Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Pojednou se mu zdá, že se v úvozu ode dvora míhá černý stín. Pavlína! projelo mu hlavou, ale hned se rozpomněl, že stoh leží mnohem blíže. Stín je ještě daleko, jen neurčitá tmavá skvrna uprostřed měsíčního jasu. Není možno ani vypozorovat, je-li to muž či žena, jeden nebo více lidí. Dává ruce k očím, přimhuřuje víčka a dívá se upřeně. Výhled má dobrý a sám je skryt stínem mlází. Dýmku zastrčil do jehličí, aby ho neprozradila.
Stín se blíží. Rozeznává nohy, jak se sunou vpřed a zanechávají mezi sebou světlý prostor. Tedy muž! A sám...! Kdo je to? Zná ho...? Blíží se; rychle; dlouhým, klátivým krokem. Joska se skrývá do houští a nad mez vystrkuje jen hlavu. Chodcův krok se mu zdá povědomý, ta dlouhá houpavá chůze s rukama poroztaženýma a s hlavou skloněnou k levé straně... Co...?! Mýlí se?! Nebo je to opravdu tak...? A... a... a... For...? Ano, ano... Forko Firky. Co tu hledá? Kam jde? Do stohu? Zasmál se myšlence, že tam leží Pavlína, a představuje si, jak se Forko podiví, až ji tam nahmatá... Ale stoh leží nalevo, byl by se již dávno dal z cesty přes strniště... A on jde stále blíže. Tulák schovává do roští už i hlavu a něco ho napadá, čemu se usmívá. Nahmatává dýmku a zasouvá ji do kapsy.
Ráz, ráz, ráz! V noci je slyšet kroky daleko.
Když oba dělí už jen několik metrů, Joska slabounce zasténá.
"Uááh!" zaznělo úpěnlivě do ticha.
Forko se zastavil. Ohlédl se, jako by si nebyl jist, slyšel-li dobře, či je-li to jen mámení. Ale hned se dal v další chůzi.
Ale zaúpění se ozvalo po druhé. Silnější a dvakrát za sebou.
Forkem trhlo. Rozhlížel se polo bázlivě, polo nechápavě, díval se okolo sebe a za sebe a utkvěl pohledem v nejčernějším místě mlází, právě na opačné straně, než ležel Joska. Ale nic se nehnulo. Chvíli sečkal a učinil krok, velmi opatrný, aby jej mohl ještě včas odvolat. Znova poslouchal, zkusil další dva, ještě se ohlédl, ale protože bylo úplné ticho, dal se klidně vpřed.
Joska ho nechal přejít. Otřásal jím tichý smích a nutkal ho propuknout nahlas. Když starý tulák asi pět kroků zašel, vysunul Joska z roští hlavu.
"Fóórkó!" zakňoural. Ale neřekl Forko!, nýbrž hóólkó, nebo kórkó a jméno mohl slyšet jen ten, komu tak přezdívali.
Forko se lekl více, než kdyby se mu bylo před očima zjevilo strašidlo.
"Kdo je to tu?" zařval.
"Fíírkíí," zaskuhral ještě jednou Joska, ale déle to již nevydržel. "Forko Firky!" vykřikl jasně a propukl v hlučný, řehtavý smích.
"Kdo je to tady?"
Joska vylezl z houštiny. Držel se za boky.
Starý ho poznal. A zachvátil ho vztek.
"Mordije!" zahulákal a skočil po Joskovi. Ale ten byl mrštnější, uhnul se, jal se pelášit z lesíka. Forko za ním. Zanechal však brzy marného namáhání.
Joska doběhl na pole a vida, že je v bezpečí, sedl si do dřepu, a pohu­puje se v kyčlích, starému se vyškleboval.
Ale ten nerozuměl žertům.
"Josko! Prach sajraj! Já tě dostanu. Však já tě dostanu!"
"... óórkóó... íírkíí!"
"Josko! Nevinčuj si mě... Krucifix...! Já se s tebou tady honiť nebudu, ale my se ještě někde uhlídáme, a pak řetězama dybys k nebi byl přivázanej, jako žábu tě, kluku, rozterhnu... Živej nevodlezeš, Josko!" řekl ještě. Pak si odplivl a šel.
Joska vstal. Chvíli se rozmýšlel; že Forko nehrozí žertem, věděl. Dal se přece za ním. Ale zpovzdálí, aby měl včas potřeby útěku těch několik kroků náskok, a nepouštěje ho z očí, aby se snad Forko neschoval v hájku u cesty a pak na něho nevyskočil.
"Ty... Forko!" volal na něho chlácholivě.
Ten neodpověděl.
Zas kousek šli.
"Forko?!"
Forko se zlostně obrátil a napřáhl pěst. "Vodlez!" zasyčel.
"Tak kuš, Forko, dyť já jen z legrace... Kam deš?"
Dostal nezdvořilou odpověď.
Bylo to již blízko starého lesa. Tam se cesta ztrácela v čiré tmě mezi kmeny stromů, kamením a podrostem, a zde starého bez nebezpečí následovati nemohl.
Učinil tedy poslední pokus smíru.
"Ty, Forko, tak počkej!"
"Tak poď!" a zastavil se.
"Jo, a ty mně namlátíš... Něco bych ti řek, Forko, dybys mi nic neuďál."
"Co?"
"Řekni, že mně nic neuděláš!"
"No ne."
"Já vím... řekni: Ať mě hrom zabije."
"Tak ať mě na místě hrom zabije!"
Joska přistoupil blíže. Ale dva kroky do zásoby si přec jen ponechal.
"Tak jistě?" ptal se nedůvěřivě.
"No, neboj se!"
Joska učinil ještě krok, ale vtom na něho Forko, který zřejmě z hromu strach neměl, skočil, chytil ho za límec, a aby učinil spravedlnosti zadost, vlepil mu pohlavek, až se Joskovi v očích zajiskřilo.
"Já ti dám, kluku, vystupovať v noci na lidi!"
Když se Joska vzpamatoval, jal ho nad tou věrolomností prudký hněv a chtěl se na zákeřníka vrhnout. Ale včas si to rozmyslil, Forko měl nůž, on nikoli, a pak ani s nožem nebylo radno pouštět se do starého medvěda. Forko se chraplavě chechtal a Joska uznal, že bude nejlepší, když se dá také do smíchu.
"Ty potvoro!" ulehčil si jen, drbaje si hlavu.
"A to buď rád, žes nedostal víc. Fuj, psotník jsem z tebe, kluku, moh dostat... A teď pojď!"
Dali se na cestu. Josku brněla hlava, ale bylo třeba zapomenout.
"Kam?" zeptal se.
"Neptej se a pojď."
Přešli mlázím do starého lesa a zavřela se nad nimi tma. V nejbližší blízkosti bylo vidět jen několik pňů a na lesní cestu a na borůvčí hodil měsíc větvemi několik stříbrných skvrn, které však spíše mátly, než pomáhaly.
"Vo holubech vím," řekl Forko.
"Vo holubech?" opakoval udiveně Joska.
"Vím. Ale mluv tiše!"
"A co s nima?" šeptal mladý.
"A krásný, poudám, staváci. Hostinskej Janoušek ze Lhoty říkal, abych mu ňáký zavopatřil."
"A co ti dá?"
"Něco dá, to víš. Kořalky dáť musí a pak se už něco našikuje."
"A to mám jako jíť s tebou?" řekl Joska.
"Toť!"
"A co ty mně dáš?"
"Leda ještě jeden záhlavec, esi chceš... Mám tu tři krejcary."
"Dej!"
Joska natáhl ruku a Forko mu je ve tmě vysázel.
"Ale teď buď zticha," řekl. "Po cestě nepudem. Moh by nás tam někdo potkat, třá hajnej... Esi není v hospodě, tak to von stejně chrápe, ale čert nikdá nespí, to víš, a pak si nadejdem."
A Forko zavedl druha z cesty na pěšinu: mezi stromy a do temnoty ještě hustší.
"Vyznáš se tu?" ptal se Joska, suna nesměle vpřed nohy.
"Toť se zná! Jen abys nekobert, je tu kořání. Derž se mě!"
"Počkej! Kde je to?"
"Pod hájem; k Borovičkám."
Slap je rozsáhlý a oba kamarádi, starý napřed a mladý přidržuje se zezadu jeho kabátu, klopýtajíce a chvílemi scházejíce z pěšiny mezi kapradí a ostružiní, šli dlouho. Konečně počali rozeznávat okrajové kmeny stromů a za chvíli stanuli na rozhraní lesa a polí.
Rozbřeskovalo se již letní jitro a na tmavě šedivé obloze se seskupovaly špinavé šmouhy. Cíl jejich pouti ležel před nimi: krátký svah obdélníkového tvaru, vklíněný do černého lesa. Několik pokosených polí, úzký lán brambořiště, záhon s dozrávajícími makovicemi, pět křivých ovocných stromů a čtvereček zahrádky se zborceným plotem. Uprostřed mýtiny stála chalupa a chlívek, který bylo nutno z boku podepřít koly. Vše bylo obestřeno řídkým podýmím a trhající se temnotou.
"Je už den," prohodil mrzutě Joska a zachvátil ho neklid.
Skutečně. V téže chvíli se v chalupě rozkokrhal kohout a z dálky z vesnice sem dolehl tlumený hlas, který mu odpovídal. Nad lesem se vzneslo hejno vran, a když ucítily ranní chodce, zahnuly nalevo a divoce se rozkrákaly. Joska se díval, jak letí: několik zmítajících sebou skvrn na šeré obloze. Vzpomněl si na zlá znamení.
"Hele! Vrány!" řekl.
Ale Forka vrány nezajímaly.
"A dej pozor, abys je nezamáčk, Josko! Pytel mám pod vestou. A teď pojď! Všecko ještě spí. Neboj se nic!"
V Joskovi se při těch slovech trochu zatetelilo srdce.
"Psa nemaj?"
"Ne. Vonehdá jim ho hajnej v lese zastřelil."
Forko se dal přes pokosené políčko a příč brambořištěm. Joska za ním.
Došli k stavení půl roubenému, s trámy a mechováním přerušovanými malými okénky, půl kamennému, kde byly chlévy, jejichž výpary prosakovaly na omítce velkými rezavými skvrnami. U této strany se tuláci zastavili.
Forko pozdvihl oči k lomenici, kde z polozetlelého dříví zely otvory s bidélky, a Joska ten pohled pochopil.
"Ale jak k nim?" zašeptal.
Forko neodpověděl. Odplížil se někam za chalupu a za chvíli se vrátil s krátkým štěpařským žebříkem. Byl zde asi dobře obeznámen.
Přistavil jej k lomenici.
"Tak lez!" řekl, vytahuje zpod vesty pytel po uhlí. "Esi ti budou díry malý, můžeš kus vylomit; dříví je shnilý."
Mladý se vyšplhal nahoru, Forko s rozevřeným pytlem o několik žebřin níže. Joska se ještě jednou ohlédl, a vida druha klidného a připraveného, vykasal rukáv a sáhl do otvoru. Holubi spustili pekelný hluk, vyskakovali, tloukli sebou, bili do stěn, jako by to ani holubi nebyli; ale nemohl je nikdo slyšet, jen dole pod nimi kráva táhle zabučela, a té se nebylo co bát. Joska vytahoval z úzkého otvoru holuba po holubu, krásné ptáky, máchající prudce křídly, podával je Forkovi a ten je nemilosrdně strkal do pytle.
"Dost! Čkej!" řekl Forko. "Zadusili by se nám."
Sestoupil, zavázal měch motouzem a položil jej do trávy. Pytel sebou ještě chvíli házel, pak se uklidnil.
"Tak... a teď pomalu...! Je jich tam ještě moc?"
"Ne; jen pár."
"Tak podávej!"
A znovu putovali ptáci do Forkových rukou. Zmáčkl každého pod křídly a zakousl se mu předními zuby do temene hlavy. Křuplo to trochu a holub zběsile zatřepetal křídly.
"Poslední," oznamoval Joska hrdě.
Forko nastrkal zabité ptáky za košili. Pytel podal mladému.
"V lese na mě počkej!" řekl, rozvazuje provázek, který mu konal službu řemene nebo šlí.
"Věříš tomu?" zeptal se Joska.
Forko něco zabručel. Neznamenalo to ani ano, ani ne, ale cosi tak, že taková věc nikdy nemůže škodit. No to už je taková pověra.
Joska se dal s pytlem přes pole do lesa.
Rozednilo se. Tma se rozplynula a mlhy stoupaly. Odněkud se tu objevili vrabci ještě trochu nedospalí a na hnojiště vyvedl svou družinu kohout a spustil namáhavé intrády. Brambořištěm se z nočního lupu plížila do stavení černá kočka. Bylo šero a sychravo.
Forko dohonil Josku ještě před hájem.
"No tak vidíš!" řekl spokojeně.
Zašli do hloubky lesa ještě nerozedněného a vyhledali si mezi kmeny místo obrostlé dokola divokým podrostem. Forko vytáhl z kapes kousky motouzů a útržky hadříků, pořádně si je srovnal na kolenou, pak rozvázal pytel, vyjímal odtud holuby celé ušpiněné uhelným prachem a svazoval jim spárky. Ani se příliš nebránili, jen srdce jim prudce bila. Pak rozložil na zem ty zabité a přehlížel výtěžek lovu.
"Chceš jednoho?"
Joska se na ně podíval, viděl najednou, jak jsou hezouncí, šedaví a modří, s malinkými hlavičkami, s chocholkami a umrle sklopenými krčky, a bylo mu jich líto.
"M ne," řekl. "Ty ho spíš vodbudeš, máš známý. A upraviť je není kde... Rač krejcary dybys měl."
"Nemám, ale až přijdeš do města, dám ti."
Les se rychle rozsvěcoval.
"Pojď!" řekl Forko.
Vstali.
"Dám se támle přes kopec na Lhotu. Donesu Janouškoj holuby. Po cestě by mě moh někdo potkat... Ale kousek s tebou ještě pudu."
Ale vtom se stalo něco neočekávaného.
Forko se pojednou prudce obrátil.
Povyskočil, odhodil pytel a dal se v divoký běh.
"Halt! Halt! Háált!" zahřmělo do ticha, a les, tak náhle ze spánku vyburcovaný, opakoval... ať... ať... ááá...
Také Joska se obrátil. V zlomku vteřiny se mu v zornicích kmitly čísi oči a rezavý knír a přílba a světlý bajonet s blýskavým hrotem; a kousek dále sem ještě kdosi spěchal. Ale to bylo jen na okamžik a jako v snách. Ucítil prudký, tupý náraz do týla, který mu srazil lebku zpět.
"Bestie!" zařvalo mu něco do ucha, až se mu hlava zatočila, a ostré prsty se mu zaryly do krku. Les se znova rozhučel. Joska zachroptěl. Před očima mu vystoupla mlha a nohy pod ním poklesly. Zdálo se mu, že slyší dupot kroků a že někdo říká nějaká slova, ale to vše bylo jako ve mdlobách a cítil jen prsty, svírající mu krk a bránící mu vydechnout.
Ale to trvalo jen okamžik. Násilně zamžikal očima, aby pochopil, co se děje. Vše bylo jasné; také hlava. Nebylo kdy, bylo třeba jednati velmi rychle. Jal se povolovati kolena a hroutit tělo, jako kdyby klesal. Cizí prsty a tlak trochu povolily. Vtom se vytrhl, prudce se obrátil a vzduchem se mihla jeho pěst. Zase spatřil vous a oči a bajonet a ucítil okamžitý bolestný úder v kloubech, jak dopadly na tvrdou kost nosu. A běžel. Letěl, skákaje přes balvany a pařezy stromů dlouhými skoky, s hlavou v ramenou a takřka se nedotýkaje země. Cosi divoce zařvalo. A hned následoval jiný zvuk, krátký a úsečný jako zaprásknutí bičem, pak jako úder paličky do bubnu, ale hned se bubínek rozvířil divoce a za ním celý orchestr, kotle, fagot, basbombardon a uprostřed kapely píšťalka, trhající nervy. A týž zvuk, krátký a praskavý, který se znova vedral do neutuchajícího hukotu lesa; ale tenkráte zaslechl ještě jiný, daleko jasnější, jako kdyby rozdrážděná vosa přeletěla kolem ucha.
Joska utíkal.

Zastavil se až na protější straně lesa, blíže stohu, o něco výše, než odkud před několika hodinami strašil Forka. Zdálo se mu, že zde již nemusí běžet, zde že je meta, jíž chtěl dosíci. Bylo mu špatně. Cítil slabost a tlak v prsou, spánky mu bušily a pálily ho nohy. Stíral si rukávem z čela pot a rozevřenými ústy lapal vzduch.
Byl již den. Nad městečkem stálo slunce obestřené dosud mlhou a břidlicové střechy s kostelní věží svítily zakaleným leskem olova. Lidé již vycházeli do polí a po cestě ode dvora jel prázdný selský vozík, tažený strakatou kravkou.
Díval se na dobytče, jak pomalu sune nohy, a na sedláka ve vysokých botách a s bičem.
Joskovi se ponenáhlu vracel dech a tlukot v hlavě ustával. Usedl do borůvčí. Země ochlazovala a hluboko sehnuté větve smrků nad ním byly plny syté vlhkosti letního jitra. Mezi chvojí se usadil střízlík, poskakoval, vrtěl hlavičkou a na vrcholu mezi jehličím přeletovaly pěnkavy. Kam až dosáhl rukou, sbíral borůvky a rozbolavěnými chodidly stíral z trsů rosu.
A jak se Joska dívá na ptáky, únava mizí a přepadá ho jiná, příjemná, pocit sladké únavy, opírá hlavu o rozpraskanou kůru stromu a oči se mu zavírají.
Vlastně ne: není to příjemné a sladké. Zdá se mu, že na něco zapomněl, na něco velmi důležitého. Neví, co to je, ale visí to všude kolem něho, lehá mu to těžce na hruď a usedá na palce u nohou, které vyrostly do obludných rozměrů; snad jsou to nějaké ohavné barvy zelené a růžové, které svírají srdce a nedovolují zhluboka vydechnout. A přicházejí lidé, z velké dálky sice, ale stále se blíží, jdou proti němu a házejí rukama a vedou strakatou krávu a ta zase hází nohama. Joska chce utéci, ale klopýtá a padá. Chce se zvednout, nemůže.
Trhl sebou a vyskočil.
"Co je to?"
Nic není... je sám...
Ale náhle padá jeho zrak na kraj městečka. Joska vstává ze země.
Ano! Zámek! Velká trojkřídlá budova s lesknoucí se střechou a s mnoha hromosvody. Stojí u Jizery, obklopen košatými stromy, a křičí do kraje. Jeho ošklivé barvy, zelená a masově růžová, tak pronikavě křičí, že je člověku až úzko. A z barev vyskakuje pan hejtman s cigaretou v ústech a pan soudce utíká a pan dozorce s knírem a nechávají tam bílé papíry a listiny a kalamáře a černé knihy a žluté lavice.
Jímá ho ošklivý pocit. Co zde vlastně chce? Neměl v úmyslu vracet se do města.
Utkvívá zrakem na ozářených střechách domů. Vidí pyšné tváře měšťáků, jak se utrhují, vyčítají práci a sílu, Markusův krám, pana starostu se zlatými brejlemi, Petra Vodseďálkova s psovským vozíkem, městského policajta, domy s otlučenými rohy a špinavé dvorky, kam skládají smetí, staré bedny a sudy po petroleji. Jímá ho odpor proti všem těm lidem, z nichž si každý myslí, že je tím nejlepším na světě, kteří chodí pěkně oblečeni a nosí i v létě boty, prodávají v krámech, obědvají, večeří, v deset hodin lezou do postelí a to vše dělají, aniž vědí proč a jen tak ze zvyku. A zámek! Ohavný, se zelenou a masově růžovou barvou!
Co zde chce? Kam jde? Až teď se rozpomněl, že po něm stříleli, že ho honili a že byl v nebezpečí života. Jistě! Musí utéci, pronásledují ho četníci!
Obrátil se do lesa. Týmž směrem, kudy šli v noci s Forkem a odkud před chvílí přiběhl. A teprve když urazil kus cesty, si vzpomněl, jak nemoudře si počíná a že jde vlastně do rukou četníkům.
Uhnul z cesty napravo, směrem k údolí, kde teče řeka. Sejde dolů, najde brod mezi třetím a čtvrtým tunelem a dá se přes kopec k horám. Šel rychle.
Netrvalo dlouho a dospěl konce starého lesa a stanul před srázem, v jehož hloubce proudila Jizera. Vysoké smrky zde ustoupily chorobným břízkám, které se jen stěží zachycovaly mezi skalisky, pokřiveným jívám, ořeší a spleti šípků a ostružiní, která pokrývala štěrk a balvany. Asi v třetině svahu pod ním blýskal ozářenými kolejnicemi krátký výsek železniční trati, ztrácející se v černém otvoru tunelu. Po skalách se táhly telegrafní tyče a na stráň byl přilepen bílý strážní domek s malou zahrádkou a s červenobílým signálem. Před domkem stál hlídač v modrých kalhotách, bez kabátu a štípal pařezy; jeho ruce s blýskavou sekerkou se zvedaly nad hlavu a bylo dříve vidět, jak sekerka dopadla, a teprve za chvíli slyšet tupý úder o dřevo, jejž opakoval les. Dole v divoké strži pod železničním náspem, jsouc z obou stran sevřena horami, hučela řeka, prodírala se útesy, skákala přes balvany, křičela, šuměla a házela bílé pěny. A do strže bilo plné slunce. Slézal svah. Zadržoval se břízek, rozdíral si ruce a nohy o skály a pod jeho chodidly se řítilo kamení. Sesunul se na trať a dostal se také přes železniční násep, vkliňuje prsty do mezer mezi stavebními kvádry. Stanul u Jizery.
Ze břehu vylétla s krákotem vrána, zamávala křídly a snesla se na balvan uprostřed řeky; klátila černým tělem a pozorovala zpovzdálí vetřelce.
Posadil se na kámen a záda opřel o začernalou skálu. Vybujelo na ní několik trsů kapradí, po stěně stékala v tenkých křivkách voda a kapala na omšelý štěrk. K jeho nohám naplavila řeka písek se slídovými zrny, v němž se povalovaly zčernalé úlomky větví a sluncem i vodou ohlodaná šiška.
Objal rukama kolena a zadíval se do proudu.
Konečně! Ano, zde je meta jeho putování, jen sem směřoval a nikam jinam dojít nechtěl! Tak krásně sám! Nikde človíčka a jen vrána se na kameni kývá. Nabral plnými plicemi vzduchu postřiknutého Jizerou a spokojeně vydechl.
Co se stalo včera?
Vybrali s Forkem holubník, udeřil pěstí četníka, stříleli po něm a předtím měl milostné dobrodružství.
Ach! To bylo již včera. Co na tom záleží?
Pod ním plynula řeka. Výskala mezi skalními srázy, házela vstříc slunci pěny, jásala a zpívala, přeskakovala v rozpustilém výbuchu balvany a tesy, tančila pod nimi ve veselých vírech, smála se a rozmarně se otírala o břehy. Nikoli, to nebyla voda, již možno nabrat do nádob a do konví, umýt se jí a napojit koně; ne voda, nýbrž řeka, živoucí tvor s živým tělem, řeka Jizera s živoucí duší. Zpívala písničku. Podivnou, barbarskou, tuláckou písničku s podivným rytmem a divokým spádem, s nemožnými verši a nemožnějšími rýmy, nad níž by se rozhořčili básníci:

Zelené jsou břehy a černé jsou lesy,
nebe jest modré a tvrdé jsou tesy;
nebude zítra, není již včera,
Jizera, Jizera.

Vpravo hora, vlevo hora,
dole stín a slunce shora.
Letím, letím, vír se vzteká,
řeka, řeka.

Bratře slunce, sestro vlno,
sestro vlno, sestro rybko,
sestro vráno, bratře strome,
bratře písku, bratře lístku,
zpívám vám písničku.

Opilá, opilá jasem a životem,
pěnami stříkám. Nač moje síla?
Balvany z cesty! Balvany z cesty!

Zelené jsou břehy a města jsou bílá;
nebude zítra, není již včera,
Jizera, Jizera.

Pestré barvy, zlaté slunce,
bratře břehu, matko země,
líbejte mě, líbejte mě!
Líbej, slunce, líbej, lístku,
líbej břehu, bratře břehu!

Sestro skálo, sestro pěno,
bratře mraku, bratře ptáku,
sestro sosno, bratře Josko,
jak je sladko žíti!

Joska poslouchal. Rozuměl té divoké písničce, a třeba neznal slov, zpíval ji spolu. Díval se na barvy a na stříbrné paprsky poskakující po vlnách a hlava mu klesala ke kolenům.
Hlava klesala a Joska usnul ukolébán Jizerou.