Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tři výkřiky ze tmy

Ano, bylo to s těmi podrážkami a s tím četníkem docela jinak, než jak mi to František Galičák vypravoval, nebo lépe řečeno, bylo to opravdu skoro tak, ale nebylo to všechno.
Člověk se musí bránit, chce-li zůstat na živu, a celý život Františka Galičáka byla vlna nahoru, vlna dolů.
Michálkovičtí Galičáci byli odevždy horníky. Starý již nesjíždí, před lety mu kus uhlí rozbil nárt, sedí s brejlemi na očích v baráku a ševcuje, ale oba hoši, František i Karel, již od chlapeckých let vycházeli za časného rána z domova, aby se před michálkovickým lesem připojili k ostatním hloučkům, v zimě se svítilnami, a tehdy se temnotou lesa kývala řada žlutých světel jako na nočních vorech.
František byl od čtrnácti let na dole vozíčkářem a v šestnácti ho potkala první velká životní zkušenost.
Chlapci vozíčkáři pracují stejně těžce jako dospělí. Ale jsou odíráni hůř než dospělí. A mají se vůbec hůře než dospělí. Co člověk má z dřiny od rána do večera, musí-li dát v sobotu výplatu domů, nemůže-li si ani koupit novou čepici pro frajeřinu, o parádních proužkovaných kalhotách ani nemluvě, a když táta na haléř ví, kolik se vydělává, a nechá mu sotva jednou za měsíc tři šestáky na muziku? Tak jednou, když toho lezec na vozíčkářích chtěl trochu více než mnoho, nastal mezi hochy šum. Sešli se po směně na kraji lesa. Trochu nadávali, trochu se kasali, trochu jim bilo srdce až kdesi v krku a nakonec se usnesli, aby šel František Galičák jejich jménem do kanceláře. Ať přidají!
Umouraný hoch s rezavou hlavou šel tedy vyjednávat s Rothschildovým a Guttmannovým uhelným trustem.
Těžařský trust řekl: "Ne!" a rezavý hoch mu vypověděl boj.
Vozíčkáři nepřišli ráno do práce. Zůstali doma.
Jenže takhle se stávky nevedou. Ředitelství poslalo po vesnicích k rodičům lezce se vzkazem velmi krátkým: "Nepřijdou-li odpoledne kluci dělat, nemusíte chodit ani vy."
Kluci přišli a strkali vozíčky dále. Ale jejich šestnáctiletý vůdce byl vyhozen. Nebylo to neštěstí. Pracuje-li se na všech čtyřiačtyřiceti těžních jámách, hoří-li všech osm vysokých pecí, buší-li všechny železárny a zahodí-li se pracovní knížka, do níž páni za datum propuštění přitiskli razítko jen jednou stranou, nebo na něm udělali neznatelnou černou tečku, což obojí v jejich tajném jazyku znamená "nebezpečný živel", je možno v Ostravě získati novou knížku a novou práci za půl hodiny.
Neštěstí se stalo až za čtrnáct dní. Galičák potkal svého bývalého lezce a ten se ho přátelsky zeptal: "Kde teď děláš, Francku?"
Pověděl.
"Starou knížku jsi zahodil?!" smál se lezec.
"No!" smál se vesele také Frantík.
Za půl hodiny se spojil telefon jeho starého dolu s novým. A za hodinu běželo jméno Františka Galičáka po telefonních drátech celé Ostravy, vyskakovalo sluchátky do kanceláří všech závodů a bylo zapisováno do černých zaměstnavatelských listin.
Organizátor stávky vozíčkářů dostal na hodinu výpověď. Od těch dob bylo všechno chození po kancelářích o práci marné; najednou nikde žádné nebylo. Těžařský trust zvítězil nad Františkem Galičákem úplně a naprosto a ten nad touto první velkou životní zkušeností a první porážkou trochu vyjeveně boulil modré oči.
Nezbylo než vrátit se domů do baráku. Trochu pásl kozu, trochu pomáhal otci při ševcovině. Byl to klid poraženého.
Pak vypukla válka.
František Galičák se dal do boje znova. Tentokrát s císařem Františkem Josefem a s habsburskou dynastií, neboť jeho soupeři nebývali malí. Ale ani o jejich moci, ani o jejich existencích nemíval František Galičák nikdy jasné představy, nedovedl tak daleko dohlédnout pro lezce, mistry, vojáky a četníky, kteří mu stáli v cestě, a domníval se, že se rve s nimi.
Ostravské závody přešly do vojenské správy. Co nejvíce uhlí, co nejvíce železa, co nejvíce nábojů, to bylo heslem a v jeho shonu nebylo kdy na vzpomínání starých sporů, ani na studium černých zaměstnavatelských listin. František Galičák odevzdal kozu sestře, šel znova na šachty a pracoval pod vojenským dozorem na válečných úkonech.
Ale zase mu křivdili na mzdě. A zase se vzepřel. Přivedli ho do kanceláře před vojenského velitele.
"Uvažte všiváka!" zařval hejtman.
"Není mi ještě osmnáct let, nejsem vojákem, nepatřím pod vaši pravomoc!" křičel Frantík.
"Ty ještě nejsi vojákem? No, to vyřídíme moc krátce!" řval hejtman.
Dal ho pod bajonety dopraviti do Opavy, tam Galičáka ihned odvedli a přidělili k setnině. Za několik neděl šel sedmnáctiletý voják s pochodovým praporem na frontu.
Bojoval proti ruskému caru Mikulášovi.
"Až porazíme cara, půjdeme domů," řekli tam Galičákovi a jemu se zdálo, že by to mohla být pravda. Válka byla velkou zkušeností. "Zabíjej, nebo budeš zabit!" učila člověka. V březnu roku 1916 po útoku u Brestu Litevského a po dni podobnému ohnivé kouli zůstali z celé čety čtyři. V červnu roku 1916 se krčil po dva dny za bubnové palby v rozstříleném zákopu u Černovic a čtyřiadvacet hodin prchal hořícími vesnicemi ve výbuších šrapnelů a s kozáky v zádech. Hořící vesnice se v noci podobaly slévárenskému sálu, když se nalévá do forem sršící kovový tav. Ve sněhu a mrazu ledna roku 1917 byl v bitvě u Kirlibaby zajat. "Hybaj, chátro!" řekli jim muži s bajonety, ve vysokých beranicích a s ojíněnými vousy, a dohnali je, jako stádo dobytka, do úplavice zajateckého tábora, kde se jedla polévka z hlav slanečků a kde každého jitra z pokálené pryčny odnesli někoho mrtvého. Sem si pro ně přicházeli ukrajinští sedláci, ohmatávajíce jim svaly a prohlížejíce jim zuby jako koním. A pak přišel svatý klid stepi, služba u kulaků, nepřehledné plochy zlatého obilí, černý selský chléb a pocit naplněného břicha, jenž v prvních dnech blažil. František Galičák rychle dospíval v muže.
Na jaře roku 1918 obsadily Ukrajinu německé sbory. František Galičák byl jimi poslán domů, aby se zas oblékl do rakouské uniformy.
Tehdy se pustil do boje proti císaři Karlovi a jeho posledním nadějím.
Zběhl od pluku a dal se k zeleným kádrům. Neboť je-li už v této době nutno spát na syrové zemi, mít hlad jako toulavý pes a volné chvíle věnovat louskání vší, a není-li již možno jinak než bez pomoci chcípat, mordovat, loupit, utíkat a schovávat pod mez hlavu, proč to všechno nedělat na vlastní pěst? Lesy jsou hluboké a loupežnická svoboda slavná. Zelené kádry jsou roztroušeny po lesích moravského pomezí a až hluboko do Karpat, hloučky i jednotlivci, ale mezi sebou v trvalém spojení, stále na číhané a prst vždy připraven stisknout kohoutek pušky proti četníkovi nebo vojenské patrole. Pronásledování a záchvaty lásky je rozptylují, hlad sráží dohromady. V tom se podobají smečce vlků.
Jednoho jitra byl Galičákovu zelenému kádru hlášen vlak, vezoucí na frontu potraviny. Vytrhali kolejnice, vykopali zákopy, a když se hučící vlak přiblížil, vytrhali kolejnice také za ním. Leželi tu v řetězu a s namířenými puškami, odhodláni dobít železné zvíře, zbavené pohybu vpřed i vzad. Zabij, nebo budeš zabit! Několik výstřelů do kovu lokomotivy; prozatím více na výstrahu než v boji. Jak to dopadne? Chrčela srdce. Ale ochranná posádka vlaku zamávala v oknech šátky, vyskákala z vagonů a přidala se i s puškami a kulometem k zelenému kádru. Hurá! To byly dni hostin, pitek a slávy. Co se nehodilo k zakopání, rozdali obyvatelstvu. Přišel-li hlad, navštěvovali mlýny a statky, více vydírajíce než loupíce. Četníci neradi opouštěli silnice a vesnické hospody, krajem procházely vojenské patroly, nemajíce toužebnějšího přání než se zelenými kádry se nesetkati, tratě byly hlídány marně a vojákům jedoucím na frontu byly dávány do rukou zbraně až za územím zelených kádrů. Zelené kádry denně rostly. Dlouho-li může takováhle válka ještě trvat?
Tentokráte to František Galičák proti císaři Karlovi vyhrál. Vrátil se do Michálkovic. Ke knejpu a šicímu stroji. Oženil se. Prožíval zase měsíce klidu, tentokrát vítězova, jenž se však sotva v čem lišil od klidu poraženého.
A pak se tedy František Galičák bil s Janem Grochotem. A Jan Grochot nebyl nepřítelem méně nebezpečným než těžařský trust a tři císařové, právě proto, že byl zvyklý vyřizovat si své záležitosti sám.
Tehdy již měli oba bratři Galičákové, František i Karel, rodiny a v baráku u tatínka žila jen sestra. A ta za mnoho mohla. Grochot byl mladý, sešlý horník, ani ne pořádný zloděj, jen takový škluda, v létě se potloukal s cikány po michálkovických lesích a měl s jednou cikánkou děcko, v zimě se vracel do vsi, trochu dělal, co vydělal, propil a pak se rval, nůž vždy v hrsti, a báli se ho i četníci. Toho vzala jedné zimy sestra na byt do baráku. Ale nedělalo to dobrotu, bratři se dohodli a Grochota ze stavení vyhnali. Odtud mezi nimi a jím nepřátelství na život a na smrt. Bylo nebezpečné, neboť Grochotova cikánská tlupa tábořila v lese, kudy chodil Karel do práce. Na Františka si jednou Grochot počíhal v příkopě a dal mu plaňkou od plotu do hlavy ránu, že zůstal František v bezvědomí. Sestra se mezitím provdala, vzala si kamaráda obou bratří, Jana, horníka, měli dítě a bydlili u otce. Ale to Grochotovi nepřekáželo, aby se časem znova neobjevoval. Přišel jako do svého, pozdravil zamračeně otce, posadil se, blýskal očima, jako by říkal: "Tak jen pojďte někdo!" nebo, byl-li opilý, někde si lehl a spal. Před Grochotem bylo třeba být stále na stráži, a to bylo nesnesitelné. Když už takových trvalých napětí nebylo možno snésti na vojně, šlo se do toho, vy nebo my, ale v civilu aby se člověk jen bál a užíral se zlostí.
A přece propukla. Stalo se to před Vánoci. Před Vánoci roku 1922. Za prvního večera, kdy se Michálkovice rozmrkávají žlutavou září okének.
Švagr Jan se vracel ze směny, potkal Františka a šli spolu do otcova domku. Tam zastihli Grochota. Byl opilý, klímal na podlaze a vedle něho si hrálo dítě. Tatínek jim od ševcovského stolku povídal, ten že je tu už zase, před chvílí že přišel Karel, Grochot se s ním chtěl hádat, ale Karel, kterému nebylo do rvaní, že odešel. František a Jan opilým zalomcovali. Vyskočil, sáhl do kapsy, ale oni ho sevřeli, protlačili síňkou, vyhodili na dvorek a zastrčili za ním závoru.
František se chvíli zdržel. Jan připravoval něco na půdičce, tatínek měl v ústech floky, po jednom je vytahoval a zatloukal do podrážky; při tom se mnoho nenamluví. František si trochu pohrál s dítětem a šel. Ale když otevřel branku stavení, byl přepaden. Ve tmě se cosi zablesklo, co pokládal za dýku, ale byla to zbraň nebezpečnější, ševcovský knejp, který prve Grochot ukradl tatínkovi na Karla. František první útok odrazil, vykřikl o pomoc, dal se v běh do večera. Grochot za ním. Jan výkřik zaslechl. Vyskočil, chopil se gracky, hornické sekerky, a vyrazil z baráku. Pak kdesi v polích Grochot Františka v běhu povalil, František dole, Grochot nahoře, zoufalá rvačka o knejp, zpovzdálí sem běží Jan. Pohltila je tma. Jen tři výkřiky tří lidí z ní pronikly. "Jezus Maria, on má dýku!" To byl hlas Františkův. "Zabijme ho!" To volal Jan. "Jezusi Kriste, nezabíjejte!"
Ty tři výkřiky zaslechla ze tmy prosincového večera hornická žena Anna Holešová. Nic více. Tma, ticho. A starý Galičák doma v úzkosti čekal.
Na ševcovském stolku svítila petrolejová lampička se zeleným stínidlem a starý Galičák vyjímal z úst floky a zatloukal je do nové podrážky, bělejší klínem světla, který na ni padal. Věděl, že se venku děje něco zlého, a jeho srdce bylo sevřeno. Kladívko klepalo údery ostře ohraničenými a příliš hlučnými. Přišla dcera, Janova žena, a když jí řekl, co se stalo, chytila se za spánky a utekla. Hodiny míjely. Ach! Na zemi usnula vnučka, svlékl ji a uložil do postele. Nemaje odvahu zhasit světlo, usedl zase na třínožku, probíral se v hromadě bot na zemi a odtrhával jim prošlapané podrážky.
Jan se vrátil až pozdě v noci. Bílý a s podlitýma očima. Otevřel dveře, zavřel je za sebou a stál tu jako zjevení.
"Tatínku, už je zabit... Kde je moje žena a Miládka?"
Miládka spala. Klekl si k ní a plakal.
"Jdi, synáčku, k četníkům!" říkal mu starý.
"Půjdu, tatínku."
Ale nešel. Proklečel u dceřiny postele až do rána, kdy přišli sami.
Pak byl v Ostravě soud, který se dívá na všechno jinak. Na těle mrtvého bylo nalezeno bodných 36 ran do prsou, ramen a tváří, většinou lehkých, a 6 ran sečných, z nichž jedna do zátylí byla naprosto smrtelná a druhá, velkou silou zasazená pod levou lopatku, prorazila hrudník a lopatku i s rukou přímo vytrhla a oddělila od ostatního těla. Obžalovaní mnoho nepověděli: Bylo to v bitce, na podrobnosti se nepamatují, ale nemohli jinak, poněvadž by on byl zabil je. Přivedli starého Galičáka. Pohladil oba hochy smutnýma očima a svědectví se vzdal. Tak byla vyslechnuta jediná svědkyně hornická žena Anna Holešová o třech výkřicích ze tmy, z nichž onen "Zabijme ho!" byl porotou uznán za důkaz vražedného úmyslu. Byl vynesen rozsudek. Svíčky vedle krucifixu svítily a vedle obžalovaných stáli dva justiční vojáci. Soud vzal za prokázáno, že původcem bodných ran, vedených zřejmě zespoda, je František, původcem ran smrtelných Jan, a zdůrazniv v rozsudku obzvláštní surovost činu, odsoudil třiadvacetiletého Jana k trestu smrti provazem, pětadvacetiletého Františka k čtyřletému těžkému žaláři. Rozsudky ostravských soudů jsou tvrdé. František se podíval kosou k zemi, Jan zbledl a sotva znatelně se zakolísal.
Jan je teď na Mírově. Trest smrti mu byl cestou milosti změněn v dvacetiletý žalář. Je tam již čtvrtý rok. O Vánocích psal. Smířil se, věří v čas a dávno odpustil všem i ženě, která již tři roky žije s jiným.
František odpykával trest v Ostravě, v Kartouzích, v Leopoldově a na Pankráci. Nevzpomíná na tu dobu zle a o žádné z trestnic nedovede říci nic špatného. Ví, že vlnovka jeho života se vždy vysoko vzedme k boji, zaburácí, zapění a klesá hluboko dolů, v klid, ticho, v sbírání sil k rozběhu a zapěnění novému. Ví, že to musí být tak a nemůže býti jinak. V Kartouzích je zdravý vzduch a dobrá voda, v Leopoldově dávají dosyta jíst a na Pankráci pracoval ve skladišti, jehož správce ho měl rád. Tam také Františkovi Galičákovi, řádně se chovajícímu prvotrestanci, podmínečně prominuli osm měsíců žaláře.
Vrátil se do Michálkovic, neboť rodina na něho čekala. Ševcoval na otcovo jméno.
A pak se tedy dostal v hospodě do hádky s novým ševcem o cenu podrážek a o živnostenské oprávnění, neboť od těch dob, co se František Galičák rval už jen sám, významnost jeho odpůrců rychle klesala.
A četníkovi, starému nepříteli, neřekl tenkrát na eskortě: "Budete-li mě tam na stanici bít, uvidíte, co udělám," nýbrž řekl mu něco mnohem horšího: "Budete-li mě tam bít, udělám to s vámi jako s Grochotem." A v tom byl shledán zločin veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním a František Galičák odsouzen k tříměsíčnímu těžkému žaláři. Dopykává si jej zde ve Slezské Ostravě. Zbývá mu již jen nemnoho týdnů. Ale domů nepůjde. Zbytek starého trestu mu byl prominut jen podmínečně a zkušební lhůta ještě nevypršela. Františka Galičáka čeká ještě osm měsíců. Osm měsíců je v tahanici s časem dlouhá doba.
Krčí rameny. Hledí kosou do země.
Život je těžký. Nebráníš-li se, zabijí tě jako holoubě; bráníš-li se, utlukou tě jako vlka.
Oči Františka Galičáka bloudí někde nad hlavou. Ale v jeho pohledu není rozcitlivělosti, jen nejistota a přemýšlení.
Počká na něho žena? A udrží starý táta proti mladému konkurentovi ševcovinu?
Neboť jen o ty dvě věci jde. Dopadnou-li dobře, bude moci František Galičák žíti dále. Tak dlouho, dokud neumdlí a nedá se zadusiti, nebo dokud ho při novém nějakém rozběhu neubijí jako vlka, který se rve už jen sám.