Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pátý den

Dnes v neděli, v posledním ranním spánku, se mi zdála tato věta:

VELKÉ SVĚTLO, KTERÉ SVÍTÍ ČTRNÁCT HODIN NAD OBZOREM, STVOŘILO SLADKOST, JEJÍŽ SCHRÁNOU JEST TATO MALÁ SKŘÍNKA.

Z počátku byla věta kalná, plovala v ní, jako v kvasícím víně, slova, která do ní nepatřila, a ta, která byla její, byla rozplizlá a neurčitá, ale věta se čistila, až ve mně stála jasná a zlatá. Dříve, než jsem otevřel oči, věděl jsem, odkud je. Je vryta čínskými znaky do orientální cukřenky ze zlacené hlíny, na širokých nožkách a s ozdobným víčkem. Ta mě kdysi zajímala kontrastem s našimi kameninovými krabicemi na kuchyňských poličkách s nápisem černým, stručným a užitkovým Cukr, poutala mě vděčností a vztahem k přírodě, kterého my již dávno nemáme. Když jsem otevřel oči, viděl jsem ihned, proč se mi tato věta zdála.
Na mé lože svítilo sluneční světlo. Ne ještě jeho paprsky, ale jeho světlo. Za střechou učitelského ústavu, zakryto jí posud, stálo slunce a střílelo paprsky po celé obloze. Tehdy mě jala velká radost: Mýlil jsem se včera! Není to severovýchod! Mé okno míří k východu! A zde byly také všechny prvky mého snu: východ. Velké světlo nad obzorem. Jeho sladkost. Kterak se mi tedy mohlo zdáti něco jiného než právě ona věta, zdánlivě dávno zapomenutá? Schránou sladkosti, malou zlacenou skřínkou bude dnes má cela.
Vyskočil jsem ze slamníku, abych se připravil na uvítání slunce a nezmeškal jeho příchod.
Vylezl jsem na lenoch židle, chytil se mříží a se zraky upjatými na vrchol střechy učitelského ústavu jsem odhodlán čekat trpělivě, jedno jak dlouho.
V 6 hodin 40 minut vyšlo.
Byla to slavná chvíle. Kde je kvarteto lesních rohů a jeho fanfáry? Krojované družiny? Kde jsou zástupy, mávající bílými šátky? To vše jsem já sám. Je 6 hodin 40 minut a velké světlo vychází nad obzorem. Hledím na ně a mé oči nesnášejí jeho záře. Chutnám je. Čichám je. Koupám v jeho paprscích ruce a tváře.
Nad břidlicovou střechu, která plave ve stříbře, vychází slunce. Nebylo nikdy krásnější než dnes.
Kolikrát v životě jsem je již viděl?
Vídal jsem je, velké a slavné, hluboko pod sebou prodírati se ranními mlhami čtyř horstev. Díval jsem se u čtyř moří, jak po zlatém pruhu koberce, prostřeného od obzoru až k mým nohám, vtančily jeho paprsky v den. Vítal jsem z trojspřežní kolesky jeho rudý kotouč, vycházející nad stepí. Pozdravoval jsem je chladné a přísné na stupních velkoměstských nádraží, která nás, zástupy bezejmenných dělníků, chrlila vstříc dnu a osmihodinové pracovní době. Lekal jsem se ho, kdykoli se na papíře pod mou dlaní smísilo se světlem lampy v barvu moselského vína. Pokřikoval jsem na ně, noční hýřil, když odlupovalo od černé oblohy břidlicové střechy, šlapalo na paty zhasínačům svítilen a záblo do nosů trhovce, spící v pytlovém zakuklení u svých košů. Čekal jsem s puškou na jeho příchod v hlubokých lesích, kde rozsvěcovalo rosné krůpěje a budilo tetřevy. Hleděl jsem na ně z polní meze, když sáhlo deseti zlatými prsty, jako hřebenem, do vlasů zlaté pšenice, projíždějíc jimi a čeříc je. Viděl jsem je lehce se klásti na bílé lože, kde s nahou paží pod hlavou položenou spala milenka a dotýkat se jejích rtů a probouzejícího se ňadra... Nikdy nebylo krásnější než dnes! Ne, nikdy!
Hodilo na stěnu ke dveřím zlatý obraz okenních mříží.
Pak se sesunulo na zem a vytvořilo na podlaze malé jezírko. Malé, ale hluboké, jaká bývají pod vodopády. Z výšky okna do něho padal proud, pral hladinu tůně do lesklého mihotání a drobné kapky, od ní odražené a rozstřiklé v páry, se chvěly statisíci jiskřičkami. Šel jsem se sem vykoupat. Nabíral jsem miskami dlaní z proudu a myl si obličej, nastavoval jsem vodopádu prsa a zdvihal paže, skláněl jsem hluboko hlavu, aby mě vodopád mohl bít také do týlu.
Po koupeli jsem uklízel jizbu a mé pocity byly slavnostní. Ohnivý kotouč slunce postupoval napříč pruhem oblohy mezi střechou učitelského ústavu a střechou věznice. Zlatý obraz okenních mříží se sunul po podlaze k mé posteli. Postavil jsem si do jeho středu židli a rozložil na ní údy co nejšíře, odhodlán s hlavou zpět zvrácenou a s očima přimhouřenýma oddávati se paprskům co nejdéle, jako kočka u kamen, jíž se zdá povrch jejího těla příliš malý na tolik rozkoše a ráda by jej rozšířila.
Ale co se to děje dole??
A jak se lidé mohou hádat v tak krásné jitro?
Neboť v přízemí v kuchyni je rámus. Strašlivý kasárenský rámus. Znova si uvědomuji, že můj pan dozorce býval šikovatelem c. a k. pěšího pluku čís. 54. Okna kuchyně vedou na dvůr stejně jako moje a pan feldvébl křičí strašlivě. Oč jde, nevím, ale slyším slova "lidi" a "prasata". Do toho se mísí vysoký soprán paní Halky. A zase křičí pan šikovatel: "Pro lidi a pro prasata," a najednou v nastalém tichu srozumitelně: "To jsou lidi, rozumíte?"
Opravdu: Jak se mohou lidé takhle hádat v den, kdy je nad obzorem slunce, jakého ještě nikdy nebylo? myslím si, ale nejsem přitom ochoten zmenšit plochu svého těla ani o jediný čtvereční centimetr.
Za chvíli se přenesl křik na dvůr. Ale to už křičel pan dozorce sám, neznámo na koho. Tentokrát jsem přece neodolal a vyšplhal se k mřížím, abych byl té senzaci blíže. Ale neviděl jsem nic, dějiště bylo stranou a příliš blízko domu, jen jsem slyšel, jak se vylévá nějaké velké množství tekutiny; patrně do stoky. Pak byly ještě nějaké menší dozvuky v kuchyni, ale tam už pan šikovatel c. a k. pěšího pluku čís. 54 nebyl, tam křičela paní Halka sama.
Půl druhé hodiny svítilo do mé cely slunce. Ve čtvrt na devět postoupil zlatý obraz mříží až k noze kavalce a tam se pomalu rozplynul, zhasnuv už jen jako dohořelá svíčka. Mezitím zněly chodbou kroky ranní procházky, pan dozorce mi přinesl snídani a já jsem v jeho úředně nepřístupné tváři marně pátral, co se to dnes přihodilo.
Když si pro mne k deváté hodině přišel, řekl jsem mu: "Doufám, že mě dnes pustíte ven."
"Ano, můžete si jít na zahradu," odpověděl mrzutě.
Sešli jsme spolu dolů do dvora a kráčeli k zahradní zdi.
Do postranní vysoké zdi dvora je proražena nízká branka. A v té jsem stál, neuvědomiv si ani, že ji za mnou pan dozorce přirazil.
Čtverec zahrady. Vysoké zdi kolem. Zelenina, srstkové keře, růže, které se zítra rozvinou. Besídka. Vše zalito plným sluncem. Na jedné ze zdí uvazují dva vězňové vinnou révu. Malý Jenda dozorců na mne vykuluje černé oči. Mám se stydět? Nemám se stydět? Nestyděl jsem se, vyrazil jsem jako pes puštěný z řetězu a dal se v běh kolem zahradní zdi. Jednou, dvakrát, zahrada má třicet kroků do čtverce, třikrát, Jenda na mne třeští vyděšené oči, vězňové se chechtají, já se také směji, přeběhl jsem čtyřikrát, Jendu přešlo zděšení a směje se již s námi, a ještě jednou dokola, dost! Uf!
"Ty jsi Jenda, viď?"
"Ano, prosím."
"Ty sis myslil, že jsem se zbláznil, že?"
"Ne, prosím."
"Však už chtěl běžet pro tatíka," směje se jeden z přivazovačů révy.
"O ne, prosím," a oči mu zle zahrály proti vězni. Jenda je zdvořilý, jak se na dobře vychovaného Poláčka sluší. "Prosím" je přeložené "prosze pana". Má vlasy jako len, po polsku střižené a jeho nepřirozené velké černé oči se na mne dívají podezíravě, zvědavě a uctivě zároveň.
Šel jsem k oběma vězňům a pomáhal jim při uvazování révy. Ta se pne po celé jižní zdi a její svěží listy rozhazují po stěně přehršle barevných stínů, zelená, bílá a modrá. Lýčí je milá věc, nejen svým dotekem a barvou, ale i tím, že nepozastavujíc se u starých pověstí českých, připomíná přímo čítanky obecných škol. Cigareta z kapsy vytažená je mnohem bělejší než v cele. Ale sbližuje lidi zde stejně jako tam.
S novými druhy jsme brzy v důvěrném rozhovoru. Jeden z nich je obr, měl by být řeckořímským zápasníkem a jeho náramné ruce si s proužky lýka nevědí rady. Při braní cigarety jsou velmi opatrní.
"Ať to nevidí kluk," praví bojácně cirkový atlet. "Má oči jako ostříž a co neví, nepoví. Emek je hodný, ale tenhle je neřád." Emek je starší syn dozorcův a matčin miláček.
Drobný Jenda je špiclíkem věznice, z rodu těch ňafavých, zbytečně hlídavých a ve rvačkách zuřivých psíků s dlouhou srstí. Když není tatínek doma, řekne paní Halka od kuchyňských hrnců: "Jendo, na čtrnáctce je nějaký rámus, jdi se tam podívat!" Jenda sebere malou stoličku, vleče se s ní po schodech a přistavuje ji ke dveřím cely, aby dosáhl ke kukátku. Teprve teď si ujasňuji, že nás tu vlastně hlídá. Sedmiletý hoch hlídá tři dospělé lidi, z nichž jeden je obr. Hlavou se mi mihl známý vesnický obraz malého košiláčka, ženoucího kusy centových dobytčat a hrozícího jim vrbovým prutem. Podle předpisů mají býti vězňové na procházce i při práci pod dozorem a náš pan dozorce by ani nebyl naším panem dozorcem, kdyby nezachovával předpis alespoň tak, jak se to dá. A přece by nebylo nic snazšího než vyšplhati se po laťovém mřížoví révy na zeď, běžet po ní kousek a seskočit do ulice. Ale nikoho z nás to ovšem nenapadá, přivazujeme bílým lýkem větévky révy a vypravujeme si o Ostravě a o slezskoostravské věznici. Jeden z mých druhů kradl měď, cirkový zápasník je přechovavačem. O příčině ranní hádky nevědí. Až prý přijde Galičák nebo Novák.
Do zahrady přišla natrhat zeleninové nati do polévky služka paní Halky, nehezká a nečistá dívka. Když šla kolem nás, snažil se obr šeptem se s ní o něčem dohovořit. Ale už zde byl Jenda.
"Já to řeknu tatínkovi!" ječel plným sopránkem. Rozkročil se jako k souboji. Černé oči mu hořely.
"Kuš!" zavrčel přechovavač, odvraceje se k révě, ale zavrčel to docela tiše; nahlas si to říci netroufal.
Hrozně se mi líbil ten kluk a zajímalo mě, bude-li tak statečný, aby po těch zdvořilých "prosím" prve vzal vrbový prut také na mne.
"Vy sloužíte u paní dozorcové?" zeptal jsem se dívky.
Dal jsem se s ní do hovoru. Jenda byl užaslý. Stál pořád ještě rozkročen. Jeho černé oči se vozily ze mne na ni. Ale žádal jsem na něm příliš mnoho. Vrbový prut na mne nevzal. Od dívky jsem se mnoho nedověděl, byla přihlouplá a jejímu dialektu jsem rozuměl jen málo.
Také chodbař Galičák nás zde navštívil a s ním přiběhli oba psi. Šohaj našel ihned můj vítr a přiběhl ke mně. Měl jsem pro něho od snídaně kousek cukru, ale musil se spokojit s polovičkou, protože vlčačka Lora chtěla také. Ano, Galičák věděl, jaký to byl ráno v kuchyni křik: Když chtěl pan dozorce roznést vězňům snídani, viděl, že ji služka uvařila v nečistém hrnci od bramborů a že v kávě plovaly slupky. Křičel, takhle že se vaří pro prasata, a ne pro lidi.
Aj?
Káva byla již slazená, ale musily ji vylít do stoky a vařit novou. Paní plakala.
Aj!!
Šikovatel c. a k. pěšího pluku čís. 54 v mých očích rostl.
Za hodinu byl Jenda vystřídán Emkem. V brance se objevila paní Halka s vykasanými rukávy, křikla vysokým sopránem: "Jendo!", vpustila sem dvanáctiletého chlapce, řekla mu s laskavou přísností: "A uč se, synku!" - a situace se rázem změnila. Přechovavač vyňal okamžitě cigaretu, rozpůlil ji a polovičku si zapálil od mé.
"Nebudeš, Emku, žalovat?!"
Emek se podíval na vězně dlouhým, snad až příliš měkkým pohledem a mírně zavrtěl hlavou.
Pak se jal předstírat učení. Ach, ano, Emku, znám to posedávání na lavičce s knihou v ruce a to procházení pěšinkou, kdy pupenec reveně, housenka na růžovém listu, kamínek pod nohou, nalévající se srstka nebo vrabec na zdi jsou mnohem, mnohem zajímavější než ta černá písmenka na bílých listech, z nichž zaboha dnes nic kloudného nesestavíš; znám to otvírání a zavírání knihy, to učené obracení očí k nebi, v nichž jest tolik dobré vůle, nudy a neštěstí, znám příliš dobře ty smutné primánské mozky, přes něž v takovýhle slunný jarní den neznámá ruka stáhne žaluzii, takže tam nevnikne nic, přes všechna muka, námahu a utrpení, pranic; a je mi tě, Emku, hluboce líto.
Emek je špatně živené válečné dítě ušlechtilé tváře. Jednou se sem za ním přišla podívat maminka: "Učíš se? Uč se, synku, ať z tebe něco je!" Emek kýval mírně hlavou a díval se na ni smutně.
Pak jsem tedy k němu přistoupil já, vzal mu z ruky knížku a po­díval se do ní.
"Jejej! Latinská gramatika! A to se budeme, Emku, učit spolu."
Emek sice uctivě souhlasil, ale jeho oči projevily mírné zděšení.
Sedli jsme si na lavičku.
"Emku, přelož..."
O jé! Emek neumí slovíčka. O jé! Emek neumí ani tvary.
O jejejej! Emek nemá zdání, co to jsou pády ani v češtině, nercili v latině.
"Emku, přelož: Učitel týrá v zahradě žáka."
"Magister" Emek ví, ale už nic jiného, a trvá to dlouho, velmi dlouho, než jsou balvany, které tu leží v cestě, s nadlidskou námahou odstraněny.
"Emku, přelož: Žák jest učitelem v zahradě týrán."
O pasivu má Emek jen jakési velmi mlhavé tušení. "In horto" mezitím už zase zapomněl. A já se mu musím zdát jakýmsi příšerným pekelným lisem, který chce z jeho mozku vymačkat něco, co tam není. A každé nové "Emku, přelož..." je nové namíření revol­veru na srdce, po němž přijde rána.
"Emku, přelož: Žák by v zahradě nebyl učitelem týrán, kdyby byl býval pilný." Neboť každé plusquamperfectum jest třeba náležitě zdůraznit.
Tehdy jsem vzal Emkovu plavou hlavu pod paži a politoval ho: "Je to těžké, Emku, já vím. A než ti v gymnáziu mozek tak zkroutí, aby do něho tyhle učenosti lezly, to ještě, hochu, mnoho zkusíš!" A tehdy se dal Emek do hořkého pláče.
Tenkrát, v hovoru dlouhém a smutném, se mi Emek svěřil se svým neštěstím. Za čtrnáct dní má dělat před panem ředitelem postupnou zkoušku z latiny a z matematiky. Je jisto, že ji z latiny neudělá. Nemůže ji udělat, kdyby ho zkoušeli ovečka s beránkem, a ne latinář, hrůza všech primánů, se strašným panem ředitelem. A Emek to ví.
"Ale maminka myslí, že projdeš?!"
Emek přikývl a do očí se mu nahrnuly nové slzy.
"A ty bys jí rád tu radost udělal, a ať se mučíš, jak chceš, není to možné."
Emek hlasitě zaštkal.
"A maminka tě nutí, abys seděl celé večery nad knihou, říká ti: 'Emku, uč se, ať z tebe něco je!', ale ty z té knihy nerozumíš ničemu, víš už dávno, že z ní nic nepochopíš, ale civíš nad ní, hlavu máš tupou, je ti z té ohavnosti úzko, a nejraději bys z toho ze všeho někam daleko utekl, viď, Emku?!"
Emek mě jistě pokládá za jasnovidce. Kývá hlavou a pláče a pláče a pláče.
Dívají se sem od révy dva vězňové v šedivé pytlovině a nechápou, co se děje.
Jaká tragédie! Chromatická stupnice citů, jichž jest schopen nástroj, kterému říkají lidské nitro, není velká a také přízvuk, síla a hloubka citů mají jen omezené rozpětí. City vojáka, blížícího se k bitevní čáře, odkud zní výbuchy granátů a štěkání kulometů, se liší jen nepatrně od citů primána, který s pětkou z latiny a matematiky se loudá k otcovskému domu, jehož práh přec jen jednou překročiti musí. Politujte vojáky, táhnoucí do bitevní čáry! Politujte sebevrahy z nešťastné lásky! Ale politujte také ubohé primány! Neboť kdo se odvažuje podle svých zkušeností a let rozhodovat o tom, co je velké a co malé?
"Emku," řekl jsem mu, "už dosti toho pláče! Budu teď na zahradě asi častěji, s tvou maminkou se jistě seznámím a pohovořím si s ní o tobě. Za čtrnáct dní to už asi neztrhneme, ale zkusíme, co se ještě udělat dá... A teď mluvme o něčem veselejším...! Pověz mi, co se ti na světě nejlépe líbí a co máš nejraději!"
"Kopanou," řekl Emek a v slzách mu zasvítil úsměv.
Smáli jsme se oba.
"A teď si jdi, Emku, tamhle do sudu omýt obličej a přines míč. Budeme si trochu házet, pak nám půjde také lépe učení."
Emek došel pro míč, ale s ním přinesl také rýsovací prkno. Mají do prostředka namalovati strom a kolem něho všechno, co lidem dává.
Tak kreslíme strom a kolem něho ovoce, svazek lýka, sekerku zaraženou do polena, koše, nábytek, hůl, k velkému údivu Emkovu také knihu, omalováváme to strakatými barvičkami, dobře se u toho bavíme a je nám veselo. Najednou vidím, že se Emek dívá nahoru a usmívá se. Také jsem tam pohleděl.
"Slečna Pavlinka!"
Nad námi, v otevřeném okně učitelského ústavu stojí holčička a směje se nám. Dnes je neděle, Pavlinka má sváteční šatečky a ty jí velmi sluší. Je ještě mladší, než jak se mi zdála ze zamřížovaného okna, ale také ještě hezčí.
Popošel jsem k ní blíže. Teď nás dělila jen tloušťka zahradní zdi a šířka ulice.
"Děkuji vám, Pavlinko, za včerejší koncert."
Rozhlédla se napravo, nalevo ulicí a ustoupila krok do třídy, aby ji zvenčí nebylo vidět.
"Jak víte, jak se jmenuji?"
"Kterak bych to nevěděl?!"
"A opravdu se vám to líbilo?"
"Velice. Ale nejde jen o pěknou hudbu, tu jsem v životě slyšel již mnohokrát, jde o radost, kterou jste mi udělala. Ta je mnohem vzácnější. Je vůbec velmi vzácná."
Slečna Pavla se začervenala. Hleděla na mne velkýma, modrýma očima.
"A pak bych vám chtěl ještě říci, že máte krásné oči." Sklopila je okamžitě, velice se začervenala a já jsem na sebe zlostně křikl: Už jí zase chceš posílat hubičky, starý zhýralče? A řekl jsem: "Ne, nechtěl jsem mluvit o vašich očích, chtěl jsem vám jen říci, že dobře zpíváte a hezky hrajete na piano."
"Jak víte, že jsem to já hrála na piano?"
Usmíval jsem se.
"Ne," řekla, "myslím to vážně: Jak víte, jak se jmenuji?"
"Náš svět je maličký, slečno Pavlo, a zajímáme se o všechno, co je v něm, velmi vášnivě. A vy patříte k němu."
Mluvili jsme spolu několik minut. Než odešla, zahrozila dolů prstem: "Emku, nežaluj!"
Emek se mírně usmíval a mírně vrtěl hlavou.
Vrátili jsme se k malování, to jest ke stromu a ke všemu, co lidstvu dává, a mně se chtělo přimalovat pod něj ještě lavičku a na ní holčičku v nedělních kartounových šatech. Ale přišla paní Halka, Emka odvedla a mě změřila pohledem ne už tak tvrdým jako při našem prvním shledání, ale velmi nedůvěřivým.
Hrál jsem si chvíli se psy. Lora k smrti ráda aportuje kamínek a již slova: "Loro, kamínek!" ji uvádějí ve vrtivé a skákavé vytržení. Ví také, k čemu jsou vrátka, a hodí-li se jí kamínek přes zeď, skočí na branku, a opřena o ni předníma nohama, štěká tak zuřivě, až bolí uši. Má-li přinésti polínko, rvou se o ně se Šohajem, trhají hlavami a tahají se o ně tak dlouho, dokud je nerozhryžou.
Při hře se psy, když Lora vyčmuchávala kamínek zapadlý do nepěstovaného houští, jsem něco objevil, čeho jsem si dosud nepovšiml. V stinném koutě zahrady je hrob, obrostlý kosatci. Je to opravdu hrob? Jdu blíže. Opravdu hrob! Je na něm kosatci zarostlý pomníček. Hrob vězňův? Odhrnuji modré květy. Ne. Do pomníčku je vtesán nápis: "Lord." A datum; zřejmě smrti. Pes?
Běžím k přivazovačům révy.
"Jaký je to pomníček, tamhle v rohu?"
"To byla školníkova, ne?" řekl atlet přechovavač.
Ale o hrobu v kosatcích jsem se také dověděl. Leží tam pes. Pes jednoho z dozorců této věznice. Zachránil tonoucímu pánovi život.
O zvířeti i pánovi mi oba vězňové vypravovali mnoho. Ale bylo to všechno pravda? Bylo alespoň čtvrtina pravda?
"Zeptejte se Nováka," řekl muž, který kradl měď, "ten ví všechno, co se tady dálo, a dejte to do novin!"
Novák je lidská troska, píšící v kanceláři do hlavní knihy ozdobná písmena s přehozenými háčky nad měkkými hláskami. Člen brenpartie. Muž, který do roka a do dne zemře.
Ano, zeptám se Nováka.
Pan dozorce mě ze zahrady odvedl až před polednem. Když jsme šli chodbou, řekl jsem mu: "Poslyšte, pane dozorce, ve čtvrtek mi říkal přednosta soudu, že je tady přiměřená práce dovolena. Vyznám se trochu v zahradničení. Dejte mi práci!"
"Ale jo, když budete chtít."
Dnes byl sváteční oběd.
Když si odpoledne přišel pan dozorce pro nádobí, vydal mi knihy, které mi včera kamarádi přinesli. Byly u cenzury u pana vyšetřujícího soudce. Chyběla jen ruská odborná kniha. Pan vyšetřující prý rusky neumí a musím prý počkat. Nevadí. Pak sáhl do kapsy a vytáhl odtud lahvičku s inkoustem. A držátko. V papírku pero. Vedle knih ležel tlustý svitek papíru.
"Tady máte ten papír."
Svitek papíru svítil bělostí. Držátko bylo vesele červené.
Jen stěží jsem potlačil radost.
Můj pan dozorce rozdává své dary jako Bůh Otec, před jehož tváří není nic dost velkého. Velkost svých darů nebere ani na vědomí. Před půl hodinou jsem ho nepožádal o nic menšího než o slunce, vzduch a pohyb, a on na mne broukl: "Ale jo!" Teď mi přinesl amnestii, škrtnutí mých šestapadesáti dní žaláře, dokonalé vyplnění osmi týdnů, ať se vnějškově vyvinou jakkoli, a zavrčel při tom na mne: "Tady máte ten papír!"
Po jeho odchodu jsem rozbalil svitek a rozložil před sebou archy. Byly bílé jako prapor oznamující městu, že jest věznice prázdná.
Potom jsem ještě s rozvahou, a vychutnávaje pohyby prstů a zrakové dojmy červeně a stříbra, nasadil pero, odzátkoval lahvičku a k červené a stříbrné přidal černou. Ale to bylo poslední, co jsem ještě udělal rozumně.
Pak jsem se dal do psaní. Nemírně a barbarsky. Jako nevyléčitelný piják, kterého právě propustili ze sanatoria pro alkoholiky a jenž v první hospodě nabíjí tělo a duši novou energií. Jako advokátní písař, kterému vyplatili stotisícové dědictví. Jako novomanžel obchodní cestující, který se vrátil půlnočním vlakem z týdenní cesty a žene se k ložnici. Psal jsem a psal. Horečně. Jen rychle zachytit události těchto pěti dní, nic nevynechat a všechno stihnout, jen rychle dopsat tuto větu, poněvadž se za ní žene druhá již zformovaná a za tou třetí formující se a za nimi v mlhách celý odstavec, z něhož již také jednotlivá slova vyskakují na bílý den. Byl to divoký let ruky po papíře, bláznivé psaní bez škrtů a korektur, zapalování cigarety o cigaretu, jež samy dodoutnaly ve vydlabané pomerančové kůře přeplněné popelem, zapomenutí na prostor a čas, bylo to potrhlé opilství a milostný exces. Dozorce, nesoucího mi večeři, jsem nevzal na vědomí a večeře jsem se nedotkl. Že byl pruh oblohy mezi učitelským ústavem a naší střechou ozářen sluncem, jsem si uvědomil teprve tehdy, když mi řádky písmen, letících od hrotu pera vzad, rozmazával soumrak. Ale psal jsem dále, skláněje oči nízko nad papír.
Když mě před ulehnutím vyvedl dozorce na chodbu, cítil jsem, že se motám. Ranní vypotácení na ulici po prohýřené noci. Ranní chůze ze schodů od hysterické milenky. Ostravě, která pod okny chodby zářila světelným mihotáním, jsem věnoval sotva letmý pohled. Bylo mi špatně.
Když za mnou zaklapl zámek cely, vrhl jsem se oblečený na lože.
Večerem zazněl akord piana, housle a zpěv.
Vzpomněl jsem si, že jsem v šest hodin zmeškal dostaveníčko.
Jaká špatnost!