Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Na bílé cestě se z vloček vynořoval Josef Šafar. Byl celý zasněžen a unaveně posouval před sebe nohy. Ale muž vedle něho, celý zahalený jako žena, v dlouhém plášti, s šátky omotanými kolem krku a ovázanými přes čepici a uši, kráčel ještě pomaleji.
"Kdo to s ním jde?" šeptal Ivo Karadžič.
"Starý Mordche."
"Kdo je to?"
"Židovský svatý."
Mordche Jid Fajnermann překonával cestu opravdu obtížně a při výstupu na mlýnské kameny ho musil Josef Šafar podpírati. Bylo ještě slyšet, jak si na pavlači sdupávají z bot ošlapky, a sněhem obsypávaná budova pojala také je.
Podivně navštěvovaný noční dům!
Bílotemná noc běžela a střídající se zasněžené stráže odcházely k hořícím polenům Moskalovy peci, zouvaly si opánky, sušily onuce a na dvě hodiny uléhaly, kam se v jizbě, přeplněné muži, ženami a dětmi, dalo. Gazdové již věděli, na čem jsou. Ne, tady se nehoní špioni. Tady se honí holka. A smáli se. "Ale copak si myslí, že mu ji Židé dají?" A jejich konečný úsudek byl zcela shodný s úsudkem Ivovy matky. Ivo Karadžič bděl po celou noc. Toho dusného vedra a těch blech u Moskalů mu bylo trochu mnoho. Rozdělil mzdy a rozdal všechny své cigarety.
Za prvního rozbřesku dne, kdy bylo pravděpodobné, neodvlekli-li Hanele v noci, teď že už ji neodvedou, rozdělil poslední hlídky a brodil se, zanechávaje na ulici první stopy, k Fuxovům; ne sice spat, ale alespoň se ohřát, omýt a oholit. Trochu studu, který v něm zůstal nad poplachem ve vsi, odbýval důvodem, že nadarmo nebyl, protože teď ví, kde Hanele je.
Fuxův dům byl ještě zavřen, ale na první zaklepání mu Sura v županu přišla otevřít.
"Pán byl tak dlouho na návštěvě?" řekla nevinně.
Věděla už všechno.
Jaká senzace!
"Gój?" říkala si, doprovázejíc se svíčkou Iva Karadžiče k jeho pokoji a ze strany si prohlížejíc jeho náramný nos. "Tohle že je gój?"

Židé byli rozechvěni. Byli užaslí. Byli uraženi. Byli zděšeni. Byli zuřiví.
Co...? Ha-ne-le...? Ha-ne-le Šafarová?
Co...? Žid, který nevěří v Boha?
Ať Bajnyš Zisovič hned ráno, ale hned, hned, jak se rozední, zapřáhne, ať jede do města, ať jede tryskem, ať nešetří koně a přiveze rabína! A věru obec již v duchu vidí zběsilý trysk Zisovičovy Julči jitřním šerem a vidí Bajnyše jako Judu na válečném voze v údolí ajalonském, třímajícího otěže a točícího nad hlavou koně bičem.
Vidíte?! Nemá pravdu Mordche, vynecháte-li puntík, že jste zničili vše? Vidíte?! Nechali jste u cicis upadnouti třásničku a takhle to pak končí!
Ubohý Josef Šafar! Nešťastná matka!
Ale pak, vzpomenuvše si náhle na hlavní věc, zděšeně křičeli: "Víte, že tohle má být první odpadnutí od Boha, co Polana stojí Polanou?"
Co přijde pak? Hospodine, co přijde pak?
Jakými morovými ranami to Bůh letos trestá Polanu? Nejprve zničená mikve. Pak ty hrůzy s chaluci a mizrachisty. A teď tohle! Což nechápete, nerozumíte, nevidíte výhružně zdvižený prst Boží?
Nedovolte! Netrpte! Nepřipusťte!
Strašlivá zpráva šla od úst k ústům. Letěla po chýších již v noci. Z bytů vybíhaly ženy, obuvše jen střevíce na boso a přehodivše přes nahá ramena vlňáky, brodily se sněhem, a klepajíce na okna, domáhaly se vstupu. Slyšeli jste už? Rozespalí lidé vyskakovali jen v prádle z postelí, jizby se osvětlovaly petrolejovými lampičkami a po stěnách přecházely dlouhé stíny. Byty Rajzy Abrahamičové a rodičů Mašeliných, Chaviných a Rifčiných, které vše viděly přímo u pramene neštěstí, dostávaly stále nové návštěvy.
Ráno se vystřídali v chýši Mordechaje Jida Fajnermanna všichni, kdož požívali nějaké vážnosti. Moudrý stařec smutně pokyvoval hlavou, stejně jako hlavami pokyvovali jeho tři bradatí synové, a neodpovídaje na zbytečné otázky, udílel jen z lavice u kamen krátké příkazy.
Ne, Mordechaj Jid Fajnermann v nejtěžší chvíli neselhal. Snad mohl použíti záclon víček a kolíčků lalůčků při shonu s mizrachisty a chaluci, u věci hloupé, malicherné a ubohé, jíž nemohl propůjčiti ani koutek své duše, která jest Boží, ale nyní přišla chvíle vážná, kdy jde o Izrael, o Hospodina a čest obce.
Ale vystřídali se onoho rána u Mordechaje Jida Fajnermanna opravdu všichni vážní Židé?
Nikoli.
"Byl zde Pinches Jakubovič?" ptal se.
"Ne."
Stařec se za pomoci synů ustrojil, jeden z nich mu natáhl vysoké plstěné boty, druzí dva mu ovázali krk a uši a vydal se na cestu do vesnice.
Stavil se se syny u Pinchesa Jakuboviče.
"Víš, co se stalo u Šafarů?" řekl hněvivě, jsa uražen, že Pinches neuznal za vhodno přijití k němu sám.
"Vím," odpověděl tiše Pinches.
"Pojď!" řekl přísně Mordechaj Jid Fajnermann.
Ale v této chvíli se stalo něco podivného a zcela nepochopitelného: Pinches Jakubovič, místo aby sáhl po kabátu, stál, hleděl někam do kouta a odpověděl: "Nepůjdu."
Urážka byla tedy mnohem větší, než Mordechaj Jid Fajnermann předpokládal. Stařec k němu postoupil. Jeho oči pod rozcuchaným bílým obočím se rozhořely více úžasem než hněvem.
"Je možné, že ti špatně rozumím," řekl. "Ty odmítáš pomoc v neštěstí a v nejstrašlivější chvíli obce?"
"Odmítám," odpověděl pokorně Pinches Jakubovič.
Starcovy oči se rozpálily Boží prchlivostí. Pozdvihl pěst.
"Běda ti, Pinche!"
A synové řekli: "Běda ti, Pinche! To jsi Žid? Styď se!"
Stařec odcházel. Ale synové se ještě obrátili, a nehodlajíce v chvíli tak vážné povykovati, Pinchesa si od hlavy k patě přeměřili.
A přec si Pinches Jakubovič nemohl počínati jinak. Tajemství jest těžké břímě. A dovedou je unésti jen vyvolení. Jméno Páně budiž pochváleno za urážku, jíž ho chtěl potupiti Mordechaj Jid Fajnermann! Bůh Hospodin mu řekl včera slovy andělovými: "Žádám smírnou oběť; jednu za celou obec; již zítra; vydej mi ji bez zdráhání!" A mohl snad kdo po zprávách, které dnes ráno přinesly z ulice Brana a děti, pochybovati o tom, kdo se má státi touto obětí? "Smrt! Smrt! Smrt! Smrt, jakou Polana ještě neviděla, hroznější než oděnec, oheň i hrob, smrt všech smrtí!" Och, bloudi, kteří myslíte stále na tělesné, kteří nedovedete obrátiti duši leč jen ke hmotnému! Och, nemoudří, kteří chcete lvu vyrvati kořist ze spárů jeho!
Ivo Karadžič se přišel k Fuxovům jen omýt a oholit. Ale nebylo ještě šest hodin, a když si chtěl maličko na pohovce odpočinout, v teplém vzduchu usnul a spal bezmála dvě hodiny.
Člověk, který se vyspal, oceňuje a řadí skutečnosti přesněji a ráno se jeví věci ne-li v jiných tvarech, alespoň v jiných barvách.
Dopustil se chyby, způsobiv proti vůli Hanelině poplach, a ztížil tím postavení jich obou. Urazil také jejího otce (jak zahanbující hrubost a jaká neopatrnost zároveň!). To se již nedalo odčiniti. Má uposlechnouti rady Haneliny ještě teď, za poměrů o tolik ztížených odjet odtud a spoléhat, že ji v tomto prostředí a jím nepřemluví, neznásilní a neznemožní jí útěk? Neučiní to. Jde o statek příliš drahý... Pak arci nezbývá leč násilí...! Ale Ivo Karadžič jest i k němu odhodlán, učiní jen vše, co může, aby bylo co nejmenší a pokud možno bez účasti úřadů. Prozatím se pokusí ještě vyjednávat. Půjde si pro Hanele.
Když vyšel z domu, stál na ulici mladík ve frajerském zimníčku z minulého desítiletí, úzkém v pase, zvoncovitém dole, snad vyžebraném, snad koupeném z nějakého městského výprodeje, ruce měl v kapsách a hleděl na Iva Karadžiče neobyčejně drze. Ivo Karadžič si ho přeměřil a oči obou se setkaly. Mladíkovy zasvítily zelenavým ohněm.
Ivo Karadžič se dal na cestu. Nepříjemně cítil, že jde mladík za ním.
Na cestě potkal Andrije Dvujla.
"Má se ve strážích pokračovat?" ptal se Dvujlo.
"Ano. Kdo je unaven, ať za sebe pošle jiného. Zdvojnásobte mzdu! Dívka je dosud v domku v zahradě?"
"Nikdo ji neviděl. Ale zdá se."
Když se Ivo Karadžič obrátil, aby pokračoval v cestě, spatřil, že těsně za ním stojí mladík v parádním zimníčku. Byl vyzývavě rozkročen a v jeho očích bylo po sedmi nožích.
V Ivovi Karadžičovi zavřela krev.
"Nedám-li dnes tomuhle klackovi pár facek, nedám je už asi nikdy nikomu," myslil si.
Ale vzpomněl si na své předsevzetí, obrátil se a šel.
Ten klacek byl Šlojme Kac.
Při příštích krocích Iva Karadžiče předešel, ještě jednou se na něho ze strany výhrůžně podíval a už se neobrátil.
Je tu dnes jarmark?
Ne, v Polaně nejsou výroční trhy, vzpomněl si Ivo Karadžič.
Posvícení a pouti jsou přec v jiném ročním období!
Pohřeb? Svatba?
Před Šafarovými bylo mnoho lidí. Postávali, přecházeli, procházeli se a nepříliš hlučně si vykládali. Velká většina Židů, menšina Rusínů. Ti, v ovčích kožiších, stejných u mužů jako u žen, se seskupili za plotem protější Moskalovy chýše a mlčky tam čekali jako na počátek představení vesnického komedianta nebo na příchod slavného procesí.
Je to kvůli mně? zabuchalo Ivovi Karadžičovi srdce.
Jeho příchod byl uvítán náhlým zmlknutím. Většina těl se k němu obrátila čelem a oči se na něho upřely. Zdálo se mu, že více zvědavě než nepřátelsky. Krokem, který měl snahu dodat si ještě více energie, než v něm bylo, prošel davem k schůdkům z mlýnských kamenů. Ale stál tam mladík ve fiónském zimníčku a Ivo Karadžič musil kolem něho opsati půlkruh.
Nedám-li dnes tomu klackovi...
Ivo Karadžič vešel do krčmy. Ta byla plna Židů.
"Kde je pan Šafar?" otázal se trochu až příliš zostra.
Ale jeden z čekajících, byl to Bajnyš Zisovič, k němu přistoupil a klaně se s dvorným pokynutím ruky ho vedl ke kuchyňským dveřím, které mu otevřel.
"Tudy, prosím."
Převedl ho přes prázdnou kuchyni a otevřel dveře do pokoje.
"Zde, prosím."
Kde se to najednou octl Ivo Karadžič?
Z místnosti více než poloprázdné, studené a bílé stěnami a ranním sluncem, proti němu vystoupilo, jako loupežníci na silnicích, jedenáct párů očí, které ho přepadly a svíraly pevně.
V pokoji stáli s klobouky na hlavách bédr Mojše Kahan, Lejb Abrahamovič s naježenou lví hřívou, černý kovář Srul Nachamkes, Gutman Davidovič, Mordechaj Jid Fajnermann v kaftanu a v průvodu svých synů, starý Josl Eizigovič a tak do deseti. Neboť jeden z dvanácti členů výboru židovské obce, Pinches Jakubovič, chyběl. Jedenáctým byl - pan Salamon Fux. Kolik desetiletí nebyl již v tomto domě? Teď ho sem vedla povinnost a úřad. A napadlo ho někdy, že mu bude popřáno zadostiučinění pohlédnouti na tuto bídu a prázdnotu kolem, kde pamatuje plnost a bohatství?
Ivo Karadžič stál tváří v tvář neznámým obličejům. Kdo je těch jedenáct lidí...? Tajný hrdelní soud?
"Kde je pan Šafar?" zeptal se zamračeně.
"Přijde hned, pane Karadžiči," odpověděl mu Salamon Fux.
"Aj, můj domácí pán!" myslil si ne bez záblesku, spokojenosti Ivo Karadžič, jsa rád, že tu vidí známou tvář. Ale když se rozhodl přesto odejíti a obrátil se ke dveřím, spatřil, že jsou zastoupeny dvěma muži. Bajnyšem Zisovičem a mladým Eizigovičem.
V téže chvíli před něho předstoupil stařec s dlouhou, stářím žloutnoucí bradou a s bílými pejzy, visícími až k ramenům.
"Drahý pane," pravil Mordechaj Jid Fajnermann, "popřejte, prosím, židovskému starci, jehož dní jest již nemnoho, na chviličku sluchu." Stařec, neznalý češtiny, přizpůsoboval své jidiš němčině a bylo mu dobře rozumět.
Octne-li se člověk z čista jasna před situací tak neočekávanou, ztratí na okamžik duchapřítomnost.
"Bude-li to krátké, rád. Co si přejete?" odpověděl Ivo Karadžič.
"Jsme zástupci zdejší židovské obce, můj pane, a jdeme vás upřímně přivítat. Upřímně a uctivě, drahý pane."
"Těší mě. Děkuji vám," a podal starci ruku. "Velmi rád se s vámi seznámím. Ale teď hledám pana Šafara. Je vám zřejmě známo, proč jsem přišel. Pro svou nevěstu Hanele."
Soudcové kromě starce se vlídně usmáli. Salamon Fux důvěrně a ze široka.
"Hledám ji," pokračoval Ivo Karadžič. "Snad jest vám, pánové, i to známo, že jest slečna Šafarová plnoletá a že nemáte ani vy ani nikdo jiný právo násilím ji zdržovati."
"Och... och..." a stařec nastavil proti mluvčímu dlaně, jako by něco s rozhořčením odsouval. "... násilím ji zdržovati...! Kdo by pomýšlel na něco podobného! Naopak, pane. Josl Šafar přijde. Také Hanele přijde, překrásná dívka s očima gazel, nejpůvabnější panna širokého kraje. A my jsme se sem sešli proto, abychom se radovali s vámi a abychom vám požehnali požehnáním celé obce. A prosíme vás o něco. Hle, děvečka nemá věno. Dovolte, aby se stala dcerou celého Izraele, abychom každý z nás přispěli podle své možnosti na její vybavení a abychom jí svatbu uspořádali my. Můj sladký pane," a stařec, přistoupiv k Ivovi Karadžičovi blízko, dotýkal se hroty prstů jemňounce jeho kabátu, "ach, můj drahý pane, budou to svatby, jakých tato země ještě neviděla, bude to baldachýn jako žádný jiný před ním."
Jak úžasná houževnatost, jaká tvrdohlavost! říkal si Ivo Karadžič, bojuje s pohnutím a hledě do stařeckých očí smutných, chytrých a odhodlaných.
"Snad by to bylo opravdu krásné," pravil mírně, "ale podmínku, kterou mi položíte, splniti nemohu."
Ale Mordechaj Jid Fajnermann pokračoval, jako by byl neslyšel: "Jste Žid, můj pane, jako jsme Židé my. Jste ze slavného rodu, z kmene Kohen, z něhož vycházeli ti, jimž bylo jednou v roce dovoleno vysloviti pravé jméno Hospodinovo. Přec pravíte: není Boha. Jest, pane!" A Ivo Karaždič viděl, jak starci zahořely oči. "Jest. Jediný, nevyzpytatelný a není dovoleno přemýšlet o jeho počátku."
"Ano, v tom není dovoleno, jest právě kořen všech náboženství!" vzbouřila se v Ivovi Karadžičovi jeho volnomyslitelská krev, chtěl říci svou myšlenku nahlas, ale pak v duchu máchl rukou: jaký smysl tu mohou míti diskuse? Mordechaj Jid Fajnermann byl zřejmě o včerejším rozhovoru s Josefem Šafarem dobře zpraven.
"Snad jste v mládí slýchával, můj pane, o utrpení, která Izrael prožívá od zboření chrámu pro svého Boha, neboť jen On mu k tomu dává sílu, která nemůže býti lidská. Ale snad jste nikdy neslýchal o utrpení našem. Jděte, pane, do našich příbytků, popatřte na jejich bídu, pohleďte na hlad našich malých a na jejich umírání, podívejte se na naše matky, které nemají pro svá nemluvňata dosti mléka, a nemáte-li srdce z kamene, zapláče vám." Starci se zalily oči slzami. "Och... och... och, pane, a vy pravíte: není Boha! Kterak bychom vydrželi žít, kdybychom nevěděli, že trpíme pro něho? Och, och, pane, vy žádáte, aby jeden z nás, a třeba jen dívka, vyvstal a svým činem prohlásil: ?Zhyň, Izraeli, vše, čím jsi od stvoření světa žil, byl klam, a tvé utrpení jest pouze pro smích dětem a bláznům! Zemřete, Polanští, v bídě a zoufalství! Hle, já Hana od vás odcházím, zemřete, zemřete, já se směji a veselím, jdu do světa, do radovánek a rozkoší, neboť tak smím, protože není odplaty ani na tomto ani na onom světě, protože není Bůh!' Och... och... och... můj pane...!" A stařec s hrůzou v očích vztáhl proti hostu dlaně a pomalými kroky ustupoval.
Strašné, strašné! myslil si Ivo Karadžič, jako tehdy na ostravské ulici. Jaká tragédie! Dva tisíce let se jich nedotklo! Byl vzrušen. Co odpoví starci s planoucíma očima, na jehož pergamenových lících naskočily rudé skvrny svatého vytržení? Může se zde něco spraviti slovem, a nemusí zůstati každé hluchým? A tohle vše Hanele věděla! A přece sem šla! Jak velká musí být její láska...! Hanele! Ubohá Hanele!
"Snad pravíte, že jsme hloupí, zachovávajíce Jeho zákon. Nikomu tím neškodíme, o nikoho se nestaráme, mlčíme, když nám to cizí národové říkají již dva tisíce let. Ale včera pravil syn kmene Kohen: není Boha! A tomu odpovídáme: Živ jest Bůh! Jest a není omezen čas jsoucnosti jeho. Jest jediný a není konce jedinosti jeho. Byl dříve než každá věc a není počátku počátku jeho. Náš Bůh, náš osvoboditel, skála zármutku našeho v době soužení. Náš prapor a útočiště naše, kalich náš. Pochválen budiž Hospodin, král světa...! A vy, synu kmene Kohen neříkejte již nikdy: není Boha! Jest dosti, pravíte-li: nevěřím v Boha. Nepoznal jsem ještě Boha. Nenalezl jsem ještě Boha. My nevěříme, nýbrž víme: jest a kraluje. My nevěříme, nýbrž víme: pošle Mesiáše. Pošle ho brzy, neboť míra utrpení jeho lidu jest dovršena. A přišli jsme vám dnes říci a prositi vás: Izáku, synu Josefův, vraťte se k svému lidu! Bůh se vám sám dá poznati. A my vám pomůžeme radou i modlitbou. Hle, nabízíme vám vše, co máme. A je to více, než dnes můžete věděti."
Stařec domluvil. Jeho ruce se drobně zachvívaly a skvrny na kousku tváři nad žlutavými vousy hořely rudě.
Jaká síla pomyslu! myslil si Ivo Karadžič. Jaká moc a jaké nebezpečí! Zde jest každá snaha dorozuměti se dvojími mozky a dvojími jazyky, rozdílnějšími od sebe než řeč rybí a řeč ptačí, předem marná a zbytečná. Stál, neodpovídal a měl jen jediné přání: pryč odtud! Zpět do Evropy...! Ubohá Hanele!
Z hloučku lidí vyšel Salamon Fux a přistoupil těsně k Ivovi Karadžičovi. Pohodil přezíravě hlavou, třepl dlaní a tiše pravil obchodnicky důvěrným tónem: "Nechte Mordcha, pane Karadžiči, je ještě ze staré školy, a neví, jak to dnes ve světě chodí. Pojďte se mnou na chvilku vedle do pokoje, dohodneme se, o tom není pochybnosti. Neznáte ty zdejší hlupáky, byl by to pro nás pro všechny opravdu malér, jde jen o formalitu..."
Ivo Karadžič zavrtěl hlavou. Obrátil se zas tváří k starci.
"Pánové," pravil a předem cítil, jak vše, co řekne, vyzní buď nejapně, nebo hrubě. "Děkuji vám za laskavost a dobrou vůli, hlavně vám, starý pane. Velmi rád si s vámi pohovořím o věcech, které naznačujete. Ale bojím se, že to bude trvat poněkud déle, věci se nedají vyříditi několika slovy a teď, jak se zdá, se už neshodneme. A já nemám kdy. Hledám Haničku Šafarovou. Po vašem přátelském přijetí předpokládám, že mi v tom nebudete překážeti. Pak jsem vám plně k dispozici, jak dlouho si budete přáti."
Otevřel dveře do sousedního pokoje. Do toho, kam se včera v noci díval, ale byl prázdný, jak předpokládal. Tušil, kde asi schovávají Hanele, upozornili ho na to v noci Rusíni a ráno mu to Dvujlo potvrdil. V sadě stojí malý zchátralý domek děda Abrama, stará kuchyně, kde se v létě vařívalo pro dělníky. Hanele je patrně tam.
Ivo Karadžič vyšel z pokoje na pavlač, aby sestoupil do dvora.
Zarazil se.
Velký dvůr, obehnaný kamennou zídkou, byl pln lidí. Skoro celá židovská Polana. Mužové, ženy a děti.
Ivo Karadžič se zprvu domníval, že se jejich oči upírají na něho, ale ihned poznal, že jsou upjaty někam za jeho záda. Rychle se obrátil. Za ním stál bédr Mojše Kahan. Dával lidem nějaké znamení, ale Ivo Karadžič jeho posunek již nepostřehl.
Zástup se choval klidně. Spíše očekáváním napjatě než vyzývavě.
Ivo Karadžič stál u pažení pavlače. Chvilku uvažoval. Že sám nesvede proti čtyřem stům lidem nic, bylo zřejmé. Přes kamennou zeď dvora viděl, jak za plotem Moskalovy chýše stojí Rusíni a zvědavě čekají, co bude. Nebyla to jejich věc a jiný zájem než podívané pro ně neměla. Na ulici spatřil přecházeti dva ze strážců, ani jim do toho nic nebylo, je to spor pána a Židů, a oni byli zaplaceni za hlídání. Mají konečně pravdu a Ivo Karaždič je volati nebude.
Ale najednou se v tichu a zcela nenadále dvůr rozhlučel vražednou výzvou: "Zabte ho, psa!"
Někdo se zuřivě dral blíže k pavlači. Ach, výrostek v zvoncovitém zimníčku!
A jako nakažen výkřikem, zaječel ženský hlas: "Ať si táhne, odkud přišel!" To napínala hlasivky Brana Jakubovičová. A k ní se přidala Malke Abrahamovičová: "Pod zem!"
Sbor kluků hvízdl na dva prsty, až zalehly uši. Kluky vedli Riva Kahanův a jeho věrný druh Benci.
Šlojme Kac se namáhal dostat davem dopředu. Ivo Karadžič sáhl do kapsy po browningu.
Ale u zábradlí pavlače stanul Mojše Kahan.
"Šlojme, marš, zpátky, hned! A vy ho nepouštějte!" křičel. "A ty - počkej, až přijdeš domů!" volal na syna Rivu. Šlojme Kac hrozil pěstí na pavlač a sípal něco o zabití. Ale utvořili proti němu hradbu, bručeli na něho, strkali se s ním a nepouštěli. Šlojme Kac zřejmě předbíhal náladě, vášně posud nevyvřely a na násilnosti bylo příliš brzy. Jen Brana Jakubovičová ho svým temperamentem doháněla: "Nechte ho! Má pravdu! Ať ten chlap táhne!" Ale tichý Mojše Kahan se proměnil ve lva: "Koně! Koně! Víte přece, co bylo umluveno! A ty si hrej na generála doma," volal na Branu a lidé se zasmáli, "nás tady komandovat nebudeš! Proč jsi sem nenakomandovala Pincha? Víte přec, co máte dělat! Kdo má odpovědnost? Vy nebo my?"
Podle vášnivosti, s jakou vrhal Mojše Kahan své věty, musil Ivo Karadžič usuzovati, že dav proti němu popuzuje. Bédr mluvil jidiš a vyslovoval tak rychle, že mu nebylo rozuměti slova. A vědomí, že on, obchodník, kterého by těžko kde v Evropě takhle prodali, jest prodáván ve vlastní zemi, ho tísnilo i pobuřovalo.
Zas se opřel o zábradlí.
"Také já vám chci něco říci..." počal.
Ale dvůr zazněl hromadným výkřikem. Nikdo ho nechtěl poslouchat. Chlapci zas počali pískati na dva prsty. Riva se přitom obrátil a skrčil, aby ho neviděl otec, ale Benci Fuxů hájil Boží věc veřejně.
Ivo Karadžič byl schůzový řečník a na bouřlivá shromáždění zvyklý. Klidně stál a nechal zástup bouřit. Počká. Ohlédl se po pavlači. Byla prázdná. Výbor židovské obce se buď skrývá, nebo odešel.
Když zástup v křiku umdléval, zvolal: "Přátelé, bude to jen několik málo vět..."
Ale již třetí slovo zaniklo v bouři. "Nechceme nic poslouchat!" "Táhni odtud!" "Pod zem s tebou!" Křičelo se jidiš i česky. Nadávky se na něho sypaly. Ivo Karadžič zapomněl, že není na schůzi. A že nejde o politickou tezi. Že jde o Boha. Že jde o rouhače, který sem přišel krást duše. A představa lupiče, jednou přivolaná, zachvátila celý dvůr. "Zloději našich dětí!" "Vrahu našich dětí!" Ženy to ze sebe chrlily do ochraptění.
"Ukamenujte ho!"
Byl to výkřik vyražený vším napětím hrdla a celou zásobou dechu. Zařval tak Šlojme Kac. Jeho oči byly podlity a ústa zkřivena.
Vzduchem proletěl kus dřeva.
Mládež, která již přestala na událost hledět jako na zábavu, přijala Šlojmův výkřik za heslo. Ale v zimě není kamení a dřeva z hranice, vrhaná zprostřed zástupu a bez rozmachu, nedoletují nebo dopadají malátně.
Jeden z výrostků, snad příští vůdce, se však vymanil z jednosměrného myšlení rozvášněného davu a vyběhl vraty dvora na ulici. "Za mnou!" A klubko hochů se hnalo za ním.
A toho se právě Ivo Karadžič bál. Zavřená vrátka, kudy se vcházelo ze dvora na pavlač, měl na očích, ale mohl býti překvapen z druhé strany: z ulice.
Hoši se s hlomozem hnali po pavlači. Když se objevili na rohu, vytrhl Ivo Karadžič browning. Namířil na ně.
Chlapci se zarazili na patách, bráníce se návalu těch za sebou. Stáli. Dvůr, větře smrt, ztichl.
A Ivo Karadžič vykřikl plným hlasem: "Každého, kdo učiní ještě krok, zastřelím." Zaznělo to klidně a přesvědčivě.
Ale do strnulého ticha zazněl ještě jeden hlas, zoufalý a ostrý: "Iv -" a v půli udušený. Hlas Hanelin. Ze staré kuchyně v sadu.
"Jsem tu, Haničko, přijdu!" volal Ivo Karadžič s napřaženou zbraní.
Zástup zůstával němý. Padne rána? Hoši se stáhli za roh.
Matky kluků se vzpamatovaly první. Spustily strašlivý jekot. Židovsky. Ne proti Karadžičovi. Na kluky. Roztrhl se pytel s jíkavými židovskými nadávkami, ústa byla rozevřena, pěsti hrozily, matky sebou v zástupu zmítaly jako slípky, snažíce se vyraziti ven. Moško Kahan nadával na rohu chlapcům, hnal je a rozběhl se za Rivou, který utíkal.
A tehdy, využívaje ohromení, přistoupil Ivo Karadžič k zábradlí, zasunul do kapsy browning a volal: "Přátelé! Nejsem ani zloděj, ani vrah a hochům neublížím. Jsem pokojný občan jako vy. Zde se vězní svobodný a svéprávný člověk, jdu pro něho, nic jiného nechci."
"Nedáme vám ji!" řekl ze zástupu odhodlaně starší muž.
"Nežádám to od vás. Nechci si ji ani vzít. Není má, abych si ji směl brát, ani vaše, abyste ji mohli dávat. Ať o sobě rozhodne sama! Myslím, že je to východisko spravedlivé."
Nechali ho těch několik slov promluvit. Na jejich nervy se útočilo z mnoha stran: střelná zbraň, kluci, dialog s neviditelnou Hanele, jeho klidný proslov, to bylo příliš mnoho najednou a bylo třeba přijít k sobě. Smrtelně bledý Šlojme Kac byl první, který vykřikl: "Zabte ho!" A onen starší muž volal teď s důrazem ještě větším: "Nedáme vám ji." Ale jedna z žen si konečně, a dosti pozdě, vzpomněla, co se tu právě stalo, a zbavujíc se hrůzy, která ji prve skočila po vlasech, zaškvěčela: "Chtěl do nás střílet!" A tato slova se rázem stala ženám a mládeži heslem.
"Chtěl stříleti do našich dětí... zabít... střílet... našich... dětí..."
Šafarův dvůr se najednou proměnil v samohlásku, která se pominula s rozumem. Byla to samohláska í. Křičela, kvičela, zuřila, běsnila, šílila, vraždila, kluci zahnaní na ulici, spustili pronikavý hvízdot na dva prsty, deset, dvacet, třicet kluků, a mužští, chopivše se hesla bojovnějšího, volali: "Nedáme vám ji!". A v tom bylo také i, a také dělalo divy. Byl to pekelný jekot, který rval uši a naplňoval půl vesnice.
Ivo Karadžič zůstal klidný. Poslouchal tu zběsilou vřavu, která, zdá se, neustane dříve, dokud si čtyři sta lidí nevykřičí plíce, a hleděl na ty nalité krční žíly a do šířky protažená ústa se zuby i bez nich jako posluchač a divák na ději nezúčastněný.
Kupodivu! Byl hrdina? Či mohl tušit, že dobře skončí to, co se začalo rozvíjeti v tragédii? Tohle zajisté! Mozek Iva Karadžiče o tom arci nevěděl pranic, ale nejvlastnější Ivo Karadžič to věděl příliš dobře a jistě.
Četníci přišli nevoláni.
Zahlomozili těžkými botami na prknech pavlače. Vrchní strážmistr a tři muži. V plné zbroji.
Nu, ovšem!
Včera si Ivo Karadžič umiňoval, že vyřídí celou věc "pokud možno" bez účasti úřadů; a to "pokud možno" bylo příznačné. Neptal se pro jistotu v noci gazdů, kde je tu četnická stanice? Nebo mohl snad předpokládati, že se pět minut cesty odtud četníci nedovědí, co se v obci děje a co se koná u Šafarů? Za celý dnešek a za celé té bouře si na ně nevzpomněl; a přec jejich příchod přivítal jako děj samozřejmý a zcela programový a jejich přibližování po pavlači jako něco, co už někdy někde viděl, nebo o čem se mu dnes ráno na Fuxově pohovce zdálo. Pravda: řešení tragického sporu na dokonale jiné rovině, než na jaké byl veden, bylo trochu divné, a zásah administrativy do jeho osobního hrdinství a do Boží pře byl dokonce mírně komický - ale Ivo Karadžič přijímal tohle rozuzlení zcela rád.
Tři četníci se postavili u zábradlí pavlače čelem ke dvoru a klepli pažbami o podlahu. Pan vrchní šel k Ivovi Karadžičovi.
Pekelný řev rázem ustal. Ojedinělé výkřiky "Chtěl do nás střílet!" už nevyhrožovaly vraždou, nýbrž žalovaly jen vyšší autoritě.
"Ticho!" křikl dolů jeden z četníků.
Autorita četníků je tu dokonalá; a ticho na dvoře bylo vzorné.
"Kdo jste, pane?" ptal se pan vrchní zhurta a tak, jako by se to byl právě nedověděl od Salamona Fuxa a od Sury.
Ivo Karadžič vyňal své papíry.
A zatím, co je strážmistr zasouval do kapsy, ozval se ještě jednou ze staré kuchyně úzkostlivý výkřik, ne o sebe úzkostlivý, ale poděšený tichem, jehož příčině nemohl rozuměti, tentokrát plný a nepřeťatý.
"Ivo!"
"Hned, hned, Haničko!"
"Co je to?" křikl na něho vrchní strážmistr a obrátil se k četníkům: "Vykliďte dvůr!" Postavil se k zábradlí: "Jménem zákona! Rozejděte se!" A po tomto slavnostním úvodu se rozehřměl jako pohněvaný Bůh: "Ale honem! Ale laufšrit! Nebo vás dám všechny, jak je Pán Bůh nebeský nade mnou, rozstřílet na sakry. No, já vám dám revoluci!" Pan vrchní byl starý služebník, dobrý stratég a věděl, jak na Polanské.
Tři četníci s puškami v ponosu sbíhali po schůdcích do dvora, aby se dostali vzad davu, hrnoucímu se k vratům, a bude-li třeba, popohnali jej bajonety. Ale nebude toho potřebí.
Pan vrchní z pavlače hřměl: "Mám ti pomoci, Heršku?! A vy také trochu rychleji, Judahoroviči, ano?!" A hrozil prstem: "A s tebou, Šlojme, si ještě promluvíme!"
Shromáždění, ke kterému je možno mluviti: "Judahoroviči!", "Heršku!" a "Šlojme!" a které si ovšem ujasňuje, jak pan vrchní dovede týrat pro komín, pro trochu záchodoviny vytékající do ulice, pro zapomenutou pochodeň na nočních saních nebo pro tabulku na voze, vlastně ještě zástupem ani není. Zástup, který na chvilku zažil radost moci, byť nevyužité, se rozchází nerad, křičívá nebo mručí alespoň. Polanští ani nemručeli. Jen se drali k vratům! Pouze Riva a Benci, když byli asi dvě stě kroků od Šafarů, si v duetu na dva prsty hvízdli poctivým zbojnickým hvizdem.
Ivo Karadžič otvíral dvířka pavlače, aby sešel do kousku dvorka v zádech četníků, od lidí již vyprázdněného.
"Ou! Kampak?" křičel strážmistr. "Nesmíte nikam odcházet! Musíte tu zůstat k protokolu!"
"Vím, pane vrchní. Neodcházím. Jsem vám kdykoli k dispozici."
Strážmistr dohlížel na vyklizování.
Ivo Karadžič prošel dvorem, brankou zahrady a prudce zabouchal na dveře staré kuchyně.
"Otevřte!" a zbytečnou silou chtěl zatřásti kouskem kliky, který tu zbyl, ale klika mu zůstala v ruce a zrezivělá závora se patrně uvnitř někde vydrolila. Dveře se otevřely.
Hanele. Rodiče. Neznámá žena, s jejímž zlým pohledem se na zlomek vteřiny střetly jeho oči. Všichni byli neuvěřitelně bledí a Ivo Karadžič měl dojem přízraku mrtvých. Snad také proto, že kuchyňka s bledým zimním světlem a se zamřížovaným okénkem připomínala umrlčí komoru.
"Hanele!"
Její rty se pohnuly. Snad to bylo vydechnutí jména Ivo.
V koutě, obrácena hlavou ke zdi a s očima v dlaních, půl seděla, půl ležela matka. U okénka stál Josef Šafar a hleděl k zemi.
Proč? myslil si užasle Ivo Karadžič, vida to zoufalství. Kde se tu stalo nějaké neštěstí a komu? Pane Bože, proč?
Ani Hanele se nehýbala. Jako by se nemohla rozhodnouti.
"Pojď, má milá!"
Ještě dvě vteřiny váhala.
Pak poklekla na zemi k matce a políbila ji na temeni do vlasů.
"Sbohem, maminko!"
Když se blížila k otci, pozvedl ruku, a neodtrhnuv oči od země, ukázal prstem ke dveřím, ale učinil to tak mdle a malátně, že měl Ivo Karadžič zas dojem přízraku.
"Sbohem, tatínku!"
Četnický výslech, konaný v ledově studené krčmě a v domě strašícím prázdnotou, byl trapný délkou a úřední nechápavostí, která nechce viděti věci, jak jsou, nechce viděti lidi, jak jsou, nýbrž svéhlavě pátrá po podrobnostech a zas jen po nich.
Ne, odpovídal Ivo Karadžič, když strážmistr, poznav poučeného člověka, zanechal nahánění hrůzy, ne, nikoho zde nezná, řeči nerozumí, neví, že by mu byl někdo vyhrožoval, a revolver neukázal výrostkům z odůvodněného strachu, nýbrž bylo to jen opatření preventivní.
Ne, odpovídala Hanele, nikdo ji v osobní svobodě neomezoval a nezavíral, ani Fajga Kahanová, ani nikdo jiný ji neškrtil a neucpával jí ústa, když chtěla křičet, ano, do staré kuchyně se před návalem lidí schovala sama, mohla odejíti, kdy chtěla, a pohybovati se, jak chtěla.
"Od čeho máte ty červené pruhy na zápěstích?"
"Asi jsem se za ně tak držela, když lidé křičeli."
"Mhm. U úst také?!"
"Také nejspíše."
"No, známe to," řekl vrchní strážmistr, "tady Židé jeden na druhého jakživi nic nepovědí! Však my si to vyšetříme."
Zatím k Ivovi Karadžičovi přicházeli rusínští vesničané pro příplatky ke svým mzdám. Objevil se také Andrij Dvujlo, a Ivo Karadžič ho požádal, aby zaplatil u Fuxů, odnesl věci a připravil u Burkalů saně; snad přijdou za chvíli za ním. Studený byt s dveřmi dokořán zotvíranými zel prázdnotou, Hanelini rodiče odešli a Ivo Karadžič měl zas dojem mrtvého domu. Jen pryč, pryč odtud! myslil si, zatímco strážmistrovo pero škrabotilo v tichu po papíře.
Po skončeném výslechu se zeptal: "Smíme odjet? Propustíte nás, pane vrchní strážmistře?"
Ten se dlouho rozmýšlel, mhouře oko a dávaje najevo, jak jen na jeho moci záleží, bude-li milencům ušetřeno mnoho trapných pocitů. Pak řekl komisně, zakrývaje tak lepší úmysly s nimi: "Vaše adresy konečně máme. Můžete si jít." Obrátil se na četníky: "Pane Fousku a pane Krausi, doprovoďte je! Jděte kousek před nimi."
"Děkuji vám."
Vyšli. Bylo poledne. Přes cestu, za plotem Moskalovy chýše, stál ještě trpělivě zástup Rusínů v beraních kožiších. Židovský chlapec, patrolující tu sám v pusté ulici, se dal do běhu.
"Ty jsi neobjednal saně až sem?" otázala se tiše Hanele.
"Ne, Haničko," řekl trochu provinile.
Pozvedla hlavu a zadívala se na něho široce rozevřenýma, krásnýma, smutnýma očima. Hleděla na něho chvíli.
"Bylo by to bývalo kratší. Ale je to lépe tak. Vytrpme trest za zradu do konce. Nepodpírej mě, miláčku, chci projíti krvavou ulicí sama."
"Co je, Haničko?" ptal se úzkostlivě.
Ohlédla se ještě jednou po domě svého mládí.
"Pojď, můj Ivo!"
Vedle Šafarů stojí uprostřed svých zahrad tři rusínské chýše; jedna napravo, dvě nalevo. Pak nalevo chýše Eizigovičova. Již vycházejíce od domu, zaslechli odtud hluk, jehož podivný rytmus si Ivo Karadžič nedovedl vysvětliti. Ale čím více se tam blížili, tím více se neurčitý hluk přeměňoval v nigun, onen teskný, lkavý, kvílící recitativ židovských modliteb. A teď zní nářek již plným hlasem.
Před chatou se shromáždila Eizigovičova rodina s ženami a dětmi, přišli také ti, kdož bydlí na druhé straně obce, a muži, kývajíce se a v rytmu naříkajíce, se modlili pohřební modlitbu, kterou Izrael třikrát říká v chvíli, kdy pokropiv octem a vaječným bílkem mrtvolu, vynáší ji z domu: ne již člověka, nýbrž nečistý kus lidského masa, obletovaný v té chvíli démony: "Praví rabi Akiba: blahoslaven budiž ten, pro něhož se udržuješ v čistotě, Izraeli! Kdo tě očišťuje? Bůh na nebesích, který řekl: pokropím vás vodou pramenitou a čisti budete a zproštěni vší ohavnosti. Obraťte se k Hospodinu, neboť jako voda pramene smývá veškeru nečistotu, tak Pán očišťuje Izrael." A kývajíce se, zcela v sebe obráceni a nevšímajíce si nečisté, kterou v této chvíli vymítali ze svého středu, volali a kvíleli po druhé: "Praví rabi Akiba..."
A teď stála židovská chýše za chýší a všude před nimi se shromáž­dily rodiny a muži volali hlasitými sbory, které se v sebe mísily: "... čisti budete a zproštěni vší ohavnosti... Tak pán očišťuje Izrael."
A vyvržená šla prázdnou ulicí, s nečistým milencem po boku a s dvěma četníky deset kroků před sebou, bílá jako cesta před ní, a volajíc zoufale na pomoc krev svých předků, zvyklou ponižování, potupě a utrpení, kráčela uprostřed strašlivé dědovy pohřební modlitby, s hlavou dopředu směřující a s očima, jejichž podivný lesk byl upjat v neurčito.
Šla mimo hostinný dům Lejba Abrahamoviče, a její přítel uprostřed svých pěl mohutným hlasem pohřební modlitbu, kráčela kolem krámu Salamona Fuxa, modlícího se mezi dcerami, jež by za tuto podívanou nevzaly tisíce, a vedle Nachamkesů, kde otec vy­vedl dcerky, aby jim na věčnou paměti a výstrahu ukázal prokletou, a mimo Davidoviče a Lejboviče a Volfy a kolem Mordechaje Jida Fajnermanna s obřadnými pohyby ve sboru synů, dospělých vnuků a mnoha žen, a vedle Kacovy chýše, před kterou ji vyšel pohřbít hrbatý žebrák s krásnou mesiášskou hlavou a kde Šlojme jednotlivými slovy zpěvu překřikoval svůj zoufalý, úpěnlivý, chlapecký pláč. Kráčela od chýše k chýši a lkavý recitativ sborů splýval v jediné, strašné, ponuré prokletí. "Pokropím vás vodou pramenitou a čisti budete a zproštěni vší ohavnosti".
Ach, krvi předků, poplvaná, štvaná, prolévaná tisíci ranami, nedej Hanele upadnouti!
Krok za krokem, nevědouc o tom, že kráčí, jde ukrutnou ulicí mezi zdmi dědovy pohřební modlitby a nevidí nic, leč před sebou bílo.
Teď, po tichu několika rusínských chýší, kam doléhal sbor již jen vzdáleným ohlasem, kráčí Hanele se svým milencem kolem domku Pinchesa Jakuboviče. Také lamet vav vyšel s Branou a dětmi pod jasany, aby se modlil. Ale Pinches Jakubovič, hledě na dívku, jdoucí na smrt hroznější než oděnec, než oheň a hrob, na smrt všech smrtí, na smrt duchovní, vidí jinak než ostatní Polanští: Hle, kozička boží, která sňala hříchy Izraele! Ona samojediná za všechny! Hle, největší všech obětí, kladená na oltář Hospodinův o slavnosti smíření. Velký, věčný, svatý, nevyzpytatelný jest Hospodin Bůh zástupů. Jeho jméno budiž velebeno!
Tak opouštěla Hanele, první co Polana Polanou stojí, otcovský dům a tábor svého Boha.
Pak cítila, že ji někdo vyzvedl a posadil do něčeho pružného a von­ného.
Dědova pohřební píseň dozněla a ticho, které nastalo, bylo nesmírně krásné a laskavé.
"Děkuji vám, pánové!" slyšela, jak říká Ivo.
Pocítila lehké trhnutí, závan větru do tváří, uslyšela zvuk rolniček a dusajících kopyt.
Jedou. Oči měla zavřeny. Ach, jedou.
Daleko, pryč! říkala si jako malé děti, když si hrají.
Hledala dlaní, je-li vedle ní Ivo a dotkla se kratičce jeho ruky. A ta ruka, která ji doposud dopřávala klidu, mylně se domnívajíc, že jest o něco žádána, se k ní blížila. Ale Hanele ji od sebe odsunula.
Otevřela oči.
Koně pádili dolů úzkým údolím, které bylo jen silnicí a říčkou daleko od břehů zamrzlou a pouze ve svém prostředku s průsvitně proudící vodou podivně zelenou, vše ostatní byly jen dvě strmé stráně se zasněženým lesem a úzký pruh oblaků nad hlavami.
Ale Hanele o krajinu pohledem jen ovadila. Její oči utkvěly na pruhu oblohy: na šedivé bystřině mraků, rovnoběžné s říčkou dole, převalující se vlnami a proudící z hor do roviny jako ona. Haneliny rozšířené oči tam zůstaly, a ten, kdo seděl po jejím boku, chápaje, neučinil nic, aby je odtamtud odvedl.
"Dědečku!" zašeptala.
Neboť toto jméno bylo jediné, jež se vynořilo z temných hlubin nitra.
Zatím, co doma otec, na věky zneuctěný, si nožem nařízl chlopni kabátu a trhl, a matka, která z hanby a studu před lidmi po celý život již nevyjde z ohrady domu a dvora, si u krku roztrhla roucho, a oba bosi usedli na zemi, aby, plačíce nad smrtí nejmladší dcery, se modlili modlitbu za zesnulé, utkvívala Hanele pohledem na proudu sněhových mraků a její překrásné oči do sebe sály jejich smutek.
A zatímco nad polanskými horami již zapadalo červené slunce a v šeřící se modlitebně se shromáždilo deset mužů, aby se pomodlili za umrlou, vjížděla Hanele branou hor do rozblýštěné roviny, osvětlené týmž sluncem, zde ještě plným a zářícím, a její oči vplynuly zároveň s proudící řekou mračen do ohromného jezera, bouřlivého a přehazujícího vlny jen při ústí nebeské bystřiny, ale čím dále, tím více se čistícího a na obzoru již jasného. A tyto dálky a široširost do sebe Haneliny oči také vpíjely.
A druhého dne, když za ni městský rabín rozsvěcoval v synagoze černou svíci, uháněla Hanele v žlutém automobilku s velkou bednou vzadu umrzlou silnicí se sněhovým popraškem u příkopů podél viničných pahorků, na nichž mezi holými tyčkami stály domky jako z hračkářské krabice, a letěla vesnicemi s velkými kříži na kostelních věžích a s židovskými krámky, před nimiž si hrály děti. A to bylo v době, kdy Hanele dovedla již přemýšleti a vzpomínati. A tehdy se kladlo do jejích očí cosi vzdorného a tvrdého.
A tento smutek, daleká zasněnost a krůpěj tvrdosti do nich skanulá zůstanou v jejích očích navždy. V jejích krásných očích, které snad jednou zdědí také děti Hany Karadžičové.