Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• autobiografická próza založená na autorových zážitcích z vězení
• románová reportáž z pobytu v ostravské věznici, kde byl Ivan Olbracht vězněn za protiválečnou řeč pronesenou na táboru lidu v Karviné při desátém výročí začátku první světové války
• na osudech jednotlivých spoluvězňů autor zkoumá vliv prostředí a sociálních poměrů na motivy zločinu

První den

Šedivá, zakouřená Ostrava se roztáhla do jasu čtvrté odpolední hodiny. Chuchvalec juty, kterým vyčistili stroje a jejž oknem vyhodili na rozkvetlý trávník květnového dne. Pod mostem plynula nečistá stoka Ostravice. Sonnenscheinovy a Rotschildovy Ostravice, ne Bezručovy. Šli jsme s kamarádem do svahu Slezské Ostravy a k její věznici.
"Vyndejte, co máte v kapsách!" řekl mi s bledou mrzutostí od psacího stolu dozorce, a já v předsevzetí bojovati s ním svůj nerovný boj nikoli frontálně, nýbrž lstí a podvodem, uposlechl jsem ho jen napolo. Kapesní prohlídku provedl nevlídně, ale slušně a nenašel ani notýsek s tužkou, ani cigarety, ani sirky. Do kanceláře přiběhli dva psi, fena vlčačka a roční dobrmanské štěně, hnědé, s rozkošně formovanou tlamičkou a špatně střiženýma ušima, a větříce z mých šatů mé psy, očichávali mě. Poněvadž dozorce zapisoval odebrané mi věci a já se nudil, drbal jsem psy za ušima, přičemž se na mne vlčačka zespoda dívala moudrýma očima. "Pokoušou vás! Jsou strašně zlí!" vykřikl, ohlédnuv se od aktů. Do dveří vplula s vykasanými rukávy plavá Mařenka z Prodané nevěsty, dokulatělá nad parou pětadvacetilitrových kuchyňských hrnců do věku pětatřiceti let, a naladivši tvář co nejnepřívětivěji křikla sopránem od dob věrného milování odlyričtělým: "Lora! Šohaj!" Pak jsem dostal houni a prostěradlo, přehodil je přes ruku a šli jsme nahoru.
Zaklaply za mnou plechem pobité dveře.
První dojem: Zápach a špína.
První představa: Lasička.
Dívka, která mě tak milovala, že věnovala mnoho důmyslu pozorování mne, mi říkala: "Jsi zvědavý jako lasička." Ta představa na mne působila vesele. Napadla mě, když několik vteřin po zaklapnutí dveří jsem se po opěradle židle vyšplhal k zamřížovanému oknu, abych přečetl nápisy na desce pod ním a zhlédl kus krajiny s rorýsy, střílejícími vzduchem; když jsem luštil autogramy, vyškrabané hřebíkem do kovového obalu vysokých kamen a nahoře na nich zjistil prachový hrob a pod ním zetlívající kůrky, mastný papír a kůže od salámů; když jsem našel na prkně poličky mnohokrát P Ú S Č P S N a vedle každé z těch písmen mnoho přeškrtaných číslic, což jsou zřejmě názvy dní a data v měsíci; když jsem v ruce převracel cínové umyvadlo, abych na něm nenašel nic pozoruhodného; když jsem studoval stolovou desku a vlezl pod stůl, abych jej posléze převrátil docela; když mě napadly jakési žalářní divokosti při ohledávání židle, rozbité na čtyři kusy a spravené pruhy z obručového železa.
A výsledky lasičí zvědavosti? Velké! Hodí-li se vám to, můžete jimi vyplniti dva měsíce zdejšího pobytu a odvézt si ještě domů.
Hle, jakým obeliskem, chetitskou skálou, babylonskou cihlou, kovovou deskou římskou a runovým dřevem jest tento stůl!
Je do něho vryt symbol kříže. Jeho rovná ramena jsou po byzantském způsobu zdobena: čtverci s úhlopříčnami. Ten, kdo jej s takovou pečlivostí rýpal kudlou či hřebíkem do špinavé mastnoty dřeva, se mýlil, domnívaje se, že vyrábí plán pro hru "mlýnek", po němž bude posunováno ocelovými čamrdami ukroucenými od trestaneckých kalhot. Neboť je to skutečný kříž a byl na něm tisíckrát křižován ten, o němž věří, že jest vykupitelem: Čas. A hned vedle na stolové desce je zroben jiný vražedný nástroj, kruh, rozdělený na obvodě na padesát dílů, Mírovské kolo, nazvané po největší trestnici moravské, hra, vzatá z tradice naší vlasti. Neboť již staří Čechové si oblibovali zabíjet odsouzence kolem, drtíce jim jeho údery kosti (při tom pro prodloužení radosti hry počínali u kotníků) a vplétajíce posléze těla, chřestící a vláčná jako pilinoví panáci, mezi loukotě. Do Mírovského kola se vplétá Čas s kostmi rozbitými na padesát kusů, připíná se knoflíky v pořadí podle ok na chlebových kostkách, a jsou-li ti, kdož jej vraždí, zapomínajíce na vraždy minulé, čtyři, trvá půl dne i den, než je dílo dokonáno, neboť prodlužování jest jako u Čechů šestnáctého století účelem.
Spodek stolové desky jest vyplněn řadou análů a je jen třeba jako historik znát paleografické znaky a dobu, aby lidé a události vystoupili zcela jasně. Hle, smutný příběh, hodný ke zpracování v obraz ze života pro ochotnické nedělní večery: "Robert Kunčický seděl nevinně." A dusná erotika hromadných kvartýrů ostravských, měsíc nad haldami, krev a zastřené záclony pokojíku pokoutní babičky s dlouhou operační jehlou v ruce: "Otpočíval, že kazoval, aby dělala potrat." A román z maloměšťáckého prostředí s koncem ne nadmíru tragickým: "Zde seděli pan Hokynář, Frant. Bardoň a Zárubek od 25. I. - 27. I. 1920." A vaší práci čest, dva moji soudruzi: "Za wzycie pióra w obronie ludu 1 miesiac wiezenia" a "Pryč s novými tyrany!" s datem z konce prosince 1920. A ještě mnoho podpisů lidí, jejichž viny by bylo možno zjišťovati toliko metodami grafologickými, a ještě mnohokrát P Ú S Č P S N a mnoho číslic vedle nich, přeškrtávaných čárkami ne nad pět milimetrů dlouhými, které přece znamenají den a noc s 1440 minutami, z nichž se každá vleče prachem jako žížala ohlodávaná mravenci. Ach, vážení vězňové, nepište již nikdy na dříví cely a nikdy již nevrývejte do železného laku kamnové zástěny P Ú S Č P S N, jest to počínání nad jiné nemoudré, jest to houba napojená octem a obložená yzopem, kterou k prodloužení života podáváte Času, umírajícímu na rovnoramenném kříži mlýnkové hry!
Cela je sedm kroků dlouhá, tři široká, a poněvadž má - viz tabulku na dveřích - čtyřicet dva a jednu třetinu kubického metru vzduchu, jest pokládána za přepychovou a zavírají sem obyčejně dva mladistvé. Stojí tu dva železné kavalce se slamníky špinavými a zapáchajícími a v pytlích pod hlavou je rozdrcená sláma, která chřestí. Také na slamnících ulpěly skvrny po vraždění Času, usvědčující corpora delicti, skvrny nepochybného původu, neboť zabíjení rozkoší není jen výsadou básnických a mileneckých nadsázek. Okno u stropu jest rozděleno mřížemi na obdélníky. Na jedné z mříží visí zaschlý lidský chrchel. To jak někdo odzdola střílel po Času (jak různé způsoby úkladů proti němu!) a přes to, že se minul obdélníku střílny, nelze se při vzdálenosti půl třetího metru nepodiviti střelecké dokonalosti, dosažitelné jen vytrvalým cvikem. Dveře jsou pobity železným plechem a jejich plocha by působila nudně, kdyby do nich nebylo vříznuto kukátko se sklíčkem. Tím otvorem se na vás může kdykoli podívat: Oko. Může býti hnědé nebo modré, může býti zlé, lhostejné, kamarádsky veselé, ale nikdy nepatří žádnému člověku, tkví venku na chodbě ve vzduchu ve výši jednoho metru šedesáti centimetrů, jen oko, jako jsou ve skříních školních fyzikálních kabinetů nebo za výklady optiků. Ale jest přece jen jedno místo oku nedostupné, kout u dveří, kde stojí kbelík s výkaly, a to jest šlechetné.
Dlouho-li trvala tato má prohlídka? Nedovedu určiti počet minut, které, uschnuvše, odlouply se od mých dvou měsíců, vím jen, když jsem z prostředka cely jaksi definitivně přehlédl plochu 12,10 m2 - viz tabulku na dveřích - a utkvěl pohledem na zamřížovaném okně, symbolu tolikrát namalovaném a tolikráte zne­užitém, že jsem si teprve uvědomil, kde jsem, a že se tato záležitost týká také mne samého. Zjištění to mě zalilo vlnou veselosti.
Rozesmál jsem se. Smíchem ne příliš hlučným, ale upřímným, v němž nebylo afektace.
Zarazil jsem se. A zvědavě se na sebe podíval.
Je to patologický zjev? Je to základ mého literátství? Je tato trapná schopnost rozdělovat se a dívat ze vzdálenosti tří kroků sám na sebe všem lidem společná a u mne jen vyvinutější? Nevím. Ale zas jednou se uplatnila. Byli jsme dva. Uprostřed vězeňské cely byl člověk a upřímně se smál. A druhý, který stál se založenýma rukama opodál, se na něho díval strašně zvědavě, prohlížel si ho s odbornickým zájmem a řekl mu konečně ne bez mírné dávky škodolibosti: "No, nevím, dlouho-li se tak budeš smát, můžeš se tu dostat do všelijakých situací."
Ale muž uprostřed cely odpověděl: "Bojím se, že se budu smát celé dva měsíce."
Tato rozmluva se mi zdála velice zajímavá. A odpověď tak pozoruhodná, že jsem pro kontrolu budoucnosti zatoužil míti ji zachycenu dokumentárně. Tak jsem již v první čtvrthodině svého věznění ocenil i výhodu podvádění dozorců při tělesných prohlídkách i šlechetnost stavitelů žalářů, kteří nechali jeden kout cely nedostupný oku ze síně, usedl jsem na víko kbelíku a napsal do kalendáříkového notýsku: "Že jsem vězněm, na mne nedělá vůbec žádný dojem, spíše to působí komicky. Vesele se usmívám. Vtírá se mi otázka, budu-li se tak smát celé dva měsíce. Bojím se, že ano." Pro kontrolu to stačí a úlomkem tužky se píše těžce.
Dozorce mi prve v kanceláři z mých věcí vrátil Lidové noviny. "No, nějaký papír tam musíte mít!" řekl nevlídně, zakrývaje drsností laskavost, kterou se mi domníval prokazovat. Ale noviny mě nebavily, a zajímalo-li mě na nich co, tedy jen dlouho-li trvá jejich přečtení.
Co zde budu dělat, nepovolí-li mi knihy a papír? Nezbude mi také nic jiného než zabíjeti mezi nehty palců minuty? Či si z žalářní knihovny vypůjčím bibli a budu se nazpaměť učit Písni písní a babylonským žalmům?
Vybavila se mi představa přítelkyně mého dětství, vzdálené staré tety, která z podivínského vzdoru prožila v úplné samotě dvacet let v kumbálku o polovinu menším než moje cela, vynalézajíc stonásobným zkoušením matematické a geometrické zákony, známé tisíce let před ní již stavitelům pyramid, ludolfské číslo a zákon o geometrických řadách, a hrajíc sama se sebou lurč a šachové partie, které nezůstávaly vždy nerozhodnými. Proč bych to nedovedl já, bude-li třeba? Ale při předsevzetí, že si ze střídy zrobím šachové figurky, až mi přinesou chléb, mi padl zrak na cínové umyvadlo a tetička Julie hupkala na chromé noze do jeho šerého lesku, stávala se stále menší a menší, až v něm docela malinká zmizela, cinknuvši ještě berličkou o kov jako o tenký zvoneček. A vzápětí se tam objevila jiná postava mého dětství: strašlivý kartouzský cikán. Nikdy jsem ho neviděl. Vyprávěli mi jen o něm, ale právě proto dětská úzkost z něho - jak těžko býti potom sám ve tmě - byla tím větší. Ukovali ho pod zemí do želez a on si měsíce a léta cípy kabátu leštil řetězy a náramky svých pout, že otevřel-li kdo dveře jeho žaláře, zasvítily mu vstříc ze tmy jako stříbrné.
Dal jsem se do cídění cínového umyvadla. Také do stříbrna, ať mi tady svítí! Ale zjistil jsem, že je to práce velmi nudná a že stojí mnoho šoupání, než se hadrem, který tu visel, patrně ručníkem, a pastou na zuby vyleští smouha, ostatně jen v prostředku stříbrná, a že by to bylo ukrutné zaměstnání na mnoho dní. Při vylévání vody z umyvadla jsem poznal, že otevření poklopu výkalového kbelíku jest velkým utrpením. Až člověk ucouvne a blíží se pak zpět s hlavou odvrácenou a s rukou, v níž drží víko, co nejdále napřaženou před sebe. Vojáci v zákopech mají proti plynovým útokům masky.
K vylezení na okno a k zachycení se mříží jest potřeba z opěradla židle malé akrobacie. Ale verše, které jsem chtěl pilníčkem na nehty (ano, o ten jsem dozorce také ošidil) vrýt do okenního pažení, jsem tam také nevyryl. Zaujal mě pohled ven.
Držím se mříží a hledím do dvora, jehož obdélník by příliš připomínal olezlého psa, kdyby jeho střed nebyl proměněn v zelinářskou zahradu se sazenicemi ještě mladými, aby mohly přikrýt záhony. Jeho oprýskaná zeď by svou výškou ráda strašila trestníky, kteří vylézají k oknům, přestupujíce domácí řád. Za zdí počíná svět polovinou mladých lipových korun, které ji přečnívají. Stojí před učitelským ústavem, jehož dvě poschodí mi tarasí další výhled, ale přece jen nemohou zabrániti poznání, že jsme někde na kraji města již mimo dosah kouře a sazí Ostravy, neboť obloha je jasná, z hromosvodů školy srší malá slunce, vzduchem střílejí ječící rorýsi a za malým úsekem silnice, stranou ústavu jsou zelená pole, jejichž obilí počne brzy metati. Ale jsme přece jen v Ostravě. Do jasného dne nad zeleň polí a příč modrou oblohou napjali dvě černé čáry ocelových lan jako linky písanek ze třetí třídy a po těch plují černé vozíky, řada dolů do Moravské, řada nahoru z Moravské, a potkávajíce se měří podivným hodinovým systémem čas. Nelze dohlédnouti konců nezvyklého ciferníku, ale vycházejí zřejmě od těch dvou komínů na konci obzoru a od té těžní věže, zmenšených dálkou, od siluety kopce, na skutečný kopec příliš pravidelné, který jest tedy šachetní haldou. Dívám se na krajinu. Nutím se připamatovat si, že jsem vězněm. Zdá se mi, že by bylo slušno, abych v zadumání položil čelo na chladnou mříž. Že bych si měl vymýšlet apostrofy asi takovéto: "Och, slunce, které se nížíš kdesi za mou hlavou! Och, přírodo! Proč nás oddělili železnou mříží s 35 obdélníky?" Namáhám se učiniti tak. Marně. Nutím se velice. Je to zbytečné. Ten výsek krajiny, viděný ze stanoviska tak mimořádného, mi působí velkou radost. Lipky před učitelským ústavem jsou ve věku dívek po prvé zamilovaných, jsou plny mízy, která napjala jejich pleť a zvlhčila jejich lístky, a čekají, až vyjdou páni ze IV. ročníku s knihami pod paží a v ruce s houslovým pouzdrem. Křídla rorýsů se podobají saracénským šavlím a jsou v divokém útoku, jakého neviděl svět. Kladkové vozíky nejsou součástkou neobvyklých hodin, ale jsou to velcí, neteční ptáci, potkávající se v prostoru.
Hle, věznice, je-li zeměpisně výhodně položena!
V druhém poschodí učitelského ústavu se otevřelo okno. A do jeho rámu vystupuje dívka. Celičká dívka. Je bosa a je krásná, vidím to jasně, nedělí nás více než třicet kroků. Je jí šestnáct let a má modrotiskové šatečky. Čistí okna. A jak vystupuje na špičky a napíná paži, objevují se podkolenní důlky.
Když postřehla, že se na ni dívá trestník (kterak by to také nezpozorovala?), vyplázla na mne jazyk. Ne příliš zle. Ale poněvadž jsem se rozesmál, rozesmála se také. Pak se dala hezkým sopránovým hlasem do zpěvu, dávajíc mi tak najevo hluboké opovržení, ale neopomíjejíc při tom na mne pošilhávati, aby se přesvědčila, jsem-li si ho jak náleží vědom. Zjevení dívčích nožek v kriminále! Jaký to postřeh! Sjel jsem kdysi dolů do kladenských šachet. Nečisté záblesky světla, potivé dusno, na podpěrných trámech plísňové houby jako pečárky velké. Ve skále proražený úzký pokojík, strojovnička, zrovna místo pro malé dynamo a muže. A zde. Půl kilometru pod světem. V hliněném hrníčku, postaveném na stroji. Pivoňka! Kde ses tu vzal, rudý živote? Z pivoňky vycházelo velké světlo a zářilo celým podzemím až do poslední zasuté štoly. Třicet kroků ode mne stojí v rámci okna dívka. Teď zřejmě symbolizovala pocit štítivosti, snad nad spadlou pavučinou anebo, huch! dokonce snad nad samým pavoukem, zatřepala divoce sukničkami a nebylo možno nedat jí za pravdu, že její nožky jsou nad koleny ještě krásnější než pod nimi. Děkuju vám. Jak záříte, pivoňko kladenských dolů! A proč na rozloučenou tak třískáte oknem, marně zdůrazňujíc, že nemáte radost z radosti mé? Jaký objev!
Moje noviny mají dva romány, bez počátků ovšem. A při jejich čtení jsem ucítil v nozdrách a na jazyku cosi nasládlého. Kontrast jest principem bytí, vlna za vlnou, nahoru dolů, vzestup a pokles, bez něho by byl život vězeňskou celou. Ale jakým prudkým životem jest pak má cela, jsou-li v ní možny kontrasty tak náhlé? Bosé nožky sotva došly dále než ze schodů druhého poschodí, když jsem se dověděl, co je to vězeňský kbelík.
Ohavnost, o jaké jsem si nikdy předtím nedovedl učiniti představy. A nikdy o tom, co dovede. Je to plechový válec, přikrytý puklicí. Ten je postaven do žlutě natřené bedny, která má také víko. Slezskoostravská věznice stojí čtvrt století a trestanci a trestankyně pětadvacet let do toho kbelíku káleli, ale co horšího, oni tam pětadvacet let močili a oni močili také vedle a dřevo žluté bedny je veskrze prosáklé močí a jsou zde molekuly moči ročníku 1900 a postupně až do dnes, do roku 1926. A ten kbel dýchá. Pozorujete to teprve, když vás čas naučil analyzovati ten oblak zápachu, který vás při prvním kroku do cely přepadl celý, cítíte to tím spíše, že jste před chvilkou slezli z okna. Dýchá, neřád, takovým mdlým, nasládlým dechem a máte ho plná ústa, nos i plíce. A má tu se mnou bydlit plné dva měsíce!
"Co...? Tohle ty si opravdu o mně myslíš, obludo? Ne! No počkej, však já se tě zbavím! Nepůjde-li to po dobrém, zabiju tě. Rozmlátím tě na padrť, ničemo smradlavá! Více než čtyřiadvacet hodin temné komory mi za tu vraždu dát nemohou. A nahradí-li tě někým jiným z tvého rodu, udělám to zase."
Zaskřípěl klíč a cvakl zámek, zvuk a jeho dojem, který patrně zůstává od středověku stále týž. Vězeň chodbař, provázený dozorcem, mi přinesl k večeři kus chleba a plecháč rezavé tekutiny. Je to černá káva. Je tedy půl šesté a to znamená, že z mého trestu uplynulo již půl druhé hodiny. Odešli a na chodbě zněly ještě chvíli kroky a otvírání cel.
Když roznosil večeře, pan dozorce se ke mně vrátil. Podat mi nějaká poučení a také si mě trochu ohmatat. Snad mi přísluší práva politických vězňů, vykládá, ale o tom bude musit nejprve rozhodnout pan vrchní rada. Číst mi asi dovolí a ujde mi chvíle. "Ovšem komunistické časopisy ne, ty sem starý pan vrchní rada nepouštěl." Teď je zde nový pan přednosta soudu a je velmi přísný, pan dozorce pokládá za svou povinnost upozornit mě na to. Ráno mě u něho ohlásí. Zítra je ostatně čtvrtek, toho dne kolem půl desáté chodí pan vrchní rada na inspekci, a budu-li mít nějakou stížnost nebo žádost, budu ho moci poprosit. Ve čtvrtek chodí do věznice také holič a budu se moci dát oholit.
"Tedy ano," odpovídám, "nejprve požádám přednostu soudu, aby přišel pryč tenhle smradlavý kbelík."
Krčí rameny: "Předpis je, že má být kýbl v cele. Je to halt věznice. A nebudete tady dlouho, asi pět dní, dám vás pak do osmičky, ta je veselejší a je tam záchod." V osmičce se teď povalují po slamnících dva řezníci, falešní hráči.
"Snad nemyslíte, že tu budu tuhle ohavnost dýchat pět dní?!" Říkám to vlídně.
Je mírně udiven. Dívá se na mne. Neví, co si má o mně myslit!
"Pak požádám, aby mi bylo z odebraných věcí vráceno plnicí péro a papír."
"Podle předpisů máte právo jednou měsíčně psát psaní, ale před odesláním musí býti předloženo panu vyšetřujícímu soudci."
Dívá se kosou po kbelíku. Pak se mě ptá: "Vězeňský řád jste již četl?!"
Ano, visí na kusu tvrdého papíru přibit na plechu dveří, podíval jsem se na něj prve při prohlídce své cely, ale nečetl jsem jej.
"Ne," odpovídám.
"Předpisy musíte znát. Za starého pana vrchního rady leccos prošlo, ale nový pan rada je přísný."
Ještě mne chvíli poučuje. Je vtělený předpis. Ale líbí se mi můj žalářník. Mluví trochu mrzutě, ale vlídně, dovede mezi mnou a sebou udržovat vzdálenost a nenápadně si mě prohlíží a obchází, kdo jsem zač a nebude-li míti kvůli mně s panem vrchním radou mrzutosti. Političtí vězňové jsou ti nejobtížnější a je s nimi skoro vždy všelijaké psaní.
Býval délesloužícím poddůstojníkem. Trubačem c. a k. pěšího pluku č. 54, hanáckého pluku, téhož, k němuž volal v Itálii otec Radetzky: "Hanáci, držte se!" To je slavná minulost. A věru není větší krásy než seděti na stojícím grošákovi, olíznouti si rty a pomalu jako svátost nésti k ústům stříbrnou plukovní trubku a signál zavřeští a zachví se kov i dlaň, ušní bubínky a široký kraj. A není větší pýchy než v letní večery, když chodí dívky se džbány piva k večeřím, státi sám v zející bráně kasáren s nohama široce rozkročenýma a s šikovatelskou šavlí postavenou mezi nimi. K.­ u. k. Infanterieregiment Nro 54. Již samo toto jméno je s to, aby učinilo člověka melancholickým po celý život.
Úctu k předpisům a smysl pro disciplínu si přinesl můj žalářník odtud. Sem, do prachu a zápachu slezskoostravské věznice. "Já s vězni nekřičím," řekl mi nevrle, "v předpisech stojí, že se má dozorce chovat k vězňům vlídně, a je to tak nejlepší." Také vlídnost podle předpisu.
Na odchodu pokládal za nutno říci ještě jednou: "Ale já vás upozorňuju, že je pan vrchní rada velmi přísný."
Dal jsem se do smíchu.
"No, vždyť já se toho vašeho pana vrchního rady tak tuze nebojím."
Odešel.
Ale za chvíli cvakl zámek znova. A objevil se opět pan dozorce. S velkou lahví karbolky v ruce. Tentokrát jsem byl mírně udiven já. Byl i jinak laskav, nešetřil, lil do válce, do bedny i po zemi kolem a v půl minutě proměnil mou celu v nádražní záchod.
Odešel beze slova.
Jal jsem se z chlebové střídy hnísti šachové figurky. Koník se mi podařil, ale když jsem dokončil nezajímavý tvar piona, znudila mě představa, že bych jej měl opakovat šestnáctkrát, a hodil jsem obě figurky do prachového hrobu na kamnech.
Toho dne, za houstnoucího šera již, jsem zažil ještě jeden vězeňský dojem.
Úsek silnice stranou učitelského ústavu stoupá silně do vršku a po něm projelo auto s reflektory a vrhlo na stěnu obraz mého okna. Mihlo se tu pětatřicet oranžových obdélníků černě orámovaných, přeletělo stěnou a zmizelo. Bylo to půvabné právě svou rychlostí a neočekávaností. Pak rozsvítili před školou elektrickou lampu a okno cely s šesti mřížemi kolmými a čtyřmi příčnými se objevilo na stěně definitivně, trochu prodlouženo šikmým dopadem paprsků.
Spat jsem šel až za tmy, na stlaní jsem neviděl a ihned jsem tvrdě usnul. Ale v noci jsem se probudil. Dýcháním svého spolubydlícího. Tím strašným dechem, který proniká vší karbolkou, mdlým, nasládlým zápachem šestadvaceti ročníků urinu. Když už nebylo možno snésti to, vyšplhal jsem se po příčkách židle k mřížím, vyhoupl se na ně a vdechoval trochu kyslíku.
Och, bestie! Dnes jest ještě třeba smířit se s tebou, ale zbavím se tě!
Třikrát mne té noci kbel probudil. A když jsem po třetí sunul hlavu do okna, zdálo se mi, že jsem salamandr, který v pravidelných lhůtách vystrkuje z bahna hlavu, aby lapl po vzduchu, prohlížel jsem se a divil se, že mé tělo není oranžově a černě orna­mentováno.
Ale také tentokrát mne zachránila moudrost zedníka Šourka ze Stanova. "Vydrží to jiní, vydržím to taky!" řekl. A já si to po něm té noci opakoval.
Moudrost starého Šourka! Ze Stanova! Mihne-li se toto jméno Stanov, ať kdekoli v světě, není možno, aby se třeba jen na chvíli nezastavilo. Neboť v tom jméně jsou lesy tak hluboké jako půlnoční propasti a jejich zeleň je černá. Je to lipka na vrších, na obzoru Kokrháč, dvaapadesát domků na horských stráních, mnoho pramenů, na jaře plochy petrklíčů a v říjnu pod srubem jablka s vůní mandlí. Je to Rek, hnědý křepelák s prutem jako pleureusa, s nímž protouláváme srpnové dny a pijeme z jedné studánky hádajíce se, kdo dříve a nalézajíce vždy kompromis v: zároveň. Je to můj devadesátiletý děd, selský mudřec, radikál a panteista, jehož dlouhý vous voní včelami. Je to nejkrásnější rok mého života. Teď za mnou přišel Stanov k deseti půlnočním mřížím ostravského kriminálu. Přišel s darem smíchu jako věrná dívka, která přelézá s uzlíkem zeď, když dozorce již spí.
Byl jsem tehdy mlád. Tak mlád, že jsem se oddával náruživosti vymítat z lidí pánaboha. Neboť Šourek byl věřící. Zedník Šourek, který měl devět dětí a byl více dní v roce opilý, než nabíral maltu. Tomu jsem bral náboženství nad půlčíkem anýzky č. 2 v horské krčmě temné večerem, kde se už jen v okně rýsovaly myrta a mučenka a kde jsme seděli sami dva. Všechno vydal: stvoření světa, generační problém Kainův, archu Noemovu, neposkvrněné početí i neomylnost papežovu. Peklo nevydal. "A sákra, přesákra, a to ne!" Všechny metody Volné myšlenky a učenosti sociálně demokratických brožur byly vyplýtvány nadarmo. Šourek byl skalou Petrovou. Byl odhodlán držet peklo za každou cenu, a když jsem mu je chtěl rvát násilím, rozzuřil se. "Šourku," pravím, "jak to tedy vypadá v tom vašem pekle?" "Ánu," řval na mne, "jak to tam vypadá?! Každej trouba ví, jak to tam vypadá: Řežou tam lidem řemení ze zad, píchají je bidlema a škvařejí je ve voleji." "Šourku," povídám mu, "pijete, klejete, do kostela nechodíte, u zpovědi jste nebyl, co jste ze školy, to vám také budou čerti řezat řemení ze zad a škvařit vás v oleji." Ten argument ho zarazil. Bylo zřejmo, že o něm ještě nikdy nehloubal. Přestal křičet. V temné krčmě bylo ticho. Šourek asi usilovně přemýšlel. A teprve za dlouhou chvíli řekl pomalu, rozvážně a smutně: "Ánu! Vyderžej to jiní, vyderžím to taky."
Je to velká moudrost. Trochu pasivní, aby jí bylo možno dobýt světa, ale někdy v životě neocenitelná.
"Vydrželi to jiní, vydržím to do zítřka také, hnusný nájemníku! Zítra zmizíš nebo tě rozbiju!"