Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek z knihy Žalář nejtemnější

Příběh tetičky Emy

Patrně!
Toto slůvko bylo zlým objevem onoho dne.
Není již jistoty nikde a "patrně" jest jeho vládcem navždycky.
Ale nepřehání bolestínsky význam toho slovíčka a není "patrně" údělem života všech lidí? Snad, ano, patrně, ale přece ne do té míry jako života jeho, slepcova.
Vzpomíná na svou úřednickou činnost.
Osvojil si během ní jistou znalost lidí. S kolika jich se to denně setkával v bíle klenuté kanceláři okresního hejtmanství se starosvětskými koženými křesly před důkladnými psacími stoly a s regály vonícími papírovým zápachem kopuletých listin? Chodili sem vyjednavači, žalobníci a obžalovaní, žadatelé a prosebníci, o kterých většinou věděl tak málo nebo nevěděl o nich vůbec nic, a kteří sem nepřicházeli odkrývat ledví, nýbrž vyřizovat si své věci. Jsou zaujati pouze jimi a snaží se mluvit jen to a tvářit se jen tak, aby co nejvíce prospěli jim. Držení těla jest uctivé, tok řeči zdvořilý a v očích jediná pokorná otázka. Všichni šidí, i tenkrát, mluví-li pravdu. Och, velcí šibalové jsou lidé! Mnohdy za to ani nemohou. Ale najednou, bůhvíjak, někdy čirou náhodou, někdy tím, že jste jemňounce a jen tak mimochodem zavadili o pravou strunku, kmitne těmto dobrým či zlým, úmyslným nebo neúmyslným šibalům cosi v očích, cosi se jim mihne v koutku nosu, hoj, skočte po tom, držte a nepouštějte, to bylo kousek pravdy, co se tu blesklo. Sečtěte ji s výrazem obličeje svého člověka, s jeho hlasem, s jeho pohyby a dospěli jste k čemusi, co jest o něco málo více než pouhé "patrně". A vše ostatní? Obsah řeči, činy? Ne, to již není pranic. Lidé mnoho lžou slovy a ještě více skutky, poněvadž jimi klamou i sebe.
O tuto rozkoš chytati očima záblesky pravdy byl nyní komisař Mach navždy připraven. Ano, zbyl mu sluch, který se slepotou zbystřil a je snad schopen ještě dalšího vývoje, ale to je jen nepatrná část bohatství, které kdysi míval. A oné jemnosti hmatu, vlastní slepcům od narození, jimž přešla část zrakové bystrosti do hrotů prstů, té již nenabude, to mu bylo jasné. Zbylo mnohem, mnohem menší "patrně" pravdy, než kdysi míval. A to jest asi z hlavních bolestí osleplých, jako zchudnutí horší chudoby. Slepí od narození toto bohatství nikdy neztratili.
Ale bylo by přesto omylem tvrdit, že osleplému není možno žít. Síla života je velká. To si komisař Mach znova a opět uvědomoval. Snad... Snad by se chtělo žít dokonce za podmínek ještě horších!
Kdysi, dokud byl ještě zdráv, slyšel vypravovat o mladém, inteligentním muži, který v téže nemoci zároveň oslepl i ohluchl. Hrozné! Nešťastnému zbyl jako jediné pojítko se světem jen cit. Příbuzní mu psávali prstem do dlaně nebo na tvář, co mu chtěli sdělit. Prosíval prý přátele o revolver nebo o jed a rodiče ho musili střežit, aby se nevrhl z okna. Tak alespoň vypravoval komisaři člověk, který mladého muže znával. Ale je to pravda všechno? Není jen pověstí ta věc s revolverem a jedem, nebo jen pochopitelnou ostatně afektací nemocného? Komisař Mach myslí mnoho na hluchého slepce. Experimentuje s tím dokonce.
Za letního odpůldne sedí s Andulou v Grobově zahradě. Sedí na lavičce v plném slunci, poslouchá šumění stromů a cvrlikání ptactva, nechává kolem uší míjeti letní život.
"Dojděte mi pro doutník, Andulo!"
Chce být sám.
Když Andula odchází, opírá nenápadně lokte o kolena a vtlačuje si ukazováky do uší; pevně, aby k němu nepronikl ani jediný zvuk. A pozoruje.
Dýchá dlouhými doušky vzduch. Krásný kořenný vzduch a s ním všechnu silnou vůni dozrávajícího léta. Sluneční paprsky ho hladí po obnažené hlavě a čele, pohrávají si s jeho prsty a lechtají ho na zápěstí. Vdechuje dlouze a rozkošnicky a myslí si: Nestojí již pro tento okamžik za to žít?
Ale což jsou jen radosti zbylých tří smyslů? Což není vnitřního života, nemá v duši ohromné bohatství nastřádané za třicet šest let, z něhož možno nyní brát a dlouho žít? Kam chce? Chce znova prožít svou cestu k měkkému slunci severských fjordů? Nebo chce snad zajít mezi sloupoví starého Říma a účastnit se s Catillinou povstání proti senátorským nepravostem nebo s Caesarovými legiemi výpravy do Zaalpské Gallie? Chce být svědkem a účastníkem Valdštejnova vzrůstu a pádu? Nebo půjde dále: do žárů, v kterých uzrávala země, do ohnivého bahna tvořících se velehor a do hloubek jeskyní, kde se rodily krystaly?
Ne, nepůjde dnes tak daleko. Půjde domů. K tatínkovi a mamince, k sobě, když byl šestiletým hochem.
Hle! Maminka šuká v modrém pokoji, v tom světlém modrém pokoji s úzkými lesklými lištami na starosvětském nábytku, s obrazy dědečka a babičky nad pohovkou a se zářícím skleníkem, v němž je uloženo sta nepřístupných mu pokladů. Maminka v domácím úboru přechází od okna k oknu, v ruce má bílou plechovou konvičku s dlouhým hrdélkem, poodhrnuje krajkové záclony a zalévá fuchsie se směšnými běločervenými květy, žluté růže a mučenku, jejíž pouhé tajemné jméno ho naplňuje divným pocitem. A pomalu se otvírají dokořán dveře a jimi vážně a důstojně vchází tatínek, pan notář. Jde z kanceláře. Obláčky dýmu se nesou ode dveří a modrý pokoj zavoněl jeho britanikem.

***

Komisař Mach si vzpomíná na tetičku Emu. Mírný úsměv již neopouští jeho tváře.
"Ona byla stará slečna divná," dodává Andula za chvíli, když komisař neodpovídá, "ale byla hodná... Či co chtěli vědět?" "Nic, jen to." Ale pak se přece ještě ptá: "Jakže se jmenovaly ty její kočky?"
"A, to je už neměla. To když si tenkráte vymyslila, že nic nebude jíst, tak je od té doby už k sobě nepustila. Ty se nařvaly, potvory, a naškrabaly na její dveře. Té jedné říkala Katrmúr a té trojbarevné Snurolína."
"Ano, ano.
Tetička Ema! Zvláštní žena! Takový divný vzdor v ní byl proti osudu a celému světu...! Vzdor...? Ne, to není pravé slovo, vzdor zní v češtině příliš vážně
a těžce, ale takový truc, takový divný truc!
Jak horoucně miloval tetičku Emu! Žila u jeho rodičů od svého pětapadesátého do osmdesátého roku a znal ji už jen jako starou, bělovlasou paní. Ale o jejím mládí se v příbuzenstvu mnoho vypravovalo. Tetička Ema byla matčina sestra. Byly vojenské děti, komisařův dědeček byl plukovníkem. Maminka byla nejmladší z mnoha dcer, ona nejstarší a pamatovala ještě plnou slávu důstojnického domu. Prorokovali jí velkou budoucnost. Byla krásná, uváděla společnost v nadšení vzděláním a veršíky, které v německých rodinných časopisech uveřejňovala, a v úžas divokými jezdeckými kousky a osvícenstvím tak nebezpečným, že ji podezřívali z tajného svobodného zednářství. Byla zbožňována. Tvrdilo se, že se výborně vdá. Ale tehdy ji potkalo první velké neštěstí. Bylo to opravdu neštěstí? Stačí, že to bylo neštěstím tetičce Emě. Při skoku na koně si porušila ústrojenství, které je vnějším znakem panenství - a bylo rozhodnuto o životě. Odešla ze společnosti a rodičům prohlásila, že se nikdy nevdá. Nikdo nechápal proč, o jejím odchodu zbyly jen legendy a teprve po letech se svěřila jedné ze sester: "Nesnesla bych, aby mne někdo podezříval." Jak komické! myslí si komisař Mach. A jaký nesmysl! Ale nevrátila se. Děd plukovník za několik let zemřel a rodinná sláva hasla, až uhasla. "Důstojnická vdova je jako zhroucený kříž, přijde pes a pomočí jej," říkávala při občasných návštěvách kysele babička a dívala se želvovým lorňonem na své plebejské zetě trochu svrchu. Dcery se vdaly naprosto ne podle svých mladistvých snů, stárly, měly děti. Také tetička Ema stárla. Jezdila po rodinách sester a děti jim vychovávala. Chlapce provedla kvartou, děvčata vyučila základům piana, franštině a německé literatuře, dobrému tónu, troše přírodopisu a rakouským vlasteneckým dějinám a co již tak dívky z řádných měšťanských rodin mají znát. Tehdy po letech se vrátila sláva jejího mládí. Byla zase milována. A zase milovala. Ale jen potud, dokud byla dětem vším. Jak děti dospívaly a ona poznala, že jim počíná být již jen něčím, byl konec. Odjela s laskavým úsměvem na rtech a již se nikdy nevrátila, nikdy se nezeptala, na osudy Aninčiny, Pepovy, Viktorovy, pro které deset let žila, a nikdy neodpověděla na jejich listy plné přítulnosti a proseb. Nedovedla jim již být vším, pozbyla tedy na ně práva. Taková byla tetička Ema. Milovala ptáčky zpěváčky. Její pokoj býval samá klec a komisař Mach se z dětství živě pamatuje na stěny ověšené zelenými klecemi, v kterých hopkovali, zpívali a cvrlikali drozdi a kosi, čížkové, černohlávkové a stehlíci, pamatuje na piplavou péči o ně a na výpravy za mravenčími vajíčky. Ale jednoho jitra našla tetička Ema v kleci umrlého čížka. Když pátrala po příčině jeho smrti, viděla, že mu zapomněla dát do misky vodu a že pták zemřel žízní. V téže chvíli zotvírala okna pokoje a zotvírala i dvířka klecí. Ptáci se rozletěli do širého světa. Tetička Ema ztratila svou nedbalostí na ně právo. Tehdy bydlila již v domácnosti jeho rodičů. Přestěhovala se tam trvale po druhé své životní nehodě. Při vaření na sebe převrhla lihový kahanec a těžce se popálila na nohou. Uzdravila se po dlouhé nemoci, ale nikdy se již nepostavila. Belhala se na špičce jediné nohy o berlích.
Tak ji měl v duši komisař Mach. Bělovlasou stařenku s laskavým úsměvem, zabořenou do velkého koženého křesla, o jehož lenoch se opíraly připravené berličky; maličkou a ubohou, hopkující za dřevěných nárazů svých berlí po podlaze pokoje a dolů a nahoru po schodech.
Jak miloval tetičku Emu! Vstal a ještě před snídaní běžel k tetičce Emě. Přišel v poledne ze školy a první jeho cesta byla k ní. Položil po obědě vidličku a do jejího pokoje! Co krásných věcí mu navypravovala! Čemu ho hravě naučila! Jak mu rozuměla! Nikdy by se byl ani kamarádům, ani rodičům nesvěřil s tím, s čím se svěřoval jí. Dovedla s touž vážností ukrýt přede všemi výkres, který maloval na blahopřání k tatínkovu svátku, jako plán jeho budoucí cesty k severní točně, kterou objeví. A pro obojí mu dala, mnoho neocenitelných rad. Když pak byl do krajského města poslán do primy gymnasia, psávala mu téměř denně listy na mnoha a mnoha stránkách a nešťastným byl pro něho den, kdy psaní nepřišlo. Prázdniny s ní patří k nejkrásnějším vzpomínkám jeho dětství. Letmý polibek otci a matce, a k tetičce! Čekala na něho již v pokoji právě uklizeném, za stolem s čistou pokrývkou, a bylo-li léto, s květinami ve váze; věděla vždy, zpozdil-li se vlak o pět minut. Uměla latinsky, i trochu řecky, a aby poznala, jeho milované autory Jiráska a Třebízského, naučila se čísti také česky. Dlouhé hodiny spolu rozmlouvali a přeli se o národnostních otázkách, o kacířství Husově, o Královédvorském a Zelenohorském rukopisu, o významu Goethově a Václava Beneše Třebízského a o tom, zda je starší kultura česká či německá; ona, cítěním Němka, s ním, jedenáctiletým českým radikálem, který na důkazy vzdělané stařeny měl jen svoji vášeň a červeň rozpálených tváří. Snad právě tento dětský žár teta milovala a snad to byl jen dobře sehraný žert od ní, co tehdy považoval za krvavou vážnost. "Emina poslední láska," říkala maminka a tatínek, zřejmě poučený maminkou, která někdy za dveřmi tajně poslouchávala, ho při obědě povzbuzoval, zatímco mu koutky rtů trhal úsměv: "Ty se tetičce nedej a řekni jí, že je vědecky nezvratně dokázáno, že Germáni ještě chroustali po lesích žaludy, kdy my jsme již dávno jedli makové koláče." V těch dobách tetička Ema ze svého pokoje již vůbec nevycházela. Ani do zahrady ne. Proč? Bývaly to jedny z nejhezčích dnů, když spolu chodívali do zahrady, když ho učívala milovat přírodu, ukazovala., upozorňovala a zasvěcovala ho do tajemství slunce, květů a hmyzů. Posledně byli spolu venku v jarní den, plný jasu, kdy se zahrada takřka přes noc rozzářila květy a barvami. Vrátila se nahoru do pokoje zamlklá. A když druhého dne pro ni přišel, aby ji doprovodil ze schodů, odepřela sejíti. Teprve za několik dní matka vypravovala, co jí tetička Ema odpověděla na otázku, proč nevychází: "Ošklivý člověk nemá práva hyzdit přírodu." Plakal tenkrát u oběda, když to maminka říkala, a nemohl se dočkat konce jídla, aby směl k tetičce. Když vstoupil, viděl ji milou a krásnou ztráceti se ve velké lenošce a upírati na něho jasné, laskavé oči. Měl touhu padnout jí kolem krku a zlíbat ji, která ho nikdy nepolíbila a nikdy nepohladila. "Tetičko," a hlas se mu zachvěl, "pojďte.! Jste tak krásná, tetičko!" Čelem jí přejel mráček, který se snažila smazat úsměvem. "Proč vám vypravuje maminka takové věci...? A to se jen vám, Karlíčku, zdá, že nejsem ošklivá. Všichni ostatní lidé to vědí a já sama to vím... I vy to jednou uvidíte..." A přece tato ohromná láska skončila náhle. Byl v tercii a přijel domů na svátky. Když šel pozdravit rodiče, byl u nich právě návštěvou pražský bratranec, inženýr, ostatně také bývalý žák tetičky Emy, a ten velmi zajímavě vypravoval o stavbě tunelu, kterou vede, a o nebezpečích a obtížích, které při práci třeba překonávat. Také otec byl tehdy v dobré míře, poklepával synkovi na rameno a říkal mu "mladý muži". "Poslouchej, mladý muži, tady se můžeš mnoho pro život naučit!" Tercián poslouchal bratrance inženýra a na tetičku Emu si vzpomněl teprve po půlhodině. Rozběhl se k ní. Ale dveře jejího pokoje byly zamčeny. Klepal. "To jsem já, Karel, tetičko.!" "Nechoďte sem, Karlíčku, není mi dnes dobře!" odpověděla. Stál ještě dlouho za dveřmi, zaražený a bledý. Nemohl se odhodlat odejít od nich. Tetička Ema nemluvila pravdu, nebyla nemocna, to věděl. A byla to poslední slova, která spolu promluvili. Bez úspěchu zůstal dlouhý list, který jí druhého dne napsal, marná byla intervence matčina. "Že Karla pozdravuji, a ať již nezazlí staré ženě její rozmary. Je již velký a pochopí to."
Od té chvíle tetičku Emu neviděl. Mimo služku a matku ji vůbec již nikdo nespatřil a matka si k ní čas od času vydobývala přístup jen násilím. Teta Ema si dlouhým trpným vzdorem vynutila, že z pokoje, který obývala, byla přeložena do nejhoršího kumbálku v domě. Bývala to kdysi kuchyňská komora, jejíž jediné okno vedlo na prudce šumící mlýnskou struhu a za struhou do zahrad a luk. Vešlo se sem jen několik kousků nejnutnějšího nábytku. Zde v osamění prožila zbytek stáří. Nikoho nepřijímala, s nikým si nedopisovala. Jen domácí kočky k ní chodívaly návštěvou a boží ptáci sem létali oknem, v létě v zimě, ve dne v noci otevřeným. Po čase vyhodila také všechny knihy, zničila velký pytel korespondence z mládí, který byl dlouho druhem její samoty, a psaní po psaní v drobných útržcích papírů pustila po proudu struhy. Pletla punčochy. Maminka věděla, že to znamená odpracování si kousku jídla, které jí poskytovala, trpěla jí tento nový truc a zásobovala ji vlnou a bavlnou, tváříc se, jako by nic nepozorovala. Pak si teta jednou vymyslila, že nebude jíst více než denně tři krajíčky chleba. Odmítala jídlo a po Andule poslala matce o svém rozhodnutí psaní. Když k nim přišla do domu, měla tetička Ema ještě asi šest tisíc (komisař Mach je ostatně po ní zdědil) a vypočítala si, že je za ta léta již dávno a dávno projedla. "Mrzák musí přijímat od sestry almužnu," psala, "ale ta nesmí být větší než kterémukoli jinému žebrákovi. A tři kusy chleba denně jsou až příliš mnoho." Tenkrát komisař Mach viděl matku poprvé v životě zlou. Nebylo ani jinak tehdy v rodině veselo. Tatínkovi klesaly papíry, byl mrzutý a špatně vypadal. Přicházíval z kanceláře zamračený a týral matku zlomyslnými narážkami o nákladu domácnosti a roztomilými průpovídkami, že zná úřednické rodiny, které mají jen jednu služku a dokonce jen tři pokoje místo šesti a že není naprosto jisto, nebude-li si třeba pomalu zvykat na chlebovou polévku a nastavovanou kaši. Maminka tehdy mnoho potají plakávala. Vždyť velký byt se platil jen kvůli tatínkovi, také malá Andula se přijala pro úklid jeho kanceláří a vařilo se jen pro něho. A do toho ještě přišel vzkaz tetičky Emy. Matka si na ni došla. "Také ty mne budeš mučit? Co jsem ti kdy udělala?" volala na ni se slzami v hlase. "Nesnáším po dvacet let všechny tvé sobecké vrtochy? Nedovoluji ti pro klepy sousedům bydlit v nejhorší díře celého domu? Co ode mne chceš? Trápit mne chceš! Ale já se budu modlit k tatínkovi a k mamince, aby tě v nebi k sobě nepřijímali, protože jsi utýrala svou sestru, která se k tobě chovala s láskou a všechno by od tebe přijala, kdyby byla na tvém místě a ty na jejím. Ty ženská zlá, ošklivá, sobecká!" Neviděl nikdy matku tak rozzlobenou. A tetička Ema kapitulovala. Poprvé v životě. A kapitulace u ní znamenala definitivní příchod staroby. Zaryla se jen ještě zuřivěji do svých punčoch, pletla a pletla a dosahovala výkonů úžasných. Skříně se plnily zbožím tety Emy, její ponožky a punčochy nosila celá rodina i se služkami a maminka byla šťastna, mohla-li někoho ze známých nějakým párem obdarovat. Tatínek, když byl v dobrém rozmaru, dělal mnoho bodrých vtipů na ten punčochářský krám a mnoho jízlivých, když mu klesaly alpínky.
Komisaři Machovi připadla náhle tato punčochová tragikomedie velmi směšnou a na lavičce v Grobově zahradě se upřímně rozesmál.
"Čemu se smějou, milostpane?" zeptala se udivená Andula.
"Vzpomněl jsem si na punčochářský krám tetičky Emy."
Andula se také rozesmála hlučným, dětským řehotem. Smáli se oba.
"Prosím vás, nenosím vlastně ještě punčochy po tetičce Emě?" ptal se.
"A ještě dlouho budou nosit. Já taky." Andula se chichtala.
Komisaři Machovi byla pojednou vzpomínka na podivínskou přítelkyni z mládí velmi milá a jeho úsměv byl dobrý. Ale i ten po chvíli zmizel, neboť teprve teď, po tolika letech, se mu namanula otázka, kterou si ještě nikdy nepoložil:
Co udržovalo tuto ženu při životě, když všechno zahodila?
Otázka byla důležitá.
Stačilo přece sednout jen na prkno okna stále otevřeného a sesunout se dolů, dolů do šumící a prudké mlýnské struhy, která kdysi v bílých útržcích listů divoce unášela do neznáma minulost tetičky Emy! Nebo ji snad udržoval při životě právě tento věčný tok a věčný šumot řeky, vyplniv celé nitro staré ženy svou melancholickou písní? Nebo hra větrů v korunách olší tam na druhém břehu a zeleň luk a zahrad? Nebo to byla její divná pýcha k životu a osudu, jen ona to byla, která ji živila po tolik desetiletí? Podivně houževnatý je život!
"Kdy zemřela tetička Ema?"
Andula přemýšlí.
"Jak dlouho jsou ženat, milostpane?" "Na třetí rok."
"Milostpaní, chudinka drahá, umřela loni, že?"
"Ano."
"Milostpán ten rok, co se ženili... Tři, čtyři... dobře: pět roků tomu bude. To jsem byla první rok ve službě. Kouknou, jak ten čas utíká...!" Ano, bylo jí osmdesát let!
Podivně houževnatý je lidský život! říká si komisař Mach. Směr tetina života byl určen milimetrem špatně připevněného sedla. Divné! Ale což nebyl směr života jeho určen čedičovou střepinkou?
Směšné věci rozhodují o lidských osudech!
Střepinka.
Je to skutečně pravda.? Nu ano.! Je to sice komické, ale je tomu tak: střepinka... Opravdu střepinka!

***

Komisař Mach si vymýšlel svůj egocentrický příběh docela vážně a hluboce jej prociťoval. Ale najednou mu na rtech roztál úsměv. Přistihl se při plagiátu.
Hlehle, tohle je přece řetěz tetičky Emy, ten není jeho! Ona jej v dětství učívala, hrát si takhle s věcmi! Mnula mezi prsty cíp stolní pokrývky a řekla: "Zkusme, Karlíčku, dovědět se, co tato pokrývka prodělala, než se dostala z bavlníkových plantáží až na náš stůl!" Mnoho si pak vyprávěli a vymýšleli si mnoho pravděpodobných povídek, jak sledovali chomáček své bavlny na cestě z amerických plantáží souší a mořem, skladišti a továrnami, nechávajíce jej procházet rukama černochů, lodníků, železničních zřízenců, přadláků, tkalců, barvířů a kupců. Hrávali si tak i s jinými věcmi... A vida: dnes, po pětadvaceti letech si tak hraje s čedičovou střepinkou!
Tetička Ema byla moudrá, třeba podivínka, a ještě dnes je možno mnohému se od ní naučit.
Moudrá byla: dovedla žít svým vzdorem.
Ale čím on bude živ?
Ne, ne! opravuje se rychle a vrací se k východisku svých myšlenek: je i tak možno žít, jen své radosti a uprostřed lhostejného víru odcizeného světa. Nejsou sice dávné doby, kdy chtěl více, a chtělo by se žít něčemu... ale i tak je možno. Rozkoše duše i těla mu zůstaly. To již ví. A snad. snad se dá z života vynutit i víc.
Chce rozpřádat své myšlenky dále. Ale Andula praví: "Nemrzejí se, milostpane, ale vědí, že je už jedna pryč? Milostpaní se bude zlobit."
Vyjímá hodinky a ohmatává ciferník zbavený skla: "Opravdu! Půjdeme!"
Jdou k zastávce elektrické dráhy a čekají, až přijede jejich vůz.
Ano, je možno žít! opakuje si komisař jako definitivní závěr svých úvah.
Drnčí tramvaj, zastavuje se a Andula mu pomáhá do vozu.
Jedou k domovu. Komisařovy myšlenky se rozptylují. Cítí kolem sebe lidi. Na lavici vedle něho usedly dvě nuselské ženy, patrně babky, a ty si rozčileně šeptají o tajemném zločinci, který navštěvuje v jejich ulici půdy a krade prádlo. Není mu nemilé, že si cizí lidé vynucují jeho pozornost. V nitru mu zůstala po vzpomínkách pachuť, která mu činí vše příjemným. Rozhovor babek ho baví, poslouchá a je mu veselo a dobře.
Dojíždějí domů.
"Jak se ti vede, Karlouši?" ptá se ho s políbením žena, když vstupují do
dveří.
Jak se mu vede? Dobře, proč by se mu mělo vést jinak? Ale náhle se rozpomíná: Ach ano... pravda: vždyť je jiný než žena a jeho svět je cizí jí a všem ostatním. Vždyť je slepý! A odpovídá:
"Dobře, miláčku." a v témž okamžiku cítí, že se mu již nevede dobře. Obědují.
Po obědě usedá na pohovku a poslouchá, jak kolem přechází žena. Žena! Milovaná, nenáviděná žena!.
Sleduje vyhaslými zornicemi zvuk jejích pohybů a přemáhá ho divný, mučivý pocit. Chtěl by, chtěl by, chtěl by prorazit temno a uvidět ji, ji krásnou, milovanou, chtěl by... ne, nemůže.
Co dělá Jarmila? Jak na něho hledí? A je v jejích očích ještě kousek lásky?
"Chceš něco, Karlouši?"
Je v jejím hlase ještě kousek lásky?
"Chceš něco, Karlouši?"
Či je tento hlas jen utkvělou roztomilou maskou ošetřovatelky nemocných? "Ne, Jarmilko, nechci nic." A stává se zlým.
Míjejí dlouhé chvíle a on se nehýbá z pohovky, nemluví a ona konečně s otázkami ustává. Usedá opodál s četbou a ticho jest rušeno jen občasným obrácením listu knihy.
Čte? Či se jen tak přetvařuje?
Hle, list se obrátil.