Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1934
• povídka se zaměřuje na příběhy loupežníků žijících v Podkarpatské Rusi; tito loupežníci jsou vnímáni jako hrdinové lidových příběhů, písní a pověstí, přestože historická realita je méně romantická
• vypráví o loupežnících jako o tragických postavách, jež jsou vždy kořistníky, často s nejasnými politickými či sociálními cíli a nakonec se stávají oběťmi - zavražděnými, zrazenými nebo popravenými
• hlavní postavou povídky je Oleksa Dovboš, charakterizovaný jako kořistník a mstitel, jenž se stává obětí svého nebezpečného životního stylu; jeho příběh je vyprávěn soudními záznamy a legendami, které ilustrují jeho činy - loupeže, vraždy, žhářství a vypalování; Oleksa je zobrazen jako složitá postava s určitou citovou měkkostí, což kontrastuje s jeho násilnými činy
• příběh ukazuje, jak loupežníci přežívají v drsných podmínkách a stávají se součástí lidové kultury regionu; důraz je kladen na to, jak byli vnímáni obyvateli a jak se jejich činy staly součástí většího sociálního a politického narativu

---

Podkarpatský lid nemá národní tradice a nemá psaných dějin. Nelze pochybovat o tom, že dříve či později budou napsány, a zbude-li na to čas, že také bude v středověku nalezen nějaký bohatý vlastník pozemků (statečný vojevůdce, zakladatel klášterů, podporovatel věd a umění), kterému, sedícímu na koni, bude možno na užhorodském náměstí postavit pomník a jehož jméno bude opakováno tak dlouho, s takovým zbarvením hlasu, s posunky tak zbožnými, s nápověďmi tak významnými a s tolikerými přídomky, že se zahalí oparem mystiky a že ono samojediné bude s to, aby probouzelo shluky citů, jichž vyžaduje politika přítomná nebo budoucí. Ale posud to není. Podkarpatský lid je bez oficiálních hrdinů.
Ale hrdiny má. A mnohem půvabnější, než jsou ti v třmenech a s mečem po boku: loupežníky. Žijí v jeho vzpomínání, v jeho písních, v jeho pověstech i v jeho povídačkách. Ale budiž řečeno rovnou: nejsou o nic skutečnější než hrdinové oficiální. Člověk má neukojitelnou touhu po spravedlnosti. A v sobě mnoho revolty proti řádu, který mu ji odpírá, jedno, zda z nespravedlnosti obviňuje společenské zřízení, ve kterém žije, nebo snad dokonce sám základ hmotného světa. A člověk má v sobě podivnou posedlost vzpomínat si, vymýšlet si a přetvářet a má v sobě touhu doplňovat se (byť i jen v pohádce) tím, čeho se mu nedostává. To vše dohromady je snad základ pověstí o hrdinech všech věků, všech náboženství, národů a tříd. Hrdiny chudého středověkého lidu jsou loupežníci a platí to i o nich. A věru, kdybychom na věc hleděli jen takto, nemusili bychom se příliš starat, jak se to má s hmotnou jejich skutečností, neboť je zajisté zajímavější nahlédnouti do dílny lidského ducha (nebo pokusit se o to alespoň), než zabývat se nějakou figurou, o které patrně zjistíte, že za váš zájem nestojí. Ale pozorujeme Podkarpatsko. A o tom nám mohou říci i loupežníci sami i legenda, kterou o nich vytvořil zdejší lid, mnoho.
Kdo jsou to loupežníci?
Vždy kořistníci. Často lidé s nejasnými touhami politickými nebo sociálními, jako je má primitivní lid. Vždy postavy tragické. Neboť se nikdy svým metám ani nepřiblížili, nepřekročivše prvních počátků sbírání sil a organizace, které teprve činí z tlupy vojsko a z náčelníka vůdce. A vždy oběti. Neboť zahynuli rukou katovou, úkladem přátel, zradou milenčinou.
Zákon v nich vidí zločince. Vzbouřence, jakých ve svém středu nebude trpět žádný společenský řád. Vrahy, žháře a lupiče.
Psané právo je odsuzuje. Přirozený právní cit utištěného lidu je osvobozuje. Neboť jsou výrazem jeho touhy po spravedlnosti. Jsou vtělením žízně slabých stát se silnými byť i jen na chvilku a třeba za cenu vlastních životů. Jsou zhmotněním nenávisti a pomsty.
Na západě loupežníků po staletí již není. Ti, kteří zde kdysi zakládali šlechtické rody a také panovnické dynastie, jimi vlastně ani nebyli, neboť dosáhnuvše svých cílů, ztratili právo na toto slavné jméno a z paměti lidu vymizeli; a s těmi skutečnými si státní a panovnická moc, na západě Evropy již záhy zesílené, dovedly poradit. Ne tak na Balkáně a v karpatských horách. Ale kdežto balkánští komiti, jsouce znova a znova zatahováni do politických bojů, ztratili v minulém století svůj ráz a stali se vojenskou a politickou organizací, zachovali si podkarpatští loupežníci původní tvář až do našich dnů. Ukrajinský lid jim říkal "opryšky", přesněji než čeština rozlišuje mezi lupiči jdoucími jen za kořistí, a loupežníky, to jest také mstiteli a vykonavateli sociální spravedlnosti, ať už skutečnými, nebo pouze domnělými.
Dnešní Podkarpatsko, země řídce obydlená, se svými pralesy, horami a skalními stržemi, a jmenovitě její Černé hory na východě, které do nedávné minulosti ležely na rozhraní tří států, Polska, Rumunska a Uher, bylo zeměpisně jakoby stvořeno pro pobyt loupežníků, kteří zde nalézali dosti skrýší, a jsouce pronásledováni, dosahovali pochodem jen několikahodinovým území jiného státu.
Zbojnictví v karpatských horách a v krajích s nimi sousedících má minulost starou. Dějiny jmenují již ke konci patnáctého století bukovinského sedláka Muchu, který ničil šlechtický majetek mezi Haličem a Rotatynem, zmocnil se nakrátko i městečka Sňatina a velel družině 900 mužů, tedy síle, s níž v tehdejších dobách bylo možno uplatňovati se i politicky a jistě již přesahující obvyklou moc obyčejných loupežnických náčelníků. Proti Muchovi bylo vypraveno haličské šlechtické vojsko, ale nezmocnilo se ho. Teprve později, jako na vzor znova a opět se opakujícímu motivu loupežnických legend, byl zrazen svou milenkou, zajat a v Krakově umučen.
Lidé uprchlí z vesnic do hor před panským útiskem, před morem, před válkou, zběhové z nejrůznějších vojsk, žoldnéři, jimž nebyl vyplacen žold, a ovšem zločinci, utíkající před skřipcem a šibenicí - to jsou karpatské loupežnické sbory. Drancují a vypalují panská sídla, pobíjejí pány a Židy, mstí se, olupují a vraždí kupce, ukládají vsím kontribuce, dávají se verbovat do různých šlechtických vojsk a někdy konají i dílo opravdu revoluční nebo válečnické, jako v polovici sedmnáctého věku při povstání Bohdana Chmelnického proti polské šlechtě. Tak tomu je po celé šestnácté a sedmnácté století a loupežnictví se stává pro země pod Karpaty zjevem příznačným.
Ale své největší slávy dosáhlo v polovině století osmnáctého. Je to doba největšího útisku selského lidu. Ale také doba naprostých politických zmatků v Polsku, v Uhrách i v Rumunsku. V Polsku je po domácí válce mezi Augustem II. a Stanislavem Leščinským a za Augusta III. vládne v zemi anarchie; v Uhrách dohořívá povstání Františka II. Rákócziho, a druhá válka turecká a nástupnická válka Karla VI. přináší zemi nový neklid; Rumunsko se zmítá po válce s Ruskem v nepokojích. A protože vojny požírají i mnoho peněz i mnoho lidí, stoupá hospodářský i tělesný útlak selského lidu do nesnesitelnosti. Tehdy se Karpaty z obou stran zalidňují zbojníky. Již tehdy zrají sociální a psychické podmínky pro povstání proti polské šlechtě, pro "řež" z roku 1768, jedno z nejstrašnějších vzpla­nutí lidového hněvu, v němž v krátké době bylo vyvražděno na 200 000 pánů a jejich úředníků, Židů a římskokatolických kněží. V té době vyvstává také loupežník Oleksa Dovbuš, lidový hrdina, konkrétnější a dějinně ověřenější Janošík Poloninských Karpat, oslavovaný ještě dnes přemnohými pověstmi, bájemi a písněmi.
O skutečném Oleksovi Dovbošovi nebo Dobošovi, Dovbušovi nebo Dovboščukovi jsme zpraveni dosti podrobně soudními spisy stanislavovskými, kde sice on sám již souzen nebyl, ale kde byly konány hrdelní pře s členy jeho tlupy a s jeho následovníky v náčelnictví. Karpatskými loupežníky a také postavou Dovbušovou se zabýval v stati "Opryšky" v XIX. svazku Rusínské historické bibliotéky (Lvov 1897) dr. Julián Celevyč a dějinná data v tomto článku jsou odtud.
Oleksa Dovboš je synem pečenižinského podruha, dává se brzy na loupežnictví a již roku 1738 velí skupině "černých chlapců". Drancuje a podpaluje šlechtická sídla, vraždí a olupuje šlechtice, Židy a kupce. Sedláky neobírá, ale vraždí a vypaluje někdy také je, buď z pomsty, buď že nechtějí poslouchat jeho rozkazů, a přepadá i celé vesnice, jejichž obyvatelé se dali naverbovat do vojenské organizace "smoláků" nebo mezi "puškaře", kteří byli vysláni, aby ho polapili. Z počátku loupežničí se svým bratrem Ivanem, ale již roku 1739 na Bílou sobotu mezi nimi v rodné obci dochází v opilství k bitce, v níž je Oleksa tak raněn do nohy, že do smrti kulhá; podrobnost, která se znova objevuje v pověstech o něm. Příhoda, která se udála tehdy, když oba v krčmě leželi opilí do bezvědomí, nám podává část vysvětlení, proč Oleksa Dovboš, který nikdy nevelel síle větší než třiceti lidí, mohl ve třech státech loupit a šířit hrůzu po sedm let (také tuto číslici pověsti o něm dobře znají). Tenkrát projížděl Pečenižinem panský podstarosta Rušel, a když mu Židovka krčmářka říkala, jak bezmocní jsou oba loupežníci a že by je i malé dítě mohlo spoutat, odpověděl jí: "Proč bych je poutal? Nic mi neudělali." Panský úředník Rušel, jak vysvítá z jiných soudních protokolů, byl Dovbošem podplacen. Po té příhodě se bratři rozešli. Oleksa zůstal na Pokútsku a Huculštině, Ivan šel mezi Bojky na haličské straně, kde zemřel. Umíraje, odkázal kostelu svůj zbojnický nůž, na jehož jedné rukojeti je vyřezáno: "Ivan Dovbuščuk, slavný horský loupežník, uložil před smrtí tento nůž v církvi v Běnaškách" a na druhé: "Tímto nožem zahynul Dovbuščukovou rukou...", jméno je nečitelné.
Stanislavovské protokoly udávají jen do roku 1740, to je za dva roky zbojničení Oleksy Dovboše, 27 jeho hrdelních zločinů. Je to v malých obměnách stále totéž: vraždy, žhářství, drancování, loupení. Síla Dovbošova nevzrůstá, počet jeho chlapců se nemění. Je zřejmo, že vyšších politických nebo sociálních met nemá. Je kořistníkem. A mstitelem. Ale sociální křivdy na své třídě páchané mstí i bez úmyslů kořistnických a trestá i z hlediska vyššího a aniž mu bylo ublíženo osobně.
V zápiscích lvovských bernardinů je o tom zaznamenán příběh, týkající se přepadení sídla pana Konstantina Zlotnického, Borščova u Bučače, v květnu roku 1744. Dovboš pálil panu Zlotnickému ruce, sypal mu na tělo pod kabát rozžhavené uhlí a nabízené mu výkupné nepřijal. "Nepřišel jsem pro peníze, ale pro tvou duši, abys více nemučil lidi." Zabil jej i jeho ženu a nedospělého syna. Sami lvovští bernardini končí příběh poznámkou, že byl pan Zlotnický krutý pán a že mnoho lidí zabil.
Ale v Dovbošově povaze je i jistá citová měkkost přírodního člověka, jen zdánlivě neslučitelná s ukrutností jeho řemesla a primitivního sociálního poslání. Také tento příběh je zaznamenán v stanislavovských soudních aktech: Polský plukovník Přeluský pronásledoval s oddílem smoláků Dovboše v horách. Dovboš jim nalíčil past, a když již každý z loupežníků měl jednoho smoláka na mušce, dal znamení nestřílet, "neboť každý z nich má ženu a děti". A polský básník František Karpiński líčí ve své autobiografii příhodu, která se udála při jeho narození v říjnu roku 1741. Básníkův otec, pan Ondřej, dostav zprávu, že na něho jde Dovboš s dvanácti chlapci, narychlo sebral, co cenného sebrati mohl, a uprchl do lesa. Doma nechal ženu, svíjející se právě v porodních bolestech, a porodní bábu. Na odchodu jen rozkázal, aby byl Dovboš pohoštěn chlebem, sýrem a pálenkou. Loupežníci přišli hodinu po narození synka. Rodička hrůzou nemohla mluvit, ale bába vzala do rukou nemluvně a řekla: "Před hodinou se narodilo, pamatuj na Boha, na nemocnou matku a na dítě!" Dovboš dal bábě několik tolarů, přijal s chlapci pohoštění, nic nevzal a požádal jen matku, aby dítěti dala jeho jméno: Oleksa. Přání, kterému vyhověno nebylo.
O hrůze, jakou Dovboš mezi polskou šlechtou šířil, svědčí tarnopolská vyhláška korunního hejtmana, v níž se hrozí úplným vyhlazením vesnicím, které by Dovboše podporovaly, a svědčí o ní i zasedání haličského sněmu z 10. září r. 1743, kde se děkuje hejtmanovi za organizování vojska proti Dovbošovi a vyzývá se, aby ani napříště nepřestával potírati zločiny tohoto "drzého hada". Proti 30 mužům Dovbošovým byly pod vedením plukovníka Přeluského vypravovány z haličské strany oddíly smoláků a puškařů až 2 000 mužů silné a Dovboš byl pronásledován také úřady uherskými. Mnoho jeho druhů bylo zabito, mnoho chyceno a trápeno strašlivěji, než oni dříve své oběti mučívali; pálení svíčkami a žhavým železem, vtloukání hřebů do těla a usekávání údů před popravou bylo obvyklým zjevem panské msty. Ale Dovboš se naučil opatrnosti. Měnil stále místo, brzy se objevuje v okolí podkarpatských Černých hor, brzy v uherské rovině, brzy v Polsku a Rumunsku. Nikdy neřekl ani nejbližším přátelům, kde nocuje, ani kde přezimuje. Rok před svou smrtí, r. 1744, to činil na uherské straně Karpat, kde v podkarpatských vesnicích verboval do svého oddílu nové "černé chlapce" a kde se domníval být tak bezpečen, že do Jasiny trvale přestěhoval i svou ženu. Ale byl také zde pronásledován uherskými úřady a uprchl.
Zahynul 24. srpna 1745 v Kosmači. Zradou milenky! praví podle starých vzorů písně a vypravují pověsti. Tehdy, když jda dobývat kútského zámku, se u ní zastavil. Ale nebylo tomu tak. Kosmačský sedlák Štěpán Dzvinka se zdráhal po smrti své první ženy vrátit jejímu otci věno, ten požádal Dovboše o pomoc a Oleksa se vypravil s chlapci na Kosmač, aby, bude-li třeba, vymohl věno násilím. Dovbošova smrt je podrobně vypsána v protokolech se Štěpánem Dzvinkou, doplněných výslechem Vasyla Bajuraka, který býval členem Dovbošovy družiny a po jeho smrti loupežnickým náčelníkem a jenž byl o devět let později jat, mučen a v Stanislavově popraven. Oleksa přišel s chlapci do Kosmače v noci. Dzvinkova žena a matka ho do chýše nechtěly pustit, vymlouvajíce se, že nevědí, kdo je, a že Štěpán není doma. Ale ten, již dříve byv varován, jakmile oknem spatřil na dvoře Dovboše, se skryl v podstřešku a připravil si pušku. Dovboš počal kolem útočit na dveře, trochu je nadzvedl a dral se do síňky. V té chvíli Dzvinka seshora vystřelil. Zasáhl Dovboše do zad. V zmatku, který nastal, se obyvatelům chýše podařilo utéci. Na zemi ležel Dovboš a nad ním se skláněli chlapci. Vůdce byl těžce raněn. Rozkázal, aby chýše byla zapálena (nestalo se to však, snad proto, že selhalo křesání), a pokusil se jít s chlapci k lesu. Ale brzy zeslábl a dva z nich, Bajurak a Orfeňuk, ho nesli. Ne dlouho. Víme z jiných pramenů, jak si "opryšky", vždy spěchající a stále ohrožení na životech svých i celku, počínali, měli-li ve svém středu raněného druha: zanesli ho na chráněné místo, přikryli ho chvojím, nechali mu něco pálenky a tabáku a rozloučili se s ním. Tak učinili také s Dovbošem. Při loučení daroval Oleksa svou pušku Bajurakovi, pistole Orfeňukovi. Štěpán Dzvinka s rodinou se po celou noc skrýval v trávě. Ráno pobouřil ves, sebral lidi, také kněží se vypravili s ním, a šel po stopách. Našli Dovboše ještě živého, oblečeného v nasmolené, tukem prosáklé košili (tak si je připravují horští ovčáci ještě dnes, aby se chránili proti hmyzu a pronikání vody) a přikrytého haluzemi. Dzvinka se ho ptal, kdo ho navedl, aby jej přepadl. "Nezáleží na tom. Taková smrt mi byla souzena." Kněží se ho tázali, potřebuje-li zpovědi a svátosti oltářní. "Zpovídal jsem se a přijímal, když jsem se dal na tuto dráhu." Dotazovali se ho, kde má schovány své poklady. "Na polonině na Černé hoře. Bůh to ví, já to vím. Země z nich bude mít užitek, ne lidé." Donesli ho do Kosmače, kde zemřel. Měl u sebe něco peněz, zlatý křížek, ukořistěný kdysi v bohorodčanském dvoře, a stříbrnou prachovnici ze dvora zlotnického; ty věci zmizely. Dovbošovo mrtvé tělo bylo naloženo na vůz, voženo ode vsi ke vsi, pak vystaveno v kolomyjské radnici a zpráva o Dovbošově smrti byla veřejně vyhlašována po všech obcích. Štěpán Dzvinka byl za odměnu propuštěn z poddanství a vévodou Jablonským osvobozen od berní a dávek.
To jsou skutečné osudy loupežnického vůdce Oleksy Dovboše.
Loupežnictví jím však v Karpatech nekončí; prameny vyjmenovávají dlouhou řadu loupežníků až hluboko do devatenáctého století. Loupežnictví naopak nabývá na organizovanosti. Rota Ivana Bojčuka na příklad, zámožného sedláka a druha Dovbošova a Bajurakova, která pro peníze nevraždí, přepadávajíc jen panská sídla, olupujíc cizí kupce a ukládajíc kontribuce, která je vojensky pevně stmelena, má v čele stařešiny s přesně rozdělenými funkcemi válečnickými, zásobovacími i finančními a která o společných věcech rozhoduje hlasováním, počíná již přerůstat meze obyčejného loupežnictví a blížit se stupni, na němž se stává náčelník revolučním vůdcem a rota revoluční organizací.
V Karpatech a pod nimi vystupují také loupežníci židovští, jejichž činy nejsou o nic méně ukrutné než loupežníků ostatních. Roku 1837 byl vydán zatykač na tlupu Mojše Jankla Reisnera, zvaného Schwärzner nebo Puclík, Srula Mendla Šora, Herše Mendona a Berla Leviho, zvaného Lever. Ale Židé se také spolčovali se všemi loupežnickými vůdci minulosti (také s Dovbošem) a oni to byli, kteří je posílali na boháče svého národa a upravovali jim příležitost k lupu. Pověsti o židovských loupežnících udržují se na obou stranách hor posud.
Snad je účelné zmínit se ještě o smrti Dovbošova druha Vasyla Bajuraka, a to pro podrobnost při jeho popravování, která, jsouc různě obměňována, se opakuje v loupežnických pověstech a písních. Píše o ní básník František Karpiński, týž, u jehož zrození stál Oleksa Dovbuš. Ve své autobiografii vypravuje: "První poprava, kterou jsem v těch dobách viděl a která na mne velmi působila, byla ve Stanislavově. Byl popravován loupežník jménem Bajurak, jeden z 12 chlapců Dovbošových, jenž byl po jeho smrti zvolen za vůdce loupežnické tlupy. Ten, jda na náměstí smrti, si dal podat píšťalku, oblíbený nástroj horský, na kterou pak hrál smutné horalské dumky." Bajurakovi byly nejprve useknuty po lokte ruce, pak touž sekerou hlava (zřejmě na památku arménského kupce, s nímž kdysi Bajurakova tlupa stejně naložila), mrtvé tělo bylo rozčtvrceno a údy i hlava vyvěšeny na šibenici.
Lid miluje své rytíře. A lid z obou stran Karpat vzpomíná ještě dnes na svého Dovbuše (tak se vyslovuje na Podkarpatsku).
"Trestal lidskou křivdu."
"Byl krutý k pánům, k lidem byl milosrdný a laskavý."
"Bohatým bral a chudým dával."
"Pokud žil, páni se ho báli, stali se lepšími a chudému lidu bylo lépe."
"Ale na svět přijde nový Dovbuš."
To už není skutečný Oleksa Dovbuš. To už je legenda. Nebo lépe řečeno: vzdechnutí, z kterého se legenda rodí.
Pověstí o Dovbušovi je mnoho. Hory, vsi, zámky, osamělé stromy a balvany se spojují s jeho jménem. Zabil ďábla, který se rouhal Pánu Bohu, a Bůh ho učinil silným nad všechny lidi a nezranitelným. Mohl být zabit jen stříbrnou (nebo skleněnou) kulí, nad kterou, skrytou v zrní jarní pšenice, která se při mši podává knězi ke svěcení, bylo dvanácti kněžími odslouženo dvanáct mší. Přepadal zámky, trestal kruté pány, rozséval pytle dukátů, vracel chudým lidem zástavy od Židů, porážel vojska. Na Kedrovatém měl kamenný stolec, odkud poroučel lidu, a tam také zakopal poklady, které, kdyby se odkryly, oslnily by svět. Zradila ho jeho milá jménem Dzvinka (legenda již zapomněla, že Dzvinka bylo příjmení, ne křestní jméno), která na něm pod devaterou přísahou vylákala tajemství o stříbrné střele. Jeho hrob je skryt na neznámém místě skal Kedrovatého, a když do jeho stínu pronikne první jarní paprsek a dotkne se srdce Dovbušova, vzchází světu velkonoční neděle. Ale přijde nový Dovbuš. Před smrtí zakopal Oleksa hluboko do země svou křesací ručnici, ta se každého roku o zrnečko zdvihá blíže k povrchu, a až se objeví celá, tehdy se to stane.
O smrti Dovbušově je zachována také lidová balada. Tvrdá a krásná, ukrutná a sladká jako karpatské hory.
Vznikla zřejmě v době, kdy vzpomínka na skutečného Oleksu Dovbuše byla ještě v živé paměti. Ovšem, také balada věří ve vylákané tajemství o stříbrné kuli, také ona mluví o loupežnické milé, přejímajíc tak starou tradici a naznačujíc, že je nedůstojné muže, který něco na světě chce, aby si začínal s tím čertovým zrádným plemenem, ale smrt Dovbušovu, kterou dobře známe z protokolů se Štěpánem Dzvinkou a s Vasylem Bajurakem, líčí ku podivu věrně. Zná názvy míst, zná Štěpána Dzvinku a nezaměňuje křestní jméno s příjmením. Zná i podrobnosti. Ví o době přepadení chýše, o páčení dveří, o směru Dzvinkovy střelby, o Dovbušově rozkazu zapálit chýši, o dvou mužích, kteří raněného odnášeli (jména udává sice jiná, ale je možné, že jsou to jen přízviska Bajurakova a Orfeňukova), zmiňuje se i o chvojí, kterým byl Dovbuš přikryt. Jen o jednom nechce vědět, co autor nebo autoři tak dobře zpravení vědět musili a co bylo známo celému širému kraji: o zneuctění mrtvoly Dovbušovy, o jejím vožení na odiv vesnicím a o jejím vystavení na radnici v Kolomyji. Ba, píseň naznačuje pravý opak toho. Je k mrtvole Dovbušově milosrdná. Nedovoluje, aby se v baladě stalo to, co se stalo ve skutečnosti. Neboť ví, jak to být mělo, třeba to nebylo. A to už je stylizace a umění.
Píseň o smrti Dovbušově se zpívá na obou bocích Karpat dosud. Autor těchto reportáží ji překládá podle znění, které do svého románu "Kaminna dušja" přejal Hnat Chodkevič.

Pod Beskydy zelenými
chodí Doboš s chlapci svými.
Na nožičku napadaje,
valaškou se podpíraje,
volá hochy, vyzývá je:

"Sokolíci, chlapci moji,
připravte si po náboji!
Na zboj dnes již pozdě jíti,
musíme se poraditi,
kterak odtud dojít do Kút,
vrátiti se světlo pokud.

Zítra bude mnoho spěchu;
čas je nad hlavou mít střechu.
Záhy vstaňte, pozor dejte,
brzičko se oblékejte
do košilek bíle praných,
do opasků vykládaných.

Hej, mí chlapci, už se šeří,
zajdeme si na večeři,
navštívíme moji milou
Štefanovu ženu bílou.
Pojďme, braši, všichni spolu
vrchem vzhůru, vrchem dolů,
běžte za mnou rychlým během,
zapadají stezky sněhem."

"Oleksíku, taťko náš,
nechoďme dnes na Kosmač!
Že nás tam dnes zrada čeká,
zdálo se nám; to nás leká.
Dosud jsme se vpřed jen hnali,
nehody jsme nepoznali;
má snad léta naše mladá
zdolat na Kosmači zrada?"

"Sokolíci, chlapci moji,
jenom baby snů se bojí.
Nedbám věru žádné zrady;
pěsti mé si vždy ví rady.
Zůstaňte zde mezi lesy,
po dvou kulích nabijte si,
čekejte, já v krátkém čase
sem k těm skalám přijdu zase,
jen se zeptám, jídlo má-li,
vám a mně dost jísti dá-li."

Doboš pod okénkem stanul.
A v okénku západ vzplanul.

"Spíš či slyšíš, kmotra milá?
Večeřis nám připravila?"

"Bdím a nespím. Hospodařím,
slavnou večeři vám vařím.
O večeři té až zví se,
všichni lidé podiví se."

"Spíš či slyšíš, duše milá,
nocleh jsi mi připravila?"
"Bdím a slyším. Jídla nemám.
Zbojníkovi nocleh nedám.
Můj muž Štefan doma není.
Nepustím tě do stavení."

"Pustíš ty mě dovnitř v dobrém?
Nebo tam mám vniknout po zlém?"

"Jdi k svým chlapcům! Pryč se sbírej!
V dobrém, po zlém neotvírej!"

"Čubko, pusť, chci dovnitř jíti!
Mám ti dveře vyraziti?"

"Sedm let mě miloval jsi.
Mojich závor nepoznal jsi?
Zámky mé jsou ocelové,
dveře mé jsou jasanové,
ze stříbra jsou klíče nové
a mé okno v zlatě plove."

"Jak se opřu plecí, nohou,
zámky tvé ti nepomohou."

Doboš dveře silou vzpírá.
Dzvinka v rukou pušku svírá.

Doboš plecí v dřevo vrazí,
zdali dveře mocí zkazí,
zdali zámky nevyrazí.

"Duše moje, jaké hoře!
Nejsem vinna, ach můj Bože!
Štefan číhá na komoře!"

Doboš napíná své síly.
Štefan Dzvinka z půdy střílí,
Dobošovi v srdce cílí.
Ne však v srdce, v pravé plece,
také z levého krev teče.

"Oj Dzvinčíku, pročs mě ubil?
Pro čubku jsi život zhubil."

"Neměls čubku milovati,
s pravdou se jí svěřovati,
věrnosti je v čubčím rodě
jako pěny v bystré vodě."

"Kdyby to mí chlapci znali,
na mák by tě rozsekali,
ženu tvou by porubali,
chýši ohni v pospas dali.
Křikl bych, však nedokřiknu,
hvízdl bych, však nedohvízdnu."

Oj, jak křikl - dovolal se,
oj, jak hvízdl - dohvízdal se.
Na prsty hvízd: chlapci v mžiku
ženou se jak stádo býků.

"Kde jste, chlapci moji, dleli,
že jste smrt mou neviděli?"

"Oleksíku, taťko náš,
proč jsi chodil na Kosmač?
Dokud jsi sem nechodíval,
bezpečen jsi s námi býval.
Teprve zde černá zrada
v naše mladá léta vpadá.
Proč jsi čekal na záhubu?
Proč jsi nezastřelil čubu?"

"Copak toho možno zabít,
koho lásky chceme nabýt?
Zeptejte se, čeho žádá,
zda mě bude dál mít ráda?"

"Ach, kdybys mi nebyl milý,
neměla bych oděv bílý,
bíle bych se nestrojila,
stříbrem, zlatem nezdobila."

"Pojďte, chlapci, ke mně blíže!
Oj, jaká je na mně tíže!
Rachovský a Ivančuku,
zbojnickou mi dejte ruku!
Doneste mě pod buk dolů,
tam se rozloučíme spolu."

"Oleksíku, taťko náš,
jakou ty nám radu dáš?
Jak máme tu čubku zhubit?
Zastřelit ji, nebo ubít?"

"Nechte, chlapci, nerubejte,
nechte, chlapci, nestřílejte!
Devětkrát mi přísahala,
duši svoji v sázku dala.
Duše ta, až budu hníti,
bude chtít mě probuditi.
Chýši v pospas ohni dejte,
místo se zemí srovnejte,
ale čubce pokoj přejte!"

"Oleksíku, taťko náš,
jakou ty nám radu dáš?
Jak orlata bez orlíčka,
tak jsme bědní bez tatíčka.
Jak na pány napadati,
kterak zámků dobývati,
kterak věk svůj prožívati,
jak bez tebe bojovati?
Radíš jíti na Maďary,
či do Valach na bojary?"

"Chlapci mí, už nezbojničte,
valašky a pušky zničte!
Poklady si rozeberte,
pak se domů odeberte!
Chlapci moji, nechte zbraní,
nechte krve prolévání.
Lidská krev, to není voda,
prolévati ji je škoda.
A pak sami, to je jisté,
loupit nedovedli byste.
Po vašem je vůdci veta.
Jděte do širého světa!

Ze země teď zvedněte mě,
na valašky vezměte mě,
na valaškách zaneste mě,
kde ční Černé hory temně.
Ty jsem miloval v svém žití,
tam chci nyní hrob svůj míti,
tam chci duši vypustiti.

Neste mě na Kedrovatý.

Jedle dvě jsou na vrcholu;
to jsou sestřičky mé spolu.
A dva javůrky tam stojí;
ti jsou bratříčkové moji.

Na valašky vezměte mě,
v Černé hory zaneste mě.
Na mák mě tam rozsekejte,
jehličí si narubejte,
pod ně taťku svého dejte.

Kat pak čtvrtit nebude mě,
Polák vyšklebovat se mně."

Oleksa Dovbuš byl posledním velkým loupežníkem Poloninských Karpat.
Po něm jich bylo ještě mnoho, ale z těch jen málokdo oplodnil lidovou fantazii, takže zmizeli beze stop a bez ozvěny.
V Koločavě, jejímž životem jsem se nejvíce zabýval, žije vzpomínka ještě na dva, ale vzpomínka, jak se zdá, velmi neurčitá, v níž nelze bezpečně spolehnout ani na děje, ani na jména, o dobových údajích už vůbec nemluvě. Je to vzpomínka na židovského loupežníka Chajema Pinťu, který obíral bohaté Židy, přikládaje jim na tělo rozžhavené dvacetníky, aby prozradili, kde ukrývají peníze, a kterého Židé, převalivše na něho v noci kolibu, v níž na Kvasovci spával, probodali skrze chvojí přitesanými koly. A na Josifa Poljanského, téhož, který střílel okny, rozzářenými sobotními svíčkami, na Židy při bílých chlebech a rybě šábesové večeře, na téhož, kterého nezmohlo dvanáct chlapů proti němu vyslaných a který, když ho panduři v poutech odváděli, smýčil jedním z Kričova, jenž byl k němu připoután, "jako koštětem" a zpíval:

"Prohlédněte si mě, dívky,
jak mě žandár vede!
Která porodíte syna,
ať se po mně zvede!"

Ale to byli loupežníci jen malí, takřka jen místní, a jejich neurčitá sláva nesahá daleko za hranice obce.
Posledním loupežníkem Poloninských Karpat byl Nikola Šuhaj. A troufám si tvrdit, že posledním nejen v řadě loupežníků minulých, nýbrž i do budoucnosti. Neboť podmínky pro toto hrdinské řemeslo mizejí také zde, a třebaže se tak málo mění pralesy s jejich jeleny, rysy, orlími a krkavčími hnízdy a třebaže zůstávají strže a skalnaté lesní žleby s medvědími doupaty stále stejné, proměňují se životní podmínky a s nimi i mysli lidí. Podkarpatsko ze sebe stěží ještě vydá loupežníka. Loupežník v sobě slučuje obyčejné kořistnictví s lidovým náčelnictvím. Ale také Podkarpatsko bude v budoucnosti rodit buď jen lupiče, nebo jen lidové vůdce.
O Nikolovi Šuhajovi jsem napsal knížku. Po jejím vydání se v perio­dickém podkarpatském tisku objevilo několik Antišuhajů, psaných literární, vzpomínkovou i polemickou formou, a v českých i tamních listech mnoho rozhořčených článků. Že byl podán ministerstvu návrh, aby má kniha byla zabavena a vzata z knižního trhu, a když nebylo dosaženo toho, že byla alespoň zakázána středním školám a že byl zkonfiskován její ukrajinský překlad, je jaksi mimo rámec literatury. Ale tomu ostatnímu, co je možno zařadit pod princip: bojovat proti literatuře literaturou a proti tištěnému slovu tištěným slovem, dlužno vzdát alespoň zčásti chválu pro dobré úmysly. Lidé, od nichž není možno žádat, aby znali jinou pravdu než tu svoji, těžko snášejí nepravdu (svoji) i v literatuře. A všichni ti pologramotní oficiální novináři, jimž ovšem dobrého úmyslu nepřiznávám, a všichni ti poctivě rozhořčení četníci a fořti, a myslím, i jeden diktující vrah Nikoly Šuhaje, odhalují mou nepravdomluvnost důkazy o dvou skutečnostech: Nikola Šuhaj byl sprostý bandita a Nikola Šuhaj nikdy ve válce nebyl, kdežto já to první nepřímo popírám glorifikací vraha (vychovávaje tak mládež k zločinnosti, utrhaje na cti četníkům a bera na sebe odpovědnost za jejich životy) a toho druhého tvrdím opak, dávaje Nikolovi vzpomínat na jeho válečné zážitky. Mají pravdu: Nikola byl opravdu ze stanoviska zákona bandita a přepadávání pocestných mládeži zvláště doporučovat nelze. Nikola opravdu v zákopech nikdy nebyl a já jsem si je jen vymyslil, přejav je z legendy, abych si usnadnil spojení mezi ní a skutečností. Ale jinak se pohyboval vnější život opravdového Šuhaje skutečně tak, nebo alespoň skoro tak, jak jsem to napsal.
Jeho otec starý Petro, dřevorubec, malý gazda, kdysi pytlák jelenů a medvědů v státních lesích, ještě dnes nádherný chlap a skvělý střelec, který, má-li, ale je to, žel, jen velmi zřídka, se rád napije mandry ("Kterak bych byl tenkrát mohl žít bez pití?"), nedovede ani teď vzpomenout na syna bez pohnutí v hlase. Nikola byl zdravý, otužilý, negramotný horský hoch, jako jich jsou ještě dnes na Verchovině tisíce, trochu pastýř, trochu dřevorubec a pytlák také trochu. Roku 1917 byl odveden na vojnu. Ale dále než ke svému 85. pluku v Ďarmotech v Uhrách se nedostal, utekl odtud; z nechuti k disciplíně, ze strachu před zákopy, ze stesku po horách, z touhy po děvčeti, jak to často činívají venkovští chlapci. Ale koločavský četnický strážmistr Lenard Béla ho v sucharských lesích vypátral, lstí se ho zmocnil a poslal k pluku nazpět. Nikola utekl po druhé a s novou zásobou munice. A tentokráte to bylo horší. Neboť při honičkách v sucharském lese se po selském chlapci již střílelo, on, nehodlaje dát svůj život lacino, střílel také, a když zastřelil dva z Lenardových lidí, zdálo se, že je navždy ztracen, protože již nemůže nikdy zpět. Patrně i takhle nějak, jen s málo změněnými uniformami pronásledovatelů, počínal v dávné i pradávné minulosti také loupežnický život jeho předchůdce.
Ale doba, která učinila z Nikoly Šuhaje psance, minula a zdálo se, že dějiny nastrojily věci dokonce tak, aby vše bylo smazáno, učiněno ničím a předválečný hoch Nikola aby se směl vrátit do starého domova. Válka se skončila, reprezentant uherské vládní moci Lenard Béla se svým mužstvem uprchl, do vsi přišli Rumuni, pak Češi a obojí se tvářili tak, jako by nad válečnými zločiny zavírali oči nebo se ales­poň nehodlali o ně příliš starat. Nikola se vrátil, oženil se se svou milou Eržikou Dračovou a půl druhého roku žil životem klidného vesničana a mladičkého manžela; alespoň nic nenasvědčuje opaku. Leč naděje, že se vrátily staré předválečné doby, selhala: vše v chýši bylo vyjedeno do posledního zrnka kukuřice a bída byla horší než za války. Verchovinci si nelehají s růžencem v ruce na lože, aby čekali na smrt, a Nikola ze svého dlouhého pobytu v pralesích věděl, že hlady umírat netřeba. 16. července r. 1920 se vypravil s druhem Vasylem Krivljakem na poloninu Dlouhé Gruny, a když ovčáky zaplašili noční střelbou, odnesli z koliby soudek brynzy a soudek urdy, ovčího tvarohu. Přes to, že loupil s šátkem uvázaným přes ústa, byl poznán a o dva dny později na polonině zatčen. Protože se s četníky o svou svobodu rval a poněvadž ho ihned do Volového eskortovat nemohli, spoutali ho řetízky a přivázali v služební místnosti k šicímu stroji paní strážmistrové. Jeho žena Eržika mu tam nosila jíst. Třetího dne zmizel. Eržika, jsouc později vyslýchána před divizním soudem užhorodským ve vyšetřování proti výpomocnému četníkovi, který tehdy Šuhaje hlídal, udala, že prodala všechen dobytek a četníka podplatila 30 000 korunami. Četník byl disciplinárně potrestán a ze služby propuštěn, ale při soudním přelíčení v Užhorodě dne 26. března 1925 byl osvobozen pro nedostatek důkazů; soud Eržice neuvěřil.
Jistě, cena na svobodě, kterou by byl musil Nikola zaplatit za návrat domů nyní, byla již velmi značná, ale za ni se ještě vrátit mohl. Ale odmítl platit tak mnoho. Zůstal v sucharských lesích. Zanedlouho potom zastřelil blíže rodné chýše četníka, který za ranní mlhy a pokládaje snad Eržiku za přestrojeného Nikolu, po ní střílel a zavinil, že mladá žena na útěku potratila. Teď Nikolovi nezbylo, než stát se opravdovým loupežníkem. Zřídil si tlupu neznámo o kolika členech - autor těchto reportáží ví o jedenácti - a přepadal s ní pošty z Volového, vozy jedoucí do Chustu na jarmark i jednotlivce. Protože byl pro svou statečnost obdivován již z dob válečných, poněvadž byl jeho boj proti novým českým pánům chudým lidem sympatický, protože, znaje dobře poměry, olupoval jen lidi zámožné a nechával s pokojem potřebné, a poněvadž konečně mnoho rozdával, platě jednak drobné úsluhy, jednak pro vlastní radost, bylo mu obyvatelstvem přáno a byl jím podporován. Pověst o něm se šířila a byly mu připisovány i úmysly sociální, jakých vpravdě nikdy neměl; pověsti ty nekolovaly sice v Koločavě a v jejím okolí, kde ho lidé příliš dobře znali, ale daleko odtud. V Chustě, vzdáleném 68 kilometrů, zahájili dělníci na regulaci Tisy divokou stávku a táhli do města, nesouce v čele žerď s nápisem: "Sláva Nikolovi Šuhajovi! Šuhaj nás povede!" Snad se v tehdejších dobách a tehdejších poměrech mohl Šuhaj uplatnit opravdu revolučně, ale nic podobného se nestalo a chustský případ je jediný, který je autorovi znám, že Nikola, třeba bez svého vědomí, zasáhl do sociálního života rozmachem širším, než je pouhé rozdávání darů. Nastal boj četníků, reprezentujících mladou státní moc, s loupežníkem. Boj opravdu zběsilý. Mužstvo, honěné po zdejších horách, zuřivé neúspěchy a ztrátou kamarádů, bylo neustále zesilováno a v květnu r. 1921 byl v Koločavě četnický oddíl čtyřiceti mužů. Byla pozatýkána spousta lidí. Mnoho jich bylo zbito. Starý Petro Šuhaj odvedl rodinu a dobytek do hor a uprchl do Rumunska. Jeho chýše byla vypálena. Bylo zapáleno také stavení Nikolova tchána Ivana Drače a u divizního soudu užhorodského tři svědkové dokazovali, že chýši zažehli vyšetřovaní četníci, a jeden svědek tvrdil, že to viděl na vlastní oči. Soud však svědkům neuvěřil a řízení proti četníkům zastavil.
Štvaný Nikola, pro něhož již nebylo žádného zpět a žádného útěku, na kterého číhala jistá smrt a jenž se od ní mohl jen na týdny vykupovat tím, že jí vydával jiné, řádil v lesích okolo Koločavy přes rok. Hrůza z Šuhaje vyvrcholila nemnoho měsíců před jeho smrtí, na jaře roku 1921, kdy k němu do lesů před četníky uprchl jeho bratr Juraj, patnáctiletý, ještě dítě. (Tak určuje Jurajův věk jeho otec, kdežto úřední spisy mluví o chlapci asi šestnáctiletém až osmnáctiletém.) Tehdy při přepadení jejich nočního úkrytu v stohu na polonině, kdy byli zachráněni pouze statečností Eržičinou, byl Nikolou těžce postřelen četník. Z povozu, ujíždějícího před oběma bratry, byl zcela zbytečně sestřelen a usmrcen Žid, kterého jsem v knížce nazval jménem Meisler. Byla vypálena chýše jejich staršího druha Derbaka-Derbačka, který bratry zrazoval četníkům. Nikolou byl zastřelen četník, snad milenec Eržičin (tak alespoň tvrdí ona a tak udala do protokolů). Na polonině byl konečně zastřelen zrádce Derbak-Derbačok. To byl poslední zločin obou bratrů. Dva dny potom byli v sucharském lese zavražděni sami. Tři jejich kamarádi je z různých motivů, z nichž ne posledním byla naděje na vlastní beztrestnost a na slíbenou odměnu, ubili sekerami. To se stalo 16. srpna roku 1921, v dvacátém třetím roce Šuhajova věku. V noci po činu, když se četníci od tří vrahů o věci dověděli, vypravili se pod vedením vrchního strážmistra do lesa k mrtvolám a rozstříleli je krupobitím kulí, nehodlajíce se po námaze tak dlouhé a svízelích tak velkých vzdávat slávy, že oni to byli, kdož učinili Šuhaje neškodnými.
Vrchní strážmistr koločavský, který rozeslal nadřízeným úřadům telegramy, že byli Šuhajové zastřeleni v přestřelce s jeho četou, a sedm četníků, kteří předstírali noční boj, byli vojenským prokurátorem užhorodským obžalováni pro falešné hlášení o použití zbraně, ale spisy byly později postoupeny zemskému četnickému velitelství, které disciplinárně potrestalo jen vrchního strážmistra. Tři vrahové bratrů Šuhajů byli skoro po jedenáctiměsíční vyšetřovací vazbě dne 3. července 1922 při hlavním přelíčení v Chustu zproštěni žaloby ze zločinu vraždy a ze zločinu oloupení mrtvých o 6 600 Kč, poněvadž soud pokládal za prokázáno, že měli příčinu Šuhajů se bát a jednali v sebeobraně, že při své malé inteligenci ztotožňovali záslužné "dopadení" se zabitím a že se mylně domnívali, že si 6 600 Kč ponechávají se svolením četnictva. Jistě: vražda je vraždou, ale je také pravda, že Šuhaj byl Šuhajem. Úřady slíbenou odměnu 3 000 Kč za dopadení Šuhajů nedostal nikdo a 30 000 Kč neurčitě a nezávazně slíbených židovskými obcemi ovšem také ne.
Je zachována fotografie obou bratrů. Jako lovecká jelení trofej leží křížem přes sebe a na jejich tělech jsou položeny dvě karabiny a tabulka s nápisem: "Šuhajův konec 16. 8. 1921". Byl učiněn pokus fotografovati také Nikolu pitvaného, ale protože byl tehdy deštivý den, je obrázek velmi nezřetelný a není na něm vidět mnohem více leč vyhřezlé Šuhajovy vnitřnosti. Fotografie s mrtvými bratry Šuhaji měla být dána do prodeje, bylo to však zakázáno a náklad byl zabaven.
To jsou stručná fakta loupežníkova života. Jeho činy, ani jeho kriminální činy, nebude asi možno nikdy bezpečně zjistit, protože před soudem nikdy nestál a nebyl tedy sebrán materiál proti němu. Člověk, zajímající se o jeho životopis, je odkázán na paměť a důvěru lidí a něco najde v aktech krajského soudu chustského, kde byli souzeni někteří jeho spoluviníci, a ve spisech divizního soudu užhorodského, před nímž stálo několik provinilých četníků. Zejména není možno odpovědět na otázku, dopustil-li se kdy Nikola loupežné vraždy. Lidová tradice, jejímuž přirozenému právnímu citu se vražda ze spravedlivé msty nejen nepříčí, nýbrž která ji dokonce schvaluje a která ovšem také plně omlouvá zabití v sebeobraně, nezná nic ohavnějšího než sobecky zištnou vraždu loupežnou, a legendy o Nikolovi Šuhajovi ji tedy připustit nemohou. Ale také pisateli těchto zpráv, svědkovi, pravda, hodně zaujatému, se zdá, že by podobný zločin bylo Nikolovi dokazovat těžko. Za dob jeho loupežničení bylo sice v kraji spácháno mnoho vražd, jejichž pachatelé nebyli nikdy vypátráni a které se přičítají Šuhajovi, ale přesvědčivých důkazů pro to není a je naopak jisto, že několik loupežných vražd bylo provedeno i v zimě na rok 1921, v době, kdy Šuhaj, jsa nemocen tyfem, ležel na Zvorci. Nikolův otec a někteří kamarádi dokonce tvrdí, že krutosti ze sklonku loupežníkova života, jmenovitě zastřelení Meislera, zavraždění Derbaka-Derbačka a zapálení jeho stavení, nespáchal on, nýbrž divoké dítě Jura.
Nikola Šuhaj nebyl rozený zločinec, byl to jen civilizací netknutý pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rvát se na vlastní pěst o svobodu a život, a který, dopustiv se jednou omylu: "na vlastní pěst", mohl stěží dojít jinam, než kam došel.
Nikola Šuhaj neměl žádných zájmů politických nebo sociálních a všechny zprávy o tom jsou buď výmysl, nebo omyl. Popřevratových sociálních bouří v Koločavě se neúčastnil a choval se k nim netečně, užívaje svobody jako zázrakem z nebe spadlé a miliskuje se s Eržikou. Autor, pátrající po zprávách o ideovosti Šuhajově, nezjistil nic, co by jí nasvědčovalo.
Nikola Šuhaj velkým loupežníkem ve smyslu sociálním nebo politickém nebyl. Ale splnil jiné poslání loupežníků, poslání věru nejkrásnější, a v tom se přibližuje loupežníkům největším, ba samému Oleksovi Dovbošovi: oplodnil lidovou fantazii.
Teprve duše rusínského lidu, toužící po svém právu a své spravedlnosti, učinila z Nikoly Šuhaje velkého loupežníka a postavu tragickou, obdařivši ho vší silou a mocí, kterých sama nemá a po nichž tak horoucně touží. Hle: Žízníme po sociální spravedlnosti, ale jsouce k vzpouře nestateční, marně hledáme, kdo by nám ji dal, toužíme v chudobě po bohatství, a jsouce slabí vzít si je, nenalézáme nikoho, kdo by nám je složil do klína; on byl statečný, bil pány a mstil lidskou křivdu, on byl silný, pánům bral a nám chudým dával. Hle: Jsme ubozí a k boji mdlí, v obraně nazí a v útoku s holými pěstmi; on byl mocný s brněním nezranitelnosti na sobě a v ruce se strašlivou puškou se znamením kříže, která se nikdy nemíjela terče... To je legendární Nikola Šuhaj.
Báje, pověsti a zkazky o Nikolovi Šuhajovi jsou směsí nedávné skutečnosti, prastarých legendárních prvků, opakujících se a znova se vracejících, a čisté umělecké tvorby. Jsou na místě nikoli posledním poutavé tím, že se vztahují k člověku zemřelému teprve nedávno, že se rodí takřka před našima očima, že můžeme sledovat jejich růst a ještě přesně rozeznávat prvky, z nichž se skládají.
V Koločavě, kde se na něho všichni dospělí lidé dobře pamatují, se o Šuhajovi vypravují jen zkazky. Jistě, zveličují, zkrášlují, líčí také události, které se jen zběhnouti mohly, ale vcelku obraz loupežníkův nezkreslují a neopouštějí nikdy půdu reality: mluví o jeho smrti sekerami tří zrádných přátel; o jeho štědrosti; o daru dvou, tří a také pěti tisíc, které v noci zastrčil za okno vdově po chudákovi Meislerovi, který byl svévolně zastřelen Jurou; o přepadávání pošt a vozů s trhovci; o jeho statečnosti v boji s četníky; o tom (jaká radost!), jak je vodil za nos, jak střílel panské medvědy a jeleny, jak sedával v chustském hostinci s pány a nebyl jimi poznáván, jak si tropil šašky z paní okresní náčelníkové; o jeho lásce k Eržice a nočním plížení za ní, kdy na ni čekával, jsa přichlípen k hřebenům chýší nebo se krče v konopí; a znova o jeho ohromných penězích, o pokladech, které před smrtí zakopal, nesvěřiv ani nejbližším přátelům, kde.
Ale již ve Volovém, obci od Koločavy ne více vzdálené než 26 kilometrů, jsem slyšel pověst, opakovanou mi později v Majdanu a ve Vučkově, že měl Nikola zázračnou zelenou ratolístku, kterou v bojích okolo sebe mával a odháněl tak četnické kule, takže padaly zpět na ty, kdož je vystřelili. V Toruni a Majdanu vědí o jeho zázračné pušce s vyrytým křížem, která se nikdy nemíjela toho, nač zamířila. V Jasině mi vyprávěli o Nikolově kouzelné jeskyni, plné pokladů chráněných zlými duchy, a o tom, že ještě dnes pastýři tyto poklady hledají, chráníce se křížem a kopajíce v místech, kde v noci tančívají bludičky, nebo odvalujíce balvany, na nichž se domnívají poznávat nějaké znamení. Tak se mísí realita s fantazií, pohádka se skutečností. A věru, v středním a východním Podkarpatsku by se stěží našla osada, ve které by nikdo nežil, kdo by se nepamatoval nebo nelhal, že Nikolu viděl nebo v nějakém přestrojení poznal. Legenda roste vzdáleností.
Ale na polonině nad Holatýnem mi při večerním ohni vyprávěl pastevec již skutečnou pověst o Nikolovi Šuhajovi, již hotové umělecké dílo, ve svém prostředku ještě tvárné a schopné dalšího zpracování, ale ve své celkové podobě definitivní. Ten prostředek ví o Šuhajově nezranitelnosti, ví o jeho čarovném střelectví, ví povšechně o tom, že bohatým bral, chudým dával, že se mstil pánům a trestal křivdy, a kdyby byl na světě, že by bylo chudému lidu lépe. Ale neví nic o Eržice a jejím milování s četníkem, neví nic o Jurovi, postavě sociálně i umělecky jistě velmi zajímavé, neví o zrádném Derbačkovi; a zprávu o zázračné zelené ratolístce dokonce popírá. Legenda končí vypravováním o smrti Šuhajově sekerami tří přátel, neuchylujíc se mnoho od skutečnosti a celkem správně odhadujíc hlavní motivy vrahů. Nejpůvabnější je však počátek legendy; je v něm i filozofická hloubka. Pracuje - a to je možné právě jen v této zemi mnoha století - jednak prostředky zcela nedávnými, světovou válkou, kulomety, dezercí a sebemrzačením, jednak prvky z pohanských dob, čarodějnicemi, kouzelnými nápoji a středověkou krutostí. Nikola Šuhaj byl nezranitelný. Ale odkud měl nezranitelnost, když je vypravování o zelené ratolístce nepravdivé? Bylo to takto: Skrýval se ještě s jedním válečným zběhem za frontou u ruské stařeny, která je chtěla oženit se svými dvěma dcerami, a aby je zachránila před nebezpečími války, dala jim píti kouzelného nápoje. Ale když poznali, že mají co činit s čarodějnicí, ubili ji obušky a utekli. Pak později chtěli jeden druhého postřelit, aby se z válečného pekla dostali domů alespoň jako invalidi, ale v lese po sobě pálili, postřelit se nemohli a poznali, že jsou nezranitelní. Ale nezranitelný Šuhaj, hrdina a vykonavatel sociální spravedlnosti, přece zahynul, nedokončiv svého díla! Jak to srovnat? Zde jsme u pradávné pověsti, dochované nám již z počátků lidských dějin ve vypravování o vlasech Samsonových, o patě Achillově, o lopatce Siegfriedově, o Mack­bethově proroctví o člověku z ženy nikdy nenarozeném, o jediné střele, kterou mohl být zabit Oleksa Dovboš; jsme u pověsti vždy znova se opakující a po stoletích vždy znova se vracející, snad proto, že je napodobována, ale snad také proto, že lidská mysl, zabývající se otázkou života, musí vždy a nezávisle na druhých dojít k témuž řešení, že není nesmrtelnosti, není nezranitelnosti, není moci, není síly a není života kromě chvilkových, a že tedy proroctví a přísliby o nich musí vždy něco zamlčet, ponechávajíce tak mezeru, kudy by mohl proniknout osud a dát smrti, co jest jejího. Nejinak tomu bylo s Nikolou Šuhajem. "Netkne se tě žádná kule ani z pušky, ani z děla, ani z kulometu!" řekla mu stařena. A zahynul sekerami přátel.
Motiv jistě krásný.
Nikola Šuhaj žije také v písni.
Sebral jsem některé. Všechny jsou z Koločavy nebo z polonin na horách okolo ní. Slyšel jsem je od vesnických chlapců a od pastýřů vesměs příliš mladých, kteří se na skutečného Nikolu Šuhaje již pamatovat nemohou. Neboť legenda roste nejen vzdáleností prostorovou, nýbrž také časovou.
Ale abychom písním rozuměli, musíme vědět, jak se zde zpívá.
Ve vsi znají také nápěvy, přinesené vojáky z českých nebo slovenských měst, ale vlastní melodii má Koločava jen jedinou. Molovou, nepetrifikovanou ještě, nehotovou a nesmírně tvárnou. Zpívá se hlasem plným nebo přiškrceným, mění svůj rytmus a celý ráz podle toho, jaký text se k ní zpívá a v jaké situaci se zpívá, zda při nočním ohni, k tanci, k hýření nebo v milostném roztoužení, a ani její výšky nejsou ustálené, řídíce se náhodou, jak v které místo na píšťale vyřezal pastýř tónový otvor. Neboť na poloninách před kolibami se zpívá vždy v průvodu sopilky.
A právě zde, na poloninách, stejně jako před staletími, vznikají písně, nikým nikdy nezaznamenané, tu života delšího, tu kratšího a často nikomu kromě básníkovi neznámé. Ani scenerie jejich rodiště se za tisíciletí nezměnila. Je to vrchol hory s nizoučkou trávou, šlehanou věčnými větry, pastvisko, nad nímž je jen široké nebe, a vše ostatní, co jsme si navykli nazývat světem, dole: koruny buků, které začínají na svahu hory růsti tam, kde se polonina končí, údolí, řeka, vesnice, lidé; a v rovině s ním jsou jen vrcholy ostatních hor a slunce, když zapadá nebo vychází. Zde někde stojí koliba, to je stříška z roští, opřená jednou stranou o zem, druhou vztyčená na dvou kolech, podobající se z profilu arabské jedničce, jak se ji učí pečlivě psát v první obecné děti. Tady je rodiště karpatských písní, nebo snad lépe řečeno popěvků o kamarádech, loupežnících, bídě, o bílých milenkách, o stromech, o pěšinách; neboť písně jsou většinou jednostrofové, zřídkakdy dvoustrofové a podobají se spíše zaštkání, zavýsknutí a vzpomenutí než písni. Rodí se za večerů, kdy kolem vše měkne a ztrácí se, i věčný vítr, kdy skot ke kolům přivázaný tiše přežvykuje a před kolibou plane velký oheň a v klikatých čarách hází trsy jisker, z nichž vyletují vzhůru malí dráčkové s bílými hlavičkami a červenými, mrskajícími sebou ocásky. Tehdy pastýři neb osamělý pastevec vyjímají ze záňadří sopilky a buď pískají, nebo ještě častěji do nich jen pobroukávají, takže tóny zní neurčitě a tlumeně. A zpívají. Vždy střídavě sloha písně bez doprovodu a hra na píšťalu beze slov. A pak se široké nebe rozsvěcuje hvězdami. Na severním nebi stojí velké písmeno Cassiopei a po levici Velký vůz. Bůh ví, že nikdy žádný básník neměl pracovny krásnější.
Takhle zpívají o Nikolovi Šuhajovi:

Zakukala žežulice
zelenému háji:
Cože tě už nevídati,
Nikolo Šuhaji?

Proč se v slovech těch písní objevuje tak často žežulka? A tak brzy po Nikolově smrti, dokud je její dojem ještě živý!? Jistě si ptáka smrti nepředstavují vědomě, sotva kdo z nich ví, že se do kukačky vtělovaly u pohanských Slovanů duše lidí zemřelých. Ale je to jen napodobení starých vzorů? Nebo jim dědictvím nervů a mozků srostl cit smrti a smutku tak nerozlučně s představou volajícího ptáka, že se nelze dotknouti citu, aby se neobjevila představa a naopak?

Zakukala žežulice,
na souš usedla si.
Oj, zabili Šuhajíka!
Smutné přijdou časy.

Eržika se stala vdovou,
osiřelo robě,
chladná země přisouzena,
Nikolo, je tobě.

A pak tato, v níž onen "levor" je česká i rusínská zkomolenina slova revolver:

Zakukala žežulice,
sedla na javoru.
Střílel Šuhaj po žandárech
ze svého levoru.

Tyto popěvky o Šuhajovi jsou většinou jednoslohové, zřídka dvou-slohové, neboť jedna polonina o písničkách druhé neví, ale je jisto, kdybychom chtěli strofy různých autorů předčasně spojovat, že bychom dostali text také souvislý. Já to zde činím:

Věje vítr od Sucharu,
ke Krásné a přes ni.
Sopilka však Šuhajova
odtamtud už nezní.

Oj, v lese tři kamarádi
Šuhaje zabili,
když na Suchar přišli spolu,
aby mu radili.

Ale oni mu tam rady
žádné nedávali,
protože ho sekerami
dříve porubali.

Pod javorem hovořili,
pod javorem pili,
pod javorem zeleňoučkým
Šuhaje zabili.

Oj, zabili Šuhajíka,
Eržika ho hledá,
běda nám třem kamarádům,
běda, ach, přeběda.

A tuhle si na útěchu složil a zazpíval mládenec, také Nikola, který byl od žárlivých kamarádů u školy bit. Neboť jaká útěcha míti s Šuhajem společné nejen jméno, nýbrž i nevěrné kamarády!

Stejně my se jmenujeme,
také jsem Nikola,
tebe bili na Sucharu,
mne tam, co je škola.

Tebe pro pálenku s medem
bili kamarádi,
mne pro bílou dívku,
s kterou jsme se měli rádi.

Také pijáci si někdy na Nikolu vzpomenou:

Oj, je škoda Šuhajíka
velikého rodu,
miloval on kořaličku
jak housata vodu.

A snad také toto vzpomenutí je šuhajovské, ale možná jen loupežnické:

Dokud jsme se měli rádi,
jako kdysi bylo,
dvanáct žandárů, bratříčku,
za námi chodilo.

Opravdu na tom tak tuze záleží, kdo Nikola Šuhaj byl a kdo nebyl? Když dovede při večerních ohních před kolibami na horách rozzpívat pasáčky?! Když dovede rozpovídat vypravěče o chvilkovosti všeho krásného na světě a o proroctvích, která zrazují?! Když dovede v lidech vzbudit cit přirozeného práva, lepšího a mravnějšího, než je právo psané?! Když je dovede přinutit, aby myslili na spravedlnost?! Když v nich dovede vyburcovat touhu po lepším životě, odhodlání bojovat za něj a víru, že přijde?!
Zajisté: je to cítění, myšlení a chtění jejich, obyvatelů těchto hor, a nikoli Nikoly Šuhaje, kterému z nich nenáleží větší míra, než jaká přísluší jedinci mezi množstvím. Ale přece se soustřeďují na něm. To je slavný úděl. To za jeho statečnost, která je ctností, nad niž chlap nemůže míti větší. Pro ni se stal svatým Jiřím, bojujícím s drakem. Sochou, kterou si sami vyřezali z dobrého bukového dřeva, sami ji omalovali barvami, které se líbí jim, a postavili do kostela. Teď jí nosí rudbekie a pivoňky ze svých zahrádek, kuklíky a sasanky z polonin a kladou jí k nohám své bolesti a touhy.
Cítění, myšlení a chtění na západě je již určitější a nechodí se s ním ani k svatým, ani k loupežníkům. Také tady bude brzy jinak.
Nikola Šuhaj byl již posledním loupežníkem.

Opravdu posledním. Neboť loupežnictví upadá.
Žalostně. Až takhle: Vypravovali mi o příhodě, která se letos na jaře stala kdesi u Merešuru, na cestě mezi Koločavou a Chustem. Na tři chodce, jdoucí do Chustu na jarmark, tam z lesa vystoupili tři loupežníci s šátky ovázanými okolo úst a s puškami v ruce. Snad se také na Podkarpatsku říká: "Peníze nebo život!" Tři ustrašení pocestní jim nabídli výkupné: jednu korunu. Nastalo dlouhé smlouvání. Za půl hodiny byli na pěti. Tehdy se loupežníci rozhněvali, užili násilí, gazdy zbili a oloupili je o vše, co měli. U všech tří dohromady to bylo jedenáct korun.
Dovbušovské a šuhajovské jeskyně s poklady, které, kdyby se odkryly, oslnily by svět? Ach, kdež! Není co jíst. Není co loupit.
Nebo mám snad tento úpadek loupežnictví dotvrdit za cenu své hanby případem nad jiné truchlivým, jaký smutnější se autorovi, zamilovanému do svých postav, ani přihodit nemůže?
Zde jest: Hrob na skalnatém kopečku, koločavském hřbitově, v němž leží pochováni oba bratři Šuhajové, byl srovnán se zemí, pošlapán kravami, a kde býval, zapomněli i místní lidé. Letos mi někdo vypravoval, že turisti nanosili na hrob kamení a vztyčili v něm křížek. Když jsem potkal Eržiku, řekl jsem jí: "Podívej se, je-li to opravdu hrob Nikolův!", a ona mi za několik dní potvrdila, že je to opravdu tak. A od těch dob - hrůza! - slavná Eržika, loupežnická milenka a statečná žena, za hezkých dnů, kdy je možno očekávat návštěvu turistů, tam stává, klopí v modlitbě oči, dělá smutné koutky u úst a vybírá korunky a dvacetihaléře.
Oj, babo! Nevíš, že o tobě zpívají na poloninách písně?

Čtenářský deník	-	Adam a Eva (Biblické příběhy), Adam a Eva (Biblické příběhy) (2)
	-	Anna Proletářka, Anna Proletářka (2)
	-	Biblické příběhy (několik příběhů), Biblické příběhy (několik příběhů) (2), Biblické příběhy (několik příběhů) (3), Biblické příběhy (několik příběhů) (4), Biblické příběhy (několik příběhů) (5)
	-	Biblické příběhy (souhrn)
	-	Bratr Žak (O zlých samotářích)
	-	Čtení z Biblí kralické, Čtení z Biblí kralické (2), Čtení z Biblí kralické (3)
	-	Do zajetí babylonského (Biblické příběhy)
	-	Golet v údolí, Golet v údolí (2)
	-	Hory a staletí
	-	Nikola Šuhaj loupežník, Nikola Šuhaj loupežník (2), Nikola Šuhaj loupežník (3), Nikola Šuhaj loupežník (4), Nikola Šuhaj loupežník (5), Nikola Šuhaj loupežník (6), Nikola Šuhaj loupežník (7), Nikola Šuhaj loupežník (8), Nikola Šuhaj loupežník (9), Nikola Šuhaj loupežník (10), Nikola Šuhaj loupežník (11), Nikola Šuhaj loupežník (12), Nikola Šuhaj loupežník (13), Nikola Šuhaj loupežník (14)
	-	O moudrosti Šalamounově (Biblické příběhy)
	-	O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (2), O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (3)
	-	O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí)
	-	O stvoření světa a člověka (Biblické příběhy)
	-	O velké poslušnosti (Biblické příběhy)
	-	O vešce a blešce (O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách)
	-	O zlých samotářích
	-	O zničení Sodomy a Gomory (Biblické příběhy)
	-	Podivuhodné přátelství herce Jesenia, Podivuhodné přátelství herce Jesenia (2)
	-	Pověsti o trápení lidu izraelského (Biblické příběhy)
	-	Příběh Josefův (Biblické příběhy)
	-	Prvorozenství za misku čočky prodané (Biblické příběhy)
	-	Stavění věže a zmatení jazyků (Biblické příběhy)
	-	Vražda Kainova (Biblické příběhy)
	-	Žalář nejtemnější, Žalář nejtemnější (2), Žalář nejtemnější (3), Žalář nejtemnější (4), Žalář nejtemnější (5)

Čítanka	-	Bratr Žak (O zlých samotářích), Bratr Žak (O zlých samotářích) (2), Bratr Žak (O zlých samotářích) (3), Bratr Žak (O zlých samotářích) (4)
	-	David a Goliáš
	-	Golet v údolí (celá kniha / e-book)
	-	Joska, Forko a Paulína (O zlých samotářích), Joska, Forko a Paulína (O zlých samotářích) (2)
	-	Loupežníci (Hory a staletí)
	-	Nikola Šuhaj loupežník
	-	O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí), O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (2), O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (3), O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (4)
	-	O zlých samotářích (celá kniha / e-book)
	-	Podivuhodné přátelství herce Jesenia
	-	Příběh tetičky Emy (Žalář nejtemnější)
	-	Rasík a pes (O zlých samotářích)
	-	Ti, o kterých tu dříve nebylo slýcháno (Hory a staletí)
	-	Událost v mikve (Golet v údolí), Událost v mikve (Golet v údolí) (2)
	-	Vesnice jedenáctého století (Hory a staletí)
	-	Zamřížované zrcadlo, Zamřížované zrcadlo (2), Zamřížované zrcadlo (3), Zamřížované zrcadlo (4), Zamřížované zrcadlo (5), Zamřížované zrcadlo (6), Zamřížované zrcadlo (7), Zamřížované zrcadlo (8)
	-	Zázrak s Julčou (Golet v údolí)
	-	Země bez jména (Hory a staletí)
	-	Židé (Hory a staletí)