Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Silnice, zahýbajíc zde do lesa napravo, šla do vrchu, pak se asi ve dvou třetinách kopce lámala v ostrém zákrutu doleva a stoupala tím směrem dále.
Fricek šel ne příliš rychle, ne příliš pomalu: jako člověk, který někam jde a ví kam. Když minul zátočinu v druhé třetině vrchu, potkal náklad cihel. I vůz a vše ostatní zdálo se mu podivné, ty cihly tak červené, příliš ostře a ne jako jiné, jako by se vydávaly za něco, čím nejsou, nebo jako by pod svým povrchem skrývaly cosi záhadného a pro něho osudného. Vedle kráčel vozka, měl vysoké boty a přes ramena přehozeny vlhké pytle. Z koní se kouřilo a těžce táhli povoz z kopce zabrzděný.
Asi po třech stech dalších krocích viděl, že jde z opačné strany člověk. Vysoký a dobře oblečený. Kráčel ostrým krokem proti němu.
Potkali se a Fricek mu pohleděl do tváře.
Zastavila se v něm krev. Cítil, jak zbledl.
Josef Havránek!
Sevřelo se mu srdce.
Panno Maria!
Josef Havránek kráčel rychle svahem dolů. Tuláka si ani nepovšiml.
Co se to děje...? Co se to děje?
Josef Havránek dohání vůz s cihlami, předhání jej a blíží se k zátočině. Ale dole musí vyjít!
Fricek skočil pod silnici do lesa. Dal se v běh vrchem dolů po mokrém jehličí, uhýbaje kmenům a skákaje přes kořeny.
Zahlédl silnici a zmírnil běh. Josef Havránek za tu dobu zde ještě být nemohl. Fricek se skryl za kmen okrajového smrku. Nohy se mu chvěly únavou a rozčilením. Byl to týž pocit, jako když přepínajíce cvičení skákávali z hrazdy. Jen kolena se teď více třásla.
Čekal.
Chtěl myslit, uvažovat, ale nebylo možno. Srdce mu prudce bilo. Proč nejde tak dlouho?
Ale pojednou zjistil, že nemá zbraň. Zahlédl na kraji cesty velký, hrotitý kámen. Skočil po něm. Sevřel jej v pěsti.
Konečně zahlédl Josefa Havránka, jak kráčí rázně dolů silnicí. A tehdy se srdce a spánky a tepny na krku rozehrály jako bubínky orchestru tři vteřiny před posledním švihem na visutých hrazdách, po němž měl následovat skok smrti. Sevřel kámen pevněji v dlani... Jak pomalu jde...! Proč jde tak pomalu...? Proč jde tak pomalu...? Proč jde tak pomalu?
Ještě pět kroků. Ještě tři, ještě dva, ještě...
"Panno Maria, stůj při mně!"
Vyskočil, napřáhl, uhodil.
A uskočil.
Josef Havránek okamžik stál. Zamžikal očima. Naklonil se dopředu, pak dozadu. A zvrátil se. Plesklo to a vystřiklo trochu vody, která zde tekla vyjetými kolejnicemi. Klobouk mu upadl z hlavy.
"Ach...! Tedy přec!"
Jako by z něho byla spadla velká tíže.
Stál nad svou obětí jako myslivec nad lovnou zvěří, která zůstala v ohni, zlomila se, zhasla a teď se jí pomalu kalí světla. S trochou hrůzy a mnoho radosti.
Ale pojednou ho napadlo: Nemůže zde zůstat! Za chvíli tudy pojede povoz s nákladem rudých cihel!
Utéci? Ale nechtělo se mu od jeho kořisti. Chtělo se mu ještě chvíli Josefa Havránka mít.
Uchopil ho za nohy a táhl ho do lesa. Přes příkop mezi staré smrky. Havránkova hlava narážela o kořeny a kamení. Dovlekl ho do houštiny smrčků vyrostlých ze semene s podrostem travin a vysokého kapradí. Zde bylo bezpečí a nemohl ho nikdo vidět. Položil své břímě. Slyšel, jak na silnici zabrzděný vůz s cihlami drtí drobný štěrk.
Setřel si z čela pot.
"Tak!"
Sklonil se k Josefu Havránkovi. Snad ani nebyl mrtev, byl možná jen omráčen. Z rány ve vlasech tekla krev, kterou do sebe vpíjel mech.
"Nahodilo se."
Fricek poklekl k bezmocnému nepříteli a zahleděl se mu do nenáviděné tváře, kdysi tak známé. Pocítil velkou radost. Oči mu zářily a na rtech měl široký úsměv.
"Konečně!"
Díval se a vše se v něm smálo.
"Poštěstilo se!"
Ale jak se dívá, úsměv se rtů mizí a radost z položené zvěře ustává. Ujasňuje si, kdo tento Josef Havránek je a čím byl. Nějaká ruka smazává na okamžik křídové číslice letopočtů, a mezi teplem a plynovými kahanci vorlešské hospody a touto chvílí leží jedna jediná noc.
Ve Frickovi cosi zařvalo. Zuřivě. A zoufale.
A najednou, aniž ví, jak se to stalo, má zas v ruce kámen a bije jím zběsile do Havránkovy lebky.
"Za maminku, za Romula, za tatínka, za Sašu!"
Krev mu stříká do tváří.
"A za Žaka! Za Žaka! A za mne, za mne a za Žaka, za Žaka, za Žaka!"
Rudo před ním, rudo v něm, vše kolem dokola je rudé a on bije.
Ruka mu klesá.
Kámen padá.
"Tedy přec!"
Před ním je beztvárná rudá hmota.

Často se zjistí až druhý den, že někdo na světě chybí, a bylo pro něho věru velkou výhodou, že ho nechali několik nocí spát. Rozedraného tuláka s rozbitým nosem, kterého vozka z cihelny potkal na místě činu a v době činu, ovšem najdou, obzvláště, když se ani neskrývá, ba, když je dokonce donucen hladem, aby vystoupil ve venkovské hospodě ("Dovolte, pánové, cestujícímu artistovi!") a s horním tělem obnaženým provedl několik přemetů a ukázal pár žonglérských kousků s talíři. Fricek neutíkal. Ne, že by byl máchl rukou a řekl: teď ať se děje co děje, byl naopak odhodlán budoucnost bránit, ale tušil, že to, co se stalo, stát se musilo, a teď, když skoncoval s potupnou minulostí, neboť tu zavraždil, a ne Josefa Havránka, že ho od nového života dělí už jen krátké utrpení, kterému se vyhnout není možno. Ať tedy na sebe nedají dlouho čekat!
Nedali.
Čtvrtou noc, když spal na troše slámy v prázdném kozím chlívku, kam ho pustil milosrdný chalupník, slyšel, jak mu nějaký hlas, skutečný, ne snový, a neobyčejně vemlouvavý, pološeptem mluví do tvrdého spánku: "To jsi neměl kdy, vzít mu peníze, viď?!"
Nit, rozdělující sen od bdění, byla přetržena ihned. Ale na druhou stranu záhonu, který půlila, se jaksi dostat nemohl. O jaké peníze běží? A jako poslední dozvuk spánku se mu před očima mihla maminka za flašinetem a na něm plechová miska plná krejcarů.
"To jsi už neměl kdy, vzít mu peníze, že?" opakoval hlas už úplně jasně. A ten hlas byl zlý.
Pochopil. Byli tu četníci. Jeden klečel u jeho hlavy, druhý seděl v dřepu u vchodu chlívka a mířil na něho bajonetem na pušce. Nízko u země svítila dvě světýlka: z petrolejových lucerniček s broušenými skly, které měli četníci zavěšeny na knoflíku na prsou a jež Frickovi nedovolovaly plně otevřít oči. Bodlo, na které dopadalo světlo přímo, se blyštělo.
"To jsi udělal kamenem, viď!?" říkal hlasitě ten, který mu klečel v hlavách, a říkal to naléhavě, aby mu Fricek odpověděl dříve, než se pořádně rozdívá do bdění. Teď opakoval již křiklavě: "Kamenem, viď!?"
Fricek měl chuť rychle přikývnout, jen aby se toho protivně upomínavého hlasu zbavil, ale jeho hlava se jasnila a věděl, že právě tohle, děj se co děj, nesmí. Bylo opravdu štěstí, že tuto otázku kladli až jako druhou a že ji nepoložili před několika vteřinami, kdy ještě spal, byl by na ni jistě přisvědčil. Ale: "Neměl jsi kdy, vzít mu peníze?" Nikdy si na peníze nepomyslil, ani předtím, ani potom, nevěděl, o čem hlas mluví, a otázka ho mohla překvapit jen svou nesrozumitelností, ničím jiným.
"Kamenem, že!?" volal četník a stiskl mu prudce paži.
"Mám papíry v pořádku," zkroutil se v bolesti Fricek, "a peníze mám také." Jest zajisté ve smyslu nařízení, aby člověk, mající papíry v pořádku a na hotovosti korunu, nebyl zatýkán bez příčiny.
"Proč jsi to udělal?" křičeli teď oba a ten vedle něho jím cloumal. "Vrahu!" A to mělo být slovo, které omráčí.
Ale Frickova hlava pracovala již přesně. Ne, teď mu neudělají už nic!
"Tys byl v Pacově!" hřměl mu do uší četník. "Přiznej se!"
"Byl."
"Aha!" volali vítězně. "Kdy jsi viděl naposled pana Havránka?"
Pana Havránka? Jméno Josef Havránek by snad na něho bylo něčím zavolalo. Pan Havránek mu neříkal pranic.
"Neznám žádného."
"Chachá!" zasmál se ten, který seděl v dřepu.
"Neznáš? No, však on ti to už řekne sám!"
Teď mu první četník skočil po paži také druhou rukou a zkroutil mu ji.
"Odkud máš tu krev na rukávě?"
Fricek se bolestí skulil na bok. Tehdy mu po prvé prudce zabušilo srdce. Krev?? Ale srdce se uklidňovalo zároveň s bolestí. Byl si jist: na jeho oděvu už žádná není.
"Od čeho ji máš?" křičel četník.
Fricek se rozhněval. Proč lžou? Což myslí, že se dá věčně podvádět, jako ho šidila Olga?
"Nemám žádnou!" řekl zlostně a hned věděl, takhle že to říkat neměl.
V dřepu se k němu přišoural druhý četník a vzal ho také za paži. Drželi ji vzhůru, ale nehýbal-li se, nebolelo to. Prohlíželi mu ji, svítíce si k tomu lucerničkami.
"Nu, toť se rozumí," říkal ten, co přišel, "tady a tady a tadyhle také," a dloubal ho do paže, "mládenec si to zapomněl vyprat. Podívejte se, pane závodčí!" a zas ho prstem rýpl. Frickovi bušilo srdce. Drželi mu kolmo ruku dlouho, nic s ní nedělali a on nevěděl proč. Teď už mohl vidět, jak se před vrátky kozího chlívka krčí hodný chalupník, jen v podvlékačkách a bos, a jak vytřeštěně hledí dovnitř.
"Věc je jasná jako den, pane kolego," pravil ten, který tolik nekřičel.
"Nikomu jsem nic neudělal," řekl Fricek.
"Ach, nepovídej, když už to víme. Jdeme přec přímo za tebou. Potřeboval jsi peníze, viď? Nu, tak polez ven... nu, polez, polez, snad nám to všechno řekneš uvnitř."
Vyvedli ho z chlívka a spoutali mu na zádech ruce. Proč na zádech? Aby si neviděl na rukáv? Snad.
Uvnitř chalupy rozsvítili nad trnožovým stolem lampičku a chalupníka se ženou a s dvěma malými dětmi poslali spát na půdu, zřejmě marně jim vyhrožujíce nepříjemnými věcmi, budou-li v síňce za dveřmi poslouchat. Četníci, šetříce petrolejem, stáhli knůtky svých svítilniček.
Prohlédli Frickovi papíry, oděv, nehty, zobraceli mu všechny kapsy. Pak ho vyslýchali. Otázky se sypaly jedna přes druhou a snažily se být záludné. Ale byl si příliš jist a věděl, že vše, nač se ho ptají, říci smí, jenom ne, že Josefa Havránka znal, a nic o místě činu. Ano, odpovídal, nějakého člověka nad zátočinou potkal, ale nezná ho a o věci nic neví. Zastrašovali ho, vylichocovali si přiznání, slibujíce mu malý trest, vkládali mu do úst odpovědi, které nedal; nepodřekl se ani jednou. Ne, že by se byl někde potřísnil krví, o tom také neví. Četníci na sebe hleděli.
Pak si zase vyšroubovali knůtky lucerniček, Frickovi přepoutali ruce dopředu a vyvedli ho do noci. Snad bylo před svítáním. Nebe bylo zataženo a mžilo. Pochodovali polními cestami a mezi lány, jejichž vůně dávala tušit lačnost, s níž se napájejí jarní vláhou. Pole byla černá tmou a hloubkou své prsti, a jen když někde na ohbí cesty na ně padla záře z četnických prsou, zazelenal se pruh mladého osení.
Za prvního svítání přišli do jakési obce ještě tvrdě spící, jejíž jméno neznal. Dovedli ho na četnickou stanici a vstrčili do prázdné cely, jejíž vzduch, prosycený zápachem plísně a moči, ho udeřil kontrastem se svěžím ránem venku. Bylo zde temno, neboť popelavý obdélník nahoře u stropu byl zamřížován a zvenčí ještě pokryt drátěnou sítí, zřejmě proto, aby byl vyšetřovancům znemožněn písemný styk se světem. Ale jitro se přihlásilo jinak než světlem. A stejně pěkně. Kdesi nablízku se probudil drozd, teď asi seděl někde na větvi s nalitými pupenci, a dříve než půjde za potravou, si hvízdal. Hlubokým hlasem, plně a v mnohých laděních, jak to právě jen drozdi dovedou. Fricek se spoutanýma rukama v klíně seděl na palandě, poslouchal a vzpomínal, jak se jednou večer u jarního hájku učili s Žakem drozdím motivům.
Nechali ho tu asi půl hodiny. Pak s týmiž dvěma četníky pochodoval dále k Pacovu jitrem, které slibovalo být počátkem krásného dne.
Lidí v té době ještě nepotkávali, jen babka s košem vajec, kterou předešli v stromořadí, se tak polekala četníků a vraha, o němž toho včera tolik slyšela, že vyjíkla, a nemohouc se udržet na roztřesených lýtkách, opřela se o patník a třikrát plivla, aby se zabezpečila před uhranutím.
Také počestný Pacov ve svých maloměšťanských postelích ještě spal a četnické kroky zněly ulicí do zabedněných oken obchodů. Ale na náměstí posílal již kupecký učeň do vzduchu nenasyceného posud zvuky řinkot otvíraného železného závěsu. Když spatřil kohoutí chocholy četníků a spoutaného tuláka, otevřel ústa dokořán a chvíli nebyl schopen pohybu. Ale pak se rozječel do krámu jako zběsilý: "Už ho mají! Už ho vedóu! Pojďte honém!" A služka, kterou příliš přísná paní posílala tak časně pro housky, si v domovních dveřích přitiskla na ústa pěst, šeptala: "Ježíši!" a připomínajíc si nejpříšernější místa románů o Rinaldo Rinaldinim a Žakovi Rozparovači, domnívala se v rozedraném chlapovi s rozpláclým nosem a obličejem zvířecky surovým poznávat postavy vyvrhelů tak dobře známé, a přec až do této chvíle na vlastní oči neviděné. Fricek kráčel mezi bajonety klidně.
Odevzdali ho na četnickou stanici, tam mu sňali řetízky a zavřeli ho do cely ne nepodobné té, v níž byl dnes za svítání.
Teprve zde měl možnost prohlédnout se.
Ovšem: žádnou krvavou skvrnu na rukávě nemá!

Zde to trvalo déle. Snad ne tak dlouho, jak Fricek předpokládal, ale několik hodin jistě. Celu si již prohlédl a teď se nudil.
Dovedli ho do místnosti pro mužstvo s karabinami zavěšenými nad kavalci a se zápachem vystydlého kouře. Kromě místního strážmistra a závodčího zde byl četnický důstojník, který přijel vyšetřovat zločin.
Fricka posadili na vojenskou lavici a výslech započal. Bylo to vcelku totéž, nač se ho tázali v chalupě četníci, jenže důstojník se choval vlídněji. Kdo je, co tu dělal, s kým byl, kde je teď sestra, kde před čtyřmi dny spal, kudy šel, kde byl před týdnem, co dělal před měsícem. Ať přesně popíše svou cestu z hostince "U Zastávky" až ke stohu, v němž nocoval!
Fricek tak činil. Že u stolku za jeho zády závodčí výpovědi zapisuje, vidět nemohl, ale věděl to.
"Počkej!" řekl důstojník, když Fricek vylíčil den od odchodu Olgy až po nocleh ve stohu, a také on počkal, zastaviv své přecházení mezi vojenskými postelemi. "Vraťme se ještě jednou k tomu záhybu v lese! Kdy jsi tam přišel?"
"Snad asi ve čtyři hodiny."
"Ano, tak asi. Ale musíš mi to říci podrobněji. Byl jsi ve čtyři hodiny na místě, kde byl pan Havránek přepaden, nebo nahoře nad záhybem?"
Necítí-li člověk výčitek svědomí a nemá-li strach, takovýhle úklad ovšem vystihne.
"Kolik bylo hodin, na minutu nevím, mluvím o tom lese vůbec."
"Ale přece víš, kde byl přepaden pan Havránek."
"Nevyznám se tu."
"Ach, tak! Nu, ukážeme ti to místo." A ostře se na Fricka zadíval. "Ještě tohle mi řekni," pravil za chvíli. "Kde jsi potkal vůz s cihlami?"
"Někde nad záhybem."
"A pana Havránka?"
"Asi tři sta nebo čtyři sta kroků dále."
"Odkud jsi ho znal?"
"Neznal jsem ho."
"Přec jsi ho jmenoval! Jak bys mohl vědět jeho jméno?"
"Od vás. A četníci o něm v noci také mluvili."
"Aha! Nu, dobře: šel jsi tedy dále, v lese jsi už nikoho neviděl, nad lesem jsi potkal ty dvě ženské, pak jsi uviděl v polích stoh a šel jsi spát. Kdy jsi potkal ty ženské?"
"Snad asi za půl hodiny."
Fricek to řekl bez rozmýšlení a podle pravdy. Ale hned se polekal. Kde byla doba, kterou strávil s Josefem Havránkem? A souhlasilo to? Neměl snad v lese potkat ještě někoho jiného?
"A kdy jsi přišel ke stohu?"
"Nevím, ale ještě za světla."
"Proč tak brzy?"
"Pršelo."
Ten hoch mluví docela klidně a rozumně! A odmyslí-li si člověk jeho rozbitý nos, jeho tvář je docela slušná a na vraha nevypadá.
"Poslyš, snad si na to vzpomeneš: tam, co zavraždili pana Havránka, se silnice svažuje do takového travnatého příkopu, pak je asi sto kroků starého lesa a pak mlází..."
"Když já se tady nevyznám."
"Škoda! Byl bys mi mohl pomoci při pátrání."
Důstojník chvilku chodil mezi vojenskými postelemi. Pak se před Frickem zastavil.
"Myslím, že s tou věcí přec jen nic nemáš. Ale v jedné věci pravdu nemluvíš."
Fricek se mu klidně díval do očí a čekal.
"Proč to děláš, nevím, ale rozumné to od tebe není, protože takhle si tě tu přec jen budeme musit nechat."
Fricek neodpovídal.
"Ty pana Havránka znáš!" řekl důstojník přísně.
"Ne," zavrtěl hlavou Fricek.
"Ano! Co kdybychom o tom měli bezpečný důkaz?!"
"Leda by někdo lhal!" A trochu se při odpovědi zajíkl.
Ne! Nehodil se mu do jeho teorie! Vyšetřující důstojník si načrtl pravděpodobný obraz zločinu již z výslechu kočího z cihelny a ze zjištěných skutečností. Kameny arci svědčí o primitivním vrahovi z přírody, ale dobové údaje vesměs souhlasí, a hlavní věc: jaký motiv mohl mít tulák s jedinou záchrannou korunou v kapse, který nesáhne zavražděnému pro náprsní tobolku s třemi stovkami, když už ho dopraví do houští, kde nemůže být nikým viděn a má dosti času k loupeži? Je pravda, z místa, kde Havránka potkal, mohl běžet lesem dolů, počkat si na něho, na silnici ho omráčit a dovléci kusem starého háje do mlází, to se za těch několik minut provést dá, ovšem jen tak zrovna a jde-li vše podle plánu. Ale nebylo by to počínání trochu šílené, když by byl musil vědět, že se na zátočině, odkud je sem vidět, objeví za chvilku vůz a že vozka uslyší každý výkřik přepadeného...? Ne! Stopa je asi nesprávná. Vrah přišel z opačné strany: zdola. Jen tak mohl nevědět o vozu. A motivem nebyla loupež. Jest jím snad sexuální šílenství, snad žárlivost, možná konkurenční záští. Bude třeba pátrat jinde, také v Brně, bývalém bydlišti Havránkově. Toho mládence si tu ovšem prozatím nechá, nemá nikoho jiného. Nebo že by si ho byl někdo najal? Pak by se byl přec připravil!
"Nu, nepovíš - nepovíš!" praví důstojník. "Budeš mluvit později... Teď se svleč!"
Když si Fricek rozpínal knoflíky, byla mu položena ještě jedna otázka: "Ty se dobře vyznáš v Brně, viď?"
"Ne. Nikdy jsem tam nebyl."
"Ne...? Nu, svlékej se!"
Musil tak učinit do naha. Před lidmi mu bylo hanba. Prohlíželi ho, není-li někde poškrábán, nebo nemá-li odřené prsty. Pak mu na záda hodili roztrhaný četnický plášť, půjčili mu nějaké pantofle a zas ho odvedli do cely. Jeho oděv si nechali k prohlídce.
V cele zastihl Fricek ještě jednoho vězně, snad dělníka, snad chudšího živnostníka. Ale nevšímal si ho a natáhl se na palandu.
Teprve za chvíli odtrhl pohled od bílého stropu, podíval se do pozorujících ho očí a otázal se: "Kdo to vlastně byl ten pan Havránek?"
Neptal se tak ze lstivosti, nebo že by byl v společníkovi vytušil četnického důvěrníka, kterého mu sem nastražili, ale také on, hlavní osoba dnešního vzruchu, chtěl vědět něco z toho, co znalo celé rozčilené město.
"Vy jste ho zabil, viďte?" řekl domnělý dělník.
"Ani jsem ho neznal."
"Ale nepovídejte!"
"A kdo to byl?"
"Však vy dobře víte."
Fricek tedy pokrčil rameny a hleděl zas do stropu. A v mysli se mu s náladou letního podvečera pomalu rozsvěcovala představa šeřících se průčelí vorlešských továren, kde jednou dávno, už strašně dávno, takhle neúspěšně vyzvídal o Josefu Havránkovi na mladém kovákovi.
"Opravdu nevíte?" navazoval muž znova rozhovor.
Fricek neodpověděl.
"Přece si tady loni s jedním zařídili zámečnickou dílnu, teď se hodně kupují velocipédy! Včera měl pohřeb. A vy to beztak víte! Mně to beze všeho můžete říci. Možná, že bych vám dovedl v lecčems poradit."

Fricek je v cele několikátý den. Vodili ho do kanceláře, ale co od něho chtěli vědět, vědí, a teď ho již ani nevyslýchají. Patrně se vyptávají po úřadech, a jde-li o kočovné lidi, trvá to vždy dlouho. Zvykl si, plíce už zatuchlý vzduch necítí a četníci se k němu chovají slušně. Nu, ať se tedy vyptávají!
Jednoho dopoledne ho volají opět.
V kanceláři stojí Olga.
V nových kartounových šatech, dobrých šněrovacích botách naboso a v pěkném šátku. Frickovi se zdá, že je trochu přibledlá, snad i uplakaná, ale nedívá se na ni, hledí přes její hlavu na pušky, zavěšené na poličkách nad četnickými postelemi.
Co mohou chtít od Olgy? Ta přece jméno Josef Havránek nezná a na Zbiroh se asi sotva pamatuje!
"Když jste od něho odcházela, měl tyhle šaty na sobě?" ptají se jí.
"Ano," odpovídá.
Nic více. Když už chtějí Fricka odvádět, Olga se rozplakává: "V neděli jsem měla mít první ohlášky."
Aťsi, couro! myslí si Fricek a jde s četníkem.
Za hodinu ho přivádějí znova. Důstojník je zas velmi přísný a ze­vrubně se ho vyptává na knížku německobrodské spořitelny, z níž bylo v den po vraždě vybráno čtyřicet korun.
Ne, tohle tedy nebezpečné není! A Fricek vypravuje všechno od otcovy smrti.
"Nu, vyšetříme si to," praví důstojník už ne zle, nýbrž jen mrzutě, že s tím člověkem nemůže být hotov.
"Vy si tu sestru také necháváte?" ptá se vyšetřovaný.
"Neptej se na věci, po kterých ti nic není!" odpovídá mu zlostně, ale pak, když už je Fricek ve dveřích na odchodu, volá ho zpět, hledí mu do očí a praví: "Dám věc zjistit rychle. Je-li pravda, co vypravujete, pustím ji brzy." A dodává mírně: "Nu, jdi si!"
Příštího dne volá Fricka opět.
"Sestra už je na svobodě," praví mu a je rád, že se jeho předpoklady potvrdily. "Myslím, že také tebe pustím. Kam odtud půjdeš?"
"Hledat nějaký cirkus nebo komedii."
"Kam?"
"Chtěl jsem jít na Humpolec, na Brod, pak do Čáslavi. Musím se ptát lidí."
"Dobře. Všude se pořádně hlas! Možná, že tě budeme ještě potřebovat. Dojdi si k sestře pro nějaké peníze a trochu se oblékni, ať nevypadáš jako trhan, chlape!"
Neřekl, že nepůjde a že ani neví, kde Olga bydlí. Ale zamračil se.
"No, no! Abych tě neurazil, milostpane!" křikl důstojník.
"Já ne proto!" řekl honem Fricek.
"Proč proto?" osopil se důstojník.
"Pro toho trhana." A začervenal se.
Ne, hoch, který se ještě dovede červenat, není vrah!
A zprávy, které došly o něm a o celé jeho rodině, jsou docela slušné.
Teď je Fricek zas sám. Bez společníka, sám v cele.
Bílá krabice ze čtyř stěn a stropu. U něho prosvítá podélný obdélník okna, zamřížovaný a z vnějška opatřený drátěnou sítí, jejíž kosočtverečky jsou napolo zaneseny prachem. Za nimi padá sníh. Poslední odměrky zimy, které nebudou mít dlouhého trvání. Březnové vločky se snášejí v kosočtverečkované ploše hustě a tiše, a až minou spodní rám obrazu, upadnou na zem a zemřou.
Fricek leží na prkenné palandě, ruce má pod hlavou a hledí na opožděný sníh.
Vše, co mělo být vyřízeno, je dokonáno. Je mu dobře. Jako za svěžího jitra po dusné noci nebo po koupeli za červencového dne. Jako malým chlapcům po první zpovědi, dokud si svou radost hned za kostelem nezkazí křiknutím: "Ježíšmarjá, kluci, koukejte!" A kdyby ovzduší této cely bylo jen o trochu dýchatelnější, chtělo by se mu nabrat dechu a myslit si jako tenkrát: "Bože, v tom Miličově mají krásný vzduch!" A proč zde nezpívá drozd?
Nebude tu už dlouho. Možná, že již za chvilku zarachotí klíč v železných dveřích, že ho četník dovede do kanceláře, že mu dají papíry a řeknou, aby šel. Ale snad k němu budou laskaví, nepošlou ho do té plískanice a nechají ho tu ještě noc přespat. Ten odpočinek vklíněný mezi dva životy byl zcela zákonný a tak to také mělo být, že strávil několik dnů v této cele, nehostinné jen svým vnějškem, ale svým klidem vlídné. Nikdo nic neví. Ani Olga ne.
Bůh mu ho odevzdal v moc. Toho jednoho za všechny. Josefa Havránka.
A kdyby zde byl Žak, naklonil by se mu k uchu a vzal ho za ruku: "Zabil jsem ho," zašeptal by. "A tvá byla ta na čele. Ta největší."
Jemu jedinému by svěřil své krásné tajemství.
A ptal se již: Proč právě Josef Havránek to byl? Planeta? Och, jaký nesmysl! Ví jen, že se tak stát musilo, že tak bylo osudem určeno již od pradávna, že nebylo možno jinak a že o tom věděl od malička. On, jeden za všechny! Ne tak! Jeden za všechno!
Jak dobré bude žít!
Leželi ve vysoké trávě. U jejich nohou zurčel potok, nad ním se tyčily olše a vysoko bylo modré nebe. Vše okolo nich bylo zelené a slunce prozařovalo průhlednými listy obrovských vstavačů.
"Ženských nechej, hochu! To není pro artistu. Přisaje se k tobě a vezme ti krev. Jako škorpion."
Užíval rád takových knižních výrazů.
A Olga?
Ať si jde!
Visutá hrazda. Zdravé tělo v triku kolotá kolem ní. Vše mizí. Publikum, náměstí. Celý svět je průsvitným kotoučem, který víří. Jen bílá barva trika ještě a zvuky kolovrátku, na který hraje maminka. A svět se točí.
Skáče z hrazdy.
Publikum tleská. Hoši křičí.
Uklání se s pravou nohou předsunutou, s levou skrčenou a s pažemi široce rozevřenými.

+++

Kde jsi, Žaku?