Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek (vybraná kapitola)

Koliba nad Holatýnem

Když pisatel tohoto vypravování shledával v domovině Nikoly Šuhaje příběhy o tomto muži nezranitelném, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy, kromě v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty, nikoho nezabil, neměl po svědectvích tolika lidí vážných a hodných víry věru příčiny nevěřiti, že Šuhajovu nezranitelnost působila zelená ratolístka, kterou, mávaje, odháněl četnické kulky jako hospodář v červencovém dni rojící se včely.
Neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hoditi do kamen, žijí posud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí. V tomto kraji kopců na kopcích a roklí v roklích, kde se v tlejícím soumraku pralesů rodí prameny a umírají prastaré javory, jsou posud začarovaná místa, odkud se ještě nikdy nedostal ani jelen, ani medvěd, ani člověk. Pruhy ranních mlh, ploužící se namáhavě po korunách smrků vzhůru do hor, jsou průvody umrlých, a oblaka, proplouvající nad úžlabinami, jsou zlí psi s otevřenými tlamami, kteří se za horou snesou, aby někomu ublížili. A dole, v úzkých údolích řek, ve vesnicích, které jsou zelené kukuřičnými poli a žluté květy slunečnic, žijí vlkodlaci, kteří překulivše se večer po soumraku přes kládu, se mění z mužů ve vlky a k ránu opět z vlků v muže, zde se v měsíčních nocích mladé vědmy prohánějí po koních, v které proměnily své spící muže, a čarodějnic netřeba hledati za sedmi horami a sedmi řekami ve větrných údolích, nýbrž ty zlé možno potkati na pastvinách, jak sypou do tří dobytčích stop soli, aby zbavily krávy mléka, a ony dobré lze kdykoli navštíviti v jejich chýších a odvolati od konopných trdlic, aby zaříkaly hadí uštknutí nebo koupelí v odvaru z devíti bylin udělaly z dítěte neduživého silné.
Zde žije ještě Bůh. V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy v houštinách, laská se s kravkami uprchlými od stád a miluje troubení pastýřů, svolávajících večer dobytek. Dýchá do korun starých stromů, pije dlaní z pramenů, svítí z nočních ohňů na pastvinách, chřestivě rozechvívá listí kukuřičných polí a kývá žlutými terči slunečnic. Prastarý pohanský Bůh, pán lesů a stád, který odmítá spojovati se s oním pyšně honosným Bohem, bydlícím v zlatě a hedvábí za pestrými stěnami ikonostasů, i s oním nevrlým starcem, skrývajícím se za ošumělými záclonkami purjochesů synagog.
Ale věc se Šuhajovou zelenou ratolístkou není pravda.
"Ne," řekl mi pastevec na polonině nad Holatýnem, "lidé to říkají, ale bylo to jinak."
A zatím co si nad ohněm opékal houbu holubinku, nabodnutou na jívové větvičce, vypravoval mi onu osudnou událost, která určila život Nikoly Šuhaje loupežníka. Případ ještě hodnější, aby byl vypravován za zimních večerů při plamenech bukových špalků v chýších, než onen o zelené ratolístce. Hodnější vypravování! Neboť to jest jediné slovo, které lze po právu užíti, ač významy div a zázrak se vnucují. Ale tyto výrazy jsou vzaty z názvosloví křesťanského a znamenají věc výjimečnou a takovou, které se třeba diviti. Zde se však věci výjimečné nedějí a diviti se netřeba ničemu. Ze v červenci zraje obilí a v srpnu konopí, je stejně známo, jako že v kukuřici žijí hodné víly mavky a u bahnitých potoků zlé rusalky; a že člověk utone, spadne-li při plavení dříví s voru do rozvodněné Terebly, je stejně zřejmé, jako že zešílí, vkročí-li na místo, kam čarodějnice vylila zbytky nečistého odvaru svých bylin.
Holatýnský pastevec začal vypravovati příběh Nikoly Šuhaje v kruhu pastýřů skotu při ohni, který vysoko plápolal k večerní obloze. Ale nedokončil, neboť se spustil déšť, klidný a vlahý, jaké bývají na počátku července. Dokončil na seně ve tmě koliby. Pastevci, dokouřivše své dýmky s hrotitými mosaznými víčky, ve spánku oddechovali, do střechy bubnoval déšť a za dřevěnou přepážkou, kde spal dobytek, se brzy z toho, brzy z onoho kouta ozývalo slabounké zacinknutí. Slabounké a jemné, jako když stružka přeskakuje oblázek. To jak chvílemi ve snu zvířata pohnula hlavami a jak srdce zvonku na jejich šíjích tiše zavadilo o kovovou stěnu. A tento zvuk, tak podivný, dával barvu celé noci, poněvadž vzbuzoval zdání, že se tam někdo plíží z kouta do kouta, tajně poslouchá a tiše přitakává.
Zde jest tedy onen mackbethovský příběh o nezranitelném Šuhajovi, o loupežníku Nikolovi Šuhajovi, který bohatým bral a chudým dával a nikdy nikoho nezabil, leč v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty. Neboť to jsou ctnosti všech zbojníků celého světa v zemích, které ještě dovedou milovati loupežníky a ctíti je jako národní hrdiny.
Stalo se to za války na neznámém místě blízko bitevní fronty, kde se po týdny potloukají vojáci ulejváci, schovávají se před polními četníky a lžou lidem od dvaapadesátého pluku, že hledají šestadvacátý, a šestadvacátníkům, že hledají pětaosmdesátý, balašagyarmatský. A k tomu náležel jak Šuhaj, tak také jeho kamarád, sedmihradský Němec, strojník.
Oba se tehdy skrývali v chýši jakési ruské baby. Baba byla škaredá a její chýše, uplácaná z bláta a s vysokou slaměnou střechou, se podobala smrži, který zčistajasna vystupuje z roviny; nebo ještě spíše šišatému klobouku, pod kterým je schováno nečisté vejce, z něhož se jakživo nevyklube nic kloudného. Měla dvě dcery, hloupé, vlasaté a s nohama pokousanýma od blech. Ale bylo to na samotě, a poněvadž se vojáci úvahami o krásnu zabývají málo, a mnoho tím, jak se mezi dvěma výbuchy granátů co nejlépe pobaviti, s děvčaty si začali. Chodili s nimi pásti krávy a do olší na dříví a v noci za nimi lezli po žebříčku na přístřešek.
"Ty, Rusíne," řekla jednou při večeři baba Nikolovi, "ty budeš slavným mužem své země, budou se tě bát vojska a generálové," a nabírala přitom ze společné mísy kolečka kvašených okurek s cibulí a říkala to tak, jako by mluvila o zákolníku nebo o došcích na střechu. "Chci, aby sis vzal mou dceru Vasju."
Abys oslepla, myslil si Šuhaj, ví tedy všechno, to je mrzuté. A řekl: "Co by ne?!" A pak, chytaje se poslední naděje: "A co, když mě zítra zastřelí?"
Baba nic.
"A ty, Němče," povídala, když polkla sousto, "se staneš nejbohatším mužem své země. Chci, aby sis vzal mou dceru Jevku."
"No!" řekl Němec. "Jen vyváznu-li z toho živ." A také na něm bylo vidět, že mu jsou takové řeči milé jako osina v oku.
Rozumí se, že vojáky ani nenapadlo s dcerami se ženiti. Nikola měl již tehdy rád Eržiku a také Němec měl doma děvče. Chtěli se jen ulejvat, míti se dobře, a baba jim podstrojovala.
Bylo jim najednou u večeře hrozně protivno. Jevka chroupala plnými ústy okurky s cibulí a Vasja se držadlem dřevěné lžíce drbala v zátylku, honíc tam pod vrkočem nějakou veš.
"Ale obelhali-li jste mě, třikrát sedmkrát běda vám," řekla baba, a to prokletí bylo tím ošklivější, že bylo proneseno jakoby lhostejně a že se při něm babiny oči dívaly přes vojáky na povalovou stěnu.
"Co by?" broukl Němec, ale jen tak, že se slušelo, aby něco podobného řekl.
Ale na Šuhaje to ticho a podvečerní soumrak podivně sáhly. Jako by daleko odtud, nad jeho domovinou, někdo vyřízl kus ovzduší a přenesl jej sem nad chýši s vysokou slaměnou střechou. A tam doma zůstal kruh prázdného prostoru, začarované místo v pralese, kudy budou marně blouditi medvěd, jelen i člověk. Pocítil zřejmě vůni tlení a pryskyřice, jak sem zároveň s tichem a soumrakem vnikala malými okénky.
"Dejte mi své plecháčky!" řekla baba.
S vojenskými miskami odešla a vrátila se s nějakým lektvarem v nich.
"Vypijte to!"
Nebylo to ani hořké ani sladké, ani dobré ani nedobré.
"Teď se vás netkne žádná kulka. Ani z pušky, ani z pistole, ani z kulometu, ani z děla."
Vypadalo to jako obřad. Nikolu slabě zasvědilo v zádech.
Toho večera šli brzy spát. A té noci k holkám na přístřešek nelezli. Ale před spaním na seně ve stodůlce mnoho hovořili.
Jaký nesmysl! Němec se zlobil. Copak si opravdu myslí, že je na takovéhle pitomosti nachytá? To ať si vypravuje hloupým babám, jako je ona, a ne starým vojákům. Má na sebe jen pořádnou zlost, že se dal tou nenadálostí překvapit, že babě neřekl své mínění a že vůbec pil to svinstvo. A třeba říci, že se zlobil doopravdy, přesto, nebo snad právě proto, že ho někde uvnitř obtěžoval hlas, snažící se mu našeptávati, že by to bylo přece jen dobré, kdyby to byla pravda.
"Utečme!" pravil Šuhaj.
Nu, dobře! Za pár dní mohou vymáznout! Potřebují oni babu!
Těch několik dní se však protáhlo. Tady byl mír a pokoj. Jako by žili sto mil a sto let od války. Celou dobu sem nikdo nepřišel, a do štěkotu ruských kulometů a do blýskavic ruských šrapnelů se jim nechtělo. Krásné bezpečí, ze všeho nejvzácnější, jim stálo i za špatné svědomí. Zase chodili s dcerami pást krávy a do olšin na klestí.
Ale jednou časně zrána byli oba na dvorku. Nikola ořezával a štěpil smrkovou sněť babě na hrabici, Němec seděl na zemi, opíral se o proutěný plot a hrál na foukací harmoniku. Z chýše vyšla baba.
Přistavila si k stodůlce žebříček a lezla pro cosi do podstřešku. Vtom zadul vítr, babě rovnou pod sukně, a celou ji obnažil. A ukázalo se něco velmi podivného. Babin kostřec byl prodloužen a porostlý srstí. Jako kozí ocas.
Němec, hloupý Němec, který zná jen svoje stroje a svoje čísličky, nic neví a ničemu nevěří, se dal do nehorázného smíchu.
Ale Šuhaj se zarazil. Neboť Nikola Šuhaj byl z Podkarpatska. A tam žije ještě Bůh. A Nikola byl z kraje Oleksy Dovbuše. Slavného zbojníka Oleksy Dovbuše, který sedm let se sedmi sty chlapci bojoval po krajině, bohatým bral a chudým dával a jenž nemohl býti zraněn leč stříbrnou kulí, nad kterou, skrytou v zrní jarní pšenice, bylo odslouženo dvanáct mší. Nikola Šuhaj věděl ihned, že před ním na žebříku stojí baba jaga. Bosorkáňa. Povitrula. Čarodějnice.
"Ublíží nám. Zabijeme ji," šeptal.
"Eh! K čemu?" máchl rukou Němec.
Ale vojákům na nějakém babském životě nezáleží. Nezabíjeli se sami již dosti a zabitých kamarádů viděli také až přespříliš. Proč neudělat kamarádovi něco k vůli? Obzvláště má-li s ní člověk ještě nevyřízený účet za to, že beztrestně útočila na jeho lidský rozum?!
Když šla příštího jitra baba do stodůlky, utloukli ji klacky a utekli.
Potulovali se ještě nějakou dobu krajem.
A pak se vrátili k svému pluku. K pětaosmdesátému, balašagyarmatskému.
Zase stříleli, zas odnášeli raněné na obvaziště a mrtvé do šachet, zase čichali přiboudlou vůni zákopů a zase se jim hladem svíraly žaludky. A zas, jako všichni pořádní vojáci, toužili po nějaké čisté ráně, která by jim mnoho neublížila a pomohla jim ne-li už domů, tedy alespoň na několik měsíců za frontu. Ze byla kdy nějaká baba a nějaká Jevka a Vasja, na to už dávno nemyslili.
A stalo se, že šli náhodou právě oni dva patrolou starým dubovým lesem. Bylo to třikrát čtyřiadvacet hodin po horkém dni. Plné čtyři hodiny řvala děla, vše bylo jedinou bílou tmou kouře a zvířeného písku, v níž blýskaly ohně, tři útoky ruské pěchoty a jeden protiútok, masa bylo na vozy, a když bylo po všem, nebylo ani síly vydechnouti si, že z toho člověk vyvázl se zdravými hnáty. Teď, po třech dnech ticha nasvědčoval neklid tam naproti a přípravy ve vlastních zákopech, že začne tanec nanovo. Schovati se? Kam? Utéci? Ze zákopů to již nejde. A do zajetí? Ani za boha!
"Ty, Šuhaji," řekl Němec, jak kráčeli mezi řídkými kmeny, natáhl levou ruku, obrátil ji dlaní vzhůru a pak zase překlopil zpět, "už toho mám tady po krk. Nestřelil bys mě?" S takovou věcí je potřebí obrátiti se na kamaráda, sám si to člověk dělá těžce, leda skrz bochníček chleba, který zachytí zrnka prachu, jež by jinak spálila okraj rány a přivedla ho před válečný soud.
"Ty chceš?"
"Chci."
Šuhaj mlčky přikývl.
Němec položil hřbet ruky na dubový kmen a jeho bílá dlaň vypadala jako papírový terčík, do kterého se ve škole učí střílet vojáci.
Šuhaj několik kroků poodstoupil. Namířil. Třeskl výstřel.
Baaaá! zařvala vyděšeně doubrava.
Kmeny si rychle házely řeřavou ránu, až ji vyhodily do roviny, kde doznívala.
Vojáci na sebe hleděli trochu vyjeveně.
Co se stalo? ...
Rána šla mimo.
"Co děláš?" zlobil se a divil se Němec.
Ale Šuhaj neodpověděl. Neboť v té chvíli se na zemi sneslo něco ohromného. Něco, co nemělo jména. Protože to bylo z jiného světa. Vše kolem ztichlo jako pod dotekem smrti a věci ztratily barvy. Nikolu Šuhaje jala velká hrůza.
"Ještě jednou! Pojď blíže!"
Co se mu to zjevilo? Smrt? Osud? Bůh?
"Co blázníš? Střílej!"
Ten hlas vycházel jako zpod země, jako ze vzdálených zákopů.
A kamarádova dlaň byla jako papírový terčík, úžasně bílá. Tak bílá, že o tak strašlivé bělosti nebylo nikdy nikde slýcháno.
Šuhaj jako ve snách přilícil. Byl dobrý střelec. Jací bývají u brigády jeden nebo nejvýše dva. Major mu jednou házel do vzduchu koruny a on je odstřeloval.
Stiskl spoušť.
Slyšel, jak ve velkých dálkách doznívá rána.
To se někde nad Koločavou, nad Krásnou v jeho domovině ohlašovala bouřka.
"Co děláš, hovado?" soptil kamarád, prohlížeje si čistou dlaň. "Neumíš střílet? Vždyť to bude, pitomče, nápadné, že odtud slyší tolik ran!"
Šuhaj neodpověděl. Přehodil přes rameno řemen pušky a šel.
Němec za ním, mruče nadávky.
Pak se Šuhaj náhle obrátil. Byl bledý, ale oči mu zářily a jeho hlas zněl velitelsky.
"Teď ty!"
"Já tebe?" řekl Němec. "No, pro mne!"
"Ale nechoď daleko!"
"Kam tě mám vzít?"
"Dost, stůj! Do prsou."
"Blázne!"
"Ne do prsou! Miř na hlavu!"
"Osle!"
Toť se ví, že kamaráda nestřílíme ani do prsou ani do hlavy, ale voják mířil do ramene, mířil přesně a na dvanáct kroků. A na takovou vzdálenost není možná chybiti.
Duby opět zakřičely výstřelem.
Šuhaj stál klidně u mohutného pně a hleděl někam přes kamaráda, jako by se ho to vše ani netýkalo a jako by myslil na docela něco jiného.
"Co je to?" říkal zaraženě Němec a také on poněkud pobledl. Obracel v rukou zbraň a prohlížel si mušku.
"Pojď, půjdeme!" pravil Šuhaj.
Kráčeli dále doubravou, jejíž staré pně byly daleko od sebe a mezi nimi mnoho světlosti, zelené zezdola a modré shůry. A právě to bylo to divné: byl to jiný les než před chvílí. Slunce se již chýlilo k západu, ale on se rozzářil. Vrásky kůry byly jasnější, zeleň listů svěží a kroky se bořily do mechu jako nikdy předtím. A zazněla-li pod nohou dubová větvička, zvuk, kterého se před chvílí ještě báli, zazvonila jasně a vesele. Nepřítel byl daleko. Ale byl vůbec nějaký nepřítel? A byla nějaká válka?
Šli vedle sebe dlouhé čtvrthodiny mlčky. Až k večeru, již na rovině, když docházeli k zákopům, řekl Němec:
"Copak ty tomu nesmyslu věříš?"
Jeho hlas chtěl zníti drsně, ale byl maličko zadrhnutý.
Šuhaj nehnul ani brvou.
A potom žili zase dlouhé týdny ohavným životem v zákopech a v táborech. A zatím co si ostatní vojáci, dívajíce se po letících granátech, myslívali: "Padne-li granát tam do onoho velkého pole za tou planou hrušní, vyváznu z války živ...", neboť dále si mysliti netroufali, žili oni dva s podivnou příhodou v srdcích, o níž nikdy nepromluvili. Šuhaj proto, poněvadž mluviti nebylo třeba. A Němec se bál, že by musil sobě i kamarádovi lháti.
Pak se rozešli, a již se v životě nikdy neuviděli. Němce odkomandovali k telefonu, setnina byla vystřídána, šla dozadu, pak zase do jiných posic, a jak už to ve válce bylo a jak se sobě lidé ztráceli.
Ale Šuhajova žena Eržika, jeho starý otec Petro a jeho tchán Ivan Drač, kteří zakusili mnoho pronásledování, i všichni jeho přátelé, pokud se ještě po jedenácti letech nebojí přiznati k stykům s Nikolou, vám potvrdí, že na Němce často vzpomínal a mnohokrát projevil přání, ještě jednou v životě se s ním sejíti.
Asi tak to vyprávěl v kolibě nad Holatýnem pastevec.
Dojista, vypravoval to, znaje již výsledek Šuhajova života, ale ta povídka není o nic méně poučná než příběhy o Achillovi, Siegfriedovi, Mackbethovi a Oleksovi Dovbušovi, či jak se jmenovali všichni ti, kdož byli osudem ošizeni. Neboť, nehodláme-li již mluviti o pojmu tak odtažitém, jako jest nesmrtelnost: po nezranitelnosti toužíme všichni. Ale čert si vždy najde nějakou štěrbinu, kudy vnikne i k člověku ohrazenému proroctvím a vírou, a rozkotá a rozmetá je tak, že z nich nezůstane kámen na kameni.