Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka vypráví příběh bratrů Fricka a Žaka, kteří spolu s rodinou cestují jako kočovní komedianti po vesnicích a městech, kde předvádějí své umění
• Fricek, mladší z bratrů, čelí řadě tragických událostí, včetně incidentu s Josefem Havránkem, jenž svým chováním během představení nepřímo způsobí finanční škody a následnou smrt matky
• povídka mapuje Frickův vývoj od dětství k dospělosti, jeho vztah s bratrem Žakem, a postupné utváření jeho charakteru pod vlivem vnějších událostí a vnitřních konfliktů
• dílo nabízí pohled na život kočovných umělců a zkoumá témata rodinných vztahů, osudu a pomsty

Měl teď mnoho kdy vzpomínat a nebylo mu nepříjemno, že mu k tomu poskytli času. Mohl nerušeně znova prociťovat rozkoš a drobné záchvěvy vzrušení, které ještě teď zachvacovaly srdce, rozpomínat se na řadu jednotlivostí zdánlivě nepatrných, a přec tak důležitých v celém řetězu, který ho obtočil, spoutal a jejž přeťal tak náhle.
Asi takto se to stalo - ano zcela jistě tak, neboť není v řadě článečku, který by se mu byl nevtiskl do paměti.

Hráli tenkrát na Zbiroze. Starosta, ke kterému hned po příjezdu zašli, jim k tomu dal povolení; byli to komedianti slušní a papíry měli v pořádku.
Bylo to jako vždy, když přijeli na novou štaci. Postavili se s vozem do kouta náměstí, koníka ponyho a Sardanapala, velkého, vykleštěného kozla, zavedli do stáje zájezdní hospody, vynesli bednu, plachtu, bubny a flašinet a srovnali to u vozu, aby ráno, až se dají do práce, našli všechno na místě. Pak připravovali večeři, sedíce venku na stupních a na stoličkách kolem hrnce a u koše bramborů, které společně oškrabávali: otec, matka, velký bratr Žak a on, kluk Fricek. Desetiletá Olga, tvor nedružný, si vyhlédla nejvyšší schůdek, a upírajíc vodově modré oči před sebe, přemýšlela na jméno holčičky, s níž se seznámila za těch několik dní, co chodila do zdejší školy, když tu byli před třemi lety naposled, a která ji jednou vzala s sebou na kávu a buchty. Olízla si při té vzpomínce rty.
Po večeři uvázali k brzdě bílého pudla Romula a obě děti si vynesly do hadrů pod vůz peřinu. Toto společné noclehování a hlídání rodinného majetku mělo své výhody pro obě strany, za chladných jiter pro Romula, který už nebyl mlád, byl dopola ostřihán a miloval lidské teplo postele, za horkých nocí pro bezpečnost dětské kůže, protože všelijací ochmelkové, když chodí za svítání z hospod a vidí zpod strakaté peřiny vylézat dvě nahé zadničky, na každé straně jednu, jsou ponoukáni ztropit s nimi nějakou bolestnou neplechu.
Ráno se dali do práce. Na úrok volných rodinných vstupenek si vypůjčili prkna a pivní soudky, zřídili z nich v podkově sedadla, vysmýčili místo, vyhrabali otvory pro hrazdu, umístili kolovrátek, z plachet zřídili u vozu šatnu. Nikdo při tom neporoučel a své názory si sdělovali očima.
Navečer šli městečkem parádou. Již v artistických úborech, jen na nohou s civilními perky u gum poněkud již rozšlapanými, oba bratři v trikách růžových, Olga v bleděmodrém se zlatými třásněmi kolem hubených kyčlí, Žak napřed, víře do pochodu bubínek a furiantsky vyhazuje paličky do vzduchu, pak v šaškovském kostýmu a ve vysoké čepici tatínek, jehož náramné rány do bubnu s červenými a modrými trojúhelníky působily v oknech přízemních domků drnčivé chvění. A na komedianty se navěšoval stále větší včelí hrozen dětí, vzrušených tajemstvím příštího dobrodružství a krejcarem, rozčileně svíraným v kapsách kabátků a modrotiskových zástěrek, a sbíhali se sem skotáci učňové, na spáncích a kolem nosů ještě s mazy svých dílen, zdivočelí vzduchem letního večera a v hrudnících se spoustou chechtotu po jedenáct pracovních hodin potlačovaného, kteří nevěděli, co se svými patnácti lety.
Pak v šeru obešel průvod ještě jednou kolem dokola náměstí, u vozu přejal Fricek velký buben, maminka s mokrým šátkem na čele spustila na flašinet a tatínek, vyplivnuv velkým obloukem zbytek baga, si šel pro křídlovku. Ach, jistě, byla to strašlivá hudba, tato árie z Marty s flašinetovou melodií při pomalém, trhavém točení ztremolovanou, s tóny trumpety přeskakujícími, nečistými, zadrhávajícími, s vířením Žakova bubínku a boucháním bubnu Frickova, ale přec jen slavná píseň k chvále vlahého letního večera, plného sladkosti lipového medu a vůně stolistek. A úpěnlivé andante, ve výškách zvolňované a zcela podobné psímu vytí, jež se připomínalo také tatínkovou hlavou zvrácenou k večerní obloze, sahalo v okruhu půl kilometru na srdce všech a mladí lidé oblékali kabáty, doufajíce, že se na náměstí budou moci k někomu přitlačit alespoň maličko. Během árie se setmělo. Ve dvou rozích jeviště rozsvítila maminka čmoudivé petrolejové pochodně. Kanuly z nich velké planoucí krůpěje, které dohořívaly až na zemi.
Pak se hrávalo: otec, Žak a on, Fricek. Také Olga vypomáhala, věru, naučila se už hodně, a jednou z ní bude dobrá hadí žena. Matka se představení nezúčastnila, od jara vystupovala jen v pantomimě: churavěla, nosila stále mokrý obvazek kolem čela, hrála jen na flašinet, ale také přitom musila sedět.
Frickovi bylo tenkrát dvanáct let, ale dovedl na svůj věk mnoho. Žak pracoval na hrazdě a na provaze, cvičil s koněm Sašou, Sardanapalem i Romulem a vyplňoval všechna vážná čísla programu. Tatínek nerad co dělával, snad ani nikdy nic neuměl: hloupého augusta, nějaký ten přemet, polykal oblázky, strkal si meč a dráty do krku, pil hořící petrolej, na obruči roztáčel sklenici vody, hrál hlupáka hosta v němohře a podobné staré kousky. Tatínek byl vůbec páté kolo u vozu. Duší divadla byl Žak.
Žak byl divný hoch. Když mu bylo sedmnáct let, hráli ve voze s otcem v karty, tatínek šidil a s chechtotem obíral syna o poslední haléře, pak se dostali do hádky, otec udeřil Žaka lahví a ten ho bodl do obličeje nožem. Má podnes od nosu ke rtu jizvu, která mu přetíná ve dví knír. Žak utekl a čtyři roky o něm nebylo vidu ani slechu. Vystupoval v různých cirkusech, byl akrobatem, krasojezdcem, žonglérem, cvičitelem zvířat a poznával svět. Po čtyřech letech otevřel jednoho jarního dne dveře, nepozdravil, šel si do jarmárky ukrojit krajíček chleba a od těch dob zas všechno bylo jako prve. Neboť Žak byl pyšný. Tak, že se zdálo, že nemá ani nikoho rád. Snad ani sebe ne, na své tělo byl alespoň jako kat. Měl rád jen své řemeslo. Ale to velice.
Není tomu dávno, co nacvičili s Frickem nebezpečné salto mortale.
Tělo bylo v podkolení zavěšeno na hrazdu a roztočeno kolem štíhlého dřeva, které pod nárazy svalstva vrzalo. Letěli tak uprostřed strakaté koule slitých barev vedle sebe a proti sobě prostorem, jehož představy pozbyli. Pak při jednom setkání jejich hlav Žak mlaskl jazykem, při příštím toči se pustili jasanové tyče, vysoko se každý na jinou stranu vymrštili, opsali ve vzduchu přemet a dopadli na hroty nohou do písku.
Když v Přešticích po prvé ukázali nové číslo, sklidili potlesk. Těžká cvičení zůstávají většinou nepovšimnuta, ale rozvířili jej nějací velcí hoši, kteří patrně rozuměli tělocviku. Fricek byl na svůj první velký výkon a první pochvalu hrdý a po představení se snažil rozpříst o nich rozhovor ještě ve voze.
Žak se právě myl a plácal si přehršle vody na nahý trup, na němž slunce bělobou a hnědí namalovalo výstřihy jeho trika. Ani se neobrátil.
"Copak na tom záleží?" řekl lhostejně. "Když na ně tatínek vyplázne jazyk, tleskají také. Jde jen o to, dělá-li se už něco, že se to má dělat pořádně."
Žak mluvíval málo, vždy se přitom mračil a vyslovoval tak, jako by chtěl někomu vyhrožovat. Ale hovořil-li už, nečinil to naplano.
Jednou seděli na stupních vozu, Žak, Olga a Fricek, bylo to v jakési horské vsi. Šel okolo starosta, truhlář, a nesl pod paží náruč skleněných tabulek.
"Rukulíbám, jemnostpane," řekla Olga, jak ji to naučili, a také Fricek smekl čepici.
Starosta nepoděkoval.
Žak držel mezi koleny bubínek, utahoval na něm šrouby a teprve za chvíli, když hodnostář již dávno přešel, řekl jakoby pro sebe: "Vidíš ho, truhláře! Ráno v šest hodin vstává, v deset chodí spát. Dělá sedlákům za šesták okénka do chlévů, doškuje střechy a myslí si kdoví kdo není. Den ze dne, a dá si zrovna tolik pokdy, aby se najedl kysela a bramborů. Myslíš, že bych s ním měnil? Jak jsou ti lidé protivní a hloupí! Škoda, že nejsem Rinaldo Rinaldini."
Ano, Žak miloval jen své řemeslo a všechno, co bylo mimo ně, jako by byl nenáviděl. A to Fricek chápal jen těžce. Pravda, lidé je neměli rádi, ale nebyli to právě oni, kdož plnili představení a jejichž dvouhaléře cvrnkaly do plechové misky na flašinetě? A pak: nač by byla celá jejich námaha, kdyby nikdo nezatleskal tomu, co s takovou radostí nacvičili? A není právě to hezké, vynutit si potlesk od nepřátel? Jenže Žak nestál ani o peníze, ani o pochvalu, a to bylo velmi divné. Byla v něm jen pýcha. A možná, že také ještě něco jiného.
Letos před senosečí, za neobyčejně horkého dne, leželi sami dva v lupení u vody. Bylo to někde pod Šumavou a vyšli se podívat, jsou-li v potoce ryby nebo raci. Chvíli se nazí brouzdali po slizkých oblázcích, sahali pod kameny a mezi kořeny olšových pařezů, ale nenašli nic. Pak se položili na břeh. Slunce k nim pronikalo vějířovitými listy obrovských vstavačů a paprsky, nasycené jejich zelení, jim ji přenášely na těla. Žak vystavil celou plochu prsou barevnému stínu a ruce rozpjal doširoka. Oči upřel nad sebe, a jak míjely minuty, prohloubily se mu na čele dvě příčné vrásky a na sevřené rty se položilo něco zlého. Jistě, hovořívali spolu málo, ale v tomto jejich dlouhém mlčení bylo více než jen neochota mluvit, a Fricek cítil, že Žak nadobro zapomněl, že vedle něho leží ještě někdo jiný, kdo ho pozoruje s úctou mladšího bratra a žáka. Mlčeli dlouho. Slunce a zelený stín voněly. A najednou Fricek, zahleděný do bratrovy tváře, viděl, jak se jeho čelo pozvolna vyhlazuje, semknutá ústa povolují, jak se mu rozšiřují oči, podivně modrají a jak se do nich klade něco zasněného. A Žak, nehýbaje ani údem, klidně promluvil: "Ženských nechej, hochu! To není pro umělce! Přisaje se k tobě a vezme ti všechnu krev a sílu. Pak tě nechá ležet v silničním prachu. Jako škorpion."
Žak čítával i knihy a užíval rád takových knižních výrazů.
Fricek nikdy nezapomněl ani na ta slova, ani na to, jak byla řečena.

Do menších obcí přijížděli v pátek. V sobotu zahajovali při svitu pochodní představení, pak hráli v neděli odpoledne a večer, ponechávajíce si na ty dny nejlepší čísla programu, a v pondělí se do paběrků svého umění už jen nutili, aby těch několik chasníků a dívek, kteří přišli, své peníze tak dočista nevyhodilo.
Bylo mrzuté, že se to s maminkou od podzimu nechtělo lepšit, už proto, říkal tatínek, že komedie bez ženské je jako voda bez ryby. Ale Žak o takové úspěchy nedbal a nějakou couru, kterou otec proti jeho vůli sebral na silnici, za týden vyhnal, protože nic neuměla, ničemu se nechtěla naučit a patrně také trochu proto, že ženské vůbec neměl rád. Bylo věru s podivem, že to ještě takhle šlo. Zbiroh se na příklad ukázal stanicí dobrou a sobota byla pěkná.
Teď dávali nedělní odpolední představení.
Prkna, to jest první místo, obsadili většinou velcí lidé, a to nebyli diváci nejpříjemnější. Čest řemesla a důstojnost rodiny arci kázala, vyvádějí-li již v neděli své milé, aby sáhli do peněženek nebo do pletených pytlíčků s prstýnkovým zavíráním o několik krejcarů hloub, ale vyžadovala také dávati najevo, že na světě viděli už jinší věci, a neprozrazovat, jakou radostí je jim smích, který vytřásá prach z jejich nevětraných niter. Ale byli to lidé, kteří nejvíce platili. Oni dostali pokrývku, kterou Olga prsty vytrhala z balicího papíru, jim hledal pudl Romulus v kapsách šátek, před nimi klekal koník Saša, z jejich řad vybíral otec šašek ty, kterým bude pony hádat, jsou-li pán nebo dáma, oni psali na tabulku čísla, jež pony četl a naznačoval hrabáním nohy. Co by byli za účastenství na těch zázracích dali hoši, nakupení v směsici ramen a hlav za sedadly, kluci hodně rozedraní i méně roztrhaní, ti, kdož zaplatili dvouhaléř, i oni, kteří utíkali před plechovým talířkem až na druhý konec náměstí a desetkrát vyhnáni, znova se vraceli, aby uličnictvím popouzeli matku u flašinetu ke spoustě nadávek? Ale také oni měli svá čísla programu. Na ně, vděčné publikum svých šprýmů, brčel tatínek rty, připomínaje jim úkony, které se ve škole smějí dít jen tajně a docela potichu, na ně se šklebil, prostrčiv zamoučenou hlavu mezi rozkročenýma nohama, a když přišlo číslo, kdy Romulus cloumal jedním z nich za kalhoty, a když Sardanapal hocha trkl, až kousek poodletěl, byla jejich výskavá radost vyvrcholena.
Hráli.
Kozel Sardanapal se otáčel na malém kotoučku stojanu, pudl Romulus, přistrojený za slečinku a na hlavě se slaměným kloboučkem na gumě, se procházel po zadních nohách, metal ve vzduchu kotrmelce a skákal obručí. Pak Fricek se sestrou provedli několik pozemních cvičení, Olga za potlesk děkovala měkkými pohyby příští hadí ženy, a vážnost dítěte s copánkem jako myší ocásek a hubeného, že se mu dala pod trikem spočítat žebra, ladila matky - "Chudinka! Co z ní bude?" - do smavé vlídnosti. Maminka hrála na flašinetu "Za čtyrák". Potom bylo Žakovo číslo. Jedno z nejlepších, jaká měli: balancování na lenochu židle postavené na čtyřech lahvích, z nichž se postupně tři odebraly; cvičení namáhavé, při němž bylo potřebí mnoho pružnosti a duchapřítomnosti, neboť ztráta rovnováhy při postoji na rukou hrozila sesutím nářadí a směšným pádem. Ale produkce nevzbudila ohlas. Žakovi to bylo jedno. Přeletěl odvážným přemetem řítící se židli, a nepoděkovav za ojedinělý potlesk, odešel se Sašou a Sardanapalem přes náměstí, aby je odvedl do chléva.
Mezitím otec v širokých růžových spodcích a v kazajce s vymalovaným sluncem na prsou a s měsícem na zadku prováděl své staré kousky: klopýtal a padal, zůstával na zemi roztažen jako žába, šklebil se a chechtal, vyplazoval jazyk, točil v písku čepicí. Dětské publikum výskalo a vystupovalo na špičky.
Ano, vypadalo to jako vždycky!
Přec se mu stalo toto představení osudem!
A počátek tohoto osudu byl takový: Fricek, který neměl otcovy šprýmy rád, metal kolem manéže kozelce. Ne pro zábavu obecenstva, jen tak, pro sebe.
A tehdy, dopadaje k zemi, ucítil náhle úder do prsou, jako by ho někdo uhodil kamenem. Vyskočil. Hoši za lavicemi se chechtali. Někdo z nich po něm mrštil z praku žaludem.
Zalomcoval jím hněv.
Odběhl ke stupínkům vozu pro karabáč, přeskočil lavice a nedbaje, že má co činit s hochem o mnoho starším, chytil učedníka, který se nejvíce smál, za hrdlo.
Bič dopadl.
Ale vtom mu chlapec stiskl paži. Byl silný. Zkroutil Frickovi ruku, že se nemohl hnout, vyrval mu karabáč, odsunul si ho od těla, aby měl rozmach, a bil ho přes záda a přes nohy.
Zástupem dětí se převalila s šumotem vlna. Kdosi vykřikl. A hned začali křičet všichni.
"Nech ho! Nech ho!"
"To nebyl on, co střílel... Tam ten... tam ten... co utíká!"
"Pane komediant...! Prosím, pane komediant!"
Lidé se zvedali.
Otec přeskočil lavici a prorazil si cestu klubkem dětí. Vytrhl Fricka, dal mu záhlavek a kopl ho, až přeletěl prkna a dopadl na ústa do písku.
Děti zděšeně zmlkly. Kolem rtů se jim rozprostřel bolestný výraz, jako by to byly ony, kdo dostaly ránu. Ale někdo na lavici se rozesmál a ony, které jsou tak nerady smutné, se ochotně daly svést příkladem.
Komediant napřáhl ruku a vyťal chlapci, který byl všeho příčinou, políček. Hlučně to plesklo. Hoch zavrávoral, chytil se za tvář a nabíral k pláči. Ale pak si to rozmyslil a obrátil se jakoby k odchodu.
Kousek popošel, ale náhle se shýbl ke hromadě dlaždicích kamenů, otočil se, mrštil kamenem komediantovi do prsou a dal se na útěk.
Otec zůstal na chvíli omráčen.
Ale pak se mu z prsou vydral divoký vzkřek. Pustil se za prchajícím.
Přiběhl také Žak.
Hnali se přes náměstí a do ulice.
Obecenstvo se rozdělilo. Jedni, hoši byli mezi nimi všichni, běželi za komedianty; usedlejší zůstali. Ti se rozhořčovali a sháněli se po obecním strážníkovi. Neznali všichni chlapce, kterého komedianti honili, ale byl jedním z nich, a nelze trpět, aby se dalo městské dítě bít od takových lidí. Několik rozmazlených dětí se rozplakalo a volalo, že chce domů. Ale matky a sestry je konejšily, a když to nepomohlo, cloumaly jimi. Teď přec není možno!
Za chvíli přiváděl z postranní ulice otce a Žaka městský strážník. Zástup kolem nich rostl a lidé otvírali okna: Co je? Co je? Přicházeli přes náměstí blíže.
"Spakujte se!" křičel strážník. "Do hodiny ať jste z města...! Odvézt prkna a lidem vrátit peníze!"
Otec se chtěl bránit.
"Nic, nic! Vracet vstupné! Hned! Nebo vás všechny zavřu!"
"Já bych jim ukázal," řekl truhlářský mistr a hrozil pěstí.
"Honem, honem, honem!" křičel strážník.
Žak byl bledý jako stěna a oči mu hořely zelenavým žárem.
Zamoučený šašek s červenými kruhy na tvářích vracel za asistence strážníkovy vstupné.
Děti se kolem nich seskupily, šťouchaly se a křičely.
"Jejej! Ten ani nezaplatil a taky dostal zpátky...! Prosím, pane komediant..."
"Jé... nezaplatííl... nezaplatííl..."
Naházeli do beden věci, zapřáhli Sašu, Sardanapala přivázali k brzdě a jeli.
Přijít o nedělní odpolední vstupné, z něhož se má přec žít a ještě něco ušetřit na zimu, a nemoci ani pořádat představení večerní, je věc vážná. Tak těžká, že v prvních chvílích ani nedovoluje z hlubin vystoupit vzteku. Komedianti šli vedle kývajícího se vozu zamračeně a posupně. Fricek docela vzadu.
Před večerem zastavili na kraji silnice u borového lesíka. Žádný nemluvil, do připravování večeře se nikomu nechtělo a Žak odešel mrzutě do lesa podívat se, rostou-li houby. Fricek vlezl do vozu a choulil se tam v koutě.
Tehdy otec, využívaje nepřítomnosti staršího syna, vešel do příbytku a kývl na něho. Hoch věděl, co to znamená. Zbledl. Přivázal ho řemenem k židli, vzal karabáč, a mstě se za ztracenou nedělní tržbu, nesmyslně bil, až chlapci do krvava rozsekával záda, boky a stehna. Fricek už ani křičet nemohl. Snad by ho byl umrskal, ale vrazil sem Žak, přivolaný až z háje bratrovým nářkem, a vytrhl otci z ruky karabáč.
"Nechte toho, ano?!"

+++

Asi za týden odjížděli z okolí Čisté, neboť do města si netroufali, pořádajíce nepodařená představení jen v dědinách, protože dvou mužských a malé holky je na komedii málo a rozšvihaný Fricek na hrazdu ještě nemohl.
Bylo po dešti, silnice šla rovinou, takže nebylo třeba najímat přípřež, a stoupala-li někde přec, bylo možno opřít se rameny a Sašovi trochu zatlačit. Zelený vůz zanechával v zvlhlém prachu široké stopy kol, kýval se ze strany na stranu a tyčky přivěšené k jeho boku se houpaly. Za vozem, přivázán k brzdě, líně klopýtal se svěšenou hlavou Sardanapal a okolo pobíhal Romulus. Uvnitř zůstala jen matka, ležela, hlavu měla obtočenu mokrým šátkem, a když vůz povyskočil, naříkala. Ostatní šli pěšky, otec s bičem při koni, a toto loudání svěžím vzduchem a letní krajinou věru nebylo jednou z nepříjemných stránek jejich řemesla.
Ale najednou sebou Žak trhl, rychle se rozhlédl po cestě, jako by marně hledal kámen, vběhl do vozu, hned zas vyskočil, nesl plechový talíř, rozmáchl se a mrštil jím do úhoru.
Fricek se v tu stranu podíval.
Asi padesát kroků odtud kráčel polní pěšinou hoch, který zavinil zbirožské náměstí.
Roztočený talíř mu srazil z hlavy klobouk. Udiveně se rozhlížel.
Fricek učinil první náběh, aby se dal za ním, ale bratr ho strhl zpět. Na pěšině proti chlapci se vynořilo z bodláčí několik ženských šátků, přicházely z dolíku a dříve je nebylo vidět. Za ženskými s nůšemi na zádech se objevili ještě dva muži.
Hoch jim něco povídal, ukazoval na vůz, na klobouk a na talíř, zarytý v úhoru. Lidé křičeli a hrozili pěstmi.
Ten učedník se jmenoval Josef Havránek.
Ve Zbirohu to řekly Frickovi děti.

Od těch dob uplynulo půl čtvrta roku. Nebylo zapomenuto, ale nevzpomínalo se.
Mnoho se změnilo. Matka již nežila. Otec zešedivěl, neuměl-li nikdy mnoho, dovedl teď ještě méně, a mohl-li, pil. Polyká-li člověk oheň a strká si dráty do krku, musí to být, bručíval, jinak se ho chytne rak. Fricek vyrostl ve velkého hocha, šlo mu na šestnáctý rok a Olze minul třináctý. Mnoho se za tu dobu naučili. Zdokonalili se v akrobatice, pořídili dvě visuté hrazdy a dosahovali na nich dobrých výsledků. Fricek se teď cvičil v žonglérství. Olga vyspěla v dokonalou hadí ženu s tělem vláčným a s klouby poddajnými a Žak ji učil chůzi na drátěném laně. Jejich výkony jistě přesahovaly umění vesnických komedií. Zdá se, že to věděl i otec, nepřestával alespoň nikdy snít o plátěném stanu a hlavně o ženské, kterou by bylo třeba najmout. "Ženskou! Jakápak je to komedie bez ženské?! Copak tohle je nějaká ženská?" a házíval hlavou k Olze, jíž se pod bleděmodrým trikem počínaly ledva rýsovat první náběhy k nalévajícím se ňadrům. "Když se chlapi nemohou dívat na ženskou, nepřejí ženským, aby se dívaly na mužské." Možná, že měl tatínek pravdu i z jiného stanoviska než pouze z obchodního, a snad k dokonalé radosti z podniku, v němž on prodával smích a kde oba bratři spíše rozhazovali, než prodávali krásu a statečnost svých mladých těl, opravdu chyběl jen půvab a rytmus ženy. Ale s tatínkem se mnoho nedebatovalo a oni nikdy nepomýšleli na to, opouštět společnou práci a domov zeleného vozu. Ne z předsevzetí, nýbrž ze setrvačnosti zvyku, z nechuti soustředit vůli jinam mimo svá tři těla, a z radosti, kterou si působili.
"Jste chlapíci a někam to přivedete," řekl jim jednou bratr.
Byli na to hrdí. Neboť Žak nemluvíval nikdy naplano.
Ale snad to byl také bratr Žak, který svou vášní stále nakupovat nová nářadí a hezké věci a nepomýšleje na to, že sklonek léta může být rozpršený a podzim přijíti dříve než obvykle, zaviňoval, že jim někdy bývalo zle. A hodně zle. Na ten leden v Králové Dvoře nad Labem Fricek alespoň nezapomene, co živ bude.
Stáli tenkrát s vozem na silnici mezi městem a vsí Vorlechem, v polích u hřbitova. Mrzlo a teploměr na dveřích lékárny ukazoval osmadvacet stupňů. Sníh ztvrdl v kov, který pod kroky zvonil, krajina se blyštěla sypkými vločkami, lidé byli zalezlí v příbytcích a železná vrata hřbitova vzbuzovala představu přimrzlé ruky, kdyby se jich někdo chtěl dotknout. V noci v prknech vozu praskalo a k ránu býval vzduch tak ostrý, že pálil v nozdrách, slepoval sliznice a bylo bolestné jej vdechovat.
Měli hlad. Jídlo nebylo zač koupit, topit neměli čím a několik chřestících věnců vyhrabaných na hřbitovním smetišti vzplane a uhasne dříve, než se zahřejí zkřehlé ruce. Žebrat nechtěli a pořádat po hostincích představení jim nedovolovali.
Hlad je nebezpečná věc. Je to i věc podivná. Není možno mluvit o bolesti, ani o určitém pocitu, a přece celá bytost náhle začíná reptat, než se naděješ, dá se do křiku, volá tak hlasitě, že není možno soustředit mysl na nic jiného, leč právě na tento vše přehlušující povyk, který se stal velmi zlým. A hlad, který před chvílí bylo možno umlčet několika sousty, se již nedá nasytit potravou; jídlo se zatím stalo příliš malicherným pro sílu jeho chtění, žádá nyní více, jako by se styděl za pouhé zdání, že by mohl tropiti tolik hluku pro kus chleba nebo pro studený brambor.
Už se smrákalo a oni od včerejšího večera ještě leželi, otec s Olgou na posteli, bratři na slamníku na zemi, oblečeni a až po hlavy zahrabáni do pokrývek a všech svých kostýmů, dávajíce přednost vlahé otupělosti před mrazem a nutností přemýšlet, jak vybříst z ošklivého postavení. Ale navečer se Žak náhle vymrštil. Zlostným pohybem ze sebe shodil veteš a narazil si na hlavu čepici. Udiveně na něho hleděli, nechápajíce tolik energie.
Odešel do chléva a přinesl dvě otýpky sena. Byly poslední, které koni zbyly. Šel do města. Fricek a Olga s ním. Také Romulus, který celý den smutně ležel u Žakových nohou.
Navštívili několik povozníků.
"Nepotřebujete seno?"
"Ne, ale tamhle v koutě máme býkovec!"
Obcházeli hostince, a zatím co se sourozenci rozhlíželi po průjezdech, odbíhal Romulus na dvorky, pátraje na kanálcích po zelenině z polévky a vyčuchávaje na hnojištích kosti.
"Kde jste to ukradli?" křičeli na komedianty, vyháněli je, nebo je ani nepouštěli dovnitř.
Žakovi hořely oči a Fricek cítil, jak to v bratrově nitru třmí. Šli městem, v němž se rozsvěcovaly plynové svítilny a výkladní skříně krámů uzenářských a se střižním zbožím. Potkávali lidi oblečené do kožišinových zimníků a šálů, s rukama v kapsách a s obláčkem páry u úst. Ti šli klidně, nechápajíce, jak nebezpečné je potkávati tři zkřehlé komedianty, které dvoudenní hlad učinil zlými.
Přešli náměstím. V průjezdě hotelu, kam vešli, rozsvěcoval domovník plyn.
"Kampak?" obořil se na ně ze žebříčku, na kterém stál.
"Nekoupili byste seno?"
Otevřely se dveře restaurantu a do průjezdu vniklo světlo, hovor a oblak tabákového dýmu.
"Co je?"
"Pane hostinský, nekoupil byste dvě otýpky sena?"
Opovržlivě je změřil.
"Kdepak jste to ukradli?"
"Jsou naše. Máme koně."
"Tak to tu položte," řekl. "Co za to chcete?"
"Šedesát haléřů."
"Co...? Pětník...! Nechcete?"
Žak se chvíli rozmýšlel.
"No, tak si to tedy zase seberte!"
"Dejte!" zasyčel Žak.
Když vyšli ze síně, Fricek ve světle lucerny viděl, jak bratrovi trhá obličejem a jak se ruka, v níž svíral desetihaléř, chvěje. Měl strach, aby peníze nezahodil.
Nikoli. Zastrčil je do kapsy.
Šli náměstím a nikdo nemluvil. Bylo jim zima. Fricek cítil, jak mu v rozbitých botách omrzají nohy, a Olga plakala mrazem a zlostí.
"Tak vidíš!" povídá najednou Žak a zastavil se.
Ale neřekl, co má kdo vidět.
Padal drobný sníh. Suše a v řídkých vločkách se snášel kolem svítilen a výkladních skříní.
"Tak vidíš!" povídá Žak zase za chvíli. "Zabij jednoho... a kolik ti jich ještě zbude? Podpal... a co z toho?"
Pak se obrátil k Olze a dal jí pěstí mezi lopatky.
"Nezlob mě! A nebreč mi, žábo! Nebo tě roztrhnu... věř mi, že tě roztrhnu!"
Koupili chleba. Svůj snědli cestou, kousek dali Romulovi a krajíc přinesli otci.
Ale druhého dne dolehl hlad opět. Horší než včera.
"A co?" povídá navečer Žak. "Půjdeme...! Ať nás seberou! Člověk se toho nesmí tak bát...! Do města ne, ale do Vorlecha. Kůň musí žrát. My také."
Otec ležel na posteli s kupou hadrů na sobě, z nichž vyhlížel jen jeho zrudlý nos. Navrchu byl augustův kostým, a když Žak rozškrtl sirkou, aby v nepořádku nalezli nejnutnější věci, objevil se rozchechtaný měsíc všitý v látce. Fricek a Olga se při svitu sirek chvatně strojili do akrobatických trik. Bylo bolestné vystavovat těla mrazu, zuby jim drkotaly a Olze, oblečené jen v komediantskou kazajku, bylo do pláče, jak tu se spodním tělem obnaženým pobíhala, marně se snažíc nalézt své triko.
Žak zlostně strhl z otce kupu přikrývek.
"Tak se přece hněte, u čerta, vždyť vidíte!"
Ano, tam bylo!
Dostrojili se. Přes kostýmy přehodili kabáty, bratři své, Olga příliš velký otcův, a obuli boty.
Žak šel s nimi.
Mrzlo a měsíc svítil. Spěchali k Vorlechu. Těch deset minut cesty proběhli silnicí poklusem, míjejíce mezníky s utuhlými sněhovými čapkami.
Před první hospodou udýcháni zarazili, a zatím co jim Žak držel kabáty a hlídal boty, oni dva se snažili dostat dovnitř. Ale nějaká žena je vyhnala hned ze síně.
Běželi dále.
"Jedeš mi odtud!" křikl majitel druhého hostince a obrátil se do kouta, jako by hledal hůl.
"Ale nechte je!" slyšeli někoho říci od stolu, když se již ve dveřích obraceli. "Tak ukažte honem, co umíte! Vždyť jsi, holka, zkřehlá jako rampouch!"
Vklouzli honem dovnitř.
Ze železných kamen v rohu sálalo příjemné teplo, a jeho vdechnutí určilo dojem této místnosti. Byla sobota, den výplaty, a stoly byly hustě obsazeny tkalci a továrními mistry, kteří přišli tak, jak položili práci, ještě s rukama začerněnýma oleji a na kabátech s vlákny bavlny a juty. Nad nimi bublaly půlkruhové plameny plynových kahanů a bílé světlo, kterým prozařovaly šmouhy tabákového kouře, bylo také velmi milé.
Ukázalo se, že žertovný hostinský nebyl tak zlý, jak se ze začátku tvářil, půjčil jim trnožovou židli a Fricek na ní ukázal několik ekvilibristických kousků. Pak prováděli s Olgou pozemní cviky. Dělníci mají smysl pro tváře zezelenalé hladem a pro nosy červené mrazem, byli štědří, a když Olga obcházela s Frickovou čepicí stoly, hromádka dvouhaléřů na dně rostla.
V síni čekal u šatů Žak. Nakoupil chleba, uzenky, skleničku kořalky a sobě a Frickovi drama. Ještě jim peníze zbyly.
Co teď? Domů? Ne! Ještě zvířatům! Snad je nechytí!
Oblékli se tedy a šli znova do mrazu.
"Jděte ještě semhle," řekl Žak u příští hospody, "a pak domů, přijdu za vámi. Podívám se po vsi, kde bych dostal kousek sena." A šel.
Tady Fricka a Olgu zas vyháněli, ale ona se nehýbala ode dveří, a také zde našli přímluvčí.
Sestra se proplétala lenochem židle, metala měkké kozelce, stavěla mosty a s hlavou prostrčenou mezi koleny se usmívala na obecenstvo. Fricek zatím čekal.
A náhle mu zabuchalo srdce.
Spatřil Josefa Havránka.
Seděl u posledního stolu. Byl oblečen v modrý pracovní úbor, kouřil doutník a celým vzezřením vypadal jako dobře placený zámečník nebo jiný závodní kovák.
Ve Frickovi se zatajil dech. Cítil, jak v něm ožívá nenávist, která v něm byla, když seděl vzdorovitě na stupních vozu a z postranní ulice přiváděl strážník otce a bratra, táž, jako když na silnici u borového lesíka dopadl na jeho záda švih otcova biče; snad větší, vyrostlá za tu dobu zároveň s ním. Místnost kolem něho se zatočila v mlhách.
Necvičil, a když sestra skončila, šel s kloboukem v ruce vybírat. Olga se po něm udiveně ohlédla. Kráčel jako v snách, pomíjeje hosty, kteří nastavovali ruku s krejcarem, neujasňoval si je a viděl jen modravou mlhu prosvícenou plynovými kahany a v ní rozplývající se změť hlav.
K stolu, kde seděl Havránek, nešel.
Přistoupil k Olze a vsypal jí do hrsti peníze.
"Jdi domů, nečekej na mne!" zašeptal a sám slyšel, jak jeho hlas zazněl divně a jak se zajíkl. "Přijdu za tebou!"
"Jeden stůl jsi ještě vynechal. Jdi si vybrat!" volal na něho někdo.
Obrátil se. Byl asi velmi bledý, neboť hosté si ho prohlíželi.
Šel pevným krokem ke stolu, kde seděl Josef Havránek.
Ten sahal do kapsy pro peníze.
Fricek sevřel pěst, napřáhl a udeřil ho do úst.
A skočil ke dveřím, aby utekl.
Ale kdosi vcházel a stiskl mu paži.
Fricek se chtěl trhnutím vyrvat, ale silná pěst mu stiskla také druhou ruku. Fricek do ní kousl. Muž vykřikl.
Bylo již pozdě. Vrhli se na něho. Kopal a zmítal sebou. Letmo ještě zahlédl, jak si Josef Havránek stírá krev z úst. Bili ho do hlavy. Rval se jako tchoř vehnaný do sklopce. Nějaká ruka, do níž byl právě zakousnut, jím mrštila o zem a pak už viděl jen podpatky nad hlavou a cítil jejich rány.
Vyhodili ho před hospodu.
Neslýchané! Takhle se odvděčit za almužnu z dobrého srdce, když se přec o nějakém zaplacení za zábavu nedá vůbec mluvit!
Ale o tom, že leží na silnici, Fricek už nevěděl.
Probral se teprv otřásáním vozu. Ležel na posteli v houních a Olga mu na hlavu přikládala šátky naplněné sněhem. Donesl ho sem v náručí bratr Žak. Neboť Olga prve vřeštěla po vsi tak strašlivě, že nebylo možno nenalézt ho.
Utíkali směrem k Žirci.

Šestnáctileté tělo nehyne na nějakou hospodskou rvačku nasucho, a Fricek, třeba v zimě postonával, byl na jaře zase zdráv jako vždy. Ale už ne tak hezký. A to je pro člověka, který se svým tělem mnoho zabývá a má je rád a který o sobě věděl, že se líbil, věc nedobrá. Pravda, přes jizvu na čele si mohl patkou sčesávat své husté, sluncem trochu vyrudlé vlasy, ale vykopnutý zub už nevyroste a přeraženou nosní kost mu nikdo nenarovná. Jeho tvář teď byla jiná, a z počátku, podíval-li se do zrcadla, měl z ní hrůzu. Je to vlastně divná věc: jednoho dne, a je to den jako kterýkoliv jiný, uvidí člověk na zbirožském náměstí cizího chlapce, lhostejného jako tisíce jiných, o němž ani netušil, že je na světě, a ten hoch změní nejen jeho život, nýbrž k nepoznání také jeho tvář, je od té doby stále s ním a nemůže se ho zbavit, ač ví, že pro ně pro oba tady místo není.
Jak ho nenáviděl!
Byly arci dny, snad týdny, kdy nevzpomínal a kdy mu už ani nic neříkal rozpláclý nos v zrcátku, člověk se přec zajímá také o jiné věci a má svou komedii, která mu je nade vše milá. Ale i při tom si byl vždy vědom, že někde docela dole v něm leží, v klidu jen zdánlivém, zbirožské náměstí, borový lesík a vorlešská hospoda a že je třeba jen podnětu zcela nepatrného, aby se vyhrnuly nahoru. Och, Josefe Havránku, shledáme se! Najdu tě! Třeba za deset, za padesát let, my dva si svou věc ještě vyřídíme!
Jsou to hlavně zimní noci, kdy to vše podivně ožívá. A nejen ožívá. Hlad uvádí nitro do trvalého chvění, nouze činí člověka zlým a energie po týdny potlačovaná se odškodňuje bouříc obrazotvornost. Stojí s vozem někde u vesnice na zasněženém suchopáru nebo za větrem v pískovně, jejíž ochrannou závějí vedou jen jejich stopy. Žak, Olga a otec spí, v prknech popraskává mráz a okenními tabulkami vysoko zarostlými ledem sem hází světlo měsíc. Tehdy se objevují obrazy. Nepřirozeně jasné a nemíšených barev jako pod velmi ostrými reflektory. Fricek vidí jakousi divokou strž ve skalách. Její balvany jsou hrotité, po nich se plazí lišejníky a jehličím se rozlézají vyčnívající kořeny smrků nedobrými křivkami. Tam zápasí oni dva. Těla mají přitisknuta k sobě, nohy propleteny a rdousí se, napínajíce poslední síly. Ale on, Fricek, vítězí. Velkým rozmachem shazuje nepřítele do propasti a jeho tělo skáče po hranách skalisek, lebka o ně naráží, tak směšně jako v nějaké hře, praská, rozbíjí se a zbarvuje kamení krví. Vysoko nahoře stojí Fricek s hlavou vztyčenou a s rukama v bocích a po boji tak vyčerpávajícím nabírá dlouhým vdechnutím vzduchu vonícího smrčím a zemí. A obrazy se střídají. Snad je sem opravdu hází měsíc ledovými čočkami na oknech. Teď vidí zmoklé houští s trsy kapradin a ostružiní, tmavé a studené, kde ho svázaného rozbodává nožem. Pozoruje oči vytřeštěné hrůzou. Ale neděsí se jich, sklání se k nim a říká: "Zbiroh, borový lesík, Vorlech!"
Och, sejdeme se, Josefe Havránku!
Do Králové Dvora nad Labem se opět dostali za pět čtvrtí roku, o mnoho dříve, než očekával. Ale na své pouti do jižních Čech se dověděli, že tam jsou neštovice, a protože při nakažlivých nemocech dělávají úřady kočovným lidem potíže, obrátili raději včas znova na sever.
Každou obcí, kterou se městu blížili, se zvětšoval Frickův neklid, a když někde u Opatovic zas spatřil Labe, zabubnovalo mu v spáncích. Ale ve vesnicích bylo třeba zastavovat a hrát. A tehdy se po prvé přistihoval, že nemyslí na práci a že cvičí s nechutí. "U všech čertů, co děláš? Co je s tebou?" vztekle na něho o představení zasyčel Žak, když při salto mortale Fricek upadl, a jen taktak že si v zápěstí nevykloubil ruku. Ale mohl na bratra vzdorovitě křiknout: "Nechci hrát! Nevydržím čekat! Jeďte!"? Už proto nemohl, že o své nenávisti nikdy nepromluvil a nikdo o ní nevěděl. Minuli Hradec, Smiřice, Josefov, Jaroměř, Kuks! Večer sedával ve vrbách na břehu Labe, vyjímal z kapsy nůž a již tak břitký brousil do ostří břitvy, zahrocoval a zkoušel na prutech.
Konečně zastavili na dolením konci Králové Dvora. A ještě téhož odpůldne, sotva vyklidili z vozu věci, s nikým se nerozloučiv a nikomu se nezmíniv, se Fricek rozběhl směrem k Vorlechu, aby zde byl dříve, než půjdou z práce dělníci.
Dospěl na silnici před továrny včas. Ze závodních bran počínaly vycházet první hloučky.
"Prosím vás, neznáte Josefa Havránka?" obrátil se na několik lidí asi stejného věku s ním, a když se tak tázal po prvé, chvěl se mu hlas.
"Toho?" odpověděl konečně mladý kovák v modré blůze. "Jakpak by ne?!"
"Kde pracuje?" vyrazil ze sebe Fricek.
"Vy myslíte jako tady?! Ale kdepak, ten tu dávno není, odstěhoval se už loni v létě."
"Kam?" ptal se rozčileně.
"Dělá někde v Brně nebo v Blansku."
Napětí povolilo. Jako by byl někdo přeťal provazec visuté hrazdy, na níž cvičí. Stál na vorlešské silnici a kolem něho se hrnul proud tkalců a tkalčinek, přadláků a přadlaček, pospíchajících domů. Ale viděl je jen v splývavé změti barev, tak, jak se jevívá svět při točích na hrazdě. Také mladý kovák se chystal jít, ale Fricek, nevěda vlastně, co mu ještě chce, ho nehodlal pustit. Byl to přec jen malinký cípeček, za který posud držel Josefa Havránka.
"Vydělává mnoho?" zeptal se rychle.
"Dosti. Je montérem. Proč se na něho vyptáváte?" A prohlížel si neznámého mladíka trochu nedůvěřivě.
"Je to můj příbuzný. Bratranec."
"Aha! To byl správný kluk. Toho jsme měli rádi."
"O Josefovi Havránkovi přec mluvíte..."
"No. Pochází tady někde, myslím, od Zbiroha."
"Ano. A rádi jste ho měli?"
"Měli. Moc hodný kluk. Až ho někdy uvidíte, pozdravujte ho od Ferdy. On už bude vědět."
A kovák, pokynuv hlavou, šel.
Fricka se zmocnila lehká malátnost. Skoro ospalost. Stál netečně uprostřed silnice. Kolem něho proudily opožděné hloučky lidí, dohánějíce ztracený čas, a otíraly se o něho zápachy svých závodů.
A on ho tak hledal...! Celá ta dlouhá vorlešská pouť byla nadarmo...? Ach, Pane Bože, vydej mi ho v moc!
Přešli poslední dělníci a Fricek se nehýbal. Tovární průčelí, domy a obloha nabyly šedivé, zaprášené barvy... Ale dlouho-li zde hodlá stát na zpustlé silnici? A co tu vystojí? Unaveně se pleskl do stehen: Tak zas dále, Žaku, Olgo a tatínku!
A jelo se opravdu dále.
Po představeních v Králové Dvoře se kýval zelený vůz směrem ke Kostelci, hrázky na jeho boku se houpaly, vpředu šel tatínek se Sašou, vzadu u brzdy Sardanapal a po straně s pudlem dva mladí artisté, kteří měli červenobílá trika bez rukávů a byli ochotni poníkovi kdykoli zatlačit. A pak se jelo na Úpici, Polici, Pilníkov, Horka, do desítek vsí, kde se střapatí kluci těší na podvečerní parádu s bubny, a do mnoha městeček s představeními na večerních náměstích a do velkých měst se zastávkami na udupaných prostranstvích na obvodu továrních čtvrtí.
Byl právě čas poutí, a to je doba, kdy se na prostoře několika desítek čtverečních sáhů rve různými tóninami, tremoly a basy deset, dvacet flašinetů, těch obyčejných i oněch od kolotočů, od amerických houpaček, od komediantů, i těch, které se rozehrávají při dobré ráně ve střelnicích, kde tropí pekelný hluk píšťalky cukrové, dřevěné i kovové, trumpetky, plechoví slavíci, knikavé červené balónky, frkačky s litinovými kohoutky i s kohoutky s peřím, kteří vzlétnou na konci nadmutého pytlíčku, a je to doba křiku před stánky pernikářskými, plátenickými i oněmi za šest a po šesti a hráčů orlíčka - panna, růže všechno zmůže, panna, pták, růže, kobyla, sedlák -, kteří před četnickými chocholy utíkají i se svými stolky na druhý konec prostranství, a strýců s novými holínkami, zavěšenými za ohromná poutka přes rameno, tet s uzlíky a dětí se splácanými žaludky tureckým medem, lízavými bonbony a okurkovým lákem. Je to také vrcholná obchodní doba komediantů. Olga hraje na flašinet "Já mám trakař novej" a tatínek, stojící v šaškovském kostýmu na prkně hlediště, mlátí do bubnu a křičí ochraptělým hlasem do tlačenice a hluku svůj proslov, zesprosťačuje povolání tak hezké: "Sem; sem; sem! Sem Frantíku, sem Pepíku, sem maminko, sem Nanynko, tady je to, co se nedá zfendovat, tady je to, co hledáte a proč jste sem vážili tak dlouhou cestu. Právě začínáme. Venco, zazvoň!" A do sytosti toho natlachav o umění francouzského mistra těžké akrobacie Žaka a maďarského artisty Fricka, miláčků zahraničních hrabat, knížat a baronů, pere do bubnu a křičí: "Tady uvidíte hadí ženu, která si hlavu mezi nohama prostrčí, sama sobě na záda vlézt může a políbit se tam, kam jiný jen rukou dosáhne. Tato dívka byla divokým pronárodem na poušti opuštěna, od kupců nalezena a od maličkosti tak vychovaná je, že jen když na hlavě stojí, potravu přijímá a také tak svou potřebu vykonává. Tady se před vámi bude producírovat kozel Sardanapal, za oběť egyptským bohům určený, proto kněžími svého mužství zbavený, který teprve tak své moudrosti nabyl. Jen tady, tady je ten slavný Romulus, půl pes, půl vlk, který v přímé čáře pochází od jedné vlčice, která italiánského krále stejného jména porodila a svýma prsama odkojila. Tady uslyšíte mluvícího koně Sašu, je ze závodních stájí anglického hraběte Žralby, studené žere, teplé... ehm... teplé to z něj vychází a řekne každé slečně, jestli je ještě panna, ale která se bojí, ptát se ho na to nemusí..."
Trpěli tatínkovi někdy jeho žvásty. Byla to pokladní věc.
A zase se nevzpomínalo. Ale nezapomínalo se.
Právě tato doba jejich putování byla velmi hezká. Snad proto, že se jen zdálo, jako by hráli obecenstvu, a že zatím hráli jen sobě. Je-li možno ty pěkné hry ve třech nazývat prací, pracovali mnoho i mimo představení: na provaze i na zemi, v ekvilibristice i žonglérství a ovšem na visutých hrazdách, neboť ty zůstaly láskou a velkou ctižádostí obou bratrů. A stalo-li se někdy při příjezdu do města, že tam zastihli cirkus, a to arci znamenalo trochu zasakrovat a chystat se na ráno do jiné štace, neopominuli nikdy večer si koupit lístek, aby přehlédli, co dovedou jiní a co oni. Stojíce až nahoře u plátna na poslední galerii, rýpali se lokty při efektních podvodech, které se pojmenují "Jízdou smrti" nebo "Sázkou života", kdy bubínky muzikantů vřeští jako pominuté a hlupáci trnou úžasem, zatím co slečinka připevněná na kladce sjíždí se strakatým paraplíčkem po šikmém drátě rovnou do náručí livrejovaných sluhů, ušklebovali se při nejapném vystřelování člověka z děla nebo při "Skocích přes propast", na kterých nic není, protože je pod mládencem síť jako malé náměstí; ale při práci opravdu poctivé na sebe mrkávali a říkali si tím zašilháním: "A tohle že bychom nesvedli? To by tak bylo!" Opravdu to dokázali. Často po dlouhé práci a zlobíce se na svá nepoddajná těla a tupé mozky, které si nedovedou vypočítat pravý čas a sílu, jakou třeba hlavou odraziti jeden z míčků, které mu bratr střílí svým čelem, a udělati to tak, aby na zpáteční cestě padaly partnerovi rovnou do kapsy šup šup šup, jako by to byla jen nějaká hra. Dosahovali také zde výkonů skoro dokonalých. Jen skoro. Neboť Žak, jak známo, byl divný hoch. Když už žert s míčky uměli a bylo třeba snad jen ještě dvakrát, třikrát jej opakovat, najednou ho cvičení omrzelo: "Ech, to není hezké!" a už se k němu nikdy nevrátili. Jako by si chtěl říci, že mu čerta starého záleží na té hlouposti, a že si chtěl jen dokázat, že by to také dovedl, kdyby chtěl.
Tatínek kdysi toužíval po ženské. Teď měli bezmála také tu, Olze docházel patnáctý rok, ale staré tatínkovo přání se vyplnilo trochu jinak a zvrtlo se dokonce proti němu. Neboť i když byla Olga v komedii ženou jen poloviční, byla v domácnosti celou, a poněvadž zdědila po matce smysl pro peníze a Žak ji pověřil správou pokladny, vymáhal na ní tatínek pětníky na kořalku jen těžce. To byla výhoda, neboť finanční talent oběma bratrům chyběl dokonale. Ti by byli stále jen něco pořizovali, visuté hrazdy ještě dokonalejší, niklované stojany k nim ještě vyšší, lana, koule, kostýmy, a byli ochotni vykupovat si krásné věci zimními týdny hladu. Ale byla to ona, která v dobách nouze uměla na dně beden mezi šatstvem nalézt vždy několik korun, a když i ty došly, ještě odněkud vyhrabali nějaké dvacetihaléře, zabalené v papírcích a ovázané hadříky. Hezká nebyla a příliš bledé oči hleděly z obličeje velmi osmahlého poněkud mrtvě, ale dotek jejího těla při cvičeních byl měkký, vláčný a lehounký. Bratři ji měli rádi. Jako by byli teprve teď objevili, že je na světě.
"Hop, hadrová panenko!" volával Žak, vymršťuje ji z visuté hrazdy do vzduchu.
"Hop, žábo!" křičíval Fricek, zavěšený v podkolení na druhou hrazdu, chytal ji rukama a házel znova bratrovi, do únavy, jen z rozpustilosti, "hophop!", až ona uřícená a zčervenalá výskala ve vzduchu mezi nimi.

Fricek seděl s bratrem v mateřídoušce na mezi krajské vesnice.
Bylo časně zrána, chladno a vše bylo zelené. Žak kouřil cigaretu a díval se do luk.
"Vymyslil jsem si pantomimu," řekl pojednou. "Sehrajeme ji... Byli dva milenci. Byla krásná a on ji měl rád nade všecko na světě. Ale ona ho nemilovala. Přísahala mu denně lásku, líbala ho na prsa, ale lhala. Nevěděl o tom. Cítil, jak slábne, cvičení se mu nedařila, na visuté hrazdě byl nejistý a jednou upadl z koně tak, že nemohl několik dní vystoupit. Zrovna jako nedávno ty, Fricku. To proto, že musil stále myslit na ni a na nic jiného. Nic si z toho nedělal, neboť mu byla dražší než jeho umění. A to bylo právě neštěstí. Jednou přišel domů a nenašel ji. Řekli mu, že odjela s boháčem, který jí nabídl šaty, šperky a peníze; ale kam, nikdo nevěděl. Tenkrát ho musili svázat řemeny, poněvadž myslili, že se minul s rozumem. Když se uzdravil, přísahal strašnou pomstu a volal za přispění ďábla..."
Fricek hleděl do bratrova obličeje, bral mu od úst slova a z vypravování rychle zpracovával děj hry.
On, Fricek, bude hrát milence, Olga v bleděmodrém kostýmu, se zlatými třásněmi kolem kyčlí a s kruhem na čele milenku. Vyznávají si lásku lichotivými pohyby těl, chodí spolu po rukou, hrají si; uniká mu vláčnými přemety a on ji znova dostihuje. Naznačuje, že odchází na lov, a ona mu přísahá věrnost. Když Olga osamotní, přijíždí na koni boháč - otec. Och, dovede si představit scénu s tatínkem, věčně stejným, který si ze všeho dovede vybrat nejsprostší, jak padá z koně, jak se rozplesklý na zemi šklebí, řičí, vyplazuje jazyk, klepe zadkem, znova se šplhá na koně a znova padá. Poplazí se k Olze po břiše, bojácně se jí bude dotýkat, očichávat a svádět necudnými posunky, které diváctvo tak miluje. Bere ji na koně k sobě a ujíždějí kolem manéže. Milenec se vrací z honu a pronásleduje je. Boháč proti němu vypálí z pistole ránu. Milenec klesne. Není mrtev, jen raněn na noze. Pak vykreslí kolem v písku kruh a zaklíná ďábla. A...?
"Přijde čert?"
Žak utkvěl pohledem v zeleni luk. Jeho pohybující se rty drtily dohaslou cigaretu.
"Přijde," řekl pevně, vykřikl to skoro, jako by se bál, že by se mohl někdo nalézt, kdo by o tom chtěl pochybovat.
Ano, bude to jedna z nejhezčích částí hry! Ďábla provede Žak. Fricek uprostřed kruhu na jedné noze, Žak vně. Nová hra drobných úskoků, lákání, útoků a obrany; běh kolem začarovaného kruhu a uvnitř něho celý tanec rychlých přemetů, kolébavý tanec na rukou, skoky a vířivé toče na nezraněné noze.
"Nu a...?"
"Ďábel přijde," řekl Žak klidně. "Milenec se mu zapíše krví a on mu za to poví, kde je má nalézt. Přestrojí se za žebráka, vezme hůl a mošnu. V městě vyhledá jejich dům a poprosí o almužnu. Najde je v pokoji plném zlata a drahého kamení. Leží na pohovce z černého hedvábí a jsou nazí. Boháč ji objímá a ona ho líbá na prsa..."
"Dál?"
Žakovi zablýskaly oči.
"Jeho rozbodá nožem a ji roztrhá v zubech."
Vychrlil ze sebe tuto větu jako jediné slovo, šeplavým hlasem, který vyšel z hrudi, na hlasivkách se sotva zastaviv, jako by s ní chtěl vyplivnout část plic.
Pak říkal slovo za slovem, kochaje se jejich zvukem: "Až je všecko rudé krví... Černé hedvábí, pokoj, jeho ruce, ústa, on celý... a všecko... Docela červené..."
Usmál se.
"Nu... a pak přijde čert... Přijde čert a odnese si ho do pekla. A on mu řekne: 'Děkuji ti, ďáble!' Pak se čert vrátí pro ty dva. Boháči chce vyrvat srdce, ale místo něho tam najde jen měšec s penězi. A když chce vyrvat srdce jí... nenajde tam vůbec nic... A konec."
Fricek nepochopil zpověď, která jednou vyslovena být musila. Ale proč se to stalo právě dnes za jitra chladného, plného rosy a slunečních paprsků, které nehřály? A proč se vtělila ve formu tak podivnou? Ale nebylo jejím účelem sdělovat, a žádost, vidět své vášně vtěleny alespoň do slov, byla ukojena jejich zvukem a ostrostí barev, které je provázely. Teď už bylo jedno, bude-li se jeho pantomima hrát či ne, tím spíše, že musí vypadnout jinak - ale dočista jinak.
Fricek rychle stavěl scény. Věděl, že místo pokoje plného zlata a drahého kamení uvidí neteční diváci jen stolek s talířem, z něhož bude otec s labužnickým mlaskáním pojídat rozkrájený chléb, pro ně že tu nebude pohovka z černého hedvábí, nýbrž jen dvě bedny přehozené pokrývkou a že stěží pochopí, oč jasněji o milenčině hříchu a nevěře promluví měkkost jejích přemetů a tanec jejích paží než nahost opravdová. Jsou to vlastně chudáci.
"To je hezké, Žaku," řekl, "to je opravdu pěkné! Mám to v hlavě už všechno srovnáno. Zahraji milence, ty čerta, otec boháče... ano?"
"Třeba."
Žakova pantomima byla skutečně provedena.
Fricek věnoval přípravám k ní velkou píli, zdokonaloval výstupy, vymýšlel cviky, učil Olgu a otce.
Žak k tomu přihlížel mlčky a bez zájmu.
V den představení se objevily na dvou stodolách plakáty, psané na balicím papíře a ne s příliš chybami. Zněly takto:

TELEGRAMM:
V Rakousko-Uhersku po prvé:
POMSTA ZRAZENÉHO MILENCE!
Veliká němoherní smutnohra,
sepsaná od prvních umělců světa.

Dovolujeme si zdejší uměnímilovné obecenstvo upozorniti na tuto hru, která dnes po prvé bude v našem mocnářství provedena. Nabízíme odměnu

1000 KORUN

tomu, kdo by nám dokázal, že nemluvíme pravdu.

Tato dojemná hra byla dávána teprve dvakrát na světě mimo naše mocnářství. Po prvé měli jsme čest hráti ji před Jejich Veličenstvy SULTÁNEM TURECKÝM a jeho paními manželkami, po druhé před jeho Výsostí panem hrabětem Z BRABANTU a jeho komonstvem.
Oba mocnářové odměnili nás bohatými dary a potleskem a turecký sultán dal naší umělecké společnosti ŘÁD SVATÉHO MOHAMEDA, který na požádání ukážeme.
Vážené obecenstvo zdejší slavné obce je známo velkou uměnímilovností, a jsme proto jisti, že si nedá ujíti tak vzácnou příležitost a náš podnik váženou návštěvou poctí.
Vzhledem k velikým výdajům, které jsme měli s pořízením nutných obleků atd., dovolili jsme si zvýšiti vstupné za osobu o 2 h, což nám zajisté slavné publikum ve zlé vykládati nebude.
Znamenáme se v dokonalé úctě

ŘEDITELSTVÍ.

Toto překvapení připravila společnosti Olga. Ona, která jediná měla smysl pro peněžní hodnoty.
Učinila tak tajně, jako schovávala koruny a dvacetihaléře. A věru nebyla snadná věc složit podle vzoru cirkusových návěští na městských nárožích tak krásný plakát a psát jej zahroceným dřívkem někde na prknech za humny; ale Olga už byla taková. Neprozradila se ani v den představení, tichá a skromná jako vždy, a teprve když se Fricek vrátil z ranní pochůzky, vběhl do vozu, a zubě se, zasadil jí ránu do plecí, dala se do smíchu.
"Kde máš, žábo, turecký řád svatého Mohameda?"
"Mám," řekla pyšně.
"Ukaž!"
Sklonila se k bedně a zpod oděvů ze dna vytáhla pečlivě zabalený řád, jaký dávají ve střelnicích odměnou za dobré rány. Pozvedla jej do výšky. Pak jej připjala Frickovi.
Fricek vystoupil na stolici, naladil obličej co nejvážněji, a poklepávaje si na prsa, pyšně opakoval: "... který na požádání ukážeme."
Rozveselil se i Žak, jindy tak přísný, a otec, sedě obkročmo na bedně, vyrážel ze sebe hrubý, zajíkavý smích: "Je to holka šikovná!" Probudila se v něm otcovská pýcha.
"Najednou!" odpověděla jaksi uštěpačně, a stydíc se vyzývati pochvalu, sebrala ne ještě zcela hotovou ďáblovu kapucu z černého klotu a sedla si s ní na stupně vozu.
Úspěch hry byl velký; peněžní i mravní.
Němohru dávali po prvé v neděli odpoledne na návsi při flašinetu, na který směl hrát, a byl na to velmi hrdý, nejhodnější hoch ze vsi, a nikdo neodešel zklamán.
Sourozenci podali nejdokonalejší, co uměli. Také otec byl lepší než obyčejně. Vymyslil si jemnůstku: přestrojil se za Žida, to tenkrát na českém venkově pořád ještě působilo: z uhněteného chleba si urobil velký nos, v obličeji se počernil, břicho si vycpal do velikosti bezmála chmelového žoku - však obecenstvo brzy uvidí, proč - vzal si rozbitý cylindr, kostkované kalhoty a roztrhaný kabát, z jehož jednoho šosu visel na motouzu svazek cibule, z druhého česnek. Publikum nevycházelo z nadšení. Ve výstupu, jednajícím v boháčově pokoji, provedl labužnickou scénu, přikusuje k chlebu cibuli a česnek, říhaje, krkaje, olizuje talíř a vytíraje si hrotem jazyka nosní dírky, k všeobecné spokojenosti, a ve scéně na pohovce z černého hedvábí dosáhl takového stupně sprostoty, že od těch dob nebyla ještě předstižena. Obecenstvo výskalo a chechtalo se, a on, povzbuzován jeho nadšením, překonával je i sám sebe.
Pak se objeví Fricek, oděný hadry žebráka. Prosí o almužnu. Vyhánějí ho a Žid mu dá rancem přes hlavu. Ale žebrák odhazuje mošnu a cáry, a stojí zde v růžovém triku krásný a pružný. Oči mu planou hněvem a pravice, v níž drží dýku, se zvedá. Poznávají ho. Zrádná milenka před ním padá na kolena, boháč leze po čtyřech, dávaje pozor, aby si nepoškodil své náramné panděro, boulí oči, vyplazuje jazyk, strachem se kroutí a třepe zadkem. Milenec nezná smilování. Probodne nejdříve ji, pak jeho.
Do arény vletí ďábel. Divoce se rozchechtá. Víří kolem mrtvol, tančí mezi nimi, přenáší se přes ně skoky. Je spokojen. Vyjímá smlouvu, kterou se milenec zavázal vydati mu duši, a domáhá se zaplacení. Mstitel se nezdráhá. Jen hlavu sklání. Ďábel ho bere za ruku a oba metají přemety do šatny.
Zde zůstalo obecenstvo zřejmě neuspokojeno.
"Jéjé!" ozval se reptavý údiv v tlačenici chlapců. K čemu to? Což nebylo mnohem jednodušší toho čerta také probodnout? Jaký hlupák je ten milenec!
Ale nespokojenost byla plnou měrou nahrazena scénou hned příští.
Ďábel se vrací. Sklání se k milence. Přikládá jí na srdce dýku a rychle přikrývá Olgu svým tělem, aby nebylo vidět, že kámen, který jí vyřízl z těla, si vlastně vytáhl z rukávu. Kroutí nad podivným srdcem hlavou, diví se a ukazuje je obecenstvu. Pak si kleká k žoku Židova břicha, párá mu je, to jest rozpíná mu kostkovanou vestu, a souká mu z kalhot střeva, celé metry hovězích a vepřových střev, nadmutých vzduchem a zavázaných provázky, vytahuje odtud také jaternici a jelito a pět uzenic, a když je to všechno na hromadě, nalézá ještě měšec peněz. Bere oba zavražděné za ruku a odkozelcuje s nimi. Žid táhne za sebou střeva, klopýtá přes ně, zamotává se do nich, řičí a šklebí se.
Obecenstvo se již ani smát nemohlo. Výskalo a křičelo, hoši ječeli a drali se přes lavice, chtějíce toho Žida jen ještě trošičku vidět, ženské pištěly vysokými hlásky a v to se mísilo hromobití potlesku.
Otec opletený střevy se musil ještě třikrát objevit na scéně. Jeho vystoupení vzbudilo vždy nový smích a potlesk neměl konce.
Pantomima byla večer opakována při světle petrolejových pochodní.
"Hezky jsme si to, Žaku, vymyslili," pravil Fricek, když se odstrojovali.
"Hezky jste si to vymyslili," řekl Žak.
Té noci měli všichni důvod spát dobře, nejprve Olga, která z večerního příjmu schovala hodně korun. Ale Fricek nespal. Ležel na zemi na slamníku a oči měl doširoka rozevřeny.
Té noci porozuměl všemu.
Pochopil to tak náhle, jako když rozžehnuté petrolejové pochodně osvítí lesklý písek manéže, zelený nátěr vozu, bělost prken a pestrou směsici hlav za sedadly.
Jak bylo možno nevěděti to již dávno, neviděti to ještě dnes, před chvílí, kdy hrál Žakovu pantomimu?
Chtělo se mu vstát, připlížit se po špičkách k Žakově posteli, pohladit ho po ruce a zas tiše odejít.
Jak ho miloval v této chvíli!
Té noci porozuměl výrazu, který tkvěl v Žakově tváři tenkrát, když vedle sebe leželi u potoka v mohutných listech vstavačů. Pochopil i slast doteku dvou nahých těl, spočívajících v pokoji plném zlata na pohovce z černého hedvábí, rozkoš teploty růžového těla, rozbodávaného nožem a trhaného zuby; sladkost krve na jazyku, vůně v nozdrách, její rudosti a její vřelosti.
Všichni spali.
Také Žak.

***