Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Třetí den

"A tomuhle říkají trest odnětím svobody!"
To je věta, která se mi zdála v posledním ranním spánku, která ve mně ve snu zlostně tvrdla, až jsem ji cítil v ústech jako kameninovou kuličku, podobnou té, jakou si do důlku cvrnkají děti.
Neboť i dnes ráno jsem cítil prudké bolesti hlavy. Měl-li jsem tam dole zase chvíli vydržeti, musil jsem se také této noci třikrát, jako potápěč, vyšplhati po žebříku židle nad hladinu, abych nalapal vzduchu deštivé noci. A při těch výpravách za kyslíkem jsem poznal, že to nebyl jen kbelík, který zde činil dýchání tak obtížným, a pochopil jsem, proč umístili okno tak vysoko nad zemí. Nejen aby nám byla ztížena radost pohledu na barvy a na obzor větší než 12,10 m2, ale hlavně proto, aby zde, v prvním poschodí, bylo uměle vytvořeno podzemí. Prostor, v kterém se vězeň pohybuje a spí, myslí a cítí, a ještě čtvrt metru nad jeho hlavou má býti hnijící vzduchovou tišinou. Je to otupování zhuštěným vzduchem. Vdechování kyslíku by nás činilo příliš bujnými. Chtěli by, abychom se stali bahenními tvory. Představa salamandra ze včerejší noci nebyla náhodná a hnědé pruhování singsingských vězňů je stylové.
To se mi převalovalo hlavou v posledním ranním snu a polospánku a chystal jsem se probuditi se zuřivou zlostí. Ale ještě dříve, než jsem otevřel oči, jsem cítil, že polykat vztek by zde bylo zaměstnáním velmi neužitečným, a dostal-li se mi již do úst, že jest třeba vyplivnouti jej oknem. Učinil jsem to ještě z postele a ihned, jak jsem otevřel oči. Vystřelil jsem jej jako můj předchůdce, střelec chrchle, obdélníkem mříží, a já jsem trefil. Vztek praskl v proudu deště venku jako maličký šrapnýlek a jeho kuličky zachrastily zároveň s kapkami v lupení zeleninové zahrady.
Byly čtyři hodiny. Věznice tvrdě spala jako po těžké práci nebo starosti. Cela byla sychravá deštěm.
Postavil jsem si pod okno stolek, prováděl na jeho oltáři obřadní tanec černé mše, umyl jsem se, stlal, metl, hvízdal si, hlava přestala bolet a komika situace opět nabyla vrchu.
Pak jsem se dal do pozorování nejdůležitější skutečnosti své cely: okna. Byl jsem jím podivně přitahován. Jako všichni vězňové již od tisíciletí. Ale zdálo se mi, že jsem teprve já objevil toto okno s ostrým orámováním, s modrými stíny na jeho bílých stěnách, s proudy deště za ním a s výsekem mlžné oblohy; že ho přede mnou ještě nikdo neviděl. Jako každý objevitel jsem začal míti o ně zájem téměř vědecký. Byl bych se ho rád zmocnil metodami měřičskými. Nelenoval jsem svléci si kabát a odepnouti si límec, abych jeho osmatřiceti centimetry naměřil z nejvyšší příčky židle 80 cm do šířky a 76 cm do výšky, abych odečetl třícentimetrovou tloušťku šesti okrouhlých tyčí kolmých a jednocentimetrovou tloušťku čtyř plochých tyčí vodorovných a abych nakonec zjistil, že 62 × 72 světlosti okna jest na tuto místnost příliš málo. Studoval jsem okno z bezprostřední blízkosti, hleděl jsem na ně dole z cely a počínal jsem rozuměti půvabu okna, obsahu a mnohotvárnosti okna, počínal jsem chápat, proč okno vždy přitahovalo vězně a umělce. Je úžasně krásným obdélníkem světla a barev, vyříznutým do světa šedi a stínu. V jeho ohraničeném výseku jest ztajena větší úzkost z nekonečnosti než v nekonečnosti omezené jen dálkou. V jeho rámu jest radost z věčnosti jasnější právě proto, že ji malost přiblížila lidskému chápání. Hleděl jsem na okno a radoval se z něho. A vztah věcí se mi převrátil a viděl jsem, já že jsem svoboden, plně a naprosto, a mřížemi že nejsem uzavřen já, nýbrž to, co jest za nimi.
Věznice se probouzela.
Kdesi dole v přízemí vyskočily do jitřního ticha ze svých lůžek v závěsech dveří dva zvuky, jeden vyšší, druhý nižší, dva kamarádi. Pak jiný, který byl přes noc přikryt pokličkou pětadvacetilitrového hrnce. Za chvíli na chodbě před mými dveřmi celá dlouhá řada těch, které spaly na holých dlaždičkách. A jeden po druhém, až jich byla plná věznice. Zvuky byly vyspalé, svěží a žily v budově samostatným životem jako maková zrna v makovici.
Pan dozorce s chodbařem mi přinesli snídani. Mračil se. Proč zrovna on jediný se špatně vyspal?
"Dobrý den!" Zpívej! Zpívej, jásej, jásej, zpívej, můj skřivánku!
"Něco mi podpíšete!" zahučel můj skřivánek.
"Podpíšu, pane dozorce."
Pak zněly před mými dveřmi těžké kroky mužské procházky. Dozněly a chodba se rozšoupala ženskými střevíci.
A pak si pro mě tedy pan dozorce přišel, aby mě odvedl dolů do kanceláře.
Podpisoval jsem mu nějaký úřední akt, nezajímavý i v tomto prostředí touhy po novinách. Ale tam dole jsem poznal nového člověka.
Vypadal jako hmyz sviňka, armadillidium triviale. To pro svou nečistou šedivost, do které se po zákonu mimikry zahalil, aby ho nebylo vidět. Málo krátce ostříhaných plavých vlasů kolem lysiny, lysina sama, tvář, trestanecká pytlovina, oči, ruce, vše bylo stejně šedivé škaredou, bezlesklou šedí štěrbin v starých podlahách a prachových skrýších pod nástěnnými lištami. Muž Sviňka seděl za malým stolkem přeneseným sem z cely a do velké knihy cosi zapisoval úhledným krasopisem s háčky nad měkkými písmenami házenými vzad, aby se mohl pod ně schovati. Jeho krk byl tlustý a pokryt krticemi, boule na bouli, jako rakovitý košťál. Když jsem nahlížel do jeho knihy a on se jen stěží mohl vyhnouti pohlédnout mi do očí, usmál se rozpačitým úsměvem, jímž obnažil šedivé, vykotlané střepy, které bylo již těžko nazvati zuby.
Když jsem byl dnes na procházce, pustila Mařenka z Prodané nevěsty zamřížovanými vraty do síně chodbaře dva. Jednoho dlouhého, šlachovitého a zrzavého, druhého malého. Oba nové muže, neboť tetovaný si dnes v sedm hodin ráno své čtyři měsíce odbyl, dostal ve skladišti svůj balíček, převlékl se do občanského a šel.
"Nemáte číka?" zeptal se mne dlouhý, rezavý, zkoumavě si mě prohlížeje.
"Mám," řekl jsem, "ale sirku mám už jen jednu. Nemáš ty nějaké?"
"Copak nemáte knoflík?"
"Knoflík? Jaký knoflík?" ptal jsem se naivně.
Prohlížel si mě s opovržením a od nohou k hlavě.
"Copak vy si neumíte zapálit bez sirky?"
"Ne," řekl jsem nevinně.
Kdo je ten hlupák? ptaly se jeho zpytavé oči. A ihned si maličkým zábleskem odpověděly: Aha, nějaký defraudant!
"Nauč mě to!" řekl jsem. "Kde je dozorce?"
"Šel na četnickou stanici. Paní přejímá uhlí."
Zavedl jsem rezavého chodbaře do své cely.
Tam mě naučil zapalovat si bez sirek.
Velcí prérijní lovci američtí vypočítávají na dvacet způsobů rozdělávání ohně. Znají-li také tento, nevím. Je to zajímavé spojení doby kamenné s nejmladší civilizací. Doba kamenná je zastoupena křemínkem, novověk ocelovou čamrdou nejmodernější tovární výroby. Dvěma dírkami knoflíku se provlekou dva provázky, na obou stranách se sváží a knoflík se posune doprostřed jejich délky. Jeden konec provázku se vezme mezi zuby, na druhém se levou rukou drobně potrhává, provázky se tím zakrucují a rozkrucují, čamrda se prudce roztáčí, k ní se pravicí přiblíží křemínek a z toho pak srší jiskry jako ze suchého nožířského brusu. Jiskry se chytají do krabičky s troudem položené na kraji stolu a od troudu si možno zapáliti cigaretu.
Jak jednoduché, pravda...?! Pro člověka ulice zajisté, neboť ten jde do krámu, položí na pult pětikorunu a řekne: "Dejte mi zapalovač!" Ale zde je každá ze čtyř nezbytných věcí, z nichž se knof­líkový strojek skládá, velkou otázkou sama o sobě. Ano, čamrdu možno ukroutit od kalhot a provázek sesnovati z nití, vytahaných z ručníku, ale jak těžké komplikace nastanou, řekne-li jednoho jitra dozorce: "Ukažte, máte-li všechny knoflíky!" nebo v sobotu při vyměňování prádla: "Co jste dělal s tím ručníkem, chlape?!" Je zajisté možno někde na práci venku nebo při převádění k soudu se shýbnouti či předstírati pád a zvednouti při tom vhodný křemínek, ale je více než pravděpodobné, že při tom dozorce řekne: "Kamínek? Kamínek! Dejte to sem!" Zbývá jen chodbař, který jej hodí do plecháče černé kávy, ne zadarmo ovšem, neboť i on má potřeby a touhy a dává v sázku své výsadní postavení. Zde jest platidlem chléb a za křemínek se platí denní porcí, někdy dvěma, to jest dnem či dvěma hladu, čtvrt kilem tělesné váhy, doslova čtvrt kilem lidského masa, neboť v žalářích jest vše velmi drahé. A jen slovo troud zní tak krátce a pohodlně. Je zde snad privilegovaný boháč, který má vlastní kapesník? Nuže, ať ho na to polovinu věnuje! Ať si za porci chleba koupí sirku, má-li dosti zkušeností, ať ji s úžasnou opatrností nehtem po délce rozpůlí, aby měl dvě, ať škrtne rychlým a pevným trhnutím po skleněné tabuli okna, ať má štěstí, že hlavička neodskočí a ať kapesník zapálí. I přiklopí-li v pravý čas ohníček plecháčkem na pití, nezíská nic, než že si nejen nepříjemně, ale i nebezpečně zasmradí celu a hromádečku popela, která se nehodí k jinému leč k sfouknutí. Kapesníky vnějšího světa jsou zde bezcenné. Mnohem dokonalejší je kus hrubé trestanecké košile, nejúčelnější trestanecká onuce. Ale třeba ji zapálit na zemi, držet nad ní nohu a přišlapovati ohník podrážkou pozvolna a postupně, ani příliš brzy, ani tuze pozdě, a velmi opatrně, aby se troud nerozdrtil, neboť jen tak bude lze sebrati jej zbožně a uctivě jako ostatky svatých do papírku nebo, je-li někdo velmi bohat, do krabičky od zápalek. A pak tedy bude již možno kupovat za chléb cigarety od chodbaře, který ovšem také nemá tabáční sklad, nýbrž jen kouty chodeb okresního soudu a plivátka pánů radů a oficiálů, kde se povalují nedopalky. Ale než věci dospěly tak daleko, uplynulo mnoho dní a bylo skulinou dveří vyměněno mnoho tajemných rozhovorů s chodbařem a bylo vyslechnuto mnohokrát: "Sirku ještě nemám, ta nová služka je hloupá, ale možná, že se dá zítra uprosit Emek (to je starší synek dozorcův) nebo někdo u soudu," a mnoho oboustranných plánů a vzrušování. Bylo to drahé, velmi drahé, ale čekání na půldny jest v čekání na měsíce radostí; bylo zasazeno několik ran Času a přeškrtnuto na spodu stolové desky několik číslic u N P Ú S Č P S. Dlouho-li však potrvá toto štěstí hry s knoflíkem a křemínkem? Tak dlouho, dokud nezahájí pan dozorce hru svoji. Dokud jednou při ranní procházce nepůjde k slamníku, nerozváže otvor, kudy se tam jednou za rok cpe sláma, najisto tam nesáhne a nevytáhne všechny poklady, pro něho tam nashromážděné... Jaká tragika! Desetiletí a snad staletí všichni vězňové vědí, že každá prohlídka najde ve slamníku skoro vždy vše, co hledala, a přece po desetiletí a snad staletí tam znova pro cizí lup jako mravenci snášejí vše, co mají nejdražšího a čeho bylo nabyto s takovými oběťmi. Jako mravenci! Jejich vajíčka se sbírají takhle: Do plného slunce letní paseky se rozprostře plachta a čtyři její okraje se dovnitř sbalí tak, aby pod sebe vrhaly kousek stínu. Na plachtu se pak lopatou hází mraveniště. Vyházené mravence zachvátí zuřivý strach o nejdražší, co mají, o vajíčka, a zoufale je nosí ze smrtícího slunečního žáru do nejbližšího stínu, to jest pod okraj plachty. Odtud je nepřítel člověk smete na hromádku, dá do pytlíku, mravence z plachty vytřepe a jde o jedno mraveniště či o jedny dveře cely dále. Neboť kam ukryje vězeň své poklady? Také úřad dozorců trvá již staletí a také oni znají dokonale všechny ty smutné úkryty ve výkalových kbelících, na kamnech, mezi stěnou a visací poličkou, ve vzdušníku, za mřížemi okna, na motouzku připevněném chlebovou kuličkou ke spodu stolové desky; psychologie obálky Edgara Alana Poea, položené na místě nejnápadnějším, a právě proto nikomu nápadné, zde neplatí, neboť povrch všech věcí jest příliš stálý, aby každá změna či sebemenší nový předmět ihned neudeřily do očí. A slamník dává alespoň tu naději, že snad právě dnes se nebude dozorci chtít prohrabávat se v něm, a sáhne-li do něho, že snad nesáhne zrovna tam, kde je ukryt poklad, to jest knoflík, sirka, cigareta, kudla, střípek zrcátka, kousek tužkové tuhy nebo kousek papíru, tam kde jest uschována naděje, útěcha dní a radost lsti.
Dlouhý, rezavý chodbař mi prodal za porce chleba a cigarety v mé cele knoflík, udělal mi troud (můj kapesník byl zapálen nadarmo) a zaučoval mě umění rozdělávati oheň. Je třeba jistého cviku dělati pravicí a levicí pohyby zcela různé a držeti zároveň hlavu tak, aby jiskry sršely do troudu, ale ukázal jsem se žákem ne nadmíru neobratným, a když jsem se novému umění naučil, viděl jsem, že je to věc dobrá. Je také příjemné octnouti se na chvíli v oblasti primitivního člověka. Ale cigareta, zapálená o troud z onuce, zapáchá pranepěkně.
Kouřili jsme v mé cele, foukali kouř k oknu, vykládali si a on chvílemi odbíhal na chodbu, aby u mřížových vrat poslouchal, co se děje dole.
Pravil mi: "Povídal mi dozorce, abych mu pak řekl, co tady nahoře děláš."
Tento záblesk solidarity nového chodbaře ve mně vzbudil sympatie.
"Ty jsi dělník?"
"Ano."
"Jak se jmenuješ?"
"František Galičák."
"Proč tě zavřeli?"
"Ale, člověče, to je dlouhá historie," řekl neochotně. "Kvůli jednomu četníkovi."
Nenaléhal jsem na něho.
Když jsme dokouřili a chodbař opatrně schoval nedopalky do švu čepice, šli jsme na chodbu. Malý chodbař myl záchody, nevšímaje si nás. Já se procházel. Galičák nalehl loktem na plech devítky a bavil se s dívkami.
"Máš jim dát nějaké cigarety," obrátil se na mne, když jsem šel mimo.
"Dám, ale jak?"
"Dej je mně, já jim je nějak podstrčím s jídlem."
Za chvíli mě zase volal.
"Chtějí s tebou mluvit."
Ukázal jsem dívkám oko a ony se smály. Od včerejška k nim jedna přibyla, stará, ubohá a sešlá. Dívka v modrém hedvábí dnes oživla, měla tmavé kruhy pod očima a byla hezká.
"Ty prý máš cigarety, bobečku." Ten bobeček jsem byl já.
"Ano, andělé, pošlu vám."
"Dej je gonkařovi, ale jestli nám je ukradne, tak mu dej jednu po čuni."
"Jistotně."
Venku drobně, hustě pršelo a mlha znemožňovala dohlédnouti dna dvora. Nad ni vyčnívala jen koruna kaštanu a z jeho listů kanuly rychlé krůpěje, které mlha pojídala.
Dozorce se zdržel na četnické stanici dlouho. Ani paní Mařenka sem nepřišla. Tak jsme si sedli s Galičákem na otevřené okno, opřeli se zády o jeho mříže a mnoho jsme si vykládali. Galičák jest bystrý muž a mnoho ví. Povídali jsme si také o mužovi Sviňce.
Je to historie vojny, kvitu a brenpartije. Brenpartija je zjev čistě ostravský.
Muž Sviňka byl člověkem jediného člověka, a to je zlý odkaz, poněvadž s ním, bez vlastní viny a ve hře cizí, možno prohráti život. Tím jediným člověkem byla žena. Ale tehdy před válkou měl muž Sviňka ještě jméno a příjmení a byl strojníkem; pozbyl jich teprve, když v uniformě rakouského četaře se vrátil z ukrajinského zajetí. Tehdy viděl, že jediný jeho člověk ho zradil a patří jinému. Zavyl, zařádil a dal se uhelnou cestou předměstí až tam, kde na něho u důlní kolny čekala jeho brenpartija. Je to nejsmutnější lidská organizace. Hloučky čtyř, pěti, šesti mužů i žen, vytrativších se ze souhry lidských životů, se potácejí na obvodě Ostravy kolem struskových hald a plotů skladišť a jediným smyslem jejich bytí jest opíjet se denaturovaným lihem. Za korunu je ho čtvrtlitr. Půl láhve lihu, půl vody z veřejné pumpy, tři kousky cukru, to je ostravský kvit. Nemá-li už jeden, zbylo na dně ještě trochu druhému, nemá-li žádný, jde někdo do města vyžebrat korunu, odvažuje se setkání s premovaným rukávem strážníkovým. Oslepne-li někdo a padne do bláta, odnesou ho přátelé pod přístřešek nejbližší boudy, aby se tam ze slepoty a omámení prospal. V tom je bratrství a svépomoc brenpartije. Tak žije od války muž Sviňka. Jedenačtyřicet trestů za tu dobu pro potulku, opilství a žebrotu - ke skutečným zločinům nemá již dávno sil - je počet zcela úměrný, a za posledních šest let nepobyl muž Sviňka mimo zdi věznice nikdy déle než deset dní. Posledně byl mezi přáteli šest dní, předposledně tři dny. Pak ho vždy zase přivede četník otrhaného a ováleného blátem, zsinalého a se rty modrými, osleplého slepičí mhou a tápajícího roztaženými prsty po stěnách. "Tady..." řekne bez zájmu četník a pan dozorce: "Aha!" Vyspí se, převléknou ho do trestanecké pytloviny a píše úřední výkazy. Inteligentní, pořádný, mírný a ochotný píše je svým hezkým, okrouhle zdobeným písmem s přehazovanými háčky, aby pod ně mohl schovati hlavu. Až ho propustí, zamžiká před branou do slunce a nepotrestaný, nenapravený a nezastrašený půjde člověk jediného člověka jako náměsíčník nejkratší cestou tam, kde u hald čeká jeho brenpartija.
Když mě dnes před polednem pan dozorce odváděl do cely, oznámil mi, že mi přednosta přiznal práva politických vězňů. To jest číst, kouřit a sám se stravovat. Přinesl mi zrovna mé cigarety, sirky a hodinky, které patrně také náleží k právům politických vězňů. Škoda, a já už jsem uměl tak hezky zacházet s knoflíkem!
Toho dne jsem tedy obědval z civilní kuchyně paní Halky, která kromě pro vězně vaří také několika svobodným soudním zřízencům. Mýlil jsem se: Plavá paní dozorcová je Halka z národní polské opery, a nikoli Mařenka z Prodané nevěsty. Paní dozorcová je rozená Polka.
Po obědě jsme myli mou celu.
Galičák, malý chodbař a já. V trestnicích se myje studenou vodou a bez mýdla, ale poněvadž jsem měl mýdlo své, mohl jsem na úklid věnovati ten kousek státního, který zde byl. Vynesli jsme prachovou mohylu z kamen a s ní i krásného chlebového koníka a piona mého prvního dne na nikdy neshledanou, sundali jsme poličku, myli stůl a židli a po jejich nohách stékaly strouhy špíny, drhli jsme podlahu a vynášeli kbely dokonalé černě, jíž se ihned mohly plnit ony milé lahvičky s rýžkou pod hrdlem a s červenomodrou etiketou továren na antracenový nebo alizarinový inkoust. Tomu se říká v rodinách s počestnými tradicemi předbožíhodové gruntování. Měl jsem dojem velikonočního týdne. Z kuchyně jsem cítil sladkou vůni horkých mazanců a na jazyku chuť medu a žloutkového tvarohu s hrozinkami. Zítra přijdou na bíle prostřený stůl.
Galičák se nepředře, ale pracuje s jistou vynalézavostí a je pln dobrých rad. Ale malý chodbař je těžkopádný, nemluví a hledí si jen práce, mechanicky, bez zájmu a odpočinku, jako vesničtí lidé, kteří jsou zvyklí jen se dřít. Velmi se divím, když mi na mou otázku, jak je stár, odpovídá, že je mu jedenadvacet let, a ne jedenatřicet. Oba jsou vyzáblí, bledí, s namodralými kruhy kolem víček. To od hladu a věčného stínu, v kterém žijí. Jejich oči mají ten zvláštní, smutný lesk, jakého nabývají oči dlouho vězněných hleděním do bílé stěny na krátkou vzdálenost. Studená bělost zdi se smísila s ohněm zornic, položivši se na něj povlakem jemným a sotva znatelným, drobounkým popraškem popelu, který neporušil jejich lesk, ale učinil je smutnými i zlými zároveň.
Mám se svými kamarády buřičské úmysly. A stáčím hovor s ten­dencí zcela určitou.
Ale vzduch a slunce se ukázaly agitačními hesly naprosto neúčinnými. Vyprdnou se na procházky. Alespoň Galičák. Neboť malý chodbař dře o rýžovou slámu kartáče mýdlo a z nezájmu či z chytrosti mlčí. Ale Galičák hubuje na stravu. Zapomněl jsem, že jsme v oblasti jednoduchých tvarů a úkonů, slunce a vzduch že je přepychem bohatých a základním živočišným pudem hlad. Galičák se vzrušuje a jeho červená hlava hoří. Já do toho ohně nalévám oleje. Představa jídla probudila z netečnosti také malého, alespoň do té míry, že na nás od práce několikrát vodnatě modrýma očima pohlédl a nakonec řekl i dvakrát: "No!"
Mají hlad. Na krajském bylo lépe, tam dávají k večerní kávě příkrm, tady nic. Zde dostává dozorce kromě chleba na jednoho vězně 2 Kč 4 haléře a v tom je zahrnuta také náhrada za uhlí a odměna za práci s vařením. Co za to může dát? Ráno a večer půl litru černé nasládlé vody, v poledne půllitr bělavé slané vody a hrstku rýže či bobů. Na neděli je určeno maso: to plave v plecháči kus šlachy pro psa. Jednou za čtrnáct dní smějí trestníci přijmout zvenčí kilogram chleba a litr mléka a každou druhou středu stávají na chodbě před kanceláří dole ženy s uzlíčky a bandaskami. Ke Galičákovi ani k malému chodbaři nechodí nikdo. Ti sem byli přeloženi z krajské trestnice, která je přeplněna. A to je zlé. Poměry okresní věznice mohou snésti drobní přestupkáři, odsouzení okresním soudem na několik dní nebo neděl - hodináři se jim tady říká - ale pro člověka, který zde má býti měsíce, znamená tento život ne-li smrt, tedy sejití. "To je marné, mám z Brna přísné rozkazy!" odpovídá při čtvrteční inspekci pan vrchní rada, když ho proboha prosí o větší porci chleba. A vězeňský lékař, když si mu stěžují se sklopenýma očima a se zlostným vědomím, že je to stejně zbytečné, říká: "Utáhnout řemen! Nekraď, nebudeš tam, chachare!"
Galičák vypravuje a malý chodbař pozdvihne chvílemi od práce oči a kývne hlavou. Galičák drhne poličku. Já myji okno. Pod ním mám postavený stůl, na něm židli a na té stojím. Malý chodbař šel odnést kbel inkoustu a natočit čisté vody.
Tehdy slézám z lešení a pravím Galičákovi: "To je samozřejmé, že se nám mstí. Mně, tobě, každému, kdo je zde. Ohrožujeme to nejsvětější, co znají, jejich majetek a panování. Každý z nás jinak. Ale je potřeba protestovat proti jejich nestydatému chvástání se humanitou a proti tomu, že tomuhle mučení hladem a zhuštěným vzduchem říkají trest na svobodě."
Galičák na mě hleděl rozsvícenýma očima. Jeho rezavá hlava hořela.
"A třeba proti tomu něco dělat!"
Jeho trestanecké oči byly otázkou, poskakovaly v nich ohníčky.
"Jsi inteligentní hoch, Galičáku. Zbraní vězňů je hladovka. Pojď, zorganizujeme jim ji tady. Když to vezmeme do rukou my dva, svedeme to."
Jeho oči se pomalu odtrhly od mé tváře. Bloudily mi rozpačitě někde nad hlavou. Pohasly opět.
"Jednoho dne, pozítří, popozítří, odmítneme oběd. Odpoledne spustíme v celách kravál, že se bude venku kdekdo sbíhat. Dozorce poběží pro radu. Rada bude telefonovat prezidentovi krajského soudu. Přivedou na nás četníky. Ale trochu to pomůže. Jak to už vidím, nebude mi příliš zatěžko spojit se s novinami a s parlamentem."
Galičák mlčel.
"Udělal bych to sám, bez vás, ale to by nemělo smyslu. Jsem privilegovaný vězeň, mám právo na vlastní stravu, mě na procházky pustí, a dali by napsat do svých listů: 'Co ten tam ještě chce?' To musíme provést všichni."
Galičák smutně vrtěl rezavou hlavou.
"Také jsme to jednou zkoušeli," řekl. "V Leopoldově. Rozhodili nás, pozavírali do korekcí a zpráskali nás. Za půl dne bylo po stávce."
"To se rozumí, že nás rozvezou do různých věznic, strčí do separací a možná, že také někoho z nás zpráskají. Ale věc je jiná než v Leopoldově. Zde s vámi bude provádět hladovku politický vězeň a jsou lidé, kteří mne znají a zastanou se nás. Přistoupíš-li na můj návrh, slibuji ti, že se ihned vzdám svých práv a že nepřijmu nic, co by zároveň nedali také vám. Svět se alespoň doví, že dává republika na stravu člověka denně dvě koruny čtyři haléře a v tom že je zahrnut náklad na uhlí a dozorcův zisk."
Říkal jsem to s ohněm, ale když jsem pohleděl na Galičákovy oči, sklopené a hledící někam stranou, viděl jsem, že horuji pro věc předem ztracenou. Ale přece jsem ještě řekl: "Je také jasné, že hladovka nepomůže hned, ale budou nuceni poměry v trestnicích a také ve zdejší trestnici se zabývat a náprava přijít musí. Nebo hodláte tyhle ohavnosti snášet? A bránit se jen tím, že škrtáte čísličky u N P Ú S Č. P. S?"
Zakroutil ještě jednou smutně hlavou. Tentokrát definitivně.
Vrátil se malý chodbař s kbelem čisté vody.
V cele bylo náhlé ticho.
Galičák se vrátil k poličce.
Namočil jsem si hadr a vylezl opět na lešení.
To ticho říkalo: Ne! Není to možné! Utrpení se jim stalo zvykem. Čin jest nebezpečnější než strádání. Nehne se nikdo.
Ruská vězeňská literatura má přece asi pravdu. A mé dva měsíce těžkého žaláře se mi tu promění v ranní meditace a idylické sbírání dojmů?
Myli jsme celu. Okno se blyštělo čistotou a světlá plocha na podlaze postupovala pod rukama malého chodbaře od prahu doprostřed cely. Ve třech se nedá mlčeti dlouho. A také po prohraných agitačních kampaních nelze se mračit déle než minuty.
Poslali jsme malého chodbaře k mřížovým vratům na zvědy, a když se vrátil s dobrými zprávami, zapálili jsme si cigarety.
"Proč tě zavřeli?" zeptal jsem se malého.
"Když je člověk od sedmi let u cizích lidí..." řekl s jakousi nepřirozenou trudnomyslností.
"No, pro ty cizí lidi tě sem nestrčili," odmítl jsem vesele sentimentalitu, která nebyla z něho. A on se usmál docela mazaně.
Pověděl mi svůj příběh ochotně. Oživl při něm dokonce.
Dali mu pět měsíců. Něco odkroutil na krajském, teď dobručívá tady. Kradli na Žofínské huti, na šachtě Karolině, měděný drát. Stříhali jej z válců. Se společníky uvnitř hutě jich bylo třináct. Kolem vrátného se dostávali branou zároveň se zástupem dělníků, hrnoucích se z práce, a drát pronášeli v pytlících pod kabátem a v kapsách. Je ho tak možno vzít najednou až dvacet kilo. Nějakou dobu to šlo dobře, ale pak byli dva kamarádi s pytlíky mědi v městě chyceni, jeden povídal na druhého, zjistilo se všech třináct a huť si odhadla škodu na šedesát tisíc.
"Vyneslo vám to dohromady deset tisíc?" ptám se.
"Platili dobře, sedm korun za kilo, ale tolik toho nebylo."
Děleno třinácti. Čili špatný obchod s velkým rizikem.
Ale těch pět měsíců není první trest malého chodbaře. Předtím měl dva. To byl pacholkem na Hané, a když sedlák prodal ječmen, z tržby mu půl třetího tisíce vzal. Tisícovek a stovek bylo tenkráte v tobolce na stole napěchováno tolik, že ta selská prkenice vypadala jako nadmutá žába, a on myslil, že hospodář nic nepozná. Ale poznal. Peněz u hocha nenašli ani domácí, ani četníci a u soudu zapíral, ale odsoudili ho přec, poněvadž prý to nemohl udělat nikdo jiný. Když vyšel ze žaláře, vrátil se na Hanou pro věci a pro půl třetí tisícovky, které měl schovány za trámkem v chlévě, a tehdy mu říkal sedlák, že u něho může zůstat ve službě dále, ale on nechtěl, hněval se a odešel s penězi do Ostravy. Ale ty tři měsíce také nebyly prvním trestem malého chodbaře. Roku 1920, když mu bylo patnáct let, se ještě se dvěma kamarády toulali ve Slezsku, dostali se přes hranice až do Německa a když je přivedli postrkem domů, naměřil soud každému z chlapců po měsíci pro potulku, žebrotu, krádeže a různé přestupky proti povinnému hlášení a překročení hranic.
"Člověče, tohle nic není, krást z bídy!" povídám mu. "To musíš krást pořád znova a nechytí-li tě desetkrát, po jedenácté tě chytí. Nejdříve ti dali měsíc, pak tři, teď pět, příště ti dají rok. Shniješ v kriminále. Takhle kdybys dovedl vyloupit nějakou banku, abys měl nadosmrti pokoj. Ale tohle nic není."
"No jo!" řekl trudnomyslně.
To jsme již zase myli. Trvalo to chvíli. Delší chvíli. A najednou vidím, že malý chodbař, jak klečí nad plechovým škopkem a ždímá špínu z hadru, nemyslí na práci, ale jeho oči že smutně utkvívají na deštivé obloze za mřížemi.
"Když já k tomu nemám těch zkušeností," řekl, když viděl, že na něho hledím.
To se zřejmě týkalo oné banky.
"Kolik ty toho máš?" ptal jsem se Galičáka.
"Tři měsíce."
"Co jsi to měl s tím četníkem? Nějaké veřejné násilí?"
Nechtělo se mu mnoho do vypravování, ale pak přece jen pokládal za svou povinnost říci alespoň to hlavní. Je ševcem v Michálkovicích. Do obce se přistěhoval konkurent a s tím se dostali v hospodě do hádky o ceně podrážek. Galičák má v Michálkovicích starého nepřítele: četníka. Byl tehdy v hospodě také, a když se stávala hádka hodně divokou, vmísil se do ní, zaujal stanovisko konkurentovo a Galičáka zatkl. A když šli obcí, Galičák mu řekl: "Budete-li mě na četnické stanici bít, uvidíte, co vám udělám." Za ta slova dostal tři měsíce.
Přemýšlím o tom. Vidím scénu v hornické hospodě a všemocného četníka, vyřizujícího tam spory stran, zcela jasně. Ale přece se mi zde něco neshoduje. Soudy na Ostravsku jsou tvrdé. V tomto proletářském kraji důlních a hutních neštěstí, sociálních revolt a podsociálních zločinů, kde jsou nálady nabity třaskavými plyny, které každé chvíle vybuchují, je účelné vládnouti železem, a je-li kde třeba úzkost ze zítřka přehlušovat krutostí rozsudků, je to právě zde. Ale Galičákovi nevěřím stejně. Nezdá se mi, že by se z jeho činu dal vykonstruovati zločin veřejného násilí. A ve zbarvení hlasu chodbařova něco je, co říká, že i když je pravda vše, co vykládá, není to pravda celá.
"Nic více jsi mu neřekl?"
"Ne."
"Předtím. V hádce."
"Ne."
"Byl jsi opilý?"
"Jen podnapilý, ale docela málo."
"Proč tě nenáviděl ten četník? Co jste spolu měli dřív?"
Ne, nebylo to všechno. Galičák se chystal vyprávět a počal jakýmsi příliš všeobecným líčením nějakého starého, krvavého nepřátelství a výklady o rodinných poměrech a příbuzenstvích, které mi nebyly dosti jasné. Čekal jsem, co se z toho nepřátelství vyvine, ale nevyvíjelo se z něho nic, vypravěč stále odbočoval, vracel se, otálel a točil se kolem něčeho, k čemu se zřejmě bál přiblížit. Když postřehl své bezúčelné bloudění suchopárem sám, zanechal ho.
"Je to dlouhá historie," řekl, "jednou ti ji povím. Nejhorší je, že po těchhle třech budu musit sedět ještě osm měsíců, které mi od­pustili."
Kolem mých očí pomalu proplul malý, šedivý obláček, který měl v prostředku kapku krve.
Bylo mi Galičáka líto.
Když jsme dávali celu do konečného pořádku, přišel se na práh podívat také pan dozorce a já jsem mu řekl: "To teď bude cela! Až budeme u moci my, budeme sem zavírat jen ministry."
Pan dozorce máchl rukou. "Pak už ani nebudu chtít sloužit!" A boje se dalšího rozpřádání tématu, spěšně odešel.
Věřím mu. Ještě jednou se učit novým hymnám, ještě jednou přehazovat vypínače citů a ještě jednou bourat stavebnici mozku a zkoušet z ní stavět znova, toť více než příliš.
Brzy potom odvedl oba chodbaře a já zůstal v cele s čistou podlahou a nábytkem, zapáchajícím mytím, a zároveň se zaklapnutím dveří se ve mně probudila zvědavost na jedno: Bude Galičák žalovat? Nebude...? Myslím, že nebude.
V obvyklou dobu jsem šel na dostaveníčko.
Čekal jsem dlouho. V dešti. A čekal jsem marně.
Nepřišla. Okna poschodí zůstala němá, obrážela se v nich šeď mraků a neotevřelo se žádné z nich.
Byl jsem velmi uražen, že nepřišla.
S večeří mi přinesl pan dozorce dva listové papíry s obálkami a dvě známky, o které jsem ho ráno žádal, a půjčil mi svou inkoustovou tužku. Povolené psací náčiní a archový papír mi přinese zítra.
Ne, Galičák nežaloval!
"Kolik asi archů to budete chtít? Dva, tři?"
"Snad asi třicet, pane dozorce."
Podíval se po mně zpod řas velmi podezíravě. Jaký tohle je zase nový úklad proti němu?
"Z věznice ven nesmíte posílat nic. Všechno, co napíšete, musí být cenzurováno panem vyšetřujícím soudcem." Znělo to přísně.
"Ano, já vím, pane dozorce."
Ale psaní jsem toho podvečera již nepsal. Nechtělo se mi. Lehl jsem si na slamník, ruce dal pod hlavu a hleděl jsem do stropu.
Promění se opravdu můj dvouměsíční těžký žalář v idylu dovolené? A bude celková situace ještě komičtější, než jsem původně očekával?
Ke sklonku tohoto třetího dne jsem zažil ještě dobrodružství. Bylo v příčinné spojitosti s vynesením kbelíku z cely. Neboť za těchto okolností jest pan dozorce nucen otevřít mi celu na několik minut také před spaním a nelze se divit, že nemá chuť ani kdy čekati na mne před záchodovými dveřmi. Odešel a nechal otevřena dokonce mřížová vrata na schodech, ale já jsem ho podezříval, že číhá někde dole, aby se přesvědčil, nepokusím-li se o útěk. Když jsem se vracel do cely, obořil se na mne jeden z jeho psů. Dostal se sem právě těmi vraty. Byl to Šohaj, desetiměsíční dobrmanské štěně s krásnou čumičkou a hanebně střiženýma ušima.
Stál rozkročen šest kroků ode mne, připraven každé chvíle vypadnout nebo utéci, a divoce štěkal dlouze roztaženou tlamou, jak dovedou jenom dobrmani, jejichž protáhlá huba se podobá štičí. Štěkot se rozléhal chodbou. Ale já jsem si sedl do dřepu a jal jsem se ho lákat sladkým hlasem a lichotkami velmi chytráckými.
"Šohaji! Ty jsi nějaký krasavec, Šohajku! Bože, jaký tys krasavec! Pojď se ukázat, no, pojď hezky..."
Štěně bylo velmi překvapeno. Nejprve vrčelo a krabilo na stranách dásně, ale pak se dalo opatrně, s nataženým tělem a větříc, ke mně.
A tehdy jsem je podrbal za ušima a pohladil mu je, což ve psí řeči znamená: "Jsem tvým přítelem, neublížím ti." Psí řeč je stručná a přeloženo do lidštiny zní doslovně takto: Hleď, jsem u nejchoulostivější části tvého těla, a chytím-li tě za tvé ušní pahýly, jsi bezbranný a ani se nehneš, ale kdepak bych já na nějaký takový úklad pomýšlel, naopak, hezky tě za ušima poškrabu, poněvadž si tam pařáty špatně můžeš, a pak tě ještě neslýchaně příjemně podrbu tady pod krkem, kde se blechy nejvíce usazují, protože si je tam nemůžeš ani vyklepávat spáry, ani vycvakávat zuby.
Šohaj měl nejprve ohromný strach, trošičku pod sebe dokonce ukropil, ale když viděl, že mi je každá zrada cizí, jal se vrtět pahýlem prutu, odpovídaje mi: "Dobrá, beru to na vědomí." Pak si lehl na hřbet, roztáhl všechny čtyři a řekl: "Ještě trochu na hrudníku. Tam také špatně mohu." Tomu jsem okamžitě vyhověl. Šohaj přivřel rozkošnicky oči, otevřel tlamu, a mrskaje pravou zadní nohou, liboval si: "Dobře to umíš. Ještě!"
Když jsme se rozcházeli, vyskočil mi do obličeje a olízl mi nos a to znamenalo: "Voníš mi docela příjemně. Ode dneška jsi také ty mým přítelem."