Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nebo též Jozka, Forko a Pavlína
• 1908
• povídka se odehrává ve městečku s chátrajícím zámkem, jenž byl prodán městské obci
• hlavním hrdinou je mladý muž Joska, který vyrůstal v chudobě a který nyní vede toulavý život; jeho matka byla provazolezkyně, již opustil starý kníže, a Joska se narodil z jejího vztahu s hajným
• po propuštění z vězení, jehož důvody nejsou v povídce specifikovány, Joska naráží na dalšího tuláka, Forka Firkyho; společně se zapletou do krádeže holubů, což vede k napětí a konfliktu s místními autoritami
• příběh zkoumá témata chudoby, osamělosti a přežití v proměňujícím se společenském prostředí

K řece, na kraj města si doprostřed zahrad se stoletými habry, jilmy a břízami zeširoka lehla velká trojkřídlá budova a nad její čelní bránou tkvěl ve zdivu knížecí znak, do pískovce tesaný a masivní: rozprostřený hermelínový plášť s třapci a s korunou nad ním. Ale pýcha stromoví, které tu blízkostí vody dorůstalo rozměrů opravdu vzácných, a sláva šlechtického erbu se s pravdou poněkud opožďovaly, neboť kníže pán se z vnucené hospodárnosti rozhodl pronajímati staré sídlo státu, který sem soustředil veškerou svou okresní c. k. moc. V klenutých chodbách šramotily teď kroky obeslaných stran a na dubových dveřích, zasazených do stěn nadmíru silných, visely černožluté tabulky kanceláří okresních, soudních a berních. Důstojnost zámecké kaple, kam skládali makulaturu, byla udržována pouze tím, že v ní veteráni uschovávali spolkový prapor, v panských pokojích se usídlil pan hejtman s rodinou, do čeledníků se nastěhovali úřední sluhové, do sklepů skládali pivovarští led a ze zamřížovaných okének vězení, těch, kde kdysi sedávali selští paličáci, vyhlíželi v rovině zahradních záhonů už jen tuláci a drobní zloději.
Zámek připomínal slávu rodu svých vlastníků, která také rychleji chudla než stárla. Voda z děravých okapů namalovala na jeho zdi roztodivné šmouhy, omítka opadávala v celých plochách, hromosvody byly rezavé a nakřivo, břidlice rozbitá a jilmy, habry a břízy se draly kořeny do základů a naplňovaly budovu vlhkostí. Okresní hejtman nestačil podávat prosby, žádosti a stížnosti, soudcové a berní adjunkti, úřadující s plédy na nohou, se stávali ke stranám mrzutými a děti sluhů z přízemí měly po anglické nemoci křivé nohy.
Ale zámek, třeba zchátralý, zůstává přec jen zámkem. Jen když důstojnost zbývá. Pravda, už to není, co bývalo, svět se mění, páni se střídají, ale proti minulosti dávné a dávnější se přec jen nezměnilo tolik, aby zde jako vždy nestál s temenem pyšně vztyčeným nad koruny stromů jako věčné: "Nenáviďte si, ale bojte se, lidičky!" Knížecí erb nad vraty a dvouhlaví orlové mezi okny se snášeli docela dobře.
Ale kníže pán, jsa nedávno donucen peněžními starostmi, prodal své panství městské obci. A tak se stalo, že se v majetek města dostal také zámek, že přešel z rukou knížecího rodu do vlastnictví kupců, řezníků a hostinských. Opravili střechu, vyměnili ztrouchnivělé okenní rámy, zřídili byt hejtmanův a úřadovny, nádherné břízy prodali kolářům na oje, kamenný erb vyňali ze zdiva a na jeho místo pověsili plechovou tabuli s městským znakem, rozmarně veselou to práci místního řemeslníka: rezavého jelínka u akvamarínového potůčku na louce a s pěti opravdu zlatými hvězdami na blankytné obloze. A budovu nově natřeli; ohavně zelenou a masově červenou barvou. Zdi brčálově, římsy růžově.
Co nedokázaly věky, způsobila nová, nedůstojná vlastnice za několik neděl. Starý, odkopnutý panský služebník se zachvěl. On, který kdysi železně vládl těmto měšťákům, zavyl hanbou a křičel svými barvami do celého kraje, kvílel a zalykal se bolestí, hrůzou, hněvem a studem.

Kdysi na konci srpna, za neobyčejně parného dne, se několik minut po poledni otevřela malá dvířka vyříznutá do těžkých čelních vrat a v nich se objevil tulák: mladý hoch, asi dvacetiletý, hezký, s vyrážejícím chmýřím pod nosem a na tvářích a s kučeravými vlasy, jejichž čerň přecházela v modře kovový lesk. Bosý, do hněda opálený, oblečený v oděv neurčité barvy, kde záplata kryla záplaty. Knoflíky nahrazoval motouz z cukrových homolí, zdrhující kabát na způsob maďarské čamary, a bylo těžko uhodnout, skrývá-li se pod kabátem ještě také košile. Jako by sem byl rovnou vyskočil ze zákoníku a z paragrafu "proti tulákům a lenochům". Nemohlo být také pochybnosti o tom, že ho právě pustili z vězení.
Ale mládenec, stojící ve vratech, příslušel k zámku ještě jinak než jen arestem. Patřil k němu také právem jakéhosi vzdáleného nevlastního příbuzenství. Starý kníže totiž, otec nynějšího majorátního pána, přepínaje také sám před sebou ve věku už více než mužném mladickou bujarost, si odkudsi z Ruského Polska přivezl na jeden ze svých zámků mladou provazolezkyni, asi týden se s ní tam bavil, schoval si ji tu ještě na dobu honů, pak odjel do Vídně, potom do Egypta a dočista na ni zapomněl. Starý pán byl už takový. Provazolezkyně neuměla psát, knížete nikdy neviděla, zpět k cirku se jí nechtělo, a poněvadž to byl tvor neobyčejně tupý, stalo se, že ze své neurčité reprezentační funkce postupně a bez odporu klesala na pokojskou, pomahačku v kuchyni a chlévskou děvečku. Když asi za patnáct let navštívil kníže pán, tehdy již poněkud marastický, toto své panství a jakýmsi vnuknutím poznal v ženě kydající na dvoře mrvu svůj polský objev, velmi se divil: "Co? Ta holka je tu ještě?" řekl nadlesnímu a pak v návalu dobročinnosti hodil hlavou směrem k hnoji: "Provdejte ji za někoho!" A jako obyčejně se už o věc nestaral. Starý pán měl mravy knížat ještě opravdovských. Tak se stala provazolezkyně hajnou. Hajný byl povahou prudký a jistě také proto, že se nikdy nedočkal odměny za přejetí zapomenutých panských povinností, kárával četné chyby své ženy velmi důrazně, takže bylo s podivem, jak se z tohoto manželství mohl narodit syn. A tím právě byl v zámeckých vratech stojící Joska. Pak se přihodilo, že při jakési služební hádce natloukl hajný nadlesnímu, podvodnému dohazovači svého sňatku, pažbou hlavu a že za to přišel do Kartouz. Tehdy z hájovny vyhnaná provazolezkyně, nepokoušejíc se ani znova získat panskou milost, se vydala se svým potomkem na zádech žebrotou a jakost jejích nápojů sestoupila od zámeckých dob až k nejlacinějším druhům anýzky a polačky. Našla konečně stálý útulek v městečku v prázdném chlévě, kam skládali hadry a harampádí. V poledne obcházívala s plecháčem domy, sbírala pozůstatky posledních večeří a obědů a odpoledne někde ležívala opilá. Že má syna, o tom ani nevěděla, a velmi se podivovala, když se někdy za mrazivých zimních jiter z kupy hadrů vedle ní vynořila rozcuchaná černá hlava, smějící se na ni liščíma očima a velkými ústy. Mladý otrhánek vystihl totiž velmi záhy, že jsou letní noclehy v pivovarském altánku a zimní v různých konírnách u hodných kočí příjemnější, protože to tam tolik nezapáchá starými hadry. A jak se vyprosí jídlo nebo vydělá krejcar, také věděl. Ostatní, co člověk potřebuje k životu, se naučil později. Mnoho toho už nebylo.
Teď stál ve dvířkách zámeckých vrat. Vdechování suchého vzduchu srpnového poledne působilo asi jeho plicím po dvacetidenním pobytu ve sklepě mnoho radosti, nabíraly alespoň plnými doušky, ale Joska o tom nic nevěděl, protože plíce jsou něco jiného a člověk také. Třel nohu o nohu a mhouřil oči před sluncem. Pak se rozloudal alejí, po několika krocích se zastavil a zevloval na zámek.
Jak nenáviděl tu budovu s křiklavými barvami! Snad proto, že mu představovala násilí zhola zbytečné, jemuž se neubráníš, nesmyslnou svévoli, která tě kdykoli a odkudkoli, když ti je na světě docela dobře, k sobě přitáhne jako vývěva, pro nic a za nic, nikomu k užitku, ba ani ne proto, aby tě mučila, jen abys tu několik dní dýchal plesnivý vzduch, došel několikrát žalářníkovi s konvemi pro vodu, dal si od něho vynadat, shýbneš-li se cestou pro nedopalek doutníku, a pak abys zas šel. Ale je také možné, že v něm teprve v druhém pokolení roztála podvědomá vzpomínka, která v tupé mysli jeho matky vězela jen jako kamínek a jíž se otec zbavil ranou pažby do fořtovy hlavy: vzpomínka na kousek stejně zbytečný, nesmyslný a hloupý, který jim třem sehrál jeden z takovýchto zámků. Zeleň těchto zdí a masová růžovost okenních říms v něm budily pocit úzkosti a dovedly mu náhle sevřít hrudník a učinit těžkým vydechnutí, i když byl daleko odtud, vysoko v horách nebo v kraji, a když se mu při chůzi mezi řadami třešní a jeřábů na silnici objevila v představě stavba zámku nebo ve snu jeho křiklavé složení barev.
Teď měřil zámek od jednoho konce k druhému; od zlatých hrotů hromosvodů až po podezdívku. Těkal očima po oknech, po zdech, po dvouhlavých orlech s vyplazenými jazyky a zdálo se mu, že snad byli vynalezeni jen pro tuto budovu, neboť nikde jinde by jejich hrotitá křídla, zobany a spáry nemohly být tím, čím byly zde.
Joska spočinul pohledem v otevřeném okně a jeho zrak se setkal s očima pana okresního hejtmana. Pan hejtman tam stál bez kabátu, po domácku, měl v ústech papirosku, hleděl do zahrady a patrně čekal, až ho zavolá paní k obědu. Joska předpokládal, že se pan hejtman rozhořčeně odvrátí, a proto se honem podíval na opačnou stranu. Ale otec okresu mu nevěnoval ani té pozornosti. Obrátil malounko hlavu, vsál ještě jednou dým cigarety a elegantním pohybem ji odhodil dolů na záhon. Pak se volně otočil a zmizel v pokojích. Ohavník! V jedné rovině s půdou zahrady byla zamřížovaná okénka arestu a on mrštil nedopalkem proto tak daleko, aby ho nemohli vězníčkové dosáhnout. Joska to znal ze zkušenosti.
Také on se obrátil.
Prošel líným krokem stromořadím, to jest tím jeho zbytkem, který tu nechaly sekery nových vlastníků panství, a při ústí aleje do ulice usedl na lavičku, která zde stála pod starou lipou.
Také zde bylo příjemno. Slunce pálilo, lípa vrhala ostře ohraničený stín a sypala k tulákovým nohám zežloutlé květy. Seděl shrben na lavici, klobouk v týle, ruce zabořeny hluboko v kapsách, a skrčeným palcem bosé nohy kreslil do vyhřátého písku a vrstvy lipového okvětí osmičky. Ale jen se tak zdálo, že věnuje tomuto zaměstnání všechnu pozornost. Neboť Joska přemýšlel. Jeho mysl zaměstnával vážný problém, otázka jeho života, vždy stejně palčivá a nikdy nerozřešená. Co teď? To je věc, již nutno rozvážit. Ono: co teď? se ovšem netýkalo života, neboť přemýšlet o jeho cíli, na to byla nyní nejméně příhodná chvíle, netýkalo se ani zítřku, neboť starat se o zítřek, k tomu bude nejvhodnější doba právě až zítra; ale: kam teď? odtud, z této lavičky ve stínu lípy, kde se tak pěkně sedí, ale kde věčně zůstati nelze, obzvláště když se i žaludek hlásí.

Úvahy trvaly dlouho a písek u jeho nohou byl rozbrázděn spletí čar a muřích noh. Ale rozhodl se přec. Z kapsy vytáhl dva dvacetihaléře, položil je na dlaň, obrátil a přejel nehtem po vroubkovaném okraji. Zkusil jejich pravost také mezi zuby, prohlédl si oba ještě jednou a zastrčil je. Pak narovnal palec u nohy, vyňal z kapes ruce, vztyčil trup, vše hezky pomalu a pořádně, klobouk postrčil do čela, několikrát zamžikal proti slunci a vstal.
Dal se šikmo přes ozářenou ulici. Zašel do řeznického krámu a koupil si jelito. Před prahem se do něho zakousl zdravým chrupem, trhal z něho velké kusy. Měl původně v úmyslu stráviti oběd až pod lipou, ale když docházel k lavičce, právě se špejle okusoval poslední zbytky kůže, a tak se před samým cílem obrátil a dal se napříč ke kořalně.
Výčep lihovin, kam vešel, vybílený a klenutý, odporoval vlastně všem představám o kořalnách, neboť majitel, obávaje se ne neprávem blízkosti úřadů, zde netrpěl ani hosty příliš opilé, ani hlučné. Teď zde seděl jen jeden. Měl černý, prošedivělý plnovous, chytrácký výraz, těkavé šedé oči a byl ještě roztrhanější než Joska. Říkali mu Forko Firky. Proč, nikdo nevěděl, ale nikdo také, mimo soudy ovšem, neznal jeho pravé jméno. Oba se mlčky pozdravili pohledem.
Joska přistoupil k okénku vříznutému do laťkové přepážky, za níž byla trafika a prodej ve velkém. Tam dnes seděla majitelova dcera, sedmnáctiletá blondýnka, a vyšívala barevným hedvábím růži s jakýmsi příliš strakatým motýlem.
"Čtvrťák bílý mně daj!" řekl Joska.
"Už tě pustili?" zeptal se Forko Firky.
"Toť. Věčně tam nebudu."
"Koliks toho měl?"
"Ale dvaceť."
"To nic! Jen do pracouny aby tě, hochu, nedali! Tam je, pánečku, zle."
Slečna postavila na okénko plecháček a jednou rukou jej držíc, natáhla druhou pro peníze. "To jste byl zavřen?" otázala se, a aby neprozradila svůj zájem, řekla to hodně zvysoka.
"Byl," odpověděl neochotně, přikládaje nádobku k ústům.
Forko se zdvihl z lavice: "Dej mi zaudať!"
"Na!"
Starý vyňal z úst krátkou dýmku a rázem plecháček vyprázdnil. Postavil nádobku na místo, olízl si rty a knír, pak je ještě jednou otřel rukávem, a vsunuv znova dýmku do úst, šel si sednout.
"A proč jste byl zavřen?" vyslýchala slečinka.
"A, ani nevím," odpovídal mrzutě Joska.
"Byl jste zavřen a nevíte proč?" řekla přísně.
Prodavačky měly sice zakázáno mluvit s hosty z druhé strany, ale byla-li zde domácí dcera, činila tak k obohacení životních zkušeností ráda.
"No nevím," odpověděl volně. "Bylo to leccos. To voni to tam člouje­koj přečtou, ale sprostej čloujek tomu tak nerozumí."
"Že se nestydíte!" dala výraz mravnímu rozhořčení. "Tak mladý a silný. To jistě kradete!"
Zde se vmísil do rozhovoru Forko Firky.
"Ale bóže, slečinko, na vojně a v kriminále se čloujek všecko naučí," podotkl nevinným hlasem.
Jeho řeč byla podivná. Zpíval více, než mluvil, sladce a líbezně, nehýbaje jediným svalem v obličeji. Bylo to ponížené a drzé zároveň a nebylo nikdy možno poznat, míní-li to vážně, či dělá-li si blázny.
"No, vy jste taky hezký pták, Forko!" řekla slečna.
"To sem, poňženě prosím."
"Pročpak něco neděláte, co?"
"A leccos dělám, jemnostslečinko."
"To vím, ale nic dobrého. Proč nepracujete?" ukončila nezodpověditelnou otázkou a důkazem, že je Forko Firky přec jen pleva a nic. Uložila peníze do pokladny a sedla si zas k vyšívání.
Mladý se zatím uvelebil na lavici a byl rád, že se zábava přesunula na druha. Dal ruce do kapes a díval se skleněnými dveřmi na zaprášenou ulici oblitou prudkým jasem. Joska soustředil pozornost na pestrého kohouta, který se procházel uprostřed bachratých slepic. Také dva rezaví pejsci se tu sešli a očuchávali se. Tady v kořalně bylo příjemno a chládek.
"No, pročpak nepracujete?" opakovala slečna méně stroze a tónem konverzačním, nehodlajíc se vzdávati zábavy slibně započaté.
"Ale bóže," zazpíval nevinně Forko Firky. "Pročpak nepracujete...?! Tady si hezky seděj za pultem, prodávaj kořalku a cikára, berou peníze, štrikujou si pěkně,... pak přídou ňácej páni, pošpásujou si s nima, pantatínek všecko zaplatí... a pak prej pročpak, Forko Firky, neděláte...!?"
"Že se nestydíte?!"
"A zač bych se měl styděť? Myslej, že bych neďál? Jen to zkusej a daj mi ňákou práci! Copak můžu? To sem ňákej čas v místě, dělám, živím se pansky, na knížku si kapitály ukládám, jako na starý kolena, víme, a tu hned příde četník... Prej... Forko Firky... támle tudle se ztratily Pauloj Housovu ňáký kachny na Jizeře...! A juž to maj! To hned čloujeka vemou k vejslechu, zkoumaj, vykládaj, všecko prohlížej, až si něco vymyslej... 'Tadydle máte ňákej chloupek na kalhotech...!' Nó, jo, jo... chloupek... A hned to daj pod skla, peněz to stojí, nikdo neví kolik... a tu to vyšpekulírujou: 'Zrouna prej takovýdle chlupy měly ty Housovic kačky...' Slečinko předrahá, to jim je jako v blázinci, věřej mně...! Prej: 'Forko Firky, neděláš, tak di do basy...!' Je v tom rozum, řeknou mně?! Jakpak mám dělat, dyž sem porád zauřenej? No, viděj, to ty pány vod soudu nenapadne... A to mně věřej, to není žádná spráunost na světě, a dyž si to tak čloujek jaksepatří převáží, nejradš by se voběsil..."
"Jemine!" vykřikla slečinka. "Jen tohle nám, Forko, nedělejte!"
"Však ne, slečinko - však ne! Pořád se říká: kštát, kštát...! Kštát prej všecko, jak se sluší, zařídí... Jó... Bude někdo poudať! Takle k pánům, to von je uznalej, ale k chudýmu čloujekoj...? Copak někdo ví, co já sem všecko přestál...? To, páne, v Bosně...! Kule nám lítaly vokolo hlavy, jako dyž práší... a utíkali sme, jako dyby nám zadky podpálil, a kuličky hezky: fuít, fuít...! Ó, páne, to sme byli dobrý...! A to bylo: děti a děti a práfe kindr a samý děti a jenerálové nám samou láskou div z huby nežrali a před každou patálijej hezky čtvrťák rumu, abysme jako dostali kuráž, muzikama nám dávali vyhrávať... a to prej kštát a líbe fátrdlant... To sme byli pašáci a fajne kédl a hezky si nás mladili... a tejdě...? Dyž to těm pánům vod soudu poudám, tak mně hrozej, že mně daj temnou..."
Forko Firky se odmlčel. Byl právě zaměstnán dýmkou, která mu vyhasla.
"A jak to bylo s tou ženou?" vyzvídala slečna od ruční práce.
"S jakou ženou?"
"Nu, koupil jste přec ženu!?"
"To koupil, prosím. Pod Boskovem, vod Francka Nesvarbova."
Slečna se nad růží s pestrým motýlem chichtala. Chtěla se právě zeptat na bližší podrobnosti, ale do trafiky vešel pan magistr. Usmál se a ona se rozesmála. Trochu z rozpaků, trochu z koketnosti.
Pan magistr poprosil o dvě viržina.
"Bavíte se s panem Forko Firkym?" zažertoval.
Starý tulák se přišoural k pažení a přitiskl nos na zelenou mříži.
"Á... poňženě rukulíbám, jemnostpane," pozdravil velmi důvěrně.
"Má úcta, pane Forko!"
Ale slečna se rozhněvala.
"Neobtěžujte!" řekla přísně.
"Ó, jémine!" zazpíval syčák. "Slečinko, jemnostpán manistr, to je tuze hodnej pán, toho si vážím. Vondyno mi dal v líkárně čistě zadarmo mast nauši..."
A poněvadž se návštěvník z této strany dal do hlasitého smíchu, neodolala, aby se ho udiveně nezeptala: "Na uši?"
"Ale kdepak na uši, slečinko?!" odpověděl Forko místo něho. "Na-uši!" A názorně se podrbal ve vlasech. "To vědí, čloujek ledacos ve světě zblízne."
Magistr se chechtal příliš upřímně a slečna se rozzlobila doopravdy: "Již jsem řekla: Jděte si! Vypil jste, tak na co čekáte? Ten druhý také může jít!"
"Ale, slečinko?!" zamžoural na ni syčák.
"Nic, nic, nic! Jděte, jděte, jděte! Nebo na vás zavolám Antona."
"Bože, alespoň, jemnostslečinko, dovolej, ať dá pan manistr boží almužničku chudýmu čloujekoj," škemral, "já jim pak, až vodejde, budu zas ještě něco vypravovat z vojanskýho života."
Tohle bylo příliš. Zrudla v tváři a běžela ke dveřím, aby zavolala domovníka. Ale pan magistr zatarasil vlastním tělem chlácholivě východ.
"Ale, slečno... snad by vám syčák nestál za to...?!"
"Ne, ne, ne!" křičela. "Pusťte, pane magistře!"
A Forko Firky stál na druhé straně, nos přimáčknutý na zelených laťkách, a nehnul v obličeji svalem. Jen očička mu blikala.
"Viděj, jemnostpane!" přisvědčil dobrácky a pak přešel hlasem do mol: "Jemnostpanéé... sou vod tej lásky..."
Pan magistr, vykupuje situaci, rychle sáhl do kapsy a podal tulákovi skrze mříži dva dvouhaléře. Forko Firky měl již v ústech první slabiku od pánaboha, ale dobrodinec máchl nevrle rukou.
"Jděte, jděte již! Neobtěžujte!"
"... bů zaplať na tisíckrát, jemnostpane, a rač jim dáť zdraví, štěstí a boží požehnání," doříkal jako navzdory, neboť svých povinností nezanedbával Forko Firky nikdy, ať to bylo komu vhod nebo ne.
Pak se obrátil a usedl na lavici, vážný a klidný jako vždy.
Slečna byla velmi vzrušena, ale host ji konečně utěšil chválou růže a motýla a za chvíli byli již v nejusměvavější zábavě; pan magistr s viržinem v ústech půl opřen o stůl, půl na něm sedě a plavovlasá prodavačka skloněná nad rámem s vyšíváním.
Forko se tiše naklonil k druhovi.
"Koukals, jak vyzvídala? A tejdě se tu rozcapuje. To mně ujeř, dyby byl nepřišel ten z líkárny, tak sem jí ještě musel vykládat, jak sem s bábou líhal, ó, má drahá, takovejch holek sme juž prohlídli!" a mrkal opovržlivě po párku naproti. Když mluvil Forko se sobě rovnými, ani nezpíval, ani nemluvil sladce a líbezně.
"Ale je, jaksepatří!" podotkl mladý.
"No je!" Ale vtom si vzpomněl na něco jiného. "Ty, Josko!" řekl šeptem.
"Co?"
"Něco bych ti řek, Josko!"
"Tak řekni!"
"A nekřič! Povím ti to ráno. Přiď k mostu!"
"A dej pokoj!"
"No, uhlídáš, jen přiď!"

Odpoledne se Joska potloukal mezi dolením náměstím u řeky a hořením, které se kostrbatilo na stráni. Křivými ulicemi, kde se neumrlá posud sláva starého knížete pána štířila s měšťanskou poklidností tržního střediska a obě se už zase strkaly s rámusivým životem továrního okolí, který se sem ramenatě dral se všech stran. Celek se tak trochu podobal balíku karet, do kterého jsi zamíchal tři různé hry: špády, taroky a karty mariášové. Joska se toulal tím prapodivným městečkem s pivovarem (donedávna knížecím, ale teď už také s plechovou tabulkou s jelínkem) a jeho spilkami na hlavní třídě, se starými hospodami na každých padesáti krocích, se zeleným nevkusem secesních věžiček na nových stavbách a nad jejich vchody s nahými ňadry štukových panen, s výkladními skříněmi, kde obchodníci s galanterií a levné kloboučnice líčily na sobotní mzdy tkalčinek a přadleček, s dvouposchoďovou bankou, továrními komíny, pozlacenou svatou Annou nad kašnou a s dřevěnými měšťanskými domy, pod jejichž sloupkovými podloubíčky opletenými psím vínem sedali podvečer se založenýma rukama řezníci a kouřili z dlouhých dýmek.
Ne, Joska neměl rád toto město, na kterém kromě jeho stromoví a starých lip u kostela už nic hezkého nebylo a kam ho několikrát do roka přiváděl osud nebo četník. Teď si zde chtěl jen něco přivydělat. Ale u Staré pošty potkal bývalého občasného spolužáka a ten mu daroval dva desetníky, bez říkání, z kamarádství a vzpomínaje patrně, jak mu jednou Joska obvazoval patu, když si ji v jalové struze rozřízl o střep hrnce. To ovšem učinilo shon po práci zbytečným a Joska obešel jen několik hostinců, kde někdy čistíval pivní trubky, a tam mu dovolili sebrat si ze sirníků nedopalky. Počká si až na vlak ve čtvrt na sedm, nahodí-li se nějakému cestujícímu odnést kufřík.
K šesté hodině se rozloudal směrem k nádraží.
Ale bylo ještě dosti času a tak, když přišel na most přes Jizeru, přehnul se přes železné zábradlí, podepřel se o ně lokty a zadíval se dolů.
Řeka je zde široká a rozděluje se na dvě ramena, která obtékají nevelký ostrov. V zrcadle hladiny se obrážel neklidný obraz mostu a kamenných pilířů a Joskův obličej zvlněný tokem. Řeka měla barvu zakalené ocele, tekla vážně, sunula se mezi mohutnými pilíři, houpala se a kolébala, narážejíc do kamení a otírajíc se o břehy ostrova. Ztrácela se v dálce, zbarvena do růžova a ukončena továrním splavem. Po jejích vlnách poskakovalo sta barev, čerň větví stromů a žluť vrbových listí, břehy a šťavnatá zeleň trávy, plulo po ní sta stříbrných skvrn naházených sem sluncem a hlava tulákova, doširoka se rozestupující a znova smršťující, a jeho šišatý klobouk.
Vytahoval z kapes drobty a házel je do vody. Nakupilo se tu hejno drobných rybek, celý tmavý chomáč, střevlata a bělice s úzkými černými hřbety, z tůně se časem vynořili kleně nebo karas, míhali se u hladiny, chápali se kruhovitými hubami kořisti a zase zmizeli. Vyházel všechny zbytky a obrátil naruby kapsy. Pak dolů plival a bavil se, sleduje, jak rychle padá bílá slina od úst. Pod ním, v tmavém zrcadle hloubky, stál o zábradlí mostu opřen týž tulák jako on a ten plival nahoru a jeho slina letěla stejně rychle odzdola, na hladině se obě setkaly, plesklo to, sběhly se rybky a utvořily se kruhy, větší a větší a největší, které se rozbíjely o trávníky břehů.
Lidé, vracející se z továren, do něho na úzkém chodníku vráželi, ale ledva si toho povšiml.
Něco jiného ho vyrušilo. Táhlé zahvízdnutí.
Na stráni za loukou vyjížděl ze stanice vlak a vyhazoval chomáče kouře. Připomněl si, že měl v úmyslu jít za výdělkem, a na okamžik mu přejel po čele stínek. Opřel se zády o zábradlí mostu a hleděl za vlakem. Čekal, půjdou-li z nádraží lidé.
Za chvíli sem došli. Nebylo jich mnoho. Několik lidí z města, dvě babky s modrými uzly na zádech a vesnický člověk s malou holkou v červených šatech a slaměném klobouku. Také jeden cestující s kabelkou, ale jen malou, kterou by si byl stejně nedal odnést. Hleděl za nimi, jak za mostem zacházejí mezi domy, a pocítil uspokojení, že se oněch šest nebo sedm set kroků zbytečně netrmácel. Most zase zpustl.
Ještě chvíli postál nad vodou.
"Co teď?"
Co nevidět tu bude večer a třeba pomýšlet na nocleh. Zpět do města? Ne! Nevrátí se. Je tam ošklivo. Lidé sou tam pánovití a zlí. Stojí tam zámek s křiklavými barvami a v něm sedí utrhační páni. Soudce se drbe malíkem v uchu, říká: "Jste obžalován...", prohlíží si nehet a pod stolem jej otírá o talár. Co jim dělá? Toulá se. Co je komu do toho? Žebrá. Jen když mu je zle; a copak někoho nutí, aby mu dal? Krade! Nekrade. Leda něco k snědku. A kdyby! Jemu také nikdo nic dobrého neudělá.
Dívá se na vodu, jak plyne. A zdá se mu, že se most pohybuje. Dozadu, jak voda proudí, Joska pluje. Ale ne na mostě, nýbrž na velké lodi. Jede do Ameriky. Tady nebude a už se sem nikdy nevrátí. Dá se k indiánům. Bude s nimi bojovat a stane se jejich náčelníkem.
"Á, Joska! Pustili tě z kriminálu, kluku, viď?"
Zarazil se a probral.
Byl to Petr Vodseďálků. Chodili spolu do školy. Teď se učil řezníkem, měl běločerveně pruhovanou kazajku, seděl na prázdném vozíku taženém psem, pobádal ho údery opratí, smál se na Josku, pes běžel a kolečka divoce hrčela po štěrku. Přeletěli most bleskem. Tak rychle, že Joska nemohl ani odpovědět.
No tak...! Petr Vodseďálků! Sedávali v jedné lavici, pod splavem chytali kleňata a v pivovarské zahradě česali hrušky. Jednou je tam honil pan starý. Vida ho! Nadává. Nemráte!
Joska se odhodlal jít.
Za mostem stojí tři přízemní domky, snad pionýři budoucího předměstí příštího průmyslového centra, a do toho z nich, kde je hokynářství, vpadl Joska. Rozrazil skleněné dveře, až se splašil zvonek na pružném peru, a zostra houkl: "Maj chleba?"
Je totiž třeba důrazně a co nejrychleji uvědomit domácí, že ten, kdo vchází, nejde žebrotou, nýbrž přináší výdělek.
Ale v krámku s rozvěšenými košťaty po stěnách, s hrnci sádla a povidel na stole, se špinavou podlahou a vůní po kyselém zelí byli asi na podobné zákazníky zvyklí.
"Toť se ví, že máme," řekl neoholený človíček v záplatované jégrovce. "A začpak?"
"Za tři."
Hokynář krájel chleba a Joska se rozhlížel po zboží. Jeho pohled se zastavil na sudě s troškou plesnivého láku, na němž plovala rozměklá okurka a pak ještě něco, co asi bývalo kartáčkem na boty. Joskovi se v ústech sběhly sliny.
"Vokurku si taky koupím," řekl a sliny jenjen vyhrknout koutky.
"Myslím, že už nejsou."
"A sou tam."
"Tak si je vyberte všechny!"
Joska opravdu tři vylovil. Položil je na dlaň.
"Tři," hlásil.
"Dejte za ně krejcar!"
Zaplatil, okurky a chleba vstrčil do kapsy a zamyslil se.
"Láku by mi nedali?"
Hokynář mrkl na plesnivou tekutinu.
"Proč ne...? Pro mne?!"
Shýbl se pod prodejní stůl a půjčil odtud Joskovi oprýskaný pekáč. Ten v sudě odstrčil domnělý kartáček, nabral, a přidržuje nádobu oběma rukama u úst, pil dlouhými doušky a s přivřenýma očima.
Až se zadýchal. Otíral si rukávem ústa.
"Tak jim pěkně děkuju... Spánembohem, maj se tu dobře."
"Buďte zdráv, příteli!" řekl mužík v jégrovce a zasmál se.
Joska se dal cestou ke dvoru.
Slunce se naklánělo k večeru a vzduch se ochlazoval. Silnice ke skupině dělnických domků se tu táhne mezi bramborovým polem a bahnitou loukou, na níž se po horkém dni ukládala vrstva podýmí. Olše na ní se v korunách spojovaly a z polí a dvorků se sletovali do aleje mladých stromků u cesty vrabci. Joska se pokoušel zvířiti prsty bosých nohou silniční prach, ale nešlo to dobře, byl podvečerem už navlhlý, obláčky byly jen malé a neodtrhovaly se od země.
Ale jak se loudal, ulamuje v kapse kusy chleba a kousaje do okurky, pohlédl na brambořiště. V brázdě se tam krčila žlutá kočka a pozorovala ho široce rozevřenýma očima. Tvářil se, jako by mu po ní nic nebylo, ale když myslil, že už ho zvíře nevidí, zastavil se a pomalu se shýbl k hromadě štěrku. Šel zpět, hleděl na opačnou stranu, ale pojednou se zastavil, rozmáchl se a hodil. Kočka teprve teď vycítila úklad. Chtěla vyskočit, ale kámen ji srazil zpět. Divoce vymňoukla, vymrštila se, dopadla v polokruhu k zemi a divoce pelášila přes pole k nejbližším stavením. Dvěma skoky se vyšvihla na plot a zmizela za ohradou.
"E, ty kočko rezatá!" řekl si spokojeně. "Já ti dám: na ptáky!" A polohlasitě se rozesmál.
Docházel k dělnickým domkům a k hospodě U Koníčka. Dělníci, kteří si právě z rukou smyli zápachy tiskařských barev a z vlasů vyčesali vlákna bavlny, vynesli přede dveře stavení židle a odpočívajíce, nabírali do plic letního vzduchu. Na prahu usedl mladý přadlák, a připomínaje si patrně, že za šest neděl musí na vojnu, hrál na tahací harmoniku smutnou: "Když jsem já byl malý chlapec..." Před hospodou U Koníčka stál těžký plachtový vůz s nákladem piva, koně žrali z pytle na oji, jak pohazovali hlavami, chrastily řetězy a v rozházeném seně u jejich nohou pobíhal bílý psík, který se na Josku velice rozčilil.
Tulák vešel do zšeřelé zájezdní hospody.
"Za šest bílý!" poručil si.
Hostinský natáhl mlčky pravici a on mu na ni vysázel dvanáct haléřů.
"Ale jděte si to vypít do síně!"
Nebyl uražen, že ho nepokládají za hodna této špinavé krčmy. Vyšel, sedl si na prázdný pivní sud, vytáhl z kapes zásoby a dojídal večeři.
V chodbě dlážděné čedičovými deskami stálo několik beden po lahvích a vedle Josky jarmárka s dvěma dírkovanými plechovými puklicemi. Ta na chvíli upoutala jeho pozornost. Byly v ní patrně schovány pokrmy; možná, že i kus salámu. Zkoumal situaci: vzadu z chodby vedla nízká vrátka na prázdný dvorek, vyhlídku na ulici zamezoval pivovarský potah a nebezpečí mohlo tedy přijíti jen z výčepu. Nespouštěje očí z jeho leskle ohmatané železné kliky, natáhl opatrně ruku a zkoumal, je-li jarmárka otevřena. Nebyla a nepovolila, ani když vzal oběma dlaněmi za laťku dvířek. Zkoušel to také dřívkem, ale zámek byl dobrý. Nechal zbytečné námahy a věnoval se jídlu. Na poličce stál hnědý hliněný hrníček a také ten za jídla vzal a prohlédl. Byl však prázdný a postavil jej zas na místo.
Dojedl, dopil, a přesvědčiv se ještě jednou, tentokrát již beze vší naděje, o pevnosti jarmárky, donesl sklenici do místnosti. Zde se doutníky nekouřily, popel z dýmek se vysypával na podlahu, a Joskův letmý pohled na sirník byl zbytečný.
Když vycházel, padl jeho pohled znova na hnědý hrníček.
"No... i hernec... kdo ví, k čemu se nebude hodit," prolétlo mu hlavou.
Rozhlédl se, přitočil se k jarmárce a strčil hrníček pod kabát.
Pak vyšel na ulici. Mladý přadlák ještě stále hrál a teď k melodii připojil i slova: "... na vojnu jste si mě vzali, aby vám hrom zapálil vaše svědomí, hurá, psi zatracení!" Hrníček dělal Joskovi pod paží na kabátě bouli.

Za dvorem se cesta volně táhne do kopce na dlouhý, široký hřbet pokrytý nedávno pokosenými poli, jetelišti a řepkovými lány a stává se stále méně sjízdnou. Červená, kostrbatá polní dráha s vyježděnými kolejemi, vlhká a měkká, brzy mizí v hlubokém úvoze a znova se objevuje mezi strnišťaty a křovím mezí; na obzoru vlévá svou červeň v čerň starého lesa.
Na počátku svahu stojí polozbořená pazderna. Joska v ní hodlal strávit noc, ale když sem došel, byl nemile překvapen. Pazderna nebyla prázdná, složili tam obilí, a stlačené hromady stébel se v chomáčích draly děrami rozbitých tabulek. Kolem baráku obcházel strýc v placaté čepici a ve vysokých botách, líně a důkladně, jak již bývá krok polních hlídačů. Pokuřoval z dřevěnky.
Joska se vyplil zlostně skrze zuby.
Co teď? Do města se nevrátí a ve vsi zůstat není možno. Teď nezbývá leč do lesa Slapu a vyspat se na jehličí.
Zlostně si hlídače změřil. Ten měl ruce v kapsách a klidně si prohlížel tuláka.
"Co čumíš, dědku hloupej?"
Ale strýc byl příliš moudrý, aby mu stál syčák za odpověď. Obrátil se k němu bokem, dvakrát zatahal z dřevěnky a dal se v pochod kolem pazderny.
Joska se dal vozovou cestou vzhůru strání, na hřbet a vozovou cestou po něm.
Na obzoru stál Slap. Nad lesem zapadal sluneční kotouč, a jak se okrajem dotýkal stromových vrcholků, barvil jejich třepení do měděna. Napravo leží údolí Jizery. Řeka teče pod svahem, není ji vidět, jen na jejím břehu velkou továrnu s mnoha okny, v nichž se odrážely poslední paprsky dneška. Hlavní budovu obklopují pedantské krychle závodních domků, bílých a s červenými cihlovými římsami, a břidlice jejich střech v zapadajícím slunci také svítila.
Chtěl-li dojít ještě za šera, byl svrchovaný čas, a Joska rázoval k Slapu kroky mnohem méně loudavými, než jak chodíval ve dne. Jako by blízkostí večera a lesa ožíval.
Vtom proti němu z úvozu vystoupila ta holka.
Viděl ji už chvíli, již od lesa, jak mizela v hloubi vyjeté cesty a znova se objevovala, ale nezajímala ho. Teď byl překvapen. Byla asi osmnáctiletá, možná že mladší. Bosa, rozcuchaná a na krku měla žlutý šátek. V ruce nesla modrý uzlík zrobený z kapesníku.
Kdo je to? Neznal ji. Celé vzezření ukazovalo tulačku, ale byla málo rozedraná. Mohla to být také děvečka z vesnice.
Zastavil se.
"Kam deš, má milá?"
Děvče si ho změřilo od hlavy k patám. Ne opovržlivě, ale jako by ho chtěla kupovat.
"Co je vám do toho?" odsekla.
Postavil se jí do cesty, široce rozkročil nohy, ruce vstrčil do kapes a dal se do smíchu.
"Copak to neseš v uzlíku? Dej taky!"
"A co mně tykáte?" řekla.
"Nono...! Hele, princeznu!"
"A co tu budu s váma stáť!" řekla najednou. "Pusťte mě!" Chtěla ho obejít, ale rozpřáhl ruce, a jak se snažila proklouznout, objal ji.
"Pusťte!" křikla.
Držel pevně.
"I cákra!" rozesmál se, mačkaje ji pod paží. "Jak vono by se to chtělo taky práť! Takový hezký ďůče! Tak co? Kam deš?!"
"Starejte se vo svý!" řekla zlostně a vytrhla se mu. "Pusťte!" Chtěl ji znova chytit, ale udeřila ho do prsou.
Dívala se zpod svraštělého obočí jako zelenooká kočka, která bude škrábat, a jistě ne tak, jako by chtěla z boje utíkat.
Joska ustoupil. Také jemu po ráně zablýskaly zornice, ale nejasné vědomí, že by rvačka mohla končit jen rozchodem, bylo mocnější než hněv.
V takových chvílích přicházívají rozhodné nápady rázem.
"Počkej!" řekl. "Něco ti dám."
Sáhl do kapsy a vyňal odtud hrníček.
"Koukej...! Co?"
"To je toho! Hernýček," ušklíbla se.
"Chceš?"
"Co s herncem?"
"Nechceš?" ptal se trochu uraženě.
"Ne!"
"Vopraudu?"
"No ne. Co s ním?" Dala se do smíchu. Neboť také ona byla ochotna smířit se.
"No dyž nechceš... já se s ním taky tahať nebudu... Koukej, co s ním udělám!"
Vzal hrníček za ucho, roztočil jej a mrštil jím nad hlavu. Hrníček letěl jako hnědá kulička vzhůru a otáčel a blýskal se v zapadajícím slunci. Dívali se za ním. Zdálo se, jako by se na okamžik ve výši zastavil, a vtom se již řítil dolů. Dopadl na cestu. Třesklo to tupým zvukem a hliněný kafáček se roztříštil na sta malých střípků, které se rozskočily po cestě.
"Máte to sílu!" řekla.
"Viď...!? Dyšs nechtěla... A kam to deš?"
"No... do města."
"Do města? A co tam?"
"Mám tam tetu."
"Tetu?"
"Jú."
"A kerá je to?"
"A vy ji stejně neznáte."
"Dyť sem vodtamtáď!"
"A stejně neznáte," stála na svém.
"Tak kerou...? Aha, vidíš?! Nemáš žádnou, to bys řekla."
"Bodejť!"
"Nemáš."
"Mám. A dybych neměla, co je komu po tom?"
"Tak co lžeš? A do města taky nejdeš."
"Tak kam du?"
"Pojď se mnou!" řekl.
"A kam?"
"Do lesa."
"Co v lese?"
"Vyspať se."
"M toť! V roští se popíchať!" řekla zvysoka. "To dybych chtěla... támhle je stoh."
"Stoh?"
"No, a jakej pěknej. Jenže tam přecházel hajnej. Ale už tam asi nebude."
Řekla to obvyklým hlasem, ale zaznělo to přec jen svůdnicky. A jako výzvu to také náhle pocítil celý Joska. Až se mu nahrnula krev do hlavy.
"Tak pojď!" řekl zostra.
"A kam?" dráždila ho.
"No, do stohu!"
A už byl na cestě, vyskočiv z úvozu na mez, do pokoseného pole, a děvče ho beze slova následovalo. Opravdu! Několik set kroků před nimi byl stoh slámy.
Sunula nohy obratně po strništi, bosými prsty před sebou pokládajíc ostré zbytky stébel, uměla to od sedláka. Ale Joska to nedovedl a strniště ho bodalo do nezvyklých chodidel. Píchá-li to hodnou chvíli a na každém kroku, prudký zájem o dívku usíná. Joska zůstával trochu pozadu. Pak se dostali na jeteliště a mohl se zas věnovat nové kamarádce. Co to má v tom uzlíku? myslil si, ale hned byla jeho pozornost obrácena jinam. Na prstě se jí cosi zatřpytilo. Skutečně...! Prsten...! Blýskavý mosazný kroužek s kamenem ze skla.
"Ty seš ňáká...!" řekl. "Persten!"
Neodpověděla.
"A kerá ty seš?"
"Já su z hor."
Zrychlil krok, octl se jí po boku a vzal ji okolo pasu. Nic proti tomu nenamítala.
"Taková mladá a hezká. To chodíš prosit?"
"Ne."
"A co seš teda?"
"Byla sem na statku."
"Ve žních! To máš peníze, že?"
"Nemám."
"Ne? Tos utratila!"
"Ani sem neměla."
"A jak to? A u sedlákas byla?"
"No. Voni mě maj už vod maličkosti, já su sirotek, dávaj mně peníze na ouřad, na knížku."
Takhle mluvit ještě neslyšel. Tak se podivil, že pomalu pouštěl její pás.
"Na knížku?" slabikoval.
"Jú."
"Hm, to ti pomůže! Knížka!"
"Pomůže."
"A jak, dyš nemáš?"
"Budu míť, až se budu vdávat."
"A budeš se?"
"Toť. Mám tam už moc desítek. Eště rád někdo příde. Ze statku hoch. Budu selka," řekla pyšně.
"A proč chodíš světem? Vyhnali tě?"
"Nevyhnali. Utekla sem."
"Prali tě... že?"
"O ne, hospodáři sou hodní."
"A pročs utekla?"
"A tak. Chtělo se mně. Už dvakrát sem jim utekla. Po žních. To není tak moc v hospodářství co dělat a dobytek to už někdo vobstará. Popervy sem byla pryč jen asi tři neděle, ale vloni sem se vrátila až k samejm Vánocům."
"A co říkali?"
"To víš, bili mě."
"Bili?"
"No, a jak! Hospodář mně až ucho naterh... no, koukej...! A hospodyně taky tloukla, až sem z toho tři dny proležala."
"To sou neřádi!" politoval ji.
"Nejsou."
"A co děláš, dyž seš pryč?" ptal se za chvíli.
"Vemu sebou šaty a vobuj a to prodám... a pak sobě vyprosím."
"A máš ňáký peníze?"
"A poudám ti, že nemám," odpověděla již nevrle.
"A to tě budou zase práť, až se vrátíš?"
"Aťsi perou. Zase jim uteču."
Došli ke stohu. Slunce již zapadlo za vrcholky Slapu a soumrak rozmazával tvary i barvy. V továrně dole u Jizery rozsvítili a desítky oken zazářily do šera. Joska si prohlížel stoh, pěkný, čerstvý, se slámou neulehlou, vonící ještě sluncem a žněmi, a v očekávání společného noclehu ho pojala něha.
"Jak ti říkaj?" zeptal se.
"Paulína. A jak tobě?"
"Jozeu."
Vzal děvče kolem pasu, zadíval se k údolí a ke kopcům za ním s obrysy ještě viditelnými a jeho hlas zazněl ku podivu měkce: "Je to tady hezký, viď, Paulíno...! Koukej, támle jak přádelna svítí... jako vočička."
Vzal ji do náručí a přitiskl k sobě. Nebránila se, dívala se mu klidně do očí, ale najednou se jí rozhořely zornice, přimkla se k němu a spíše ho do krku kousla, než políbila.
A objetí na strništi pod první hvězdou jí zřejmě působilo stejně radosti jako jemu.
Pak seděli opřeni o slámu. Pavlína hleděla tupě do prázdna.
"Tak co? Pudem spáť?" zeptal se za chvíli.
"Pudem," odpověděla bezbarvě. "Beztoho je mně už vospalo."
"Tak pojď!" řekl a vstal.
Shýbl se, půl metru od země vytrhl ze stohu několik trsů, do otvoru vsunul chodidla a vzpaženýma rukama se nahoře chytil stébel.
"Zaderž mě!"
Opřela se mu oběma rukama o kříž a on, stoje v této vratké pozici, rval, až kam dosáhl, hrsti a shazoval je na zem, na Pavlínu a jí do vlasů, již plných osin a drti.
"Můžeš pustiť!" křikl, chopil se otvoru a vyhoupl se do slaměného výklenku.
Klekl si tam, pak si sedl do dřepu, potom se položil na břich, zarýval se hloub a hlouběji jako sysel do strniště, bylo vidět už jen šlapadla, ale stoh chrlil stále nové chomáče, které se dole kupily ve velkou, rozcuchanou hromadu. Sledovala jeho dobrou a hbitou práci s odborným zalíbením.
"To bude světnice! Jako pro knížete pána," volal z jeskyňky, a poněvadž sláma jeho hlas polykala, zněl tlumeně. "Dertek to tam připlácej, Paulíno, ať nikdo nic nepozná!"
Když za chvíli pohlédla nahoru, smála se na ni z černého otvo­ru Joskova hlava. V té chvíli se její lhostejná tvář také rozšířila úsměvem. Zřejmě jí už ospalo nebylo a její zelené kočičí oči znova zasvítily.
"Tak polez!" Ležel na břiše a natahoval k ní ruce. Dosáhla jich, Joska táhl a ona se o stoh opírala chodidly, šplhajíc s tělem přiklopeným do pravého úhlu. Uchopil ji kolem pasu, vtáhl dovnitř, a poněvadž se zas jednoho druhému zachtělo, sevřeli se do náruče.
Byl to pokoj opravdu jako pro knížete pána.
Když vedle sebe leželi, on na znaku s rukama rozpjatýma a ona s hlavou stulenou na jeho ramenním důlku, a když se vymlčeli, řekla: "Tady je tma! Vidíš mě?" Byla první, kdo promluvila, a její hlas mu byl milý.
"Ne. Venku je už taky tma."
Oči ponenáhlu zvykaly večeru a rozeznávaly již obrysy natažených těl a stěn z pocuchaných stébel. Čerstvě vymlácená sláma nasládle vydechovala, tma voněla ještě jejich milováním a obě ty vůně se složily v jedinou: medu, ale v plástvích, vlažného posud včelím hemžením, a jak jej právě hospodář vyňal z úlu.
"Bylas už někdy zauřená?" zeptal se.
"Ne. Tys byl?"
"Byl."
"Mám tebe stejně ráda," řekla za chvíli. "Je tam vošklivo, viď?"
"Není. Jen dlouhá chvíle je."
Jejich hlasy byly jaksi jiné než obyčejně, tišší a tlumenější; zněly měkce a něžně skoro.
"A pročs byl zauřenej?"
"Že se toulám."
Dala ruce pod hlavu a zadívala se na světlý otvor doupěte.
"Toulám se taky ráda... Svět je tak pěknej! Poležíš sobě v lese na jehličkách, díváš se na ptáky, zvířata kolem tebe přeběhnou, vidíš nový vesnice, města, setkáš se s lidma. A doma není nic. Je tam smutno... Je to tak krásný všecko..."
Říkala to pomalu, jako by si každým z těch obrazů ujasňovala radost z přítomnosti, z téhle teplé jeskyňky, vypůjčené jen a na dluh, který teprve bude musit zaplatit, a zasněženou horskou ves a tesknotu zšeřené selské světnice a chléva s táhlým bučením dobytka a ostrými nárazy dojeného mléka o dno plechovce.
"Je to tak hezký na světě!" řekla zasněně.
"Až se udáš, nebudeš moct chodit."
"Zas pudu."
"Muž ti nabije."
"Ať nabije!"
Měl to děvče rád. V této chvíli pro její hezký hlas.
"Mám tu buchtu, chtěl bys?" řekla Pavlína.
"Dej!"
Vyhrabala z kouta zamáčknutý do slámy uzlík a dala mu tvarohovou buchtu. Zakousl se do ní.
"Je ti vospalo?" pravil za chvíli.
"Ne. Poudej něco!"
"Nevím nic. Leží se ti dobře? Dal bych ti kabát pod hlavu."
"Nechci. Poudej něco! Je tu tak teplo a tma."
Přitulila se k němu a on jí hladil prsa.
"Poudej! Kde bejváš?"
"Leckde bejvám."
"Kdes byl naposledy?"
"V cirguse sem byl. Ale tomu bude už rok."
"Co je to?"
"Cirgus? Jé, ty nevíš?"
"Ne."
"Takový divadlo je to. Maj tam koně a všelijaký jiný věci a nakonec hrajou němohru."
"Tys taky hrál?"
"Ale kde, to nemůž každej, jen vycvičenej, já tam byl jen tak, čistil sem lampy a řemeny a někdy sem hrál na flajšinet, taky u koňů sem bejval."
"Je to tam hezký?"
"O jé, holečku! Kdo to neviděl, ani mysliť si nemůž. Samý zlato a herbáví, krásný dámy... To bych ti moh poudať vo jedny takový..."
"Ta hrála?"
"Hrála."
"Tak poudej! Měls ji rád, že?"
"Měl."
"No tak...?!" prosila.
"A věř, ani se nechce. Je to moc dlouhý a smutný je to."
Přimáčkla se na něho celou plochou těla a objala ho kolem krku.
"Tak ti to povím... Byla tam jedna taková, Fíny jí říkali, ale dyž jezdila, měla jiný meno, dlouhý: Arabela belrós dela Sevila. U cirgusu si musí každej přejinačiť meno; mně tam říkali Férenc... Byla krásná, jako už nikdo na světě. Na koni jezdila v růžovejch punčochách a krátký kalhotky měla, takový, co na tělo hezky přisednou, z herbáví, s perličkama a drahým kamením. Nahoře samý šupiny, jako ryby, ale ze zlata a ze stříbra, a na hlavě krásnou korunu s diamantama... Jezdila ti, nohy zdvíhala, ruce rozpřahovala, ukláněla se a posílala hubičky. Všichni ji měli rádi, a jak se vobjevila, hned jí plácali; a tomu se říká potlesk... Tu sem si tak silně zamiloval. Ani ti nemůž vypovědíť jak silně. Porád sem si na ni myslel, v noci se mně vo ní zdávalo a spát sem nemoh. Ale věděl sem, že to není možny... A to sem to jednou v noci už nemoh vyderžeť. Taková ouzkost a žal mě jaly... Spal sem v mašteli u koňů a vona ve voze s vostatníma. Šel sem tam. Voteuřel sem zticha dveře a du po špičkách k její posteli. Vzal sem ji za ruku. Probudila se, voteuřela voči a trochu se zdvihla. Zmáčkla mně ruku... 'Tiše!' poudá mi ještě pošetmu... ale vtom ti na mě padlo světlo vod měsíce nebo co, nebo se něčeho musila polekat - sterčí do mě, až sem kobert, vyskočí a začne ječet: Férenc! Férenc...! To ti bylo! Vyskákalo to všecko z postelí, delechtor, delechtorka, cirgusáci a za mnou na ulici. Jenom tak, jak byli, delechtorka čistě v košili. A tu mě jeden, co chodil po provaze, chyt... Hrozně mě zřídili, ale utek sem přece..."
Pavlína se rozchechtala.
Zarazilo ho to. Neočekával to.
Pozdvihl hlavu a podíval se udiveně v místa, kde věděl, že leží.
"Co se směješ?" ptal se uraženě.
"Hihihi...! Hahahaha...! Kdopak... by... se nesmál?"
Podráždilo ho to. Stalo se něco. Její výskot odtud vypudil teplo, tmu a vůni, které zde přebývaly, odvál je otvorem do noci a knížecí ložnice na sebe vzala rázem jinou tvářnost... Proč se chechtá...? Čemu se vyšklebuje...? Nejkrásnějšímu snu jeho života?
"Hloupá...! Čemu se směješ...?"
Ne, neřehtejte se! Takovej pytlík! Hahaha hehehehe hihí! Takový trdlo! Slyšel to jakživ svět?
"Ty ti dali, hahahehehí," jíkala.
Zalomcovala jím zlost.
"Však tobě taky dají, počkej, až se vrátíš. Sedlák. Pak se taky budeš mocť hyzliť!"
Jeho hlas zazněl hrubě.
"Ty ti dali... hihihi... Arabelu dela Sejra."
To bylo příliš...! Arabela...? Oči mu zablýskly. Vztyčil se.
"Troubo hloupá!" rozkřikl se. "To bys eště troubila na Arabelu... a takle bys hubu voteuřela..."
"Arabela dela Sejra... Stará bela dela Sejra... Ah... Aaa... de-la Sej... Hahahi... á haha."
"Hergot!" rozhulákal se, chvěje se vztekem. "Přestaň se šklíbiť... nebo..."
Ale nedbala. Rozpřáhl se a jeho ruka dopadla vší silou na její tělo. Svinula se jen do klubka, do kouta, a nemohouc se již smáti, vyrážela podivné zvuky, á á jajajajá, spíše bolestné než veselé.
"Stará bela dala sejra," volala sténajíc, "zlatý kalhoty... nosila... a košilatá na ulici za ním... vyběhla."
"Vona ne," zařval a vyskočil. Ale narazil hlavou o strop. "Vona ne... Hergot...! Vona ne."
"Že ne...? Dyťs poudal."
"Vona ne! Ježíš Marja! Delechtorka... delechtorka sem poudal."
"A co je to?"
"Hele, ani neví, co je delechtor u cirgusu."
"A co je to?"
"Ten, co poroučí."
"A jak... se... vona menovala?" říkala a hryzla se do rtů. "Stará bela dala sejra...?" a znova ji přemohl chechtot.
"Přestaň už... jářku!"
"Tak jak se menovala?"
"Arabela belrós dela Sevila se menovala," rozkřikl se, "abys to věděla. To značí, jako nejkrásnější růže z celý Francije."
"Copak byla z Francije?"
"Nebyla! Ale to se tak musí u cirgusu! Jako já sem Jozeu a žádnej Férenc... tak vidíš, jak seš hloupá."
"Tak aspoň nenadávej porád!"
Opustil výbojnou pozici, převalil se do slámy na bok a vyplil se skrze zuby.
Také Pavlína se přesunula na staré místo, a ačkoliv jí návaly smíchu ještě stále lomcovaly, chránila se dát to najevo. Ale po chvíli mlčení příliš dlouhého poznala, že se hněvá doopravdy.
"Tak se už nezlob," řekla, "a poudej něco!"
"Nic už, když seš taková!" zahučel.
"No, poudej! Třá ještě vo cirguse!" a pod kůží se chichtala a hryzla se do rtů.
Ale neodpověděl.
"Byla hezká Arabela?" lákala ho.
"To víš, že hezčí než ty."
Nebyla s ním řeč. Tak si dala ruce pod hlavu, natáhla nohy a čekala, až si to rozmyslí. Ale Joska vzdoroval a nerozmyslil si to.
"Jozeu!" Zatáhla ho za rukáv.
"Dej pokoj!" řekl nevrle a couvl. "Chci spáť."
"Tak se už nezlob, Josko!"
Neuznal ji za hodnu odpovědi. Jen se ještě více odšinul a odvrátil se bokem.
"To už chceš vopravdu spáť?" Přilezla k němu, přitiskla se mu prsy na bok a otírala se o něho.
Hrubě ji odstrčil. "Chci," řekl, "dej pokoj!"
"Tak spi!" odsekla uraženě a položila se do druhého kouta, nejdál od něho, co místo stačilo.
Rameno si podložila pod hlavu a nohy skrčila pod sukně... Ať!
Kolik mohlo být hodin...? Půlnoc? Ne, tolik ještě ne, ale mnoho do ní asi už nechybělo.
Joska nespal. Mračil se a hleděl do tmy. První hněv ho již přešel, ale byl odhodlán neprozradit se ani pohybem, dokud hluboké oddechování Pavlíny ještě nezpevní, aby mohl odejít bez nebezpečí, že ho bude zdržovat. Ale dívku nic podobného nenapadlo. Nevěděla již dávno o světě.
Na rukou se pozvedl a vztyčil trup. Nahmatal opatrně strop a tiše jako noční zvíře, kuna nebo lasice, se sesunul ven.
Svezl se k patě stohu.
Byla hvězdná noc. Joska se posadil, opřel se hlavou o slámu a zadíval se na oblohu. Hleděl na ni dlouho a jeho oči zajíněné tmou doupěte se rozšiřovaly a jeho plíce posud plné Pavlínina tepla do sebe nabíraly chladné čistoty, která padala shůry.
Může být ještě něco tak krásného jako nebe plné hvězd?
Ale za chvíli, jak na ně Joska upírá oči, hvězdy se rozplývají, nebeská klenba se vzdaluje, měsíc odchází a zůstává jen jejich záření, jejich modrost a vše na sebe bere tvary tak známé a sladké.
Ano, může být ještě něco tak krásného jako hvězdná obloha! Neboť před Joskou se rozvíjí nádherný obraz.
Je slavnostní představení. Do stříbrna vyleštěné reflektory lamp vrhají oslnivý jas na piliny manéže. Cirkus je plný lidí od přízemí až nahoru, na poslední prkna druhé galerie, tam, kde s hlavami až u stanového plátna koncertují hudebníci. Hrají krásný valčík, ten, který má tak rád, kolébavý a unylý, jako když se na rybníce houpá lodička. Koně s dlouhými ohony a s červenými, vlajícími chocholy na hlavách cválají podle taktu orchestru. Zamoučení šaškové s pitvornými tvářemi a pavími pery na nosech a žokejové v barevných čapkách, žongléři v růžových trikách, kteří na svalech roztáčejí koule, lesknoucí se nebem a hvězdami. A ona se usmívá. Stojí na hřbetu koně, oblita tisíci jiskrami, rozpíná náručí, uklání se a posílá polibky. Všichni křičí, jásají a sta dlaní v nadšení naráží o sebe. Stojí a uklání se. "Arabela...! Arabela...! Arabela belrós dela Sevila...!" Nejkrásnější růže z celé Francie...! A usmívá se.
A vše se zas ponenáhlu rozplývá a mizí. Jen maličko hudby zůstalo, kolébavý valčík, jakoby hraný v převelké dálce, a v nozdrách trochu vůně koní, pilin a lamp, nejkrásnější, jakou zná svět.
Jak krásná noc! Na obloze tisíce hvězd jako lesklé šupiny jejího kostýmu a nad tmavým Slapem měsíc jako koruna nad jejími černými vlasy.
Před ním leží noční krajina: Pláň pokoseného pole, mísící světlou žluť s modrými barvami noci. A temný pás jetele přes celou šíři hřbetu, ztrácející se v nedohlednu tmy tam kdesi dole u řeky, kde uprostřed svého světelného okrsku stojí továrna a okny přádelny rozhazuje po dělnických domcích a po jejich břidlicových střechách oranžový jas žárovek. Pak už jen kopce, vysoké, s černými skvrnami lesů a luk, s domky a světlými pěšinami až nahoru k čisté obloze, na níž se kmitají miliony hvězd... Arabela belrós dela Sevila... Už nikdo na světě nemá tak krásné jméno!
A za ním je stoh.
Spí tam ta holka. Která doma dojí krávy a kydá hnůj a které sedlák natrhne ucho. Která nic neviděla a nic neví; ani co je cirkus a delechtor.
Joska se znechucen zdvíhá ze země. Chce se dát na pochod. Klepá se do kapes, přesvědčuje se, má-li tam svou krátkou dýmku a nedopalky...
Ech, eh...! Zapomněl si ve stohu klobouk...!
Mrzutě se obrací... Dívá se na černý vchod do doupěte... Co teď...? Jít tam spát...? Ale uvnitř je Pavlína... Spí skrčena v koutě, je zabořena do slámy jako pes, s hlavou až u kolen. A dýchá.
Pojímá ho odpor k vesnické holce, k selské děvce, která každého podzimu utíká z domu a na zimu se vrací do teplého hnízda, bojíc se mrazu, a dává se bít sedlákem. Tulačce, která ani není tulačkou, nosí prsteny a čisté sukně, která nemá ani krejcaru a žebrá, ale má na úřadě jakési desítky na knížce, k níž nesmí, a bude si brát hocha ze statku, který ji bude také prát... Pavlína! Rozcuchaná, zbabělá, hloupá...! Otřásá se, pomyslí-li, že by se měl vedle ní položit, dýchat vzduch, který ona vydechuje, a dotknout se jejího těla.
Ne. Nevrátí se. Uteče jí. Vyleze si jen pro klobouk.
Jde po špičkách k stohu. Zabořuje nohu do slámy a šplhá se vzhůru. Dosahuje otvoru a sune hlavu dovnitř. Zaráží ho teplý zápach těla. Odvrací se. Nejde ani do doupěte, jen zvenčí tápe po ulehlé slámě a hledá klobouk. Nalézá jej zmačkaný v koutě u jejích nohou.
Chvíli se drží slámy a stojí tu jako datel na stromě. Rozmýšlí se. Měl by ji vlastně zkopat! Ale nechce, aby se hýbala, bojí se, že by ji viděl a že by zase musil slyšet její hlas. Jedno si však přece neodpírá. Dříve než seskakuje dolů, nabírá do úst slin, nejvíce co může, a plivá tam, kde tuší, že leží její rozcuchaná hlava.
Vedle cesty, dříve než se přijde k vlastnímu Slapu, roste starší mlází. Tam usedl na mez u cesty. Vytáhl z kapsy zásoby doutníkových zbytků, nasbíraných odpoledne v městských hospodách, nasypal je do klobouku a drobil na lístky. Na Arabelu, Pavlínu a ostatní již nemyslil; zapomněl na ně. Nacpal si, zapálil a díval se na ohníček, jak stravuje tabák, jak se rudě dme a klesá. Spát se mu nechtělo, vyspal se dosti v arestě. Až dokouří, najde si v trávě mezi smrčky příhodné místo; je teplo, pršet nebude a bude mu tam dobře. Co si člověk může přáti více?
Hledí do polí.

***