Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Druhý den

Druhý den se podobá bíle vymalovanému pokojíku. Druhý den všeho nového; dobrého, zlého i lhostejného. Snad proto, že je tak jednoduchý. Že již není tajemství. Že je vše blízké a známé. Druhého dne odpočívají nervy i oči. Pokojík mění běl svých holých stěn, a ta někdy hoří odrazem slunce, jindy je slunce hluboko pod mraky a ona šedivá jako závěsy pavučin. Pokojík někdy voní bezem; někdy ženou; někdy plísní sklepních příbytků.
V pět hodin jsem se probudil bolestí hlavy. Věznice ještě oddechovala v posledních verších ranního spánku a deštivé jitro za oknem ze sebe posud nevydávalo zvuku. Nalokal jsem se u mříží studeného vzduchu. Pak jsem pod ně přistavil stolek a nahý prováděl na kabalistických znacích jeho kříže a kruhu rytmická cvičení, prožívaje něco ze svatokrádežné radosti oltářových tanečníků černých mší. Když jsem obřad ukončil omytím celého těla, bolest hlavy přešla a komika situace nabyla opět vrchu.
Bylo mi do zpěvu a šel jsem se k plechu dveří poučit, co o tom soudí Domácí řád. Je v něm vyjmenováno mnoho věcí nepřípustných, ale o neřestech zvukových v něm stojí jen toto: "Zakázány jsou neslušné řeči, hádky, nadávky, křik, hvízdání, povykování, vystupovati k oknům, vykřikovati z oken apod." Zpěv je tedy zřejmě dovolen, kdyby jej chtěl zákonodárce zakazovat, byl by to jistě řekl výslovně a neskrýval se za všeobecnosti. Tak když dole v kuchyni do ranního ticha zahlaholily první poklice a na chodbě zahlomozily první kroky, rozhodl jsem se pro hymnu sesterské Francie a spustil na plné kolo, neboť jsem si nepřál, aby tichý zpěv mohl býti shovívavě přeslýchán, ale chtěl jsem, aby k jeho fortissimu musil můj velitel zaujmout stanovisko zcela určité. Stlal jsem, uklízel, zpíval: "Jen dál, jen dál, krev měšťácká ať půdu napojí!" a bylo mi z té nevinné provokace veselo a pokojík mého druhého dne měl běl ne zářící sice, ale také ne nevlídnou.
Otevřely se dveře.
"Zpívat se tady nesmí." Znělo to určitě, ale mimo všechno nadání laskavě.
"Právě jsem přečetl váš domácí řád a nic jsem tam o tom nenašel."
Pozval si mne ke dveřím a ukazoval prstem na "křik", "povykování" a "apod.". Nastal spor o výklad vězeňského řádu, a jako již v právních sporech vůbec se naše mínění o úmyslech zákonodárcových naprosto rozcházela.
"Jste si vědom, že mi zakazujete zpívat hymnu spojeneckého státu, šlechetné Francie?"
Nevěděl, je-li to drzý vtip či zákeřný úklad. Jeho oči se staly trochu nejistými. Za Rakouska bývalo vše jasné, teď se bylo těžko vyznat i v hymnách, i v ostatním, a v předpisech o tom není nic. Ale postavil se na půdu, kde se cítil nejjistější: "To by se mi za chvilku rozezpívala celá věznice a mám tu šestatřicet lidí." Zase pokrčil rameny. "Je to holt kriminál."
Sotva odešel, rozklapaly se na chodbě po řadě zámky. Ohlasem zdí zazněl nějaký povel. Na dlaždičkách zahlučelo mnoho bot.
Vězeň vnímá sluchem. Nemá možnosti přesvědčovat se o původu zvuků a ty znějí jinak než venku: absolutněji. Zvuk jest jen zvukem. Děj je cosi druhého, cosi mimo zvuk, cosi dva kroky mimo něj, je proti zvuku jasnému a absolutnímu čímsi beztvárným, rozplizlým, neurčitým, z čeho teprve námahou mozku možno vyhmatávati tvary, a nikdy ne bezpečně. Sluch vězňů je schopen velkého zdokonalení jako sluch slepých.
To dozorce zotvíral dveře cel a pustil trestníky na chodbu na procházku. Síň se rozezvučela pochodem podpatků. Padesát kroků ode mne tam, padesát zpět, neboť má cela jest v pořadí předposlední. Kroky lidí, o jejichž existencích nemám zdání, se vzdalují, stávají se slabšími, znějí už jen vzdáleným ohlasem, vracejí se, rostou, zaburácejí mi divoce před dveřmi jeden, dva, tři, čtyři, pět až na můj konec chodby, zarámusí jeden, dva, tři, čtyři, pět jako hromobití zpátky, odcházejí, slábnou, tichnou. Vzrušující crescendo a decrescendo kameninového cimbálu, tepaného podkůvkami bot.
Sedím u stolku a myslím. Za plechem dveří zní harmonie zvuků a já se chvíli namáhal zkonstruovati si k ní program, představit si shluk chacharů, zlodějů, falešných hráčů, žebráků a rváčů, Roberta Kunčického, který seděl nevinně, pana Hokynáře, Bardoně a Zárubka i toho, který kazoval, aby potratila. Na chvíli se mi to podařilo, ale záhy se rozplynuli a unikli mi jako v kouři cigarety, na který jsme hleděli zblízka. Vnímám opět jen zvuky, které dávají mým myšlenkám rytmus. Na křik tkalcovských stavů, na hrčení sít v parních mlýnech a daktyly jedoucího vlaku si brzy zvykáme. Venku prší. Klášterní cely, vězeňské kobky a druhé dny věcí dobrých, zlých i lhostejných jsou stvořeny pro ranní meditace.
Proč nás zavírají na dva měsíce do společnosti morových kbelíků? Hájí své nejsvětější statky. Ovšem! Ale proč nás zavírají na dva měsíce do společnosti morových kbelíků? Po zkušenostech sto třiceti let se nikdo nemůže klamat o tom, co je to občanská válka. Není to jen živelný výbuch nakupeného utrpení a ztajených vášní, rudý prapor v ulicích, hromadné vraždění bez milosrdenství a výběru, divoká hrůza a divoká rozkoš, rudá a černá, krev, oheň a carmagnola. Nejsou to jen organizace bílých armád, řev kulometů v městských ulicích, hořící vesnice a v polích za humny řetěz nazdařbůh pochytaných lidí, kteří před salvou do sebe si musili za zády vykopati hroby. V dobách méně napjatých vypadá tento boj jinak: Je to tajné vraždění v zákoutích nočních ulic a na celách policejních ředitelství, i veřejné se slavnostními obřady senátů a popravčích mistrů; je to odsuzování na doživotí nebo na dobu občanské války, umírání na chřestících slamnících žalářů a v nájemných pokojících vyhnanství; je to lámání a porušování lidí penězi, poctami, úřady, vyhrůžkami; je to znevažování lidí tiskem, proskripce ve veřejnosti, znemožňování života, parforsní štvanice na člověka až k halali! nebo k jeho útěku za hranice. To vše jest účelné, neboť odstraňuje nepřátele a vykrucuje jim z rukou zbraně. Jde-li o cenu tak velkou, jako je svět a život generací, zbraně se nevybírají a rytířskými zbraněmi se bojovalo ani ne v rytířských dobách, nýbrž jen v rytířských románech. To vše je samozřejmé. Ale proč nás zavírají na dva měsíce do společnosti morových kbelíků? A kde je účelnost toho? Obnovuji zapomenuté učenosti o absolutní a relativní teorii trestu a hlavou mi jdou římské I, II, arabské 1, 2 a a, b, c. Vina a trest! Quia peccatum est! To jest absolutní teorie církve. Trest není prostředkem k nějakému účelu, jest účelem sám o sobě, třeba trestat proto a jen proto, že se stal hřích, neboť tvůrcem a strážcem řádu jest Bůh, nejvýš spravedlivý, ale také nejvýš dobrotivý, který, trestaje, zároveň usmiřuje. Není možno s duchaplností tohoto skvělého podvodu zacházeti bez uctivosti. Živelnou lidskou touhu po pomstě, po panování, po vyvyšování vlastních ctností kontrastem cizích zločinů, po radosti z cizího utrpení, které jen darem milosti není utrpením mým, církev nezastírá plochou sociál­ní účelností, ale symbolem svého Boha je povyšuje na absolutní dobro. Sobecky ubližujíc vyvolává zároveň v trpícím štěstí očištění, odpuštění a smíru. Stojíc oběma nohama na půdě řádu vykořisťování a násilí, dovede zároveň vzbuditi iluzi řádu jediného a nejvýše spravedlivého. Co si však proti této lsti, tak velkolepě vymyšlené, lidskou duší tak hluboce odůvodněné, dovedlo vymysliti měšťáctvo devatenáctého století? Jen tuto plytkost: Trest, má-li míti smysl, musí míti účel: 1. Má zločince napraviti, 2. má zastrašiti, a sice a) potrestaného zločince od zločinů dalších, b) ostatní lidi od následování ho. Jaké hlupáctví! Kdo má ještě věřit v jejich napravovací a zastrašovací relativistické teorie? Kdo v ně má věřit po všech těch mečích, křížích, šibenicích, hranicích, hladomornách, gilotinách, Špilbercích, bagních, Petropavlovscích, po všech jim na výsměch opětovaných revolucích, vzpourách a spiknutích, po každodenní četbě o zločinech v rubrikách denních zpráv, po všech živlech podsociálních i nadsociálních nikdy nenapravených a nikdy nezastrašených? Zločin jest stejně nezbytným společenským zjevem jako občanská ctnost a stejně jako ona nevykořenitelný. K vysvětlení mých dvou měsíců zbývá jen pomsta.
Co se děje?
Tkalcovské stavy se zastavily. Mlýn přestal harašit, vlak dojel na stanici. Chodba je tichá.
Vězeň vnímá sluchem. Náhlé ticho vzrušuje stejně tak, jako náhlý zvuk. Neboť dva kroky opodál nich je neznámý děj. Tehdy se stává vězeň jen uchem, pozorlivým a napjatým, uchem s boltcem, bubínkem, třmínkem, kovadlinkou a kladívkem.
Chodba je tichá. Cvakají zámky. Kolik? Počítám.
A co se to znova děje?
Neboť chodba opět promluvila kroky. Jsou jiné než prve. Je jich méně a znějí jinak. To již není pochod chlapských bot po dlaždičkách kasáren, to je chození v nádražním vestibulu před příjezdem vlaku.
Ucho poznalo vztahy: dozorce zavřel muže do cel a pustil ženy.
K vysvětlení mých dvou měsíců zbývá jen pomsta. To slovo mi dnes zní hluše a z dálky. Ale myslím, že tehdy, když po mně po prvých kilometrech mé bezelstné cesty do světa z křoví třeskly první výstřely, jsem měl mnoho smyslu pro šlehání a praskot jejích rudých šátků v hrudi a pro víření jejích bubínků ve spáncích. Rozumím jí. Kdysi se lidé dovedli mstít poctivě, mužně a ukrutně, nestydíce se za pud více než jen lidský a hrdě jej před světem vyznávajíce. Římští císařové potápěli příbuzné na dno jezer a moří i s loďmi, prochutnávajíce při nočních hostinách radost z každého lokte, o který se jejich pomsta blížila hladině smrti. Alboin si z lebky zabitého tchána dal zrobiti pohár a každý doušek vína z ní byl sladší příchuti starého vítězství. Středověká knížata vypalovala svým nepřátelům oči, slepý Žižka ohmatával hlavy zajatců, a kde pod prsty ucítil tonzuru, rozbil ji palcátem. Ludvík XI. si zřídil ze svých nepřátel zvěřinec. Petr Veliký dal soka v lásce a moci nabodnout mezi stydkými kostmi na kůl a na náměstí mu zuřivě vyspílal, plivaje mu mezi oči posud živé a vše chápající. Na jihu a na západě Evropy milovali oheň, na severu dávali přednost provazu a širočině, ve Francii si oblíbili kulturu strojovou, na východě hůl a karabáč, a všechny tyto mnohotvárné slavnosti poprav, to jest obřadné pomsty, třeba prohlásit za stejný projev hromadných pudů lidských jako válečné nadšení, národní tanec či sborovou milostnou píseň, zapěnou při harmonice na pokraji večerního lesa. Jaká degenerace v demokracii! Jaký úpadek poctivosti! Místo nezastírané barbarské radosti z muk nepřítelových, místo křesťanského posvěcování lidské krutosti pojmem Boha už jen schovávání se za účelnost relativistických teorií o napravování a zastrašování zločinců. Jaký úpadek techniky! Místo důmyslné vynalézavosti prostředků už jen smrdutý kbelík. To proto, že jejich pomsta nevyvěrá z mužné nenávisti. To proto, že za ní není žádná milovaná myšlenka, nýbrž jen neduživý strach, marně toužící po klidném spánku vedle zásuvek s vkladními knížkami a trpasličími nadějemi na dnech.
Nádražní kroky na chodbě se zastavují. Mění se v šoupání. Je slyšet po řadě cvakání zámků.
Pak ticho.
To tedy bude naše první střetnutí, pane dozorce! Neboť pochod mužů zněl sotva více než dvacet minut a chůze žen jistě ne čtvrt hodiny. Chci být venku plnou hodinu. Z vězeňského řádu neslevím a náhražku chodby místo kousku prostory s oblohou nad hlavou přijímám jen pro rozpršený dnešek.
Přinesli mi plecháč toho, čemu říkají káva.
"Pak vás pustím na vzduch," řekl mi dozorce, a když přišel znova: "Vezměte si čepici a pojďte!"
Na chodbě mě opustil.
"Důvěřuji vám a nechám vás tu samotného. Do špehýrek se dívat nesmíte. Chvílemi se na vás přijdu podívat," obelhával mne, neboť musil do města ke krajskému soudu.
Mého útěku se věru nepotřeboval bát, schodiště je až ke stropu zahrazeno brankou ze železných prutů. A několik oken, která tu jsou, je zamřížováno. Tam někde dole za nimi leží pracující a bušící Ostrava, ale je vidět jen koruny dvou kaštanů na dvoře, vše ostatní je déšť a mlha.
Octl jsem se ve zvěřinci. Ve zvěřincovém světle, které prošlo stropem ze stanového plátna a přejalo jeho šeď; v zvěřincovém živočišném zápachu. Je zde klec vedle klece, každá s dveřmi pobitými plechem a s kukátkem uprostřed. Za takového počasí není divu, že venkovští výrostci a třídy s pány učiteli zůstali doma, zvěřinec že je prázdný a já jediným jeho návštěvníkem. Otvírám záklopky kukátek a dívám se do klecí.
Na osmičce jsou dva krásné exempláře řezníků. Jeden z nich chodí po smutném zvyku všech zajatých zvířat nejdelší cestou z rohu do rohu a druhý, ten tlustší, v háčkované vestě, čte pod oknem v nějaké upatlané knížce. Chodící postřehl mé oko, na zlomek vteřiny se do něho lhostejně podíval, ale pak, jako lev, král pouště, mu již nevěnoval pozornost. Na devítce sedí s podepřenými hlavami u stolu dvě pouliční dívky a třetí, v hedvábných šatech jako rajčí hrdlo modrých, přivedená sem zřejmě přímo z ohniska barových žárovek, se povaluje na slamníku, zdůrazňujíc v tom nakupení bezlesklé šedi kontrast jásavé modře. Dvanáctka vypadá pod dnešními mraky obzvláště ponuře jako záclona zaprášených pavučin ve sklepním výklenku a pět starých žen v trestanecké pytlovině, které srazily nad nečistým stolem hlavy, vykládajíce si něco líně a bez zájmu, se podobá chomáči vyčesaných šedivých vlasů na skládce velkoměstského smetí.
Klece jsou velké i malé, plné i prázdné, dva, tři, pět, osm vězňů v jedné, v občanském oděvu i v trestaneckém, je zde všechen věk od chlapeckých let až do žebráckého stáří a všichni posedávají, poléhávají, chodí nejdelší cestou z rohu do rohu a všichni mají v očích myšlenku ne na vyváznutí, nýbrž už jen na usmýkání času.
Patnáctka se navlas podobá mé cele. Jsou v ní dva chlapci. Ten šestnáctiletý, v hadrech občanského oděvu a s neuvěřitelně rozsápanou čepicí na hlavě - není ji patrně v životě zvyklý odkládat, aby mu ji někdo z jeho společnosti neukradl - ruce na zádech, chodí jako zlé, nečisté zvířátko sedm kroků k oknu a sedm od okna ke dveřím, a jeho bosé nohy, z nichž se loupou pláty špíny, ťapou po podlaze. Ale kdo je ten druhý? Hošík nápadně čistotně ustrojený a se vzorně vycíděnými botami, jenž má čelo opřeno o stolovou desku a zpívá pod ni polotichým sopránkem: "Já jsem z Kutné Hory koudelníkův syn"?
Umouněný draveček, kocour, který se vyválel v sazích, postřehl na pochodu od okna mé oko a mazaně, nepřerušiv chůzi, upozornil kopnutím spoluvězně na nebezpečí. Hlava nad stolem prudce vylétla a pod kučeravými plavými vlasy se objevil hezký obličejíček, úplně dětský, a dvě modré, vyděšené oči. Neboť zpívání Koudelníkova syna je ovšem také zakázáno.
Na schodech zaklapaly kroky, paní dozorcová, Mařenka z Prodané nevěsty po patnáctiletém manželství, se na mne zatvářila co nejnepřístupněji, otevřela klíčem z velkého svazku mřížová vrata a vpustila ke mně na síň chodbaře: muže v trestaneckém se smetákem a kbelíkem v rukou. A to je důležitý úřad. Neboť k chodbařství se vybírají vězňové spolehliví a na kriminál zvyklí. Chodbař pomáhá v dozorcově domácnosti, zametá kanceláře okresního soudu, je na dvoře, ve sklepě, na půdě, roznáší po celách jídlo a prádlo, a to vše mu dává příležitost k nejneuvěřitelnějším šmejdům, což je terminus technicus. Zná příčiny minulých zvuků a předpovídá budoucí, je zprostředkovatelem mezi vězni, je živoucím deníkem tohoto světa pro sebe a šiřitelem zpráv, které by jinde nestály za vyslechnutí, ale z nichž se zde každá svou tajemností stává událostí.
Můj chodbař mi tak dlouho nevěnoval pozornost a hleděl si metení, dokud si nebyl jist, že paní dozorcová je už zase dole v kuchyni. Pak na mne tajemně mrkl a pošeptal mi, že je také komunista. Není. Tykání mu není samozřejmostí a nemůže si na ně přes výzvy a nepodařené pokusy zvyknout. Ale nevadí.
Jsem v bojovné náladě a vpadám rovnou do věci: "Jak můžete trpět, že vás vodí na procházku jen čtvrt hodiny, když máte právo na celou?"
Nebyl pobouřen, jak jsem očekával, nakroutil se jen jaksi a řekl: "No jo!" A za chvilku: "No jo, ale co má dělat?"
"Kdo?"
"No, dozorce."
"Proč?"
"No jo, musí teď k okresáku a pak ke krajskému."
"A co je vám, ke všem čertům, do toho?"
Krčí rameny.
"Kam vás vodí, když je hezky?" popuzuji.
"Taky jen na chodbu. Ale někdy ani ne. Musí pryč a řekne: Projděte se po cele!"
"To je neslýchané! A to tak docela mlčky trpíte?"
"No jo. Dříve to šlo, to tu byli dva, to jsme chodili po dvoře. Ale teď je tu sám."
"No a?"
"Musí také prohlédnout cely, tak nemůže být zároveň tam a na dvoře."
Tak je to! Vlast šetří. Podniká útok na místo nejslabšího odporu. To jest na plíce nejbezbrannějších.
Umiňuji si, že jim do toho mrtva uvedu trochu pohybu.
"Co je vám do jejich potíží?" rozčiluji se. "Starají se oni o naše?"
Krčí rameny.
"Co tomu říká vězeňský lékař? Ví o tom vůbec?"
"Ten? Ten ještě žádného neuznal. Řekne: 'Nekraď a nebudeš tam, chachare!' a vyhodí ho. Mně je to už jedno, zítra odtud vymáznu."
Aha!
Zlostně se od kamaráda odvracím a dávám se na pochod chodbou. Kasám se na dozorce, bude-li mě chtít zavřít jen o minutu dříve než za hodinu.
Můj druh metl chodbu, myl záchody, otíral plech dveří cel a mříže oken i schodové klece, a ta samota ve dvou trvala dlouho. Tak jsme se zase sešli.
"Na patnáctce je takový malý hoch. Kdo je to?"
"Ten? Ten tu je už po třetí. Teď vzal nějaký zinkovaný plech. Půjde do polepšovny. Rodiče jsou pořádní lidé, táta je horník. Je z kluka zoufalý a bije ho hlava nehlava. Jednou už ho sousedi udali, že hocha týrá, a stál před soudem."
Vzpomínám na čerstvou špínu své cely, na kůrky a salámové kůže pod prachovým hrobem na kamnech. Zajímá mě, kdo byl v šestce mým předchůdcem. Pan policejní inspektor. Po jakémsi večeru příliš vlahém se ostravská dcerka vrátila domů až v noci, a bojíc se tatínkových pěstí, lehla si do domácího sadu; zde ji našel pan inspektor a odvedl na strážnici, kde se pokusil odčiniti úřední přísnost osobní vlídností. Poněvadž to rodiče ani nestrpěli, ani se nedali odstrašit jeho vyhrůžkami, šel na několik neděl na šestku.
Vidím pod vyhrnutými rukávy, že je můj druh chodbař tetován.
"Ukážeš mi to?"
Vyhrnul ochotně oba rukávy výše a já se obdivuji ryzí, kulturou ještě nezkažené loupežnické romantice, romantice Rinaldo Rinaldinů, Marino Marinellů, Abruzz a tajemných benátských osterií. Na levém předpaží je modře vytetován velký, dokonale propracovaný bubínkový revolver. A na pravém hotový konstruktivistický obraz: Pod loketním ohbím umrlčí hlava, jejíž brada spočívá na zkřížené dýce s revolverem. Nad lebkou v půlkruhu nápis: Smrt tyranům! Pod lebkou ženské poprsí, a ne snad nějaké leckteré, ale vznešené dámy se vzorným účesem z kadeřnických listů a s cudným výstřihem. A po straně toho všeho, lebky, dámy i nápisu, souběžný s loketní kostí a po celé její délce přeostrý meč, kolem něhož se otočil had. Nad mečem: Věrnost příteli! Pod mečem: Pomstu zrádci! Had ovšem vztyčuje hlavu a vymršťuje rozeklaný jazyk. A zde jsem okamžitě postřehl neštěstí. Neboť had, má-li splnit své mystické poslání, musí jazykem mířiti od těla. Jen tenkrát nečisté síly, plížící se k člověku, při spatření bojovného postavení hada odejdou tak tiše, jak byly přišly, a zlí duchové, sedící v hrotech střel, dýk a mečů, se polekají rozeklaného jazyka, namířeného proti nim, a rychle uhnou. Ale běda, míří-li jazýček dovnitř těla! Nepřátelské mocnosti neznají pohodlnější cesty a hladšího můstku, jak vejíti do člověka, než právě tudy. A chodbaři míří hadí jazyk přímo k srdci. Stejně jako kdysi Františku Ferdinandovi d'Este. Je to i zde mystická pomsta orientálního tetovače, či jen nevědomost ostravského fušera?
"Proč tě zavřeli?"
Vypravuje mi ten příběh. A věru, při opatrnosti, s kterou tři přátelé připravili celý podnik, mohl to být jen úklad hadího jazyka, který způsobil, že časně ráno po zimní noci, když se s párovým povozem vypravili na důl Ignác u Mariánských Hor a naložili si tam dvě tuny železa, byli lapeni četníky.
Trvalo mnohem déle než hodinu a chodbař pracoval zase již dávno dole u paní dozorcové, když se dozorce vrátil z města.
"Až nebude pršet, budete si moci jíti do zahrady," řekl odváděje mě do cely.
Chystal jsem se prve na něho a teď jsem byl v pokušení býti mírně zahanben. Ale jen na chvíli. Proč tu mám míti privilegia?
"Proč mě nepouštíte společně s ostatními?"
"Političtí vězňové se nesmějí stýkat s prostými."
"Ostatní vězně pouštíte také na zahradu?"
"Nedá se to dělat jinak, než jak to dělám," odpověděl mrzutě, "a ví o tom jak pan vrchní rada, tak také pan prezident krajského soudu. Mám předepsáno dohlížet na procházce na vězně a mám také předepsáno provést v době procházky prohlídku jejich cel. Jak to mám dělat jinak, než že je pustím jen na chodbu, odkud na ně z cel vidím?" Rozumím: chodbař ho již dole o naší rozmluvě informoval. Zdá se, že se hesly svého tetování neřídí. "A kdybyste ty lidi znal, viděl byste, že nestojí za to, abyste se jich zastával. Do očí se vám stavějí hezkými a za zády vás zradí."
Má patrně pravdu. Totéž tvrdí ve svých vzpomínkách ruští revolucionáři. Ale já to po sté a prvé přece jen zkusím.
V poledne roznášejí na dřevěném podnosu chodbaři ve společnosti páně dozorcově obědy. Dostal jsem plecháč poněkud zkalené vody, v níž plavalo několik nudliček mrkve a jakéhosi košťálu, snad kapustového, k tomu hrstku svařené rýže. Bylo to čisté a nebylo na tom nic odporného. Jen zcela bez chuti to bylo. Jen trochu slané. A myslím, že toho bylo pro tělesně pracujícího člověka příliš málo.
Pan rada přišel až ve čtyři hodiny odpoledne.
V síni znějí kroky, cvakání zámků, pak se v mých dveřích objevila hanácká postava dozorcova a za ní, dále na chodbě, ještě jedna, drobná. Bledý obličej, skřipec, zarůžovělý hrot nosu; pán zřejmě trochu nervózní.
"Máte-li nějakou stížnost nebo přání..." řekl zpovzdáli bezbarvě.
To "-li" bylo rozhodně zajímavé. Znamenalo: Co s tebou? Octl jsem se před diplomacií slov. "Prosím" ze mne nedostanou, "žádám" zní v této situaci nejapně.
"Ten kbelík zapáchá penetrantně. Nebylo by jej možno odstranit?"
Pan vrchní rada přichází z pozadí chodby až k prahu.
Cítí ovšem jen karbolku.
"Ano, pan dozorce tam včera nalil karbolky. Ale dezinfikovat se to nedá, dřevo je veskrze prosáklé padesátiletým urinem."
Pan rada se usmívá trochu ironicky, trochu rozpačitě. Neví. Je to zřejmě proti instrukcím.
"No, vyneste to tedy večer," praví posléze dozorci.
"Pero a papír mi povolíte, pane vrchní rado?"
"Ano, přiměřená práce je zde dovolena."
"Děkuji vám."
Odešel, nevzav mého díku na vědomí.
Za pět minut přišel dozorce se dvěma chodbaři a kbelík z cely vynesli.
Jedeš, bestie!
Nervy vězňů jsou jiné než lidí na svobodě, samota je činí vnímavějšími, a když jsem v pozdní odpoledne, zdánlivě bez jakéhokoli popudu, obrátil od stolku hlavu ke dveřím, viděl jsem v kukátku na sebe upřené oko. Modré oko. Ne dozorcovo, nýbrž ženské nebo dětské, které si mě zvědavě prohlíželo a neuhnulo ani pak, když se střetlo s mýma. Teď jsem tedy byl zvěřincovým zvířetem já. Chvilku jsem to snášel. Ne dlouho.
"Kdo je to?" křikl jsem a udělal krok ke dveřím. Zmizelo ihned.
Bylo to oko holičského učně. Na chodbě se holí. Čtvrtek jest patrně v ostravských holírnách dnem největšího klidu a pan mistr posílá dva učedníky do chudobince a trestnic, aby mu tam vydělali po padesáti haléřích za úkon a naučili se prvním základům řemesla, ve svých začátcích krvavého. Učňové postavili na chodbě lavici, na ní sedí dva vězňové, jeden je mydlen, druhý holen, třetí čeká, čtvrtý jde do cely se umýti a celá procedura netrvá déle než dvě minuty. Pan dozorce jí zpovzdáli asistuje. Otvírá postupně cely a vydává vězně na mučení. Také na mne dochází. Dívám se chvilku. Tedy ne! Na mně se zaučovat nebudou. Ne, že bych měl námitky proti propůjčení své fyziognomie za školskou pomůcku, ale jejich instrumenty, to olezlé dřevíčko: stařeček Štětka z chudobince, a v půli rozbitý hrnec se špinavými mydlinami, jsou prostě ohavné. Dám si růst plnovous.
Před šestou hodinou zavírala dívka ze včerejška v druhém poschodí učitelského ústavu okna. Okno za oknem, nevěnujíc mi pozornosti. Když došla k poslednímu, k onomu naproti mně, postavila se v jeho orámování, stála nehnutě s dlaněmi na pažení a s očima kdesi nad naší střechou, ale pak mi znenadání ukázala na dvě vteřiny oči, na dvě vteřiny zoubky pod hezkým úsměvem, pokynula mi spěšně rukou a rychle zavřela okno.
"Pokládám to za návštěvu, kterou jste mě poctila, slečno. Děkuji vám. Na milou shledanou!"
V létě se v celách nesvítí, soumrak nastává záhy a kontrastem mříží, které, jediné si zachovávajíce charakter, zůstávají na pozadí oblohy do poslední chvíle sebou samými, činí předměty podivně měkkými. Večery druhých dnů věcí dobrých, zlých i lhostejných jsou klidné, s lehoučkým nádechem melancholie. Jen s docela jemným, jako když náhodný večerní závan donese přes řeku, louku a střechy domků tušení rozkvetlé střemchy kdesi na druhém břehu. Vyšplhal jsem se po lenochu židle k otevřenému oknu, díval se na déšť, na svítilnu před učitelským ústavem a na hru kapek v jejím světelném věnci. A tehdy jsem zaslechl tichý zpěv. To se stejně jako já držel mříží mladý vězeň sousední cely a zpíval večeru a kapkám vězeňskou píseň se smutnou melodií a opakováním slov, které vždy zaznělo jako vzdechnutí.

Vězení, ach vězení,
mý železa jsou studený, studený,
vězení, ach vězení, mý železa jsou studený.

Tu přijde pan žalářník,
volá moje jméno, příjmení, příjmení,
tu přijde pan žalářník, volá jméno, příjmení.

"Máte jíti nahoru,
máte tam ňákou návštěvu, návštěvu,
máte jíti nahoru, máte tam ňákou návštěvu."

Pak mě vedou, nevím kam,
po těch tmavých chodbách sem a tam, sem a tam,
pak mě vedou, nevím kam, po těch tmavých chodbách sem a tam.

Když jsme přišli nahoru,
má milenka sedí u stolu, u stolu,
když jsme přišli nahoru, má milenka sedí u stolu.

"Rodiče a přátelé
všichni zapomněli na tebe, na tebe,
rodiče a přátelé všichni zapomněli na tebe.

Jenom já, tvá milenka,
přišla navštíviti miláčka, miláčka,
jenom já, tvá milenka, přišla navštíviti miláčka."

Tu přijde pan dozorce:
"Vaše návštěva je u konce, u konce."
Tu přijde pan dozorce: "Vaše návštěva je u konce."

A já čekám den každý,
který bude poslední, poslední,
a já čekám den každý, který bude poslední.

A je zase ticho...
Ticho. Večer. Klidný déšť. Druhý den.
Vězeň, kterého nevidím, mlčí, ale je posud u mříží, dva metry ode mne, cítím to. Teď si do tmy, která nám oběma ochlazuje čela, do světelného věnce kapek kolem svítilny, do něhož hledíme oba, tichounce tu melodii hvízdám já:

[obrázek notového zápisu]