Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka popisuje ortodoxní židovské tradice, především koupel v mikvi (lázních), po níž jsou Židé očištěni a mohou spát se svojí manželkou či manželem
• hlavní hrdina na oddálení tohoto jemu protivnému aktu vypouští mikvi pod její minimální hranici, což způsobí v židovské obci obrovský poprask, jenž může zažehnat pouze hrabivý rabín z dalekého města

Ten smutný hlas na polanské ulici, třeba se tvářil lhostejně, zazněl úzkostlivě a asi tak, jako by se blížila chvíle hrdelního přelíčení, kdy se bude třeba hájiti všemi silami, které člověk má: "Ty, Mojše, kolik může být hodin?"
To se pod planou hrušní, která přečnívá přes laťky z Volfova dvorku (protože už měla kyselé kamínky plodů, byla všecka olámána a okamenována od kluků) na chvíli v chůzi zastavili dva přátelé. Ten selsky zavalitý, s plnovousem skoro ještě černým byl Mojše Kahan, bédr a šames; u nás bychom řekli lázeňský a kostelník. A ten druhý, podobající se desetiletími ošlehané plotové tyčce, vyzáblý, celý odřený, s řídkou, plavou bradkou, s ubohými pejzíky, visícími vedle převelkých uší tence, zplihle, smutně a malátně, byl Piches Jakubovič... snad... snad jeden z třiceti šesti vyvolenců Božích, na nichž závisí zachování či zničení světa.
Mojše Kahan na otázku Pinchesa Jakuboviče pohodil stranou hlavou: "Vím já?" řekl jakoby uraženě, a jak na čele shrnul v hluboké vrásky kůži, pohnul se na hlavě i jeho promaštěný klobouk.
Pinches Jakubovič smutně přikývl.
Ale otázka po čase přivedla duši bédra Mojše Kahana k ujasnění, že je dnes předšábesové odpoledne, odpoledne páteční, a zatřásla v ní vědomím odpovědnosti. Neboť už za chvíli se bude celá židovská mužská Polana loudati k rituálním lázním, aby se večer v chrámě objevila před Věčným čistá a spanilá, a spoléhati na patnáctiletého syna Rivu (byl to ostatně hlavně on, největší uličník vsi, který s Bencim Fuxovým tu hrušeň tak hanebně zřídili) by bylo věru bláznovstvím před Hospodinem.
Tak Mojše Kahan zakýval na Pinchesa Jakuboviče na znamení, že už má naspěch, nechal ho samotného u Volfova dvorku, a zrychliv jen maličko krok, loudal se po oblázcích polanské ulice k lázním: podél proutěných, laťkových i tyčkových plotů rusínských chýší, za nimiž dozrávají boby a brambory, a podél plotů židovských chýší, před nimiž se na proutěných lískách sluncem louhují z posledních nečistých zbytků krve nasolené slepice, nebo kde sedí matky na prazích, a držíce slepice s krvavým řezem na krku mezi koleny, škubou z nich peří, nebo kde v bahnitých rigolcích u cesty tlukou v krvavé kalužince slepice křídly, černé, rezavé, bílé a kropenaté; to podle toho, jak rituální zabíječ obchází rodiny, aby oboustranně nabroušeným nožem vykonal na počest blížící se princezny Sabat své odborné dílo: neboť opravdu, jaká šábesová večeře bez slepice?
Bédr Mojše Kahan spěchá k rituálním lázním. K mikve.
Hle, tam už kouří. Hle, tam už osamělá dýmá párou, deroucí se mezi došky střechy bez komínu. Pod cestou, dole u široce rozběhlé říčky, tam, kde hned na protějším břehu prudce stoupá lesnatý masiv Menšulu.
Mikve!
Mikve...
Bože, jak přiblížiti pojem mikve lidem západu, zvyklým na uzoun­ké uliční obzory, a jak mozkům, zaměřeným jen na pokroky techniky, neschopným pochopiti hlubokost tajemství, ba pochybujícím o jsoucnosti tajemství vůbec?
Jistě. Jest možno pokusiti se o to metodami popisnými a říci, že je to chýše se zabedněnými okny, uvnitř rozdělená na půl, a v té jedné, do černa vyuzené, že hází hanebník Riva do pece buková polena a ohřívá v kotli vodu, a v šeru té druhé že stojí dvě dřevěné vany, v nichž se každého měsíce zbavují ženy zbytků své krve, v zemi že je vyhloubena nádrž se čtyřiceti vědry vody, a na okraji té nádrže že jest pohoří stearinu a loje se zbytky černých knůtků, to od toho, jak ženy při rituálních nočních koupelích nalepovaly oharky jedné svíčičky na nedopalky ostatních... Ale: víme už něco o mikve? Ani zbla!
Jistě. Jest možno zaútočiti na ni metodami racionalistickými. Snad takhle: Svatí zákonici, kteří nařídili Izraeli mýti se, a především Bál Šem Tof, jemuž budiž pokoj, slavný dřevorubec těchto hor, zastánce neučených proti učeným a velký prorok Hospodinův, jenž svým chasidům učinil tělesnou čistotu podmínkou, bez níž se není možno zalíbiti Bohu, znali své Židy dobře. Věděli například, kdyby byli řekli: "Karpatští zemědělci, dřevorubci, ševci, krejčí, kupci, povozníci a žebráci, pomněte, že čistota je půl zdraví!" že by Židé nad tou moudrostí mnoho přemýšleli, že by ji vykřikovali v modlitebnách a vykládali v chedrech, ješivách a rabínských školách, že by v těch sedmi řemeslech nalézali obdobu sedmi andělských chorů na nebesích, že by se do krve přeli, zda výraz "zdraví" znamená "věčnost" či Boží "moudrost", a že by byli v té větě našli skupinu tří nebo pěti písmen, která ani žádnými písmeny nejsou, nýbrž jakýmsi nesmírně hlubokým tajemstvím, jehož skrytého smyslu se nikdy nedopátráš, ale nad nímž hloubati stojí přec za námahu celého lidského života - ale že by se přesto nemyli. Ti moudří starci a nejprve otec všech chasidů velký Bál Šem Tof, jemuž budiž pokoj, také věděli, kdyby byli nařídili stručně a jasně: "Ať se mi každý pátek omyjete!" že by jejich Židé z toho příkazu učinili dojemný obřad s kvílením či s plesáním, s rouchem talisu přehozeným přes hlavu i ramena a s pohyby krásnými a důstojnými, že by při omývání vzpomínali na vody, nad nimiž se na počátku vznášel duch Boží, na vody trysklé ze skály pod udeřením hole Mojžíšovy, na vody Moře Rudého, rozdělené Hospodinem větrem východním, takže byly synům izraelským jako zeď po pravé i po levé straně, na vody řek babylonských a kytary na jejich vrbí zavěšované, ale z vlastního úmyslu že by zbyla nejvýše štipka z tří prstů, slavnostně namočená v nádobce s vodou.
Nikoli! S Polanskými třeba mluviti jinak. Mnohem určitěji a přísněji. Takto: Já, Hospodin Bůh váš, který rozsvěcuji a zhasínám hvězdy na dráze nebeské, svatý a věčný, který jsem vyvedl vaše otce ze země Mizraim a z domu služby, k vám mluvím takto: Zřiď, Izraeli, v každé obci, a ovšem také v Polaně, lázně a v těch zdělej nádrž na čtyřicet věder vody a každý, kdo se mně bude chtít zalíbiti, se tam koupej každý den, a ohavníci, kterým půjde jen o to, aby se vyhnuli strašlivé prchlivosti mé, alespoň jednou za týden, v pátek přes šábesem! A v té nádrži nechť se také každý měsíc vykoupají ženy, a to přesně čtrnáct dní po objevení se květu jejich krve, a po celých těch čtrnáct dnů budou nečisté a každý, kdokoli by se jich dotkl, bude také nečistý a mně ohavností; neboť jejich lenochy jest možno k dobrému dílu na rozmnožení mého národa izraelského donutit jen hladem. Ale protože jest váš lázeňský chlap nepořádný, líný, plný nepravostí a mně na výsost protivný, a kdybych mu to dovolil, nechal by vás nakonec šplouchati se v loužičce bahna, zděláte uvnitř nádrže čáru hraniční, po kterou sahá čtyřicet věder vody, a nechá-li bédr klesnouti vodu pod ni, bude lázeň nečistá potud, pokud ji na svůj náklad nenaplní mlékem - ať to cítí. A protože Mojšemu Kahanovi - až se mi dělá špatně, vzpomenu-li si na něho - platíte za bédrovství a šamesovství 83 Kč 30 hal. Měsíčně, a protože litr mléka stojí 60 hal., cítit to bude. Tak! A těchto mých slov budete poslušni v celku i v podrobnostech (které vám vzkáži po svých prorocích), a ti, kdož jich ostříhati nebudou, budou vyhlazeni z prostředku lidu mého, nebudou živi a smrtí zemrou.
Ano! Takhle je nutno mluviti s Polanskými.
Ostatně ani Bůh Hospodin, jehož jméno budiž pochváleno, ani Bál Šem Tof, jemuž buď pokoj, se neklamali o tom, co jest od Polanských možno očekávati. Zde si každý dovede představiti, jak vypadá zevně i uvnitř, jak o něm Vševědoucí asi smýšlí, a nikdo není tedy tak domýšlivý, že by chtěl nalézti u Hospodina obzvláštní zalíbení, a stačí jim, vyhnou-li se jeho prchlivosti. Snad s výjimkou starého Mordechaje Jida Fajnermanna, který do mikve sestupuje opravdu denně. Ale Mordechaj Jid Fajnermann si žije u dětí, nemá už jiných starostí, leč jak by hloubal o dílech Božích a jak by týral obec dozorem nad pravověrností každého jednotlivce, a nemá již jinou ctižádost, leč aby ho Bůh co nejvíce miloval a lidé aby se ho co nejvíce báli.
Jistě. Na tajemství mikve možno jíti také metodami racionalistickými. Ale přiznejme se: přiblížili jsme se mu? Ani o makové zrnečko. Naopak. A věru více pochopení pro svatou hrůzu tajemství než my, studení racionalisté, projevuje po zákonu nenávisti bláznivá chátra (nechť ji Bůh trestá!), která za zabedněná okna a do vlhkého šera lázní umisťuje své nesmyslné povídačky o rituálních vraždách, o pitvání za živa a o čepování krve z křesťanských panen. Neboť nechtíce pochopiti, že tajemství leží na zcela jiné trati, než kudy jezdívá rozum, vzdalujeme se mu tím více, čím více je honíme po vyježděných kolejích, popohánějíce drezínu rozumu. Nejde o věc poznání. Jde o věc cítění. Ale my zaměňujeme tajemství s věcí pouze neznámou.
Chýše u rozběhlého potoka pod cestou skrývá tajemství. Tajemství o čistotě a nečistotě.
Mikve je nečistá a svatý muž, opouští-li ji, se musí očistit, smoče štipku prstů v čisté vodě. Ale mluvíce o čistotě a nečistotě, odhoďme hrubé štěrkařské brejle, které nám znemožňují nahlížeti pod povrch věcí, nepředstavujme si nečistotu, která se slizce usazuje na hliněné podlaze a na dně van, a nevzpomínejme toho, že polanská mikve, kde se vykoupaly již generace mužů a žen, nemá odtok kromě toho, který se vsakuje do jejího bahnitého dna. Mikve není nečistá vnějškově, nýbrž vnitřně: svou přirozeností, již ze své podstaty, z Boha. Žádný muž tu nesmí ani mysliti na toho, jehož jméno zde vyslovovati jest právě zakázáno, a na nic, co by s ním byť i jen zdaleka souviselo; nikdo se tu nesmí pozdravit ani pokynem hlavy, poněvadž by mohl přijíti v pokušení pronésti celý obvyklý pozdrav, jehož jedno slovo se blíží onomu nedovolenému; a je-li už třeba hovořiti (ale je rozhodně lépe vyhnouti se tomu) o jistém dni, nelze jej jmenovati, nýbrž jest možno mluviti nejvýše o dni, který byl včera, nebo bude pozítří, nebo o "sedmém" dni. Kterak by také člověk nahý a s hlavou nepokrytou směl...? Mikve jest nečistá. Ale očišťuje. Očišťuje nádoby, které se stávají teprve pak rituálními, byly-li ponořeny dvakrát do mikve, po každé jinou rukou a drženy z jiné strany, aby očišťující voda mohla proniknouti i tam, kde jí to po prvé bylo znemožněno prsty. A očišťuje ženy, které, sestoupivše v noci do mikve, třikrát ponoří hlavu pod její hladinu a třikrát zbožně řeknou: "Pochválen budiž Věčný, který mě očišťuješ pramenitou vodou mikve!"... Aj, kterak to? Což jest ženě dovoleno mluviti s Hospodinem Pánem tam, kde muž nesmí vysloviti ani pozdrav: "Mír s tebou"...? Hle, naše štěrkařské brejle, které nám nedovolují viděti věci nejzřetelnější! Či chcete se tvářiti, jako byste nechápali, že nejen vnější, ale všecka přirozenost ženina jest jiná než mužova? Nevidíte podobenství mezi ženou a nádobou? Neznáte, že Bůh Hospodin uložil mužům 613 zákonů (tolikéž, jako jest žil v mužském těle), kdežto ženám toliko tři: svěcení sobotních světel, zápalnou oběť při pečení chlebů a zákon mikve? Nevíte, že jen proto před sňatkem ženy přinášejí v oběť své krásné vlasy a nosí je pod nitěnou parukou do hola ostříhané, aby posvátná voda mikve mohla pronikati až k jejich kůži? Ubozí zajatci zvráceného rozumu, ohnutého v jednu stranu jako metla, jíž se příliš dlouho metlo! Lidé s gójskými hlavami! Hlavy prasečí! Kterak vámi neopovrhovati pro vaši tupost? Pochválena, pozdravena budiž mikve! Pochválen a pozdraven budiž Bůh Hospodin, jehož jest dílem a částicí!

Bédr Mojše Kahan, zrychliv jen o maličko krok, opustil smutného Pinchesa Jakuboviče u laťkového plotu Volfova dvorku. A Pinches Jakubovič, postáv maličko, poškrabal se pod žebry, posunul si trochu na hlavě klobouk a dal se v další loudavou chůzi také směrem k mikve.
Pinches Jakubovič vypadá svrchovaně nešťastně. Vypadá vždy svrchovaně nešťastně. Pinches Jakubovič se bojí; jako by ho stále chtěl někdo uhodit. Bojí se celý život. Ale dnes se bojí desateronásobně, a úzkostlivý rys, který mu tkví v koutcích rtů, usadil se tam již ráno, sotvaže otevřel oči a ujasnil si, jaký den ho to dnes čeká.
Ojojojoj!
Pinches Jakubovič jest člověk vědoucí. Vytrvalý zápasník s Bohem a houževnatý útočník na jeho tajemství. Chasid, ale spíše kaba­lista než ortodoxní a spíše učenník truchlivého rabiho z Belzu, který káže vstávati k půlnočním tajným obřadům, lkáti nad zbořením chrámu a u vytržení volati po Mesiáši, než přívrženec Bála Šema, který učí radovati se z milosti vyvolenosti, z přírody, lásky, tance a opojných nápojů, které přibližují člověka k Bohu. Pinches Jakubovič jest také krejčí... Krejčí...? Ne. Pinches Jakubovič jest člověk vědoucí a vytrvalý zápasník s Hospodinem. Jest snad... snad... účasten nejvyšší milosti i bolesti, které se smrtelníkovi může dostati... jest snad jedním z třiceti šesti, na jejichž bedrech leží všechna tíha židovské bolesti a na nichž závisí další trvání či zničení světa. Pinches Jakubovič jest snad... snad lamet vav.
Jen třicet šest jest v každé generaci, kteří nosí jméno svatého čísla: lamet vav. Jen třicet šest jest těch, kteří zachovávají svět. Bůh si je nevybírá mezi učenými rabíny, ani mezi mocnými světa, ani mezi boháči, vyvoluje je z řad krejčí, nosičů břemen a na východě mezi nosiči vody. Nikdo je nezná. Neboť jejich údělem jest zachovávati o svém poslání věčné mlčení, a ve chvíli, kdy by je komukoli prozradili, zemrou; a anděl Hospodinův, snad v podobě žebráka, snad žáka rabínské školy s bílými punčochami, snad neznámého cizince, přijde k jinému synovi vyvoleného národa, možná v Buenos Aires, možná v Bombaji, možná v Kapském Městě, možná v Polaně, a řekne mu: "Byl jsi vyvolen." Tak třicet šest chudých, nepatrných a pracujících, ale vědoucích a vidoucích, putuje křižovatkami světa, skládá u Morice Schönfelda v Berehově z vozu petrolejové sudy a bedny s cikorkou, sedí s jehlou v ruce v hořeních poschodích chudých čtvrtí Nového Yorku a vyrábí laciné kalhoty pro konfekční závody, roznáší v egyptských přístavech měchy s vodou: a nikdo netuší, kdo jsou a jak drtivé břemeno nesou na svých plecích. Ale běda každému a běda celému Izraeli, kdyby je někdo urazil nebo ublížil jim. Jen někdy, zřídkakdy, se dva z nich potkávají a silou svého ducha se poznávají. Jen zřídkakdy poznává některého z nich učený rabín podle síly a pronikavosti, kterou nabývá modlitba obce, modlí-li se oni spolu.
Je Pinches Jakubovič lamet vav?
Ach, to jest největší bolest jeho života. Ale není tato velká bolest zároveň jedním z důkazů? Snad... snad dává Hospodin Bůh svou milost i člověku tak nedokonalému, ale tak po dokonalosti toužícímu, jako jest on. Jest snad tato neurčitost vědění nutnou součástí vyvolenosti? Nebo jest tento niterný stav jen přípravou a posel přijde ještě jednou, aby se vyjádřil jasněji a určitěji? Nebo rozhodl se snad Věčný pro něho právě proto, že jest tak nedokonalý, že Bůh zamýšlí - ach, strašné pomyšlení! - zničiti svět, jako již tolik nepodařených světů v minulosti rozkotal, dříve než stvořil tento a viděl, že by dobré bylo, a má snad on, Pinches Jakubovič, přispěti svou hříšností k zániku světa? Nebo to bylo vše blud a mam a spojovati představu lameta vava se svým, Pinchesovým, jménem jest jen strašlivá domýšlivost a hrozný hřích před Hospodinem?
Aj, kterak se diviti, že tak drtivé myšlenky nakreslily na koutky úst a mezi oči znamení bolesti a činí pejzy u převelkých uší malátnými a zplihlými? Kterak nechápati, že ramena, na nichž spočinula šestatřicetina tíhy celého světa (co se stane, neunesou-li ji, a povolí?), jsou skleslá a kabát na nich až na košili odřený?
Tehdy, když pracoval jako tovaryš u mladého Lejzra Rosensteina v Mukačevě a když v nocích při svíčce hloubal nad záhadami svatého Zoharu, které ještě nikdo nerozřešil a také už asi nerozřeší, potkal jednou ráno na cestě do práce starého žebráka.
"Chudý Žid..." řekl žebrák a nastavoval pravici. "Šalom alejchem, mír s tebou!" pozdravil podle své povinnosti Pinches první a dal mu dárek; nikoli almužnu. A tehdy se Pinchesovi zdálo, že jsou na ulici sami dva. A kromě jich dvou že už není na světě nic jiného. A ten žebrák, že jest podivně jasný.
Žebrák přijal dárek, chvilku nehnutě stál, pak si dal dlaň na ústa tak, že se ukazováček opíral o chřípí nosu a oba krajní prsty o bradu, a mezi ukazováčkem a prostředníkem zašeptal cosi, co zaznělo jako strašlivé číslo: "Lamet vav."
Pinches stál na ulici ještě pak, když se zas před jeho očima objevila celá a když žebrák už někam zašel... Co to bylo...? Co se stalo...? Dostalo se mu štěstí, že potkal jednoho z třiceti šesti svatých...? A jak to, že lamet vav okamžitě nezemřel, prozradiv své tajemství...?
Pinches Jakubovič o tom mnoho přemýšlel ještě pak, když s nohama pod sebou seděl s ostatními tovaryši na velkém krejčovském stole u Lejzra Rosensteina. Jaký to byl tehdy den! Ve vedlejším pokojíku prožívala mistrová svou první těžkou hodinku: byla u ní porodní bába. Lejzr Rosenstein, nesmějící pobývati v místnosti, kde leží žena nečistá, odskakoval při každém jejím výkřiku od světlého svrchníku, který začínal nastřihovati, běhal zpocen místností, zas se rozčileně k velkým nůžkám a stříhání vracel (ubohý zákazník!), jsa zoufalý strachem a nedočkavostí, zda bude jeho ženě popřáno pomodliti se za narození syna "Oide ladonai", či zda se za narození dívky nebude modliti pranic. Ale Pinches Jakubovič byl příliš zaujat velkou událostí dnešního jitra, aby ho jakkoli mohly zajímati rodinné věci Lejzra Rosensteina. "Syn, syn to bude," říkali vzrušeně a k mistrovu rozčilení uctivě ostatní tovaryši, totéž, co žertujíce a s poťouchlým úsměvem na rtech, mu v posledním měsíci tvrdili již tolikrát.

A tehdy se stala ta věc podivná a nepochopitelná, nepochopitelná nejprve samému Pinchesovi, který projevoval tak dokonalou ne­účast na pocitech mistra a mistrové.
Pinches Jakubovič z čista jasna a jakoby bodnut do hýždě vyskočil rovnýma nohama ze stolu. A vysoko nad hlavou třímaje vestu se zabodnutou jehlou s bílou nití v podšívce, pronikavě zaječel do uší vyděšeného mistra a tovaryšů: "Dva synové to budou: Rivn a Šimen!"
A byli to dva synové. A byla jim ponechána jména, vykřiknutá několik chvil před jejich narozením: Ruben a Simeon.
Tenkrát si Pinches Jakubovič ujasnil, že jest krejčí. A pochopil, že mu bylo dáno mnohem více než lameta vava - potkati.
Opravdu?
Zrovna tenkrát matka Pinchesa Jakuboviče oženila. Do Polany. Kterou předtím jakživ neviděl.
Ojojojoj!
S Branou Šlojmovičovou, bezdětnou vdovou, která tu měla domek, krávu a dva proužky pole. Kterou předtím také jakživ neviděl.
Joj!
Oj, Brano, ženo zlá! Nejsi ty to, kdo visíš jako žernov osličí na nohou Pinchesa Jakuboviče, nedovolujíc mu vznésti se, a ohrožujíc, aniž to sama tušíš, trvání světa? Ty, která tak dobře a z mnohých důtklivých rozmluv s chotěm znáš, že se k sobě manželé mají blížiti zbožně a jen s myšlenkou na Mesiáše, kterého v příští chvíli mohou zploditi, nevrhala ses k strašlivé hrůze Pinchesově na manželství jako pominutá vlčice s očima rozběsněnýma a se spáry, zarytými do jeho ubohého těla? Což jsi mu, vyznavači velkého belzského rabína, neznemožnila vstávati k mystickým půlnočním obřadům, nehádala ses s ním proto již v prvním týdnu manželství, spílajíc mu nejstrašlivějším slovem "bláznů", který pak ovšem večer spí a ráno spí a celý den spí; a neječela jsi pak za týden tak pronikavě, že se budili sousedé, a hrozíc se kopati do posvátných svíček, že jsi kopala do něho, až před tebou v umrlčí košili musil utéci na dvorek a na ulici?
Ojojojoj!
Brana jde večer do mikve.
Také Pinches Jakubovič se arci dnes odpoledne chystá do mikve. Ale nechce se mu jaksi, je ostatně ještě brzy a neví, co s časem. Chtělo by se mu zbaviti neklidu moudrými rozhovory s přáteli. Ale u Nachamkesů byl již po obědě, u Herškovičů a Gliků také, Moško Kahan musí topit a Pinches Jakubovič už nemá kam jít.
V této chvíli pátečního odpoledne se totiž na nebi i na zemi dějí divné věci. Andělové strojí princeznu Sabat do nejnádhernějších rouch, připravujíce sebe i ji na chvíli, kdy jim bude dovoleno rozsvítit první tři hvězdy na znamení, že odvádějí nejmilostnější, nejsladší a Bohu ze všech nejmilejší od jeho trůnu, ozdobeného symboly hebrejských písmen, z nichž byl kdysi stvořen svět, aby ji provedli zlatými branami nebes a svěřili na den vyvolenému národu. A dole v Polaně se připravují na její příchod. Ženy napekly pšeničných chlebů, přinesše dříve Hospodinu zápalnou oběť (ach, naslinily si jen prsty, utrhly z těsta kousek, luskly jím z prstů do pece a zamumlaly něco - ale aspoň to učinily), vyžehlily bílé roušky, nakoupily šábesových svíček, nebo, dovolávajíce se náboženské solidarity, si v krámech jejich úvěr vykřičely, a teď, zastrčivše cípy sukní za pasy, drhnou podlahy a okna, pak budou krájeti nudle, vařit šábesovou slepici a připravovati šábesový stůl, aby zatím, co budou muži v modlitebně, podle jedné ze tří povinností, které jim uložil Hospodin, přivítaly princeznu: žehnáním sobotních světel.
Ne, pro Pinchesa Jakuboviče a na jeho moudré rozhovory nemá dnes nikdo kdy.
Kam jít?
Zašel k příteli Moškovi Kahanovi. Věděl, že není doma, ale jen tak, posedět.
V světnici jsou jen devítiletý Frojem a desetiletý Dejvi; také matka Kahanová někam odskočila, snad pro krávu na pastvu. Ale Pinches Jakubovič, který sem vešel jen z rozpaků, byl věru rád, že přišel. Neboť chlapci právě vyráběli z prkének a drátků cosi, co se podobalo houslím, pohádali se u toho a teď stál Frojem v koutě s nástrojem napřaženým k ráně a Dejvi, vztekem celý rudý, na bratra křičel: "Blázne, blázne, blázne!"
A věru, v Izraeli není větší potupy nad tuto.
Pinches Jakubovič se velice rozhořčil. A zarmoutil se. Jakže, děti jeho přítele Mojšeho Kahana? Aj, vaj!
Chlapci při příchodu Pinchesa Jakuboviče ustali. On si sedl vážně na židli, rozkročil nohy, přitiskl si pevněji na hlavu klobouk, poseděl chvíli a pak starostlivě pravil. "Dejvi, pojď sem!"
Chlapec nerad přišel.
"Vím, že se v chedru dobře učíš. Nuže, řekni mi: kdo přijde do nebe?"
"Židé," řekl Dejvi ještě trochu vzdorovitě, ale trochu se již opovržlivě usmíval snadnosti otázky.
"Všichni?"
"Všichni."
"I takoví, kteří nezachovávají zákon, nesvětí šábes a jedí nečisté pokrmy?"
"Také."
"Jistě," kýval hlavou Pinches Jakubovič, "když si odpykali své tresty, také. Ale je přec jen někdo, kdo do ráje nepřijde. Víš to?"
"Vím," řekl Dejvi trochu zavinile, "ale, on mi ukradl housle..."
"Počkej!" pravil Pinches Jakubovič s laskavou přísností. "Housle, housle, kousek mrtvého dřeva s kouskem mrtvého drátu, co jsou housle? Ale ty jsi potupil bratra svého..." a tato slova vyřkl Pinches Jakubovič s bolestným důrazem a s očima smutně rozšířenýma. "Ty jsi ho nazval nejstrašlivějším jménem, které jazyk zná. Víš, ty, Dejvi, kdo je tvůj bratr Frojem, co skrývá ve své duši a jaké úmysly s ním Hospodin Bůh má? Nevíš, nevíš, nemůžeš věděti. A potupil jsi slávu Boží v něm. Nešťastné dítě. A Věčný ti snad odpustí jen proto, že jsi dítě. Neboť jest psáno: ?Každý Žid dostal místo na onom světě, ale pro toho, kdo potupil svého bližního, místa není...' A co se stane, Dejvi, s dušemi těch, kdož potupili bližního...? Neodpovídáš, ale víš to. Do ryb přijdou, děťátko. Vidím ve škopíku močiti se malého pstroužka a dvě mřenky, a byl-li jsi to ty, buď pochválen, že jsi je lapil. Snad... snad, nemůžeme věděti, jest v jedné z těch tří rybiček duše nějakého Dejviho Kahana, který pro mrzké housličky potupil bratra... Tak, Dejvi... Jdi, Dejvi, a odpros bratra svého!"
Hoši k sobě přistoupili, a ušklebujíce se, podali si ruce.
Pinches Jakubovič pokračoval: "Znáte, děťátka, příběh, jak Bál Šem, jemuž budiž pokoj, se musil zříci největšího štěstí každého Žida, stráviti svatý Sabat v slávě a radosti, a byl nucen prožíti jej v bídě a nečistotě proto, že jeho žena urazila pro rozbitou nádobu služebnou dívku, a on, právě zahloubaný v učení, se dívky nezastal?" Pinches Jakubovič se odmlčel. Hluboce se zamyslil. Jeho malátná bradka a jeho tenké pejzíky se potřásáním hlavy kývaly. Přimáčkl si oběma rukama klobouk pevněji do čela.
Pak si ještě na něco vzpomněl: "K rabimu Hillelovi, budiž mu pokoj, přišel pohan a řekl mu: ?Přistoupím na vaši víru, ale jen s podmínkou, vyložíš-li mi její zásady, pokud vydržím státi na jedné noze.' ?Postav se!' odpověděl velký rabi, a když pohan uposlechl, pravil: ?Miluj svého bližního jako sebe sama!'... Tak...! Znáte, děťátka, tři věci, na kterých jako na sloupech stojí svět? Al hatora, učení; al haavoda, práce; al gemilut chasadim, vztah k bližnímu... Tak, dětičky: al gemilut chasadim... A to je v Izraeli velké slovo."
Pinches Jakubovič si oběma rukama přilepil ještě jednou do čela klobouk a v zamyšlení šel.
Hoši na sebe vyplázli jazyky. Až po kořeny.

Pinches Jakubovič se zas octl na ulici.
Jde zamyšlen a s hlavou sklopenou do mikve.
Brana jde v noci také do mikve!
"Šalom!" povídá ledabyle kovář Srul Nachamkes, jak Pinchesa dohání a připojuje se k němu.
"Šalom alejchem!" odpovídá vážně Pinches.
A jdou spolu. Pinches jest vedle energických kroků Srulových nucen své loudání o maličko zrychliti.
Zde v karpatských údolích přicházívají podvečery velmi časně a dnešní slunné odpoledne se brzy rozplyne v postupujícím stínu hor. Polanská ulice jest oživena, neboť teď před večerní pobožností jest právě čas jíti do mikve. A loudá se tam celá mužská židovská ves. Řemeslníci, nádeníci, povozníci, zemědělci, dřevorubci, kramáři, žebráci (a často všechny tyto živnosti v jedné osobě), s pejzy i bez nich, v kaftanech i v občanských šatech nebo v jejich hadrech, příslušníci čtyřiceti osmi rodin, neboť tolik jest talisů v modlitebně, k rodinám několika vdov nehledíc. Jdou kroky pomalými a s držením těla ode vší tíhy uvolněným, jako by se již od nynějška připravovali na chvíli, kdy nebude dovoleno mysliti na práci a hlad, na příkoří a dluhy (joj!), kdy toho všeho ani nebude, nýbrž jen plesání, radost, zpěv a kývání v tanečních rytmech, kdy bude povinností v tento jedinečný večer v týdnu do syta a co nejlépe se najísti, vypíti skleničku kořalky, snísti alespoň jednu rybičku, a je-li čistá, navštíviti manželku.
Tam důstojně kráčí, jda sám, pan Salamon Fux, v soukenném oděvu, pouze s nepatrným nádechem pejzů a s bradou krátce přistřiženou, ne již kramář, nýbrž obchodník, nejbohatší muž obce a majetník ze všech nejkrásnějšího, stříbrem vroubeného talisu, který způsobil rodině Šafarově tolik neštěstí. Tam uprostřed svých tří bradatých synů jde v promaštěném kaftaně a s kloboukem kdysi sametovým třiaosmdesátiletý Mordechaj Jid Fajnermann, mučitel Mojšeho Kahana, týž, který sestupuje do mikve denně, přemoudrý cadik a konkurent v svatosti s Pinchesem Jakubovičem, ne sice tak učený, ale požívající větší vážnosti pro svou zámožnost, přísnost a vzorný rodinný život. A s Chaimkem, svou nadějí, jde k mikve Bajnyš Zisovič, majitel vlaštovky Julči, vyšlapuje si v neuvěřitelně rozbitých tenisových střevících a v krátkém rezavém župánku s čamarovým zapínáním, zřejmě ze zásilky nervózního antisemitského pána. A Josef Šafar, velmi dlouhý a s obličejem poněkud ovčím, který se právě chystá vyjíti skleněnými dveřmi svého krámku, vida kolem kráčeti svého úhlavního nepřítele Salamona Fuxa, rychle se obrací, jako by byl něco zapomněl.
"Ty, Srule, kolik může být hodin?" táže se smutný Pinches Jakubovič.
"Vím já?" hází opovržlivě hlavou a spodním rtem kovář Nachamkes.
Ojojojoj!
Ale vtom se Pinches Jakubovič zaráží.
V zátočině cesty, u rohu rusínského konzumu, se objevuje jeho manželka Brana. Jde s Fajgou Kahanovou, ženou Mojšeho, a kráčejí přímo proti nim.
Brana! Vedle ní poskakuje šestiletý Benci (oj ve, kterak se mýlil Pinches Jakubovič, když mu dával jméno Benjamin, domnívaje se, že po něm nepřijde už nikdo) a cupká čtyřletý Mendl a v náručí nese Brana malou Hudju a v ruce košík bramborů a paží, kterou objímá dítě, drží motyku. Vypadá jako Judith s hlavou Holofernovou a s mečem. Její nohy jsou jako javorové pně a její ňadra plná jako dva pytle pšenice a její život, který porodil dvanáct chlapců a tři dívky, vyzývavě hlásá, že se ještě dlouho nehodlá vzdát svého dobrého díla. Hle, Brana! Hle, Fajga! Vypadají jako dvě rodné sestry. Hle pokolení mdlé a nestatečné.
Pinchesovi Jakubovičovi vyvstávají na čele drobounké perličky potu.
Jak jdou obě ženy po oblázcích a blátem polanské ulice (Bůh ví, ty oblázky pod jejich kroky zrovna praskají) mimo oba přátele, hodí Brana po manželovi očima.
Joj!
Ne, Pinches Jakubovič si nestěžuje. Vůbec ne. Jistě, bez Brany by bylo těžko žíti. Nejlépe to bylo viděti po té příhodě s výrobou kořalky z denaturovaného lihu (a věru, nebyli to gójové, byl to Salamon Fux, kdo to anonymně udal), tenkrát, když respicienti finanční stráže Braně zabavovali dva litry denaturátu a když tomu jednomu rozbila nos a poškrábala obličej a tomu druhému nezůstal až po řemen na blůze jediný knoflík, když ji pak na tři měsíce zavřeli a dům vypadal jako hromada nečistoty, kráva dostávala žrát a nedostávala žrát, dojila se a nedojila se, a děti od rána do večera křičely, protože měly hlad. Je pravda, nebýt Brany, nevydělávali by Frojem a Moško v Mukačevě už peníze a Gutman by se v městě neučil kovářem a ani ti malí by byli nedorostli, protože to je jen Brana, která pracuje na zahradě, vypomáhá u Fuxů, dovede si ještě vždy vyprositi, vyplakati, vykřičeti nebo vyvyhrožovati nějaký úvěr a z americké sestry vymučit ne-li vždy dvacet dolarů, alespoň bednu starého šatstva. Jistě, nebýt jí, krejčoval by Pinches Jakubovič ještě mnohem méně a ještě častěji by říkal zákazníkům, že musí počkat, až někdo pojede do města a přiveze mu knoflíky nebo niti nebo jehlu, a chodil by ještě roztrhanější a mnohem více by hloubal v učenostech knih a oddaněji myslil na moudrost Hospodinovu. Nežádejme od žen vyšší nazírání, uznejme, že jejich přirozenost tíhne více k tělesnému než k duchovnímu a nerozhořčujme se, že Brana, hájíc práv svých a své rodiny, zachází s manželem neméně krutě než s respicienty finanční stráže. Ne, Pinches Jakubovič si vůbec nestěžuje.
Ojoj!
Dnes ráno, jak zákon káže, přesně čtrnáct dní po objevení svého měsíčního květu, byla Brana v rituálních lázních. Seděla hodinu v dřevěné vaně v horké vodě a dřívkem si vyškrabovala každý zbytek nečistoty za nehty rukou i nohou. Neboť po těch čtrnáct dní byla Brana nečistá.
A dnes večer půjde do mikve. Až vyjdou na nebi první tři hvězdy a všichni muži se shromáždí v modlitebně, vkročí do rituální lázně po druhé. Ne, svíčičku dnes nerozsvítí a na nedopalky druhých na okraji nádrže ji nepřilepí, šábes již počal, není tedy dovoleno nic dělati se světlem, a nahá Brana sestoupí do vody ve tmě. Pak bude již čistá.
Hloubáme-li o dílech božích pronikavěji, nemůžeme neviděti, že pro člověka zachovávajícího zákon není ani trvalého štěstí ani trvalého neštěstí. Že jest život rovnováha. A že v rozdělení času má hlavní význam posvátné číslo sedm. Po sedmi letech tučných a pěkných jako krávy pasoucí se na mokřinách sedm let tenkých a hubených jako klasy uvadlé východním větrem. Po dvakrát sedmi dnech přívětivých dvakrát sedm dní zlých a zachmuřených.
Těch dvakrát sedm dní bylo milo žíti. Dny byly jako dukáty, vzne­šené myšlenky přicházely samy a rozhovory s přáteli byly plné ducha a vtipu. Doma byl klid a mír. Neboť Brana se v těch dvakrát sedmi dnech nesměla muže dotknouti, nesměla na něho hledět, nesměla s ním mnoho mluvit, nesměla se usmívati a zpívati, nesměla mu odestýlat (tento výčet jest zajisté jen pro úplnost, neboť Brana to nečiní nikdy), musila spáti na pytlovém kanapi, z kterého leze seno a na které nebylo Pinchesovi nejen dovoleno usednouti, nýbrž okolo kterého musil obcházet půlkruhem, aby se ho nedotkl ani cípem šatu. Jak moudré zařízení a jak bohulibý život! A bylo-li už nezbytně třeba, aby mu něco řekla, na příklad s polenem v ruce: "Hni se, lajdáku, a nadělej draček!" nebo od kuchyňského válu: "Šlak aby ho trefil, ani těch pár nudlí mi nerozkrájí, blázen, blázen, blázen!", nesměla mu nůž nebo poleno podati z ruky do ruky, nýbrž musila nůž hezky položiti na stůl a poleno na zem, nebo mu jím alespoň prásknout před nohy (ale právě jen před nohy a ne na ně) a čekati, až si je vezme sám. Bylo milo žít.
Ale svatá sedmička již dvakrát proběhla před hvězdným božím trůnem. A kvapem se blíží dny zlé. Vystoupí z potoka dvakrát sedm krav churavých a šeredných a velmi hubených, jakých neviděti po vší zemi. Brana jde večer do mikve. A té chvíli se člověk přibližuje každým krokem a každým pohybem oka a hodiny utíkají jako jeleni na lučinách. A z těch zlých dní je první nejhorší. Jako vždy a všude.
Neboť Brana se přestěhuje do manželského lože a až děti usnou, nastane to kopání a šťouchání a tahání a Pinches bude dělati ve tmě zoufalé posunky a bude se odtahovat a bude se odstrkávat a bude šeptati hodně nahlas v poslední naději, že toho osmiletého přec jen ještě vzbudí: "Jankele, spíš už?" Ale Brana, která se už v životě vzdala tolika práv, lpí na tom svém posledním, na právu na tento jediný den, houževnatě, neúprosně a zuřivě. A ubohému lametu vavovi bude úzko a pojme ho hrůza a bude vidět, jak vše vznešené a svaté, jež se k němu shůry blížilo, zas mizí kdesi v úžasných výškách a že zbývá jen země, země, země a její základy že se otřásají.
Kterak nemá býti člověk neskonale nešťasten?
Ale pod Pinchesem Jakubovičem a Srulem Nachamkesem dýmají už lázně. Pod cestou, tam, kde se říčka dělí v několik ramen, proplétajících se lesklými pásy v suché ploše nanesených sem oblázků a valounů. Tam, kde hned na protějším břehu stoupá masiv Menšulu. Na jeho lesy se už položil stín. Jen nejvyšší holý vrchol ještě hoří plným sluncem.
A jak Pinches Jakubovič hledí před sebe a jak se jeho zrak smutně sune po stráních a zastavuje se na vrcholu Menšulu, vzpomíná si náhle na horu nad Gabaonem.
"Jozua byl velký bojovník, Srule!"
Ale Srula Nachamkesa Jozua nezajímá. Ani se neptá, proč právě o něm Pinches mluví. Kovář Srul Nachamkes je amhorec, člověk prostý a neučený a neví, že to byl Jozua, který, když bitvu jižjiž vítěznou hrozila přerušiti noc, volal velkým hlasem: "Slunce zastav se nad Gabaonem a měsíc nad údolím Ajalon!" A Bůh kvůli svému spravedlivému učinil zázrak: zastavilo se slunce a zastavil se měsíc. Zastavil se čas a hodiny nepostupovaly. Až do vítězství muže spravedlivého.
Ojoj!

Polanští mužové se v lázních svlékají a bédr Mojše Kahan se s nimi baví. Stahují kalhoty, svlékají košile, odkládají posvátné cicis, roušky, splývající jim po zádech a prsou, utkané židovskými ženami z čisté vlny. Také Pinches Jakubovič.
Vědí ti amhorecové, proč nosí cicis s mystickým číslem jejich pěti uzlíků a osmi třásniček, které za dne tak elegantně vykukují mladým švihákům zpod vest a u starců jsou tak propocené a umolousané? Snad vědí, že je po celý život kromě v mikve nesmějí odložiti, vědí, že s nimi cicis, až z nich bude čtvrtina odstřižena, půjdou do hrobu, vědí, že je cicis ochraňují před přístupem všeho zlého - ale více neznají. Ale Pinches Jakubovič jest poučen, odkud mají svou tajemnou moc: Cicis! Dvě c jsou v jejich jméně, písmeno c značí číslo 90 a to jest 180; a dvě i, a to jest dvakrát 10, a písmeno s, v kterém jest ztajena číslice 400, a to vše dohromady jest 600. A přidejte k tomu 8 třásniček a 5 uzlíků a dospěli jste opět k svatému číslu 613; a tolik je žil v mužském těle a tolik je zákonů, které mužům uložil Hospodin.
Také Pinches Jakubovič svléká se zbožnou úctou své cicis, násilím se přinucuje, aby v této místnosti nemyslil na věci božské a viděl v nich jen vlněnou část oděvu, a nikoli to, čím vpravdě jsou.
A do příšeří lázní vchází přísný stařec Mordechaj Jid Fajnermann. Sám. Neníť zajisté dovoleno, aby syn viděl otce nahého a bradatí synové zůstali uctivě před lázněmi. Ale Mojše Kahan, vida vcházeti svého mučitele, raději rychle odchází do předsíňky k Rivovi, přiložiti ještě pod kotel; aby si starý Mordche zas něco nevymyslil.
Také důstojný stařec se svléká. Jeho dlouhá brada zestárla z běloby již do žlutosti, jeho lebka je do temene lysá a jeho tělo srstnaté. Košičtí pravnuci Mordechaje Jida Fajnermanna, kavárenští povalovači a již poloviční gójové, vykládají, že mají v Polaně tak chlupatého dědečka, že ho v létě musí dávat do naftalinu.
První se chystá vstoupiti do mikve Pinches Jakubovič. Vážně sešel na první stupeň.
Chce právě učiniti krok na druhý, kde jest voda a zdvihl již nohu. Ale jak se strojí ponořiti do ní palec, náhle se zaráží.
Co je to?
Pinches Jakubovič třeští oči na hraniční čáru. A srdce se mu roz­buchává.
Co je to?
Mikve není plná! Do hraniční čáry chybí alespoň půl centimetru. A pod tuto čáru nesmí podle Božího rozkazu voda mikve klesnouti nikdy. Nikdy!
Pinches Jakubovič se velice polekal.
Ovšem, mohl sejíti do vody, byla by vystoupila, ten kousek vyplnila a nikdo by byl o ničem nevěděl. Ale to právě Pinches Jakubovič v leknutí nečiní.
Obrací hlavu a zděšený pohled na Mordechaje Jida Fajnermanna.
Stařec s přísnýma očima, důstojný i v nahosti, hledí do těch vy­lekaných očí tvrdým pohledem. Ale neuznává svého soutěžníka v svatosti za hodna odpovědi. A teprve za chvíli, když zoufalý pohled Pinchesa Jakuboviče trvá příliš dlouho a když se k úpěnlivosti jeho otázky připojují i koutky úst, rozhoduje se, ne k slovu, nýbrž jen k stažení vrásek na čele a k pohybu malíku, od ostatních prstů malinko odsouvaného: Núúu?
"Mordche..." šeptá ustrašeně Pinches Jakubovič a ukazuje očima na hraniční čáru mikve.
Stařec tam spočívá zrakem.
Přistupuje blíže.
A rozpaluje se strašlivým hněvem.
Ne, nepraví ani slova, ale jeho bíle srstnatá postava se vysoce vztyčuje, paže se napřahuje a prst kostnatě trčí směrem k hraniční čáře. A hrozná tvář trestajícího proroka s ohnivýma očima se obrací k mužům.
Kvapí sem.
Lekají se.
Ženou se ke dveřím, tlačí se do předsíňky a křičí po lázeňském Mojšem Kahanovi. Ten právě do pece přikládá buková polena.
Mojše Kahan spěchá dovnitř. Toť se rozumí, starý Mordche! Toť se ví, starý Mordche zas něco má, jakpak jinak? Ach, jak nenávidí Mojše Kahan svého mučitele, zloděje své prázdně i peněz, kvůli němuž jedinému bude v zimě musit vytápět lázně šest dní v týdnu!
Prorocký stařec stojí ještě nad nádrží s napřaženou paží.
A teprve tehdy Mojše Kahan chápe. A bledne.
Opravdu! Patnáctiletý Riva, jeho syn, kluk zlořečená, když prve nabíral z mikve do kotle vodu, přebral.
"Víš, Moško, co to pro tebe znamená?" volá Alter Ickovič, snaže se napodobiti prorocký postoj Mordechaje Jida Fajnermanna.
Pod Mojšem Kahanem se chvějí kolena, a sklíčeně odpovídá: "Vím."
Osm mužů zas na sebe rozhořčeně navléká košile a cicis s posvátným číslem jejich písmen, třásniček a uzlíků, obléká kalhoty, obouvá boty a vybíhá z lázní, aby zvěstovalo židovské obci hroznou zprávu: polanská mikve je nečistá.
Rozbíhají se.
Jen Pinches Jakubovič nepospíchá. Vychází, zastavuje se, hledí na zrůžovělý vrchol Menšulu a praví Srulovi Nachamkesovi, který jest již o dva kroky napřed: "Dělá se pěkný večer. Na šábes bude hezky."
Ale kovář má smysl jen pro novinu, kterou omráčí každého, koho potká, a spěchá velkými, energickými kroky.

Pinches Jakubovič zašel ještě domů. Byla to právě výhodná chvíle, zrovna tohle pozdní odpoledne chodívá před šábesem Brana na obecní pastvisko pro krávu.
Přestrojil se do šatů trochu méně roztrhaných, pohladil po hlavě prostředního chlapce a napomenul ho, aby ty svícínky pěkně vyleštil, aby měla maminka radost, na dvorku řekl nejstaršímu, aby to dříví rozštípal hezky, protože by se maminka jinak zlobila, na ty docela malé, hrající si v blátě na ulici, se usmál, pohrozil na ně žertovně prstem, a šel na návštěvy. Pravda, všude byli vzrušeni neštěstím v mikve, a odhadujíce příčiny a následky, byli náchylni rozprávěti pouze o něm, ale Pinches mu kupodivu věnoval pozornost jen malou a stáčel hovor na události všeobecné a témata vznešená. A není věru větší radosti než rozmlouvati s duchaplnými přáteli o moudrých věcech. U Cinů, promluviv stručně se starým Abramem o události v lázních, si vzpomněl na krásnou a poučnou příhodu, kterou zažil Bál Šem, budiž mu pokoj, s arcibiskupem - odpadlým Židem. Pak se odebral k Nachamkesům a vyprávěl tu dětem o košíku Ahasverově, do kterého musilo vskočiti vše - i smrt. Posléze se ještě stavěl u Eizigovičů a hovořili se slepým dědem rodiny o šechině, boží velebnosti, roztroušené dnes ve věcech, kterou však Mesiáš spojí v jednotu. A bylo věru s podivem, jak vznešené myšlenky ho toho dne napadaly a jak krásná slova mu přicházela na rty sama, aniž je hledal.
Mezitím postupoval stín po Menšulu vzhůru, přesunul se přes lesy na jeho stráních, stoupal výše po holém vrcholku a nechal zářiti už jen jeho hrot. Ale také ten zhasl a údolí se potopilo do mlhavého šera. Teď dělily svět od příchodu princezny Sabat již jen minuty a krátká modlitba minche.
Polanskou ulicí pospíchali k modlitebně, budově ne nepodobné chýši lázní, poslední hloučky Židů. Také Pinches Jakubovič se starým Eizigovičem, jeho syny a vnuky.
Pojď, příteli můj, vstříc nevěstě, vstup sabatu uvítejme...! Vejdi v míru, koruno manžela, a v radosti a v plesání do středu věrných lidu vyvoleného! Vejdi, nevěsto; vejdi, nevěsto!
Pak Mojše Kahan rozsvítil v dřevěných a plechových lustrech svíčky a vycíděná okna Božího domu slavnostně zazářila do polanského večera.
Ale toho šábesu, snad právě proto, že nebylo zadost učiněno zákonu o umývání a že nabyly vrchu síly nedobré, se v modlitebně mnohem více než na princeznu Sabat a na Hospodina myslilo na Mojšeho Kahana a na ztřeštěného Rivu a na mnoho jiných věcí s nimi souvisících, a mezi rituálními pultíky bylo velké pobíhání a mnoho křiku a rozčilování.
Mikve jest nečistá!
Jak to bylo? Kdy to bylo? Kdo to uviděl první? Jak se to přihodilo? Jaké budou následky? Co se stane? Co se má dělat? Kdo to bude platit? Neboť každý ze shromážděných pokládá znečištění mikve za urážku svoji.
U pultíku se dvěma svíčkami, postaveného vedle Stánku s přesvatou tórou, stojí švec Lejb Abrahamovič, zahalený teď v páteční večer samojediný z celé obce černě a bíle pruhovaným talisem, dělá kantora, vítá veselým, byť trochu přiškrceným hlasem princeznu, zpívá, kloní se stokrát, kloní se v dlouhém řetízku stokrát, napíná překrvené hlasivky do nezvyklých výšek, zachvívá se celý nadšením a námahou - a Židé ho neposlouchají, neposlouchá ho patrně Pán Bůh a princezna zcela určitě ne.
Neboť Izrael se hádá.
V tom, co se má stát, jest židovská obec konečně zajedno: Ať Bajnyš Zisovič ihned po šábesu, ale hned, hned jak se rozední, zapřáhne, ať jede okamžitě do města, ať jede tryskem, ať nešetří koně! Ať ihned přiveze rabína!
A věru, celá rozhořčená a po rychlém činu prahnoucí obec vidí ten zběsilý trysk Zisovičovy Julči jitřním šerem a vidí státi Bajnyše jako na válečném voze, třímajícího otěže a točícího nad hlavou koně bičem.
Ale v ostatním zajedno není.
"Kdo to má platit?"
"Toť se rozumí, že to musí platit Mojše!"
"Proč Mojše?"
"Protože to je jeho věc, ty chytrý!"

***