Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rozhovor na okenním prkně

Byl zde jen několik dní, než ho odvedli ke krajskému soudu, a viděl jsem ho jednou v životě a jen na hodinu. Dozorce byl odzdola zavolán právě ve chvíli, když ho vyvedl na chodbu, řekl mu tedy: "Počkejte chvilku!" a v rychlosti mi ještě otevřel celu, abych mohl na procházku. Ta chvilka se pak protáhla na hodinu.
Vězeň stál u okna, měl veselý obličej a hleděl na mne zpříma. Pozdravili jsme se.
"Co dělá hornická stávka v Anglii?" zeptal se mne dávaje najevo, že ví, kdo jsem.
Začal jsem mu vyprávět, co jsem věděl o britské stávce, a on kýval hlavou. Ale dopovědět mě nenechal.
"Dojde u nás k oktroji?"
Začal jsem o oktroji a on kratičce přikyvoval, že už to všechno ví.
"To chtějí provést jako Piłsudski v Polsku?!"
Než jsem mohl odpovědět, zeptal se: "A co dělá Amundsen?"
Otázky nevyčkávající odpovědi se střídaly příliš rychle, aby nebylo zřejmo, že se chce jen chlubit a ukazovat, že něco ví. Vězňové se chlubívají rádi. Mají palčivou potřebu přesvědčovat každého nového člověka o tom, že nejsou tím, čím se zde jeví v trestanecké pytlovině a se strništěm neholených vousů na tvářích, nýbrž že něčemu rozumějí a tam venku něco znamenají, že mají kolo a kouří egyptky, a když o ničem jiném, alespoň o tom, že nejsou zvyklí jíst k obědu tuhle psí šlichtu z bobů; ať už je to pravda nebo ne.
"Ty jsi básník, že?"
"Ne; ale píšu."
"Také jsem čítával básně. Některé umím. Tahle je hezká." A se samolibým úsměvem recitoval:

Má čistá milá,
třpytivá hvězdo nad jezerem,
noc je dnes těžká dokola kolem
jak mlýnský kámen na hrdle holém
a já se propad sem
až na dno ulice, kde v červených lucernách plane
podmořský maják pro lodě ztroskotané:
vinárna Finale.

Verše Jiřího Wolkra! Byly předneseny příliš pateticky, úmysl chvástat se byl zřejmý. Ale byl jsem překvapen přece. Pohleděl jsem mu do očí, které se na mne dívaly zpříma a trochu nedočkavě, a zeptal jsem se ho: "Jak ty ses sem dostal?"
Můj údiv mu způsobil radost. Nepřál si ani nic jiného.
"Čéče, já sem starej hmaták," řekl slangem a tónem, které měly kontrastem zvýšiti překvapení z Wolkrových veršů.
"No, tuze starý hmaták být nemůžeš. Čím jsi?"
"Zlodějem," smál se.
"No tak čím jsi byl tedy dříve?!"
"Pekařem. Ale nejsem zdejší. Jsem Pražák."
Dozorce nepřicházel, patrně ho někam odvolali. Usedli jsme tedy na okenní prkno, hleděli si zblízka do tváří, což znesnadňuje klamání příliš nestoudné, a naše nohy, dotýkající se koleny, vytvořily na prkně tupý úhel.
Tam mi pověděl svůj příběh.
Můj druh byl mužem mnoha tónin a povaha poněkud herecká. Veselost, kterou mi prve ukázal, byla jen chvilková a povrchní a přímý pohled spíše mírnou provokací než upřímností. Když se rozhovořil programově, bylo v tom mnoho fanfaronství, mluvil-li o svém zlodějském řemesle, znělo to odborným nadšením, chvílemi z jeho řeči šlehl ohýnek hazardérské náruživosti, a nakonec se stal dokonce ironickým. Ale když vyprávěl o svém chlapectví, znělo to téměř hobojově měkce a jeho slova měla hebký poprašek melancholie a to snad byl nejspodnější a nejpravdivější tón jeho nitra.
Je to příběh živnostenské pekařské dílny.
Když se po válce zase začaly péci housky, byl v polovině učení. Odborný výraz pro pekařského učně je kluk. Kluci spí na palatě, to jest na dvou prknech u stropu, na která, až budou hoši v půl čtvrté vzbuzeni a zívajíce si trochu protřou oči, budou nakladeny housky, aby kynuly. Ostatní chasa přichází ke čtvrté. Ale tenčíř je tu již v jednu, udělá omládky a zapálí pec; krátce po něm přichází helfíř. "Chrstni do pece trochu vody, ať nám to kyne!" řekne mu tenčíř a ke stropu se valí oblaka páry, ve které se kluci na palatě vaří. Ale i jinak je v pekárně takové rozleželé, voňavé teplo a z toho jsou kluci celí zmámení a také chlípní jsou, a poněvadž mají dlouhé zástěry, pomáhají si i v dílně při práci. Uchystají prkna, připraví k peci plechy a ručníky, na které se odsazují housky, řežou na mašině těsto a pomáhají u pece předpeckému a helfířovi. V pekárně leží na všem jemný moučný poprašek, i na hrušce červenavě svítící žárovky u stropu i na očních víčkách a brvách. Klukům se chce strašně spát. Nejraději by pustili vše, co mají v ruce, opřeli se o kout, svezli se malátně do dřepu, zavřeli oči a spali. Ale v pět hodin křičí z krámu mistr: "Francku, máš odpočítáno!" To jest housky do košů. Nejstarší učeň vezme na záda nůši, do ruky koš a jde po hokynářích roznést zboží. Ulicemi ještě spícími a prvním studeným světlem se motají postavy se zamoučenými vlasy, s modrými zástěrami a s opuchlými očními víčky. Potkávají noční hýřily a elektrikáře, spěchající ke svým remízám.
"Když jsem po prvé roznášel já," vypravoval můj druh, "a v krámě pak počítal mistrovi peníze, viděl jsem, že mi za deset housek chybí. Hrozně jsem se polekal a stál jsem před pultem jako odsouzenec. Mistr na mne zakoulel očima, napřáhl ruku a řekl, stane-li se to ještě jednou, že mě zpráská a vyhodí. Druhého dne jsem si dával pozor. Housky jsem si v pekárně ještě jednou přepočítal a v krámech jsem se zuřivě díval na prsty hokynářům, jak oběma rukama házejí housky z mého koše do svých a nahlas počítají: 'Čtyři, osm, dvanáct, šestnáct...' Ale bylo to marné, chybělo mi zase za šest housek. Mistr mi napohlavkoval. Plakal jsem. Slzy mi tekly po tvářích ještě v dílně. 'Co brečíš?' ptal se mne předpecký. Pověděl jsem mu to a utíral si při tom pěstmi oči. 'A to nevíš, co je to mošna, ty chytrej?' Nevěděl jsem, co je to mošna, a on mi to pověděl. 'Hokynář ti nedovolí, abys mu počítal housky sám, a aby ses ho dohlídal, to se ho nedohlídáš, jak hází, chytí do jedné ruky místo dvou housek tři a už to je. Ty ho nehlídej, ani si ho nevšímej a okoukni se raději po krámě, kde bys mu mohl co vzít!' Bál jsem se, ale měl jsem dvojí strach, z mistra i z tohohle, ale ten z mistra byl větší. Třetího dne jsem mu v krámě po roznášce řekl, a trochu jsem se při tom zajíkal: 'Pane mistr, zase mi chybí za deset housek, ale mám tu tři krémy.' 'Tak je - prej - dej sem!'"
Tady asi končí dětství pekařského učně a život podle mravoučných čítankových článků: "Modli se a pracuj!" a zde také můj druh zlomil svůj trochu zasněný tón smíchem zkušeného člověka: "Naučil jsem se tomu moc brzy. Člověče, pak jsem ti měl tkaniček do bot, kartáčků, mýdel, krémů, čokolády, šňůr na prádlo, kolíčků, šmolky a boraxu, že jsem si mohl zařídit hokynářství sám, chodil jsem s tím po domě po služkách, a když něco potřebovaly, přicházely samy, protože na tom také vydělávaly."
Ale zasněný tón se ještě jednou vrátil.
Pekařští učňové nikam nechodívají. Není je vidět ani na kopané, ani u Vltavy, ani mezi trampy, ani v tančírnách a nikde, kde se baví mládež. Přijdou v neděli domů, řeknou: "Dobré odpoledne, tatínku, dobré odpoledne, maminko!" a ohlížejí se po kanapi nebo alespoň po nějakém koutě, kde by si mohli lehnout. Jednou se převalí na bok a už by se nad nimi mohlo střílet až do večera, kdy přijdou maminky a lítostivě je vezmou za ramena: "Františku, snad abys už vstával." A nemají-li v Praze rodin, spí v pekárně na palatě. Ale on chodíval v neděli odpoledne do krčského lesa. Snad proto, že rád čítal dějepisné romány, třebaže po každé nedovedly zabrániti, aby mu kniha z rukou nevypadla, nos se na mechu neohnul a oči se nezavřely. Ale možná také jen proto, že měl peníze a že bylo tak vzácně příjemné sednout si v svátečních šatech navečer pod kaštany zahradní restaurace u nádraží, nechat se považovat za drogistu, nebo dokonce za studenta, poručit si bílou kávu a dát starému sklepníkovi dvacetihaléř spropitného.
V krčském lese poznal Boženku. A to byla taková "třpytivá hvězda nad jezerem". Křehká a s útlýma rukama, které připomínaly květinové stvoly, sedávala s knížkou ve skupině bříz a ty, bílé a zachvívající se v korunách každým závanem, patřily tak zcela k ní. Bývala sama. Snad proto, že nebyla z těch, které se líbívají, že měla malý nosík a byla pihovitá a hubená. Ale on se k ní blížil, jako hoši obcházívají cizí zahrady, které jistě skrývají ještě více kouzla a tajemství než kolik jich lze již tušiti z pohledu štěrbinou v plotě. Vyhledával místa, odkud by se na ni mohl dívat. Ale ona k němu od knížek pozdvihla oči jen málokdy. Když se po mnoha nedělích donutil k odvaze a zeptal se jí: "Co to čtete hezkého, slečno?" bušilo mu srdce. Četla verše a jeho dobrodružné romány odmítla. Velmi se začervenal, poněvadž pochopil, že jest více než on, ale byla k němu milá. Tak se seznámili. Od těch dob čítali básníky spolu, neboť měla ctižádost, aby si je zamiloval také on. Učili se jim zpaměti, mluvili jejich slovy, a tehdy břízy nad nimi, ptáci, obloha a vítr se stávali něčím jiným, než čím bývali dříve. Tenkráte také po prvé viděl, že se její oči podobají jezerům a její pihovité čelo mléčné dráze. Chodívali spolu lesem, pěšinou podle potoka, dojímáni měkkými kroky na lesní půdě, plynoucí vodou a travinami na březích. Drželi se za ruce a docházívali až do kunratického mlýna, kde sedávali na prkenných lavičkách na zahradě a pili mléko. Když ji po prvé políbil, bylo to nad knihou, bylo to na spánek a ona přijala políbení tiše a bez pohledu, zatočila se mu hlava štěstím, přiklekl k ní a líbal ji neobratně a chlapecky na ústa, na krk, na vlasy, na ruce a na oděv, oslněn tisíci hvězdami, vířícími kolem něho, dokud mu oběma svýma hubenýma rukama neodsunula čelo a nezašeptala: "Už ne!" Pak seděla beze slova, zasněné oči upřeny někam do zelených dálek, a on se chvěl štěstím a toužil dotýkati se alespoň její průsvitné ruky, ležící na mechu. Viděl, že se ta průhledná ruka podobá záhonu rozkvetlých růží v mlze, a neodvážil se dotknout se jí.
Mnoho zavinil Boženčin rezavý raglán. Boženka byla prýmkařskou učednicí a její vlasovitý raglán se podobal starému koni s hřívou sedřenou od chomoutu a v srsti s holými pruhy od postraňků. Boženka se za kabát styděla, nosila jej vždy pečlivě složený přes ruku a neoblékala jej nikdy před setměním, i když bylo zima a ona velmi kašlala. Zpozoroval to brzy a bolelo ho to. Netoužil po ničem více, než aby jí mohl koupiti nový. Ale nebyl už tak bohat, jako když býval klukem. V pekařské hierarchii, přejaté až odněkud ze středověkých cechovních řádů, postoupil na "pátého", to jest na nejmladšího tovaryše v dílně, a to byla jen nevýhoda, neboť přišel o mošnu, pozbyl práva na palatu a musil ze mzdy platit za postel a za stravu. Rezavý raglán mu nešel z hlavy. Ve dne se díval do výkladů módních závodů na ženské pláště a v noci se mu zdávalo o hokynářských krámech, nabitých až ke stropu zbožím, které nabíral plnými náručemi.
V létě mu dal mistr na půl druhého dne dovolenou; vdávala se mu v kraji sestra. Jel drahou do venkovského městečka a odtud měl asi pět čtvrtí hodiny pěšky. V městě si kupoval sirky a před malým kupeckým krámem, do kterého po dvou schodech sešel, to vypadalo tak: Železniční násep, vysoký, černý a na svahu s nečistou travou a navátými papíry, pak nově vydlážděná ulice a souběžně s tratí jediná řada jednopatrových domů, jaké stavívají na kraji měst bytová družstva nebo průmyslové závody pro své úřednictvo. A v suterénu jednoho z domů byl onen kupecký krám. Když mu obchodník dával sirky, projel po náspu vlak. Zarámusil tunami svého železa a ohlasem dláždění a dutých domů jaksi až příliš hlučně. A tehdy se stala podivná věc. Jako by ho vítr, způsobený letícím vlakem, na zlomek vteřiny přenesl se zvířenými papíry mezi břízy krčského lesa. S úžasnou jasností se před ním mihl rezavý raglán Boženčin a zároveň večerně ozářený módní závod na Příkopě. Také si všiml, že výkladní okno krámu je v stejné výši s chodníkem - nějaké nohy se tam právě neobyčejně ostře mihly - a že z krámu jdou dveře do bytu. Když po dvou schodech vycházel na ulici, byl jeho pohled soustředěný.
Na svatebním veselí byl neklidný a před půlnocí předstíral, chce-li býti v pravý čas v Praze, že má svrchovaný čas k vlaku. Polními cestami kráčel rychle a do městečka dospěl k jedné hodině. Šel do ulice vedle železničního náspu. Byla mrtvá a pustá, v malých městech v té době nikdo nechodívá. Z dálky na trati sem jakási svítilna házela trochu rozteklého světla. Domy byly temné.
Přecházel pod černým náspem a byl vzrušen. Naproti byl kupecký krám. Čekal asi půl hodiny.
Dočkal se. Blížil se sem nákladní vlak a červené oči jeho lokomotivy svítily do noci. Vlak supěl, hlučel a řinčel teď ještě více než ve dne.
Přeběhl ulici. Postavil se k výkladnímu oknu kupeckého krámku.
Čekal ještě vteřiny.
Když přijela lokomotiva - zazářila na okamžik světlem své strojovny - a vlak rámusil nejvíce, kopl do okna. Tabule se rozsypala. Zazvonění střepů se smísilo s řinkotem kol a kolejnic.
Odskočil a běžel podél náspu zároveň s vlakem, kola mu drnčela těsně nad hlavou a vlak vyhazoval z komína bílý kouř.
Po dvou stech krocích se zastavil. Dýchal uřícením a rozčilením.
Vlak přejel. Čekal. Rozsvítí-li se v domě nebo bude-li slyšet nějaký hluk, uteče. Ale nic se nehýbalo. Ulice byla pustá a tichá.
Čekal ještě asi deset minut.
Pak šel ke krámu, vytahal z výkladu na chodník několik balíčků umělého tuku, cikorky a pytlík kávy, otevřel si okenní kliky a vlezl dovnitř. Proplížil se kolem otevřených bytových dveří a ovanul ho teplý vzduch místností, v kterých se spí. Trochu se polekal červeného petrolejového aparátu, do kterého by byl málem vrazil. Nahmatal pult a zásuvku, kam kupec ukládal peníze. Nebyla ani zamčena a on cpal do kapes papírové peníze, pak opatrně kovové, aby nezvonily, a našel lepenkovou krabici po cukru plnou drobných a tu také vynesl ven na chodník.
Přepočítával svůj lup dva kilometry odtud na trati běžící v polích již ploše a pod malou zelenou svítilnou, signalizující, že je trať volná. Svítilna házela nepatrný zelený pablesk na pražce, kolejnice a štěrk, barvila ruce na zeleno, činila nehty zeleně průsvitnými, dávala stovkám ostrou barvu trávy po dešti a v tomto podivném přísvitu bylo mnoho kouzla jako v magickém kruhu nějakého vlídného čarodějníka.
Napočítal půl třetího tisíce papírových peněz, ke kovovým nehledíc. Bylo mu veselo a lehko a myslil na Boženku. Dal se polními cestami kolmo od trati, vleka papírovou krabici s drobnými, s níž se mu nechtělo rozloučit, třebaže věděl, že ji s sebou světem nosit nemůže. Po několika stech krocích ji zanesl hluboko do dozrávající pšenice a položil opatrně mezi klasy, představuje si s úsměvem překvapení, až ji tam ženci najdou. Dalo se do drobného mžení, ale byla to více rosa než déšť. Kdesi pod mezí vrzaly koroptve. Šel travnatými polními cestami, temné obilní stěny po obou stranách, a brouzdaje se vlhkem, snad půl druhé hodiny, snad dvě, a když uslyšel kokrhání kohouta, věděl, že už nemůže býti daleko hlavní trati, neboť se mohlo ozývat jen z kurníku některého traťového hlídače. Když došel ke kolejím, rozednívalo se již. Šel po nich a na nejbližší stanici si počkal na první vlak ku Praze.
Koupil Božence krásný plášť. Sebe ustrojil. Božence koupil knihy básní.
Když jí v neděli v krčském lese odevzdal své dary, rozšířily se jí oči a položila mu na ramena své křehké ruce. Blížila se svým obličejem k jeho a na její rty se snesl, jako motýl, a tak jemný jako on, tenký úsměv velkého štěstí. Boženčino čelo se podobalo mléčné dráze. Pak si pod sebe do mechu prostřeli rezavý raglán, znehodnocený tímto krásným dnem na kus ošumělé látky, líbali se a byli velmi veselí i velmi smutni. Pně bříz byly neskonale bílé a oblaka vysoko na obloze plynula toho dne jen pro ně.
Lidé se domnívají, že krásti je těžké. Péci housky je mnohem těžší. Člověk se jen nesmí bát.
On se nebál, neboť jeho společnicí byla láska. Když se seznámil s přechovavači a naučil se, jak se hadrem, pomazaným lepem, bez hluku vymačkávají okenní tabulky, loupil v předměstských hokynářstvích, trafikách a holičských oficínách. Střádal peníze. Chtěl Božence zařídit voňavkářský krámek - neboť čeho byla spíše hodna než žíti uprostřed květinových vůní? - a oženit se s ní. Tak žil měsíce trojím životem. Jedním večer s milou ve veřejných parcích, kde jim sadové lavičky, milostné dvojice a stromy odzdola osvětlené připomínaly verše jejich básníků; v úzkých uličkách, v kterých je přitulené k sobě dojímal ostrůvek stínu uprostřed světla pod lucernou, vytvořený jen proto, aby se na něj mohli postavit oni; nebo v temných průjezdech starých domů, kam se uchylovali, aby se mohli obejmout a políbit. Druhým kolem půlnoci na číhané v předměstích u krámků, jejichž rozbité okno přiměje za prvního ranního šera patrolu, aby do nich nahlédla a zjistila, že jsou vyloupeny. A třetím od čtyř hodin v pekařské dílně. Často se divil, jak je možno tak ostře žíti při tak málo spánku.
Jednoho časného jitra přiběhl do pekárny syn jeho bytné se vzkazem od matky, že ho doma hledá policie a prohlíží jeho věci. Měl ještě čas napsati lístek a požádat chlapce, aby jej hodil do schránky.
"Hvězdo nad jezerem! Snad Tě před odjezdem ještě uvidím. V Německu se mi nabízí dobré místo a jedu se tam podívati. Tisíckrát Tě líbám. Na brzkou shledanou."
Věřil, že tato chvíle nepřijde nikdy, ale byl na ni připraven. Za půl hodiny ho z dílny odvedli detektivové.
Na policii ho při výslechu políčkovali, a poněvadž se vzepřel, ne pro sebe, ale háje svatý obraz Boženčin v sobě, zbili ho na čtyřce gumovými obušky. Bylo mu k zoufání. Kvůli ní. Ale nepřiznal se, byl odhodlán nepovoliti stůj co stůj a na všechny otázky odpovídal s beraní vrtohlavostí: "Nevím... nevím... nevím..."
Byl tři měsíce ve vyšetřovací vazbě a jedinou jeho starostí bylo, aby se jeho jméno nedostalo do novin a jen o to znova prosil obhájce. "Snad," řekl mrzutý advokát ex offo, "noviny obyčejně neuveřejňují jména mladistvých zločinců dosud zachovalých." A tato zachovalost a úpěnlivý pohled chlapeckých očí, které se zdály poctivými, také způsobily, že svědkové vypovídali při hlavním přelíčení velmi neurčitě. Byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Opouštěl soudní síň se staženým hrdlem.
Ale Boženka v té době již nežila.
Zemřela na rychlé souchotiny. V středověce přísné budově kláštera Šedivých sester, kam několik dní před smrtí převážejí z pražských nemocnic chudé, u nichž už není naděje. Odtud se už nikdo nikdy do Prahy nevrací. Zemřela ve velké bílé síni s jeptiškami, kříži a věčnými světly, s velkou úzkostí v srdci, proč jí ženich z Německa nepíše a co že se to strašného stalo, a s poslední tenounkou nadějí ve vykašlané hrudi, že snad psaní přijde zítra ráno.
"Jaká to nehezká holčička!" myslil si v pitevním sále medik z třetího semestru nad malou mrtvolou. "Nehezká, chudá a nemocná, co mohla udělat lepšího?"
Byl to konec života? Tak sklesle a plaše běhávají po obvodě Prahy, bez cíle a s jediným neurčitým pocitem hrůzy a úzkosti, jen mladí vrahové po prvním svém zločinu. Den měl zsinalost mrtvoly a strachu odsouzených, kteří půjdou zítra po dláždění dvora trestnice na popravu, večer zapáchal dřívím a kostmi hřbitovních márnic a zemitě studená tma noci připomínala zasypaný hrob. V noci se loudal, náhle se zastavoval a zase se rozbíhal po vltavském břehu, od Kampy, kde straší stoleté stromy a voda přechází v břeh tak mělce, že je třeba jen sesunouti se do proudu, po smíchovská přístaviště, nečistá uhelným prachem, odpadky z trhu a mastnou pěnou, kterou sem naplavila řeka, a až do Zlíchova, do černých uliček s kamennými náspy, jež zapáchají pomyjemi a výkaly bídy a řemeslné žebroty. Nevěda proč a nemaje sil přemýšleti o tom, byl neodolatelně přitahován kovem železničního mostu přes Vltavu. Dvakrát na něj vystoupil, aby podepřel bradu o jeho železo a hleděl do řeky hluboko dole. Je to nejtemnější místo Prahy. Je zde pusto a černo, rozteklá světla města jsou daleko a voda je zde podivně hustá a bez proudu. Je to most sebevrahů. Jeho železná konstrukce, ponurá spleť a křižovatka travers, sloupů, tyčí a oblouků, které, vyplíživše se ze tmy, do tmy se zase schovávají, je podivným magnetem, který z nočních ulic a vraty domů přitahuje z města vše slabé, neduživé, zoufalé, bezradné, aby je pevně přichytil, a uvolniv svou sílu, spouštěl dolů do řeky.
Teď tam stál propuštěný trestanec s bradou podepřenou o kov, který v sebe pojal poslední úzkosti a poslední soustředěné pohledy set sebevrahů, černý oblouk byl nad ním, umrlá řeka dole, a čekal, spustí-li ho most do řeky.
Bylo mu devatenáct let, rostl, a když jím roztřásl první ranní chlad, pocítil vlčí hlad. A to je nejmocnější síla všeho živého. Přemáhá vše ostatní. Zdolala i sílu mostu. Odpoutal se od ní a šel do malé smíchovské kavárničky, kterou otvírají přede dnem, aby nasytili trhovce bílou kávou a dršťkovou polévkou.
Před polednem se vrátil k mistrovi a stál v krámě před pultem jako tenkrát, když mu chybělo za deset housek. Ale mistr ho otcovsky politoval, věře v jeho nevinu. Huboval na soudy, na daně a na živnostenské inspektory.
Řezal zase na stroji těsto, pletl housky, pomáhal při vysazování z pece a potíral pečivo kláskovým víchem, namočeným ve vodě. Ale byl bledý a zamlklý. Boženka byla mrtva. Nemělo už ani smyslu krást. Mělo smysl vše ostatní?
Za několik neděl ho policie zatkla znova. Pro nějakou starou krádež v holičském krámku, na niž již dávno zapomněl. Udal ho přechovavač, u kterého našli voňavky. "Tak jsme tě přece jen dostali, ptáku!" řekli mu na policii. Senát ho odsoudil na dva měsíce. Mrzelo ho to, ale nešťasten nebyl, řekl si: "Nevadí. Tohle je ještě za to staré. Ale teď už dost!"
Když vyšel z Pankráce, našel si nové místo. Ale za několik neděl přišel k mistrovi policejní strážník. "Máte tady toho a toho. Jak se chová?" Mistr více nepotřeboval. V sobotu dal chasníkovi výpověď: "Byl jsem s vámi spokojen, ale nemám práci."
Našel si místo na venkově, ve vsi mimo pražský policejní obvod, kde ho nikdo nemohl znát. Vedlo se mu dobře a zotavoval se. Ale za čtvrt roku, když viděl do krámu vstupovat četníka s přilbou a v plné zbroji, zbledl. "Pracuje u vás ten a ten? Chová se řádně?" zeptal se úředně přísně strážmistr pekaře a večer v hospodě, co nevěděl, sousedům nepověděl. Ráno mluvila o události celá vesnice a mlčení v pekárně bylo posupné a plné štítivého opovržení. Propuštěný trestanec viděl, že se dostal do stroje, pracujícího přesně a dokonale, jehož kola ho už nepustí.
A když se mu to stalo na venkovském městě po třetí, narazil si vztekle čepici do čela a jel do Prahy, aby zde vyhledal lupiče pokladen, s kterým se seznámil v pankrácké trestnici.
A dal se do práce.
V té době se podobal svět vírnému kotouči prachu. Zemře-li člověku v devatenácti letech nevěsta, nosí na srdci černou pásku po celý život. Milenci vyhaslých hvězd nad jezerem končívají ve vinárně Finale. A lidé, pohazovaní a postrkovaní policejním strojem, využívají každé chvíle, kdy jsou strojová kola a chapadla zaměstnána jinak. Mlha přede mnou a mlha za mnou! A mimo ni už nic. A uvnitř ní: čin, hýření. Ostře svítící čin, nesmyslné červené hýření. Čin; hýření; kriminál. Černošský tanec při bubnech a píšťalách, s bérci i boky ozdobenými peřím a s tvářemi pomalovanými barvami, které nedají proniknouti pravé podobě, zuřivé dupání na jediném místě, bití chodidly do písku, jehož víření zahaluje svět, to je účelem. Pak malátná únava, která nechce slyšeti otázky, co dále? a kývnutí na prvního strážníka: Doveďte mě tam, chce se mi spat!
Ano, je to vždy stejné. Čin byl vyvrcholením vzruchu. Po době příprav a nejistoty, podobné minutám před odjezdem zaoceánského parníku prodlouženým v dny, po napětí, kdy byly nervy houslovými strunami, hlasitě odpovídajícími na každý dotek, po hodinách zbystřené pozornosti, vědomé si osudnosti každého pohybu a opominutí, stojí konečně na ulici šeřící se ránem a za jejich zády již stojí dům nebo továrna a v ní kontor, jehož ohnivzdorná pokladna zeje do jitřního ticha branou, vhodnou pro vsunutí ruky a tvarem podobnou otevřené želví tlamě. Byla to čistá práce, na niž mohou být všichni tři, ti dva, kteří pracovali, i ten, jenž hlídal, hrdi. Přes oděv měli navlečeny modré kovodělnické kalhoty a blůzy, které teď zapopelené leží složeny v ručních brašnách vedle kartáčů, gumových rukavic, paklíčů a páčidel, boty si vycídili, na místě nic nezapomněli, vypadají jako montéři jdoucí k prvnímu vlaku a policejní psi mohou v kontoře čichat papriku, až se ukýchají. A každý z nich má v kapse třiadvacet tisíc. Co teď? Kolikrát již viděl takové pražské jitro, snášející se popraškem studeného světla na chodníky, a kolikrát si již položil tuto otázku? Uklidí kufříky ke známému do kolny a jdou ke svým stálým i chvilkovým děvčatům.
Vzbudí jejich bytné, dají jim peníze, aby po otevření krámů nakoupily, a vlezou si k milým do postele. Tam s nimi leží celý den, přecpávají se nářezy, úhoři, sardinkami, kyselými rybičkami, ananasy, pomeranči a cukrovím, pijí z vodových sklenic vaječný koňak a griotku a pokrývají podlahu kolem postele popelem a cigaretovými nedopalky. Navečer jdou s milými do osvětlených krámů nakupovat. Hedvábné punčochy, prolamovaná kombiné, krepdešínové šaty, kožišinové pláště, střevíčky z hadí kůže a ještě nějaký apartní klobouček se žlutým perem k uchu. A navečer si dali všichni dostaveníčko do žižkovské hospody a pozvali také kamarády s jejich děvčaty. Do nejnudnější hospody s barevnými ubrusy, s vystydlým kouřem mistrovských a portýrských cigár a s řvoucím orchestrionem, podobným nemotornému dobytčeti, bláznovsky polepenému obtisky. Jdou do klubovny, to jest do pokojíku, kde je spolková skříň "Jednoty baráčníků" a na stěně tablo jejích členů a kde se v sobotu hrává mariáš. Poručí si šampaňské. Hostinský pošle do města ženu s nůší pro něco šumivého a nasládlého. Dělají kavalíry. Za chvíli je ve dveřích klubovny celá hospoda. Také nějaké dívky z ulice. Hodovníci se drží se svými milými kolem krku a zpívají sentimentální písničky. Nic jiného: zpívají sentimentální písničky a mají při tom zamhouřené oči. Když jsou již hodně opilí, vytratí se hostinský na ulici, jde k nejbližšímu telefonnímu automatu a spojí se s policejním komisařstvím: "Jsou u mne nějací kasaři, mění tisícovky a mají plné kapsy stovek, ale prosím vás, pane komisaři, nechte je udělat ještě nějakou útratu a přijďte tak asi ke třetí."
Všichni vědí, jak to dopadne. Všichni to dělají znova. Jako by se nemohli dočkat policie a zrovna jí letěli do náručí. Celá společnost je eskortována s velkým hlukem, smíchem a také rozhořčením na komisařství, strážníci ze strachu z přesily řvou, v svítících dveřích s polostaženou žaluzií se tísní lidé ve středu s hostinským. Většina společnosti je po zjištění propuštěna, policii známí lidé jdou do vazby. Vyspí se na slamnících příliš dobře známých. Klid vězení je mrzutý už jen svou zbytečnou délkou. Co jim ostatně dokáží? Že měli peníze? Pah! Co z peněz zbylo, mají děvčata, která je schovají někam k příbuzným, nebo, nepůjde-li to jinak, zahrabou v plechových krabičkách na Vítkově či u Židovských pecí. Ovšem, nenamluví-li si zatím někoho jiného a peněz neutratí. Pak by se bylo třeba s holkami, a hlavně s tím jiným, vypořádat; zlořečeně vypořádat.
Tak žije můj spoluvězeň již pět let...
Teď je tedy na několik hodin v slezskoostravské věznici. Ne, že by ho byli tady chytili při činu, nýbrž že ho prostě chytili tady a poněvadž ho uvedli v nějakou souvislost s vyloupením poštovního úřadu až kdesi v Krumlově.
Sedíme na hnědém okenním prkně. Za našimi zády, za mřížemi okna a za jeho tabulí kouří v údolí Ostrava. Před námi jsou plechové dveře klecí cel. Naše nohy, dotýkající se koleny, tvoří na prkně tupý úhel.
"Či co chceš ještě vědět?" ptá se mne můj druh s úsměvem, který může míti mnoho významů.
"Už nic, nechce-li se ti vypravovat."
"Nebo se chceš naučit, jak se bourá káča?" řekl mi a jeho úsměv měl již jen jeden smysl, totiž vesele poťouchlý.
Chtěl jsem se opravdu dovědět, jak se vylupuje pokladna, a on mi vypravoval o paklíčích a hasácích, o ocelových deskách, popelové výplni a azbestové vložce, o praktikách proti otiskům prstů a proti policejním psům, o navrtávání pokladen u zámku, ze strany nebo odzadu, a vykládal to se zářícíma očima a s odborným nadšením, tak, jak by o své technice ještě spíše než malíř dovedl vyprávěti lovec nebo zápasník.
"Člověče, když to dobře jde, uchechtal by ses. Pracuje-li se s hasákem, tancuje káča jako opilá a jeden musí sedět nahoře na ní, aby neodskákala. A ta díra s přehnutým plechem pak vypadá jako želví huba. Ostatně to není tak nebezpečné, jak si myslíš. Nejdeme nanejisto, někdo nám to přec dříve dá do pera."
"Co je to dát do pera?"
"No, vzkáže nám: 'V úterý tam budou!'"
"Co nebo kdo tam bude?"
"Bože, to víš, že peníze. S tím pak šábujeme na tři díly," dráždil mě slangem.
"Co je to?"
"Člověče, chceš-li se vyučit kasařině, musíš se naučit hantýrce. Šábovat je dělit se. Někdy je to jen ponocný, někdy pan účetní, ale obyčejně pokladník. Ti už se sami postarají, abychom pracovali v klidu. Ti rošťáci se mají dobře, vědí, že je neprozradíme, protože o jednoho spoluviníka více je o jednu přitěžující okolnost více. Za naše peníze si stavějí vily."
Chtěl mi zas imponovat. Řekl jsem mu: "Ale dlouho-li je možno takovou věc dělat?"
Pohleděl na mne poněkud překvapeně. Ta otázka byla zřejmě nepříjemná. Zapáchala vězeňskou celou. Ušklíbl se.
"Ty jako myslíš, že shniju v kriminále. Ba ne, člověče! Kolikátého chytí, prosím tě?"
"Chytí jich pořád ještě dost."
"Nechytili by... Kdyby nebylo naší blbosti."
"Mluvíš o těch hedvábných kombiné a sentimentálních písničkách v žižkovské hospodě při šampaňském?"
"To víš."
"A nezdá se ti, že patří k věci, zrovna jako ty Wolkrovy verše? Lidé, kteří kradou z bídy, si počínají jinak. Potí se jim strachy ruce a nemluví. Jste akrobati. Zlezači alpských jehel. Lovci tygrů. Letci přes oceán a na točny. Máte větší radost z díla než z výsledku. A srazíte si ovšem jednou vaz. A to zřejmě dodává věci ještě většího půvabu."
Hleděl před sebe, někam k celám a přemýšlel.
Pokrčil rameny.
Ale pak mu cosi zahrálo v očích a upřel je na mne, zesíliv násilně pohled, aby se zdál energický. A přišlo slovo, které mělo omráčiti: "Ne! Jsme revolucionáři!"
"Jak to myslíš?"
Stal se fanfaronským. Rozvinul svou teorii: Mstíme se společnosti; expropriujeme měšťáky; rozkládáme stát; děláme dobrou revoluční práci. Měl radost poslouchaje se, rozohňoval se vlastními slovy a dostával se do nadšení, které se jednu chvíli zdálo dokonce upřímné.
Usmíval jsem se. Když postřehl můj úsměv, stal se nejistým, a poněvadž té výšky politického nadšení nebylo možno držeti dlouho, pomohl si z rozpaků tím, že se usmíval také. Tehdy jsem se dal do smíchu. On se mnou.
"Copak to není pravda?" pokusil se o záchranu svých tezí.
"Sám víš, že ne. Nebouráte přece káči z revolučního nadšení?!"
Chystal se znovu se rozřečnit. Ale řekl jsem mu: "Nepřeceňujme té rozkladné práce. A co s vámi dělají revoluce, snad víš. V první den boje otvírají žaláře a nechají vás řádit. Mluveno politicky, dovršovat zničení starého; mluveno lidsky, mstít se. Za zkažené chlapectví a umrlé milenky. Ale to štěstí trvá jen den, kamaráde. Jako u vodní vážky. Druhého dne vás střílejí po ulicích, a koho chytí, oběsí. Nepotřebují vás už, nemohou vás potřebovat vůbec. Nemůže vás potřebovati žádný společenský řád. Jste mimo každý."
"Tedy postřílet a rozvěšet za všech okolností?!" pokusil se o ironický úsměv.
"Opakování tvého typu je v budoucnosti nemožné. Pekařští kluci už nebudou spát na palatách. Zločinů z bídy také nebude."
"Co s ostatními?"
"S lidmi, kteří budou chtít lenošit a žít na účet cizí práce? Nebo s těmi, kteří mají při každém kosém pohledu v ruce křivák? Nebo s lidmi, kteří rozparují ženám břicha a jsou nutkáni zneužívat dětí? Jsou-li vyléčitelni, léčit. Ze zbytku část do blázince, část na ostrov Tristana da Cunha."
"Kde je to?"
"V Atlantickém oceánu mezi Jižní Amerikou a Jižní Afrikou, stranou vší dopravy a mimo všechen hospodářský zájem. Před válkou tam žilo několik desítek rodin, potomků trosečníků. Žili v jednoduchém zřízení a úplné rovnosti, a poněvadž moře a půda jim dávaly jen tolik, kolik potřebovali, a nebylo možno z nich kořistit, nechával je svět s pokojem. Tam ať jdou zločinci. Tam, nebo jinam, kde jsou snesitelné poměry a nutné výrobní prostředky. Ať si žijí, jak chtějí, ať si dají zřízení a ústavu, jaká se jim hodí, ať si udělají z života nebe nebo peklo zcela podle své libosti. Myslím však, že to nebude ani to, ani ono, nýbrž něco uprostřed jako všude na zemi. Svět jim dovolí všechno, jen dvě věci ne: stavět velké lodi a mít děti."
"Tedy celibát?!"
"Snad jen neplodné ženy, budou-li chtít ony."
"To není nic nového."
"Nemyslím."
"To jsou, až na ty ženské, deportační kolonie."
"Ne. Tam jde o trest, to jest o pomstu. Nemám se zač mstít, chci jen odstranit. Trestanci jsou vykořisťováni, zde by požívali výtěžku své práce."
Ironicky se usmíval.
"Se mnou tedy také na Tristana da Cunha?!"
"Tristan da Cunha teď není možný; v budoucnosti nejsi možný ty."
Ušklíbl se.
Sesunul se z okna, líně se postavil a s rukama v kapsách hleděl dolů do údolí na Ostravu, snaže se tvářit co nejlhostejněji a nebera mne na vědomí. Našpulil ústa k pískání, ale vyfukoval jen melodicky vzduch, nehvízdal. Byl se mnou nespokojen. Snad mě i trochu nenáviděl. Ve věznici bylo ticho a to nabývá barvy zcela zvláštní, zlobí-li se jeden ze dvou. Nepromluvili jsme chvíli.
Postavil se přede mnou a řekl, mhouře jedno oko: "Nemyslíš, že by bylo nudno bez nás na světě?"
Zarazil jsem se. Po celou hodinu, kterou jsme spolu strávili, se snažil překvapovati mě. Činil to marně. Teď se mu to podařilo dokonale.
Udiveně jsem na něho pohleděl a on, postihnuv můj údiv, který mu lichotil, smířil se se mnou.
Měl pravdu. Nejen na světě. Také v nás. Chybělo by něco, jako ostružinové houští (skrýše noční zvěře a havěti) v lese příliš pěstovaném, jako hrudka soli v pokrmu, který by bez ní měl pedantskou chuť nemocničních jídel, jako olověný mrak po červnovém dnu, který unavil svou klidnou pohodou. A plnost života by nebyla celá, kdyby bylo možno skalpelem z nás vyříznouti to, co je v nás nezřízeného, nezkrotného, temného a dravého, dědictví po předcích kočovnících, žoldnéřích, vyhnancích, chytrých Židech, vyvázlých bez pohromy z krveprolití a požárů ghett, po horských pytlácích, selských rebelech a žhářích, po proticísařských spiklencích a velezrádcích. To jsou oni, kteří říkají uraženi: Nemyslíš, že by bylo bez nás nudno na světě? Více než to. Svět by byl jediným racionalizovaným továrním sálem, jediným polem s jedinou brázdou od slunce východu po jeho západ.
Hleděli jsme na sebe. Viděl v mých očích, že všechno odvolávám, čím jsem ho urazil, a odpustil mi.
Když jsme se loučili, stiskli jsme si ruce.