Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1932

Uvidíte-li někde v pralese karpatských hor, jak ze stráně do stráně a přes údolí jen desítky metrů široké letí zvolna krkavec, a uslyšíte-li, jak mezi máváním křídly říká své pomalé a smutné k-k-k, jako by bylo vyslovováno odněkud z hloubky lidského hrdla, nevzpomínejte na to, čemu jste se učili ve škole, že je krkavec pták v našich krajích již dávno vyhynulý. Zde jste právě předtím dávno; a jste tu před stoletími.
Prales je smutný a zapáchá tlením. To proto, že je zde více smrti než života a živí nestačí požrati mrtvých. Kráčíte-li po svěží měkkosti mechů, co chvíli se po lýtka boříte do hrobů hnijícího stromoví, z umrlých těl svých dědů ještě zcela neztrouchnivělých se ke vzduchu divoce ženou houštiny maličkých smrčků a na starých pařezech rostou zahrádky keřů a květin. Je zde ticho; není tu zpěvného ptactva ani drobného zvířectva. Ale chcete-li z tohoto vlhce zeleného stínu dolů do údolí a vyměříte-li si, kudy třeba scházet, chraňte se vkročit na vyšlapanou pěšinu, která se vám uprostřed hvozdu z čista jasna a jakoby zázrakem - neboť ty se zde posud dějí - objeví, a zachovejte vytčený směr, třeba byste si v ruce se sekerkou musili klestit cestu suchými větvemi přeházených přes sebe vývratů a prodírat se lesem kapradin a ostružiní. Neboť ta dob­ře vyšlapaná pěšina je zvířecí pěšina, ovšem nenastražil-li ji tu na vás přímo čert, kterého odtud ještě nikdo nevypudil, aby ji za chvíli nechal před nějakým černým močálem zmizet, a ukáže-li vám ji po půlhodině zas, aby vás po ní zavedl do studenosti úzkého skalního žlebu a k divokému potoku, kam se chodí napájet ti, kdož zde bydlí: medvědi, kanci a jeleni. A dáte-li se vodou potoka, jedinou cestou, která vám zbývá, a budete-li si rozdírat kolena, přelézajíce kmeny, které zpřeházeny leží přes jeho koryto, a budete-li po kluzkých kamenech sešplhávat jeho vodopády, budou se skalní stěny po obou stranách stále zužovat a poznáte, že jste se octli v strži, kde někde přespává měsíc. A až, nevědouce ještě, jak toto zabloudění do zakázaných krajů skončí, uvidíte přecházet ze zeleně do zeleně přes potok krávy, budou to ta nejkrásnější zvířata, která jste kdy zhlédli, a jejich zvonce se budou smát blízkostí lidí.
Tady dole jsou vesnice. Leží roztroušeny v údolích vodních toků a po strmých stráních. Chýše s vysokými slaměnými střechami, jejichž došky se již dávno staly mrvou, na níž rostou mechy, trsy travin a květiny. Kolem nich se zelenají, jsouce oploceny proti dobytku, zahrádky konopí, bramborů, bobů a zelí, vroubené žlutými terči slunečnic na postní olej. Nepravidelná pole leží až za obydlími, na strmých stráních: řídký oves s nízkými stvoly a něco bramborů. Ale jsou šereděna a rozdupávána jeleny a na bramborová pole chodí v noci divocí kanci, zaberou ruchadlem zubů, na jednu zápřež vyryjí celou brázdu a teprve pak se po brázdě vracejí, aby si vybrali nejlepší hlízy. Když zraje zrno a brambory, třeba hlídat, a za podzimních nocí sedí u ohníčků děti, schovávají zkřehlé nohy pod sebe, a blíží-li se něco podezřelého, hulákají a tlučou klacíky do starých kos. Na těchto polích se z metrického centu vysetého ovsa sklízí 110 kilogramů zrna a něco slámy na půl druhé pídě dlouhé. Zřídkakdy více, často méně. Nehnojí se ovšem. Leda jako v dávném středověku tak, že se na pokoseném poli zapálí lesní klestí, aby pomrvilo popelem. Kde se dobytek pase na poloninách a kde se v zimě potloukají kolem stavení vyhublí vepři, ryjící zuřivě ve sněhu, aby do jara nezahynuli hladem - věru, o nic jiného nejde -, tam stačí mrva sotva na brambory a zelí kolem chýší. Neoře se ovšem. Nářadím je motyka. Neboť pluh zde ještě nebyl vynalezen.
Na stráních jsou pastviny se špatnou trávou plnou mechu a s mnoha mravenčími kopečky. A na vrcholech hor, až nad korunami jejich buků leží slavné poloniny. Blízko slunce a modré oblohy. Kdežto v údolích jsou dny krátké, stráně k západu se rozzlacují velmi pozdě a svahy k východu obrácené zatemňují příliš časně, na poloninách není stínu mimo stín táhnoucích mraků, zde vychází slunce, které ještě dlouho nepřinese údolím jitro, bíle postupuje vysokým obloukem celou ohromnou oblohou a zapadá za modré obrysy dalekých hor v době, kdy ptáci tam dole již dávno odešli spát. Poloniny bíle rozkvetly kopretinami, modře hořci, zvonky a šalvějí, žlutě arnikou, jestřábníky a maceškami, červeně jetelem, kakosty, mateřídouškou a smolničkami. Zde se přes léto pase skot i brav z dalekého okolí, utrhuje masitými hubami trávu, která je právě proto tak špatná, že je tak krásná. Ale na vysokých poloninách, odkud není možno svézt do údolí seno ani při prvním sněhu, ani saněmi po deštích a za ranní rosy, zůstává dobytek v stájích zimovkách i přes zimu, aby sežral seno složené do oborohů, úzkých vysokých stohů, chráněných kolmo posouvacími stříškami, a na jaře, až slezou sněhové spousty, aby mohl pasák odevzdat hospodáři několik hruď sýra.
Lidé těchto hor v létě trochu pasou a trochu se plahočí na políčkách a maličko podělkují v státních lesích. V zimě zaléhají do svých jezevčích nor. Do světnic s podlahou z udusané země, kde jest jen pec, postel, lavice a stůl. Velká chlebová pec bez kuchyňských kamen, s jediným otvorem, kudy se vkládají buková polena, a na ně, řeřavá, se kleštěmi stavějí hrnce, aby se uvařilo jídlo. A postelí je několik prken na vysokých nohách, vroubených pelestí na píď vysokou a vyloženou senem: spíše velké dobytčí jesle než lože. Ze stropu nad postel visí na řetězech vydlabaný lesní špalek, a bůhví, že jej pisatel těchto řádků neviděl nikdy prázdný. Je to kolébka a visí proto tak nízko, aby v noci matka mohla jen pozdvihnout ruku a křičící dítě rozhoupat. Na loži spí otec, matka a děti, pokud se sem vejdou, ostatní na peci, a není-li místa, na zemi. Košilaté děti, nemusí-li, pec vůbec neopouštějí, ani bába, je-li nějaká, neboť tady se umírá brzy. Venku je sníh a závěje, jde jen o to - a o nic jiného -, jak přespat zimu a zůstat do jara živ. Ženy velmi primitivně a v době Notropových mechanických stavů pro diváka k zešílení pomalu - ale pospíchá snad někdo? nebo je snad zima příliš krátká? - ručně tkají konopnou přízi na úzká plátna: na košile dětem a sobě a muži na kalhoty. Za dlouhých večerů vykládají ženy k hrůze i rozkoši vyjevených dětí o babách jagách, o povitrulách, o domcích na kuřecích nožkách, a muži o loupežnících, kteří bohatým brali, chudým dávali a utínali kosou pánům hlavy. Nebo, sejde-li se chlapů více, o veřejném životě a o politice, jejíž první abecední písmena se učí znáti. Veselo bývá jen tam, kde jsou děvčata a kam za soumraku kratičkých odpolední přicházívá mládež: s housličkami a s třístrunovou basou, které si sami vyrobili. Hrají taneční písně s monotónní melodií, znova a desetkrát znova opakovanou, a tančí jako za ranního šera tetřívci před slípkou, vždy jen dva hoši, nedržíce se a otáčejíce se kolem vlastních os a podupávajíce do kolečka po hliněné podlaze a jeden se vždy po několika kolech zastavuje, a zatímco druhý obíhá dále svou drahou, křičí jakoby houslistovi přímo do tváře, ale vlastně přihlížející dívce svého srdce, slohu písničky, krátkou a s ostatními nesouvisící... Jak žili staří Slované Kosmova věku?? Netřeba pro poučení o tom choditi do listinných pramenů. Takhle žili.
Tady se nic neprodává a nic nekupuje. Je, co dá pole a les. Židov­ský krámek je daleko v sousední vsi. Kdysi se tam chodívalo pro sůl a pro ocet, pro kus kůže na opánky postoly, pro vápno a modřidlo - neboť, kdo zde má chýši kamennou, rád ji bílí hodně do modra -, pro sirky, petrolej, kosu, řetěz a hřebíky. Ale teď přišly zlé časy. Není zač kupovat. V capouchu mořená louč a kolíček z jívového dřeva místo hřebíku, musí-li to být, také stačí. Třeba se vrátit z třináctého století a z haléřového peněžního hospodářství zase do věku jedenáctého.
Pán je pán. Jest si ovšem možno myslit: Ach, dobytku, aby tě Bůh ubil, abys shořel, abys padoucnici dostal, abys oslepl, aby ti rohy narostly - ale stát přitom třeba uctivě a tvářit se vlídně.
Všichni páni jsou stejní. Dříve to byl Maďar, teď je to Čech, o kterém tu nebylo předtím nikdy slýcháno. Ale za toho minulého se přec jen žilo lépe.
Takto:
V březnu, kdy se na horách trochu hnuly sněhy, shodili chlapi kožichy z ovčích roun, oblékli si kabáty ze surové vlny s prýmky na límci a u kapes, utáhli řemením vysoko opánky, vzali na ramena sekery a scházeli podle potoků zároveň se sněhem dolů k většímu toku a větší vesnici. Ke keronovi. Je to negramotný chlap z chýše jako oni, ale celou zimu se válel po židovských krčmách a v neděli se před kostelem naparoval v panských šatech, s hodinkami a v ústech s panskou cikárou. Za loňský rok vydělal těžké desetitisíce. Vodí jich celé party na lesní práce: do Haliče, do Sedmihrad, do Bosny a do Hercegoviny. Od každého z nich bere korunu denně, korunu denně za každého z nich dostává od podnikatele, tak jim to alespoň předčítají ve smlouvě, ale o kolik je ti dva okrádají při akordu, to ví jen Pán Bůh a ti dva. S keronem chlapi odjeli. Ženy zatím motykami zkopaly políčka, zasázely a zasily, pak mladým ovcím rozžhavenými klíči vpálily do uší nebo jim tam vyřezaly prastaré rodové erby, kolečka, čárky a trojúhelníky, a při vesnické slavnosti v polovině května, k níž si oblékly haleny s nejkrásněji vyšívanými rukávci a kolem krku si v pěti, deseti řadách navlékly všechny své pestré skleněné perly, odevzdaly ovce salašgazdovi, který je vyhnal vysoko do hor. Pak plely, okopávaly, pásly, jezdily na poloniny, sedíce po žensku na koních s pravou nohou až na koňském krku, pestrou látku pod sebou, korále na krku, děcko u prsu a v ústech krátkou dýmku s hrotitým mosazným víčkem. Čekaly na muže. Ti se koncem června vrátili. Pravda, keron je nestydatě odíral na mzdě, na dráze, na společném nákupu potravin, a oni mu za to často natloukli hubu, ale několik dvacetikorun měli v opasku přece, neboť vydělávali až pět předválečných korun denně. To byly hotové peníze. Na daně, na kováře, na židovský krámek.
Pomilovali se s ženami a na jejich věrnost se příliš nedotazovali. Pokosili louky v údolích, seno složili pod stříšky oborohů a čekali, až se v uherské rovině otevřou žně. Pak opět slezli z hor dolů. V Uhrách pracovali za každý desátý nebo dvanáctý snop, který musili posíci, sklidit do stodol a vymlátit. Mzdu v penězích nedostávali, ale maďarský hospodář jim odvezl až do hor a až před dveře jejich chýší pytle pšenice a kukuřice. To bylo na živobytí. To stačilo na tokan, to jest kukuřičnou kaši, a na bílý chléb pro rodinu na tři čtvrti roku. Zbytek dalo domácí hospodářství.
Ale pokud nejsou závěje příliš velké a dny příliš krátké, nezahálelo se ani po zbytek roku. Rubalo se v lesích, pily, jediný průmysl zde, pracovaly, a za podzimních dešťů, když se rozvodnily řeky, se svištělo s vory po Rice, Tereble a Mokrance s ďáblem o závod, a do Tisy a do Uher, kde nemají dříví. To bylo na kousek primitivního luxusu: na nákup drobností na jarmarcích a u Žida, na trochu pest­rého hedvábí na rukávce a žluté a červené perly ženským na krk, na kousek masa o Petru a Pavlu a o svátcích po velkých postech, na balíček tabáku a na několik deci pálenky.
Jistě, byl to středověký život, primitivní hospodářství s pastevectvím a klúčením lesů, s jednoduchou výrobou látek, obuvi a nářadí doma, život bez gramoty, bez škol, beze zpráv o světě. Ale dalo se žít. Tokanu, zelí, bobů a chleba bylo dosyta, bylo možno mastit ovčím sýrem, několikrát do roka bylo maso a zbylo i na pálenku. A kdo chtěl zbohatnout a nebál se, mohl prodat chýši a pole a odjet do Ameriky. Ah, nikoli, nečekal tam na ně korunní princ Rudolf, aby se odměnil svým milým Rusínům za jejich věrnost, jak lidem nalhávali agenti paroplavebních společností, také o světě se v cizině mnoho nedověděli, neboť na moři byli jako sledi namačkáni do podpalubí a na souši nevycházeli z barákových kolonií u dolů, ale bylo možno posílat odtud řeckokatolickému faráři domů dolary, za čtyři, pět let se vrátit a vystavět si nový domek, dům "Amerikáncův", největší ze vsi.
Co zde jsou Češi, je všechno jinak.
Do Ameriky nelze; každá naděje na zbohatnutí zmizela. V domácích lesích se nepracuje, neboť vláda chrání vysokými železničními tarify dřevařství korunních zemí a poslední zbytky vývozu dříví byly zastaveny celní válkou s Maďarskem; je po drobném přepychu: po mase, tabáku, kořalce a ženské parádě. Sedmihradsko, Halič a Bosna se staly nedostupnou cizinou: není hotových peněz na daně, na kováře, a židovské krámky nemají kupců. Žírná uherská rovina zmizela někde v mlhavých dálkách: je ztracena více než polovina holého živobytí. Je nutno vrátit se do jedenáctého století; do hladových let jedenáctého století.
Na podkarpatské vesnici je zle.
Církev je na prvém místě organizací politickou; mrav a jeho formy přijdou teprve v druhé řadě; a teprve pak dogmata.
Bylo-li od druhé poloviny minulého století možno lidem alespoň trochu žít, stalo se to technickým pokrokem, který železnicemi usnadnil hledat chléb v cizině. Ale země se nezměnila. Byla vždy tvrdá. Co dělat, není-li dosti jídla a má-li z toho mála zbýt ještě do sytosti faráře a popa? Ať tedy lidé nejedí! Ať to přikáže Bůh, který může vše! Bůh tedy tu bídu moudře usměrnil: 40 dní postu před Velikonocemi, 40 dní před Vánocemi, 14 dní před Petrem a Pavlem, 14 dní před Nanebevzetím Panny Marie, kromě toho každou středu a každý pátek po celý rok a k tomu půst dobrovolný tomu, kdo se chce Bohu obzvláště zalíbit a kdo si přeje, aby mu prospíval dobytek: každé pondělí po celý rok. Tedy dvě třetiny roku hlad. Pak snad zbude na daně a na desátek církvi. Tyto posty nikterak nelze zaměňovat s bezmasými dny nebo dny újmy našich věřících křesťanů, nebo dokonce s vánočními nebo velkonočními posty s rozinkovými bochánky, ovocem a rybou. Zde mléko a brynza na celý rok nestačí, a proto se nesmí požívat ani mléko. Ani rodičky a kojící matky je nevezmou do úst. Jí se jen kukuřičná kaše ve vodě vařená, ovesný chléb, zelí, boby a trochu postního slunečnicového oleje - jsou-li. V rusínských krajích nejvýchodnějšího Slovenska se před Petrem a Pavlem živí lidé chlebem a planými třešněmi, jichž v lesích roste velmi mnoho. Také nemluvňata. Na třešně se do hor chodí dokonce se sekerou. To pro větší pohodlí: strom, není-li příliš silný, se podetne.
Je to náboženské regulování hladu. Je to církevní redukce počtu obyvatelstva a zdlouhavý systém tarpejské skály, s níž se do propasti hází vše, co není dosti odolné, aby sneslo krutost těchto hor. Neboť v pralese se udrží jen velcí a silní. A nikoli dlouho. Umírá se záhy. Je to výroba dětí s plochými prsy a nadmutými bříšky, kreténů a idiotů, kteří nebudou dlouho ujídat chleba, jehož pro všechny není. Řeckokatolická církev to nemohla nevidět. Snad tu promluvil také malý kontingent vojáků, z těchto krajů odváděných. Když se koncem minulého století poměry obrátily poněkud k lepšímu, sešli se roku 1891 ve Lvově v Haliči, kde život není o mnoho jiný než v Podkarpatsku, řeckokatoličtí faráři a řekli: Ovce nám příliš umírají a není to již třeba. Nechť Bůh nařídí, aby více jedly. Rozjeli se domů, aby agitovali pro zmírnění postů a připravili věřící na tuto změnu v jejich mravech a obyčejích. A to není věc ani lehká, ani krátká, obzvláště jde-li o mravy a zvyky, posvěcené Bohem, stoletími a předky. Ale dříve než byli se svou prací hotovi, poměry se opět zvrtly. Snad teď zmaru svého díla blahořečí. Neboť koblina a rokovina, to jest církevní desátek a robota, se odvádějí dále.
Jsou karpatští pastevci a dřevorubci tak dobrými křesťany?
Nikterak. Jsou jen zapsáni v řeckokatolických nebo pravoslavných matrikách, zachovávají jen mrav a obřady svých církví a jsou odhodláni postavit se proti každému, kdo by jim je bral. Ale nejsou vůbec křesťany. Jsou pohané. Vyznávají přírodu a její jevy.
Zajisté, o tom po tak dlouhých stoletích nemůže být pochyby, že je Bůh, Otec všemohoucí, stvořitel nebe i země, i Ježíš Kristus, syn jeho jediný, ale kromě nich je tu ještě někdo a ten se jmenuje Božko. A pak tu je ještě jeden a ten se jmenuje Dažboh a bydlí na hoře Pikuji u polských hranic. Pralesy se hemží duchy, ve stájích a zimovkách se skrývá mnoho skřetů, listovím jejich kukuřičných a konopných polí pohybují polní víly, u vodních toků a v bahnitých místech žijí dobráčtí vodníci a zlé rusalky. A v jejich vsích čarodějnice. Ne v nějakých neznámých dálkách za sedmi řekami a sedmi horami, ale ve Vučkově v čísle popisném tom a tom, v Majdanu nebo Vyšní Bystré možno jim každého dne přáti dobrého jitra a kdykoli je odvolat od konopných trdlic a požádat o radu. Čarodějnictví se obyčejně dědí z matky na nejschopnější dceru. Nedojí ti krávy? Buď nějaká zlá vědma nasypala do tří jejich stop soli, nebo jim upíjí mléka nečistý; vypátrám to. Krvácí ti rána? Není rány, jejíž krvácení bych zaříkáváním nezastavila. Uštkl tě had? Není hada, jehož kousnutí bych nedovedla učinit neškodným. Tvé dítě je nemocné? Vykoupám je v lektvaru z devíti bylin. Tvůj synek je mdlý na rozum? Šlápl na místo, kam zlá vědma vylila zbytky svých nečistých odvarů, a není pomoci, dokud ji nevypátráme. Potřebuješ rady ve věcech lásky? Uhněť nahou zadnicí chlebového těsta a dej z něho jíst chlapci, jehož se ti zachtělo. (Není snad účelné činit muži milým zápach svého těla, jako jej činíme koňovi, podávajíce mu chléb, který jsme drželi pod paží, nebo rozžvýkaný psovi?) Chceš znát budoucnost? Počkej, až rozhřeji vosk, pak jej naliji do vody a budu z něho čísti. Hle, tato dívka onemocněla proto, že spolkla v spánku hada. Postavíme na zem pánev s řeřavým dřívím; dívku budu zaříkávat a pověsím ji za nohy na bidlo; pak se budu modlit, zaklínat, křičet, a vy všichni, kdož se budete modlit se mnou, uvidíte, jak had vyjde ústy ven, povine se k pánvi a zmizí v žáru... Čeští četníci pohanského boha velmi pronásledují, neuvědomujíce si, že zákony, proti nimž se Božko prohřešuje, byly dělány v zcela jiné zemi a v zcela jiném století, než žije on.
Náboženství karpatských pastevců a dřevorubců je směsice pohanství a křesťanství, táž, proti které bojoval na sklonku prvního tisíciletí v Čechách svatý Vojtěch. Žijí-li karpatští horalé celým svým vnějším životem v jedenáctém století, proč by mělo být jejich náboženství jiné? Nevkročili ještě ani oběma nohama do historického stadia zemědělského. Jsou namnoze posud ve stadiu pasteveckém. K čemu jim tedy křesťanský Bůh? Bůh feudální společnosti, Bůh dokonale organizované nebeské i světské hierarchie, Bůh cechů a městských středisek? Toho k nim přinesli různí pánové, bohatší, a tedy i kulturně vyspělejší než oni. Nepotřebují ho. Jim stačí prastarý Bůh pastevců, stád a země.
Na Podkarpatsku je hlad.
"U nás ještě nikdo nezemřel hladem," říkají rozhořčeně okresní náčelníci a jsou ochotni dát úředním sluhou přinést fascikly se statistikami okresních lékařů. Ale není třeba; vímeť až příliš dobře z války, jak se umírá hlady. Že to nejsou křeče z hladu jako v lidomornách nebo obležených středověkých tvrzích, kdy člověk sní poslední kůrku chleba a pak čeká, nýbrž že se hyne na sta nemocí s jmény zdánlivě počestnými a že nenasycený umře na zápal plic po trošce zmoknutí, které by dobře živený odbyl trojím kýchnutím, nebo na tyfus po napití špatné vody, kterou by zdravý žaludek strávil bez nesnází. A je to jen omyl našich literátů, že lidé z hor jsou obzvláště zdraví, asi takový jako omyl našich hospodyní, že dobytek z horské pastvy dobře dojí.
Jedí zelí, tokán, to je ve vodě vařenou kukuřičnou mouku, a korš, podplamenice z hrubě rozemletého ovsa, kterým říkají chléb; dva prsty vysoký, hořký, a pokud jest vlahý, tak mazlavý jako silniční bláto a také tak černý, ale který již druhého dne třeba máčet ve vodě, chcete-li jej ukousnout; chléb, po jehož ochutnání si celý den vyškrabujete ze zubů plevy a který by pražský žebrák otloukl o hlavu každému, kdo by se opovážil nabídnout mu jej. A je-li příliš blahobytu, jedí stejnou podplamenici z kukuřičné mouky, žlutou jako pampeliška a také již druhého dne tvrdnoucí. Vždy, od staletí to jedli, ale teď ani to už není, nebo jen velmi málo. Lidé, kteří tomu rozumějí, tvrdí, že karpatský dělník dělá jen tehdy, když musí, a má-li co jíst, že nepracuje. A že je vůbec líný. Nevím. Vím jen, že je jejich kůň - líný. Že po šesti kilometrech krásné sanice v horském údolí, a jsa zapřažen do lehkých saněk, je mokrý, jako by jel v lijavci. Zde totiž poklesl život o celou jednu stupnici; ne o lidskou, nýbrž o přírodopisnou. Kůň se po celý život nedoví, jak chutná oves. Ten je jen pro hospodáře. A pro hospodáře je červená dobytčí sůl, která je skoro o polovinu levnější než bílá. Bílá sůl a bílý chléb jsou jen pro pány.
Co zde stojí lidský život, převeden na ražené peníze? Padesát korun měsíčně? Ale co dělat, leč umírat hlady, když ani těch není?
Dříve půjčil Žid. Stovku na úrok 20 haléřů denně (ach, není tak nesnadné vydělat šesták, a že je to 73 procent, to snad neumí vypočítat ani pan farář) a někdy i za 10 haléřů denně. Ano, býval někdy nemilosrdný a vyháněl z chýší, neboť exekutoři, neznámo proč, byli vždy na jeho straně a nedali si nic vysvětlit, býval krutý hlavně tehdy, měl-li již dosti a chystal-li se za rok odstěhovat do Mukačeva, Košic nebo Budapešti; ale míval v nájmu štěrkování silnic a správky tratí, vozíval do města kámen a bylo tedy možno úroky si u něho odpracovat nebo vzít jeho ovce do svého stáda nebo jeho krávu na zimu do svého chléva; a žil ve vesnici, byl alespoň trochu závislý na jejím mínění, a třebaže to nepomohlo, bylo přece jen příjemné trochu mu vyhrožovat nebo si s ním přes ploty nadávat. Teď Žid nemá, a kdyby měl, nepůjčil by. Je žebrák jako oni, jeho krámek, do něhož nevstoupí noha, bys odnesl v nůši na zádech, jeho krčma je pustá, a on tře bídu. Teď půjčují páni. Podkarpatská banka, Legiobanka, Slovenská banka a Dunajská banka. Normální úrok. Až 8 procent provize, 2 procenta příplatku na administraci. A povinná koupě akcií. Kdo to umí, může si vypočítat, že je to dohromady 16 až 20 procent. Ale někdy také až 30. A někdy také až 40. Systém se nezměnil. Jen metody. Obce jsou plny směnek, že by je bylo možno odnášet v košíku na brambory, a nemá je jen ten, komu již nikdo nic nepůjčí. Zadlužil-li si vlastník pole nebo chýši třemi stovkami nebo zůstal-li dlužen daně, je navždy hotov, neboť víme-li, že půda nese sotva půl druhého procenta, je počet snadný. S Židem se bylo možno pokřičet a někdy se s ním i dohovořit. Ale páni sedí v krásných městských domech za zasouvacími okénky, nad kterými jsou zlatá písmena, za leskem brejlí mají ledové oči a s člověkem vůbec nemluví. "Podejte si písemnou žádost!" A okénko s mléčným sklem křapne dolů.
Exekuce pro dluhy, pro daně, pro pokuty. Četníci někdy dovolí, aby jim chlap místo pokuty rozštípal na stanici několik metrů dříví. Ale někdy se to také převrátí a uvalují pokuty proto, nebo alespoň také proto, že to dříví potřebují mít rozštípáno. Také hajní trestají peněžitými pokutami. V lesích sice hnije, nikomu k užitku, statisíce kubických metrů dřeva, na březích bystřin, po nichž se plaví vory, trouchnivějí klády ze stromů, které člověk neobejme, les a dříví, kam se podíváš, ale odvézt se nesmí nic, státní lesy se racionalizují, lidi třeba učit pořádku, a doby, kdy si člověk z lesů směl - nebo snad ani nesměl, ale bez závady to činil - odnésti dříví, kolik se mu líbilo, jsou ty tam. Pokuty si možno někdy odsedět, někdy odpracovat. Ale někdy ne. Exekutoři jsou na Podkarpatsku nejzaměstnanějšími lidmi.
Rodiny tedy prodávají dobytek. To jest mléko na ovlažení korše a brynzu na celoroční maštění. To jest vzdávají se možnosti žít. Ale při tak velké nabídce a malé poptávce dobytek nikdo nechce; leč skoro zadarmo. Živé tele stojí 30 až 70 Kč, zcela výjimečně o několik pětikorun výše proti 200 až 450 korunám z roku 1930. Krávu dostanete za 450 Kč, ale i za 300 i 200. A koně bylo letos v zimě možno koupit i za 100 Kč. A na vývoz do Čech není pomyšlení. Neboť stát chrání také dobytkářství korunních zemí vysokými železničními sazbami a telecí maso, které stojí u židovského řezníka ve Volovém 4,50 Kč, se prodává v Moravské Ostravě za 12 Kč. Z podzimních trhů hnali zamračení lidé své kravky a chundelaté vepře s dlouhými rypáky zase do hor domů. Ne, za tuhle cenu neprodají! Ale v zimě bylo ještě hůře. Pak přišel exekutor. K dražbě se nikdo nedostavil, ani ne tak ze solidarity, nýbrž proto, že kdybys celou ves obrátil na ruby, nevyklepal bys z ní ani sto korun, kromě snad, není-li k poslednímu, z pana faráře nebo učitele. Ale poněvadž to páni vědí, přivedl si exekutor z města známého. "Nikdo nedraží? No, tolik nedám, ale dal bych tolik a tolik." Minimální cenu ovšem. Po prvé. Po druhé. A po třetí.
Poslední možnosti byly vyčerpány. Lehnout si a čekat, až přijde smrt? Dospělý živočich lesů se s ní rve. Všemi silami a všemi zbraněmi, které má.
Kdo se to diví, že dochází na Podkarpatsku k bouřím z hladu? Pan guvernér Bezkyd? Pan prezident Rozsypal? Pan ministr vnitra Slávik? Vláda, parlament a česká žurnalistika? Že se v neděli srocují vesničané se sekerami a holemi v okresních městech, obléhají hejtmanství, vynucují si rozmluvu s náčelníkem, křičí mu do tváře své požadavky, obviňují jej a hrozí, že všechno rozbijí na padrť? Že dnes není možno prováděti exekuce, protože, přichází-li exekutor ke vsi, sbíhají se ozbrojení vesničané a bijí na kostelní zvon na poplach jako před blížícím se nepřítelem? Že dochází k bojům s četníky, v nichž jsou ranění a mrtví, k střílení do lidu, které je slyšet až daleko za hranice?
A přijíždějí-li do vsi cizí lidé, o nichž se obyvatelé právem či neprávem domnívají, že něco platí, shlukují se na cestě. Stojí zabořeni nad kotníky ve sněhu po obou stranách jízdní dráhy, vrásčití, osmah­lí, ve svých beraních kožiších s dlouhou srstí navrch obrácenou, a dívají se tiše a zachmuřeně na přijíždějící; celá vesnice mužů. Hlouček jich mlčky vstupuje do vyjeté cesty a zastavuje tak saně. Z jejich středu vystupuje muž: "Žádáme za kukuřici." A zástup za ním opakuje hlubokým a monotónním sborem: "Žádáme." "Žádáme za odepsání daní." Zní to prosbou, vyhrůžkou i napjatým očekáváním. A chór ho doprovází: "Žádáme." "Žádáme za zastavení exekucí." A pastýři a dřevorubci opakují vážně, táhle a jako při církevní litanii: "Žádáme."
S tímto lidem si doposud politicky mohl každý dělat, co chtěl. "Babo, zouvej opánky!" houkne na cestě kandidát na venkovskou ženu. A když se vrtí, nevědouc, co s tím: "Zouvej, zouvej, chci ti vzít míru, vyhrajeme-li, budeme rozdávat boty." Jsou nepoučení. Jejich myšlení je středověké. Jsou krajně důvěřiví nebo krajně odmítaví podle nálady. A politicky jsou dětmi. Ale dlouho si již s nimi nebude moci každý dělat, co chce. Do XI. století se kdesi zvenčí provalila velká díra a tou se do šera středověku divoce a s šumotem žene dvacáté století. Jistě, prozatím jsou z toho jen zmatky v hlavách i v životě. Hle: od dřevěného kostelíka jde církevní průvod s farářem, zpívá nábožné písně a nese obrazy svatých; a mezi těmi jest i obraz Leninův, a naprosto ne jako demonstrace proti církvi. A z Pikuje se na zbožné procesí dívá Dažboh. A tamhle v tom domku bydlí čarodějnice. A tamhle je demokratická škola. A tamhle četnická stanice. Nemůže být ani jinak. Není divu, že v divokém víru, který vše strhuje a vše mísí dohromady, jsou vody kalné. Ale vyčistí se. Lidé začínají chápat souvislosti. Prošli v poslední době četnými zkušenostmi, které je učily: světovou válkou, formální politickou svobodou, demokracií, stykem s novými pány, emigrací, cestami za prací, několika po­učnými volbami. A každá ta zkušenost stála několik iluzí, neboť nikde na ně nečekal korunní princ Rudolf, ani nikdo s otevřenou dlaní. A vznikne a padne ještě mnoho iluzí. Ale podkarpatský lid se na vlastních nohách chodit naučí. Dnes z XI. století do XX. není tak daleko, jako ze století do století bývalo kdysi.