Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čtvrtý den

Probudil jsem se opět s bolestí hlavy.
Venku stále ještě prší. Vytrvale již třetí den.
Ale mé okno je i v dešti půvabné. V místnosti tak jednoduché jako je má a s bělí tak bezlesklou smí být na stěně jen jediný obraz. Nemůže být krásnějšího a nemůže býti zářivějšího, než jest mé okno. Žádné okolí mu nemůže odpovídat lépe. Jest správně pověšen a poměr jeho rozměrů je dokonalý. Hledím-li na něj zdola a z náležité vzdálenosti, jak je třeba na obrazy se dívat, neruší žádná skutečnost příliš vtíravá dojem, je vidět jen čáry mraků, jejich běl, šeď a modř, které dojímají. Každého jitra jest novou radostí potěšit se obrazem na stěně.
Ustlal jsem a zametl chuchvalečky dřevěné vlny, které zde od včerejška zůstaly na starých prknech, dřených rýžovým kartáčem. Pak jsem se chystal ke čtvrthodině tělocviku.
Když jsem si přistavil pod mříže stolek a vylézal na něj, mizely mi nahoře v okně mraky, vylétajíce vysoko jako pták střelený do krku; zdola se vynořovaly hromosvody učitelského ústavu, jeho střecha, okna, koruny lipek nade zdí našeho dvora a napravo plocha osení nesmírně zeleného. Vše ostře rozřezáno černými přímkami mříží. A tehdy již nebylo okno zářivým obrazem na stěně, nýbrž hrou dřevěných dětských kostek, z nichž jsme si skládávali hošíčky, podávající Ořechovi na zadních nohách kousek cukru, nebo holčičky s červeným paraplíčkem, projíždějící se na loďce vedle překrásné labutě. Zdálo se mi, že na předposlední hoření kostce, na té, na níž je namalován okraj střechy se zmatkem mračen, pozoruji světlejší místo. Táhlo se ještě přes hranu kostky poslední, kde pozvolna přecházelo v dešťovou šeď. (Jak těžké by bylo správně položit právě tuhle kostku s pouhými mračny, při jejímž obracení by bylo možno zachytit se jen onoho světlejšího cípku!) Domníval jsem se, že by se snad za oním jasnějším místem mohlo skrývat slunce. Ta myšlenka mě velmi zaujala. Představu slunce jsem se svou celou dosud nikdy nespojoval. Slezl jsem ze stolku a přinesl si hodinky. Neboť sluncem a úhlem hodinových ručiček možno určiti světovou stranu i z dětského skládacího obrázku. Byl jsem zklamán. Je to patrně severovýchod. A to by bylo zlé. Znamenalo by to, že se z předposlední hoření kostky slunce do mé cely nedostane nikdy. Leda snad ráno na malou chvilku na růžek stěny nad slamníkem.
Vstával jsem dnes velmi pozdě. Když jsem se myl, zněly na chodbě již kroky ženské procházky.
Má cela jest v řadě předposlední a čtyři kroky za ní, na konci chodby, se tedy musí průvod obrátit. A jak se obrací, zní za mými dveřmi: "Echm, echm!" provokativní kašel a klof! letmo kloubem do plechu. Zřejmě dívky z devítky. A při příštím přiblížení procházky se ve špehýrce objevuje ženské oko. To se směje. Je podivné, jak je možno poznat smích z pouhého oka. Postřehl jsem je o vteřinu pozdě a skočil rychle do kouta. Zlobil jsem se. Dozorce je patrně zaměstnán prohlídkou cel a je tedy možno u mého okénka se zastavit, nechat ostatní prochazečky udělat čtyři kroky až ke konci chodby a čtyři příští zpět, získat jich tak osm a s nimi několik vteřin času. A ovšem odklopovat špehýrku a prohlížet si mě jako divoké zvíře.
"Jak se máš, pusinko?" záludně se za dveřmi směje ženský hlas.
Nebylo dobře možno zlobit se. Což se nedívám sám do cel? A proč vstávám tak pozdě?
"Děkuji, znamenitě," bručím nevlídně z kouta.
"Přijď se na nás podívat!"
"Přijdu."
Šestnáct ženských podpatků si před mými dveřmi odklapalo svých osm kroků, sedmnáctý a osmnáctý podpatek se k nim připojil a všechny se v rytmu vzdalují a tichnou.
Dnes jsem snídal z bílého hrníčku paní Halky a hliníkovou lžičkou. Zbytečný přepych a veskrze neslohový. Ten lesklý hrníček se zlatou proužkou pod okrajem mě svou selskou rozšafností rušil, dokud mě pan dozorce neodvedl na procházku a hrníček si neodnesl.
První tvor, kterého jsem dnes potkal, byl krasavec Šohaj.
Sotva pan dozorce odešel z chodby - mříže na schodišti nechal otevřené - přihnal se srnčími skoky a rovnou mi do náručí a na nos. Nechal jsem mu od snídaně dva kousky cukru a těmi byl zkorumpován. Ale v užívání sladkostí života se ještě nevyzná, spolkl je najednou a tlama mu za nimi zaklapla jako ženská kabela. Pak dělal chtivé oči. Drbal jsem ho na hrudníku a na krku a mazlil se s ním mnoha lichotkami, jimž kupodivu dobře rozumí. "Štěně blbé" se mu z nich obzvláště líbí, zní patrně jeho psímu sluchu nejněžněji. Ale dole se přísně ozval vysoký lyrický soprán paní Halky: "Šohaj!!" a ještě vyšší: "Jdeš sem!!" Zahlaholilo to celou věznicí. Šohaj přitiskl křečovitě pahýl svého prutu mezi stehna a plížil se schodištěm dolů.
Šel jsem se podívat do sousední cely na zpěváka z předvčerejšího večera, na kterého jsem včera zapomněl. Ale nenašel jsem ho. V cele je zavřeno pět mužů, zřejmě dělníků. Předvčerejším zpěvákem by snad mohl být zde ten mladý horník, jenž chodí od okna ke dveřím a dívá se do mého oka s opovržlivou lhostejností. Horníci mají bledé tváře a černé ruce.
Pak jsem zdvořile opětoval návštěvu dívkám. Poznaly mé oko brzy a nakupily se ke dveřím. Dívka v modrém hedvábí dnes byla velmi svěží a ukazovala v smíchu hezké zuby.
"Děkujeme ti za cigarety, miloušku."
"Rádo se stalo."
Projevily vděčnost a rozvíjely zištný plán na udržení dalších styků, říkajíce mi hrdličko. Dokud nevěděly, jak vypadám, měla na to jejich obrazotvornost právo, ale teď mi to trochu vonělo barem.
"Poslyšte, děvčata," řekl jsem jim z jakéhosi vzdorovitého vědomí povinnosti a naprosto už ne v naději na úspěch, "proč trpíte, aby vás vyváděli na procházku jen na deset minut a jen na chodbu? Přece víte, že máte právo na hodinu a na dvoře!"
Odpověděly mi pohotově, že se na procházku vytento a že si to pro těch pár dní nebudou kazit. Nedalo se ani nic jiného očekávat.
"A jak se vůbec máte?" chtěl jsem ukončit rozhovor.
"To víš, miloušku," řekla ta s plavými vlasy sentimentálně a hned bez přechodu: "My se ti ukážeme, chceš?" A chichot.
"Nechci, děkuji vám, já už jsem to viděl," odpověděl jsem vzhledem k situaci příliš důstojně.
Smály se.
Vlastně to bylo krásné, že mi chtěly dát jediné, co mají, a vlastně to bylo hrubé, že jsem to vděčně nepřijal.
Pak jsem se šel podívat na kluky. Ten zlý, umouraný kocour v rozsápané čepici chodil od předvčerejška ještě stále s rukama na zádech od okna ke dveřím a hodný hošíček z čítanky ještě seděl u stolu a prohlížel si vzorně vycíděné boty. Poznali brzy, že oko, které na ně hledí, není dozorcovo. Kocour se usmíval trochu nejistě, ale přec, a také plavý hošíček se obrátil a nemohl se rozhodnout, má-li se pokusit o úsměv nebo ne.
"Hej hoši!" volám do okénka.
"Co?" ptá se špinavý kocour. "Mluvče radši tu do te špary, do okenka bystě mušel moc křičeč!" poučuje mě.
Poslechl jsem ho. Rada byla dobrá, dveřní skulinou je slyšet dokonce i šepot. Dal jsem se s chlapci do řeči. Dověděl jsem se, že byl umouněnec odsouzen na osm dní, ten druhý na šestnáct.
"Co jsi ukradl?"
"Mošons."
"Co?"
"Mošons."
"Co-o?"
Ptal jsem se ještě dvakrát, ale ať jsem namáhal ucho, jak chtěl, jiného jsem neslyšel. A když jsem se ptal po třetí, dostal konečně kluk na mou tupost zlost a houkl na mne docela nectně: "No, tuš Messing!"
"Aha...! A ten malý?"
"Plech."
Pravda! Jsme v kovovém kraji. Kov je všude. Klokotá v martinských a wellmannských pecích, buší v železárnách, drtí podlahy skladišť a vagonů, válí se na struskových haldách a smetištích, leží na dně Ostravice, je v mozolech a nervech lidí. Jak by bylo možno, aby nebyl také v kriminálech? Tetovaný chodbař zde byl pro železo, malý pro měď, kocour pro mosaz, plavovlásek pro zinkovaný plech.
"Nemáte hlad, hoši?" ptám se jich.
"To viče, že mame, a jaký!"
"Mám vám poslat chleba?"
"Pošlijče a cigaretlu němače?"
"Mám."
Bylo to spojeno s obtížemi, ale zkusili jsme to. Oba kluci táhli zvnitřku vší silou za spodní roh dveří, já se o něj zvenčí opíral kolenem a tlačil loktem. Získali jsme tak konečně v růžku u prahu mezeru, kterou bylo možno prostrčit cigaretu.
"A štrahelcu nam tež dejče!" komandoval mě kocour.
"Copak si neumíš zapálit bez sirky?" řekl jsem mu zvysoka, vypínaje se znalostmi čtyřiadvacet hodin starými.
"Ja, něumim!" odpověděl uraženě. "Ale kekermajster mi našel ve stružaku knofel a zebral mi ho, ta sviňa krucifixska." Ale ta sviňa krucifikska nebyla naprosto míněna jako urážka, jen jako nevyhnutelný přívlastek.
Týmž pochodem a se stejnou námahou byla tedy do cely vpravena zápalka a kousek třecí plochy, odlomený z krabičky. Pak jsem se s hochy ještě chvíli bavil skulinou dveří a věru nevím, byl-li to nějaký letmý stínek nebo vědomí činu protizákonného, jež mě přiměly náhle se obrátit.
O jé!
Čtyři kroky ode mne stál pan dozorce.
O jé!
Výraz jeho tváře byl krvavě vážný. A to ještě neviděl nejhorší.
"Tohle nejde. Ne, ne, tohle naprosto není možné."
Dal jsem se do smíchu. A můj smích ho přivedl na kraj zoufalství.
"Jestli já se za ty dva měsíce nedostanu do disciplinárního vyšetřování?! Ale ať mi někdo řekne, jak to mám dělat! V kanceláři mám být, u soudu mám být, na četnickou stanici mám jít, v magacíně mám být, vás mám hlídat!"
Teď jsem již pochopil, proč pan dozorce nechal mříže na schodech otevřeny. A viděl jsem, že jsem ho včera večer nepodezříval marně, předpokládaje, že je nezamkl jen proto, aby někde dole mohl číhati, nepokusím-li se o útěk. Jaká zpozdilost! A už jsem také porozuměl, proč pan dozorce chodí doma v bačkorách.
"Tohle já tak nechat nemohu. Tohle já musím hlásit panu vrchnímu radovi."
Chvíli jsme na sebe hleděli. On zamračeně a nepřátelsky, já ve snaze zakrýti starou sympatii k tomuto muži.
Řekl jsem mu vážně: "Mluvili jsme již o tom, že mě váš pan vrchní rada pramálo zajímá. Zajímáte mě jen vy."
A pronesl jsem k němu agitační řeč: Mám hluboké pochopení pro postavení vykořisťovaného státního zaměstnance se sedmi pracovními dny v týdnu a s denní služební dobou čtyřiadvacetihodinovou. Je to vlastně smutné, že se náš vztah zde vytváří nepřátelsky, ale není to jen naší vinou. V umění vyvolávati taková nepřátelství, zcela zbytečná, je síla vládnoucí třídy, která nás tak ovládá oba.
Poslouchal mě jako někdo, kdo nemá zdání o veřejném životě a ještě nikdy neslyšel agitační řeč. A jako někdo, kdo se z čista jasna octl před něčím úplně neznámým. Bylo mi ho pro jeho bez­radnost dokonce i trochu líto. Zamračenost na jeho tváři roztála a hleděl na mě užasle.
Řekl jsem mu: "Do disciplinárního vyšetřování se kvůli mně nedostanete. Vyhnu se všemu, co by vám mohlo působit jakékoli zbytečné potíže. O útěk se nepokusím, k tomu nejsem dosti dětinský. Ale vězeňský řád přestupovati budu. V mezích rozumného člověka sice, ale kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost. Naše zbraně jsou nerovné, jste proti mně ve výhodě a můžete proti mně použít mnoha disciplinárních trestů. Na temnou komoru se dokonce těším, protože bych ji rád poznal."
Díval se na mne udiveně. Nerozuměl mi. Vůbec mi nerozuměl.
"Co jsem tu, jsme do temné komory nezavřeli ještě nikoho," za­bručel... a odešel.
Vrátil se až za půl hodiny, aby mě mrzutě zavřel do cely.
Má cela je teď čistá a svou prostotou ne nehezká. Přes ohavný slamník mám i přes den prostěradlo a pan dozorce mi toto přestupování vězeňského řádu mlčky trpí. A ráno, když jsem na procházce, nechávám dveře cely dokořán, což je zcela podle instrukcí, ale otvírám také protější okno na chodbě, a průvan, který mi tam víří bahenní tišinu a vyhání ji oknem, mi nalévá do cely čistého vzduchu. To v mezích předpisů není, ale také se mi to trpí.
Toho dne jsem se skulinou dveří ještě dlouho bavil s Galičákem, který metl chodbu. Na procházce jsem ho nezastihl.
Dnešní dopoledne bylo veselé. Odpoledne bylo vážné. Rána jsou ve věznicích vůbec veselejší. Je to ráno snad přece jen podvědomá radost z toho, že zase již uplynul den, a odpoledne vážná čekáním na večer? Nebo to působí vdechnutí svěžího vzduchu a procházka, která tak vesele rozpuluje dopoledne na dvě hezké polovičky, z nichž druhá končí obědem? Po obědě vězňové z cel již nevyjdou.
A rozbité bylo to odpoledne. Jako špatný fotomontážní obraz. To proto, že mi sem neustále vnikal vnější svět.
Měl jsem první návštěvu.
Přišel dozorce a odvedl mě dolů do své kanceláře, kde čekali chlapci z Dělnického deníku, hosté v této budově ne vzácní, usmívajíce se a podávajíce mi ruce. Přinesli mi knihy, které, než je dostanu, půjdou úřední cestou k cenzuře přednosty soudu, a slíbili mi předplatiti noviny. Na několik pětiminut jsem se s nimi vrátil do života, který je za mřížemi. Je jiný, nekonečně těžší než zde, a já jsem si již po několika prvních větách ujasnil, že zde vlastně již čtvrtý den nespravedlivě a příjemně zahálím. Pan dozorce seděl za psacím stolem a pracoval, muž Sviňka opisoval do tlusté účetní knihy, hale se ve svou trestaneckou šeď a přehazuje si přes hlavu háčky měkkých písmen. Mluvili jsme o hospodářských poměrech na Ostravsku, o straně, o politických pohybech, a přede mnou se rozkládala ona velká strategická mapa, na níž se pohybujeme, se svý­mi význačnými obrysy i mnoha podrobnými nákresy míst, jež leží v blízkosti našeho stanoviště. Muž Sviňka to nedával najevo, ale zdálo se, že nás poslouchá pozorně.
Za našeho rozhovoru přišli do kanceláře nastoupit trest tři mladí horníci z Lazů. To se tu z dešťových mraků mihlo kousek Ostravy.
Na podzim je časně potkal za pasekou hajný a soud jim neuvěřil, že byli na ranní procházce a zajíc, kterého nesli, že už byl mrtev, když ho našli. Všichni tři jsou organizovaní dělníci a loni se zúčastnili hornické stávky. Jednomu z nich byly četnickými bodly probodnuty paže a plíce. To tehdy loňského 4. dubna, když zástupy, hnané řetězy četníků a sevřené ze všech stran, se na náspu orlovské trati postavily na odpor; tenkrát, když v černém prachu zůstali dva mrtví a zabloudilou četnickou kulí byl v blízkém domku v matčině náručí zastřelen tříměsíční kojenec. Od dob stávky, přes rok již, jsou všichni tři mladí horníci bez zaměstnání. Na Ostravsku není práce ani pro dělníky neproskribované. Vítkovickým železárnám se nedostává objednávek; z osmi vysokých pecí jsou tři vyhaslé; ve 44 jámách revíru se těžba uhlí omezuje. A dělníci po marném obcházení závodů - "Noví dělníci se nepřijímají" stojí na ceduli již na vratech - a po marném schůzování se dávají do zaměstnavatelských organizací, doufajíce tak nalézti u ředitelstva přízeň a práci. Ale v sobotu, když na ně u důlních a hutních kanceláří čekají ženy, aby jim odebraly mzdu, dříve než zasednou do hospod, a oni jim ji na dlani ukazují, ženy se zlýma očima na ně křičí: "A pro tohle ses dal do fašistov?" Ale tihle tři lazečtí vydrží. Přečkají všechny krize, zmatky, pochybnosti, boje a perzekuce, tito tři chlapi s širokými rameny a býčími čely, tři příští pánové Ostravy, kteří dnes kradou zajíce, nastupují trest se samozřejmostí, která nestojí za slovo, a při prohlídce kapes se tváří, jako by jim tam v neděli dopoledne strkala sestra čistý kapesník.
Byli odvedeni.
Rozloučili jsme se s nimi pozdravem, který opětovali hledíce na nás tvrdýma a jasnýma očima.
Dozorce jim ve skladišti vydával trestanecké věci a přišla ho k naší kontrole na chvíli zastoupit plavovlasá paní Halka. Postavila se do okna před květináče s fuksiemi a nahé ruce založila; náš politický rozhovor ji zřejmě zajímal. Muž Sviňka od účetní knihy nepozvedl oči. Za chvíli sem vklouzl sedmiletý Jenda a postavil se do okna k matce. Má vlasy žluté jako sláma a převelké oči, černé jako uhel. Vlasy, na které mu padá slunce, jsou podivně měkké, oči, jimiž si nás ostře prohlíží, nedětsky tvrdé.
Vrátil se dozorce a prohlásil návštěvu za ukončenou. Ale než jsme se rozešli, strčili mi chlapci za jeho zády do kapsy dárky. Viděl to jen muž Sviňka, který na nás při tom zamrkal jedním okem, druhé mhouře. Octl jsem se zase rázem z širokého života ve věznici. Kocour a Frydolínek dostanou zítra čokoládu.
Zapadly za mnou zase pobité dveře cely. Chodil jsem od dveří k oknu a zpět, přemýšleje o rozhovoru s přáteli. Odpoledne ubíhalo.
V podvečer jsem šel na dostaveníčko k učitelskému ústavu.
Přišla.
Objevila se v rámu okna mladá, svěží a barevná.
Konečně! volal jsem na ni posunkem skrze mříže. A: Kde jste byla včera? Jak jste mohla nepřijít? Vždyť jsem žárlil!
Nevím, rozuměla-li mi, ale smála se.
Cídila okna. Vesele jsme se na sebe smáli. Marně se snažila zachovati alespoň minutu vážnost a propukala znova a znova v smích. Než zavřela poslední okno, vyklonila se z něho do ulice a pohleděla napravo, nalevo, zřejmě, nejde-li tudy někdo. Pak na mne zavolala: "Já vám večer zazpívám, ano?"
Nadšeně jsem kývl, poslal jí hubičku a hodil jí v hrsti své srdce. Přijala to vážněji, než to bylo míněno. A trochu jsem se polekal, když se nezasmála, nýbrž začervenala a sklopila oči.
Jmenuje se Pavla. Je to dcera školníkova. Její maminka má devět dcer.
Když mi dnes pan dozorce přinesl večeři, zeptal se mne: "Jednu obálku a jednu známku jsem vám včera dal, pane spisovateli, že ano?"
Jaký to zábavný titul! Ale otázka byla neméně žertovná. Pan dozorce je nenapravitelný. Včera mi dal dvě obálky a dvě známky a teď přišel zkoumat, zda bych snad nebyl přístupen pokušení jedno psaní poslati tajně.
"Ba ne, dvě, pane dozorce."
"Dvě?" divil se.
Ale pro ranní spiknutí se na mne již nehněval. Dokázal mi to tím, že mi přinesl předvčerejší číslo národnědemokratického Ostravského deníku, jehož je odběratelem.
"Přečtěte si to, píšou tam o vás. A moc krásně, nějak si vás považují."
Když odešel, přečetl jsem si to. Pod tučným terciovým titulkem "Komunista spisovatel Olbracht v ostravské věznici" tam stálo toto: "Komunistický poslanec a spisovatel Ivan Olbracht nastoupil včera ve Slezské Ostravě trest dvouměsíčního žaláře, zostřeného osmi posty, k němuž byl odsouzen pro štvavou řeč, kterou pronesl v Karvinné v roce 1924 při desátém výročí světové války. Slezskoostravská věznice má slávu, že má čest hostit tak vzácného vězně, ostravští komunisté radost, že mohou zas křičet o 'perzekuci', a Ivan Olbracht 'mučednickou gloriolu', která mu aspoň trochu napraví pošramocenou pozici v komunistické straně."
Zprávy o mém poslanectví a pošramocené pozici zřejmě velmi nespolehlivé, ale článek Ostravského deníku mě zajímal přec. Už proto, že v opak k teorii své strany musil uznati marnost všech těch nedokrevných perzekučních pokusů a že projevil smysl pro humor mých dvou měsíců. Ale ještě pro něco jiného: Čtvrtý den zde již chodím po cele, přemýšlím o všem možném a vymýšlím si ledacos, ale posud mě nenapadlo vzpomenout si na bezprostřední příčinu, pro kterou tu vlastně jsem. A kdybych byl o ní přemýšlel, byly by se mi jistě před očima objevily nějaké deputace bankovních a průmyslnických svazů, domáhající se bezodkladných energických opatření proti stále se šířící podvratné propagandě; nějaké ministerské rady; kancelář pana ministra zahraničí s jejími notami; nějaké schůze frakcí v klubovních místnostech poslanecké sněmovny - ale nikdy ne Karviná.
Ten obraz mi připomněl teprve Ostravský deník: Jakýsi kout hornického městečka s kamennou zdí zahrady v zádech. Před zdí malý stolek. Lesík rudých praporů kolem něho. Na stolku stojím já. V půlkruhu sražený zástup hornických mužů a žen. Mluvím. "Nová válka?" Pod mýma nohama arch kancelářského papíru, na nějž si dělá poznámky trochu znervóznělý pan komisař v uniformě. "Ne: Už nikdy válka...! Nýbrž: Válku válce!" Čela zástupu jsou temná a jeho oči jsou zlobně upjaty na mne. Chvílemi zahlučí zástup souhlasem. Chvílemi zazní výkřik. Je žhavý červencový den jako tenkrát, když táhly první oddíly na frontu. Na stromech leží prach a látka praporů visí nehnutě.
Pak v Praze cesta k vyšetřujícímu soudci. Pobuřování vojáků. § 15, odstavec 3 zákona na ochranu republiky. Protokol neobvykle stručný: "Inkriminovaných vět jsem použil." Ach nikoli, nepoužil jsem jich, nemluvil jsem tak nejapně, jak to pan komisař do protokolu napsal, ale jaký by to mělo smysl říkat pravdu, když pan státní zástupce stejně před soudem výpovědí páně komisařovou a tří konfidentů, kteří na táboře byli, nezvratně dokáže, že jsem to řekl tak, jak je to napsáno? Do Ostravy k přelíčení jsem nejel a o rozsudku jsem se dověděl z novin. Ale to vše se mi zdá být již velmi dávno, od těch dob se stalo mnoho nových věcí a polozapomenuté mi znovu připomněl Ostravský deník.
Můj dobrý pan dozorce, trubač šikovatel čtyřiapadesátého hanáckého pluku, je zvyklý na vážnost života a nemá smysl pro humor. Tím méně pro ironii. A v žurnalistických metodách se ovšem nevyzná. A tak vzal toho "vzácného vězně" a tu "slávu slezskoostravské věznice" doslova, a poněvadž mu asi také imponoval tučný terciový titul, říká mi od těch dob pane spisovateli! A možná, že za včerejší generální úklid své cely mám co děkovati jedině fašistické ironii.
Za soumraku jsem čekal na splnění slibu malé Pavly. Ale nezazpívala mi. Zapomněla? Nemohla? Prší.
Před učitelským ústavem rozžali svítilnu.
Bude pršet do soudného dne?
Když mi dnes před spaním pan dozorce na chvíli otevřel dveře a odešel dolů, mřížová vrata na schodišti za sebou zamkl. Otevřená vykonala již svůj úkol: včera večer jsem neprchl a dnes ráno se jimi mohl přiblížit bez zachrastění zámku.
Vězňové již spí. V žalářích se chodí spát záhy, neboť nepočítá-li se již na dny, nýbrž na hodiny, je možno ráno přeškrtnout deset čárek. Na stropě dlouhé chodby svítí červenavým světlem jen jedna žárovka a chodba vypadá ponuře. Zvěřinec v noci. Do koutů nelze dohlédnouti, ale je jisté, že v některém z nich na bubnu sedí a hlídaje klímá krotitel ve vysokých botách a s navoskovaným knírem, že mu na rtu visí vyhaslá cigareta a v klíně má karabáč. Živočišný pach je v noci ostrý. Hledíte-li kukátkem do cel, vidíte jen obdélník zamřížovaného okna s popelavým pozadím oblohy; vše ostatní je černým nečistým brlohem.
Dole mě nějak zvětřil Šohaj a přiběhl nahoru.
Na chodbu nemohl, ale prostrčil hlavu mřížemi, vrtěl pahýlem prutu a kroutil krkem. Pomazlili jsme se spolu. Ale když jsem ho na dobrou noc popleskal po hlavě, řekl mu: "No, jdi si!" a vzdálil se na tři kroky, dal se do ňafání. A když jsem byl od něho pět kroků, do kňučení. Vrátil jsem se k němu tedy. "Jdi dolů, Šohajku... no, jdi hezky!" Ale když jsem odešel na dvacet kroků, dal se do vytí. Třikrát jsem se k němu vrátil. Prosím, domlouvám, rozkazuji, hrozím, říkám mu: "Šohaji, štěně blbé, vždyť ty budeš bit!" všechno je marné. Čumičku má protaženu mříží a žlutýma očima hledí, že by se kámen ustrnul. Ale já jsem se neustrnul, poněvadž do rána u něho zůstati nemohu. Odcházím do cely a odtud slyším, jak Šohaj vyje. Nic není úpěnlivějšího než psí vytí. Ale pojednou zoufalé vyšviknutí. A zoufalé skvěčení dolů schody uj, uj, uj, uj, uj! To bije paní Halka. Ano, Šohaji kamaráde, tohle již také znám. Má láska nepřináší štěstí, napsal jsem o tom dokonce jednou román.
Za několik minut potom zaklapl za mým čtvrtým dnem zámek.
Zapálil jsem si cigaretu a pochodil ještě chvíli tmou, těše se rudým ohníkem a bílým kouřem. Pak jsem ulehl, odhodlán usnout co nejdříve.
Ale můj pestrý čtvrtý den nebyl ještě ukončen. Náhle jsem zaslechl hudbu. Piano a housle.
Vztyčil jsem se na loži.
Co je tohle...? Není to smyslná úzkost Chopinova nokturna...? Poslouchám.
Nikoli, je to Chopinovo Dešťové preludium.
To hraje Pavla se svou sestrou. V přízemí učitelského ústavu; u otevřeného okna. Harmonie houslí a piana tiše plyne do noci, měkce splynulá v třiceti krocích tmy, která leží mezi námi. Vzdálenost ke mně donáší ne už tóny, ale jen žádost, strach a touhu. Děkuji vám, malá Pavlo.
Hudba ustala. Krůpěje lyrického deště Chopinova byly vystřídány krůpějemi skutečnými. Čekám. Usedám na loži.
Teď zazněl zpěv. Piano, housle a zpěv. To zpívá Pavla. Barkarolu z "Hoffmannových povídek". Usmívám se. Jaké je tohle příliš medové šumivé víno?! A vůně žlutého melounu?! Jaké je tohle usínání na poduškách z růžového hedvábí?! A co to zpíváte, šestnáctiletá Pavlo, do vlahého deště květnového večera? Ale děkuji vám. A odpusťte mi. Zapomněl jsem dnes odpoledne, že jste holčička s modrýma očima a krásným smíchem. Zapomněl jsem na vašich šestnáct let. Nevěděl jsem, že po dlouhých dnech nad prachem chodeb, lavic a oken večer hledíváte k obloze, sníte a hrajete Chopinova preludia a Offenbachovo milostné ukolébávání. Již nikdy k vám nebudu lehkomyslný. Již nikdy vám nebudu házeti hubičky a srdce v hrsti.
Zazpívala ještě Schumannovu píseň k Heinoyým slovům: "Aus meinen Tränen spriessen viel blühende Blumen hervor." A zahrála Chopinovo nokturno.
A ticho.
Dobrou noc, malá Pavlo.
Dlouho jsem dnes neusnul. Myslil jsem na malou holčičku, usínající v pokojíku školníkova bytu mezi sestrami, stulenou pod prošívanou přikrývku.
Ale poslední má myšlenka té noci byla nehezky zlomyslná a tohoto lyrického večera nedůstojná: Jakže? Večerní koncerty v svém těžkém žaláři budu také mít?