Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka vypráví o Rasíkovi a jeho ženě, kteří žijí na okraji společnosti; putují krajinou se svým vozíkem, živí se masem zdechlých zvířat a čelí opovržení a násilí od okolních lidí
• jednoho dne jsou vyrušeni v lese skupinou lovců, kteří je nejdříve napadnou, ale pak jim darují peníze a slíbí psa
• následující den si pár přijde pro slíbeného psa, kterým je agresivní doga; příběh vrcholí scénou, v níž Rasíkova žena zkrotí dogu a připoutá ji k vozíku, aby je táhla; tento moment ukazuje jejich odolnost a schopnost přežití v nepřátelském světě
• v závěru povídky Rasíkova žena nečekaně umírá; Rasík se ocitá v situaci, kdy musí rozhodnout, co s jejím tělem udělat, a zvažuje dokonce pohřeb s knězem; tento moment odráží jeho smutek a zmatení, ale zároveň poukazuje na jejich sociální izolaci a nemožnost řádného pohřbu

Osamělé zvíře se stalo zlým; také člověk. A ti dva se po prvé setkali za říjnového dne.
Člověk je rasík a putuje se ženou světem. Mají ruční vozík, kdysi zeleně natřený, ale teď ošlehaný dešti a odbarvený sluncem, a nad ním je na dřevěných obručích rozpjata hnědě a šedě pruhovaná plachta. To je jejich dům. Chvílemi jej táhne on, chvílemi ona, jak se plouží v letních vedrech po zaprášených silnicích a polními cestami s vyjetými kolejemi, kolem bahnitých krajských rybníků a rákosin, po smutných suchopárech, kde mezi roztroušenými balvany spásají bílá stáda hus trávu tak suchou a šedou jako trus, který zde zůstavují, po okrajích podzimních strání a lesů, jež jsou jen zdánlivě klidné a trpné, ale v nitru svých barev a šelestivých zvuků skrývají náhlá nebezpečí a úklady. Živí se velmi podivně. Ale což to není jedno jak, nejde-li o nic jiného než právě jen o výživu? Zajde vepř, jalovice, roz­řežou při telení v matce plod a zakopou v zemi. "Je to jedno, zabil-li Pán Bůh nebo člověk," říkají a pojídají maso zdechlého dobytka. V krajských vesnicích řádí dobytčí nákazy, bývají také kontumace, a sedláci se rádi zbavují psů, kteří jim působí jen mrzutosti a pokuty; psí maso je dobré, kůže užitečná a sádlo se dobře zpeněží, neboť hojí prsní nemoci. Tak putují vesnicemi a po dvorcích, kde Bůh nadělil mor, červenku nebo páni od úřadu kontumaci psů. Našli si také zaměstnání, které je chrání před četníky a obecními starosty: prodávají řemeny, biče, řemínky k cepům a úřady jim na to daly listiny, jimiž se kdykoli mohou vykázat četníkovi, ale k jinému to dobré není, neboť vyživit se obchodem by bylo těžko.
Lidé jimi opovrhují. Proč, těžko říci. Vedou jiný život. Snad lehčí, snad méně lehký než ostatní, ale jiný a těm ostatním nesrozumitelný. A to k opovržení stačí. Přistihnou-li je sedláci, že vyhrabávají v noci nebo za poledního vedra, kdy dělníci odešli k obědu, v polích zakopanou zvěř, honí je biči, házejí po nich kamením a vyhrožují jim zmrzačením. A přec: k čemu je sedlákům dobré zdechlé dobytče, nepožívají-li ho a ponechávají je hnilobě a červům? Sedláci jsou ukrutní. Zašlápnou vše, nač vkročí svýma těžkýma nohama v okovaných botách, a pod bílými rukávy jejich košil jsou skryty železné paže, jejichž jediné sevření stačí rozdrtit drobné rasíkovo tělo; jejich čela jsou bílá a obličeje s šíjemi osmahlé do hliněna, mají býčí hlasy a oči zlých ptáků.
Přicházejí-li rasíci do vsi, psi je již z daleka hlásí, větříce jejich zápach. Pes v nejbližším stavení se rozštěká a zmítá vztekle boudou. Odpoví mu druhý až odkudsi z opačného konce dědiny a odjinud třetí, a než se naděješ, rozštěká se celá ves a všichni psi, kteří nejsou uvázáni, se sběhnou, štěkají, vyjí a cení zuby, bílí, černí i strakatí vořeši, křivonozí míšenci s fořtovými jezevčíky a uslintaný řeznický hafan, který se postavil opodál a štěká hlubokým hlasem. Je nepříjemný ten zuřivý psí průvod všude, kam se hnou, ale uvykli mu již, jako zvykli všemu. Jen dávno zasuté vědomí, že jsou nenáviděni, a dávno otupělý strach se jim vryly do postav a tváří, usadily se v těkavých očích, řeči, chůzi a ve všech pohybech těla. Plíží se za humny vesnic, vždy potměšilí, bázliví a zavilí.
Jemu je padesát let, jí snad o něco méně. On je nevelký, s řídkým, ošklivě šedivým plnovousem, ona kostnatá, vysoká, s rameny jako mužský; oba jsou špinavě mastní a ostatním lidem zapáchají.
Bylo to tedy za říjnového dne...
Toho jitra ještě spali.
Odpůldne předtím zatáhli vozík do lesního dolíku mezi pně smrků, jejichž kůra jim připomínala na rožni do červena vypečenou kůži selete. Tam mezi stromy a na podkladě jehličí se ztrácel odřený vozík s šeděhnědou plachtou jako můra mniška na pni, larva, zakuklená v trouchni vykotlaného pařezu, nebo nosál v chrastí, stejné mimikry s nimi. Několik kroků odtud vedla lesem nahrubo prokleštěná dráha, označená do naha odřenými kořeny smrků, kudy minulé zimy smýkali plhem klády. Tou cestou se dostali hluboko do lesa.
Ranní slunce stálo vysoko na obloze, ozářilo jejich úkryt, a oni spali. Měli ošklivou noc. Vyčenichali kořist a večer, když vyšel měsíc, se vydali s rýčem a dlouhými noži do polí. Ale když se dobytčete dokopali, viděli, že bylo rozsekáno na kusy, obsypáno vápnem a polito petrolejem; správce dvora, který ukryl zdechlé zvíře před zvěrolékařem, zabezpečil se i před rasíky. Zasypali zas jámu a vrátili se unaveni a mrzuti. Teď leželi v hadrech vozíku a netušili nebezpečí.
Rasík byl náhle vyburcován ze sna.
Kdosi se venku strašně rozkřičel, zmítal vozíkem, kopal do kol a do dvířek. Také psi se rozštěkali, až se to rozléhalo lesem.
Rozespalý vyskočil ven.
Vrhl se na něho pes. Před ním stál fořt.
"Darebáci!"
Rasík dostal políček, až zavrávoral.
"Darebáci ničemní!"
Přitiskl se ke stěně vozíku, jako do sklopce vehnané zvíře, stáhl hlavu mezi ramena a prosil vytřeštěným zrakem ne o milost, jen o brzké vynesení rozsudku.
Fořt mu šermoval pěstmi před obličejem, řval mu do očí a jeho prošedivělý plnovous byl hrozný a oči se koulely. Jezevčík cenil zuby. V pozadí mezi smrky stál hajný s puškou v ruce a hleděl sem studenýma očima, jsa přichystán postoupit kdykoli vpřed ze zálohy jako kat, čekající jen na soudcovský výrok.
"Darebáci, darebáci, darebáci!" Padalo to jako řítící se skalní drť a bilo do hlavy.
Ulekaná žena vylezla také z vozíku.
Pes nechal rasíka a začal ženě rvát sukně. Potýkala se s ním, ale v nerovném, již předem prohraném zápase, protože viděla, že se ho nesmí nešetrně dotknout.
"Marš mi z háje! A honem!"
Celý les křičel s fořtem a štěkal se psy.
Fořt odepjal od lovecké brašny karabáč a švihl jím rasíka přes lýtko.
Rasík ani nezaúpěl. Jen zamrkal očima, zkroutil ústa a stál schlípený v sebe a přilnutý k vozíku, očekávaje další rány, které čím dříve dopadnou, tím dříve budou odbyty.
"A vy, hajný, miřte! Miřte zrovna na hlavu! Jak napočítám dvacet a nejsou z lesa, střelte! Laufsrit! Pozor! Jeden - dva..."
Rasík skočil k oji, rasice chytla vozík vzadu a vlekli jej, co jim síly stačily, do vrchu, pospíchajíce dostat se z dolíku na lesní dráhu.
"... šest... sedum..."
Jezevčík na ně zezadu dorážel.
Vyšplhali se na cestu a běželi. On táhl vozík, žena utíkala vedle. Kola vyskakovala na kořenech stromů.
Prchali, sotva dechu popadajíce, ještě potom, když se pes dávno vrátil a křik lesního k nim už nedoléhal. Zastavili se teprve za krajem lesa na hranicích selských polí.
Byli uříceni a těžce oddechovali. Rasík se tupě díval do prázdna a mrkal očima. Rasice se několikrát zlostně ohlédla po vnitru lesa. "Och, och, och..." řekla vztekle.
Pak se usadili na mez. Rasice zvedla podolek sukně, prohlížela, kde je psem potrhána, mračila se a mektala rtem.
Před nimi ležel svah zoraného pole, snižující se volně k silnici, která přepásávala ve dví plochu černých hruh. Slunce stálo nad lesem, ozařovalo silnici, roztřpytilo na měkkotách vlákna babích lét a zrcadlilo se v hladkých plochách hrud, tam, kde se pluh zaryl do země, rozřízl ji a odhodil stranou. Osiky na kraji háje pouštěly k zemi první listy. "Půjdeme!" řekla.
"Přes pole?"
Vjeli na orbu. Táhla za oji a on zvedal přes hroudy zadní kola.
Byli v polovině cesty k silnici, asi tři sta kroků od háje. Za jejich zády zahřměla střelná rána.
"Jej!" A rasík se chytil za stehna.
Rasice odskočila.
"Co ti udělali?" vykřikla.
Pohleděla k lesu. Na jeho kraji stála lovecká družina a jeden z myslivců držel v ruce pušku, z níž se ještě kouřilo. Podívala se na muže, pochopila, že rána z té vzdálenosti nemůže být zlá, a věděla také, co se asi stalo.
"Sval se!"
Jen se na ni nechápavě díval.
"Sval se, hlupáku!"
Poslechl, třebaže nerozuměl, a upadl mezi černé hroudy. Ona se jala spínat ruce.
"Ježíši, Ježíši, je mrtev, milostpánové moji drazí, zastřelili jste mi muže, jej, jej, ouvej...!"
Lovci šli orbou k rasíkům a smáli se. Napřed pospíchal fořt, týž, který je prve vyhnal z háje.
"Co je to tu?" křičel již z daleka... "A ty vstávej!"
"Milostpane!" rozječela se rasice, tentokráte doopravdy.
Rasík se vymrštil vzhůru.
Společnost se hlučně rozesmála. "Lass ihn, lass ihn!" volal mladý pán, který družinu vedl, a smál se zvonivým, vysokým smíchem.
Rozveselení lovci obstoupili vozík.
"Na, ty, he! Kam čelil, he?" řekl mladý pán.
Rasík tu stál v kolenech pokleslý, rukama si držel hýždě a jeho oči se dívaly tak vyjeveně, že ten obraz nemohl nevzbudit nový výbuch smíchu. Rasice se chystala také v situaci změněné zahájit svou zištnou hru, ale fořtův pohled a jeho ruka posouvaná ke karabáči ji ani nenechaly pořádně nabrat k pláči.
"Lass, lass!" ukonejšil ho mladý pán a znova se obrátil k rasíkům. "Na, bolí...? A ty mlč, baba!"
"Prachtvolles Gewehr!" řekl někdo.
"Das glaube ich, und der Schuss?! Dreihundert Schritte, meine Herren... A ty nebreč, koukej!"
Vytáhl z náprsní kapsy krásnou tobolku a vyňal z ní tři papírové dvacetikoruny.
"Tu máš, pan cikán, a na ten prdel si dej večer studený Umschlag."
Dobrý vtip budí ohlas a vtipy velkých pánů jsou vždy dobré.
Rasice sáhla chtivě po penězích.
"Ruku líbáme, milostpane. Pán Bůh jim to rač zaplatit a matička boží!" A to již nebyla hra.
Ale úžas štěstí jí svítil v očích jen vteřinu. Sevřela peníze, vsunula je rychle do kapsy a ruku nechala na nich. Neboť páni by mohli žertovat i tak, že dají, a hned zas vezmou.
Ale nic podobného se nedálo.
"Tohle by se mělo přihodit každý týden, co?!" řekl jeden z lovců.
"Na, uš nebolí?" usmíval se blahosklonně dárce.
"Nastotisíckrát děkujeme, překrásný milostpane!"
"Pšid, dám ty pes," řekl mladý pán, zřejmě, aby dovršil jejich směšné štěstí a svou velkomyslnost, a obrátil se k střelci s prošedivělými licousy: "Weisst, die bissige Dogge... Víš, k vozejk, ale pozor, on je zlý, on kousá!"
"A kam si to máme pro něho přijít?" ptala se rasice.
"Na Holešov!" řekl mrzutě pán s licousy.
"Also genug des Spasses! Vorwärts, Kinder!"
Myslivci se dali na zpáteční pochod k lesu, kde na ně čekal shluk honců.
Když stál navečer vozík na kraji březového hájku a rasice vy­dloubávala na břiše ležícímu rasíkovi nožem broky ze stehen, pravila s výrazem uznalého obdivu: "To byl jistě nějaký hrabě."

Druhého dne si šli do holešovského dvora pro slíbeného psa.
Byla to velká, tygrovitě žíhaná doga, tříleté zvíře s krásnou drav­čí hlavou a zlýma očima, postrach vsi. Ve dne ležela před boudou u kravína, klidná, jakoby unavená, a měřila s líným opovržením v přimhouřených očích ty, kdož šli kolem. Ani dvorští lidé se k ní nepřibližovali více, než jak znali, že sahá délka jejího řetězu, a cizí, když spatřili její náhle rozhořené oči, obcházeli ji v uctivém oblouku. Dotknout se jí směl jen jediný ze všech lidí, správcova mladá služka. Krmila ji, uvazovala a odpoutávala, ale také její pohyby sledovala doga studenýma očima, ne zlýma, ale také ne dobrýma, jako by jen velkomyslně trpěla tyto služby, ale nepřijímala za ně žádné povinnosti. Noc patřila psu. Když zavřeli východy dvora a děvče odepjalo od spony řetězu dogin obojek, zvíře se narovnalo, rozšířilo oči, a pyšně zvednuvši žíhanou hlavu, sálo vítr. Pak se dalo klidným chodem na obhlídku dvora. Běda každému, kdo by tu chtěl rušit jeho osamělé panství! Utrhl se jednou od řetězu býček, vyrazil dveře chléva, vyběhl a doga mu prokousla hrdlo. Dvorští se v noci neodvažovali ven, také správce chodíval z hostince zadem a bušíval na zahradní branku, mělť v ošklivé paměti dva zelené ohně, které se mu jednou ve tmě postavily do cesty, když otevřel dvorská vrata, a nechtěl je potkat po druhé a po druhé se zachraňovat rychlým uskočením za hranice doginy samovlády. Chtěl dát psa pryč, ale byl panský a ředitel mu to odepřel. Až včera tedy v náhlém hnutí velkomyslnosti mladý pán.
Teď vyvlekli tři čeledínové zvíře s hlavou pytlem ovázanou na silnici, kde čekali rasíci. Správcova služka stála ve vratech dvora a hleděla zamračeně za nimi.
"Drž vozík!" řekla rasice muži a pomáhala mužským připoutat zmítající se zvíře do postroje.
Čeledínové se na chvíli postavili opodál, aby se dívali, co se bude dít, a kolem rtů jim hrál úsměv trochu zlomyslný. Copak tihle dva peroutkové zmohou dogu?
"Drž pevně!" křikla rasice, pustila psův obojek a strhla mu z hlavy pytel.
Zvíře se zběsile vymrštilo a smýklo vozíkem. Ale řemení je strhlo zpět. Rasík držel vzadu skutečně pevně. Pes zařval. Opakoval svůj pokus. Marně. A ještě jednou. Divoce se rozštěkal. Oči mu zeleně hořely a tesáky byly vyceněny.
A vtom se z vozíku ozval jiný psí štěkot, ale tenounký a vysoký - malého psíka, kterého tam měli rasíci svázaného a připraveného na porážku. Doga se zarazila. Ustala v štěkotu. Rozšířila nozdry a nabírala rozčilenými vdechy vůni tohoto malého zvířete. A větřila z vozíku vůni psích koží a zápach krve mnohých psů, jež zaschla na hadrech uvnitř, na plachtě a na šatech těch cizích lidí. Stála s pruhem zježené srsti na hřbetě a se svaly napjatými. Její tlama byla zavřena, ale zuby se široce cenily až po růžové dásně a ze zeleně hořících očí sršela šílená vzteklost. Čekala; na něco. Číhala; na něco. Snad se jí přece podaří zarýt do toho tesáky, jen co se to přiblíží na dosah. Drobné chvění probíhalo ocelovými pruty jejího svalstva.
Rasice poodešla k zadku vozíku, posunula jej poněkud zpět a vrazila jím psovi do noh. Po druhé. A ještě jednou.
"Hyje!"
Dravec zařval. Zavyl. Nadešel nejstrašnější okamžik života, kdy si člověk i zvíře uvědomují, že: teď, nebo už nikdy potom. Doga pochopila, kdo jsou tito dva lidé a kdo je psík, štěkající za jejími zády. Sápala se ve rdousícím ji řemení zuřivými skoky, napravo, nalevo, cvakajíc vyceněnými tesáky do prázdna, a běsnila všemi zásobami sil a hlasu, měla pěnu u tlamy, v očích vzteklou odhodlanost, a byla znova srážena řemeny a znova jimi do přetržení zmítala. Oj a přední kola létala na strany a celý vozík byl smýkán prachem silnice. A vzadu u vozíku stáli dva lidé se zuby také vyceněnými a očima rozhořenýma, zatínajíce prsty do dřeva. Vesnice se rozléhala doginým řevem.
"Drž!" zasyčela náhle rasice, hmátla dovnitř vozíku pro tlustý provaz, skokem se octla u psa, napřáhla a uhodila po tlamě.
Rána přerazila zaštěknutí ve dví. Napřáhla a udeřila: do hlavy; po hřbetě; po nohou. Řev se změnil ve vysoké vytí. Rasice bila. Ruka se zdvihala, dopadala a každý úder usekl staré zavytí a vyrazil náběh k novému. Rasice, zčervenalá v tváři, s rozdivočeným obličejem, udýchaná, mrskala přes žíhanou hlavu, krk, hřbet, boky, nohy, rána na ránu, a po každé kratičké zavytí, vysoké a ostré, jež se pojily v jediný řetěz. Konečně pes padl. Oháňku schlípil, přední nohy natáhl a ubitou hlavu položil mrtvě přes ně. Zasvištěla poslední rána. Ale ta dopadla už jen na nehybnou hmotu.
Rasice ustala, také jí bylo třeba odpočinout si. Když lapla první vzdechy, sklonila se k psí hlavě, zamávala provazem a oči jí ještě jednou vzplanuly: "Koukej!"
Přišel sem také rasík; díval se na psa a tvářil se vážně, jako po dokonání důležité práce.
Zklamaní čeledínové již odešli a od dvorských vrat také rozzlobená služka. Jen několik dětí se tu namanulo, chlapců a děvčátek, a ty se skryly do silničního příkopu a dívaly se odtud celé vyjevené a poděšené.
Zpocená doga ležela na boku v prachu silnice. Tělem jí lomcovalo prudké chvění, hrudník se těžce dmul a zadní nohy byly zmítány křečovitými záchvěvy, až vířily a brázdily prach. U skleslé hlavy byla kaluž slin.
Rasice přistoupila ke psu.
"A teď jeď!"
Chytila psa za obojek a prudkým trhnutím ho vyzvedla ze země. Nechňapl jí po ruce, nezavyl, jen sotva znatelně vyškvikl a s hlavou mezi nohy sklopenou se dal vléci touto strašnou ženou, neznámo kam, jedno kam. Vedle ní kráčel vážně rasík, svíraje v ruce provaz, jehož nebude již nikdy potřebí. A uvnitř vozíku ležel mezi kožemi pobitých bratří malý psík, již také ztichlý, nedovolavší se v poslední naději posledním zavytím posledního svého zachránce, který ho nyní sám vezl na porážku.
Odřený vozík s šedohnědou plachtou jel silnicí, mizel v dálce a přede dvorem stál houfek chlapců a děvčátek a díval se za ním. Nikdo z nich ještě nepromluvil. Stalo se zde tedy přec jen něco velkého.

Večer toho dne tábořili v pasece uprostřed starých lesů, na ohromném vřesovišti.
Zešeřilo se, okraje hvozdů kolem se srazily v neprostupný pás, vřes splynul v temně fialové jezero a nad tichostí všeho ležel kotouč sivého nebe. Paseka voněla studenými vůněmi lesa a večera. Svět byl daleko odtud.
Vytrhali z písčité půdy v kruhu vřesoviště, nanosili z lesa náručí chrastí a rozdělali oheň. Planul nízko u země, úmyslně dušen trsy a hlínou na jejich kořenech uvízlou, neboť i lesy jsou zrádné, přepadávají náhle, jejich ticho se rozkřičí útokem, dříve než se naděješ, a třeba být opatrný.
Opodál ohniště stál v šeru do vřesu zabořený vozík a vedle něho s hlavou na předních tlapách zamračeně ležela ke kolu přivázaná doga.
Tam poodešel rasík. Sáhl do vozíku a vyňal odtud spoutaného psíka, bílého vesnického voříška. Donesl ho k ohni, položil na znak, klekl si k němu a vrazil mu do hrdla dlouhý nůž. Krev vystřikla a zbarvila bílé hrdlo zvířete. Doga se vpovzdálí napjala a rozšířila nozdry.
Rasík s rasicí s vykasanými rukávy a nožem v zubech stahovali z teplého zvířete kůži, vyvrhovali kouřící se vnitřnosti a odhazovali je do vřesoviště, kde rozplizlé zůstávaly na korunách sazenic. Chladem večera vanul vlažný zápach a nesl se plnými proudy do doginých nozder. Zalezla pod vozík, co nejdále mohla od těch dvou strašných lidí a co jí dovoloval provaz, ohon stáhla křečovitě mezi nohy a chvěla se na celém těle. Pak se dala do vytí. Vyla v kvílivých, táhlých výškách, s hlavou zdviženou k obloze, a večer s lesem její hrůzu opakovaly.
Rasík přinesl od bahnitého pramene z kraje lesa kouli bláta. Tehdy hodili na plameny suchého klestí a ty vyrazily vzhůru. A přikládali na ně nové kupy a vrhli jim všechnu zásobu roští, a oheň, suchý a bez kouře, šlehal a praštěl, zbarvil vřesové jezero oranžovou záplavou a před jeho jasem obloha zčernala. Čekali, až se nají a sytý se jim položí k nohám, a když tu zbyla jen hromada bíle řeřavého popela, uřízli nahému psíkovi kýty, zabalili každou do bláta a vhodili do žáru.
Rasík se rýpal očouděným prutem v oharcích a shrabával je v místa, kde vyčnívaly tvrdnoucí blátové koule, které přikrýval a obracel. Zatím se nad pasekou snesla noc a na kotouč oblohy první bledé hvězdy. Popel pozbýval bílé žhavosti, rudl, jeho červeň temněla a na kraji oharky již černaly, pukajíce s kovovým zvukem. Tehdy rasík vykopl z ohniště obě blátové koule, ztvrdlé v cihly, a rozbil je podpatkem boty. Vypadlo z nich do růžova vypečené, kouřící se maso a jeho přisládlá vůně zavoněla chladem večera.
V temnu pod koly vozíku ležela doga a třásla se. To nebyla již samovládná paní nočního dvorce, nýbrž někdo jiný, kdo přežil sám sebe a měl již právo chvět se hrůzou a vědomím bezmoci.

Člověk zvyká; také zvíře zvyká. Člověk nezapomíná; ani zvíře nezapomíná. Táhne vůz. Ke dvěma opovrhovaným přibyl třetí.
Vyhýbajíce se silnicím a lidem, putují k záhumním vesnic, kde nadělil Bůh červenku, dobytčí mor nebo páni kontumaci, muž a žena a pes. Vozík se kolébá měkkými polními cestami, drkotá úvozy s kolejnicemi vymletými v břidle, podél křovin, které nedávají stínu, a uprostřed obilních lánů, které jim nejsou k užitku. Na obzorech mezi stromovím stojí sražené vesnice jako nepřátelské tvrze.
"Hyje!"
Rasík pozdvihl pěst, jako by chtěl udeřit, a pes s vyplazeným jazykem jde honem rychleji.
Protivné je to zvíře. Zlé a zavilé. Nenávidí je. Když táhne, slabiny zapadlé a vyhublý hrudník opřený do řemenu, není to možno pozorovat, tehdy vypadá jako kterýkoliv jiný pes, ale lehne-li si - a lehá vždy, kdykoli se zastavují - natáhne-li přední nohy a žíhanou hlavu složí na ně, dívá se a dívá, a v těch žlutých, potměšilých očích je vidět celou jeho nenávist a zbabělou zášť.

"Ty mrcho!"
Rasík se velmi rád k odpočívajícímu psu přiblíží a kopne ho. Pravda, je to zbytečné, ale je příjemné slyšet dogino vyškviknutí a vidět, jak před ním polekaně vyskakuje. Jako on před hajnými a četníky, a uctivě čeká na jeho rány, neboť také on smí někoho bít, i on dovede někoho poděsit, a to je milé vědomí. Ale proč se stále dívá? Věčně je na číhané, jediné hnutí mu neujde, a když se rasík jen pohne, zvíře se vymršťuje a snaží se uhodnout již z pohledu, cože na něm chtějí, aby mohlo zabrat do postroje nebo uhnout z cesty. Ani jméno mu nedali. Není třeba, nikdy s ním nemluví a poslouchá na každou nadávku.
"Jdi víc!"
Rasík kopl dogu do boku. Ta se neohlédla, ani mnoho nezaškvěčela. Jde víc.
"Co ho kopeš, vždyť jde...? Tenkrát přede dvorem ses ho bál, že?"
Večer zastavují na okrajích panských lesů, vždy blíže selských polí, aby bylo možno utéci sem i tam, rozdělávají nesmělé ohně a požívají jídlo, jímž ostatní lidé opovrhují.
Jistě: jsou si dokonale vědomi nebezpečí, která se tají za šelesty hájů, za plaňkami dvorků s psími boudami, i oněch, která, ještě neviditelná, na ně číhají za vlnami půdy nebo za ostrými zákruty úvozů. Ale nikdy nemyslí na ta, která přicházejí odjinud, neznámo odkud, ale z dálek mnohem větších, a před jejichž ranami není možno skrčit hlavu mezi ramena nebo skočit ke psovi k oji a vzadu se opřít o vozík, a zatím co prší nadávky a kamení, utíkat, co síly stačí.
A přece přišlo.
Copak je to věc možná? Když jemu bude asi hodně přes padesát, jí nemůže být o mnoho méně, a když té nejmladší, té, která někde chodí s brusiči, jistě už dochází třináctý? Po prvé to postřehl na samotě u chalupy, kam žena vešla a marně se pokoušela prodat řemínky a psí sádlo proti souchotinám, nebo alespoň vyměnit je za chléb. Čekal na ni. A tehdy, jak vycházela z temné síňky na zápraží, padlo ostré světlo na její velký, kulatý život a on na něm utkvěl udivenýma očima. Šla blíže po dlaždicích náspi, kostnatá, zamračená, s tím vyklenutým břichem pod modrou sukní... byla to skutečně ona...
"Copak?" koktal udiveně. "Snad ne...?" Neboť se mu dosud, a bylo to jistě již mnoho měsíců, nezmínila ani slovem.
"Hlupák, teprve teď to vidí!"
"Co??"
"No, co?? Nic, co?! Že umřu, to je to co!" odsekla zlostně.
"A jak to..."
Nenávistně se na něho podívala a odvrátila se.
Od těch dob zas minul měsíc a o události nepromluvili již slova, ona ze vzdoru svému osudu, on, poněvadž se bál jejího zlého pohledu a okřiknutí. Bylo plné jaro a octli se v tu dobu v čisteckém kraji. Ve všesulovském dvoře řádil vepřový mor. Nájemce nákazu tajil, aby hejtmanství nerozkázalo pobít dobytek a přestavět chlévy, a čeleď v noci zašlé kusy zakopávala. Okresní zvěrolékař neměl o nemoci opravdu potuchy, ale vyčenichali ji rasíci.
Ženu s vozíkem nechal v křovinaté strži a sám, vyhýbaje se stavením, si šel odpoledne prohlédnout dvůr.
Přecházel tu, tváře se co nejnevinněji jako člověk, který hledá práci nebo na někoho čeká, a byl by na vzdálenost oklamal každého - kromě psů ovšem. Hle, tam přes pole u chalupy, kam vane vítr, už jeden štěká! Rasík hledal. Slídil po příkopech, u planých stromů, na neobdělaných místech a oči v nehybném obličeji mu hrály. Našel. Na zadní stranu kravína se připínal sad, obehnaný kamennou zídkou. A dívaje se přes ni, postřehl rasík v trávě mezi pni čerstvě zpřeházenou hlínu. Náhle mu zablyštěly oči: zde to je! Odskočil, aby se přesvědčil, nejde-li nikdo. A pak snoval plán. Sad leží v ústraní, vedou sem jen okénka chléva. Zeď se přeleze snadno, půda je zkypřelá. A psi? Lidský zápach neproniká kravínem až do dvora a vítr vane z opačné strany. Bude si třeba zapamatovat jen místa s přeházenou hlínou: zde od rohu... dva, čtyři, šest kmenů, pak napravo dva, tři, čtyři...
Vrátil se do strže k ženě. Sečkali ještě několik hodin, až se setmí docela, a pak se vydali s vozíkem na cestu do noci tak překrásně černé, že ani dogu u oje nebylo vidět.
Opatrnost byla dnes zbytečná a vozík nechali na cestě pod kamennou zdí sadu. Dnes vedl sluch a oni byli ve výhodě; musili slyšet již z daleka, kdyby někdo přicházel. Žena čekala u psa; muž překročil zídku.
Tápaje po pních, nalezl místa s přeházenou prstí a dal se do práce. S chvatem našlapával na rýč a vyhazoval hroudy namoklé země. Pak se zabořila ocel do něčeho pružného. Skočil do jámy a pracoval rýčem i rukama. Dohrabal se. Byla to ohromná prasnice. Vzal na pomoc nůž a sekerku a zvíře vyvrhoval a čtvrtil. Když se mu podařilo oddělit kýtu, vylezl z jámy, vzal na rameno maso a hledal cestu k zídce.
"Ty!" šeptal.
Na druhé straně se něco pohnulo.
"Vylez nahoru, podám ti to!"
Slyšel, jak šplhá nahoru. Položil maso na zeď, nahmatal ve tmě ženiny nohy a pak ještě cítil, jak se neobratně shýbá. Ale když se obrátil zpět do sadu a tápal po stromech, zdálo se mu, že něco těžkého buchlo o zem.
"Upadla," myslil si a šel k jámě.
Pracuje-li člověk v díře a nevidí-li si ani na prsty, neřku-li na nůž, trvá dlouho, než si může přes rameno přehodit pruh tuku z břicha, protože, kdyby chtěl zpracovat ohromné zvíře pořádně, jak začal, nebyl by hotov do rána.
"Ty, hej!" šeptal zas u zdi.
Čekal.
Nic se nehnulo.
"Ty... povídám...!"
Jen neproniknutelná tma byla.
A tehdy mu ono neznámé stisklo hrdlo a rozedmulo se v hrudníku, až jej vyplnilo celý. Odhodil maso a přeskočil zeď.
Nahmatal na zemi ženu. Vedle ní ležela vepřová kýta.
"Anežko... Anežko!"
Nehýbala se. Klekl si k ní a třásl jí.
"Ježíš, Maria, Anežko!"
Maličko sebou pohnula.
"No, no, copak?"
Vzal ji do náručí a donesl k vozíku. Uložil ji a přikryl.
Co je to? Co se to stalo?
Stál ve tmě a utíral si rukávem čelo. Co teď? Jet, nebo se vrátit pro maso, alespoň pro pruh boku ještě? Taková příležitost, jaká tu již dlouho nebyla! A tak krásné zvíře! Měl by také zasypat jámu, možná, že by je dvorští zítra honili! Ale neklid v něm byl příliš velký. Pro kus, který odhodil za zídkou, se přece jen vrátil a tu kýtu také sebral. Jaká škoda!
"Eh, eh, eh... takovou věc," myslil si, když je ukládal.
Naklonil se do vozíku, hledal rukama obrysy ženina těla a poslouchal, zda dýchá. Dýchala, ale slabě.
"No, nic, nic," říkal, "uvařím ti v háji polévku."
Pak zatlačil vzadu vozík.
Pes vyskočil, postraňky se napjaly, ve vozíku luplo.

Zemřela.
Leží ve vozíku skrytém v březovém houští: bílá, natažená smrtí, s vráskami vyrovnanými. Divné! Jak se to stalo vlastně? A proč?
Pod vozem je pes a dívá se. Také tak cize.
Co třeba dělat, umře-li člověku žena? Že nemůže zůstat v březovém houští, je jisté. Snad vypravit pohřeb s křížkem a bílým knězem! Divné, divné! Nutno dojít k panu faráři?
Rasík jde do nejbližšího městečka.
Stojí ve farní kanceláři.
"Umřela mi žena, jemnostpane."
"Tak. Pán Bůh vás potěš! Chcete pohřeb?"
"Křesťanský pohřeb, jemnostpane."
Pan farář se na něho dívá. Lokty má opřeny o bílý ubrus stolu. V pokoji jsou knihy, na psacím stole papíry. Po stěnách visí svaté obrazy. Pohovka je potažena háčkovanou pokrývkou, a ta je také bílá, a nad ní stojí ve skleněném poklopu, který svítí, Panenka Maria s růžencem.
Rasík panu faráři odpovídá.
Je to tak nezvyklé všechno, ten bílý pokoj, ty předměty zde, i vzduch tak čistý a průhledný a mírný tok knězovy řeči. Ale snad to tak již všechno musí být, umře-li člověku žena.
"Jste chudý?"
"Chudý."
"Nu, dáte mi tři zlaté. Z křesťanské lásky."
Rasík se dívá po stěnách a po obrazech.
"Jakpak se jmenovala vaše manželka?"
Pochopil, že jde o nebožku.
"Anežka... Byla hodná."
"Myslím za svobodna."
Mlčí.
"Nu...? Budete přece vědět, jak se jmenovala vaše manželka za svobodna...? Kdepak jste byli oddáváni?"
Dívá se po podlaze a je mu mezi čtyřmi bílými stěnami úzko.
"Nikde... My jen tak..."
"To je mi pěkná věc!" Pan farář se dívá přísně. "Pořádný život jste to vedli... Čím vlastně jste?"
"Prodáváme řemínky, jemnostpane."
"Ře-mín-ky... A tak... To jste vy, co jedí mrchy!? A křesťanský pohřeb chcete?"
"Křesťanský pohřeb, jemnostpane."
"Hm. A myslíte, že jste si ho zasloužili?"
"Zaplatím tři zlaté, jemnostpane."
"Tak, tak! Kde máte nebožku? Kdepak zemřela, co?"
"V Růžku."
"V Růžku?...? A copak chcete ode mne, člověče? Růžek přec nepatří k mé farnosti!"
Rasík je zmaten. Neví, má-li zůstat a ještě něco vyslechnout, či má-li odejít a jak a kudy to má učinit. Bojácně se rozhlíží.
"Nu, spánembohem, spánembohem, člověče...! Jděte si k panu starostovi! Ostatně vám to musí udělat zdarma... Jděte spánembohem!"
Rasík jde. Zpět k Růžku.
Ptá se po rychtáři a lidé mu ukazují jeho statek.
Sune se nesměle do vrat. Pes ho větří, štěká a sápe provazem u boudy. Rychtář stojí už na zápraží, aby se podíval, kdo to jde. Je bez kabátu a jeho košile je také tak nepřátelsky bílá a stejně stěny jeho statku.
"Co chceš, smrade?"
Rasík smeká poníženě klobouk.
"Pane starosto..."
"Ale už ať mi jsi ze dvora! Než pustím psy!"
"Umřela mi žena."
"A co mi je po tom? Mám pro ni plakat? A to zrovna v Růžku musí umřít, čarodějnice?! Biči vás, holoto, z obce vypráskáme... A už ať mi jedeš!"
Rasík jde.
Spěchá do březového houští. Tam na něho čeká pes a mrtvá. Nestalo se zatím něco? Nevypátral je tam někdo? Rasík běží.

+++

Pátého dne po jejím úmrtí ji pochoval ve velké pasece mezi lesy. Položil ji uprostřed starých buků, které zde osaměle stály. Vyryl hrob a tam ji pohřbil. Byl slunný jarní den a kůra stromů se leskla stříbrem.
Poklekl u hrobu a sepjal ruce.
Zdálo se mu, že by se měl pomodlit "Zdrávas, Maria", ale když přešel první slova, viděl, že neumí. "Zdrávas, Maria, zdrávas, Maria," opakoval a pak se rozpomněl ještě na slova "a požehnaný syn tvůj Ježíš" a mnohokrát se přitom křižoval.
Zpovzdálí pes pozoroval jeho divné počínání žlutýma očima.

Rasík sedí na mezi nad polní cestou.
Je jarní poledne a z modrého nebe bije slunce do kvetoucího obilí a do široké krajiny. Rasík je zabořen ve vysoké trávě, hledí do prázdna a u jeho bosých nohou rostou kopretiny a zvonky, smolničky, pryskyřníky a rožce, barva na barvě.
Jak se to stalo vlastně...? Žila, jezdila s ním světem, mluvila, pracovala... a... a najednou z toho ze všeho nic není; docela nic. Spadla jednou v noci ze zídky - je tomu teprve několik dní, nebo je to už hrozně dávno?
Pod ním na cestě stojí vozík a u oje leží pes. Oči má přimhouřeny proti slunci a tlamu otevřenou. Z růžového jazyka mu stéká do ztvrdlé hlíny voda.
Vše je tiché polednem a nikde živé duše.
Jak je to smutné a divné...! Kdo mu to vysvětlí...? Pochoval ji na pasece a pod buky se stříbrnou kůrou. Leží tam v hrubém písku promíšeném oblázky... Ale možná, že se mu také to jen zdá a že nebyla žádná noc, kdy nebylo vidět ruku před očima, a nebyla žádná ohromná prasnice s prsními bradavkami jak palce a nebyla žádná vykotlaná zídka, nebo že tohle všechno jsou jen vedlejší věci a že to bylo dočista jinak. Ale jak, toho se nedomyslíš.
Hle, tamhle jdou dva lidé! Objevují se na záhybu cesty a kráčejí proti němu, selský hoch a děvče, rozprávějí spolu a opravdu: smějí se.
Rasík na ně hledí a ještě se za nimi dívá, jak zacházejí.
"Inu, smějí se, smějí," myslí si a kývá drobně hlavou.
Ví vůbec někdo, že Anežka umřela? Ano, dva lidé, pan farář v bílém pokoji a starosta s bílými rukávy, ale ti to vědí nějak jinak než on, jen tak povšechně, snad na to už zapomněli a nebudou plakat pro čarodějnici, která si nezasloužila křesťanský pohřeb. A rasík nemá komu říci své: Ach, ach!
Jeho zrak se šine malátným obloukem po krajině a sváží se dolů na cestu u jeho nohou, na vozík a na psa. Hledí na vyplazený jazyk dogin a jak po něm stékají kapky.
Zdalipak alespoň to zvíře ví, že umřela...? Leží tu s hlavou na předních tlapách a myslí bůhví nač. Nic neví. Mrcha...! Ale je hubený, žebra mu vylézají jako obruče, boky se zahrotily, jeho hlava svraštěla a jaksi celá zestárla. Ošklivý je. Nu, také nemá lehký život! A možná, že ví, že zemřela.
"Nu, což...? Víš...?"
Pes, uslyšev hlas, sebou trhl, jako by chtěl vstát, ale vida, že se rasík nehýbá, položil zas hlavu na tlapy.
"Eh, lež si, mrcho líná!"
Dívá se zlostně na dogu. A pak si ji už jenom prohlíží. A konečně ani nerozeznává její tvary, jen jakousi bíle rezavou skvrnu vidí.
Ach, ach...!
Krajina se vlní obilím a svítí.
Půjdeme...? Nu, což... půjdeme...! Je to jedno...
Rasík se zdvihá z trávy a kvítí a klátí se k vozíku.
Pes schovává jazyk za bílé tesáky, a když se rasík blíží, prudce vyskakuje a chystá se zabrat do řemení.
"Nu, vstávej, vstávej... jsi také chudák!"
Pes vrhá po rasíkovi nedůvěřivý pohled. Jaký nový úklad znamená tento přízvuk v hlase? A vůbec ten hlas?
"Nu, jdi, jdi!"
Objeli velkým kruhem jakousi vesnici a pak ještě dvě jiné. Nezastavovali, báli se lidí více než kdy jindy, ale mimo vsi bylo bezpečno, neboť v této roční době nikdo do polí nevychází. Jen kotouč slunce stál nad obilními lány, nad sítí polních cest, nad kapličkami a litinovými kříži na rozcestích, nad obzory s pahorky, hájky a skupinami ovocného stromoví, v jejichž úkrytu číhali vesnice a lidé. A středem zeleně a jasu se kymácel nečistý vozík s šedě a hnědě pruhovanou plachtou, člověk a pes.
Toho dne ani pořádně nejedli. Jen v jakémsi hlubokém úvoze zastavili, rasík sedl do teple vonící mateřídoušky, vytáhl z kapsy chléb a vyházel jej celý po kusech psovi, který byl přec také chudák. Doga se napřímila, odhodlána hájit tu dobrotu proti každému, hltala nekousajíc a žluté oči jí podivně zdivočely.
A zas jeli. Ploužili se. Dnes řídilo rychlost a směr jízdy zvíře. Rasík šel tupě vedle vozíku a jen na křižovatkách, kde se pes zastavoval a utkvíval na něm bázlivě tázavýma očima, říkal bezmyšlenkovitě "hy", a doga šla zase, kudy chtěla. A psí pohledy se stávaly ponenáhlu více udivenými než bázlivými. Něco nového se dálo.
Pak navečer zastavila doga na vrcholku lesnatého pahorku uprostřed cesty.
Stojí. Také rasík stojí. Pes se dívá tázavě na pána, ale pán neodpovídá. Co je? Je přec již večer a třeba někde odpočinout! Zvíře chvíli čeká, ptá se, nikdo mu neporoučí; tehdy zabírá do řemení a uhání do polí, jetelem k háji, se skrčenou hlavou, kterou chrání před ranami, které za chvíli dopadnou. Ale nepřicházejí, ani ho nikdo nehoní, zmírňuje běh, jde klidně... a hle, pán ho dochází a jde vedle něho, tak jako by to bylo v pořádku.
A pak jde vše jak obvykle: zastavují na kraji lesa, rasík sejímá řemení z tahouna a přivazuje ho za provaz ke kolu, pak opodál usedá.
Smráká se.
Rasík sedí pod starým smrkem, kolena v dlaních, a dívá se před sebe.
Pod ním smutná rovina, daleká, bez konce, a uprostřed vesnice, černá a sražená, nad níž vystupují tvrdé obrysy panského dvora. Od východu se plíží temno a chlad. Lstivě se zmocňují oblohy, ztemňují její šeď, zaskakují jako smečka psů proužek světla na západě, vrhají se na něj, zakusují se do něho a ponenáhlu jej požírají. A nasyceny se pokládají celou tíhou na krajinu. Temno, chladno a smutno.
Pod vozem leží pes.
Leží natažen jako ke skoku, hlavu na předních tlapách.
"Nero!" Rasíkův hlas zní měkce.
Doga se nehýbá; jen ještě pevněji upřela na pána oči.
A rasík o ní přemýšlí. Hle, i zvířeti je smutno! Je samo a nikoho nemá. I psovi se chce, aby ho časem někdo polaskal, po žíhané hlavě pohladil, řekl mu dobré slovo...
"Nejmenuješ se Nero...? Tygr snad...? No pojď sem, starý, no, Tygr!"
Je ticho. Rasíkův hlas do něho zazněl.
Zvíře leží pod vozem, nepohnuté, ale bdí, je mu to vidět na očích a napětí svalstva.
"Ani Tygr ne...? A jak se jmenuješ, příteli?"
Rasík vstává. Blíží se ke zvířeti. Také rasíkovi se chce mít někoho, cítit pod rukou teplo živého tvora, přisednout k někomu a poslouchat jeho dech a žilobití.
Také pes vstává. Volně, ale připraven a v napjatém očekávání.
"No, no!"
Pes couvá. Krok, dva, tři křečovité kroky pod vůz, až se mu provaz zadrhuje do krku a on dále nemůže. Stojí, čeká a oči mu hoří.
Rasík se skrčuje k zemi; k němu.
"Neboj se, neboj... mám tě rád."
Lehá na zem a natahuje ruku pod vozík, aby pohlazením dosáhl psa.
"No, no!"
Ale v temnu se náhle zableskují bílé tesáky. Ze psího hrdla se dere vzteklé vrčení. Ještě vteřinu a ze zelených očí vyšlehnou plameny a zuby se zaryjí do masa.
"Vrčet budeš...? Vrčet?" šeptá polekaný rasík, stahuje opatrně ruku a plíží se po břiše zpět. Ale když se mu zdá, že ho již zvíře nedosáhne, odskakuje náhle celým tělem, leží na zemi a rozeřvává se.
"Vrčet budeš? Na pána? Ďáble, mrcho, ďáble! Vrčet? Kůži z tebe zítra sedřu, ďáble, ďáble!"
Také pes vztekle vyráží. Provaz, zadrhnuvší chřtán, přerývá první vyštěknutí a mění je v chrčivý vzkřek. Ale teď již jeho štěkot burácí v křik rasíkův. Leží proti sobě, jejich hlavy dělí jen píď, chrlí na sebe horko svých úst a řvou si do tváří svou zuřivost. Rasík je zsinalý, pěnu má u úst, a řve do ochraptění své vzteklé "há, há, cháá, cháá, cháá" běsnícímu psu do rozevřené tlamy. Dvé dravých chrupů se proti sobě cení, ze dvou párů zeleně hořících očí proti sobě soptí dva pominutí dravci, řvou, řvou, zvířecí bolestí a hrůzou, řvou a les a krajina a temnota a černá vesnice, jako nepřátelská tvrz sražená, jejich hrůzu a bolest opakují.