Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka, jež nabývá až kontur románu a je proto někdy považována za samostatné dílo, se zabývá vážnějším tématem, a to rozporem starých ortodoxních Židů s mladými sionismy, kteří vidí budoucnost národa v cestě do země zaslíbené
• hlavní hrdinka, dívka Hana, odjíždí do ostravské hachšary (do místa, kde se sdružují a kde pracují Židé před plánovaným odchodem do Palestiny); tam se zamiluje do Ivana a kvůli němu se zřekne své víry
• s tím se ale nesmíří rodiče, kteří Hanu zavrhnou, a od té doby je pro ně mrtvá, navíc Ivan je málem v Koločavě kvůli své víře zabit

Oči Hany Karadžičové, kdysi nejkrásnější oči z celé Polany, oči mandlového tvaru, neslýchaně velké, černé a hluboké až k zatočení hlavy, s dlouhými brvami, tlumícími v sladkost lesk, který by se bez nich mužskému srdci jen těžce snášel, tyto nejúžasnější oči celé země se staly smutnými a smutnými zůstanou až do chvíle, kdy je drahý Ivo (dej Bůh, aby to byl on!) zatlačí stříbrným penízem. A velmi se podobá pravdě, že podivný lesk jejich hloubek zdědí i děti Hanele Šafarové.
Ivo Karadžič s chotí Haničkou, rozenou Šafářovou, oznamují...
Pane Bože, jak to divně zní!
Jak gójsky to zní! Jakou změnu nezpůsobí čárka a háček a jak pravdu mají lidé moudří a vědoucí, když říkají: "Židovstvo jest řetěz! Otřeste jediným jeho článkem a otřese se celý! Přidejte čárku nebo uberte puntík a zničili jste vše!"
Hana Karadžičová se pamatuje na rodinné bohatství pouze z pověstí a na děda Abrama málo. Ví jen, že nejstarší Etelka dostala věnem dvě stě tisíc předválečných korun a ještě Bálinka tolik, že si mohla vzíti mukačevského obchodníka s kožišinami. Na Hanele, nejmladší, se už nedostalo. A přec bylo toto bohatství velké a děd nejslavnějším mezi slavnými, velký Abram Šafar z Polany, který v Budapešti s hrabětem Palugyayem, Pálfym a Bercenym píval drahé likéry (ne, víno nikoli, to není dovoleno, protože s ním křesťané dělávají rituální kouzla) a hrával s nimi v karty o dukáty. Co je dnešní krčma a krámek, který bys odnesl ve třech nůších na zádech, a co je dnes celý ten velký dům se zchátralými hospodářskými staveními, s pavlačí polozborcenou, s prkny v podlaze uvolněnými a při kroku na nepravé místo klapajícími, proti tomu, jak vše vypadávalo za dob dědových? Dědu Abramovi náležela skoro polovina všech polanských pozemků, více než polovina podílů na urbariátních lesích, měl lom, patřilo mu sedm rusínských chýší a všechny tři mlýny na říčce a na potoce. Ach, mlýny! Rozkošné, malinké mlýnky, na něž Hana Karadžičová, kdyby sto let žila, nikdy nezapomene. Každý z nich měl stoupu, stloukající dřevěnými údery svých klád ovčí vlnu, a to činily podivným rytmem, jen v noci za ticha slyšitelným, podivnou noční písní, jakou není možno uslyšeti už nikde na světě. Zpívaly již do usínání malé holčičky Hanele, hrály do snů dívky Hanele a rytmus ovčí vlnou tlumených úderů, od mlýnku k mlýnku podávaných, byl by se jistě stal i rytmem jejího života, kdyby se polanská noční píseň nebyla zlomila tak náhle a navždy.
Děd Abram byl ještě jinak bohat. Najímal od knížete poloniny na horách a se ziskem je rozděloval do pachtu Rusínům. Po chýších a zimovkách do daleka i vysoka byl rozdělen jeho dobytek, neboť Bůh žehnal plodnosti jeho stád, a děd dával své jalovice na letní pastvu a zimní píci gazdům a gazdovo pak za to bylo příští mléko a polovička telat. Děd Abram půjčoval také peníze, padesát zlatých za desetník denního úroku, dráže jen tehdy, vyplácelo-li se Rusínům pašovati dobytek a šlo-li o větší úvěr jen na několik dní, a Hana Karadžičová si jako ve snách, aniž ví, zda podle vypravování, či z vlastní paměti, vzpomíná na tajemná peněžní jednání v malém pokojíku za krčmou, na šuškání z gazdy někde v koutku krámu, na přísný přitom dědův pohled zpod rozcuchaného trsu obočí a na pomalý hmat pro náprsní tobolku s řemínkem, která kdysi bývala červená. A ještě z pozdějších dob se dobře pamatuje na řady selských povozů se štěrkem z dědových lomů a na lidi, čekající v krčmě na povel, neboť všichni dlužníci si odpracovávali koňskými potahy i rukama úroky a někdy i dluh v dědově hospodářství nebo při štěrkování silnic nebo na spravování lesních cest a mostků. Nebyl nikdo, kdo by byl mohl s polanským Šafarem při zadávám veřejných prací soutěžit. A vše, co vesnice vydělala jinak rubáním dříví nebo na vorech, bylo bezpečně dříve nebo později vsunuto mezi ostatní bankovky dědovy tobolky s páskem, nebo cvrnklo do dírek, kdysi v pravidelných obdélníčcích vříznutých do dřeva krámského pultu a výčepního stolu, ale teď už hroty rodinných prstů vyhlazených a vyhloubených v důlky.
Kam se dějí peníze, plynou-li do domu vytrvale (i neprší-li vždy, kape stále, zaplať Pán Bůh!) a vydává-li rodina kromě daní tak málo? Je-li bláto velkého dvora stále rozťapkáno stopami slepičích, husích, kachních a krůtích hejn, je-li mouky z vlastních mlýnů, zeleniny a ovoce z vlastních zahrad, mléka a masa vlastních stád nadbytek, jsou-li skříně plné prádla a nádobí, a stříbrné svícny k nádheře šábesových večerů zděděné již po předcích? A když i boty jsou jen za kousek kůže z krámu, poněvadž si starý Lejzer Abramovič také odševcovává úroky? Diví se tu někdo, že rodinné bohatství den ze dne roste?
M. Barthovi, životopisci místodržitele Edmonda Egana, metly boží a zhoubce všeho židovského blahobytu v těchto krajích, zřejmě nezáleží ani na osobách ani na místě události, o které vypravuje, a neuvádí je. Ale přihodila se v Polaně a jejím hrdinou byl Abram Šafar. Byl tehdy v mužných letech. Když strašný místodržící s malou loveckou družinou projížděl vsí, vyšel mu před domem v ústrety. S třemi nejmladšími dcerami, které byly velmi krásné a tehdy oděné v bílé mušelínové šaty, na sukních s nabíranými volánky a na pasech s šerpami, a z těch byla jedna červená, druhá bílá a třetí zelená. Abram Šafar se nehrozil postaviti doprostřed cesty a hlubokou poklonou s rozpřaženýma rukama zastaviti lovecký vozík. Nejmladší z dcer podala všemocnému pánovi stříbrný podnos, na kterém tři sklenky kořalky, červené, bílé a zelené, byly srovnány také v maďarskou trikoloru, a když místodržící mohl jen stěží odmítnouti pohostinství, podávané tak vlastenecky a dívkou tak krásnou, a omočil v sklenkách rty, přistoupil Abram Šafar. Zeptal se: "Dovolí můj nejmilostivější pán pokornému Židovi jednu jedinou otázku?" A pokládaje dvě vteřiny mlčení poněkud překvapeného za souhlas, pravil: "Mocný a šlechetný pán má rybník a v něm dvojí druh ryb: nemnoho ryb velkých a tučných, které ročně dávají pánovi zisk znamenitý, a mnoho rybiček hubených, k ničemu nepotřebných, kterými se ony velké živí. Tvrdí se, že nyní zamýšlí pán vyhubiti ryby velké a velmi užitečné, aby bylo dáno více volnosti malým, které se nehodí k ničemu. Nevzdělaný polanský Žid, který nerozumí tak mnohým věcem, nerozumí ani téhle a pokorně se ptá: Činí mocný a šlechetný pán moudře?"... Egan se vesele smál, pokynul hlavou kočímu a ten šlehl do koní.
Jest jasné, proč se Hanele na rodinné bohatství nepamatovala, ale na děda přec. Jmění taje nepozorovatelně, rozplývá se mezi prsty a nenápadně mizí, takže kromě dnů několika nehod, které samy neštěstí zaviniti nemohly, nedovedeme určiti ani čas, kdy se to stalo. Člověk umírá náhle a jeho odchod jest obklopen citovými vzruchy, na které se nezapomíná, a náboženskými obřady, které dojímají. Není to jen smrt sama. Není to pouze pohřeb a "Hospodine, dej pokoj služebníku svému!" jak se svými mrtvými skoncovávají gójové. Jest třeba roztrhnouti svá roucha, byť i ne zcela doslovně, neboť kromě věcí nadzemských nutno také dbáti drahoty látek, a Bůh i zesnulý se spokojují, nařízneme-li si nožíkem maličko chlopni kabátu nebo okraj ženských šatů a trhneme; jest přikázáno osm dní seděti bos na holé zemi a modliti se modlitby za mrtvé; jest slušné dáti si vyhotovit a na stěnu pověsit obraz, na němž jsou na desítiletí předem vypočítána data, na která podle židovského kalendáře připadá úmrtní den, kdy bude povinností v modlitebně pohostit obec kořalkou, navštíviti hrob a zas na holé zemi seděti šive. Bůh i mrtvý upravili vše tak, aby se na ně vzpomínalo; na Boha na věky, na mrtvého pokud žijí nejbližší.
Ale jsou zde ještě vzpomínky, které Haně Karadžičové nedovolí nikdy na děda zapomenouti. A nazveme-li první z nich příšernou, jaký výraz nalezneme pro druhou, horší? A tou je právě vzpomínka na modlitbu, kterou říká Izrael ve chvíli, když vynášejí z domu mrtvolu: ne již člověka a bratra, neboť jeho duše odešla k svému stvořiteli, nýbrž lidskou mrchu, nečistý kus smrdutého masa, obletovaný v té chvíli démony a drásaný a požíraný jimi. Na nelítostnou, ukrutnou, nenáviděnou a tisíckrát prokletou modlitbu, jíž židovská obec ze svého středu vyvrhuje vše nečisté.
Ne, tenkrát, když z domu vynášeli rakev s dědovým tělem, Hanele plakala jako všichni kolem ní, ale nevšimla si modlitby, nevěděla, kdo se co modlí, nerozuměla ani, protože se dívky Boží řeči neučí. Ale bylo jí určeno, aby se tato pohřební modlitba v jejím životě opakovala. A co nejhroznějšího: aby se opakovala bez pohřbu. Bez smrti kohokoli. V postavení, kdy by Haně vlastní smrt byla milosrdenstvím a vysvobozením. Stalo se to v chvíli, kdy měkký rytmus polanských nocí, nabízený jí tak laskavě pro celý život stoupami dědových mlýnů, se zastavil náhle a navždy... A jen osudové opakování této ukrutné modlitby způsobilo, že se nejkrásnější oči celé Polany staly smutnými a smutné že snad budou i oči Haniných dětí.
Počátkem neštěstí byl asi skutečně Egan. Nenávistný místodržitel, který utiskl Židy velkými daněmi, novými zákony jim znemožnil výhodně půjčovati peníze a kupovati společné pozemky, a který, zřídiv síť úvěrních a nákupních družstev, naučil vsi utráceti peníze jinde.
Bůh na něm vykonal pomstu ještě na této zemi. Když jel sám na loveckém vozíku a chtěl za soumraku na opuštěné lesní cestě slézti, vyslal Hospodin z jeho vlastní pušky střelu. Příštího dne našli lidé zapřaženého koně klidně se pasoucího v příkopu a teprv o velký kus dále mrtvé tělo se strašlivou ranou v podbřišku. Obviňovali tehdy Židy a činí to podnes. Blázni! Jako by nebyl Bůh mocnější než všichni lidé a jako by Žid byl kdy vraždil! Ale mohlo se snad zazlívat Izraeli, že toho dne velebil Hospodina příliš radostně a hlasitě jásal, že jest míra jeho trestání dovršena? Egana Bůh zahladil. Jeho zákony nechal. To proto, aby odvedl svůj lid od hromadění bohatství, aby mu opět připomněl povinnost pokory a navrátil jej jeho poslání v goletu.
Ale nenávistník Židů sám všechno nezpůsobil. Snad něco zavinil už dědeček.
Počal se souditi s Heršem Fuxem, otcem Salamona Fuxa. Se ška­redým polským Židem, který, neznámo proč a neznámo odkud z Haliče, přišel se synem výrostkem do Polany jako člověk nikým nevšímaný a poloviční žebrák, trochu si pomohl ženitbou s tetou Bajnyše Zisoviče, vdovou o deset let starší, a živili se všelijak: trochu nádeničili na knížecím a na jaře obcházeli s nůší na zádech a s proutěnými brašnami chýše, kupujíce na vývoz vejce - za dědovy peníze ovšem, za 20 ze 100, a to bylo jistě spíše dobrodiní než obchod, protože jinde by byl Herško úvěr nedostal. Pak později jednoho dne přišel, a dovolávaje se náboženství a povinnosti pomoci bližnímu (a vyřkne-li se mezi Židy slovo gemilut chasadim, je to jistě velká věc), prosil o půjčku osmi tisíc; že má možnost koupiti skoro zadarmo kus lesa, že mnoho vydělá a že na tom závisí celý jeho život. Ale kdo byl Herško, ani Rusíni mu jinak neříkali, aby si směl vypůjčovat tisíce? Děd zavrtěl hlavou. Ale Herško chodil denně, prosil, plakal, nabízel přísahu před rabínem a opět gemilut chasadim - a Abram Šafar konečně povolil. Ale za osm tisíc dědových peněz Herško žádný les nekoupil, nýbrž zařídil si krám s krčmou... Když se děd z města o nové koncesi dověděl, neřekl ani slova; ale zbledl jako stěna.
Od těch dob počal Herš Fux nebezpečně růsti. Kazil ceny, nedbal nejobvyklejší obchodní slušnosti, odváděl Šafarovům zákazníky, chodil den ze dne s hlavou vztyčenější, dobře se strojil, koupil v modlitebně po nebožtíku Volfovi jedno z nejčestnějších míst a stoupal ve vážnosti - pan Herš Fux.
Dědeček byl divný člověk. Neřeklo by se, ale ctižádostivý neslýchaně. Léta mlčel, přijímal od Herše smluvené splátky, také s ním promluvil několik lhostejných slov, a jen se v nitru hryzl nad tím, co sám způsobil. Až jednou. Herš se v sobotu dopoledne objevil v modlitebně v novém talisu. V nádherném, stříbrnými plíšky vroubeném a mnohem krásnějším než byl v Polaně dosud nejdražší talis dědův. Obec mrkla na oba talisy, zašilhala po Fuxovi, pak po Šafarovi - a usmála se. Tenkrát zbledl děd po druhé. Ne, tohle nesnesl.
Nazítří vypověděl Heršovi celý dluh. Tak! Do země! Je svrchovaný čas, aby byl pan Fux sražen na místo, které mu přísluší! Prašivý polský Žid! A Abram Šafar? Nuže uvidí, kdo je to polanský Šafar! Ale Herš Fux výši dluhu popřel. Děd ho zažaloval. Herš Fux odpověděl udáním pro peněžní lichvu. Děd zahájil proces o Heršovu louku. Pak o zahradu, danou gazdou Fuxovi v zástavu. Pak o služebnost průjezdu dvorkem Heršovy ženy. Prozradil Rusínům, že dluhy za lihoviny jsou nežalovatelné, a navedl je, aby Heršovi neplatili. Tak, prašivče! Pod zem!
Zášť Žida proti gójovi jest věcí nebývalou; nepokládá ho za sobě rovna, přezírá ho, snad jím někdy i opovrhuje. Ale vzplane-li zášť Žida proti Židovi, není na světě větší. A tahle šla opravdu za hrob. Za hroby jich obou, neboť procesy se táhly přes celou válku, ještě dlouho po ní a v stejné nenávisti je dokončili teprve synové, pan Salamon Fux a otec Hanin Josef Šafar, v době, kdy šlo již o jmění příliš velká, aby bylo možno pomýšleti na smír. Procesy stály hrůzu peněz: advokátům i svědkům. Dokud byl ještě na živu dědeček, míval více svědků on.
Mnoho jistě zavinila válka. Ale něco snad také tatínek.
Tenkrát byl dědeček už velmi stár, často churavěl a ve svém pokojíku za krčmou se mnoho modlil. Nejmladší ze svých šesti dcer už dávno vybavil, dohodl se několik měsíců před válkou s budapešťským synem o zbytek otcovského podílu, prodal část polí, a celé hospodářství odevzdal synu Josefovi: Haninu otci. Tatínek žil odevždy u dědečka, byl už dávno ženat, měl velké děti, Etelka již dospívala, Bálinka chodila do školy a na světě byla už také Hanele, která se právě učila lézti po podlaze. Ale pánem byl stále dědeček a otec s maminkou byli jen podřízenými prodavači v krámě a v krčmě; neboť k větším obchodům Abram Šafar syna nepouštěl. "É, udělám si to sám, nemáš šťastnou ruku," říkával mu.
Sluší se na Žida, aby stál v továrně za soustruhem? A dokonce nemá-li zdání, co se se soustruhem dělá? Ale tenkrát byli ještě bohati, dědeček měl mnoho známostí a co nejdůležitějšího, věděl, na které adresy peníze posílat. Bylo jich mnoho za ta čtyři léta. Ale tatínek po celou válku soustruhoval v Budapešti pro armádu šrapnely a granáty. Říká se, že za války mnoho lidí zbohatlo. Ale tatínek nemohl. A dědeček byl stár.
Pak se snad válka skončila, nebo se snad ani neskončila a jen se tak psalo. Ale tatínek se vrátil.
A právě z těchto dob, na které se Hanele pamatuje již dobře, má na děda onu hroznou vzpomínku. Ošklivější než vypravování o strašidlech a mrtvolách hořících v propastech, ponurou a trapnou, tím stydnější, že co živa nebude se s ní moci svěřiti ani rodičům, ani sestrám, ani přítelkyním, ani budoucímu muži.
To byly divné časy tenkrát! Čí byla Polana? Uherská, rumunská, bolševická? V Jasině se ustavila vláda ukrajinská. A lidé dokonce vypravovali, že prý přijdou Češi. Tenkrát se vyplácelo a stálo za trochu strachu podloudničit tabákem. Zde byl šestkrát, také deset­krát dražší než v Rumunsku a za sto tisíc zboží se vešlo pohodlně pod kozlík. Možno-li v tehdejších dobách vůbec mluvit o hranicích, bylo to na nich, kam si do krčmy na kraji jedné vsi jezdíval tatínek pro rumunský tabák. Vždy na noc tam na svém kočárku přijížděl, ráno přede dnem odjíždíval se zbožím.
Ale jednou v noci před krčmou velký křik, někdo do dveří bije. Krčmář běží otevřít. Vojáci! Tatínek se hrozně polekal. Vyskočil z lože, chvíli zmateně pobíhal místností a pak vlezl pod postel. Byl to poručík a dva pěšáci. Tabák našli. Byl složen v síňce a nebyl ani schován. Tatínka také našli. Vytáhli ho, zbili a zpolíčkovali. Poručík si lehl do jeho postele a vojáci se střídali v hlídání tatínka až do rána.
Ráno nasedli do jeho vlastního vozíku.
"Jak se jmenuješ, smradlavý Žide?"
"Josef Šafar z Polany."
"Hybaj! Nasedat!"
A jeli. Směrem k Polaně to nebylo, patrně k nějakému velitelství. Jeden z vojáků, snad cikán, kočoval, druhý seděl vedle tatínka, a na hlavním sedátku sám, kouřil cigaretu za cigaretou poručík. Tabák byl složen pod kozlíkem. Vojáci měli pušky. Jeli mlčky půl hodiny. Když měli ještě asi pět kilometrů k vedlejší cestě, kudy by se bylo dalo také jeti na Polanu, řekl tatínek, jako by hovořil sám se sebou, nebo lépe řečeno, jako by mluvil ke vzduchu: "Pan oficír by se mohl mít dobře a já bych se také mohl mít dobře."
Nikdo mu neodpověděl. Poručík kouřil a díval se netečně přes jeho rameno do krajiny. Jeli, a teprve za chvíli se ozval voják, který seděl vedle tatínka: "Kolik?"
"Deset tisíc," řekl tatínek.
"Kdy?"
"Pojedeme-li místo na velitelství do Polany, hned."
Zas mlčeli, ale tatínkovi se zdálo, že se důstojník a voják na sebe dívají. Za chvíli, jako by se byl rozmyslil, řekl voják: "To je málo!"
"Patnáct," odpověděl honem tatínek.
"Málo, Žide!"
"Více doma nemám."
Ale když přijeli k rozcestí, zabočili přece jen směrem k Polaně.
Do Polany se dostali pozdě po poledni.
Tatínek rozkázal mamince, aby upravila oběd, jak nejlépe může, vojáky posadil do nálevny a poručíka uvedl do nejpěknějšího pokoje v domě. Vyplatil mu do haléře peníze, pohostil ho, nalil mu dobrého vína a vůbec se k němu choval hezky.
Po obědě řekl poručík, že se tu nudí.
"Hraje snad pan oficír v karty?"
Ale důstojník mrzutě zavrtěl hlavou a šel do krčmy k vojákům. Ti se naobědvali a teď pili laciné víno.
Poručík si sedl k nim. Pili a tatínek stále naléval. Zanotovali nějakou písničku. Křičeli, až se otřásal dům. A pak se dali do kořalek. Tatínek nepozorovaně použil příležitosti, sňal z věšáku vojenské pušky, zanesl je přes dvůr do stáje a tam je ukryl pod žlabem.
Byl rád, že pijí kořalku, snad se brzy opijí, usnou a bude pokoj. Ale že sedí zrovna zde, ho mrzelo. Leč všechny pokusy odlákati je do jiné místnosti, selhaly.
"Jedeš!" rozpřáhli se na něho vojáci a povykovali dále.
Pro to, co mu prve v kuchyni rozčileně řekla maminka, ho to mrzelo: neviděla je přijížděti, neuspěla již Etelku odstranit z domu a v rychlosti ji vstrčila k nemocnému dědečkovi. Ale do dědečkova pokojíku vedly dveře jen z nálevny, a protože měl okno zamřížované, nebylo odtud pro Etelku východu. Kočí Jankl, kterého matka prve poslala do vsi hledat druhé dvě děti, našel Bálu a malou Hanele na ulici a odvedl je k bédrovi Kahanovi. Maminka byla plna úzkosti.
Vojáci se brzy opili, a hlavně poručík, stále se smějící a zřejmě nezvyklý kořalce, kterou do sebe lil jako vodu, dával mnoho naděje, že to dlouho nevydrží. Snad se nic nestane, dej Bůh! Vojáci nutili Žida, aby si s nimi připíjel na zdraví vlasti, krále a křesťanského náboženství, a tatínek to se zdvořilým úsměvem činil, věda, že to nemá váhy, říkáme-li si v mysli pravý opak. A do sklenek si naléval jen vodu.
Za chvíli poodešel poručík na dvůr, pletl již nohama, a to mu připadalo velmi zábavné.
Vojáci se drželi okolo krku a hulákali. Tatínek zavřel na závoru dveře, vedoucí z výčepu na ulici.
Ale vtom již bylo podle hlučného chechtotu slyšeti, že se důstojník vrací. Klopýtl o práh, v otevřených dveřích rozpažil ruce a jeho smích se proměnil v jásavé volání: "Krasavice v domě! Úžasná krasavice! Musím ji vidět! Sem s ní!"
Zřejmě ze dvora zhlédl mihnouti se u okna neopatrnou Etelku.
Tatínek se strašlivě polekal. Ale nedal na sobě nic znát.
"Pan oficír žertuje."
"Ne!" křičel poručík a boulil oči.
"Panu oficírovi se něco zdálo. Krasavice? Jaká? Kde?" A usmíval se.
"Ne!" řval poručík jako na kasárenském dvoře.
Z kuchyně přiběhla bledá, zděšená maminka, chopila se důstojníka za rukáv, hladila mu rameno, prosila a hlas se jí chvěl: "Ne, ne, ne, nikdo tu není, pane poručíku, jistě ne..."
"Je!" řval důstojník.
"Přísahám vám!" volala maminka. "Přísahám vám při všem, co je mi drahého na světě, při životě svém a svých dětí!" Ale to rozčilení ji příliš prozrazovalo. Tatínek se ji snažil od důstojníka odtáhnout. "Ne, ne, věřte mi!"
Ale důstojník jako by byl náhle vystřízlivěl.
Stál rovně, oči mu hořely spíše uraženou hrdostí než opilstvím, a co říkal, znělo podivně pevně: "Já vám nepřísahám. Ale dávám vám čestné slovo důstojníka, že dívce nebude zkřiven ani vlas na hlavě. Ale vidět ji musím! Jen jí zdvořile políbím ručku, a může si jít. Přiveďte mi ji sem!" A jen na tom, jak kobrtavě vyslovil výraz zdvořile, bylo znáti, že je opilý.
"Ne," křičela opět maminka a začala zas se svými přísahami.
Ale důstojník ji poslouchal jen chvilku. Jeho oči byly stále divočejší.
Náhle zbrunátněl v tváři. Obrátil se k vojákům a napřáhl ruku ke dveřím dědečkova pokojíku.
"Tam! Vyrazte je!"
Vojáci hodili pohledem dokola po stěnách, ale nevidouce pušky, vrhli se ke dveřím beze zbraní.
"Je tam nemocný neštovicemi! Umřete!" zaječela zoufale maminka.
Dostala políček, až upadla. Tatínkem smýkli do kouta. Rozběhli se proti dveřím rameny. Rána. Ještě rána. Dřevo zapraštělo.
Ale dveře se najednou zevnitř otevřely, odtud se strašným jekotem vyrazila Etelka, prolétla vojákům pod rukama a do kuchyňských dveří a ven na dvůr.
Vojáci potřebovali dvě vteřiny, než se vzpamatovali. Pak se všichni tři hnali za ní.
Tatínek stál uprostřed krčmy a držel se za spánky. Ale maminka měla ještě tolik síly, že běžela kuchyní a pokojem k oknu. A viděla: Etelka proletěla zahradou, proklouzla mezerou po vytržené plaňce a utíkala dolů k říčce. Vojáci se tu zřejmě nevyznali, když se dostali na zahradu a k plotu, zdrželi se jeho přelézáním a pak nevěděli kudy kam.
"Och!" oddychla si maminka, zhroutila se na židli a hlava jí padla do rukou na stůl.
"A teď ať už se děje, co děje!"
Dálo se.
Vojáci se vrátili zuřiví. Začali rozbíjet krčmu. Nejprve to odnesly visací petrolejové lampičky, pak židlemi roztloukali sklenice na výčepním stole a pak se dali do oken. Sklo řinčelo a létalo na pavlač kolem.
Tatínek vytlačil maminku z bytu, sám se schoval na dvoře a jen chvílemi se odvažoval na pavlač, aby okny jen s trojúhelníky střepů v rámech opatrně nahlédl na tu spoušť uvnitř.
Rozbili vše na padrť.
Sklenice, láhve, demižony, židle; střepy a třísky. Nálevní stůl byl převržen. Jeden z vojáků právě bušil pahýlem stolice do stolu a rány se rozléhaly, jako když střílí. Druhý, ten, který ráno kočoval, snad cikán, se snažil kopnouti do kamen, ale nedařilo se mu dosáhnouti podpatkem až nad podezdívku, a pokaždé silně zavrávoral. Na stole, plném velkých lahví s kořalkou, kam si je snesli (och, byli opatrní!), seděl po turecku poručík, smál se, křičel smíchy a povzbuzoval vojáky.
Tatínek lomil rukama. Začnou drancovat dům? Vniknou do pokojů? Ale prozatím je to ještě nenapadlo.
Cikán si už poradil. Nechal marného skákání a přinesl si prázdný čtvrthektolitrový soudek. Tím vší silou udeřil do kamen. Kamna se s hromobitím sesypala. Z trosek vyrazil ke stropu rojový sloup sazí, který se rozlétl místností. Vojáci jich byli ihned plni. Poručíkův smích přeskočil v bláznivý chechtot, důstojník se převalil na stůl (dvě láhve břinkly na zem) a válel se tu, řiče a vyje.
Té chvíle použil tatínek. Vrávoraje, klopýtaje, rozhazuje rukama a s přeskakujícím křikem, jímž se snažil alespoň přiblížiti nápěvu jejich písně, se vpotácel se sklenicí kořalky do krčmy, roztančil se tu mezi troskami, a jsa brzy pln sazí jako ostatní, smál se, výskal, zdvíhal paňácovsky nohy a křepčil. Nechal si důstojníkem hoditi do tváře sklenici, nechal se vojáky kopat, tahat za pejzíky od války ještě nedorostlé, smýkati sebou.
Pak se postavil doprostřed místnosti a jal se provolávati slávu králi.
Jméno Hospodinovo budiž pochváleno! Cikán se na to chytil. Chopil se velké láhve a pil z ní plnými doušky. Ani ostatní se nemohli dát zahanbit. Tatínek honem přinesl z kuchyně nové sklenice a naléval.
A poněvadž v kuchyni viděl, že se už z pole vrátily služky a křižují se, vyhnal je z domu, postavil do krčmy petrolejovou lampu a za rozbitými okny zavřel okenice.
A teď to šlo ráz na ráz. Král a vlast a armáda a do dna, kořalka a kořalka a ještě kořalka, a tatínek v tom strašném rozrušení pil s nimi.
První padl na zem poručík. Znenadání. Jako podťatý.
Ani druhý z vojáků už dlouho nevydržel. Chtěl vyjíti, spletl si východy a teď seděl ve střepech na zemi, opíraje se zády o železné dveře na ulici a třeště před sebe skelné oči.
Ale s cikánem nebylo porady. Byl bez dna. Seděl a vytrvale řval, a dotkl-li se ho člověk, pokoušel se dokonce vyskakovat. Tehdy zavolal tatínek ze dvora čeledína Jankla. Jankl zezadu stiskl cikánovi sanici. "Ať žije král!" křičel už zuřivě tatínek a nalil mu do otevřených úst velkou sklenici denaturovaného lihu. Cikán vyboulil oči, tvářil se, jako by chtěl lapnouti po vzduchu, chvíli s vyboulenýma očima seděl a skácel se.
"Hned, hned, maminko, to bude!" volal tatínek na ženu, která již netrpělivě bušila na okenici.
Pak se vypotácel na dvůr, dal se maminkou dovésti k vážnici, hltavě se napil, rozmazal si studenou vodou na čele saze a nechal se vésti do zahrady, aby tu nalapal večerního vzduchu a dal se politovat.
A právě v této chvíli to bylo, kdy Hanele, ještě ne šestiletá, snad proto, že cítila, že jest právě čas jíti spat, se nepozorovaně odloučila od sestry a bédrových dětí, od Kahanů se vytratila a cupkala domů.
Proč je zavřen krám a krčma a proč jsou zabedněny okenice?
Vyšla po třech schodech z mlýnských kamenů na pavlač, obešla roh, vystoupila na špičky a přiložila oči k mezeře pod okenicí, která odstávala.
Dva černí muži...? Dva mrtví vojáci...? Snad tři, protože tamhle je vidět ještě nějaké nohy?!
A viděla všechno; nebo alespoň velmi mnoho.
Na vratkých nohou se sem sune dědeček. Jen v košili. Jeho hlava je olysalá, vedle uší splývají bílé pejzy a stářím žloutnoucí brada visí řídce na prsa. Děd se postavuje, prohlíží si vojáky, pak poznává důstojníka a pomalu se kolísá k němu. Stojí nad ním, dlouho na něho hledí, a jeho černé oči v bílém obličeji, které hoří pod obočím, zcuchaným jako dva trsy trávy po vichru, jsou strašlivé. Pak se maličko rozkročuje.
Ale... Co se to děje?
Děd důstojníka polévá... Kropí mu začerněnou tvář... Polévá mu oděv.
Ne. Hanele nemohla rozuměti tomu, co se tu dálo; a zdá se, že se o vyšším smyslu dědova počínání nedoví nikdy. To nebylo potupení lidské tváře. To nebyla pomsta. Co Hanele viděla, bylo něco strašlivějšího než vražda.
Již v jídle, byť sebepřísněji upraveném, jest něco nečistého, a člověk, který chce býti duševně silen, nesmí požívati mnoho potravy. Jsou v ní nečisté substance, které člověku škodí, oslabujíce všechny jeho síly a nejprve ducha, kterého činí mdlým. Lidská voda však v sobě soustřeďuje všechnu tuto nečistotu, jest výtažkem vší nečistoty, jest nejnečistější ze všech věcí nečistých. A člověk jí potřísněný přestává býti člověkem. Už nikdy nebude schopen duchovních úkonů, pozbude všech sil, ztratí veškerou vůli, zůstane navždy jen mátohou s lidskou tváří, kusem špinavé látky zmítaným větry. Tak to také stojí v středověkých talmudech, z oběhu dávno již vzatých: Když se v Jeruzalémě ctižádostivý Ješua Hanocri vkradl do chrámu, odcizil tam šem ham foreš, lístek s pravým jménem Božím, které není dovoleno nikomu znáti, dal si pergamen zarůsti v ráně na prsou a jeho mocí činil zázraky, sešla se rada starších, a jsouc pobouřena takovým obluzováním lidu a svedením i tolika lidí moudrých, vyvolila ze sebe zbožného rabiho Jehudu, kterému vložila do rány na prsou také Boží jméno a rabi Jehuda putoval za Ješuou a činil tytéž zázraky jako on. A když se jednou Ješua vznesl k nebesům, vznesl se rabi Jehuda výše a nad jeho hlavu a "vylil se na něho". V té chvíli ztratilo pravé jméno Boží všechnu moc, Ješua Hanocri se zřítil k zemi, a mohl býti jat a popraven.
Tak si také počínal děd s vojákem. S ním, který tupil jméno Izraele, s ním, který zničil židovské jmění, s ním, který chtěl zmrhati vnučku Abrama Šafara.
V žlutavém osvětlení petrolejové lampičky zde vzpřímeně stál, bílý ústrojem, stářím i nemocí, a jeho život se vlil jen do těch lesklých, černých očí pod trsy obočí. A děd se rozzpíval. Ponurým molovým recitativem, mystickou východní melodií, jíž jako by ze zakletí pěti tisíc let přivolával z dalekých pouští a pastvin podzemní síly, ty, které zahubily Amalechitské, Madiánské a Filištínské, shladily z tváře světa Římany, Babylon i Egypt, umučily Onána, Chóra s Datonem a Abironem i Toleho, a s nimi všechny, kdož kdy chtěli uškoditi národu izraelskému a jeho Hospodinovi. Děd, zapomenuv na všechno stařecké chvění, zpíval nad bezvládným vojákem, pomalu, slovo za slovem a slabiku za slabikou, strašlivou talmudskou kletbu: "Jej, hej regel šelcho tischabeš! Krev vyschniž ti v těle a ruce a nohy tvé nechať zmrtvějí, abys jimi nemohl vládnouti; myšlenky tvé buďtež tupé a zloba tvá se již neuplatňuj! Neboť taková jest odplata za nepravosti a ty již nebudeš moci činiti zlo, které jsi chtěl páchati na nás Izraeli. Tak tě trestej Hospodin! Amen."
V té chvíli Hanele sklesla ze špiček na celá šlapadla, dala se do běhu pavlačí a po schůdcích do dvora a v jeho tmě se zděšeně rozkřičela: "Maminko! Maminko! Maminko!"
Matka přiběhla ze zahrady.
"Proč nejsi u bédrů, když jsem ti to nařídila?!" a v tom rozčilení ji plácla přes zadničku.
Ne, Hanele neřekla ani slova o tom, co viděla.
Jen se ve tmě na posteli bála a její velké oči byly vyjevené.
Zatím tatínek s Janklem odnesli poručíka do pokoje, omyli ho, uložili do bílé postele, tatínek srovnal jeho peníze a věci na noční stolek na hromádku a uniformu dal Janklovi: "Doneseš to ještě teď k Jakubovičům. Ať ty věci Pinches vyčistí, vypere, vyžehlí, ráno musí být jako nové, kdyby na tom měl celou noc pracovat! A ty boty vycídíš do zrcadlova!"
Když se Jankl vrátil od Jakubovičů, šli pro ty dva do výčepu. Tatínek vzal každého za nohy. Jankl za hlavu, a hodili je z pavlače k hnoji do psích lejn. Teprv druhého dne, aby je nikdo neviděl, je Jankl zatáhl do stáje.
Vojáci spali noc, den a noc a na cikána bylo třeba ještě chrstnouti džber vody, aby se probral. Když ve čtvrtek ráno procházel bledý důstojník ve vyžehlené uniformě a blyštících se botách kuchyní, zeptal se mrzutě tatínka: "Dnes je středa...?!"
"Jak jinak, vaše blahorodí?!"
"Nebyli jsme včera nějak tento...?"
"Naprosto ne, pane oficíre, jen trochu veselí," usmíval se zdvořile tatínek a mnul si ruce.
Jankl zapřáhl a odjeli.
A na hlavním sedadle, kouře cigaretu za cigaretou, seděl byvší člověk, lidská mátoha bez síly a vůle, navždy zneškodněná, jejíž život, byť sebedelší, bude jen slepým a ubohým potácením po světě.

Nikdo neví, jak to Bůh s Izraelem této země myslí, a kdo mu má vládnouti.
Nejprve tu byli Maďaři. Pak Rusové. Pak Němci. Pak Rumuni. A teď obsazovali zemi Češi. V Polaně se to ostatně pozná jen podle čepic četníků a finančních respicientů.
Rodinné jmění se rozplývalo za všech.
Češi vydali vyhlášku, že se v soukromém obchodování nesmí užívati peněz maďarských, nýbrž že platidlem jsou výhradně peníze československé. Ale byli ochotni do určité lhůty na úřadech vyměňovati: 100 : 100; za sto korun maďarských sto korun československých.
To byla strašlivá situace; zoufalé rozhodování. Maďaři už dnes vzkazovali, až se vrátí, že české peníze vyměňovati nebudou, a kdo je bude mít, že o ně přijde; Češi prohlašovali, že budou vyměňovati jen do jisté lhůty a pak že ztratí maďarské peníze všechnu cenu. Vsadit na Maďarsko nebo na Československo?! Co ví ubohý polanský Žid o mezinárodních zápletkách, o křížících se zájmech a společenstvích, o tom, co soudí anglický a italský král, francouzský a německý prezident a jak se nakonec dohodnou? Jaké ukrutenství stavět ho před takovéhle rozhodování! Je to, jako přivést člověka a říci mu: Vsaď vše, co máš, na jednu ze dvou karet! Vytáhni si kuličku bílou nebo černou! Ale vyhrát nemůžeš nic, jen všechno prohrát! Rozhodni se, nešťastný hráči...! Vrátí se Maďaři? Nevrátí se? Měnit? Neměnit?
Peníze! Na tomto světě nejvzácnější lidský statek! Zcela rovný zdraví a rodině! "Čtyři jsou mrtvi již za živa: chudý, slepý, malomocný a bezdětný," praví talmud. Chudý nejprve. Jen bagán si myslí, že jsou peníze prostředkem k účelu, a má-li je, že je má proto, aby si za ně koupil kukuřičné mouky nebo kořalky nebo skleněné korály ženské na krk. Ale peníze jsou důkazem životního úspěchu. Jsou viditelným znamením Boží přízně. Do jejich krásných kovových kotoučků a modravých obrázků se zhutnila všechna krása a síla života. Jsou věcí Hospodinovou. Nelze jimi marnit.
Tatínek se šel radit do pokojíka k dědečkovi. Ten byl velmi sláb, ležel a už nevycházel. Dědeček krčil rameny. Vraštil levé chřípí a mhouřil levé oko. Obracel na peřině svou bílou kostnatou ruku: Tak, tak?!
"Těžká věc! Bylo by se třeba informovat. Ale mohu teď já...? 100 : 100! To nic neříká. Kdyby to bylo 100 : 90 nebo 100 : 110, už by bylo spíše možno vystihnout, cítí-li se nebo chtějí-li jen zamazávat oči. Tady jde o šťastnou ruku... Nejlépe by ovšem bylo hotových peněz se zbavit, koupit zlato, dolary, libry, pozemky nebo cokoli, ale tak chytří jsou dnes patrně všichni, a kde někoho najdeš, kdo prodá...? Kup, co můžeš, zaplať, komu jsi dlužen...! Dokud je čas, snad vyčkej! A chceš-li býti velmi opatrný, měň polovičku; o tu druhou ovšem přijdeš!"
Tahle možnost asi ještě nejspíše odpovídala tatínkově povaze. Ale maminka v noci v posteli plakávala: "Vyhodit polovičku peněz? Celé jmění? Proto jsme se dřeli? Ne, ne! Vše zůstane, jak bývalo, byli tu již Rusové, Němci, Rumuni, Češi, nikdo tu nezůstane, uvidíš, věř mi! Neměň!"
Kdo nic nemá, nikdy nepochopí, jak je těžké rozhodování. Červená, černá? Pravá, levá? A zatím, co zamyšlený chodil Polanou nevěda ani, že ho někdo pozdravuje, vesnice pro jeho starosti vůbec neměla smyslu. Nezajímaly ji. Netýkalo se jí to. To se týkalo jen Šafarů a Fuxů.
Co tomu říkají Herš a Salamon Fuxové?
S rodinou Fuxovou byly již dávno, už od dob procesů, přerušeny všechny styky, členové rodiny se ani nepozdravovali, ale tatínek viděl, jak se Salamonovi vše daří, jak roste a cítil, že je chytrý. Měl styky s československými úřady, noví páni mu ve všem šli na ruku a jistě věděl více než ostatní.
"Co tomu říká Salamon Fux?"
Ptal se tak Mordcheho Fajnermanna, vyzvídal tak na Lejbovi Abrahamovičovi, mluvil o tom s Mojšem Kahanem a snížil se až k Bajnyšovi Zisovičovi.
"Salamon Fux?" řekl mu před mikve Mojše Kahan. "Směje se ti."
"Mně? Proč?"
"Že nevíš, co počít."
"A co bude dělat on?"
"Mně to přec nepovídá!"
Rozjel se do Mukačeva, byl v Berehově a v Chustu. Ale nevrátil se moudřejší, než odjel. Všude se setkal s týmiž poplašenými posunky, jako měl sám. A s týmiž do prázdna upřenýma očima a krčením ramen.
"Co tomu říkají Fuxové?"
"Co tomu říkají Fuxové?" odpověděl mu Lejb Abramovič. "Vím já? Co by tomu mohli říkat Fuxové? Salamon říká, ať si dělá každý, co chce, on že měnit nebude." A to "každý" se věru mohlo týkat jen Josefa Šafara. "On že ví, co dělá. A směje se."
Chodil do dědečkova pokojíku.
"Co dělat, tatínku? Koupit už není co a nějaké peníze stále jdou."
Dědeček obracel na peřině bílou ruku; hřbetem nahoru, dlaní nahoru.
"Nedůvěřuješ-li své šťastné ruce, polovičku měň, druhou pusť!"
"Ne!" křičí v pláči večer v posteli maminka.
Židé svolali do Svalavy přísně důvěrnou schůzi. Do soukromého bytu Efraima Weisse. Z Budapešti byl tajně pozván finančník Mór Rosenfeld, doktor, a mezi zasvěcenými bylo mnoho rozčilení, dostane-li se vůbec přes hranice. Ale přijel.
Za spuštěnými žaluziemi, zavřenými okenicemi a staženými zá­clonami dvou z Weissových pokojů se sešlo asi čtyřicet lidí, vlivných Židů z dalekého okolí. Byli tu také polanští Josef Šafar a Salamon Fux, v hedvábném kaftanu přišel i svalavský rabi. Mnoho se z rozčilení kouřilo a místnosti byly brzy plny dýmu.
Efraim Weiss přivedl svého hosta, dobře živeného pána s brejlemi a již poměšťáčtělého, bez pejzů a bez klobouku. Když Efraim Weiss tento nedostatek postřehl, vyběhl do předsíně, vrátil se s kloboukem a s důvěrným úsměvem jej posadil doktorovi na hlavu. Ten se rozesmál, klobouk přitiskl k lebce, děkoval hostiteli pokyny hlavy a ostatní se také usmívali. Seznamoval se, každý ho hleděl pro sebe podržeti co nejdéle a ve všech očích byla táž otázka: Co mám dělat, doktore? Nakonec si ho podržel svalavský rabi.
Za chvíli se Mór Rosenfeld rabimu poroučel. Zasedl ke stolu. Náhlé ticho hrozilo napětím se přetrhnouti. Vyňal z aktovky sloup výstřižků nalepených na půlarších a dal si je k pravé ruce. Ujal se slova: Nejprve musí zdůrazniti, že nemá nic společného s maďarskou vládou a jeho projev nic s agitací. Je Žid, ví bohužel příliš dobře, že Židé mezi evropskými státy mnoho na vybranou nemají a že jim z náboženského a národního stanoviska může býti celkem jedno, kde žijí. Ale byl sem pozván a svým souvěrcům milerád řekne, co mu je známo. Ale je člověk svědomitý, ví, že z jeho řeči mohou býti vyvozovány závěry velmi významné, a proto hned na počátku přednášky chce podotknouti ještě toto: domnívá se sice, že ve své funkci bankovního ředitele jest informován dobře a lépe než jiní, ale přec jen žádnou odpovědnost přejmouti nemůže, tím spíše ne, že jde převážně o věci tajné diplomacie a ani on své zprávy z první ruky tedy nemá. Ostatně velevážení pánové ocení sami pádnost či nicotnost dokumentů, jež hodlá přečísti, není také pochyby o tom, že jsou tu moudří lidé, informovaní z jiné strany, a bude jistě jen k vzájemnému prospěchu, budou-li v debatě postaveny zpráva proti zprávě, názor proti názoru.
Zabezpečiv se tak výhradami, mluvil. Přednášel o mezinárodní situaci, o navazování čerstvých spojenectví a o nových evropských skupinách, o postavení Československa, o nadějích Maďarska na vrácení odtržených území nebo alespoň jejich částí, o vágním posud a nevyjasněném postavení Podkarpatské Rusi, vše dokládal množstvím citátů, předčítaje projevy ministerských předsedů a ministrů zahraničí anglických, francouzských, italských, německých a polských, časopisů anglických, amerických a italských, a vysoký sloupec novinových výstřižků se stěhoval od jeho pravé ruky k levé. Mluvě o náladách v Maďarsku, pravil, že autenticky může prohlásiti jen jednu věc: vrátí-li se sem Maďaři, jsou jejich političtí činitelé rozhodnuti československé peníze nevyměňovat a každého, kdo se bude výměnou zbavovati maďarských, prohlásiti za národního zrádce a podle toho s ním naložiti. Přednášel dvě a čtvrt hodiny. Kouře bylo v obou místnostech k lknutí, dveřmi chvílemi otvíranými se na chodbu valilo dýmu jako z požáru vlhké slámy a hlavy pod sametovými a plstěnými klobouky se potily. Ne, neřekl, vrátí-li se Maďaři či nikoli, ale: vrátí se. Neřekl: měňte nebo nevyměňujte! Ale věc byla jasná.
Bílá! vykřiklo cosi v Josefu Šafarovi. A: neměnit!
Řečník vyzval shromáždění k debatě. Ale nikdo se nehlásil. Sečkával chvíli, s vlídným úsměvem přejížděl očima po hlavách návštěvníků a s laskavou netrpělivostí vztáhl proti nim ruku s dlaní nahoru obrácenou: Nuúú?
"Berehovští nemění," řekl spíše jen tak k svým sousedům berehovský Gutman Davidovič.
"Jsem již dávno rozhodnut nevyměňovat!" prohlásil energicky polanský Salamon Fux.
Josefovi Šafarovi zabušilo srdce.
Ale čechofilové, o kterých bylo známo, že vyměňují, právě ti, kteří měli býti podle řečníkových slov informováni z jiné strany, mlčeli.
"Proč nemluvíte?" křičel na ně toruňský Jakob Rappaport, malinký, hubený, s prošedivělou rusou bradou. Ale křičel to tak, jako by se mu chtělo plakat. A volal na sojemského Mendla Lejboviče: "Proč mlčíš ty? V soukromí máš hovorů, že jde jednomu hlava kolem!" Toruňskému Rappaportovi bylo nedávno vyplaceno 460 000 za vory, které po Rice poslal do Chustu.
Ale sojemský Lejbovič pokrčil rameny a myslil si své: copak umí mluvit? Copak má dvě kila novinových výstřižků? To přijde všechno na vnuknutí!
Schůze se protáhla dlouho přes půlnoc. Vzduch se již nedal dýchati. Debaty od muže k muži byly vzrušené a od skupiny k skupině se vykřikovalo. Svalavský rabi v zájmu zdraví svých očí již odešel a také na obléhaném budapešťském doktorovi bylo vidět, že by šel rád spát.
Za knoflík ho držel maličký toruňský Jakob Rappaport a v jeho hlasu se chvěly slzy: "Měnit nebo neměnit?"
Mór Rosenfeld se usmíval, maličko krčil rameny a chtěl Jakobovi Rappaportovi něco vykládat. Ale ten to odmítl: "Ne, ne...! Měnit, nebo neměnit?"
Neměnit! chtělo se na něho vykřiknout Josefu Šafarovi.
Ale vorař se od doktora přímé odpovědi nedočkal.
Jakob Rappaport se rozběhl oběma pokoji, proplétal se kolem skupin a jednotlivců a zas se k Mórovi Rosenfeldovi vrátil: "Měnit, nebo neměnit?"
Nakonec se rozčilením hystericky rozplakal.
Zdrželi se až do rána. Nemohli se rozejít ani pak, když už Efraim Weiss odvedl hosta na lože, a debatovali ještě na jitřní ulici. Nevyspalý tatínek se s Janklem vrátili do Polany až druhý den před soumrakem. Maminka sběhla z pavlače.
"Neměním, maminko!" řekl Josef Šafar, seskakuje z vozu.
"Jméno Páně budiž pochváleno!"
Lhůta běžela.
Ale Maďaři nepřicházeli a po oblázcích vedle Šafarova domu bylo denně vídati české četníky nebo finanční respicienty v placatých čepicích a s karabinami, jak ve dvou chodí na patrolu. Ale bylo roz­hodnuto.
Lhůta vypršela. Nic se nezměnilo.
Češi vydali novou vyhlášku: Vyměňují teď 100 : 50; za 100 korun maďarských 50 československých.
"Měň všechno!" řekl na posteli dědeček. "Češi zdražují; cítí se. Měň hned!"
"Ne!"
Z Maďarska přicházely uklidňující zprávy: Neukvapit se! Vyčkat! Jen několik neděl ještě! Revize mírových smluv jest věcí už jen týdnů!
Pak Češi vyměňovali 100 : 25. Pak 100 : 10.
"Měň ještě teď!" šeptal slábnoucím hlasem dědeček.
Pak za maďarské peníze nedával už nikdo nic. Byl konec. Tatínek opravdu neměl šťastnou ruku.
Salamon Fux vyměnil všechno. Za 100 : 100. A ten maličký zbytek, který si z opatrnosti nechával doma, aby měl přec jen nějaké maďarské peníze, kdyby se Maďaři náhodou vrátili, vyměnil za 100 : 25.
"Co tomu říkají Abram a Josef Šafarové?" ptal se před mikve bédra Kahana a chránil se usmáti při tom; věděl, že to Mojše Josefovi vyřídí.
A tatínek měl doma dvě stě pět tisíc hotových peněz. Bylo to zrovna věno Hanelino.
Má je podnes. Jsou nacpány do velkého papírového pytlíku na deset kilogramů zboží a uloženy vzadu za nádobím v dolní příhradě kredence v dobrém pokoji. Přijdou-li někdy do vsi na komisi páni z města, stane-li se divnou náhodou, že neslezou u Fuxů, nýbrž zajdou k Šafarovům, a je-li mezi nimi někdo, kdo o penězích ví a požádá tatínka, aby je ukázal, přinese tatínek papírový pytlík na deset kilogramů zboží, páni se vesele prohrabují v tisícovkách, stovkách a padesátikorunách Hanelina věna, smějí se a tatínek se ze zdvořilosti smutně usmívá také.

Vidí-li člověk celý den kolem sebe jen kuchyni a pokoje s rozestlanými postelemi, jen dvůr s rozťapkaným blátem od drůbeže, s kravami, jak se ráno vyhánějí a večer se samy vracejí, s koněm, před nímž se otvírají vrata, má-li před okny jen zahradu, kde se na šňůrách mezi zmrzačenými jabloněmi suší prádlo, a když se chce rozhlédnouti alespoň o kousek dále, odrazí-li se jeho pohled od vysokých hor po obou stranách údolí, velmi se diví, jak krátká je doba mezi "Gite voch!" a "Git šábes!" mezi chůzí do mikve a příští, mezi Jom kipurem a Raše šone.
Ta léta ubíhala úprkem.
Dědeček byl již dávno mrtev.
Tatínek, prodav dva z mlýnků a kus pole, vybavil Etelku a s velkou slávou ji provdal do Košic.
Zanedlouho prohrál dva procesy proti Fuxovům a krátce potom třetí. Útraty byly strašlivé, maminka lomila rukama a tatínek musil prodat třetí mlýn a část pozemků.
Pak, když Hanele dorůstala, vdával do Mukačeva Bálinku. Švagrův otec byl zlý člověk, také švagr se choval nestoudně, a třebaže si s Bálinkou dobře žijí a mají krásné děti, maminka mu to nezapomněla dodnes. Vydírali, dvakrát hrozili, že zruší zasnoubení, a tatínek nakonec dal, co požadovali. Prodal zas pozemky, a protože se všech zbavovati nechtěl, zadlužil se. Snad to bylo trochu i navzdory Fuxovům. Neboť jejich malé, tlusté holky nikdo nechtěl, za Surou, která již nemá daleko do staropanenství, vodí šadchenové ženichy na obhlídku marně, a věru už jen jedinou pýchou Haneliných rodičů je, že své krásné dcery dobře vdávají.
A pak, pak se stalo to největší neštěstí.
Tatínek prohrál svůj velký, poslední a nejdražší proces proti Fuxovům. To již nebyly dědečkovy doby a teď už měl více svědků bohatý pan Salamon Fux. Tou chvílí se stal z tatínka žebrák.
Když byl oběma stranám doručen písemný rozsudek poslední instance, ustrojilo se všech pět malých, tlustých Fuxových děvčat do svých nejlepších oděvů, třiadvacetiletá Céza a jednadvacetiletá Laj a měly bílé batistové šaty, Céza šerpu višňovou, Laja zelenou, nejstarší Sura si přesto, že byl červenec, oblékla astrachanový kožich vpředu rozevřený, napudrovaly se, načervenily si do srdíček rty, navěsily na sebe všechny šperky své i matčiny, prsteny, náramky, brože, Suře bylo pod kožichem vidět zlatý řetěz od krku až k pasu - a šly na procházku před Šafarův krám. Po pusté polanské ulici všedního dne čtyři sta kroků tam a čtyři sta kroků zpět, bavily se spolu, vesele se smály, ale na Šafarův dům ani nepohlédly. Jen jejich bratr Benci zůstal před krámem vždy o dva kroky pozadu, zastavil se, obrátil se k Šafarovům čelem a na prsty pronikavě hvízdl. Pomalu tak přešly čtyřikrát nebo pětkrát a odpluly domů, zanechavše tam jen Benciho, který se s rozkročenýma nohama pokoušel před krámem zahvízdati na dva prsty dokonce celou písničku.
Maminka, stařena a za poslední léta už jen stín, brala v kuchyni bezmyšlenkovitě věci a hned je zas odkládala. Vzadu v pokoji plakala u okna Hanele. A viděla, jak po zahradě prudce pobíhá tatínek a jak zeleň stromového listí činí jeho obličej ještě zsinalejším.
Od těch dob šlo vše dolů; stále a rychle.
Salamon Fux se stal důvěrníkem nových úřadů, pracuje s nimi a bude pro ně dělati volby; dostal trafiku, všechny koncese, vystavěl si dům s velkým obchodem a ne už s krčmou, nýbrž s hostincem, kde vysedávají četníci, respicienti, zřízenci lesní správy a páni, když přijdou z města. A Rusíni si zřídili konzumní družstvo a krčmu: "Svůj k svému!" K Šafarovům nejde už ani ten, komu nechtějí u Fuxů nebo v konzumu počkat, protože ví, že tatínek na úvěr dáti nemůže. Většina zásuvek a přihrádek v tatínkově krámě je prázdná, stojí tu jediný pytlík s dobytčí solí, jediná zaprášená krabice nejlacinějšího cukroví, v koutě se válí hromádka zrezivělých řetězů, na stěně visí plechový kbelík také v domácnosti používaný, a na regálu s půldruhým štůčkem látky a s pěti červenými šátky je přibita cedulka: "Majetek fy Herškovič & Löbl, Mukačevo". Všechno dohromady bys to koupil za několik dvacetikorun. S bohatstvím zmizela také čest, a přijede-li sem někdy rabi, laskavý a přátelský rabi, který kdysi tak otcovsky hladíval Hanele po vláscích, vystupuje také u Fuxů.
Aby košická sestra zachránila rodičům holé živobytí, dala přepsati zadlužený dům s posledním zbytkem pole na své jméno, a kráva v chlévě, už jediná, drůbež na dvoře a dva stříbrné šábesové svícny jsou alespoň formálně vlastnictvím sestry mukačevské. To je ochrana proti exekutorům. Tatínek je chudým chalupníkem, bydlícím ve velkém, chátrajícím domě.
Hanele je děvečkou, kuchařkou, pradlenou, švadlenou, vstává o půl čtvrté vyhánět na pastvu krávu a husy, v osm hodin po dojení může jít spát.
Životním účelem židovské ženy jest míti syny, z nichž jeden může býti Mesiáš. Hanelina maminka úkol nesplnila. Splní jej Hanele? Fuxovi zkřesanci nepodaření, sražení, nechutní, s chlupatými nosy, s mastnýma očima a potivýma rukama, protivné, zlé opice s nosy jako bambule, nenajdou-li nikoho, kdo by se hodil do jejich šlechty (a nenajdou! a nenajdou!!), pomohou po svých třiceti letech Salamonovými penězi alespoň nějakému chudákovi. Ale kdo si vezme ji, Hanele? Když takové myšlenky člověka v noci vyděsí ze spaní a dědečkovy mlýny najednou zaklapají, zaryl by nejraději hlavu do podušek a plakal lítostí a hněvem. Ano: kdo se přižení do krčmy, kde nikdo nic nepije, do krámu, kde nikdo nic nekupuje, a na dům, který je švagrův? Může si vzíti někoho ze zdejších hochů, kteří ničím nejsou, nikdy ničím nebudou a nevědí, co budou zítra jíst? Nebo se stane zázrak? Hanele pláče, ale je jí sedmnáct let a v zázraky ještě věří.
V šábesové odpoledne, není-li příliš ošklivo, berou na sebe polanské židovské dívky vše, co mají nejhezčího, chlapci se oblékají do dobrých šatů a promenují údolní silnicí půl kilometru k myslivně a zpět. Dívky v skupinkách, hoši v skupinkách, a když se potkají, usmívají se na sebe a koketují spolu. Je to jediná polanská zábava. S Hanele koketoval Šlojme Kaců. Líbil se jí. Měl hezké zuby, vesele se smál a pěkně šatil.
Jednou, když se podvečer vrátila z pastvy kráva (Brynduša byla chytrá, chodívala sama a před vraty dávala zvoncem znamení, aby jí otevřeli) a Hanele šla do chléva, aby ji podojila, přišel za ní Šlojme. Obrátila se ze stoličky u kravského vemene. Usmíval se na ni ode dveří.
"Jdeš mi odtud! Stíníš!" křikla na něho.
Zašel dovnitř.
Vypravoval veselé věci, smál se, ona s ním, a bylo to docela hezké. Bylo šero, Brynduša teple voněla a mléko zurčelo do pěny v dřevěném dojáčku. Pojednou se k ní Šlojme sklonil a dal jí hubičku. Začervenala se až do kořínků vlasů.
"Počkej...! Povím to mamince!"
Příští dny na ni čekával časně ráno, ještě za studeného šera, když vyháněla husy a krávu. A chodil si do krámu něco kupovat.
Hanele neřekla mamince pranic. Ale maminka něco vytušila. Od těch dob vyháněla krávu sama, dozírala na dojem, Šlojmovi prodávala zápalky nebo kousek mýdla ona a o šábese chodila na procházku s Hanele. Šlojme? Šlojme Kaců? Který se jen proto může tak hezky šatit, že jeho chromý otec jezdí v létě s rabínským doporučením do Prahy, Brna a do Bratislavy žebrat? Fuj!
Jednou ji pozvala do Košic sestra: na svatbu příbuzné svého muže. Etelka vzala do domu švadlenu, prohlédly si mnoho čísel módního žurnálu a ušily Hanele šaty: etamínové, krásné a nadýchnuté. Na svatbě se Hanele velmi líbila. Mnoho tančila a mladí lidé jí říkali, že má překrásné oči. Ale ne více. Etelčin muž míval s polanským domem starosti, v kavárně mnoho hubovával a všichni věděli, kdo polanský Šafar je. Za čtrnáct dní se Hanele vrátila domů... Kam s tím, maminko?
Čtyři jsou mrtvi již za živa: chudý, slepý, malomocný a bezdětný. Zdá se, že Hanele bude mrtva dvakrát.

Jest ještě něco horšího než zraditi Boha Izraele a přestoupit k jinému náboženství?
Jest.
Znáte přece poučnou talmudskou povídku Pinchesa Jakuboviče o rabim na rozcestí!
Šel moudrý rabi cestou. Dohonil ho na voze muž gój a vyzval ho, aby si přisedl. Jeli v dobré vůli spolu, až dospěli na rozcestí. A tam visel ten, nu ten na tom dřevě, však už víte, jak bývá na rozcestích. Gój nepozdravil. "Proč jsi nesmekl klobouk?" otázal se za chvíli rabi. "Proč bych smekal?" zasmál se muž. "V nic nevěřím." "Pak zastav, prosím, a já slezu," řekl rabi. "Mohl jsem jeti s člověkem jiného náboženství, ale s člověkem bez víry se cestovati bojím, poněvadž ten jest schopen všeho."
Žel! Do Polany přišly takové doby, že krásné povídky Pinchesa Jakuboviče nechtěl už nikdo poslouchati. Do Polany proniklo nevěrectví...
Pro Boha, odkud? Těžko říci. Jen poslední jeho stanici známe, odkud konečně našlo cestu do Polany.
Bylo to Mukačevo. A jeho nevěrecké hebrejské gymnázium. To nevěrectví se jmenovalo sionismus.
Trvá vždy dlouho, než vlny, jimiž se přenáší lidské myšlení, jedno, zda zrakové, sluchové, elektrické, radiové nebo ty, které ještě neznáme, se dostanou až sem, do žlebu v horských pralesích, kam kdysi kohosi napadlo v dlani uložiti Polanu. Stokrát, tisíckrát se na své cestě na nepravém úbočí Karpat odrazí, proudí zpět, zas útočí a nějakým údolím sem konečně najdou cestu přec. Ale co záleží na trošce času v goletu, kde se jen čeká na Mesiáše? A kde vše ostatní jest jen vyplňováním dnů a měsíců?
Zaslíbená země otců, dva tisíce let vzpomínaná každodenními obřady, sty pohyby a tisícerými slovy modliteb, po každém šábesu připamatovávaná čicháním k své vůni v zazátkované lahvičce, lákala. A lákaly hrozny ze země kananejské, z nichž každý jednotlivý musí na toporu nésti dva muži.
"Nešťastný národe izraelský!" volali rabíni. "Opět jest blud v tvém prostředku? Zapomněl jsi na přísahu, jíž tě Hospodin zapřisáhl, posílaje tě do goletu? Aby ses nikdy nepokoušel návrat do země zaslíbené si vymoci, nýbrž sečkal, až ti pošle Mesiáše, který tě tam uvede?! Ale ti, kdož tě chtějí vésti do Palestiny, činí z národa vyvoleného národ jako jeden z mnohých, vyzývajíce hněv Hospodinův a nové záští národů proti nám.
Nešťastný lide izraelský! Opět stojí v tvém prostředku nová modla a nové zlaté tele: lživá věda. Jen tvrďte, že jest země kulatá a že se točí, jen věřte, že povstal člověk ze zvířete a že jest svět starší než náš letopočet. Blázni! Nechte si svá číslíčka, nezajímají nás, a s vašimi důkazy nedisputujeme. Protože víme, že ve vaší vědě jest pravda každé století jiná, že není pravda dnes, co byla pravda včera, a co je pravda dnes, nebude zítra. Protože víme, že nevěrečtí národové, nemajíce jiného prostředku, cestou vědy hledají to, co nám bylo zjeveno již před tisíciletími, a že jejich věda, je-li pravá, nemůže po bloudění a omylech a nových blouděních nezjistiti to, co víme již dávno i bez ní: Bůh! Bůh! Bůh! Jeho jméno budiž pochváleno!
Hlásáte zachování národa, a při tom si stříháte pejzy, holíte se, jíte nečisté věci a tvrdíte, že jest sobota jako dny ostatní. Blázni! Zapomněli jste, že Hospodin národy mnohem větší než národ izraelský (kde jsou Babyloňané, kde Římané?) rozprášil jako písek v poušti a shladil z tváře země, zatímco my žijeme právě proto, že jsme zachovávali přikázání, jimiž nás Pán odlišil od národů ostatních?
Odejděte z prostředka našeho! Buďtež prokleti! Studnice vaše ať vyschnou a ženy vaše nechť zůstanou neplodné!"
Ale takovéhle myšlenky polanské ještě vůbec nenapadly. Začalo to vůbec nevážně a spíše jako žert.
Stalo se, že se kdesi až v Čerenině roznemohl bratr ševce Lejba Abrahamoviče, téhož, který o šábesových večerech hlasem tak náramným zpíval: "Rititi! Tárára! Pojď, příteli můj, vstříc nevěstě!" Bratr Lejba Abrahamoviče byl také švec. Když ho v červenci odvezli do nemocnice, jel Lejb na nějaký čas pracovati za něho, Polana zatím počká a bratrovu rodinu v době neštěstí na holičkách nechati nelze. Gemilut chasadim. V Čerenině žil bohatý kupec a krčmář Zelig Volf, ten měl dvanáct dětí, s ním, ženou a sestrami jeho ženy jich bylo celkem šestnáct, a všichni nosili boty. To už člověk může děkovat Bohu, má-li takové zákazníky! Zelig Volf si najal Lejba Abrahamoviče, aby mu k podzimu pro rodinu spravil obuv a našil nové. Vyprázdnil na dvoře kolničku, z krámu mu vydal kůže, štětiny a floky, do kouta mu složil kopec starých bot, Lejb si od bratra přinesl nářadí a ševcoval. Zelig Volf měl syna Herše, septimána mukačevského gymnázia. Ten na prahu kolničky vysedával celé půldny a s Lejbem Abrahamovičem se bavil. Snad proto, že ho sem otec posílal na ševce dozírat, snad že se o prázdninách nudil, nebo že se mu chtělo pochlubit se, co všechno zná. Vykládal Abrahamovičovi o světě, o vědách, o sionismu a socialismu, předčítal mu z novin a ukazoval mu v knížkách obrázky. Ano, kdyby to vykládal gój, ti věří všelijakým nesmyslům, ale Žid, který studuje v Mukačevě na doktora?! Před Lejbem Abrahamovičem chtivým vědění se otvíraly obzory nikdy netušené a on se do nich vrhal zuřivě a zavile jako šílený mořeplavec. V kolničce se mnoho debatovalo a málo pracovalo. "No, no! Přetrhni se pro kapitalistu!" říkával Herš. Tak ševce nadobro zvrtačil.
A takhle popletený přijel v srpnu, když se bratr vrátil z nemocnice, do Polany. A začal mluvit všelijaké nesmysly. Jako že je země kulatá a že se točí. Lejb Abrahamovič byl celý štětinatý, jeho široký, nazrzlý plnovous rostl už od očí, vlasů měl, že by stačily pro tři, a když na ulici před svou chýší vykládal smějícím se Židům novou vědu, celý lví obličej se mu vášní ježil a oči mu hořely. A když se Židé smáli ještě více ("Copak by, pitomče, nespadly domy?"), vrhal se zběsile do chýše a zas se objevoval s utěrákem a hrníčkem vody. Bral oba cípy utěráku mezi prsty, na spodní jeho ohyb kladl hrníček a teď tím vším divoce roztáčel na důkaz, že by domy spadnout nemusily. Židé se prohýbali smíchy.
Stařec Mordechaj Jid Fajnermann na ty potrhlosti nehleděl tak žertovně. Jednou v zšeřené modlitebně, všedního dne po předvečerní modlitbě marivu, si pozval Lejba do kouta. A házeje mu dlouhým ukazováčkem do prsou, pomalu a přísně řekl: "Vykládáš po vsi nesmysly. Lidé se ti smějí. Já ne. Protože takhle počíná každý rozkol v Židovstvu. Varuji tě. Nepřestaneš-li, musí zakročiti obec a zakročí rabín. Pamatuj si to!"
Obrátil se a důstojný a svatý zase vplul do šera modlitebny.
Ale Lejb Abrahamovič byl za nově poznanou pravdu odhodlán dáti život. Bůhví, proč jsou to právě ševci, kdož jsou zrovna posedlí na revoluční myšlenky, nikdo to ještě neprozkoumal, ale snad to nějak souvisí s jejich řemeslem, s vůní kůže a s jejich statečným mužstvím. Lejb Abrahamovič si chodil do Čereniny pro novou moudrost. Hned po šábesu, každou neděli ještě před rozedněním, se rozbíhal údolní silnicí třicet kilometrů tam, třicet zpět a vracel se pozdě v noci domů, jen aby si mohl pohovořiti s Herškem a zbaviti duši těžkých problémů, které ho po celý týden mučily: "Od čeho bylo světlo, které Bůh učinil prvního dne, když slunce a měsíc stvořil teprve pátého?" Nebo: "Kdyby se zeměkoulí provrtala velká díra a do té díry kdyby se hodilo ševcovské kladívko, spadlo by až na druhou stranu, nebo by se ve středu zastavilo a zůstalo by tam uprostřed čistého vzduchu trčet?" Ale Lejbovy otázky se dotýkaly i samých základů filozofie a nedovedl na ně odpověděti ani vševědoucí Herš: "Říkal jsi, že za vesmírem už není nic. Ale co je to nic? Je tam tma? Ale tma je přece něco!" Ostatně všechny rozhovory končívaly politikou a tou nabit se Abrahamovič vracíval v neděli v noci domů. A do jeho polanské ševcárny začali chodit na besedu lidé: kovář Srul Nachamkes, mladý Eizigovič, Moško Mendlovič, elegantní Šlojme Kac. Lejb Abrahamovič vykládal rozumy. Začal mluvit o chudých a bohatých. O tom, proč mají mít Fuxovi všechno, a ostatní nic. O sionismu. O kolonizování Palestiny. O bratrství a novém životě.
"A je skutečně pravda, že je země kulatá?"
"Jsou na to přec důkazy!"
"Gójské!"
"Ne, židovské taky!"
Lejb Abrahamovič! Potrhlý švec, amhorec, člověk neučený, bez vážnosti, o kterého se dříve nikdo nestaral! Co to z čista jasna vjelo do prtáka, že se nebojí moudrosti Mordechaje Jida Fajnermanna, svatosti Pinchesa Jakuboviče a moci Salamona Fuxa? Má snad v obci nastati rozkol pro Lejba Abrahamoviče?
Nastal.
Jednou v neděli v Čerenině se Herš Volf v náhlém vnuknutí rozesmál a plácl se do dlaní: "Počkej! Zapřáhnu si tátův kočárek, než bude konec prázdnin, objedu několik kamarádů a uspořádáme v té vaší plesnivé vesnici sionistickou schůzi. Rozneseme Polanu na kopytech. To bude psina, Abrahamoviči!"
Jednoho dne přijeli, bylo jich šest, Herška Volf s nimi, a byli to chalucové, socialističtí sionisté. Odpoledne uspořádali schůzi. Blízko mikve, tam, kde se potok vlévá do říčky a kde je na ostrohu velká plocha oblázků a valounů, jak je naplavují jarní povodně.
Přišla skoro celá židovská Polana. Řemeslníci, nádeníci, povozníci, dřevorubci, zemědělci, kramáři, žebráci (a často všechny ty živnosti v jedné osobě), s pejzy i bez nich, v kaftanech i občanských šatech nebo jen v jejich hadrech, příslušníci čtyřiceti osmi rodin s talisy, k několika rodinám vdovím nehledě. S ženami i dětmi. Chumelili se na prostranství, stáli na lávce přes potok a na cestě. Uličníci tu povykovali a Riva Kahanů a Benci Fuxů se za ohromného hlaholu diváků snažili jeden druhého strčit do potoka.
Mordechaj Jid Fajnermann ani Pinches Jakubovič tu nebyli. Nepřišel ani Josef Šafar a Salamon Fux. Ale Fuxovy dcery promenovaly po cestě a Sura se usmívala svým kyselosladkým úsměvem. Hanele chodila s Rifkou Eizigovičovou a s Mašele Herškovičovou, kolem nich byli studenti se Šlojmem Kacem, žertovali, a Hanele byla ráda, že se může smát, zrovna když potkává Fuxovy holky.
"Tak co, slečno, s krásnýma očima," řekl jeden ze studentů, "pojedete s námi do Palestiny?"
"Myslíte, že bych nejela? Hned bych jela!" odpověděla Hanele.
"Jela bys opravdu?" otázal se Šlojme Kac a hleděl Hanele do tváře déle, než se slušelo.
Pak mladý Eizigovič přivlekl stůl, na který se podle všech pravidel tělocviku vyšvihl nejstarší ze studentů, lidé seběhli z cesty dolů a tábor se počal.
Student mluvil. Začal s úsměvem, kamarádsky, vmlouvaje se tak v přízeň posluchačů, a u těch, kdo nebyli zaujati již předem, se mu dařilo. Sledovali ho napjatě. Dávali pokoj a poslouchali i uličníci s Bencim a Rivou, celým mokrým, neboť Bencimu se nakonec přec jen podařilo strčiti ho do vody. Řečník mluvil o jednotě všech Židů. O jejich utrpení a pronásledování v galutu. Líčil barvitě bídu právě těchto krajů, nezaměstnanost, chudobu, hlad, velkou úmrtnost dětí i dospělých. Posluchači s dojetím chápali, že mluví o každém jednotlivci z nich zvláště. Oni, kteří nikdy neslyšeli řečníka kromě potulných kazatelů a žáků rabínských škol, byli vzrušeni, a nějaká matka, jíž se týkala zmínka o úmrtnosti dětí, se rozplakala. Ale trpíme všichni stejně? zvýšil řečník hlas. Ne! zahřměl. Jako všechny národy, tak se také dělí národ židovský: na bohaté a na chudé. Židovští chudí trpí dvojí bolestí: svým židovstvím a svou bídou. Bohatým je dobře i v galutu, ti po změně netouží a žádného východiska nepotřebují. Neboť jejich poslání je stejné jako všech boháčů ostatních: vykořisťovat chudé. Vykořisťovat jejich práci, odírat je zdražováním...
Dva kroky za okrajem vnějšího kruhu posluchačů stály dcery Salamona Fuxa. Vedle Sury se postavil Bajnyš Zisovič. Ten, snad pro příbuzenství s Fuxovými, byť vzdálené, snad pro dluh, který tam měl zaplatit, zaujal na dnešním táboru stanovisko reakce a zaujatosti předem.
"Zeptej se ho, Bajnyši, jestli se svět opravdu točí?!" řekla Sura.
A Bajnyš už křičel: "Hej ty, Moško, nebo jak se jmenuješ, je to pravda, že se svět točí?"
Část posluchačů, vzpomínajíc na Abrahamovičovo čarování s utěrákem a hrníčkem, se rozesmála. Ale většina byla nepříjemně vyrušena. Lejbovi Abrahamoviči se rozježil vous, zablýskaly oči a hnal se od stolku. Ale studenti ho drželi.
Řečník se napřímil, hodil proti Bajnyšovi ukazovákem a pateticky volal: "A přece se točí!"
Sám se tomu plagiátu dal do smíchu, nad vtipem se rozesmáli studenti a za chvíli se na prostranství u potoka smálo všechno.
Ale vyrušený řečník se musil vrátit, aby si dobře připravil to, proč sem přišel: k bohatým, kteří si nepřejí změnu a nepotřebují východiska. "Ale pro chudé a utištěné východisko jest!" zvolal a odmlčel se, aby posluchačům popřál kdy připraviti se na slovo, které přijde. "Ano, jest východisko: Sionismus!" Mluvil o něm. O Palestině. O nové vlasti. O rovnosti práce a života. O zemi byť ne bohatství, přec dostatku práce pro všechny a blahobytu pro všechny. O zemi svobody! Činil tak slovy nadšenými, s planoucíma očima a gesty vášnivými, rozohňuje sám sebe i posluchače.
"Ty, Bajnyši," řekla tiše Sura, "až odejdeme, zeptej se ho, jí-li vepřové maso!"

***