují kysele zapáchající krčmy a železné kliky statků, kde se prosí o chléb, a chlévy a stohy a společnosti žebráků. Jak to, že to již dávno neviděl, jak to, že mohl nenenávidět tento ponižující život a smiřovat se s ním? Jak bylo možno potácet se tak dlouho v začarovaném kruhu mlh?
Jest ještě východisko? Nebo je konec života?
Svírala se mu prsa.
Mluvila pravdu stará cikánka?
"Vaše budoucnost bude ještě tisíckrát krásnější, než byla minulost."
Věděla to stará cikánka?
Dva lidé krouží okolo jeho životní planety: jeden dobrý, druhý zlý. Jen pomyslní, či z masa a krve? A jsou-li skuteční, zná je a znají oni jeho? A když tak, proč neví, kde v této době hledat přítele a kdo je nepřítelem, s nímž by měl bojovat? Chtělo by se mu podívat se jim do tváří. Svou hvězdu vidí zcela jasně. Stojí v mlhovinách, je jakoby opletena dráty s velkými obdélníky mezi nimi a září. Ale dva obláčky, které kolem ní kolotají, jsou bez podoby, jsou oba stejně bílé a není možno rozeznat, který je dobrý a který zlý. Namáhá se, chtěl by je zformovat, ale marně, mráčky krouží, obíhají, ale tvaru nenabývají.
Až za chvíli houstnou a srážejí se; vystupují z nich obrysy stále určitější. Bez jeho vůle a proti ní. A jak se ustalují, vidí Fricek, že jsou to obrazy velmi vzrušující ducha i tělo, ale zcela jiné, než jaké si přál vidět a po kterých toužil. Překrásná Luisa to je, s kterou se nikdy nesetkal, v nadýchnutých šatech z mušelínu, se sladkým úsměvem a s očima nebesky modrýma. Ale už tu není Luisa, je zde červeně nahá slečna z břehu Sázavy, její ňadra se během roztřásají, vydulý spodek jejího břicha napíná triko a na maličký jen zlomek vteřiny se po její tváři míhá podoba sestry Olgy. Ale objevuje se ještě něco jiného, co napětí těla i ducha znásobuje: pohovka z černého hedvábí, tak černého, že již takového není na světě. Na ní dvě těla. Dvě nahá, růžová těla, zbrocená krví tak rudou, že již nikde není podobné rudosti.
Poznává ty dva lidi, kteří tam leží...? Ano...? Ne...?! Je to překrásná Luisa s andělsky modrýma očima, znesvěcená tím, že se zcela svlékla, a přec i v své potupě tak sladká? Nebo je to rudá slečna ze sázavského břehu, která nepotřebuje nic odkládat, protože i tak je nahá...? Ne, něco mnohem horšího: ta, která zde růžově leží na hedvábí úžasně černém, je jeho sestra Olga, ale jiná, než jak ji znával, ta, která má milence s rovným nosem, ona, jež z koutu svých stehen porodí sedm dětí a první dříve, než si myslí. A ten muž vedle ní je on sám... "Nu, a pak přijde čert," slyší Fricek neurčitý hlas, aniž ví, jak k tomu ke všemu patří.
Mrazí ho v zádech a svědivý pocit v zátylku se zesiluje. Odtrhuje oči od rezavé skvrny na stropě a třeští je do stáje. Na stěně svítí mastnými tabulkami mezi dráty formanská lucerna, pod ní vsedě usnula cikánka a mušličky v jejích vrkočích a dva stříbrné peníze odrážejí maličko žlutého světla. Vedle něho spí Olga a oddechuje.
Kde už viděl tu pohovku z černého hedvábí...? A tu krev tak rudou?
Namáhá paměť a je mu úzko.
"Nu... a pak přijde čert," slyší teď už jasně hlas zlý a přitom sobě samému se vysmívající, je to hlas Žakův a je promlouván na mezi za vesnicí v mateřídoušce, která voní, když si vymýšlejí hru o pomstě zrazeného milence.
Fricek vyskakuje z lože a stojí tu uprostřed chléva s očima vytřeštěnýma.
Ano! Viděl pohovku! Viděl ji.
Jímá ho hrůza. Cítí minulost každou částečkou nitra, úžasně jasně, jakoby ve svém středu rozzářenou tisíci slunci a plnou víření neznámých zvuků, mnohem určitěji ji cítí, než jak by ji mohl vidět očima. A právě v tom je něco úžasného a strašného. Chce se mu křičet, vzbudit někoho, aby slyšel lidský hlas, cítil dotek lidské ruky, aby se nebál.
Žak! Žak!! Žak!
Žakův duch vyplnil tuto místnost. A v kruzích se vznáší nad její strop a letí do noci až k hvězdám a roste, stále ještě roste, objímá celý vesmír a nabývá ohromnosti, která člověka děsí.
Bratr Žak.
Je horko a dusno a pro úžas v prsou není možno lapnouti dech.
"Žaku...! Žaku!"

A pak tedy přišel den, který rozhodl o všem. Po noci strávené v horečce a podivném oblouzení.
Ráno bylo pochmourno a pršelo. Dešťová voda narážela do sotva průsvitných tabulek, pleskala o ně a stékala šíří celého okénka. Když se probudil, cikánka tu už nebyla a také Olga někam odešla; jen svůj uzlík tu nechala.
"Tak mazat, mazat, mládenče!" řekl mu nějaký nevrlý vousáč, když vyváděl do práce koně, ale více se o něho nestaral.
Teď tu ležel sám. Vše bylo jiné než včera, bez stínů a vše mělo jedinou barvu, stěny, svítilna, koňská přehrada i pavučiny na zamlžených oknech: šedivou.
Snad byl poněkud unaven, ale jen tělesně. Mysl měl jasnou a podivná bystrost, která k němu v dnešní noci sestoupila, ho již neopustila. A bylo rozhodnuto. Cikánka měla pravdu, ať ji už znala nebo podváděla: budoucnost bude tisíckrát krásnější, než byla minulost. Byl mlád, nezapomněl nic z toho, co umíval, a pružnost svalstva a jistota se zas vrátí. Nejde o jiného, leč skoncovat s tímto ohavným, ponižujícím, špinavým životem bez cíle, s hloupým potácením po světě, které je kromě všeho ostatního také ještě zbytečné. To Olga! Proč se jí dal tak dlouho vléci? Přec také nemůže chtít jiného, než co chce on: začít znova! Proč prodlužuje tu hanebnost a proč se kroutí a vytáčí? Přiměje ji, aby vydala část peněz, slušně se oblékne a půjde hledat nějaký cirkus. Je březen a sezóna co nevidět začne. A nenalezne-li, najde jistě pro začátek alespoň vesnickou komedii. Půjde hned, dnes, teď, jen co přestane pršet! Pranic není ztraceno!
S Olgou? Ovšem! Sám by sice hledal místo snáz, ale také ona touží po vysvobození z tohoto močálu a opustit ji nesmí. Nemá milého, cikánka mluvila jen, aby mluvila, a myslila-li na píseckého muzikanta, není to pravda, Olga byla tenkrát skoro dítě a skoro dítě je ještě dnes. Nemá milého, ale mohla by ho jednou mít, a to Fricek nechce. Ta představa mu je odporná.
Cvaká petlice u dveří, dovnitř se dere proud šedivého světla a do chléva vchází sestra.
"Kdes byla?" zdvihl Fricek na slámě půl těla.
"Nesu ti něco k jídlu."
Položila vedle něho balík z novinového papíru. Vrchní sukni měla přehozenu přes hlavu a byla celá promoklá.
"Dobře, že jdeš. Musím s tebou mluvit. O něčem velmi důležitém."
"Teď ne. Počkej."
Sbírala svůj uzlík.
"Kam jdeš?" řekl jí zlostně.
"Tam v balíku je kousek bílého papíru, nezahazuj jej!"
Kdepak Olze zahodit kousek papíru, dokonce bílého! myslí si a je podrážděn, že s ním sestra nechce mluvit hned teď. A zdá se mu, že se na něho těma bledýma očima nějak dlouho dívá a jaksi nezvykle, a ten pohled ho odzbrojuje.
"Opravdu s tebou chci, Olgo, mluvit," pravil mírně, "kam bys šla v tom dešti?"
"A co budu dělat v stáji?!" odsekla, obrátila se a s uzlíkem odešla.
Hodil sebou zas do slámy. S Olgou to přec jen nebude tak lehké, jak předpokládal! Ať! A třeba sám! Ještě dnes!
Teprve hlad ho přiměl, aby se na boku obrátil. Sáhl po balíku. Proč balík? Ale ještě více byl překvapen, když jej otevřel: ležel v něm velký kus chleba, zcela čerstvého, ne okoralého, jaký dávají žebrákům, zřejmě koupený, a kromě něho čtyři uzenice. Kde vzala Olga tolik peněz? A co se to děje s Olgou? Ano, kousek papíru tam bylo také, bílého, vejpůl složeného, také koupeného. Co chce s tím?
Jedl s chutí. Olga je přec jen milá! A má hezký pohled! Až se vrátí, promluví s ní! Jistě si dá říci!
Když se najedl a chtěl zabalit zbytky, vzal do ruky také bílý papír. Rozevřel jej.
Bylo na něm tužkou něco napsáno. Zřejmě Olžinou rukou.

Přišel za mnou ten kočí ze Zálesí. Jdu s ním.

Nerozuměl z toho ani slovu.
Vstal. Četl ještě jednou.
Kočí ze Zálesí? Jaký kočí?
Olga... Olga... utekla...?
Bylo mu jako někomu, koho zezadu uhodili do hlavy dřevem a teď tu stojí trochu vyjevený, sahá si na čelo a mrká.
Kočí ze Zálesí? Ten s plavým knírem, který společně s nimi loni o žních sloužil u sedláka? Ten mladý vdovec s dítětem...? Aá... takhle!?
A teď vzpomínání letělo.
Ano: předvčírem ho potkali. Zastavil je, promluvil s nimi o ničem a Olga se k němu po rozchodu ještě na několik slov vrátila... Aá! Pravda! Asi před čtrnácti dny ho také potkali. Nebylo to před nocí, kdy Olga odešla ze stohu, vrátila se až ráno a říkala, že spala kousek dále, kde je také stoh a více za větrem? Ano, bylo to tenkrát!! A předvčírem v noci nebyla nikde? Fricek neví, ale myslí, arci, zdá se mu to teprve nyní, že ze spaní zaslechl, když se vracela, jak vrzla vrata do stodůlky, kde je sedlák nechal přespat... Takhle?!
Fricek stojí uprostřed konírny, v skleslé ruce drží papír, celé nitro se mu bouří, cítí kolotající krev narážet až na ohryzek a je purpurově rudý divokým hněvem a strašlivým studem nad její zkažeností a nesmírnou hanbou nad vlastní slepotou, která nikdy nepodezřívala a nikdy nic netušila.
Nemrava, nemrava, nemrava! Nestyda necudná!
A jak na něho tenkrát u Sázavy křikla, když se díval na slečnu, a jak ho donutila začervenat se!
A Fricka teď, ale právě teprve teď, napadá ještě mnoho jiného. Vzpomíná na obhroublé žerty kočího při polních pracích a na Olžinu živost v jeho přítomnosti, na jakousi stydnou rvačku na naloženém voze, kdy se kočí nahoře na snopech válel s dvěma holkami a tahal se s nimi a držel Olgu vysoko za bosé nohy a holky výskaly a křičely a shodily ho dolů, trochu se smějíce a trochu se rozhořčujíce do­opravdy. A hodně pozdě rozumí, jak to asi bylo, když jednou uprostřed noci zaslechl pod jejich noclehem na seníku šuškání a šepot, tenkrát, když pak Olga vylezla po žebříčku k němu a na jeho otázku na něho odmítavě houkla: "No, kde bych byla!?" A rozpomíná se na celé její proměněné chování nejen k němu, na nestoudnost, s níž bez začervenání dovedla z ženských věcí činit předmět podvodu, na neochotu hnout se z tohoto kraje, kde čekala na svého milovníka, a na její zuřivé chránění knížky německobrodské spořitelny.
Fricek se zalyká.
"Táhni, svině!" křičí nahlas uprostřed konírny a je rudý hněvem a hanbou.
A zelená knížka?
"Táhni si i s pěti stovkami, mrcho!"
Fricek mačká její psaní, hází je do koňského hnoje, naráží si na hlavu rozedranou čepici a vybíhá.

Drobný déšť, spíše jen mžení, v které se změnil ranní liják, ustávající chvílemi docela a chvílemi se měnící v drobnou pršku, je s to, chodí-li člověk krajem hodiny, aby ochladilo hlavu i tak horkou, jako byla Frickova.
Neví, kde toho dne byl. Zdá se mu však, že od zájezdní hospody vykonal cestu velmi dlouhou. Pamatuje se na polní cesty, plné bláta a louží, jejichž voda mu čvachtala v botách, na silnice s žulovými patníky, na lesy, kde z přetížených větví stékaly kapky do vyhloubených důlků, vzpomíná na jakousi kapličku, pod jejíž stříšku se na chvíli schoval, a na obzoru odtud na vesnici s jedním domkem ku podivu bílým.
Někdy brzy odpoledne se octl na kraji vsi, u panského dvorce a u sadové zídky, která mu sahala po hlavu. Patrně proto, že byl unaven, složil na její mokré kameny ruce, na jejich hřbet podepřel bradu a hleděl do sadu na mokré pně starých třešní.
Za ním štěkl pes. Fricek se obrátil. Šel sem starší pán v zeleném klobouku a s bílou bradkou, snad správce, na rameni měl pušku, v levici vedl na řemeni urousaného křepeláka a v druhé ruce měl karabáč. Přišel blíže. Pes se rozštěkal naplno a trhal sebou, až se mu do krku zařezával obojek.
"Copak tady chceš?" rozkřikl se správce.
Fricek se na něho podíval.
"No, co čumíš? Seber se a hybaj! Nebo pustím psa."
Tulák neodpověděl, ale jeho pohled byl patrně takový, že zbavil pána v zeleném klobouku posledních rozpaků. Zdvihl karabáč a švihl Fricka přes nohy. Napravo a nalevo.
Fricek zaskřípěl zuby. U všech ďáblů, copak je nějaký zloděj? V očích se mu zakalilo.
Ale z dvorských vrat vedle vyváděl právě čeledín pár koní v postrojích a za ním šel ještě někdo s podávkami. Zastavili se, aby viděli, co se to zde děje.
Fricek se obrátil k odchodu.
"Tady pro tebe nic není. Nic pro tebe. Rozumíš?" křičel za ním ještě správce. "A opovaž se mi sem ještě přijít!"
Fricek šel. Chlap surová!
Na obzoru se černal les. Stranou od vesnice. A chodec, vyhnuv se obydlím, dal se tím směrem. Dostal se na silnici.
Nebe, před chvílí se vyjasňující, se zas zatáhlo dešťovými mraky. Celá krajina zčernala, jako by v této odpolední hodině, ne ještě pozdní, měla nastat noc.
Rány od šlehů ho pálily. Ne tělesně. Proč ho bil ten pes? A co mu udělal? Nehledě k bratrským švihnutím Žakovým, co byl živ, ho nikdo nikdy v nepřátelském úmyslu neudeřil... Ach...!
Přec! Jednou! Frickovou myslí střelila představa zbirožského náměstí. Ne! Dvakrát! A vorlešská hospoda sáhla po něm z velké blízkosti svým teplem a půlkruhovými světly plynových kahanců.
Proč se mu zjevily tak náhle Zbiroh a Vorlech, na které již tak dlouho nepomyslil? Jistě: spojitost mezi šlehnutím správcovým a karabáčem v ruce zbirožského chlapce byla zřejmá. A přec! Vzpomíná-li na to Fricek, zdá se mu velmi podivné, že se to stalo na tomto místě zcela nepravděpodobném, skoro stejně vzdáleném od Zbiroha i Králové Dvora, a právě v tuto chvíli, kdy vstupoval do brány lesa ponuře černého shlukem dešťových mraků nad sebou. A v tomto vzpomínání jako by se příčinné spojitosti a také čas snově převrátily: nedospěl do tohoto lesa v tuto hodinu a minutu proto, že tak dlouho a nesmyslně křižoval krajinou, nýbrž proto bloudil cestami, které jen zdánlivě nikam nevedly, aby ho v pravý čas dovedly na místo, kde měl být. A rány správcovým karabáčem nepřivolaly představu zbirožského náměstí a vorlešské hospody, nýbrž, ač se to zdá časově nemyslitelné, bylo tomu právě naopak.

***