Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Připravil vozík své firmy, takový malý, žlutý, jen s jedním místem vedle řidiče a s velkou bednou vzadu pro kufry na vzorky, a skrčená Hanele do něho s jistými rozpaky vlezla.
"Ale jen kousek, ano? Abych se ještě mohla vrátit elektrikou."
Hanele v autu ještě nikdy neseděla a cesta Velkou Ostravou ji velmi bavila. S někým jiným by se byla jistě trochu bála, ale u řídítka seděl Ivo Karadžič.
Dojížděli k poslední stanici elektrické dráhy.
"Děkuji vám, pane Karadžiči," řekla plna nadšení. "Bylo to strašně krásné!"
Ale vůz frčel dále.
"Ne... ne... pane Karadžiči, prosím vás."
"Ještě kousek."
"Ne... Kdy se vrátím?"
"Nu, vrátíme se spolu, Hančičko."
"Kdy?"
"V pondělí dopoledne."
"Blázníte?" Vyskočila na sedadle, ale udeřila hlavou o plátěný strop, Karadžič se smál a žlutý vozík letěl.
"A vůbec, jak to mluvíte se svým trojnásobným šéfem? Maminka mi to ostatně také říká. A tu mám ještě raději než vás. A to už něco je... Ne, ne, Hanko, za rukáv mě tahat nesmíte, vidíte, tamhle je třešeň, udělá to brnk a budeme oba u Abrahama... Je to zkrátka únos, docela školský případ únosu podle paragrafu a se všemi přitěžujícími okolnostmi."
"Kam jedeme?" ptala se úzkostlivě.
"Do Prahy."
"Do Pra...?"
Sněhem poprášená pole běžela vedle nich, vesnice mizely a maličké auto do sebe vtahovalo silnici jako makaron.
Nevěděla, má-li plakat hněvem, nebo se smát. Ale než si to rozmyslila, zas jedna vesnice utekla za ně.
"Jsem jen, jak jsem vyběhla z Myslitele!" pravila napolo zlostně.
"Ale, Hanko," smál se za řídítkem, "toho si přece v Praze nikdo nevšimne!"
Nikoli, žlutá krabička od sirek, jedoucí po silnicích severní Moravy, nebyla závodním vozidlem, ale v Polaně jsou zvyklí na rychlosti značně pomalejší, než jaké je možno dostati ze strojku fy Dub & Arnstein, a Hanele se zdála jízda šíleným letem. Opava, Bruntál, Šumperk, radost z pohybu, po pravici zasněžené hory, po levici pole, vesnice s nezvyklým vzhledem bílých, kamenných domků, lesy, které mizí, sotva jsi do nich vjel, několik leknutí při vyhýbání, pak v Hradci na nádraží opožděný oběd s veselými pohledy Karadžičovými a s pohlazením Haneliny ruky, a potom zas pole, roviny, stále více automobilů je předhánějících a stále méně slepic utíkajících ze silnice a již tu jsou komíny pražských předměstí - dlouho-li to mohlo trvat?
Do Prahy přijeli k páté hodině. Vozík uložil v garáži, vzal si z něho kufr a jeli elektrickou drahou do hotelu.
Co tohle zas bylo? Nějací lidé ve zlatých čepicích a u liftu blázen ustrojený celý červeně. Hanele by do vytahovadla nebyla nikdy vstoupila, ale zde byla vydána na milost a nemilost a pak: byla odhodlána chovat se zcela samozřejmě a chránit se diviti něčemu byť i jen pohledem.
V jejím pokoji pravil: "Hančičko, maličkou půlhodinku tu na mne počkejte! Něco si musím v Praze zařídit."
Za půl hodiny klepal na její dveře.
Byl jaksi přísný a řekl hned na prahu: "Poslouchejte, Hanko, vždyť my vám vlastně ve spolku platíme šílené peníze. Myslím, že toho je dohromady dokonce 450 Kč měsíčně. Kolik byste z toho mohla splácet?"
"Proč?"
"Proč? Povím vám proč. Těším se už týden jako dítě na Carmen a rád bych vám ukázal Národní divadlo. Není to pravda: jste ustrojena velmi vkusně, jako vždy, Hanele, ale jak vás znám, až tam uvidíte nějakou ženskou s nahatými zády, z polanské pýchy mi utečete, jako tenkrát u restaurantu před krepovými kytičkami. Myslím, že bychom si mohli koupit nějaké šatečky. Tak kolik měsíčně: dvacet? Třicet?"
Tu lest arci okamžitě prohlédla.
"Ne," řekla a začervenala se.
"Toť se rozumí: ne!" zlobil se. "To se vám podobá: zkazit mi radost!"
Šla k němu blíže a mile na něho hleděla. Skrčila ramena a drobně vrtěla hlavou.
"Ne, pane Karadžiči, jděte sám. Dívám se oknem a ta světla se mi hrozně líbí. Ještě jsem nic tak krásného neviděla. Půjdu na ulici a počkám na vás."
"Šílíte?" křičel. "Myslíte, že jste v Ostravě? Copak jste neslyšela: jak tu jde ženská po ulici bez mužského, že ji hned sebere policajt? Hanele, přísahám vám: vezmu od vás každou měsíční splátku."
Ukázalo se totiž, že šatečky jsou již zde. A dokonce patery na vybranou. A střevíce také a hezký plášť. A punčochy a klobouček a večerní brašnička s pudrem a šátečkem a necesér.
"A dělejte, dělejte!" bručel, než odešel. "Tak tuze mnoho času ne­máme."
Jak milovala Hanele krásné věci!
A když je prohlížela a roztřásala a nořila do nich hlavu, říkala: "Blázen... blázen... drahý, milovaný, blázen..." A oči jí vlhly.
Kolikrát to klepal na dveře a ptal se: "Už?" Kolikrát to ve vedlejším pokoji rámusil a tloukl pěstí na zeď?
Přišla k němu sama.
"No... Hanko!" říkal pomalu. A to nadšení bylo opravdivé. "No... Hanko!"
Byla bledá. Šla zvolna k němu. Měla právo se ustrojit do těch šatů? Neklesá tím hluboko v očích svých? Nepadá tím v očích jeho? A ví muž, který před ní v nadšení stojí, jaký důkaz mu podává?
Zastavila se krok před ním a hleděla mu zpříma do zářících očí.
Ale najednou se v ní něco jemného zlomilo. Jako když náraz větru přelomí drobnou snítku. Postoupila o krok kupředu a políbila ho na tvář. Potlačila vzlyknutí.
Chtěl ji obejmout. Ale ona ho odsunula.
Pozadu od něho odstupovala ke dveřím, pomalu, a vzpřímeně jako prve mu hleděla do očí svýma velkýma, černýma, krásnýma, z nichž se teď plným proudem valily slzy. Když dospěla ke dveřím a zády se o ně opřela, zadul vichr plnou silou. Přikryla si dlaněmi oči a rozeštkala se. Zdálo se jí, že zde stojí polonahá, jako tehdy doma v podzimním sadu a styděla se. Plakala hlasitě a úpěnlivě jako dítě.
Přistoupil k ní a chtěl ji vzíti do náručí.
Ale rozhodně ho odsunula.
A tehdy on, který ze všeho chápal tak málo, počal křičeti: "Fuj, Hanko...! Fuj! Fuj! Fuj!"
Násilím se vzpřímila, usmála se a řekla: "Není čas do divadla?"
Hanele viděla Národní divadlo.
Kráčela, jsouc zavěšena do Iva Karadžiče, vestibulem. Nezapomeň nikdy, že jsi dítě královské! řekl by dědeček. Jak pošetilé! Což jest možno zapomenouti na to, co bylo vždy s ní, a je nutno připomínati si něco, co bylo spojeno s každou krvinkou jejích žil? Když rovná a vážná šuměla svými šaty z dobré konfekce, ale přec jen z konfekce, po mramorových schodech, když odkládala v šatně plášť a usedala v první řadě balkonu, kladouc si na kolena kabelku, činila to se samozřejmostí, jako by to bylo včera, kdy tu byla naposled.
Po divadle v krásné místnosti povečeřeli, pak šli do kavárny s lehkou hudbou a oči Karadžičovy byly celý večer plny něhy. Když jeli v nájemném autu do hotelu, políbil jí několikrát ruku.
Zašel ještě do jejího pokoje, a jak odkládala plášť a klobouk, nespouštěl z ní očí.
"Smím si u vás vykouřit cigaretu?" Usmála se.
Posadil se na pohovku, přehodil nohu přes nohu a kouřil. Řekl: "Poslouchejte, Hanko, umínil jsem si, bude-li to v Praze hezké, že se vás na něco zeptám: vzala byste si mě?"
Zbledla, jak tu stála u skříně.
"Nerozumím vám," přeskočil jí hlas.
"Nu, tak, vůbec, jak říká pan Pšenička. Za muže."
"Nemám věno." Řekla to tiše, ale pevně.
"Hm!" usmál se. "To má být patrně nepříjemná novina. Řeknu vám tedy také jednu: nejsem žid."
"Vy... vy... nejste Žid?"

Ivo Karadžič nebyl v Ostravě. Byl skoro již týden na obchodních cestách. Hanele se stýskalo. Pravda, psával každý den lístek, také dva, Hanele si pro ně běhávala domů, očima je přeletěla, čtla pak ty mírně nakloněné, trochu nečitelné řádky v jídelně při polévce a ještě večer si je brávala do postele, ale něžná slova z dálky stesk jen zvětšují. To bylo týden po zázraku Prahy a po Ivovi!
V sobotu dopoledne přišel do "Volného myslitele". Bylo to mrzuté až k hněvu. Nemohla před panem Pšeničkou vyskočit a vykřiknout: Ivo! Nemohla mu nedočkavě padnout kolem krku a sevřít mu v dlaních hlavu. A zatím, co se v ní všechno třepetalo, mohla na něho jen hledět zářícíma očima.
"Ustrojte se, Haničko, něco mi musíte vyřídit!" pravil.
Až tedy na chodbě.
"Ivo, Ivo! Miluji tě, miluji tě, miluji tě k umření!"
Líbal ji a laskal se s ní.
Pak šli spolu ulicí.
"Haničko," řekl, "chce tě poznat maminka. Běž si vzít tu bílou blůzičku a přijď k nám na oběd. Stavím se pro tebe."
"Trochu se bojím, Ivo."
Před polednem pro ni přišel. Když kráčeli po schodech k Ivovu bytu a když klíčem otvíral, bušilo jí srdce. Již do předsíně jim vyšla naproti drobná stará paní v bílém krajkovém čepečku. Hanele jí políbila ruku a byla velmi rozčilena.
Stará paní vedla Hanele do pokoje. První, čeho si dívka všimla, byla velká knihovna.
"Ano, to je Izova," řekla stará paní. "Také si ji jednou přečtete. Má tam mnoho nesmyslů."
Hanele se velmi začervenala, že se dala přistihnouti při zvědavém pohledu. Za nimi se hlasitě zasmál Ivo: "Vždyť ona neví, kdo to je Iza."
"Můj syn se totiž domnívá," říkala mírně stará paní, "pokud budu živa, že ho někdy nazvu tím ohavným jménem: Ivo! Mýlí se." Sklonila na stranu hlavičku a trochu čtverácky se zespoda zadívala na Hanele chytrýma stařeckýma očima. "Můj syn se totiž jmenuje Izák... Ne... neříkal vám to ještě?" a strojená vážnost jejích slov a důstojné pokynutí hlavy činily její bystré oči ještě chytřejšími.
Ivo chytil zezadu matku, líbal jí bílé vlasy okolo čepečku, obličej a krk, smál se a hrál si s ní jako s loutkou.
"Jděte, neobtěžujte, prosím!" říkala stále s touž mírností.
Usadili Hanele do lenošky proti světlu, stará paní si sedla naproti na pohovku, vedle matky Ivo. Pravicí ji objal, levicí ji držel za ruku, kterou často pozdvihoval k ústům a líbal.
Nebudu na tu starou paní trochu žárlit? myslila si Hanele.
Byl to velký pokoj, z valné části zařizovaný v dobách, kdy se vdávala Ivova matka a mnohé mile připomínalo Polanu z dědečkových časů. Hanele se velmi střežila, aby stará paní nezachytila jako prve žádný z jejích zvědavých pohledů, ale přec si nemohla nevšimnouti zvětšované podobizny mladého muže se silným nosem, zřejmě otce Ivova, starých lenošek a bíle k obědu prostřeného stolu. Ale najednou kradmo se plížící pohled Hanelin padl na něco, co ji překvapilo radostnou vzpomínkou. Mezuze! Na pažení dveří, stejně bíle natřena jako ony, visela mezuze! Milé, hezké pouzdříčko s pergamenovým svitkem uvnitř, které nesmí chyběti na žádných dveřích žádného Žida!
"Díváte se na mezuze, mé dítě?" řekla chytrá stará paní a Hanele se zas zarděla. "Ale jsou prázdné, smlouva s Hospodinem tam již není. Jednou, když tu pracovali natěrači, jsme pergameny vyňali, oni zaplácali olejovou barvou otvory a smlouvu jsme tam již nedostali. Zapomněli jsme na ně a už ani nevím, kde jsou. Zapomínáme vůbec... A že nás má milý Pán Bůh raději než ostatní lidi, už také nevěříme."
Prohlížela si dívku mateřskýma očima. Nevtíravé, ale naléhavě, neušel jí ani pohyb ani pohled. Líbila se jí.
"Nu, o čem si budeme povídat, slečno Haničko?"
"O čem bude libo, milostivá paní, jen budu-li tomu rozumět," řekla Hanele a musila se velmi snažiti, aby její hlas zněl přirozeně.
"Jste velmi bystrá dívka, vím to. Později mi povíte něco o sobě. Teď vám snad nebude nevhod rozmluva o mém synovi."
"Jistě ne..." šeptla Hanele.
Ivo Karadžič se hlasitě rozesmál a líbal matce ruku.
"Neobtěžujte, Izo!" řekla mu matka a stejně laskavě pokračovala. "Velmi se bojím, že nebudu míti příležitost setkati se s vašimi rodiči, nebo že to alespoň dlouho nebude možno, a odpusťte mi, Haničko, promluvím-li s vámi hned na začátku také o věcech velmi nesympatických: víte přec, že můj syn není bohat?!"
Ano, Hanele to věděla. To jest, že Ivo není bohat alespoň podle představ ostravských. Ivova matka nemohla znáti Polanu! Hanele si vzpomněla na královské nákupy v Praze. Proč ji stále nutí stará paní, aby se červenala?
"Nepochybovala jsem ani na okamžik o tom, že vám to pověděl. Vystudoval obchodní akademii, ač vím, že by ho bylo těšilo něco jiného," a pokynula hlavou směrem ke knihovně. "Ale tenkrát to možné nebylo. Ale je prý také obchodník dobrý a vydělává velmi slušně. Hledím-li na život nás obou ještě ne příliš dávno minulý, řekla bych, že vydělává mnoho." Ivo seděl rozložen v pohovce, hleděl do stropu a u rtů si držel matčinu ruku. "Zde by tedy nebylo příčiny k starostem."
Zahleděla se na dívku.
"Ale nad jinými věcmi se třeba zamyslit. Neřekla jsem prve jen náhodou, že jste chytrá dívka. Můj syn mi vypravoval, že jste již v prvních dnech vystihla, že je blázen." Ivo se hlučně smál. "Je to, bohužel, pravda a je to neštěstí. Myslím to docela vážně, mé dítě. Jistě jste slyšela, že se zde židé dávají zhusta křtít, díváme se na to shovívavěji než vy z východu, zvykli jsme si na to. Snad jste už také slyšela, že si Izák Kohn dal změnit jméno na Ignác Kolben nebo Josef Kastner nebo na nějaké jiné nenápadné jméno, s pánembohem, když už chcete, třeba na Jiří Kopecký, ale řekněte, viděla jste již Izáka Kohna, který si dá - u nás na Moravě! - jméno Ivo Karadžič? Strašné! Nevím, jak to vypadá při křtu, ale příliš příjemné si to nepředstavuju. Toho však bylo mému synovi málo. Z katolické církve vystoupil a dal se k volným myslitelům. A muž s takovýmhle nosem pořádá demonstrace proti biskupovi, káže při všech pohřbech v krematoriu a velmi ho těší, nadávají-li mu v katolickém tisku alespoň jednou týdně smradlavých židů a v sionistických listech odpadlíků a zrádců. Snad to má po dědečkovi z otcovy strany, který si každý rok znova bezpečně vypočítal, že příští Velikonoce určitě přijde Mesiáš a že se loni dědeček jen zmýlil v násobení. Teď si Iza usmyslil, že si vezme dívku z pravověrné židovské rodiny. Kdyby to byl návrat: dobře! Ale není to návrat. Pro toho, kdo mého syna nezná, je to jen nepochopitelně nelogické. Když pryč od židovství, tak už hodně daleko - zdálo by se, viďte? Minulý týden mi vykládal cosi o čiré náhodě a podobné nemoudré věci. Ale já vám povím, mé dítě, co to je a k čemu on se nám nikdy nepřizná: to krev v něm volá. Přes všechny jeho pohřební řeči a přes všechny antisemitské fráze! Ale chci býti spravedlivá i k svému synovi. Jinak je to nejroztomilejší, nejněžnější a nejpozornější syn, jakého kdy matka měla, a vy dostanete nejhodnějšího člověka na světě. Dostanete ho. Je úžasně tvrdohlavý a provede vždy svou. Snad proto, že neměl otce a že jsem ho nemoudře milovala. Nechci se vás, Haničko, dotknout, ale odpusťte už staré paní: také tento sňatek pokládám za čiré bláznovství. Pokud jde o mne, schválím mu jej, jako jsem mu schválila vždy všechno na světě, budu z něho mít nakonec patrně radost, ale bojím se, že je dosti nesvědomitý, že si ani neujasňuje situaci, do které vhání vás. Že by se vrátil k židovství, přec nepředpokládáte, a nevěřím, že by vás o tom klamal. Chcete se židovství zříci vy? Co tomu řeknou vaši rodiče? Co tomu řekne vaše Polana? Odpovězte mi, mé dítě!"
"Maminko..." počal Ivo.
"Počkejte, Izo," řekla, "nechte odpovědět Haničku!"
Hanele, v níž se za mírně tekoucí řeči staré paní mnohokrát vystřídala zima s teplem a teplo se zimou, hleděla teď zčervenalá, ale přec jen zpříma a pevně, do očí Ivovy matky.
"Mluvili jsme o tom mnoho v Praze. Myslíte, milostivá paní, že Ivo neustoupí, ani když uvidí, že oba velmi trpíme?"
"Bojím se, že ne, mé dítě."
"Pak ustoupím já. Pro něho učiním všechno."
"A doma?"
Hanele hleděla plným pohledem do černých stařeckých očí, které se v té chvíli zdály velmi moudré. Řekla pomalu: "Snad to bude horší, než si myslíme."
Stařecké oči se rozsvěcovaly. Teď svítily jasným, klidným světlem.
"Líbíte se mi, dítě."
Stará paní se zvolna zvedala.
"Je čas k obědu. Sedněte, děti! A budeme mluvit o lehčích věcech. Myslím, že se mi koláčky povedly."
Vstala, políbila Hanele na čelo a odešla.
Oba si o samotě jen pohlédli do očí a letmo se objali. Hanele odkvapila za starou paní.
"Tak, tak, dobře!" volal za ní Ivo Karadžič. "Pomoz trochu mamince!"
Při obědě se vrátil Ivo k starému tónu. Žertoval, čaroval vidličkou a nožem, koprové omáčce říkal Popprová omáčka, pohladil střídavě ruku matce a Hanele, a stará paní se na něho dívala bystrýma očima, které se mu shovívavě vysmívaly.
"Někdy si myslívám, že jsem špatná matka," řekla, když nalévala kávu. "Iza pije příliš mnoho černé kávy a slabou nechce. Budu vám velmi vděčna, odvyknete-li mu to."
Pak, v té chvíli hovoru, do něhož stará paní nezasahovala, Hanele pozorovala, že hledí z Iva na ni a zas na Ivu, že pozoruje tváře a každý jejich pohyb a že se dívá daleko za ně. Pohled se zastavil na očích Hanebných a tkvěl tam, i když Hanele vzhlédla.
"Máte velmi hezké oči, mé dítě," řekla stará paní. "Poněkud smutné. Smutek tisíciletí tomu říkají naši básníci. Ale bojím se, že se stanou ještě smutnějšími. Znáte oči první generace? Myslím oněch prvních z rodu, kteří odcházejí od židovství. Těch, kteří odhazují všechny ty krásné i škaredé pohádky starověku a středověku na smetiště, kam nepatří, nebo ukládají ty hezounké svícny, talisy a vyšívané pytlíčky do rodinných skleníků, kde jest vlastně jejich místo. Jejich oči mě vždy dojímaly. Je v nich mnohem více než smutek tisíciletí. Je v nich neklid, taková zvláštní hořkost, věčná úzkost, snad před urážkou těch, od nichž jsme odešli, nebo kteří nás mezi sebe ještě nepřijali. Bojím se, dceruško, že je také budete mít. A snad ještě vaše děti... Musí to být...!. A přec to musí být, mé dítě...! Nu, vezměte si ještě koláček, Haničko, myslím, že jsou dobré," řekla zbledlé Hanele a zatím, co se na ni dívala plným pohledem, vyňala krajkový kapesníček a dotýkala se vnitřních koutků očí, jako by tam sbírala smítko.
"Trálá lalalá," hlučel Ivo. "To ještě vůbec nic nebylo, děti, vůbec nic, jak dí básník Slavomír Jaroboj Pšenička, co jsem vám teď ukázal. Račte pohlédnouti sem! Do toho rohu úplně prázdného ubrousku, jak račte vidět, dám tuto malou slánku..."
"Izo, ech... Ivo, nechte toho!" pravila Hanele, bojujíc trochu se slzami a trochu se smíchem.
Stará paní napřímila trup a přimhouřila své chytré oči. "Co jste to řekla, dceruško...?" Její krásná ústa, tak se podobající Ivovým, se rozšiřovala v úsměv. "Slyšela jsem dobře?"
Ivo se rozchechtal na plné kolo.
"Neřekla jste Izo...??" Stará paní na Hanele hleděla opět tak čtverácky. "Snad ne!" A stejně tak ze strany se podívala na syna.
Smáli se všichni. Hanele, jsouc šťastna, že může alespoň takto vybíti napětí v sobě a nakažena chechtotem Ivovým, se smála drobnými, přerývanými výbuchy. Také stará paní se rozesmála hlasitě. Měla posud krásné zuby.
Chvíli ještě poseděli a k nebezpečným rozhovorům se již nevrátili.
Když se rozloučili a Ivo Karadžič scházel ze schodů, objímaje Hanele kolem pasu, pravil: "Mám velkou radost, Haničko!"

Již počátek tohoto týdne byl věnován pomalým přípravám, neboť už příštího úterý měli Ivo Karadžič s Hanele odjeti na cestu. Byla to vlastně obchodní cesta východní Moravou, Slovenskem a západním Podkarpatském, ale Ivo ji chtěl spojiti s odbočkou do Polany. Zima byla příznivá, silnice byly dobré, sněhu napadlo málo a bylo možno odvážit se toho.
Hanele rodičům psala. Ne, nepověděla vše, k tomu dosti odvahy neměla, ale že koncem tohoto měsíce nebo počátkem příštího přijedou do Polany, oznámila. Odpověď nepřišla, snad ještě ani nemohla přijíti, do Polany je cesta dlouhá, a tak brzy se tam neodpovídá.
Rukama páně Pšeničkovýma poslala panu Ivovi Karadžičovi tři listy s výpovědí: předsednictvu "Kremačního spolku", sekretariátu "Volné myšlenky" a vydavatelstvu "Volného myslitele".
Tak jednoho dne zahoukal před bytem Haneliným malý, žlutý vozík velkoobchodu smaltovaným nádobím firmy Dub & Arnstein, jen pro dva a vzadu s velkou bednou na vzorky, Hanele do něho snesla své věci, usedla, vůz se rozjel do ulic, zatroubil na pozdrav staré paní, která kynula z poschodí, zavlál rukou a šátečkem vysunutými z okna, a letěl Ostravou.

Mrzlo a ranní Polana ležela pod sněhem. Vesnice byla pustá, neboť běželo-li z chýše do chýše rozedrané dítě, ať rusínské, ať židovské, vypůjčit si na lopatu trochu ohně, utíkalo sněhem rychle, aby bylo zas brzy v teple. Nad Šafarovým dvorem a jabloněmi letěly vrány.
U okna, ne nad půl třetí pídě velkého a obráceného k východu do dvorku s jasanem, stál Pinches Jakubovič a modlil se, jsa zahalen v bílo-černě pruhovaný talis, s kostkou tefilin na čele a s jeho řemínky sedmkrát obtočenými kolem obnažené levice, jíž prochází krev přímo od srdce. Brana si šla do obce vypůjčit, vyprosit, vyplakat, vykřičet nebo vyhrožovat pro krávu trochu sena, které došlo, a děti se vrzaly na dvorek, pouštějíce sem zimu. Pinches Jakubovič se modlil ranní modlitbu: "Slaven a veleben budiž Bůh, který žije. Jestiť a není omezen čas jsoucnosti jeho. Jest jediný a není jedinosti jako jedinost jeho. Nemá podobu těla a není tělem a v jeho svatosti nic mu nelze přirovnati." A když došel k slovům: "Hle, Pán světa všemu stvoření projevuje velikost svou a panství své; bohatstvím proroctví svého obdařil muže volby a slávy své," Pinches Jakubovič se rozplakal. Ale velké slzy, které mu stékaly po hubených lících a padaly na talis, byly slzy radosti. Dnes, v největší den jeho života, ho nazval Bůh Hospodin jménem: lamet vav.
Dnes v noci na úterý se Pinches Jakubovič oblečený v umrlčí košili modlil strašlivou kabalistickou modlitbu Churban bajit. Když se vrátil z ledové síňky s čelem zpoceným a nohama promrzlýma do tepla postele, zjevil se mu, sotva usnul, anděl snů.
"Vstaň, lamet vave Pinchese!"
Pinches Jakubovič v strašném leknutí vyskočil a stál před andělem. Velice se před ním zastyděl, že má roztrhané podvlékačky.
"Posílá mě Bůh Hospodin," řekl anděl.
Jak se sem anděl dostal, zda dveřmi, Pinches nevěděl. Byl to obrovský jinoch v bílém rouše a zlatých opánkách, a jak seděl na židli u stolu, dotýkalo se jeho temeno stropního trámku. Přirozené položení jeho dlouhých nohou by bylo bývalo směrem k Branině pohovce, z níž leze seno, ale poněvadž se jejího lože, v té době nečistého, nechtěl dotknouti, a protože ho zřejmě také zábla chodidla, posunul je stranou ke kamínkům, takže seděl od Pinchesa poněkud šikmo.
Anděl promluvil. Z počátku důstojně, třebaže anděl sedící, ohřívající si nohy a mluvící trochu přes rameno velebně nevypadá. Ale do jak nevážného, nedbalého tónu upadl pak?! To už byla zřejmě slova jen jeho, a nikoli Hospodinova. Pinches o tom přemýšlel celý zbytek noci. A bude o tom hloubati ještě dlouho, a dá-li Bůh, do sta let.
"Bůh Pán k tobě mluví mými ústy toto," řekl anděl. "Lamet vave Pinchese, synu Janklův! Tvé volání došlo k sluchu mému a neoslyšel jsem je. Chtěl jsem židovskou obec polanskou pro její nepravosti roztříštiti prutem železným jako nádobu hrnčířskou a rozmetati ji jako písek pouště. Hněv můj a prchlivost má byly tvými modlitbami usmířeny, a smiloval jsem se. Hle, není již chaluců a není mizrachistů: shladil jsem je z tváře země jako nečistotu a bude opět jediná Polana jako odevždy. Žádám však smírnou oběť. Jednu za celou obec. Jedinou, ale strašnější, než je kterákoli jiná. Smrt! Smrt! Smrt! Smrt, jakou Polana ještě neviděla, hroznější než oděnec, oheň i hrob, smrt všech smrtí. Již zítra. Vydej mi ji bez zdráhání! To za prvé, lamet vave Pinchese, synu Janklův. A věc druhá: ostatních lidí si všímati nemusím, ale tebe musím. Dej mi už pokoj s Mesiášem a neobtěžuj! Kdo má dvakrát týdně poslouchat tvé upomínání, rouhání a vyhrožování?! Vím sám nejlépe, jaké mám úmysly se svými Židy a kdy ho mám poslat. Pak tě nemají zábsti nohy a anděla také. A za třetí: tuze se mýlíš, myslíš-li si, že proměním Branu v rybu. Bude účastna slávy nebeské stejně s tebou. Je vidět, jak stále ještě mi málo rozumíš. Proč jsem stvořil Branu? Aby v potu tváře dobývala chléb tvůj. Ale všechno má meze. Krejčuj trochu! Salamon Fux si vzadu prodřel kalhoty, jdi si k němu pro práci! A že tu před mým poslem přešlapuješ v takhle rozsápaném prádle, za to se ty, krejčí, trochu styď!"
Pinches Jakubovič se u okna, za nímž stál ojínělý peň jasanu, domodlil ranní modlitbu. Ukládá talis, tefilin a modlitby pod postel do své bedničky po mýdle. V nitru slyší ještě slova andělova. A v sluchu mu ozvěnou zní dvojí melodie poselství jakoby přicházející z dálek, kam anděl odletěl. Dvojí píseň prostupující se, proplétající a protínající, jedna sobotně radostná na jasný motiv "Lamet vave!" druhá na motiv smrti, ponurá a smutná, jako by byla lkána v zšeřené modlitebně o dnu pokání. Ale těžká melodie smrti nabývá nad zvonkovým jásáním vrchu, zatlačuje je stále dále od sebe, pak se maličko pootvírá nebeská brána, veselá píseň do nich mezerou vklouzává, brána se zavírá a na světě zůstává jen temná, strašlivá melodie: Smrt, smrt, smrt!
Zítra? V Polaně?
Pinches Jakubovič si obléká na roztrhaný kabát ještě jeden krátký roztrhaný kabát a vychází do mrazu.
Ke komu v Polaně vejde smrt hroznější než oděnec, oheň i hrob, jakou ještě Polana neviděla, smrt všech smrtí?
Pinches Jakubovič myslí na příšerná neštěstí, na zločiny, o jakých nebylo nikdy slýcháno, na mučení, na zneuctěné mrtvoly, na údy, rozmetané na pospas psům a vepřům. Ale to vše jest příliš málo, to odporuje proroctví. Myslí tedy na strašlivé démony a shledává dějinné vědomosti o jejich činech.
Jde obhlížeti vesnici, zda snad nepostřehne znamení jejich brzkého příchodu.
Jde zmrzlý, s hlavou v ramenou a s rukama hluboko v kalhotových kapsách také kolem Šafarova domu. A tam, v krčmě, na zamrz­lé tabulce zasklených dveří, si vydýchal Josef Šafar kolečko, jímž se dívá do pusté ulice. Vidí Pinchesa Jakuboviče. Zaklepe tedy na okno, maličko otvírá dveře a volá: "Hej, Pinche, pojďte sem na chvilku!"
Má snad smrt vejít k Šafarovům? probíhá lamet vavovi hlavou.
Pinches poslušně jde.
"Poslyšte, Pinche," praví mu v krčmě Josef Šafar, "také jste viděl kousek světa. Slyšel jste někdy jméno Karadžič?"
"Karadžič? Ne. Snad nějaký Turek."
"Žid ne?"
"Ne."
Josef Šafar chodí s tím jménem v hlavě již čtrnáct dní. Karadžič! Karadžič! Karadžič! Po tolikerém opakování se už ani sám nevyzná, jak to jméno zní, a žena ho jen stále mate svým: no, jistě! a: uvidíš! Firma Dub & Arenstein: to by ovšem souhlasilo. Obchodní zástupce: to by bylo také v pořádku. Ale: Karadžič? Ivo? Chystá se již čtrnáct dní Hanele psát, ale doma není ani papír ani obálka, a k Fuxovům pro ně nikoho posílat nemůže, Salamon by se stejně dověděl, pro koho to je. Karadžič! To jméno mu nedá spát, mučí ho starostmi. Jak ukrutný dovede někdy býti osud! A přec se nedá podniknout nic, pranic, leč mučiti se dále a čekati snad ještě týdny, než přijedou.
"Slyšel jste někdy, že by se Žid jmenoval Ivo?"
"Neslyšel."
"Může se tak nějaký Žid jmenovat?"
"Nemůže," odpovídá Pinches.

V té době byli oba milenci od Polany již nepříliš vzdáleni a v krajině Hanele dobře známé. Stáli v Hrihorově, vsi asi na polovině cesty mezi tratí a Polanou. Krmili a napájeli koně.
Projeli na desetidenní cestě Slovenskem, letíce po umrzlých silnicích se sypkým sněhovým popraškem po okrajích a nechávajíce za sebou křižovatky s Ježíši, u jejichž nohou květy venkovských zahrádek již dávno zmrzly v hnědé otepi. Zastavovali se v městech a městečkách, a zatím, co Ivo objížděl zákazníky, Hanele na něho netrpělivě čekávala, prohlížejíc staré zámky, náměstí s mnoha výkladními skříněmi a zvědavě nahlížejíc do malých židovských krámků. Spávali v hotelích a hostincích, jejichž pokoje se podobaly oněm pražským jen vonnou sladkostí svých nocí a látkovými kloboučky žárovek na nočních stolcích. Byla to cesta krásy, zdraví a velké něhy.
Pak jednoho odpoledne přeletěli po mostě, minuli železniční koleje, vjeli do stanice, do ulic Hanelina krajského města se známými krámky a povědomým vrátným před hotelem, a Hanele, vystupujíc s prsy poněkud stísněnými z auta, náhle pocítila, v jak daleké minulosti jest za nimi slovenská cesta. Na obzoru za rovinou bylo již viděti zasněžené hory.
"Dostaneme se do Polany?" zeptal se v hotelu Ivo Karadžič vrchního číšníka, oknem pozoruje padající sníh.
"Autem?" smál se číšník. "Budete rádi, dostanete-li se tam saněmi."
Najali tedy od rusínského gazdy Dvujla saně. A vypůjčili si od něho množství kožichů s dlouhými vlněnými třásněmi, jež se podobají ovčímu rounu; Ivo koupil přes boty plstěné papuče. Ležela před nimi cesta alespoň desetihodinová, s odpočíváním snad dvanáctihodinová.
O půl čtvrté ráno na ně před hotelem čekaly saně, které svou petrolejovou pochodní, zatknutou vedle klanice u podsedního koně, osvětlovaly úsek pusté ulice a přes noc napadlý sníh. Mráz stahoval nosní sliznice. Zabalili se do kožichů a usedli do sena, vrtíce si v něm těly pohovky co nejpohodlnější. Vyjeli do noci. Rolničky zazvonily.
Teď tedy krmili v Hrihorově. V židovské zájezdní krčmě. Uložil Hanele, zabaliv ji v kožichy, na starou pohovku z voskovaného plátna v ledovém pokoji, kde už kromě stolu, jakési bedny a pavučin v koutech nebylo nic jiného. Hanele usnula. Ivo Karadžič pil v prázdné krčmě s gazdou Andrijem Dvujlem hnědou tekutinu, které zde říkali čaj, a když s úsměvem sice, ale přec jednoslabičně odmítl otázky šenkýřky v nazrzlé paruce: Odkud pán jede? Pán je tu za obchodem? Pán cestuje s Hanele Šafarovou z Polany? chodil se dívat na dvůr na koně, kteří tu stáli s pokrývkami na hřbetech, s ojíněnými tlamami a s chuchvalci roztroušeného sena v sněhu pod sebou.
Již dlouho mu nebylo tak dobře a svěže. Jaká to byla cesta! Cesta bílou rovinou, s horami před sebou, s horami za sebou, se sluncem, které se tak náhle prodralo ránem a rozblyštělo rovinu do oslnivého mihotání, s koni pádícími mrazem, s rolničkami, které zvoní do rytmu dupotu, a s mileneckýma rukama, hledajícíma ne bez námahy pod spoustou kožichů a v záhybech šatů sebe a teplo svých těl. A teď, hledě na povalové stěny a jediný stůl této ubohé krčmy, na ženu v paruce, nakládající do kamen dlouhá buková polena, a dívaje se oknem na Rusínky, pospíchající v ovčích kožiších sněhem, na bradatého Žida s vysokými plstěnými papučemi, který naproti vyšel před krámek a zamnuv rukama, hned v něm zase zmizel, a dýchaje zcela nezvyklou atmosféru, byl nadšen, a usmívaje se, sám sobě znova opakoval: "Gogol, díl prvý." Že jsou jen pět hodin cesty od Polany, na to nemyslil.
Chodil se tiše dívat do pokojíku na Hanele. Byla do červena ošlehaná mrazem a spala klidně.
Jak je krásná, myslil si... Viděl svět už tak úžasná ústa...? Jaké štěstí, že jsem vás našel, má holčičko!
Pak po páté nebo po šesté se před ní postavil do pozoru, klapl po vojensku podpadky a hlásil: "Vaše vysokoblahorodí gosudarino, samovar je připraven. Koně čekají, vaše prevoschoditělstvo."
Pojedli v krčmě s gazdou Andrijem Dvujlem smažených vajec a barchesu od pátku již trochu tvrdého a popili čaje.
Krčmářka chtěla s Hanele zapřísti rozhovor a jidiš se jí na něco tázala. Hanele neochotně odpovídala, ale Ivo Karadžič, třeba nerozuměl ani slova, řekl se smíchem, ale přec trochu zlomyslně napodobuje intonaci její řeči: "Ano, jmenuji se Ivo Karadžič, jsem z Ostravy, je mi třiatřicet let, jsem zástupcem firmy se smaltovaným nádobím Dub & Arnstein, jsem velmi bohat a jedu do Polany žádat o ruku Hanele Šafarové."
Krčmářka se trochu uraženě smála.
Než nasedli do saní a vyhledali si v seně svá vysezená křesla, sáhl si Ivo Karadžič trochu nervózně pod kožich na prsa, má-li tobolku.
Hanele pohyb zpozorovala a náhlou úzkostí se jí nepodařilo dosti zhluboka vdechnouti. V tobolce byl Hanelin rodný list, dokument o její plnoletosti, dosažené před třemi nedělemi.
Odpočatí koně uháněli po umrzlé cestě, rovina se úžila a vjeli do brány hor, jež se stala brzy tak těsnou, že byla jen silnicí a říčkou daleko do prostředka zamrzlou.
Zas hledal v záhybech kožichů její ruku. Ale ta ruka byla nehybná.

V zimě zapadá slunce za polanskými horami brzy po třetí hodině a oni sem dospěli již za soumraku.
Před stavením na kraji vsi řekla Hanele: "Dej zastavit zde, Ivo, Burkalo má pro koně místo, u nás je v konírně dříví. A nechci, aby se lidé dívali, kdo to jede, cizí rolničky se ve vsi poznají a je to jen dvacet minut." A zas se jí těžce vdechlo.
Shodili kupy kožichů a vystoupili. Hanele ohrnula límec pláště. Procházeli mimo první chýše vsi.
"Ta cesta se ti tak líbila a nechtěla jsem ti ji kazit," řekla za chvíli. "Nechala jsem si to až sem. Mnoho jsem o tom o všem dnes v noci přemýšlela. Chceš to tak, bude to tak, nerozumím tomu úplně ani dnes, ale něco jsem za toho čtvrt roku přec pochopila. Snad to musí být, řekla tvá maminka. Jsi jako oni, oni jako ty, neustoupíte nikdo, protože myslíte, že by se zbořil svět. Já jsem mezi vámi a mně bude nejtíž. Nevím, co bude. Snad mě odvedou z domu a ty mě zde už neuvidíš. Není mnoho míst, kam mě mohou schovat. Snad k Abrahamovičovům, snad ke Kahanovům, sotva do mikve. Mimo Polanu jen k sestrám. Nezapomínej, že jsem první, a to, co činím, že se v Polaně ještě nestalo. Budu se bránit jen tolik, kolik bude nezbytné. Nalezl bys mě snadno, ale nehledej, vše bys tím jen ztížil. Ale hlavní věc: nedělej poplachy! Děj se, co děj. Přijdu za tebou sama. Zítra, za týden, za rok. Třeba bosa. Peníze na cestu mám schovány." Kráčeli kolem Fuxova domu. Umrzlá cesta pod jejich kroky zvonila. Začínal padati drobný sníh. "Často jsem si v Ostravě myslívala, není-li vše, co dnes podnikáme, zbytečné, když je naděje tak malá, vlastně žádná, a zda by nebylo lépe oznámit písemně už sňatek. Ne, je to lépe takhle. Třeba se rozloučit. Je slušné vypravit pohřeb. Jen aby nebyl příliš hlučný."
Šli kolem zšeřelého Kacova dvorku, a domnívala-li se kdy Hanele, představujíc si tuto chvíli, že se jí rozbuší srdce, mýlila se. Ani si neuvědomila, že jej míjejí.
Blížili se k Šafarovu domu. Velkému a zchátralému, který se rýsoval v šeru večera a padajícího sněhu.
Dědečkův dům!
Neřekla mu o tom, ani když už byli před ním. Jen se zastavila a křečovitě mu stiskla ruku: "Miláčku, neopouštěj mě!" Ne z jejího klidného hlasu, jen podle milostného slova, kterým ho nazvala po prvé, mohl vystihnouti velikost její úzkosti. A již vyběhla po třech starých mlýnských kamenech, které zde byly místo schodů, na pavlač. Energicky otevřela dveře do kuchyně.
Ivo Karadžič šel za ní.
Neviděl leč šero a v něm červeně svítící otvory kamnových dvířek. Ale Hanele přistoupila k jakémusi neurčitému stínu.
"To jsem já, maminko!" A splynula s ním; zřejmě objetím.
"Tatínku, tatínku!" rozjásala se maminka.
"To je pan Karadžič," řekla Hanele.
Odněkud přišel otec. Na podání jeho ruky bylo cítit, jak je v rozpacích.
Maminka rozsvěcovala loučkou zapálenou v kamnech petrolejovou lampičku. Roztřásly se jí ruce a nemohla to dokázati. Rozžehla za ni Hanele. Žlutý plamínek v šeru skomírajícího dne jí připomněl časné jitro před čtvrt rokem, kdy odtud odjížděla.
Při prvním zablesknutí světla se tváře obou rodičů obrátily k hostu.
Matčiny oči se rozzářily a ústa se přívětivě usmívala.
Ale otcovy zraky zůstaly na ženichovi lpěti. A otcova tvář se pomalu rozšiřovala. A ještě více. A ještě trochu. A jeho ústa také. A jeho oči. Hle! Ten náramný nos, jaký na Podkarpatsko nebyl nikdy vídán! Ty krásné mandlové oči pod uhelným obočím! Ta půvabně řezaná ústa! Ty tváře po půldenním neholení černé jako Nachamkesova učně! Ze srdce Josefa Šafara padala tíha, celé balvany z něho padaly a suť kamení, a ono zde leželo osvobozené, holé, teplé a bijící. A to srdce teď Josef Šafar přinášel na dlaních Ivovi Karadžičovi.
"Buďte mi vítán!" a tiskl oběma rukama ruku hostovu a jeho tvář se smála. "Vítám vás! Vítám vás, pane Karadžiči!" A strašné jméno, které mu způsobilo tolik starostí, zaznělo najednou známě a příjemně.
Hlupák Pinches! Hlupák on! A moudrá jeho žena!
Radostně se na ni obrátil. A oba, rozumějíce si, se na sebe usmáli.
A šel ještě jednou k Hanele, jako by ani ji nebyl přivítal.
"Vítám tě, Hanele, vítám tě, dceruško!"
"Nemám vám dát co k večeři!" vykřikla najednou zoufale maminka.
Ivo Karadžič požádal Hanele, než se zšeří úplně, aby mu ukázala dům, o kterém od ní tolik slyšel. A Hanele tušíc, že ani ona, ani on se už nikdy nebudou moci poradovati z příbytku jejího mládí, mu ukazovala pustou krčmu a krám (přes tatínkovy námitky), vodila ho poloprázdnými pokoji, kde se houpala prkna, prohlížela s ním dvůr s ťapkami od drůbeže teď zasněženými, kolny a hospodářská stavení. Ne, do sadu s ním nešla, na ten měla vzpomínky příliš nepěkné.
Vypadalo to opravdu jako loučení, kdy všechny předměty podivně oživují, kdy se s nimi laskáme a chce se nám pohladit je ne-li dlaní, alespoň pohledem. Otec, který si tuto zevrubnou prohlídku vysvětloval po svém, a s trochou neklidu chodil s nimi, se usmíval, snažil se býti co nejpřívětivější, měl potřebu stále se dotýkati zeťova rukávu a marně přemýšleje, čím by se mohl pochlubiti, vypravoval o slávě dědečkově. Hanele byla co chvíle volána matkou do kuchyně, kde zběžně a ne dosti ochotně - ach, na tom nejméně záleží, maminko! myslila si - odpovídala na rozčilené otázky: Je bohat? Nebude chtít věno? Je hodný? Je z dobré rodiny? Žijí ještě rodiče? A zase se vracela na dvůr do sypkého sněžení, aby mohla milenci v šeru stisknouti paži, nebo v chlévě, poškrabujíc Brynduši mezi rohy a s hlavou mazlivě položenou na jejím krku, říci lhostejně, jako by mu něco vysvětlovala: "Zbožňuji vás, miláčku." Nebo zavírajíc na vráteň stodolu: "Postřehl jste, miláčku, že vás zbožňuji?" A on pochopil, že volí před otcem takové knižní výrazy proto, že Josef Šafar tolik česky nerozumí.
Pak večeřeli v dědečkově pokojíku, jehož dveře vedou do krčmy. Čaj, smažená vejce, kousek barchesu od šábesu již poněkud tvrdého, a matka byla velmi nešťastna, že nemůže jiného poskytnouti hostu, na kterého tolik let čekala v stálé úzkosti, že snad nepřijde. Hanele byla roztržitá a stále neklidnější. Zato Ivo Karadžič byl pln naděje, vesel, vyprávěl o Ostravě a cestě Slovenskem, žertoval a maminka jím byla stále nadšenější. Ale otec, třeba se blaženě usmíval, poslouchal poněkud nepozorně, tušil, že ho ještě dnes, snad již za chvíli, čeká nepříjemný rozhovor. Mýlil se jen o jeho obsahu.
Hanele nesnesla napětí chvíle. Nemohla již. Ať se to rozhodne hned! Když dopili čaj a matka se chystala přinésti nový, vstala a pravila: "Pojď, maminko, Ivo si má s tatínkem co povídat!"
Zbledla. Pohleděla na Iva. Také maminka se na něho úpěnlivě podívala.
Odešly.
Ivo Karadžič si zapálil cigaretu. Maličko se usmíval.
Jistě! Dohodnou se! Také zde je přec Evropa!
"Hanele vám snad psala, pane Šafare, že ji mám rád a že zamýšlím, požádat vás o její ruku. Ale dříve než tak učiním, byl bych rád, aby byly některé věci objasněny, vlastně aby byla vysvětlena jedna věc."
Srdce Josefa Šafara se dostalo do drobného víření.
"Můj milý pane," pravil a hlas se mu úzkostlivě chvěl, "nevím, zda vám Hana vypravovala o našem neštěstí. Dával jsem dcerám velká věna. Hanele za dnešních poměrů velké věno dáti nemohu. Ale je to už má jediná dcera a vše, co mám, a vše, co snad jednou budu mít..."
"Vím, pane Šafare, že Hanička nemá věno. Nežádám je, nepotřebuji ho, vydělám dosti, abych slušně uživil rodinu. S tím si starosti nedělejte!"
Jaký to člověk! Karadžič! Karadžič! Karadžič! Jaký to nádherný člověk! Nitro Josefa Šafara jásalo. Padala z něho poslední tíha, která na něm ještě zbyla. Jaký to den! A kdo mohl očekávati, že takový v životě ještě přijde?
"Máte asi mou dceru velice rád!"
Také obličej Josefa Šafara jásal. A tváří v tvář takovému štěstí, nenalézal v sobě Ivo Karadžič dosti odvahy a váhal.
"Ovšem, že mám vaši dceru velice rád," říkal těm zářícím očím a usmívajícím se ústům, "jinak bych přec neprosil o její ruku." Seděli naproti sobě. Mezi nimi byl bílý ubrus a šálky. Ivo Karadžič na misku jednoho z nich nervózně oklepával popel cigarety.
Musí to být! říkal si. Dohodnou se přec! A pravil.
"O něco jiného mi jde, pane Šafare, co já pokládám za věc nicotnou, ale na co vy byste se mohl dívat jinak. Hanele mi tvrdí, že se neshodneme. Nevěřím tomu. Musíme se dorozumět a dorozumíme se. Nejsem žid, pane Šafare."
Oči starého muže vystupovaly z důlků.
"Nerozumím vám, milý pane," šeptal.
"Nejsem žid, pane Šafare."
Z obličeje starého muže pomalu mizela všechna barva. A z očí všechen lesk. Pomalu se chopil oběma rukama desky stolu. Pomalu vstával. Stál, opíraje se dlaněmi o stůl, kýval se dopředu, dozadu a jeho mrtvé oči utkvívaly v prázdnu, nic nevnímajíce. A opakoval, jako tehdy v Praze Hanele: "Vy... vy nejste Žid?"
"Ne."
"Jste pokřtěn?" Znělo to jakoby z hrdla přitištěného.
"Jsem bez vyznání."
"Promiňte mi, neumím příliš dobře česky. Znamená to, že nevěříte v našeho jediného Boha?"
"Tak."
"To je ještě horší, můj pane."
A Josef Šafar tak pomalu, jak prve vstal, teď usedával. Chopil se za hlavu. Mlčel. Rána, která ho srazila z takové výšky, byla příliš náhlá. Tep jeho života umdléval a chtělo se mu zemřít.
"Ale co zde pak pohledáváte, můj pane?" zašeptal.
Jakou tu mají váhu všechny pádné důkazy, pronesené s takovou přesvědčivostí na stech přednáškách, schůzích a táborech? A který z nich zde nabude alespoň tolik platnosti, aby byl s porozuměním vyslechnut? Ten o Bohu fikci nedokonalé lidské mysli, která nedovede pochopiti podstatu času a prostoru, a pomáhá si tím, že si místo jedné hádanky dává druhou? Či ten o společenském vývoji, o východu, kde v jednoduchých podmínkách pomysl Boha má ještě účel a snad i oprávněnost, a o západu, kde Bůh zemřel a byl vystřídán božstvy novými? Nebo budou snad působiti důkazy přírodovědné a přednáška o výběru druhů? Nebo historické s poučením o vzniku bible a mýtu, o stvoření Jehovy z bohů asyrských, babylonských, egyptských a jeho dějinných proměnách? Či má užívati důvodů zcela primitivních a otázek trochu nehorázných jako: kdo udělal Boha, odkud měl Kain ženu, jak mohl Noe vzíti do archy brouka majku, byla-li potopa na podzim, a pavoučka babíleťáka, byla-li na jaře? Nebo snad bude lépe dovolávati se otcovských citů a prosit, aby nebylo ničeno štěstí dvou lidí jen pro představu, pro pouhé nic, pro páru a dým? Či se utíkati k ubohostem: ves se nedoví, že nejsem žid, nikdo nikdy se to nedoví?
Ach, Ivo Karadžič se nepamatuje, jakých všech důvodů použil, zatímco zde Josef Šafar seděl s očima umrlýma, se spánky v dlaních a s prsty zabořenými do řídkých šedivých vlasů.
Poslouchal ho? Či ho vůbec neslyšel? Spustil záclony očních víček a ucpal si měkkostí lalůčků uši?
Hlava starého muže pomalu klesala níž a níže, až se dotkla čelem ubrusu.
Ale vztyčil ji, jako by se za svou slabost styděl, narovnal se a namáhavě pravil: "Promiňte mi, prosím, můj pane, přijdu za okamžik."
Šel krčmou do kuchyně. Tam večeřel gazda Dvujlo. Vstoupil do pokoje. Na stole hořela jen svíčka.
Hanele stála u okna, jsouc týlem podepřena o jeho rám, a nehybně hleděla před sebe na hranu stropu a protější stěny. Uplakaná matka seděla u stolu. Bylo zřejmé, že je také zde jasno. Otec se jal prudce přecházeti z rohu do rohu. Při každém druhém kroku se z vysoka plácal do stehen. Nepromluvil slova. Poběhal místností a zas vyrazil ven.
V dědečkově pokojíku ho očekával Ivo Karadžič. Jaký nesmysl to všechno! myslil si. Šel mu v ústrety.
"Pane Šafare..." pravil, napřahuje proti němu dlaně. "Pane Šafare... pro nic...! Dejte mi Hanele...! Nebudete toho nikdy litovat..."
Starý muž se teď usadil na židli vedle Iva Karadžiče, kde prve seděla dívka. Hleděl mu upřeně do tváře. Jeho výraz byl nekonečně smutný.
"Hleďte, můj milý pane," pravil. "Říkáte, že nejste Žid. Mýlíte se. Vaši rodiče, budiž jim pokoj, byli Židé. Můj pane, také vy jste Žid. Ať chcete či nechcete. Jste Žid, i když se rouháte a nevěříte v Boha, a vašeho židovství vás nemůže zbavit žádný spolek a žádný křest. Měl byste děkovat, že je tomu tak, že zůstáváte princem královským se všemi právy, jaká nemá nikdo jiný ani na tomto, ani na onom světě. Ale nevěříte v Boha... Hle, můj pane! Podával jste žíznícímu sklenici pramenité vody, a když po ní lačně natahoval ruce, vzal jste mu ji od úst a rozbil jste ji. Vraťte se k Izraeli! Můj pane, víte, co by to pro nás znamenalo, kdyby si naše dítě vzalo člověka, který se zřekl Boha? Snad vám Hanele vypravovala, jaké neštěstí nás celý život stíhalo. Rána za ranou, a stokrát jsem si přál, abych byl mrtev. Co by bylo toto utrpení proti onomu, které byste nám připravil vy a naše dítě? Byl bych méně než malomocný, který jest vyvržen ode všech. Byl bych mrtvější než mrtvý. Neboť jaká hrůza býti mrtev, a nucen choditi mezi lidmi...! Vraťte se k Izraeli, můj sladký pane! Pak vám dám své dítě, ze srdce rád vám je dám, budu vám žehnati nejmocnějšími požehnáními, budu vás milovati, budu nejšťastnějším člověkem v Polaně, budu jásati a slaviti vítězství nad svými nepřáteli... Ach, kdybyste věděl, co to pro mne znamená!"
Ivo Karadžič uvažoval. Bylo mu starého muže líto.
"Je mi těžko vás pochopit," řekl. "Nevím, proč mrtvý a proč malomocný, chce-li si vaše dcera vzíti slušného člověka. Ale rozumím vám tak, že by vám pak bylo nepříjemné žíti mezi zdejšími fanatiky. Dobře! Nabízím vám východisko a činím to velmi upřímně. Prodejte, co je zde vašeho, a přestěhujte se k nám do Ostravy. Budete moci ještě pracovat a všem nám bude dobře. Také Haničce bude veseleji. Budu vám dobrým zetěm a nebudete nikdy litovat."
Hanelin otec mírně zavrtěl hlavou.
"Děkuji vám velice, můj pane. Ale neučiním to."
Ivo Karadžič se mračil, přemýšleje.
"Pravil jste, že jsem nikdy nepřestal býti židem," řekl. "Co tedy znamená: vraťte se k Izraeli?!"
"Také formálně, můj pane," a vztahoval k jeho tváři dlaně, jako by ho chtěl prosit a hladit zároveň. "Pak bude vše dobré... och, och... pak bude vše dobré, krásné... krásné, dobré... krásné, dobré..."
Ivo Karadžič viděl, jak se starci zalévají oči slzami. Ivo Karadžič byl dojat. Ale svraštil obočí.
"Byl jsem připraven na tuto výzvu, pane Šafare, a bál jsem se jí. Pro Hanele učiním vše. Toto jediné nemohu."
Starcova hlava pomalu přikyvovala jakoby na souhlas.
"Je to vaše poslední slovo?" šeptal.
"V této věci poslední, pane Šafare."
Hlava starého muže pomalu kývala.
Pak vstal a odešel.
Byl venku dlouho. Míjely pětiminuty. Ivo Karadžič čekal. Minulo čtvrt hodiny. Mračil se. Zapaloval si cigarety, zas je odkládal a čajové misky byly plny nedopalků. Vstal a také on začal přecházeti místností.
Proč nejde? Pohlédl na hodinky. Půl hodiny? Jímal ho strach o Hanele. Stával se neklidným.
Konečně bylo slyšeti Josefa Šafara v krčmě. Ivo Karadžič usedl, očekávaje jeho příchodu...
Ale Josef Šafar nešel... Co se děje?
Ivo Karadžič otevřel do krčmy dveře. Ve tmě tam svítila malá svíčka. Hanelin otec jako by něco rovnal na nálevním stole. Ale nic tu k rovnání nebylo a zřejmě se tak jen tvářil. Neobrátil se.
"Pane Šafare..."
Klidně se vztyčil: "Přejete si, můj pane?" Řekl to zdvořile, jako k hostu, kterému snad má ještě nalíti.
Ivo Karadžič postoupil o dva kroky. Z dědečkova pokoje sem otevřenými dveřmi proudily světlo a kouř. Místnost nabývala zvláštní barvy a vůně.
"Pane Šafare, rád bych mluvil s Hanele."
"Asi to nebude možné. Hanele už spí." Jeho oči byly studené jako zledovělé oblázky.
Ivo Karadžič vytrhl hodinky: "Teď, v sedm hodin?"
"V zimě chodíváme spat časně, můj pane."
Ivo Karadžič učinil několik rychlých kroků ke dveřím do kuchyně a vzal za kliku. Byly zamčeny. Obrátil se. Také plechem pobité dveře na ulici byly zavřeny. Zajat? Nervy mu prolétla nálada povídaček o rituálních zločinech.
"Proč je zamčeno?" vykřikl.
"Zamykáme na noc, pane."
"Kde je Hanele? Chci s ní mluvit!"
"Spí."
Ivo Karadžič bouchal na kuchyňské dveře.
"Hanele!" volal. "Hanele...!"
Nikdo se neozýval.
Čekal.
Ticho.
"Hanele!" křičel plným hlasem.
Josef Šafar zde klidně stál a hleděl před sebe.
"Nikdo tam není," pravil za chvíli.
"Lžete! Je tam můj kočí."
"Mluvím pravdu, můj pane. Odešel s vašimi kufry k Fuxovům."
"Jak," vzrušoval se Ivo Karadžič, "vy mi odpíráte ve veřejném hostinci nocleh?"
"Prosím vás za prominutí. Ale naše náboženství nedovoluje, aby muž spal pod jednou střechou s dívkou, s níž se chce oženit. U Fuxů dostanete velmi čistý pokoj, hezčí, než bych vám mohl nabídnout já."
"Kde je Hanele?"
Josef Šafar neodpověděl. Jako vzdorovitý hoch. Jako by neslyšel.
Ivo Karadžič přemýšlel. Co udělá? Vytrhne z kapsy browning a donutí starce násilím, aby mluvil? Chopí se židle a bude jí bíti do dveří, až je roztříští? Půjde do noční vsi, bude tlouci na okna chýší a křičet, že židovští fanatici vězní a mučí dívku?
Jala ho o ni úzkost. Hlava a srdce mu burácely.
"Nemáte právo ji věznit!" volal. "Víte, že je plnoletá?!"
"Připomínáte mi to, můj pane."
Byl rozhodnut! Prohledá celou ves! "U Kahanů, Abrahamovičů, sotva v mikve!" slyšel její hlas.
"Otevřte!" křikl.
Zpozoroval, že jeho plášť a klobouk leží připraveny na stole.
Ale dříve ještě sebral všechnu sílu a klid a přistoupil k Josefu Šafarovi.
"Pane Šafare!" řekl a celý se chvěl. "Snad jsme již oba rozčileni. Snad bychom o tom měli mluvit zítra. Ale pochopte: neupustíme od sebe, je svéprávná, dostaneme se a já ji najdu. Proboha, vždyť s vámi chci vyjít v dobrém: dejte mi ji!"
Starý muž pomalu, ale rozhodně zavrtěl hlavou.
"Řekněte mi alespoň, kde je!"
Starý muž zavrtěl hlavou po druhé.
A tehdy se zmocnily Iva Karadžiče divoký hněv a zášť.
"Dobře! Chcete násilí! Bude násilí! Přijdu si pro ni!"
Otočil se a šel. Ve dveřích se ještě obrátil. A ve snaze starce uraziti, pravil: "Zapomněl jsem. Co jsem vám dlužen za sebe a za svou nevěstu za večeři?"
Starý muž se zamračil. Přimhouřil jedno oko a hleděl k zemi. Ale pak se na Iva Karadžiče podíval a zdvořile řekl: "Hanele jest dnes ještě má, za ni nic, můj pane. Za sebe dvě koruny osmdesát haléřů."
Ivo Karadžič položil peníze na stůl a Josef Šafar mu odemkl a za ním zamkl dveře.
Ale Ivo Karadžič nesestoupil z pavlače po třech mlýnských kamenech na ulici. Šel rychlými kroky po pavlači kolem tří stěn domu, kudy vedla.
"Hanele!" křičel plným hlasem.
Seběhl na dvůr: "Hanele!"
Ale bylo ticho. V krčmě zhaslo světlo.

Rozběhl se temnou nocí k Fuxovům. Neboť v Polaně byla již noc.
Věděl, co činiti: "U Kahanů, u Abrahamovičů, sotva v mikve!" A u pojmu mikve mu myslí zas prolétl ne obsah, jen nálada antisemitských vypravování o rituálních zločinech a letmý závan vlažné vůně vody a krve.
U Fuxů svítili; v krámě i v domě.
Domnívala-li se prve Hanele, že prošli šerem obcí nepozorováni, mýlila se.
Když šli před několika hodinami kolem Fuxů, dívala se mezerou mezi reklamami, pověšenými na skleněných dveřích, do smrákající se ulice Sura.
Není tohle chůze a postava Hany Šafarové? myslila si. Hana Šafarová utekla z hachšary? A kdo je pán, kterého si sem vede? A jak se sem dostali? Nechali saně u Burkala? Sura Fuxová byla velmi rozčilena.
Oblékla si kabát a vyšla do drobného sněžení. A když tudy za chvíli kráčel cizí člověk s dvěma ručními kufry, vlídně se ho zeptala: "Přivezl jste Hanu Šafarovou?"
"Myslím, že se tak jmenuje. Jdu tam. Kde je to?"
"Jen kousek. Kdo je ten pán?"
"Nevím. Nějaký pán z Čech."
"Její ženich?"
"Zdá se."
Sura se vrátila, otočila v krámě klíčem ve dveřích a šla do pokoje k rodičům a sestrám.
"Novinu!" a kyselosladce se usmívala. "Hana Šafarová se vrátila z Ostravy. Veze si ženicha. Kufry jsou z pravé kůže."
Pak večer přišel k jejímu úžasu muž s kufry k nim.
Co se děje? Hořela zvědavostí. Vtáhla si Andrija Dvujla do kuchyně.
Nemýlí se? Josef Šafar ho poslal opravdu sem? vyptávala se ho. Sem k Fuxovům? A ten pán že sem za chvilku také přijde? A to říkal opravdu Šafar? Josef Šafar, takový dlouhý, s černou, prošedivělou bradou? (Pohleděla stranou na matku a paní Ester nechápajíc pokrčila rameny.) Pán teď sedí s Šafarem v pokojíčku a matka s dcerou v pokoji? A co dále?... Co dále?... Ale Dvujlo už nic nevěděl.
A teď tedy přichází sám pán.
Když Ivo Karadžič otevřel dveře krámu a zvonek na pružném peru se rozdrnčel, byla tu okamžitě. Vlídně se usmívala. Cizince přišli pozdravit také Salamon Fux a paní Ester. Suře bušilo srdce.
Vedla ho do hostinského pokojíku, na Polanu docela městského. V kamnech hořela buková polena.
"Bude si pán přát večeři?"
"Ne, děkuji," řekl nevrle. "Je tu kočí?"
"Je v kuchyni."
"Pošlete mi ho, prosím, sem!"
Na chodbě se Sura tiše rozchichtala.
Pán přijel na námluvy! Pán odchází mrzut ke konkurenci! Věc je jasná: v pokojíku starého Abrama se nedohodli! Hana namluvila ženichovi, že má bůhvíjaké věno! Ale pán se nedal napálit a utekl!
"U Šafarů se nedohodli o věno," hlásila v pokoji otci a sestrám a šla tu novinu oznámit také do kuchyně matce.
Ivo Karadžič otevřel kufr, vyňal z něho elektrickou svítilnu, a když přišel Andrij Dvujlo, řekl mu: "Potřebuji vás po celou dnešní noc. Zaplatím vám dvakrát tolik, než kolik jsme smluvili."
Dohovořívali se dvojím jazykem trochu těžce, ale dohodli se.
"Ještě něco. Byl jste v kuchyni, když slečna Šafarová odcházela? Nevíte, zda šla po pavlači směrem ke dvoru nebo k ulici?"
"Neviděl jsem, ale z domova neodcházela."
"Jak to víte?"
"Nebyla ustrojena, neměla ani boty. Chvíli potom, co jsme přijeli, se v kuchyni přezouvala."
"Vypravujte mi o tom všechno!"
"No, Židovka někam vyšla, pak se vrátila a za chvíli přišla ještě jedna Židovka; snad pro ni vzkázala. Ta mladá šla s nimi."
"Vedly ji?" a Iva Karadžiče zamrazilo v zádech.
"Ne."
Je opravdu Hanele doma? uvažoval. Tím by se jeho plány ovšem měnily. Ale proč se neozvala? Vězní ji snad někde ty ženy a držely jí ústa? Má přec jen zavolat četníky? "Ale hlavní věc: nedělej poplachy!" řekla mu Hanele. Ne tedy prozatím! Děje se vůbec něco? Není to jen jeho podráždění, které si kreslí nesmyslné scény, hodné kuchyňských románů?
"Byl jste vojákem, Dvujlo?"
"Desátníkem."
"Výborně! Jde o vážnou věc. Na nic se mne nevyptávejte, později vám všechno povím sám. Jděte se obléci, budeme celou noc venku a budeme hlídat Šafarův dům. Najměte čtyři muže, Rusíny, ne, šest, a smluvte s nimi cenu; nabídněte dosti! Řekněte jim, co chcete, ale mne ať se také na nic neptají."
"Nedělej poplachy!"... Netropím nesmysly? myslil si. Blázen? jak říkává maminka?...
Dvujlo si v síni oblékal ovčí kožich.
"Kampak, kampak?" vysunula Sura z kuchyně hlavu.
"I jen tamhle."
Ale hlídala je, a když je viděla vycházet oba, vběhla rozčileně do pokoje: "Benci!" křikla na bratra. "Jdou pryč! Honem se oblékni a běž za nimi!" Pak spěchala do hostinského pokojíku přesvědčit se, jsou-li tam kufry. Byly.
Dvujlo klepal ve tmě na okna chýší, budil lidi a ti, právě usnulí, jen neradi a mrzutě vystrkovali z malých okének hlavy. Ivo Karadžič se zatím snažil dostati na druhou stranu Šafarova domu, tam, kudy kdysi před důstojníkem prchala Etelka; chtěl se přesvědčit, zda z domu nevedou nějaké stopy, ale zapletl se do plotů a plůtků, zapadal do sněhových jam a byl rád, že našel cestu zpět na silnici.
Lidé byli brzy shromážděni.
"Honí špiony?" myslil si Dvujlo. "To bychom tedy znali."
Ivo Karadžič poslal po muži k Abrahamovičovům, ke Kahanům a k mikve, aby se podívali, svítí-li se tam. Jeden ho provedl přes přelezy, nižší místa v rusínských plotech, která může překročiti člověk, ne však dobytek, doprovodil ho k říčce, a Ivo Karadžič, svítě si ve sněhu žárovkou, se přesvědčil, že je všude jen hluboká vrstva starého sněhu, na svém sypkém površku netknutá žádnou stopou lidskou ani zvířecí. Ale pro jistotu postavil v tu stranu stráž přec.
Když se vrátil na ulici, hlásili mu, že do stavení vešly dvě ženy.
"Kdo to byl? Poznali jste je?"
"Fajga Kahanová z mikve a Rajza Abrahamovičová," hlásil Ivan Moskal.
"Kdo jsou to?"
"No, Židovky to jsou."
Ivo Karadžič dal v jedné z chýší zatopit a rozsvítit, aby vždy čtyři mohli spát, zatímco čtyři budou hlídat. Neviděl předtím karpatskou chýši, a ta, s hliněnou podlahou, ponuře osvětlená chlévskou lampičkou bez cylindru, s chlebovou pecí a nad společným ložem s vydlabaným špalkem na řetězu místo kolébky, na něho působilo čímsi neskutečným a románově dobrodružným. Rozestavil stráže a sám s Mytrem Dacem se skryl za plot Moskalovy chýše, která stojí přes cestu proti Šafarovům.
Přestalo sněžit a mraky prosvitl měsíc.
Čekal.
V noci je čekání dlouhé a doba mezi jednou cigaretou a druhou jest kratší, než se nám zdá.
Ale co tu chtěl vlastně viděti kromě bílé noci, kromě hradů ze sněhových oblaků nad hlavou, prosvěcovaných měsícem, kromě kousku ulice a obrysů Šafarova domu? Nebo tu z nohy na nohu přešlapoval proto, aby si prohlédl dvě židovské ženy, které vešly do stavení? Nebo snad toužila jeho fantazie po scénách z krvavých románů, po tajemných saních, po zakuklencích z nich vystupujících, po záhadném balíku, který vynášejí z domu a pod jehož černou rouškou možno tušiti svázané dívčí tělo? Blázen!
Přec se dočkal.
Za půl hodiny skříply v temném domě plechem pobité dveře. V noci trvají vteřiny mezi jedním zvukem a druhým, který předpokládáme, dlouho a srdce je neklidné. Dveře se zavřely. Z pavlače scházel muž, jímž nemohl býti nikdo jiný leč Josef Šafar.
"Za ním!" zašeptal Ivo Karadžič Mytrovi Dacovi.
Pak přišly vyslané hlídky a hlásily, že je u Kahanů, Abrahamovičů a v mikve tma. Fajgu Kahanovou a Rajzu Abrahamičovou potkaly na cestě. Ale to už Ivo Karadžič věděl...
Ale kupodivu: jak plna dění byla tato noc!
Netrvalo dlouho a k stavení se blížily tři ženy. Vyšly na pavlač. Tiše zaklepaly na okenici, jediný kradmý zvuk, který pronikl do ticha, a dům je tajemně do sebe vsál.
"Kdo to byl?" šeptal Ivo Karadžič.
"Mašele Herškovičová, Chava Gleizrová a ta třetí je snad Rifka Eizigovičová," odpovídal Ivan Maďarčuk. "Jsou to kamarádky Hanele Šafarové."
Co tam chtějí?
Když bylo zas ticho a ulice pustá, vyšel Ivo Karadžič z úkrytu za plotem a přeběhl rychlými kroky cestu. Vystoupil po třech mlýnských kamenech na pavlač, a našlapuje na špičky a dotýkaje se hroty prstů studeného sněhu na zábradlí, obcházel stavení. Polekal se hlučného vrznutí prkna pod nohou. Došel až k zadní zdi domu, kde se pavlač končila, a kde bylo vše stejně mrtvé jako celý dům, neboť okenice byly zabedněny a za nimi bylo tma... Ne...! Jednou z nich, tou poslední, pronikal slaboučký proužek žlutého světla přec.
Připlížil se tam. Na této straně nebylo dveří, a nebezpečí, že se prozradí, bylo jen malé. Okenicí, připevněnou zvenčí, se snažil nahlédnouti dovnitř. Ale nebylo to možné, marné zůstaly také pokusy štěrbinu prsty nebo nožem rozšířiti, stačila právě jen pro proužek světla jako lístek papíru tenký a vedla někam na stranu do bílé stěny.
Zbýval mu jen sluch. Poslouchal tedy.
Uvnitř se hovořilo. Byly to zřejmě ženské hlasy.
Bylo však slyšeti jen málo a nedal se uhádnouti obsah ani jediného slova. Ženy patrně mluvily jidiš.
Nebyl tohle Hanelin hlas?
Nastala pomlka... Teď padlo zas několik slov. Jako by si lidé byli již všechno podstatné řekli a teď neměli o čem vyprávět. Jako příbuzní, kteří mají před pohřbem nevděčný úkol těšiti truchlící rodinu.
Ano, tohle byl určitě Hanelin hlas!
Odpovídala nějakému vysokému sopránu, snad přítelkyni.
Ale co slyšeti nebylo, bylo stejně důležité a Iva Karadžiče velmi uklidňovalo. Žádné pomstychtivé supění, žádné výkřiky bolesti, žádné úpění, nic, co by nasvědčovalo nějakému násilí.
Blázen! vykřikla v něm maminka... Provádí v cizí vesnici vyložené ztřeštěnosti...! Služka, která čte v posteli kolportážní román, je moudřejší, věří mu jen k poslední stránce, a když ji přečte, zabalí se do peřiny a spí... Ale on si hraje na detektiva...!
Ale již v příští chvíli se dostal do postavení opravdu bláznovského.
Na pavlači vrzlo prkno. Bylo slyšeti opatrné kroky.
Co teď? Pavlač vedla jen kolem tří stěn domu a zde byla právě ta třetí. Skočit do sadu? Hlukem při dopadu by na sebe jistě upozornil. Nezbývalo leč rychle se skrčiti do rohu, do hlubokého stínu.
Byl to chlapec.
Šel po špičkách, ale bezpečně, jako by tu byl doma. Došel těsně k Ivovi Karadžičovi a vyšvihl se na zábradlí pavlače. Skrčenému Karadžičovi spadl na kolena kus sněhu. Hoch sklapl se zábradlí rovně na stěnu jako zavírací nůž. Dlaněmi se o ni opíral a hleděl do místnosti štěrbinou okenice seshora. Zřejmě se tu vyznal lépe.
Ivo Karadžič proklínal. Chápal komiku toho opatrně tichého nadávání v dřepu, s hromadou studeného sněhu na kolenou a s klukem s roztaženýma nohama nad sebou. Vysmíval se sám sobě. Jak dlouho bude ta nohatá žába nad ním stát?
Stála nad ním dlouho.
Konečně se kluk odplížil; opatrně na rohu poslouchal, nejde-li někdo. Ivo Karadžič odešel chvilku za ním.
"Nějaký chlapec šel do domu," hlásil Ivan Maďarčuk za plotem, "teď vyšel. Jistě jsem ho nepoznal, ale myslím, že to byl Benci Fuxů."
To tedy, kromě jména, Ivo Karadžič už také věděl.
Dalo se do hustého sněžení, v němž zmizel Šafarův dům, a ulice brzy zapadla sněhem, který se na ni ve velkých vločkách lehce kladl jako pápěry.
Josef Šafar si dával s návratem na čas. Hodinu. Půldruhé. Mezitím odešly z domu čtyři do šátků zabalené ženy, jež pro metelici nebylo možno přesně rozeznati. Jedna z cizích návštěvnic tedy v bytě zůstala a Ivan Maďarčuk podle rozměrů soudil, že by to mohla býti Fajga Kahanová.
Konečně!

***