Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Mordechaj Jid Fajnermann se vády neúčastní. Sedí na stoličce u svého pultíku, jeho lebka je lysá, jeho vousy žluté stářím a na své přísné oči si nasadil drátkové brejle. Hledí do velkých písmen knihy, a dopředu, dozadu se kývaje, odpovídá kantorovi. On, nejkrutěji uražený, do hloubi duše dotčený, jehož nepřetržité padesátileté sloužení Bohu denním sestupováním do mikve bylo teď zločinnou rukou násilně přerušeno, hledá útěchu v modlitbě, nenalézaje ji. Neboť žádný hlas a žádný zpěv nemohou přehlušit hluboké vědomí neštěstí a křivdy. Jakých hrůz se to v životě již dočkal? Kolik ho jich ještě čeká, než mu bude dovoleno zemřít? Kdyby po tolika ranách života dovedl plakati, plakal by. Ale jeho tvář jako ze staré sloně jest nehybná a kývá sebou dopředu, dozadu.
Když kantor Lejb Abramobič, kloně se stokrát a stakrát, volá do třepotajících se plamenů svíček po třetí a křičí s krajním napětím hlasu: "Rititi! Tárára! Pojď, příteli můj, vstříc nevěstě; vstup sabatu uvítejme!" dostupuje váda v modlitebně vrcholu.
Neboť v tuto chvíli vzrušuje obec otázka zásadní: padne bédr Mojše Kahan, nebo se Mojše Kahan udrží? Již odpoledne ji ve vsi rozvířil švec Gutman Ickovič, který se předloni také ucházel o placené místo bédra a šamesa, ale propadl. Gutman Ickovič sice klidně sedí vedle Mordechaje Jida Fajnermanna a zbožně spolu s ním odpovídá kantorovi, ale otázku živí jeho bratr Berko a jeho švagr Šulem, agitují od muže k muži a nalévají do ohně oleje. Otázka zní již zcela konkrétně. A je to výzva k otevřenému boji.
"Co chcete od Mojšeho? Může za splašeného kluka?"
"Tak? A kdo je odpovědný? Splašený kluk? A kdo bere peníze?"
U dveří stojí v klubku mužů Berko Ickovič, drží Lejzra Martona za chlopni kabátu, křičí na něho, šermuje mu rukou před obličejem a oba sebou cloumají. Mužští se hádají a Frojem Hergot strčil tak do Moška Šnajdra, že ten upadl na veřeje, až to zadunělo.
"Copak je to?" vstává od svaté knihy kupec Josef Šafar, dlouhý a s obličejem poněkud ovčím, a aby lépe viděl, posunuje si brejle na čelo.
Ani Pinches Jakubovič nemůže dnes povznésti mysl k Bohu. Snaží se o to, pokouší se o to vždy znova vší vroucností vůle, ale na jeho sobotní jásání naráží stále a se všech stran ohrožená existenční otázka přítele Mojšeho Kahana, a cítí, ne, on vidí, jak zhmotněná slova povykující obce srážejí jeho modlitbu, jižjiž se vznášející nad trámoví modlitebny, zpět dolů a jak je to hlavně odevšad vystřelované slovo " Mojše", které jako přetěžká koule dohání verše jeho blahořečení, lehá si na ně a padá s nimi na podlahu, až se z ní zakouří obláček prachu.
Je to svědomí, které Pinchesa Jakuboviče trápí...? Pryč pokušení! Kdo se to opovažuje mluvit o špatném svědomí...? Byl by se kterýkoli Žid vůbec směl chovati jinak?
Mezi rituálními pultíky chodí pobledlý a dnes tak opovrhovaný Mojše Kahan, vystupuje na stoličky, v dřevěných lustrech upravuje a narovnává svíčky a předstírá horlivost, jako by se jí dalo ještě něco napravit. A vzadu, v koutě u vaberiše šil, komory s hustým laťkovým mřížováním, kam zítra budou smět i ženy, se v licoměrném zhroucení choulí lotr Riva. Ale když si je jist, že se na něho z velkých nikdo nedívá, poťouchle se usmívá a s Bencim Fuxovým na sebe vyplazují na vzdálenost jazyky.
V talis zahalený švec Lejb Abrahamovič křičí velkým hlasem po sedmé svůj refrén: "Rititi! Tárára! Pojď, příteli můj, vstříc nevěstě..."
Pan Salamon Fux, s lehkým jen nádechem pejzů, který zítra k hněvu Josefa Šafara oblékne svůj stříbrem lemovaný talis, vyskakuje, tluče dlaní do pultíku a křičí: "Bude-li pak ticho?" A poněvadž znova vidí povykovat rozedraného výrostka s vlasy jak vrabčí hnízdo, Šmila Grünberga, kterého včera na půl cestě z města vzal do vozu, hrozí na něho pěstí: "A ty, počkej, až zas budeš chtít, abych tě svezl!"
Ne: toho pátečního večera se Bohu Hospodinovi v shromáždění polanské obce zalíbiti nemohlo. Princezna nevěsta jistě s odporem odvrátila tvář. Andělé, jako již tolikrát ve věčnosti, řekli opět Hospodinovi: "Prosíme tě, ó Pane, jen pohlédni dolů! A řekni upřímně: je spravedlivé, že polanské Židy miluješ více než nás?"

Pinches Jakubovič jde domů. Vidí svou chýši již zdaleka zářiti. V páteční večer v usnulé vesnici a mezi zhašenými rusínskými chýšemi židovské domky vždy daleko září: vycíděnými okny a za nimi sobotními svícemi, stojícími na bíle prostřených stolech uprostřed pšeničných chlebů, zahalených do bílých roušek. Pinches Jakubovič svůj stůl již oknem vidí. Hoří na něm sedmnáct svící, hlásajících slávu Branina života: každý má jednu, on, ona, i ti tři, kteří jsou již ve světě, i ti čtyři zemřelí, i těch osm, kteří tu pocházejí a batolí se, čekajíce na večeři. Svíčky jsou v svícínkách dřevěných, cínových, plechových, v oněch čtyřech růžových, které každého roku Brana vyrábí z malinových zrnek, zbylých jí po lisování šťávy, i jen tak nalepeny na plechovky od rybích konzerv. Okno, zářící do večera pod střechou, objatou temnými korunami jasanů, dojímá; snad nějakou pradávnou, až k pradědkům vzdálenou vzpomínkou na bezpečí, kterého jsouce pronásledováni jižjiž dosahujeme. Také světla dojímají. A také čekající na vás děti. A k Pinchesovi Jakubovičovi sestupuje pocit něhy, slavnosti a velebnosti. Ale také trochu - maličko - strachu se v něj mísí.
"Git šábes!" pozdravil sobotním pozdravem rodinu.
Ale Brana mu nepoděkovala, jen po něm loupla očima a přešla hned k věci: "Kdo řekl Mordchemu, že je mikve trejfe?"
"Mordchemu?" přemýšlel Pinkus. "Ani nevím. Snad Srul Nachamkes."
Ano, tak je to správné. Jest zajisté lépe pomoci Bohu nepatrnou lží, než dopustiti v den tak slavnostní pohoršení.
Brana neodpověděla. Jen se na něho kratičce podívala, a věru, kdyby se v té chvíli Pinches Jakubovič necítil tak silen a neměl na sobě krunýř nezranitelnosti alespoň její rukou, byl by ho ten pohled proklál naveskrz.
Kdo se v takovýto den může starati o ženský hněv?
Pinches Jakubovič se začal modlit.
"Mír s vámi!" Chodil místností, rozkládal rukama, tleskal do nich a zpíval hlasitě svou modlitbu, či spíše říkal ji tím podivným recitativem, kterému se říká nigun a který zní jako lkání, nářek a žalování. A Brana, soptíc hněvem, běhala z místnosti do síňky, třískala dveřmi a hledala podnět, aby se mohla rozkřičet. Pinches Jakubovič se snažil neslyšeti.
Plesk! vlepila pohlavek Janklovi, který jí u dveří překážel.
"Čert vás vezmi! Hrom ze sedmého nebe vás ubij! Černý rok na vás na všechny! Lajdáci, lenoši! Celý den se klackují po vsi, prstem nikdo nehne a pak večer přijdou: ?Žrát!' Kluk je tak líný, že se ani ode dveří nehne! Jako táta. Nebreč, koni! Nebo tě roztrhnu!" Plesk! A ještě jeden pohlavek.
Jankl, vědom si způsobené mu křivdy, zlostně pláče. Brana tluče dveřmi.
"Šlak ať vás všechny trefí!"
Pinches Jakubovič zesiluje jen velice hlas, a brzy přecházeje do vysoké polohy a brzy do nízké, lká, naříká a žaluje svůj refrén: "Mír s vámi!", žehná rukama, tleská, chodí místností tanečními kroky a pak zas jakoby v hlubokém zamyšlení.
"Lenoši!" ukončuje také Brana svůj refrén. A dodává zlostně jakoby pro sebe: "Toť se ví, Srul Nachamkes!", podržujíc tak poslední slovo, neboť nyní nastává chvíle, kdy každý hněv, jsa vychován tisíciletou kázní, se musí skrýti tam, odkud byl vyrazil, a neučiní-li tak, chrániti se alespoň, aby se projevoval.
Otec si právě nad plechovým kbelíkem u kamen lije hrníčkem na ruce vody.
A všichni, i hněvem rudá Brana, i vzdorovitě se mračící Jankl, i ti maličtí, se rozestupují v záři sedmnácti svící kolem bílého stolu.
Otec přichází, aby požehnal svaté večeři.
Oběma rukama si pevněji přitlačuje k lebce klobouk.
Modlí se.
A když dochází k slovům: "Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, který táhneš ze země chléb," bere pán a kněz rodiny očištěnýma rukama do bílé roušky zabalený chléb a maličko jej před světly pozdvihuje.
Ukrajuje chleba, láme jej, namáčí do soli a jí, pak láme, namáčí do soli a podává ostatním.
A sedají k večeři: nejprve k dvěma maličkým, na kyselo s pepřem uvařeným mřenkám s pepřovými knedlíčky, které Brana posunula před otce rodiny poněkud méně vztekle, než by byla učinila před deseti minutami. A otec, uždibuje prsty z kostiček drobty bílého masa a namáčeje do studené omáčky sousta chleba, hledí s láskou na syna Jankla; proto, že on tento dar uchvátil; proto, že mu bylo prve ublíženo. Ryba není ryba a jen lidé nevědomí a s hluchými nitry se na ni mohou tak dívati. Všimli jste si někdy úžasně smutných rybích očí? Ryba toť snad i židovská duše, zavržená, ze všech nejnešťastnější, a právě proto němá. Do ryb se vtělují duše od tváře Hospodinovy zahnané, protože potupily bližního a může je vysvoboditi jen zbožný Žid, sní-li je zbožně o jednom ze tří šábesových jídel. Ach, Brano, nešťastná Brano, příští smutná rybo, rybo navždy mlčenlivá, kterak tebe vzdechnutím nepolitovati? A najdeš, Brano, rybo Brano, zbožného, který tě sní?
A po rybičkách, zatímco ti malí se tahali o talířek s octem a pepřem a vylizovali jej, zapěl otec píseň, vítající příchod sedmého dne, k chvále Krále Králů a z vděčnosti za tuto slavnou chvíli; a ti větší, Jankele s plavými pejzíky až na ramena, osmiletý Josl, který zpíval velmi falešně, a ještě také malý Benci, který bude zítra, až ho matka trochu umyje, velmi hezký, a trochu také pětiletá Rifka s velkým lišejem u nosu, pěli na plná ústa spolu a jejich sborový zpěv otevřel ozářené okno a nesl se daleko do noci. A pak přinesla matka nudlovou slepičí polévku.
Toho večera Brana již nepromluvila. Nepromluvila při jídle, nepromluvila při otcově modlitbě po večeři. Ale bylo viděti, jak její hněv, opadlý prve tak náhle, roste, a byl strach, aby se opět nevylil. Nepromluvila slova kromě: "Marš spat!" těm starším, když ti malí usnuli na podlaze a když ty dva nejmenší uložila na nečistou - ve vyšším smyslu nečistou - pytlovou pohovku, ze které leze seno.
Pak na ni se vzdorem v koutcích úst a ustrojená vlezla také, zachumlala se do pokrývky, a jak při zlostném obracení udeřila svým svalstvem o pohovku, dřevo zapraštělo.
Když si Pinches Jakubovič početl v nábožné knize, odebral se také na lože. A když si na slamníku nalezl pohodlný důlek za čtrnáct dnů tam vyhloubený a když se zabalil do peřiny, jaksi se celý zavrtěl blažeností a pociťoval, jak velká rozkoš jest lehnout si do postele a takhle pohodlně se v ní rozložiti.
Kterak se také neradovat?
Na prostřeném stole svítí sedmnáct svíček, a nepřijdou-li snad v noci andělové a nezhasí je, dohoří samy, neboť v den sabatu není dovoleno dělati nic s ohněm. Svítí, planou a rozhazují po stropě jemné mihotání. Jasné, krásné a svaté. Světlo, tóra, Bůh! Jen lidé, jimž nedal Pán více zraku než zvířatům, mohou ve svíčce viděti všední věc, která se vyrábí, kupuje, dohoří, začmoudí a zhasne. Svíčka toť světlo, světlo toť tóra, tóra toť zákon Boží, dílo Boží, jeho část. A část Boha v témž sice smyslu, ale viděná jinou ještě jistotou. Část velebnosti Boží odešla totiž po zboření chrámu s Židy do vyhnanství, do goletu, táž, již opět shromážditi v jedno bude hlavním úkolem Mesiáše, až přijde. A tato částice Božství jest roztroušena jako malé jiskřičky ve všech věcech a jest jen na lidských očích, aby pronikly skrze povrch až k ní. Jest v slunečním paprsku a v závanu větru, jest v hebkosti vodní vlny a ve vůni květiny, v jehle a niti, v pohledu zvířete, a někdy se zatřepetá i v činu gójském. Kde jsou oči dosti slepé, aby ji neviděly ve světlech, planoucích v sedmnácti ohnících na bílém stole a pohrávajících si v jemném mihotání po stropě?
Jaké štěstí! A jaká blaženost pociťovati to vše v svatý večer, když byl člověk osvobozen ode všeho zlého, když je kolem klid a mír a jen dětičky oddechují a když se po celotýdenních útrapách tak krásně zahřívá postel, v níž je člověk sám!
Pinches Jakubovič sladce usnul a snad také proto, že jeho poslední bezděčný pohled při obracení padl na převelký kopec, který na vyrudlé pokrývce vzdorně nakreslily hýždě Braniny, zdálo se mu té noci o hoře nad městem Gabaonem, o vítězném boji a o zázracích, které činí Hospodin k vůli těm, kdož ho milují.

A toho dne - den zajisté počíná a končí vyjitím hvězd - chválila duše Pinchesa Jakuboviče Hospodina hlasem velkým ještě jednou.
To tenkrát, když se v sobotní dopoledne s pruhovaným talisem na ramenou a s kuní čepicí na hlavě vrátil z modlitebny a postavil se ve světnici k otevřenému oknu pod jasanovými větvemi, aby zpíval. Aby zpíval všemi zásobami hlasu a vší silou plic, aby zpíval jásavou píseň, nejkrásnější, nejslavnější a nejpyšnější, kterou lid izraelský má:

Počínám přesladce zpívat
a po vlnách zpěvu letí má duše,
po Tobě toužíc, stejně jako celá má bytost.

Tato píseň, jediná z modliteb lidu izraelského, jest psána aramejsky. Není překládána do hebrejštiny ani do jazyků pohanských a také modlitební knihy těch, kdož odešli příliš daleko na západ, takže k rozmluvě se svým Bohem potřebují již jazyků cizích, ji nechávají nepřeloženou. Tak rozkázal Bůh Hospodin. Kvůli andělům. Nechtěl, aby andělé, mluvící jen hebrejsky, rozuměli této písni, aby žárlili na člověka a záviděli mu jeho úzký vztah k Hospodinovi.

Neb duše má nabude teprve pravého tvaru
v kadlubu dlaně Tvé
a pocítí všechna tajemství Tvoje.

A zatím, co u otevřeného okna stálo tělo Pinchesa Jakuboviče s tváří zrudlou a s krčními svaly do přetržení napjatými, letěla píseň, a po jejích vlnách klouzala Pinchesova duše nad koruny jasanů a nad mraky a vzhůru k nebeské klenbě a zde v změti a návalu duší těch, kdož v tuto chvíli zpívali zároveň s ním, se drala lokty dopředu a bušila vší silou a zuřivostí obou pěstí na bránu, domáhajíc se vstupu přede všemi ostatními.
Pinches Jakubovič přešlapuje a křepče a zdvíhaje kolena, křičel tak náramně, jak toho dne v Polaně už vůbec nikdo nekřičel. A právě v takovýchto chvílích cítil Pinches Jakubovič, že jest jeho duše svobodná a na žádném pozemském tvoru nezávislá, že je čistá a svatá, že mezi ní a jejím Bohem není překážky a že se jejím modlitbám nestaví v cestu žádný nepřátelský mrak, který by je do sebe vpíjel a dále nepouštěl; a cítil, že jest on, Pinches Jakubovič, přec... snad... lamet vav. A není-li jím snad posud, že starý žebrák přijde ještě jednou, bez ukazováčku opřeného o chřípí nosu a bez obou prstů položených na bradě, a že nebude již bručeti, nýbrž promluví jasně a zřetelně. A Pinches Jakubovič cítí, je-li pravda, že na jeho plecích spočívá svět, že Izrael spí bezpečně, a může spáti klidně až do brzkého příchodu Mesiáše.
Pinches Jakubovič pěl a za jeho zády se vadila Brana s dětmi.
"Šlak aby tě trefil! Černý rok na vás!"
Dnes: v sobotu!
Ach, Brano, příští němá rybo se smutnýma očima, najdeš zbožného, který tě sní?

Princezna Sabat se vrátila k Pánu.
Hospodin rozkázal, aby andělé rozžali na nebi tři světla na znamení, že lhůta jeho nejvyšší milostivosti jest ukončena a že povolává opět nejsladší milostnou princeznu k svému boku na trůn, nad nímž jako blesky září písmena, z nichž byl stvořen svět. V Polaně nastalo loučení a rodiny si přály dobrý týden: "Gite voch!"
A Brana zůstala nečistá.
Zůstala nečistá ještě mnoho dní potom.
Jsou věci, o kterých se veřejně nemluví, ale které vzrušují. Má býti v Polaně ještě mnoho žen nečistých a mnoho žen bez mužů a mnoho mužů bez žen? Mordechaj Jid Fajnermann se nemyje. Sedí jen v modlitebně, modlí se a jeho hlava klesá stále níže. Zjednejte nápravu!
Ihned po šábesu, za rozbřesku nedělního jitra, tryskem a nešetře koní, do města arci nejel nikdo. Nejel tam nikdo ani odpoledne. Rozpětí mezi deseti korunami zálohy, které žádal za cestu Bajnyš Zisovič a dvěma korunami, které mu nabízel Mojše Kahan, bylo totiž toho dne ještě příliš velké a Nusn Majerovič se nechtěl vydat na cestu bez zálohy dokonce patnácti korun.
Ani v pondělí tam nikdo nejel. Činy byť i rychlé a naléhavé, probíhají ve fantazii těch, kdož po nich vášnivě volají, přec jen nekonečně rychleji než ve skutečnosti, neboť duše nezná překážek, hmotný svět jich však má, žel, až příliš mnoho. Toho dne se vydali Bajnyš Zisovič se svým milým synem Chaimkem do hor za Menšulem hledat Julču. Ta se kterýsi den minulého týdne, neznámo který, vydala podle dvacetiletého zvyku sama, pomalu a rozvážně do menšulských pralesů a dále nad ně, kde jsou poloniny, tráva, slunce a kde se pasou přátelé koně.
Našli ji, vystoupivše na travnatou vlnu hory, až někde na Perechrestu, dobrých šest hodin cesty od Polany... "Julčo!" zavolal na ni jásavě Bajnyš již zdaleka. Pasoucí se Julča pozdvihla od země hlavu, upřela oči, i to zdravé i ono s bělmem, na své pány, zamávala na pozdrav chvostem a pásla se dále. Šli blíže, Bajnyš si sedl do dřepu, rozpřáhl náručí jako k milostnému objetí a laskal se: "Julinko!" Julča kývala přívětivě hlavou, mávala ohonem, ale když přišli ještě blíže, kousek odklusala. A pak ještě kousek. A teď nastalo přemlouvání, slibování, lichocení, předstírání a honění, které stará kobyla, vžívajíc se do hříběcích let, pokládala za hru, pořádanou k její kratochvíli. A když posléze Chaimek z jednoho boku a Bajnyš z druhého sáhli ke kamení a k ryku a divokému mávání rukama, když štvali Julču i sebe po polonině, po kamení, po trávě i brusiní a zvorem dolů a zvorem nahoru, objevilo se, kolik pravdy bylo v Bajnyšově tvrzení, že Julča létá jako vlaštovka. Vydrželi to déle než ona. Zahnali ji ke křovinaté skalce a tam na ně počkala, vlídně se na ně svým jedním okem dívajíc. Tak se svobodymilovná Julča, měla-li býti odvedena do domácí stáje, chovala po dvacet let vždy.
V úterý ráno se Bajnyš Zisovič do města skutečně vypravil. Ale rabiho toho dne nepřivezl, věci neprobíhají tak jednoduše, jak si nedočkavé duše představují, a nepřátelská hmota světa, jak již řečeno, je velmi úkladná. Polanští Židé nejsou dosti bohatí, aby si k vozíkům mohli u kováře dát hotoviti také ještě brzdy, kromě toho si Bajnyš zapomněl na cestu od někoho vypůjčiti sekeru, a tak se na ostrém sjezdu vysokého kopce, který odděluje obě příčná údolí, stalo, že si nemohl utnouti žádnou hrázku a byl nucen mezi loukotě zadních kol strkati trouchnivé větve, které se neustále lámaly. A potom pod svahem, když se už domníval, že má vyhráno, se mu dvakrát přetrhly postranky, a on, protože neměl provázek a zapomněl doma nůž, se velice zdržel... Brana, Mordche, uražená obec i rozhněvaný Bůh musili čekat. A třeba říci, že Hospodin, který do nebe volající nepořádek Polanských zná tak dobře, se ze všech vzrušoval nejméně.
Ale Bajnyš Zisovič nepřivezl rabiho ani ve středu dopoledne. "Pro Boha, co se stalo?" ptali se úzkostlivě v Polaně, vybíhali při blížícím se hrčení každého povozu a smutný Mordechaj Jid Fajnermann bez zřetele na hrkot vycházel na zápraží a chvíli zde postával každých deset minut. Jejich obavy z neštěstí byly bohudík plané. Rabi jen nemohl; odjel na komisi. V sousední obci zařízl šechtr rituálně tele, ale poněvadž v jeho vnitřnostech zjistil podezřelé nepravidelnosti, byl povolán rabi, aby rozhodl, smí-li maso dobytčete pravověrný Žid požívati, či musí-li býti pod cenou prodáno křesťanům.
Tak se stalo, že přijeli do Polany ve středu až za soumraku.
Byl to slavný vjezd. Na kozlíku Bajnyš, vedle něho městský šames a za nimi na velké kupě sena, maje pod sebou podestlány pokrývky a koberce, nehnutě seděl pán s prokvetlou bradou, v hedvábném kaftanu a sametovém klobouku a mezi koleny svíral hůl se stříbrnou rukojetí. Před ploty svých chýší, jsouce jen polozřetelni soumrakem a splývajíce v hromady, stáli v uctivém mlčení polanští Židé se svými rodinami, rabi, bera jejich úctu na vědomí, maličko a spíše duchovně než tělesně pokyvoval hlavou a Julča kráčela pomalu a rozvážně. Byla to velká chvíle. A každý, kdo ji prožíval spolu, byl si její velikosti vědom.
"Konečně...! Jméno Boží budiž pochváleno!"
Polana si ulehčeně oddechovala.
Bajnyš zajel před Fuxův krám. Tam již s důvěrně oddanými úsměvy a s hlubokou poklonou čekali pan Salamon Fux a paní Ester.
Rabi byl uveden do parádního pokoje. Do pokoje, kde vše vonělo důstojností a blahobytem, kde bylo vše plyš, dub, soustružnická práce a vídeňský vkus našich babiček. Těžké zelené záclony na zamřížovaných oknech byly již spuštěny a nad stolem s tlustou plyšovou pokrývkou svítila masivní petrolejová lampa, nastříbřená a s mnohými ozdobami.
"Přiveďte bédra!" více zašeptal než promluvil rabi.
A po těchto slovech, pronesených se smutnou vážností, nebylo věru ani potřebí nervózně rychlých pohybů šamesových prstů, jimiž jako by hostitele mírně vystrkoval z místnosti, aby pan Fux a paní Ester pochopili, že svatý muž chce se svými myšlenkami a svou velkou odpovědností zůstati o samotě.
Přiběhl udýchaný bédr Mojše Kahan.
Stanul před zeleně červenou plyšovou pohovkou, před tajemným mlčením, před bezednou hloubkou modrých očí, soustředěně hledících ne na jeho hlavu, nýbrž skrze ni někam do nekonečných dálek a do věčnosti.
Mojše Kahan nevydržel do toho mlčení a do toho pohledu patřiti dlouho. Cosi v něm zatrhalo a vyrazil hlasem, který přeskočil: "Rabi, mám šest dětí!"
A aniž bylo třeba na cokoli se dotazovati, vypověděl překotně a vše o celém tom neštěstí a jak se sběhlo a všechno o polanské mikve.
Rabi, neznámo, zda poslouchaje čili nic, se nepohnul. Nepohnuly se ani jeho oči. Zde sedělo v žlutavém osvětlení jen jeho tělo. Lampa kreslila na žlutý plyš stolu bílý kruh. Na dveřích s těžkými zámky se zlatě blyštěly vycíděné mezuzy, v jejichž schránkách jest smlouva Izraele s Hospodinem.
Mojše Kahan se chvěl.
A tehdy se zdálo, že se nehybné oči rabiho loučí s nekonečností, že od ní odcházejí, že se vydávají na cestu do světa, že přicházejí blíže, stále blíže a zastavují se konečně na tváři Mojšeho Kahana.
A rabi promluvil. Mírně a laskavě: "Však víš."
Jen tato dvě slova pronesl. Ale jaká propast poznání se to před Mojšem otevřela! To byly dva údery Mojžíšovou holí do skály, z níž vytryskl pramen, dva vztyčené prsty, jež jsou znamením kmene Kohen (jeho, Kahanova kmene), dva blesky, otvírající nebesa. Byly v nich všechny minulé i budoucí hříchy Polany, byla v nich strašlivá hrozba, ale bylo také odpuštění, milost a smíření. A byla v nich nekonečná moudrost.
Jako bleskem osvícen pocítil náhle velikost svého provinění.
Polanská mikve je napájena malým praménkem, který vyvěrá na jejím dně a nemá přirozeného odtoku kromě toho, který se vsakuje do bahnitého dna. Co mikve mikví stojí, po generace, od nepaměti, jistě po staletí, nikdy neklesla její hladina pod přikázanou čáru. Jáma s čtyřiceti vědry vody? Jaké rouhání! Toť jednota lidu izraelského v goletu, zemi vypuzení, jednota mužů, žen i dětí v životě a smrti, v zdraví i nemoci, v radostech i utrpení, v hříchu i ctnostech, v zachovávání zákona Hospodinova; toť nejužší spojení se všemi pokoleními, která kdy do této očistné vody sestoupila, s dědy a pradědy nazpět až do země zaslíbené a do budoucnosti až k těm, k nimž přijde Mesiáš. Souvislost byla přerušena. Velké jest provinění Rivy, syna Mojšova. A velké jest provinění Mojšeho Kahana, který neostříhal dosti svátosti.
Ne, více než tato slova moudrý rabi nepromluvil.
A Mojše Kahan šel, maje v mysli i srdci slova: "Však víš!" těžká jak žernov osličí.

Druhého jitra stáli ve vlhkém přítmí polanských lázní a nad pohořím stearinu a loje po okrajích mikve rabi, městský šames a sklíčený Mojše Kahan. Voda z nádrže byla již vybrána, na jejím dně prorážela bahnem jasná kulička praménku a Riva vysával hadrem zbytek vody.
Na podlaze byly připraveny kbely s mlékem. Neboť voda v každé mikve musí býti pramenitá a s tou jest před tváří Hospodinovou rovnocenné toliko mléko, které také vyvěrá z pramene čistého. Tak bylo po dlouhých sporech rozhodnuto učenci a tak stojí v Šulchan Aruchu.
Rabi rozkázal líti mléko do mikve.
Městský šames lil a Mojše Kahan lil a Riva poněkud vyjeveně hleděl na bohatství, které se tu vylévá za oběť tomu, jehož jména zde nesmí býti vzpomínáno, a za hřích, spáchaný Rivou.
"Však víš!" letí hlavou Mojšeho Kahana.
Ale co se to děje s mikve? Hle! Tam dole v nádrži! Jaký zázrak se to tam dokonává?! Hleďte vy všichni, kdož máte oči k vidění, a slyšte všichni, kdož viděti nemůžete: Zmizela voda, zmizel skleněný míček pramene, není jich, a vše jest jen mléko, mléko, mléko bílé jako rozprostřené šábesové roucho a jako višňové květy. Není mikve, není hříchu spáchaného Rivou, není prokletí lidu polanského, ukryly se, byly zastřeny bělostí, zapadly do věčnosti časů, vizte, plesejte a radujte se!
Mléko šplouná a stoupá, bude stoupati celý den, vyplní nečistého půl centimetru pod hraniční čarou, mléko se oddělí od vody, voda se vyčistí: tehdy bude opět mikve a Polanští zas naleznou zalíbení před Hospodinem.
Plesejte a radujte se!
Městský šames lije do jámy poslední kbel.
Venku před lázněmi čeká hlouček Židů. Mordechaj Jid Fajnermann jest mezi nimi a také pan Fux.
Rabi v průvodu dvou šamesů vychází z lázní. Jeho vztyčená hlava září moudrostí a jeho jemná, krásná ruka svírá stříbrnou rukojeť hole. Před hloučkem stojí již Riva s hrníčkem vody a utěrákem tak čistým, jak jej Kahanova rodina nepamatuje. Mojše Kahan odbírá rabimu hůl a lije mu na hroty prstů vody, aby ho očistil od doteku s nečistými lázněmi. A zatím, co se rabi pomalu utírá o ručník pokorně držený Rivou, hledí dlouze a celou hloubkou svých modrých očí chlapci do tváře a pak maličko a sotva znatelně dvakrát kývá hlavou. I tento pohled byl již obsažen ve včerejších slovech: "Však víš!" A Riva se sklopenýma očima jest rudý do kořínků vlasů.
Pak v průvodu hloučku odešel rabi k Fuxovům.
A když v parádním pokoji uchystala paní Ester přesnídávku, když ho pan Fux uctivě důvěrnýma očima a dlaní zval ke stolu, dříve než se počal modliti, řekl rabi laskavě, mírně a beze stopy výčitky: "Horšího koně než Bajnyšovu Julču v Polaně už nemají?"
Pan Fux se zdvořile usmál a po jídle šel do vsi hledati jménem židovské obce jinou příležitost. Našel. Ale Nusn Majerovič, jsa rozhněván, že prve byla dána přednost konkurentovi, za ni požádal 40 Kč. Pan Fux neřekl tak ani tak.
Po obědě si rabi ještě jednou prohlédl mikve, a když viděl, že by vše dobré bylo, odjel.
Na kozlíku držel oprati Nusn Majerovič a v ctižádosti ukázati rozdíl mezi Julčou a Cikánem, jimi trhal a pomlaskával jazykem, až Cikán pádil a kola vozíku rachotila po polanských oblázcích. Vedle něho seděl městský šames a vzadu, na trůně z kupy sena, pokrývek a koberců, svíral rabi mezi koleny hůl se stříbrnou rukojetí a ta se v poledním slunci leskla a házela jiskry. Před chýšemi a domky stáli polanští Židé a všem tkvěl na rtech radostný úsměv nad zdařeným dílem. Hašem jisburech!
Před krámek na polozbořenou dřevěnou pavlač svého velkého domu vyšel i dlouhý pan Šafar s obličejem poněkud ovčím. Ani on se nevyhnul vděčnému pozdravu, třeba měl velkou hořkost v srdci. Dokud býval bohat, zastavoval rabi před jeho domem. Teď bydlí u Fuxů.
Bajnyš Zisovič snášel svou potupu klidně a moudře. A svobodymilovná Julča v době, kdy Cikán namáhavě vlekl povoz do kopce, oddělující obě příčná údolí, přecházela pomalu, rozvážně a zkoumajíc na každém kroku půdu pod nohama říčku, aby se na jejím druhém břehu vydala do menšulských pralesů a vysoko nad ně, tam, kde jsou poloniny, slunce, přátelé koně a kde se opět dosyta nají.
Téhož čtvrtečního večera, skoro již za tmy, kdy za siluetou Menšulu vychází měsíc a obloha se co nevidět rozsvítí hvězdami, kdy do široka rozlitá ramena říčky se blyskotají stříbrem, sedí Mojše Kahan na dřevěné lavičce před lázněmi, kouří z krátké dýmky a rozvažuje účet rabiho návštěvy v Polaně.
Výsledek je truchlivý:

Bajnyšoviza cestu tam a zpět a za dvoudenní zdržení v městě nejvýše, a kdyby dělal Bajnyš co chce!......................35 Kč
Nusnovi Majeroviči, i když ne zrovna 40 Kč, přec alespoň 30 Kč
za 30 litrů mléka.................................................................24 Kč
Salamonu Fuxovi za pohoštění rabína a šamesa.....X
Úhrnem nejméně...............................................................89 Kč + X

A tohle vypadá pro Mojšeho Kahana opravdu zoufale. Kde má vzíti sumu tak závratnou?
Polanská židovská obec mu za jeho oba úřady, bédrovství a šamesovství, platí ročně 1000 Kč a to je měsíčně 83 Kč 30 hal. Za to musí do lázní kupovat ještě dříví a to je hrůza, jak je letos drahé. Nu: musí... no, nemusí zrovna, něco si v lese oddělá u fořta, ten na nějaký přezrálý buk nehledí, s hajným je také možno se dohodnout, ale konečně rozřezat a rozštípat to dřevo musí! Co? Jak to, a kdopak povídá, že kupovat nemusí? Tak!! Nemusí?? A husí vejce hajnému na násadu krade a povozy nestojí nic a jeho dření nestojí nic...? Ojo­jojojoj...! Mužští se koupají zadarmo (šlak ať trefí starého Mordcha!). Ženské platit mají. Ale platí mu některá? Ne, je mu dlužna každá, na kterou se podívá, protože (konečně bylo by marné zapírati to) je také on dlužen každé, která se na něho podívá, ty vzájemné účty na hotovosti i v přírodninách nebudou nikdy vyrovnány a nedej také Bůh, aby kdy vyrovnávány byly... Život jest věc strašně složitá. A celý vtip bytí či nebytí záleží na tom, vyznati se v té matenici. Vyzná on se v ní ještě? Případ mikve jeho život neslýchaně zkomplikoval. Kde má vzít tolik peněz...? Toť se ví, Salamonovi Fuxovi, starému vydřiduchovi, nedá nic, může si pokládat za čest, že spal rabi pod jeho střechou. Toť se ví, to mléko, které si včera večer a dnes ráno vypůjčil, v hotových platit nebude, to se nějak vyjedná a dohodne a vykřičí ve vzájemných účtech za ženské koupele a za vejce. Ale ty povozy jsou tady! Ty neoddisputuje nikdo na světě! Toť se ví, že požádá obec, aby mu ty peníze Nusnovi Majerovičovi slevila (důvod: "Copak jsem ho objednal já? To přece Salamon Fux! Sliboval jsem mu 40 Kč já? To přece Salamon Fux!" jest jistě nevývratný), a že si oběhne všechny členy obce a že bude prosit, aby mu tedy slevili alespoň tři čtvrtiny, polovičku, čtvrtinu, zaplatí do roka, do půl, za měsíc, a že bude mnoho jednání a hádek večer v modlitebně, než nakonec Mojše Kahan nedá za povoz Nusna Majeroviče přec jen nic.... Ale! Je tu Bajnyš Zisovič! A Bajnyšovi Zisovičovi musil dát zálohou pět korun! Hotových, poctivých, tvrdých pět korun, na dlaň, na stůl! Ojoj! Co na tom, že je to tím prozatím vyřízeno? Co na tom, že se o ten zbytek s ním bude hrdliti tři, pět, osm let, že se život stane ještě zamotanějším a že dojde ke zmatkům, jichž dnes ještě ani zdaleka nedohlédne? To vše by Mojše Kahan trpělivě snášel. Ale: kde vezme tolik peněz? Pět korun! Copak mu pětikoruny prší z nebe? A za těch pět korun mohla býti slepice k šábesové večeři a mohlo být pět kilo kukuřičné mouky a mohla být kůže na podrážky a mohl být krásný starý kabát na zimu... nebo: vím já? Těžko je žíti. "Však víš!"
Měsíc se už vyhoupl nad Menšul a pluje po nebi, rozlitá říčka se blyští jako vlnitá stříbrná deska a na obloze vyskakují hvězdy. Mojše Kahan myslí na čtyřicet židovských rodin polanských a zařazuje každého jednotlivce z nich do skupin: pro a proti. Oj vej, proč se minulý týden tak strašně pohádal s Ruchlou Cinovou, když mu přec ta koza na zahradě nic nesežrala?
Ale koho to sem čert nese?
Opravdu! Kdo ho to vyrušuje? Nějaké kroky sem pospíchají.
Na cestě a dolů k potoku a k lázním. Strašně rychle. Jako by je někdo honil. Jako k ohni. Jako k doktorovi. Jako s lupem.
Mojše Kahan upírá do tmy oči: Ženská...? Opravdu...! Do mikve? Která z nich se to splašila, blázen...?
Co: Brana Jakubovičová?!?
"Mošku, otevři mi!"
"Blázne! Voda je ještě celá bílá. A copak jsem topil?"
"Otevři, otevři!"
Moško Kahan tedy otvírá a Brana mizí ve tmě lázní.
Brana Jakubovičová...! Brana Jakubovičová se jde vykoupat první, aby nezmeškala...?!... A ještě dříve než Mordechaj Jid Fajnermann?!
A tehdy bleská Mojšemu Kahanovi hlavou strašlivé podezření. A on nad ním kamení v solný sloup.
"Víš, jaké neštěstí mohlo stihnout celou obec, kdyby na to byl Pinches včas nepřišel?" řekl mu v minulých dnech starý Mordche... Brana...?!... Pinches?!
Mojše Kahan si chce ve tmě zase sednout na lavičku, ale činí to jen z roztržitosti, nedosedává, zas se zdvíhá, popochází rychlými kroky kus vedle lázní a pak se rozbíhá až dolů k říčce... Tedy Pinches?!? Neboť Mojše Kahan zná polanské mozky. A zná Pinchesa. A zná Branu... Tedy takhle to bylo...?!? Mojše Kahan běží od říčky k lázním, opět se chystá usednout, zas nedosedává, stojí a opět se rozbíhá. Co?? A tohle ho má stát několik tisíc korun? Chytá se za hlavu. Šma Jizruel! Pinches??! Cítí ho ve všech údech, v mozku, cítí přímo jeho tělesnou blízkost. Nemýlí se. Zná obyčeje a ví to: Tři sta kroků odtud přechází ve tmě Pinches Jakubovič. S rukama v kapsách; se sklopenou hlavou. Čeká na svou choť. Až vyjde z mikve. On, manžel, má být první, kdo se jí, očištěné, dotkne, neboť kdyby o ni dříve než on zavadil na cestě pes, vepř, nedej Bůh, kočka, gój nebo jiný nečistý tvor, musila by se vrátit rovnou do mikve zpět. Měl by jí vlastně jíti v ústrety až k lázním, ale volí raději nepravděpodobnou nehodu a přechází o kousek dále, našlapuje opatrně na oblázky, aby ho nebylo slyšet. Proč vlastně? Nemá příčinu skrývati se ani před Mojšem, ani před kýmkoli jiným, ale, neznámo proč, přec jen se leká, kdykoli zachřestí pod jeho nohama kamení.
Konečně se ve tmě objevuje Branina silueta. Vypadá strašidelně, její hlava je nepřirozeně velká a Pinches se zaráží, neuvědomuje si hned, že si ji po studené vodě jen obtočila vlněným šátkem. Popochází opatrně k ní a podle obyčeje jí poklepává na rameno.
Vypadá to, jako kdyby se dotýkal žhavých kamen.
A dole pod cestou, mezi lázněmi a říčkou, stojí jako solný sloup Mojše Kahan, třeští oči do tmy a opakuje po desáté, tentokrát nahlas: "Pinches...? Přítel Pinches?"

Oba přátelé se uviděli až příštího dne. Až v pátek odpoledne; týden po neštěstí. Tehdy, když šechtr v dlouhém kaftaně a v sametovém pouzdře s blýsknavým rituálním nožem obchází polanské rodiny, když se v příkopě v kalužinkách krve třepetají slepice rezavé, bílé, černé a kropenaté, když ulicí víří škubané peří, když v krámě u Fuxů si ženy v poslední lhůtě vykřičívají nebo vyplakávají úvěr šábesových svíček a když mužové, rozloučivše se již se všedním týdnem a neuvítavše ještě princeznu, nevědí, co s časem, a pomalu se loudají k mikve.
Loudá se tam také Pinches Jakubovič.
Sám.
Sune se jako nemocný kůň po oblázcích a valounech polanské ulice, kráčí mezi ploty prkennými, tyčkovými i z lískového proutí, je zas celý pomačkaný, s řídkou plavou bradkou a s ubohými pejzíky, visícími podle velkých uší zplihle, smutně a malátně.
Je svrchovaně nešťasten. V duši má prázdnotu. Na těle lepkavost. Lamet vav? Cítí, jak všechna překypující plnost jeho duše byla náhle vylita, jak všechen jas v ní byl zhašen a zbyla jen prázdnota a plísní vonící stín jako ve sklepích příliš těsných. A když se dnes ráno, maje kostku tefilin na čele a jeho řemínky sedmkrát omotány kolem levé ruky, pokoušel modliti, viděl zrakem zcela hmotným, jak jeho modlitba má šedivou barvu, jak přímo od úst padá k zemi a jak se zde bezmocně třepetá a marně bije křídly a stále jen o zemi; jako slepice v uličním příkopě.
Pinches Jakubovič jde s hlavou svěšenou a nikoho si nevšímá.
Schází ze silnice dolů k říčce a k lázním.
V jednom rameni říčky na ostrůvku ze suchých oblázků se hluboce sklání Fajga, žena Mojšeho Kahana, ukazuje bosé nohy až vysoko nad ohbí kolen a bije chlapskými ranami pračkou do hromádky mokrého prádla na kameni. Její boky jsou mohutné, její nohy jsou dva bukové pně a strašlivá nahá ruka, vyrůstající ze strašlivého ženského těla, bije ranami, které bolí v duši i nervech.
Pinches Jakubovič rychle odvrací oči. Dělá se mu mdlo u žaludku, mdlo k upadnutí. Pospíchá odtud.
Ale již stojí před lázněmi, dýmajícími ze všech svých spár.
A tváří v tvář Mojšemu Kahanovi, který tu odpočívá na lavici.
"Ještě není teplá voda," praví bezbarvě a jaksi uraženě Mojše Kahan a schválně hledí někam jinam.
Nezbývá leč usednouti na lavičku vedle bédra.
Sedí a nemluví.
Říčka šumí.
Sedí vedle sebe a hledí do prázdna.
Dvacet kroků před nimi se sklání nad vodním ramenem Fajga, skloněný trup jí není vidět a ten spodek je jako pevně stavěná tvrz, smrt oděnců a postrach všech, kdož se k ní musí přiblížiti. Pinches Jakubovič si z čela stírá drobné kapičky potu.
Co si řeknou oba přátelé?
Co si povědí za dvě, za tři minuty, za pět minut, když přec není možno, aby seděli takhle vzdorovitě vedle sebe a hleděli každý na jinou stranu? Řekne snad jeden: "Co jsi mi to udělal, Pinku?", aby vyslechl: "Copak jsem mohl učiniti něco jiného?" Nebo zeptá se druhý: "Mošku, ty se zlobíš?", aby dostal za odpověď: "Jak bych mohl, když bych si přec sám nebyl počínal jinak?" Před nimi svítí nad zalesněnými úbočími kamenitý vrchol Menšulu, nad nimi dýmá střecha oblaky páry a před nimi zní do hučení říčky dělostřelecké rány Fajginy pračky.
Přec si to pověděli.
Najednou - chtíce nechtíce - si hledí do očí. A obojí jsou stejně smutné. Hledí, dívají se a oči neodtrhují.
A tehdy praví Mojše Kahan, manžel Fajgin, a říká to beze zloby, bez výčitky, beze stopy výsměchu, neboť všemu tak dobře rozumí: "Pinčele, stálo těch několik dní za to?"
A Pinches Jakubovič, jsa dalek nerozuměti nebo něco zastírati, stejně smutně odpovídá: "Mojšele," a v jeho očích je velká upřímnost, "já vím, já jsem to neudělal schválně."