Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1932
• povídka je sociálně-kritickým dílem, jež reflektuje situaci v Podkarpatské Rusi v období mezi světovými válkami
• popisuje město Užhorod a jeho okolí, přičemž se zaměřuje na vztahy mezi Čechy, Rusíny a Židy
• Ivan Olbracht poukazuje na kulturní a jazykové rozdíly, stejně jako na sociální a ekonomické nerovnosti; zmiňuje například české obchody a úřady, které převládají v Užhorodu, zatímco původní rusínské obyvatelstvo je v diskriminované pozici

Zřízenci na nádraží mluvili ovšem česky. Vrátný, odnímající jízdenky, také. Omnibusák rovněž. A teď, když vystupuji před pěkným domem s ohromným "Baťa" a s vyleštěnou výkladní skříní bot a punčoch učiněných plastickými, pochoduje kolem za zvuků "Andulky šafářovy", rozsekané ve vojenské kroky, oddíl československé pěchoty. Podvečerní prochazeči se zastavují, dívají se a poslouchají.
Pardubice?
Nikoli: Užhorod.
Ale zdání možná klame a třeba si druhého dne město nad Uhem, bývalý Ungvár, zevrubněji prohlédnout, prozatím aspoň z vnějška. Je to přece hlavní město země a metropole podkarpatských Ru­sínů.
Rusínů? Kde jsou? Jejich jazyk je sice kromě češtiny a maďarštiny také na uličních tabulkách a pod dvouocasými lvy na nápisech státních úřadů, ale to se zdá být jen z jakési popřevratové diplomatické zdvořilosti. Není jich vidět. Ráno jich bylo několik desítek na tržišti, jejich malí koně s černými ofinami do čela přivezli vozíky s ovocem a zeleninou, ale teď vesničané zase zmizeli a stojí tam jen žebrák, opírá se o trafiční boudu a kouří z dýmky. Kde jsou ukrajinské nebo ruské nápisy? Tamhleten židovský obchůdek s kožemi jej má, ale ostatní, ojedinělé, třeba teprve po městě hledat. Kde jsou ukrajinské, ruské nebo podkarpatským dialektem psané knihy? Není jich v žádné výkladní skříni. Plakáty do biografů jsou česko-maďarské... Praha, hlavní město Čechů, z let šedesátých...? Snad.
Užhorod je město dvou dobyvatelů: Čechů a Maďarů. Dobyvatele starého a dobyvatele nového. Starého, který už jen dožívá svá léta a brzy umře, a mladého, s širokými rameny, jenž se všude rychle prodírá vojenskými kroky, které si v říznosti nijak nezadají s kroky Prusů a hakaty v Poznani. Každý z nich mluví svým rodným jazykem. S výjimkou dětí, které mluví oběma. I děti přistěhovalých sem Čechů, na které má maďarština, zvučná řeč bez skloňování a členů, jíž možno mluvit již při jisté zásobě slov, obzvláštní přitažlivost.
Nápisy česko-maďarské nebo jen české jsou takovéhle: "Plzeňská pivnice", "Budějovická pivnice", "Specielní stáčírna plzeňského Prazdroje", "Česká kuchyně", "Pražské uzeniny a lahvové pivo" a zase: "Budějovické pivo". Neboť do této nekultivované země je třeba přinésti kulturu. A naučit ji píti pivo. Peníze za pivo jdou do Čech a českým pravovárečníkům. Každá koruna, propitá ve víně, zůstává v zemi. A vinice v podkarpatské rovině nebo na jižním svahu Karpat náleží beztak maďarským sedlákům a při dobré vůli a jen při trošce obrazotvornosti je možno k pivnímu vpádu do Podkarpatska připnout hezká vlastenecká hesla.
A pak jsou tu nápisy takovéhle: "Škodovy automobily", "Janečkovy motorky Jawa", "První český odborný závod strojnický", "První český hodinářský a zlatnický závod", "Schichtovo mýdlo", "Pilnáčkovo mýdlo", "Meinlova káva", "Kolínská cikorka", "Cukrovinky Orion", a ovšem "Baťa". Rozumějme těm nápisům, vzdávajícím čest českému obchodu: každá tisícovka, která se vydá za automobil, či každý desetihaléř, za který se v hokynářských krámcích nakoupí mýdla, soli, petroleje nebo čehokoli jiného, putují do Čech, ze země, stále ze země.
A potom takovéhle: "Banka čsl. legií", "Slovenská banka", "Pražská úvěrní banka", "Eskomptní banka", "Dunajská banka", "Pobočka Městské spořitelny na Král. Vinohradech". A za výklady na plakátech a akciích dělník s kladivem, pěkně ustrojený k živému obrazu, nebo přičinlivý rolník se srpem, a kolem nich cudné manželky a šťastné dítky s kasičkou. A na skleněných vývěsních štítech zlatý úl s včeličkami. Ach, ano, včeličky! Jenže nepracují zažívacím ústrojenstvím, aby med vyvrhovaly, jen sosáčky, aby jej sbíraly. Rozletěly se po celé zemi a v každém městě, v každé obci si zřídily úly. 16 až 30 procent. Kde je možno takhle úspěšně pracovat? A bez rizika? Na západě je třeba půjčovat do průmyslových závodů, o kterých se nikdy neví, jak to s nimi dopadne, a přijde-li doba zlé konjunktury, půjčovat a půjčovat znova, aby se nepřišlo i o to, co tam již je, a v stálém strachu. Zde je jen země a ta je jiná. A gazdové, nevidouce jiného východiska, ji zadlužili do poslední padesátikoruny, kterou banka ještě půjčila. Nenastanou-li lepší časy, přijde exekutor - nepřišel-li již -, a bude-li přechodně lépe, budou pracovat jen pro banku, dokud nakonec přece jen exekutor nepřijde, neboť půda nese půl druhého procenta a banka, je-li velmi slušná, chce šestnáct.
Rusíni nevyrábějí nic? Je známo, že kromě dříví nic. Nezabývají se ani obchodem? Ne. Nemají buržoazii a nemají střední stav. Jen jeden rusínský krám jsem tu viděl, obchod s ukrajinským vyšíváním, brašničkami, šátky, košilemi a dřevěnými hračkami. Ale když jsem si tam šel koupit pasáčka s dlouhou huculskou trembitou, prodaly mi jej dvě Češky. Proč by také peníze za podkarpatský folklor a výtěžky z domácké práce rusínských žen nemohly jít do Čech? Mýlil jsem se, předpokládaje zde špatné obchody; jdou dobře. Ukrajinská studentská mládež se rychle nacionalizuje a potřeba vyšívaných národních košil je u ní prý značná... Ale u nás, myslím, to také takhle začínalo.
Je poledne a z nových úředních budov na břehu Uhu se vyhrnuli úředníci: Češi. Radové a oficiálové, soudcové, komisaři, exekutoři, správcové, sluhové, adjunkti, policejní mužstvo - vesměs Češi. Ukrajinský nebo ruský hovor slyšíte jen s výjimkou a zřídka. Čechy a Morava sem vyvážejí přebytky své inteligence. Rusíni ji nemají? Mají slabou vrstvu intelektuálů, takřka první jejich generaci. Ale s tou je to tak, jako tomu bývalo kdysi u nás: jde na farářství, na učitelství, na advokaturu. Tam, kde je konkurence Čechů menší nebo žádná.
Nelze-li Rusínů v Užhorodě potkat, je třeba hledat je. Vystavěli si tu přece po převratu Národní dům! A není věru těžko nalézti tu výstavnou budovu s biografem. Ale není už jejich. V prvním vlasteneckém nadšení a opojení svobodou se příliš rozběhli, nadělali 4 miliony dluhů a byli nuceni pronajmout Národní dům židovskému nájemci za zábavní podnik; a v jejich biografu běží po plátně nápisy maďarsko-české nebo maďarsko-slovenské jako všude jinde. Víme také, že zde měli stálé rusínské Národní divadlo. Scénu, kde se odvážili na Goethova "Fausta" a na Gogolova "Revizora", kde hráli Feďkovičovy "Verchovince", Čerkasenkovu "Kazku staroho mlyna" a Kotlarevského "Natalku Poltavku", kde provozovali i místní autory, vypravivše mnoho předojemných vlasteneckých her z vesnického života o hodném chudém, hodné chudé a zlém bohatém, obrazů ze života, kde na konec vždy přišel nějaký v Americe zbohatlý Rusín, aby se ujal chudobné ctnosti a ztrestal boháčskou nepravost. Ano, mívali Národní divadlo; už nemají. Skončilo putováním po vesnicích, kde se platilo vajíčky. Radost ze stálého divadla, dramatické nadšení a štěstí pevných 400korunových, ba i 800korunových (ale tolik měla jen první tragédka a zároveň operní primadona) gáží netrvalo dlouho. Jen do roku 1929, kdy vláda odřekla 60 000 Kč roční subvence. A bez té nemůže divadlo žít. Herci, stále ještě doufajíce, se živili nějakou dobu na dluh v Národní mlékárně (ano, vše ukrajinské je tu Národní a ta mlékárna jediná vydržela dodnes), pak si našli nebo také nenašli nějaké zaměstnání a rozprchli se. Vláda důmyslně rozřešila ukrajinsko-ruský spor o divadlo: nedostal je žádný. Biografům, které nejen že nejsou pasivní, nýbrž vynášejí daně, ubylo konkurence.
Ve viditelném životě podkarpatské metropole Rusíny neuvidíte. Selský a pastevecký národ nemá co pohledávat v městě, které se chystá stát velkým. Musíte je vyhledávat v bytech. Ale myslím, že toto město bank, úřadů a kasáren je přec jen Prahou z roku 1860.
Otvírám do páté hodiny ranní okno židovské noclehárny třetího řádu, jediného to hotelu zde. Hlavní ulice přede mnou, to jest silnice vroubená přízemními domky, je chladná prvním rozbřeskem jitra. Krámky jsou ještě zavřeny.
"Jemináčku, vy už taky vzhůru, paní oficiálová?" Jest to nejkrásnější pražská čeština. To se na pusté ulici zhlédly dvě ženy. "Ale můj jede do Chustu, tak mu jdu zamluvit v autobusu místo. Vy taky, paní lesní?" Objevuje se v plné zbroji četník, zdvořile salutuje, pak se vlídně usmívá, a rozlišuje přesně hodnosti, pozdravuje: "Rukulíbám, milostivá paní...! Dobrýtro, milostpaní!"
Jablonec nad Jizerou?
Ne. Volovoje. Ökermerzö. Volové.
Všechna ta údolí jsou stejná. Hluboký vrub do zemské kůry, jako vyříznutý nožem do lipového dřeva; dole šumí a skáče přes balvany horská řeka. Hory se sklánějí v ostrém úhlu k sobě, jsou porostlé lesy, křovisky, chudými pastvinami a do jedné ze strání je vbudována silnice. Tam, kde se rokle rozšiřuje v údolí, takže silnice může běžet na úpatí jednoho kopce a řeka na úbočí druhého, a kde jsou mezi nimi oběma načárkována uzoučká pole, leží obce a města. Také Volové. Zeleno-žluté jest Volové, alespoň v létě: tvrdě zelené konopnými a kukuřičnými poli, žluté terči slunečnic, které svítí na jejich okrajích. A dlouhé jest Volové: jdete půl hodiny a malou hodinku, než dojdete konce.
Je to po obou stranách silnice řada přízemních dřevěných domů s velkými mezerami mezi sebou. Teprve za kládovým mostkem přes potok, tam, kde je jakýsi středověký mlýnek, a již blíže ke středu města, se domky srážejí dohromady. Židovské domky. Židovský obchodník, židovský krčmář, židovský kovář, truhlář, švec, krejčí, sklenář, holič. Abram Judahorovicz, Nathan Feinermann, Hidal Rosenthal a Šafar, Grünberger, Herskovič, Schneider a Feigenbaum. Bradatí živnostníci s pejzy i bez nich stojí jaksi bolestně zadumáni ve dveřích krámků pod vývěsními štíty, které jsou česko-maďarské nebo česko-ukrajinské, a na lavičkách posedávají v kartounových šatech židovské matky, dívajíce se na děti, jak si hrají na silnici u hromádky štěrku. Tam, kde se rovnoběžky silnice deformují, nadouvajíce se jako hadice v místě, kde hodlá za chvíli prasknout, je střed města: řeckokatolický kostel, česká škola a české úřady, umístěné v starých přízemních panských domech z kamene; a také česká hospoda. Zde také stojí tři jediné jednopatrové budovy okresního města: v nejmenší je lékárna, v prostřední vystavuje boty Baťa, v přízemí největší má Legionářské družstvo obchod. Pak tu ještě stojí kašna, žlutá benzinová pumpa a synagoga s hrozně rozbitým plotem. Chcete-li tu hromadu u silnice nazvat náměstím, není námitek. Z české školy se hrne první obecná. Mluví mezi sebou židovsky. Židovské holčičky a bledí hoši s vyjevenýma očima a pejzy plavými, černými i červenými.
Město bylo kdysi židovsko-maďarské; teď maďarsky mluví jen několik penzistů, advokát, starý lékař. A ovšem řeckokatolický farář, ty jsem na Podkarpatsku jinak hovořit neslyšel. Dnes je Volové židovsko-české. Na ulici se mluví česky a jidiš.
Ale kde jsou Rusíni?
Mezi ulicí a řekou. Umíte-li přelézat ploty, mnoho plotů, najdete je. Jejich chýše se slaměnými střechami stojí uprostřed kukuřice, konopí, brambor a slunečnic. Každý z těch kousíčků polí je proti dobytku ohrazen tyčkovým plotem, oplocen je každý domek, každý dvorek, je to nemožný labyrint plotů a plotových uliček, v němž byste ve vysoké kukuřici jistě zabloudili, kdybyste nevěděli, kde jsou "přelezy", a kde bloudíte, i když je znáte. To jsou místa, kde několik tyček nepřesahuje hoření trámek plotu. Pořádní hospodáři postavili na té i oné straně maličké lavičky, takže je třeba jen velkého kroku, ale také tu bývají jen dva kameny a také nic. Zde žijí v stejné chudobě jako obyvatelé vesnic na horách. Je-li půda lepší, je jí málo; a dobytka je také méně. Bydlí, schováni před městem i světem v zeleném stínu kukuřičné houštiny, nad jehož latovitým květenstvím vidí jen kus modrého nebe. A zde jako na horách: kudrnatí vepři s dlouhými, černými rypáky, z hlíny udusaná podlaha, konopná trdlice a nad postelí na řetězech kolébka. Rusíni nemají ve všední den na městské ulici co pohledávat.
Proč je toto město židovsko-české? A kde se tu vzali Češi a kdo jsou?
Tak by se bylo možno ptáti v celé zemi.
Úředníci a zřízenci okresních politických správ, berních úřadů, soudů, lesní správy, pošty a železnic, učitelé a učitelky českých škol, ale také rusínských škol, četníci, finanční strážníci, hajní, fořti, geometři, bankovní úředníci a zřízenci českých obchodů. Vše, co je zde pánem nebo alespoň co jako pán vypadá.
Ale panování má také rub a většině zdejších privilegovaných lidí závidět netřeba; alespoň ne, hledíme-li očima západníma. Někteří si sice zvykli, nechtěli by do Čech, neboť hospodářské výhody tu jsou značné, kraj si možno zamilovat, vědomí vlastní důstojnosti jest příjemné a podvědomí, že by tak velkými pány nikde jinde být nemohli, také odtud neodhání. Ale většina jich touží domů, jen pryč a stůj co stůj. Jejich touha se často podobá stesku docela jinošskému. Nezvykli si, nezvyknou si. Jistě, ve větších městech se dá existovat, žije se tam nemnoho jinak, než jak žije úřednictvo ve venkovských městech korunních zemí, jen snad v kroužcích od domácího obyvatelstva stavovsky ještě oddělenějších; také s vesnicemi - městečky, musí-li to být, se možno smířiti, je zde četba pro ty, kdož o četbu stojí, nějaký osvětový nebo dobročinný spolek, jsou zde úřední intriky a společenské klípky, je tu česká hospoda a mariáš. Ale co si mají počít zřízenci lesní správy, finanční strážníci, četníci, rozstrkaní po horských vsích, kde jediné vpravdě upřímné slovo, s kterým se potkají, je do vousů zabručená nadávka a jediný vpravdě upřímný pohled kosé zaškaredění, co mají dělat v těch prokletých údolích, kde v zimě počíná noc již po třetí hodině? Rodina? Ach ano, když dosáhli náležitých hodností, oženili se, co člověk neučiní z dlouhé chvíle, ale jejich manželství spokojená nejsou a sňatky uzavřené s domácími dcerkami byly dokonce nešťastným omylem. Neboť pilné a skromné dívky, pocítivše v rukou kousíček moci, se staly dámami velmi vznešenými a marnotratnými, co vidí, chtějí mít, závodí mezi sebou velmi nenávistně v nedělních toaletách, rozštěkaly se s celou vsí a vychovávají děti docela jinak, než jak by si to jejich mužové přáli. Knížka? Housle? Jistě, také, ale knížka dovolí zapomínat jen na chvíli a housle smutek jen zvětšují, takže jimi třeba nakonec praštit někam do kouta kanape, aby se člověk, sakra duši, ještě nerozbrečel jako kluk. Alkohol je bližší. Pije se a zadluženost v židovském krámku je velká. Bývalí legionáři, jimž vrzající klouby, jizvy po operacích a stopy po okrouh­lých vpiších ruských bodel v prsou (tahle je od Užoku, tamhleta ze Sibiře) nedovolují nevzpomínat na vrcholné chvíle jejich života, si všechno, i svůj osud, kdysi představovali jinak; proklatě jinak. Teď, jsouce již dotčeni a jinde krom tohoto skrytu k nepotřebě, hledají lék pro své rozvrácené životy ve lži návratu domů, nechtějíce mysliti na to, že tam nic nemohou nalézt, neboť domov je od těch dob, kdy jej opouštěli, docela jiný a také oni se za ta léta stali docela jinými.
Vysoko v horách, v pralese pod Popaďou, jen málo kroků od hraniční čáry československo-polské, stojí na vlhkém palouku uprostřed lesa nepříliš zchátralá lovecká bouda. Mezi ní a nejbližší vesnicí Sinevírskou Polanou leží dvacet kilometrů pralesa a mezi ní a Německou Mokrou na druhou stranu ještě o něco více. Palouk a houští okolo se jmenují Zelená javorinka. Nikdo tudy nechodívá, málokdo by chýši našel a lidé, kteří od dob, kdy sem uherští grófové chodívali čekat na medvědy, překročili její práh, by se dali snadno spočítat. Snad nějaký hajný, pytlák a sem tam na služební obchůzce četník nebo člen finanční stráže. V boudě posud stojí dvě dřevěné palandy s rezavou trochou opadaného jehličí po tom, kdo tu naposled spal, ze stěn trčí kolíky na rozvěšení zmoklého grófského šatstva a jsou tu i plechová kamínka, v nichž, zamažete-li jejich díry blátem, se dá ještě topit. Pisatel těchto reportáží zde za jedné krásné červencové noci přespával. A prohlížeje prkenné stěny, objevil u maličkého okénka smutný výkřik, krasopisně tam napsaný inkoustovou tužkou: "Ách, zlatá Praho! Uvidím Tě ještě? Ant. Kadeřábek, respicient fin. stráže." A autor knížky si představoval živě respicienta Kadeřábka, jak má karabinu zavěšenu na kolíku, jak s lokty na kolenou a s bradou v dlaních sedí na palandě a hledí okénkem do zeleného šera, kde prší a prší a prší, jak vzpomíná na nějaký šťastný koutek Prahy svého mládí, jak mu je smutno a jak mu je hrůza ne z té osamělosti a pustoty okolo, nýbrž v něm, jak vstává, protahuje se v kříži a vyjímá ze služebního notesu tužku, aby tu zvěčnil svou touhu. Ne, pane respiciente, ještě dlouho se do Prahy nepodíváte a rodičům už svou rodinu neukážete, cesta by stála mnoho set a dluh u Šlojmovičů je velký.
Úřední statistika sčítání z roku 1930 udává množství Čechů zde usídlených na 35 157 osob. Počet jest poněkud zkomplikován tím, že statistika zná jen národnost československou, ale těch zemědělských nebo při výrobě činných Slováků mnoho není, Čechů ještě méně, takže z čísla 35 tisíc pánů a půlpánů mnoho neodpadne. A to je hodně hlav. A hlavní věc: jsou jednotně organizováni státem, jsou na něm závislí svými existencemi, poslouchají jeho velení, mají moc, mnoho kapitálu a všechny zbraně. 35 tisíc lidí ovládá hospodářsky, politicky i jazykově zemi se 709 tisíci obyvateli, z nichž je 447 tisíc Rusínů a ostatní jsou Maďaři, Židé, Němci, Rumuni a Cikáni, tak podle pořadí početnosti. Jeden na dvacet. Při posledním sčítání byl ještě jeden na třicet. Neboť stoupl-li za deset let počet všeho obyvatelstva o 20 procent, vzrostli Češi o 78 procent, to jest o více než 15 tisíc. Tak tomu bylo vždy u všech kolonizátorů a ve všech koloniích. Ale množství 447 tisíc Rusínů, to jest více než tři pětiny všeho obyvatelstva, svádí, jako tak mnoho z veřejného života této země, k přirovnání k Čechám. V době bojů o národnostní nadvládu v Čechách byl náš poměr k Němcům týž.
Čeští páni sem v dvacátém roce přišli, nesouce svobodu. A Rusíni je přijali s jásotem. Ale poněvadž je svoboda pojem velmi vratký, hlásali páni pak už jen kulturu. Ale teď již ani s tou neobchodují. Nemají toho potřebí a obchodují s věcmi mnohem reálnějšími. Co jim je do ztracených sympatií? Chodí se snad do kolonií se sentimentálními city?
Lid je nenávidí. Ne Čechy, neboť heslo "Pryč s Čechy!" je teprve z dob nejnovějších. Ale pány. Nenáviděl vždy žhavě pány, a jeho pohádky o zbojnících, šlechetných mstitelích, jsou plny požárů panských sídel, loupeží a mordů. Kdokoli sem v historii přišel, každý z lidu kořistil; každý, kdo měl ruce, aby bral z toho mála, co zde jest, a aby v nich udržel karabáč: Tataři, Poláci, Rusové, Maďaři, Židé, Němci, Rumuni, nepamatují si všech těch národních jmen, nechtějí si je ani pamatovat, nemají pro ně smysl, protože jim na všechny stačí slovo jediné: pán. Teď jsou pány Češi.
Nazírání inteligence není tak jednotné. Intelektuálové nejsou ve svém nazírání nikdy jednotní. Je komplikované a rozbité. Nazírání intelektuálů je vždy komplikované a rozbité.
Podkarpatští intelektuálové, pokud cítí národně ukrajinsky, se na poměr k Čechům dívají asi takto: Nemohou sice nevidět bídu podkarpatského lidu, ale zase uznávají, že dobrovolně zvolivše československou státní příslušnost, si nemohli mezi Polskem, Rumunskem a Československem vybrat nic lepšího, než si právě zvolili. S hrůzou pozorují počešťování celého veřejného života a hlavně státní správy, ale zase připouštějí, že jsou nové úřady v lecčems lepší než staré, dojista na příklad v civilním soudnictví, které bylo za maďarských dob nadobro zkorumpováno. Bojí se počínající perzekuce, která pronásleduje jejich "iredentismus", nenávidí úřady pro jejich stanovisko ve sporu rusko-ukrajinském, ale zase se zadostiučiněním uznávají, že Podkarpatsko poskytuje, nebo aspoň poskytovalo, útulek nacionálně revolučním uprchlíkům z Polska a Rumunska i sociálně kontrarevolučním uprchlíkům ze sovětské Ukrajiny. Mají velmi mnoho více než spravedlivých námitek proti nemožným a přímo protikulturním poměrům ve školství, ale přitom vysoko, a dokonce s jakousi sentimentální vděčností oceňují pražskou ukrajinskou univerzitu, ač zase nemohou nepozorovat, že vystudovaná univerzitní mládež je velmi málo přijímána do státních úřadů a nalézá (prozatím opravdu nalézá) zaměstnání v soukromých a obecních službách hlavně v Polsku. A rezultátem tohoto rozbitého smýšlení je, že se snad s českou inteligencí přece jen dá společně pracovat.
Ale domorodé intelektuály očekává v nejbližší budoucnosti s českými intelektuály boj, kterému se nebude možno vyhnout. A to právě na poli hospodářském, pro který má první generace inteligence z Podkarpatska vyšlá tak málo pochopení. Zapomíná, že otázka proletarizace českých studovaných lidí je pro panování dnes vládnoucích tříd velmi vážná. Zapomíná, že je pro české inženýry a lesníky uzavřeno Rusko, pro právníky Vídeň, pro techniky rakouské železnice, jadranské loďstvo a Bosna s Hercegovinou a také Amerika že náleží minulosti. Dnes že se česká inteligence vyváží na východ republiky. Ukrajinská studovaná mládež posud nalézala místa v oborech, kde české konkurence nebylo. Ale to již dlouho nepotrvá. Počátky tohoto příštího boje se ohlašují v kruzích, vyšlých z nižších škol.
"Co mám dělat se synem? Dal jsem ho vystudovat na učitelském ústavě, myslil jsem, že se ujme mladších bratrů, a teď mi tu již půl druhého roku chodí bez místa?!" řekne vám větší sedlák, který na výchovu synovu dal poslední, co měl.
A jiný: "Co mám počít s hochem? Vystudoval měšťanskou školu (zde se to považuje za studium) a nemá místo, odmítli ho jak u financů, tak u policie."
"Proč?"
"Přijímají jen pět procent Rusínů, ostatní jsou Češi."
A přichází doba, kdy budou domácí školy chrlit každým rokem nové lidi, sice velmi špatně vyučené a velmi špatně připravené pro boj o život, ale přece lidi, kteří budou chtít žít. Zde vyhnouti se konfliktu není možné.
Čeští pánové kolonizují Podkarpatsko. Počešťují kraj vzdálený sta kilometrů a oddělený od korunních zemí celou rozlohou Slovenska. A přitom není možno nevzpomenout na minulost Podkarpatska a kolonizační snahy jeho minulých pánů.
Také Maďary musilo při uskutečňování myšlenky samostatného a nedělitelného státu napadnout Podkarpatsko pomaďarštit, obzvláště za podmínek politicky tak výhodných, jako oni tenkrát měli. O maďarské státní politice proti menšinovým národům máme nesprávné představy, které tkví ve vzpomínkách na agitační hesla, jimiž se před válkou proti Maďarům pracovalo a z nichž "sveřepí Hunové" tak asi vystihuje celkové nazírání. Ale Maďaři prováděli svou odnárodňovací politiku mnohem duchaplněji, než si myslíme, a s větším vtipem, než jak chce svůj úkol odbýt aparát nynější.
Jméno Egan je na Podkarpatsku dosud v živé paměti. A v hezké paměti. Byl to muž, kterého na samém počátku století maďarská vláda vybavila velkými plnými mocemi a poslala na dnešní Podkarpatskou Rus, aby ji pomaďarštil. Edmund Egan byl chytrý a vzdělaný člověk a věděl, že se to nedá provést jen knutou a jen přeplněním země maďarskými okresními náčelníky, soudci, četníky, finančními strážníky a berními exekutory. Že tu nemůže pomoci ani mechanické zakládání škol a nahánění do nich nemaďarských dětí. Nýbrž, chce-li splnit svůj úkol, že musí nejprve získat lid. Čím? Jedině možnou věcí: tím, že ho zbaví alespoň největší bídy. A vystihl také, co je její příčinou - že je to pozemkový kapitál a peněžní kapitál. Jenže tenkrát měli v maďarských vládních kruzích jinou terminologii, vlastenecko-křesťanskou, a Egan říkal pozemkovému kapitálu "česká Beamtenwirtschaft na schönbornských velkostatcích" a movitému kapitálu "chazarská (to jest židovská) lichva".
Co učinil s českými správci a poklasnými, s fořty a hajnými, nevím, patrně si vymohl jejich propuštění, ale že ve velkostatkářském Maďarsku schönbornským velkostatkům neublížil a ublížit ani nemohl, rozumí se samo sebou. Ale dosáhl na nich přece něčeho, čeho útraty zaplatil někdo třetí. Dříve velkostatek pronajímal pastviny a pole vcelku Židům a ti teprve, ovšem se ziskem a obyčejně s lichvářským ziskem, je rozdělovali do pachtů gazdům. Egan toto prostřednictví vyloučil, ornou půdu, louky v údolích a pastviny na horách najal jménem státu sám a přiděloval je jen s režijním ziskem zemědělcům. A zorganizoval zemědělské hospodářství na kolektivnějším podkladě. Do země přivedl odolný oberintálský dobytek, dal ho na dluh vesničanům, a drakonicky trestaje každého, kdo připustil krávu k jinému býkovi, než měl nařízeno, nechal starou, degenerovanou rasu postupně vyhynout. Nedovoloval na jednom místě příliš dlouho pást, nutil sedláky k ošetřování společných pastvisek, zřídil na horách napajedla a vystavěl stáje (ty měly patrně i vojenský význam), aby dobytek nescházel zimou. A po dobu hospodářského klidu opatřil horalům v uherských rovinách stálou sezónní práci. Tím si získal o odstranění podkarpatské bídy velké zásluhy. Jeho zdravý dobytek je zde posud.
Egan nezničil ovšem ani movitý kapitál, ale proti jeho dosavadním držitelům uspořádal hotový hospodářský pogrom a nahradil je jinými, kteří dovedli lichvařit moderněji a snad i trochu humánněji. Zřídil úvěrní družstva, která vykupovala gazdy z drápů vesnických lichvářů a poskytovala levnější úvěr; založil konzumy a stanovil pevné ceny, znemožnil "Chazarům" lichvařit kořalkou, petrolejem, solí, octem, hřebíky a troškou té ženské parády. Přitiskl je také administrativně. Zde se počíná bída Židů, prvních organizátorů obchodu a peněžního hospodářství v Podkarpatsku, jejichž vina byla v tom, že se nenaučili modernějším metodám a dřeli své oběti tak primitivně, jako kdysi jejich středověcí dědové. A třebaže se svou organizovaností a jednotou svých volebních hlasů, které prodávali maďarským vládním stranám, z těchto běd zase zvedli, předeganovského blahobytu nenabyli již nikdy.
Pak počal Egan budovat síť škol. Politicky se opřel o řeckokatolické faráře. Dal jim pod moc úvěrní a obchodní družstva, svěřil jim dozor nad školstvím a učinil z nich aristokratickou vrstvu Podkarpatska. Od těch dob se také datuje jejich zřejmé či tajné maďarofilství.
To jsou hlavní body Eganovy akce, nehledíme-li k některým podružným a vcelku naivním, jako byly dobročinné komitéty maďarských dam, vánoční stromečky a nadílky, spolky pro ošacení chudé školní mládeže atd. Nebyl to žádný převrat, který by sáhl na kořen zla a vyrval jej z půdy, ale byly to přece jen reformy velmi pronikavé, a poněvadž Eganovi nelze při jejich provádění upřít ani jistého vřelého vztahu k chudému lidu, setkaly se se všeobecnými sympa­tiemi. Ale jaký byl výsledek této velkorysé Eganovy akce, opírající se o hospodářské povznesení země, o stát, církev a o lidové sympatie? Ve smyslu národnostním a politickém, který jedině tanul Eganovi na mysli, a proč jedině sem byl vyslán, velká nula.
Naučil část jedné generace maďarsky. Nic více. Neboť o jazyce nerozhoduje jen škola, nýbrž mnohem více to, jak se u kukuřičného pole vadíme se zaběhlou jalovicí nebo jak se na noční pastvě koní laskáme s děvčetem. Rusíni zůstali Rusíny, za války se chovali ke svým maďarským "dobrodincům" neloajálně, a Češi je našli v jejich jazyku a jejich středověké kultuře tak netknuté, jako byli před Eganem. Přes řeckokatolické faráře, přes školy, přes úvěrní a konzumní družstva a přes oberintálský dobytek.
Egan své dílo nedokončil. Jedné noci byl na cestě vedle svého loveckého vozíku nalezen smrtelně postřelený. Přes to, že tenkrát v synagogách Židé zdůrazňovali chválu Hospodinovi a svou vděčnost Jemu obzvláště hlasitě, a přes zlé pověsti, které se na Podkarpatsku udržují dodnes, bylo vyšetřováním téměř bezpečně zjištěno, že se Egan při nešťastném seskočení z vozíku vlastní loveckou puškou postřelil sám.
Teď se začíná se starou jazykovou hrou nanovo. Jako by českou politiku vedli dvacetiletí jinoši, kteří se již nepamatují, s jakými pocity a náladami se u nás potkávaly germanizační snahy rakouských vlád a každý národnostní útlak nebo jen zdání jeho. Zázraky, které nedovedla provésti Eganova duchaplná akce, má novým pánům udělat byrokracie. Tam, kde Egan národnostně a politicky pranic nedosáhl hospodářským povznášením lidu a vřelými sympatiemi, mají zjednat účinek úřední fermany, exekutoři a četnické střílení do bouřících se lidí. Tam, kde se to nepodařilo z bezprostřední blízkosti, má to jít na stakilometrovou vzdálenost s klínem Slovenska. A s co nebylo 109 tisíc Maďarů, ještě dnes v Podkarpatsku usedlých, to má vykouzlit 35 tisíc Čechů, spojených se svou zemí jen telefonem a devatenáctihodinovou jízdou rychlíkem. A chceme-li mluviti pouze o účelnosti těchto snah: je to práce marná.
Ale také Eganovy doby jsou již ty tam. Proti počešťovacím politickým úmyslům nových pánů se staví totiž činitel, kterého za Eganových časů nebylo: ukrajinské národnostní hnutí. Maďarizační snahy se s vážným aktivním odporem nesetkávaly, spíše jen s pasivní energií horského lidu. Ale pokusy o počešťování narážejí na odpor aktivní a organizovaný a budou narážet stále na silnější, jak bude přibývat gramotnosti. Dnes není možné ani to málo, co bylo možno před třiceti lety.