Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• v této anekdotické povídce představil Ivan Olbracht postavu chudého židovského povozníka Bajnyše Zisoviče, jenž soustřeďuje veškeré své jednání k tomu, aby obelstil pražské turisty a vydělal co největší obnos peněz
• veškerá odříkání, předstírání i podvádění přitom směřuje do budoucnosti, vydělanou stokorunu ukládá na budoucí studia svého syna
• při utváření této postavy, chudého a vypočítavého Žida, tedy Olbracht využil notné dávky stereotypu, což ovšem dodává povídce na shovívavě humorném vyznění

Lidé chtějí za své peníze něco mít, obchod je zároveň zábavou, a věru, kdyby toho nebylo, bylo by v Polaně o vyražení postaráno po čertech špatně. Ale jest zábavou také pro prodávajícího, a obchod bez zábavy jest snad vydělávání peněz, ale žádný obchod.
Tak ve vesnickém krámě, vonícím východem republiky a kromě toho ještě octem, petrolejem a tištěnými látkami, se Sura Fuxová baví s rusínským gazdou Mytrem Mazuchou, který za půl druhé hodiny už prohlédl a proklepal všechny kosy a teď u těch tří zvláště vybraných zkouší palcem napříč ostří a na tu nejlepší z těch tří nejlepších zvoní mrzutě kloubem, jako by z ní chtěl odťukati těch posledních padesát haléřů, které, jak se zdá, už Sura nesleví. Suřin otec, Salamon Fux, se baví s rusínskou dívkou, která si kupuje šátek, a se třemi ženami, které jí při tom přišly pomáhat; vytahuje z regálu šátky, červené, zelené, žluté, s cetkami i bez nich, rozprostírá je, protřepává a ukazuje proti světlu měnivost jejich barev. Z obecné strany pultu mu pomáhá chválit kvalitu a láci Bajnyš Zisovič, ale poněvadž žádal Salamon Fux za ten červený se žlutými růžemi a stříbrnými plíšky 25 Kč a ženy nabídly 10 a poněvadž jsou teprve na 22 Kč 50 h a Bajnyš Zisovič tedy vidí, že to bude trvat ještě dlouho a k delšímu rozhovoru se Salamonem že se nedostane, jde k Suře: "Suro, navaž mi čtyři kila mouky!" poroučí si.
"Ale platit, Bajnyši!" povídá Sura.
"C!" praví uraženě Bajnyš a pohodí hlavou, neboť na tak špinavé podezírání věru ani slovy odpovídati nelze.
Sura tedy staví na váhu papírový pytlík a nabírá hrncem z truhlíku kukuřičné mouky.
"Tak ten padesátihaléř slevíte!" říká Myter Mazucha a povídá to tak, jako by to mezi nimi bylo již dávno smluvně stvrzeno.
"M - m!" vrtí s úsměvem hlavou Sura.
"Tak mi tedy přidejte kornoutek cukroví pro děti!"
"Ten stojí korunu."
"Tak alespoň kostku cukru!" bručí mrzutě gazda.
"Ba ne!"
Balík kukuřičné mouky pro Bajnyše Zisoviče jest navážen, zabalen a on se ho chce chopit. Ale Sura drží. Mají na něm ruce oba.
"Peníze!" směje se Sura, protože by z člověka dávno nic nezbylo, kdyby se měl stále jen zlobit.
"Copak ti je nedám?"
"No, tak sem s nimi!"
"Copak jsem tu ještě nikdy nekupoval čtyři kila mouky?" povídá Bajnyš trochu podrážděně.
"Tak ten kousek cukru pro děti!" žádá hlučně Myter Mazucha a sebevědomě sází na stůl peníze.
Sura se zmocňuje pytlíku s kukuřičnou moukou a klade jej vzadu na regál přesto, že se Bajnyš Zisovič daleko naklání přes pult, tahá ji za sukně a volá: "No, tak počkej!"
Sura jde k Mazuchovi, zjišťuje, že chybí dvacet haléřů, ale gazda se o tom dlouho nechce dáti přesvědčit. Pak se Mazucha znova vrací k tomu kornoutku cukroví pro děti. Pak dokazuje, že je kosa drahá. Ale Sura před ním nehnutě stojí, upírá oči nad jeho hlavu do prázdného vzduchu, a když gazda vykládá o cenách kos u Schönfeldů ve městě a o tom, jaká by to byla hanba, kdyby mu alespoň tu kostku cukru nepřidala, povídá Sura znuděně, neodtrhávajíc oči z prázdna: "Chybí tu dvacet haléřů."
"No tak já vám je zítra přinesu," prohlašuje konečně Mazucha.
"Ale ano," odpovídá vlídně Sura, shrabuje peníze, bere kosu, klade ji vzadu také na regál, "já vám tu kosu do zítřka uschovám."
Mazucha dokazuje, že ji dnes potřebuje, hubuje a Sura zatím obsluhuje nějaké dítě, které si přišlo pro ocet.
"No tak, Suro!" povídá energicky Bajnyš, zatímco Myter Mazucha hází na pult zlostně dvacetihaléř.
"M - m!" vrtí hlavou Sura.
"Šuleme," volá Bajnyš zlostně na starého Fuxa, který je s cenou na 21 Kč a se ženskými a se šátkem až u dveří, neboť utíkati ke dveřím a vraceti se zas k pultu je jedním z pravidel této zábavy.
"M - m!" vrtí hlavou Salamon.
Bajnyš Zisovič se tedy opírá o pult, drbe se v kaštanovém plnovousu a zatím, co Sura váží jakési ženě pytlíček dobytčí soli, myslí si: "No, nemám... Upíři! Vydřiduši! Ať máte černý rok, prasečí hlavy! Kdybych měl, hodil bych vám tu pětikorunu pod nohy. Nemám, no!" Ale Bajnyš Zisovič si to nemyslí jen tak, jak už se v hlavě převalovávají neurčitosti, nýbrž myslí si to slovy zcela určitými a ono NEMÁM dokonce velmi hlasitě a jaksi velkými písmeny. "Nemám, nemám, nemám... Ale co dělat? Žena čeká doma na mouku."
Tak jde ke dveřím k Salamonovi a třem ženským a povídá mu židovsky: "Šuleme, vy že mi neuvěříte čtyři kila mouky?"
"Ne."
"Víte, že mám osm dětí?"
"Já za to nemohu!" povídá studeně Salamon Fux a roztřepává před ženskými červený šátek se žlutými růžemi.
"To vím! Ale víte, že od včerejška nejedly?"
"To je marné, Bajnyši. Jsi mi tu už dva roky dlužen osmdesát korun..."
"Copak vám s koněm nepracuju?"
"Jó, s koněm mi pracuješ, odpracuješ si dvacet korun a za pětadvacet korun si vybereš zboží."
"Jo, jako kdyby mi někdo dal!"
"A dluh je pořád stejný. Co se budeme bavit, Bajnyši?" a Salamon Fux se zas obrací k ženským: "No tak pro dobrou vůli..."a vede je zpět k pultu. "Za dvacet!"
Bajnyš se zas opírá o prodejní stůl a myslí si: "Kdybych tak, dejme tomu, protože si člověk takovou věc vždycky představit může, kdybych tak na příklad měl v kapse stovku! Jestlipak bych ji kvůli tomu prašivcovi rozměnil? Protože taková zelená stokoruna, když se rozmění a neuloží se celá, jako by už ani žádnou stokorunou nebyla. Protože jsou ženské na peníze jako divé: Potřebujeme kukuřici a brambory a na šábes musíme mít bílý chléb a Hanele už pod těmi svými hadříky nemá ani žádnou košili a jak to míníš udělat na zimu s botami... a vím já co všechno?" Bajnyš vzdychá: "Oj, ojojoj... možná, že bych ji přec rozměnil! Jistě bych ji rozměnil!" A říká si: "No, nemám...! Joj! Tolik peněz! Stovka! Kde by ji v dnešních dobách chudý povozník vzal?!"
S těmi ženskými to bude ještě dlouho trvat, chtějí zas utíkat, jsou teprve na třinácti a Fux na devatenácti padesáti, a tak se Bajnyš Zisovič odvažuje k Salamonovi ještě jednou: "Vy, Šuleme, je to opravdu vážné. Děti opravdu nejedly. Vždyť je to hloupých pět korun a já si je odpracuju..."
"Ne."
"Smilujte se nad mou rodinou, Šuleme!"
Ale tohle je příliš silné slovo a takové výrazy Salamon Fux nesnáší. Začíná křičet. Že už toho má zrovna dost, protože se to opakuje každý týden dvakrát, a když si má Bajnyš něco odpracovat, tak znova, a že on také nekrade a konec a dost a: "Vůbec už ani haléř, a kdyby ses na hlavu postavil!"
Bajnyš je do hloubi duše uražen. Postojí ještě chvíli u pultu, ve své milé duši si ponadává, a když je v krámě několik lidí a nikdo si ho nevšímá, odchází nenápadně do prázdné nálevny a odtud do kuchyně.
Tam zrovna paní Ester válí nudle a její vykasané rukávy se nad lokty zařezávají do tlustých paží. Zlostně se obrací po příchozím. Její oči, kterých se lidé bojí, ne že by Bajnyše najednou propichovaly, nýbrž chviličku ho bodají od paty až k hlavě.
"Git morgn! Poslouchejte, Ester," povídá honem a jaksi samozřejmě Bajnyš, "... nemáte tady kousek chleba? Jen na zakousnutí, neměl jsem dnes ani kdy..."
"C!" hodí vztekle hlavou Ester... "Proč si nekoupíš v krámě?"
"Ale říkám vám: jen tak na zakousnutí."
Bajnyš Zisovič usedá na nízkou stoličku u kamen, projevuje tak ochotu počkat, a začíná bavit Ester zprávami o pribujské svatbě Chavy Davidovičové s Mendlem Rosenthalem. O tom, jaká byla nevěsta, že mladý Gleizer vypadal se svým černým kabátem, velkým tvrdým límcem a bílými nitěnými rukavicemi jako český pan podučitel do rakve, že dostala tlustá Malke Hergotová od sestry z Ameriky nějaké staré žluté bálové šaty s ohromnou, vlnou vyšívanou červenou růží, že v tom byla naditá, div nepraskla, a ta růže že přišla zrovna na ňadra a stopka do rozkroku. "Chi!" kvikla paní Ester, Bajnyš se rozesmál, Ester si oprášila zamoučené ruce o tlustý břich a šla Bajnyšovi ukrojit kus pšeničného chleba.
"Co to vaříte k obědu?" čichá Bajnyš.
"Co vařím! Vařím! Co se staráš, co vařím!" vybuchuje paní Ester.
To tedy byla chyba, a tak zas Bajnyš pokračuje ve zprávách o svatbě, o frizúře slečny Vilkovičové, která vypadala jako babylonská věž, o žlutých botách Icka Herškoviče jako lodi, o mrkavém nose starého Rosenthala, ulamuje kousky chleba, jí, a když se Ester od nudlí nedívá, strká větší kus chleba do kapsy. A když projevila zase zájem několika vysokými "Chi!", vstává Bajnyš k odchodu, dokončuje u dveří vypravování a praví jakoby mimochodem: "Poslouchejte, Ester, v krámě mi nechtějí uvěřit čtyři kila kukuřice, řekněte tam Surince..."
Ale píchl do vosího hnízda. Paní Ester práskla válkem o vál. A začala ječet. A dala si ruce v bok.
"No, ne, ne..." reteruje honem Bajnyš.
Ale paní Ester jest již v tom. Myslí si někdo, že kradou? Celý týden nevidí krejcar, dej, dej, dej, a každý jen dej a počkej. Šulem neví, kde mu hlava stojí, kukuřici má platit, zboží má platit, bance má platit, daně má platit, a každý na jejich účet jen jí a strojí se, ona bude pomalu chodit bosa, Surinka si musí každý hadřík na sebe vyplakat...
Bajnyš už šel.
Ale ne šenkovnou a krámem, šel dvorem.
"Prašivci!" myslí si.
Na dvoře před boudou leží chundelatý pes. Otevřenými vraty sem ze silnice pochodují husy, a pes, nehýbaje se, si je zdola prohlíží. To čerti vědí, jak to ti bohatí mají zařízeno! Nu, pes! Fuxových hus si nevšimne, mohou mu vlézt do žrádla, ale připlete se mezi ně cizí, už ji honí, husa běží, křičí, plácá křídly a on jí rve ocas. Potvora! A nikdo ho tomu ani neučil.
"No, počkejte, prasečí hlavy," myslí si Bajnyš, "však on vám to Pán Bůh odplatí! Na dětech! Z kluka budete mít lotra! Phí, to bylo nějaké slávy a pýchy, když se narodil! Fuxovka seděla celý den na lavičce před krámem, přenáramné ňadro venku, u něho držela jednou rukou dítě, vedle ní stál hrnec s teplým husím sádlem, do toho si druhou rukou namáčela bílý chléb a mastnota jí tekla po bradě. Aby každý tu slávu a ten blahobyt viděl! Phí! A z kluka bude vagabund. Doma krade, cukroví z krámu rozdává klukům, po sestrách hází bo­tami a s bédrovým Rivou jsou to dva největší uličníci ze vsi."
Bajnyš Zisovič jde po silnici vsí. Představa velkého naditého pytlíku v Suřiných rukou a představa ženy čekající doma na mouku ho naplňují novými starostmi. Zastavuje se mezi ploty chýší. Plácá se do stehen: "No, nemám!" Na čelo se mu vrývají vrásky, levý koutek úst, oka a levé chřípí se povytahují vzhůru v úšklebek bolestný a dumavý zároveň. "Nemám...! Nemám korunu, nemám padesátihaléř, nemám nic."
Jde k Srulovi Nachamkesovi. Do kovárny.
"Git morgn!" pozdravuje ho ve dveřích.
Srul Nachamkes, který je celý černý, smolným plnovousem, pejzy, očima, rukama i černou koženou zástěrou, právě v černé kovárně vyrábí ze tří kusů starého železa novou podkovu. Jednou rukou drží kleště a obrací ty rozpálené kousky ve výhni a druhou tahá za řetízek s kouskem motouzu měchy.
"Ty, Srule, mohl bys mi půjčit dvě koruny?"
Srul s oběma rukama zaměstnanýma se zlostně obrací. "Že je teď tak doba půjčovat dvě koruny!"
"Já vím, no ne, ne," povídá Bajnyš levým koutkem úst, levým okem a ramenem, "ale košík bramborů mi přec půjčíš?!"
Srul Nachamkes se chce rozčilit.
"No, ne, ne," nedává k tomu dojít Bajnyš. "Tak mi dej trochu tabáku!"
Srul vyjímá plechovou krabičku s trochou tabáku a Bajnyš si dělá cigaretu. Pak jde k řetízku s motouzem on a tahá měchy za kováře.
"Ty, Srule, když jsi takový mudrc: víš, proč se gójové pozdravují 'Dobrý den!' a my 'Dobrý zítřek!'?"
"Ne."
"Víš, git morgn!, to není dobré jitro, protože morgn neznamená ráno, nýbrž zítřek. A gój je kůň. Ti myslí jen na dnešek, na teď, na hned. Ale my myslíme dále. Alespoň na zítřek. Alespoň."
"Odkud to víš?"
"Malamet to povídal v chedru dětem."
"Mé holky z chedru nikdy nic takového nepřinesou. Ty jen jíst... Ty, to je dobré!"
"To je tuze dobré, Srule! Zítřek! Zítřek, to je hlavní věc, Srule! Protože na dnešku už tuze nezáleží, toho jsme se dočkali, Pán Bůh nám jej dá už dožíti. Nemám mouku: nu, nemám; nemám dvě koruny: nu, nemám; nemám košík bramborů: nu, však já už do večera neumru. Ale zítřek! To je hlavní věc, Srule! Dobrý zítřek. A po novém zítřku vždy nový dobrý zítřek."
Srul Nachamkes vytahuje kleštěmi z výhně dva kousky železa, ty bělavě svítí, klade je na kovadlinu, oba muži do nich buší kladivy, Srul tím větším, Bajnyš tím menším, kovadlina zvoní, železo pomalu červená a odskakují okuje.
A když je spojený kus železa zas ve výhni, ptá se Nachamkes, při­hrnuje uhlí: "Že si ty, Bajnyši, vypůjčuješ dvě koruny?! Vždyť jsi byl přes týden s koněm v Pribuji vozit na silnici kamení."
"Já? V Pribuji? Vozit na silnici kamení? Přes týden?"
"No jo, Borach Davidovič tě viděl."
"Borach Davidovič mě viděl! Co by mě Borach Davidovič neviděl? Přes týden! C! Den jsem vozil kamení! Za patnáct korun! Mnoho-li máš za patnáct korun kukuřice? A já mám osm dětí! U švakra jsem byl týden, pomáhal jsem mu stavět domek, když má být do zimy hotov. Já ti povím ještě něco, Srule: Víš, jak se dostali do Ameriky lidé?"
"No, jak se tam dostali! Přeplavali tam; loďmi."
"Nó, jó, přeplavali?!? Toť se ví, že tam od stvoření Adama a Evy nějak dostat musili. Ale kdy tam přeplavali?"
"No??"
"Král Šalamoun je tam převezl. Ten už tak velké lodě měl."
"Od čeho zčervenali?"
"Od slunce."
"To také říkal malamet?"
"No. Chaimkovi."
"To je mudrc."
"Je. Ale z Chaimka bude taky."
Pak, když dávají na kovadlině třem kusům starého železa tvar podkovy a Srul drží a bije a Bajnyš také bije, povídá Bajnyš: "Poslouchej, Srule, já ti mám hrozný hlad. Jaktěživ jsem takový neměl. Celý se hlady potím. Nevečeřel jsem a nesnídal. Nemáš tam něco?"
"Jdi se zeptat Laji!"
Bajnyš jde přes dvorek do chýše a strká hlavu do jizby.
"Git morgn, Lajo, co vaříš k obědu?"
"Co vařím! Nic nevařím!" odpovídá drobounká kovářka.
Opravdu. Kamna jsou studená. Ale na lavici leží kupa čerstvě na­trhané ředkve a cibule. Bajnyš jde rovnou k nim: "Půjč mi jich pár!"
Ale drobná kovářka jako kvočna vzlétne, běží před zeleninu, za­krývá ji tělem a čepýří se: "Ne! Nic! Co dám dětem k obědu?"
"No, no," povídá vyčítavě Bajnyš, "že já jsem tvým holkám ještě jakživ nedal ředkev!"
"Tak jednu!" Kovářka je celá červená.
"Ne! Čtyři! Pro každé půl!"
"Ne!" křičí Laja.
"Tak tři!" křičí Bajnyš.
"Jednu!" ječí Laja.
"Tři!"
"Ne!"
"Tři!"
"Dvě!"
"Tak dej sem!" Oči mu hoří, jako by chtěl vraždit. "Ale tři cibule!"
"Ne!" ječí Laja.
"Dvě!"
"Ne!"
"Jednu!" křičí Bajnyš.
"Na!"
A po této scéně, jež se podobala spíše rychlé loupeži než přátelskému jednání, se Bajnyš, ještě celý vzrušen a zachvívaje se jako kůň po prudkém běhu, usazuje na lavici. Kovářka, která ještě chrání zeleninu tělem a trochu se z přepadení vzpamatovává, se právě chystá rozplakat, ale on ji honem odzbrojuje výklady o dobré věci, kterou prokázala jeho dětem, a o tom, až pojede na podzim do kraje, že přiveze jejím holkám jablka.
Ale kovářka má na krajíčku pláč a křik a Bajnyš se jí trochu bojí. Jde proto raději do kovárny ještě chvilku tahat měchy.
"Tak sbohem, Srule," povídá, když jsou podkovy hotovy, "řekni Laje, že je hodná a že jí přivezu okurky."
A jde domů. Je to půl hodiny a on jde s hlavou vpřed nakloněnou a před ním pospíchající a se shrbenými zády.
Jde kolem rusínských chýší, kde nemá co pohledávati, kolem židovských chýší, kde nic nemají, a kolem krámků, kde mu neuvěří, protože tam buď nekupuje, nebo že je tam dlužen.
Dobrý zítřek! To je hlavní věc. Protože se dnešek už nějak přečká. Phí! Přečkal jich snad málo za těch dvaatřicet let? A dal snad kdy Hospodin nějakému ze svých Židů zemříti hladem? Co svět světem stojí, se to ještě nestalo. Když bylo nejhůře, seslal vždy z nebe manu a křepelky. A mohlo by být ještě hůře a také by ani on ani jeho děti nezahynuly hladem. Dobře! Borach Davidovič ho v Pribuji viděl. Vozit kamení. Dobře! Vydělal patnáct korun. Vyplatili mu patnáct korun, zrovna patnáct korun, ani o haléř více, ani o haléř méně. A třeba si také jasně představiti tohle: na cestmistrově stole byl při výplatě hrnec po kávě se zaschlým škraloupem a pak ještě otevřený zavírák se střenkou ze srnčího parůžku a vedle nich ležely ty Bajnyšovy peníze, papírová desetikoruna a kovová pětikoruna. Kromě nich už tam nebylo nic. Vůbec nic; čistý, prázdný stůl. Těch patnáct korun dal ženě a ta za ně koupila kukuřice; tou se živili. A teď si představme: že by byl ani těch patnáct korun nevydělal, he! Byl by snad umřel hladem, he? A bylo přece možné, že by byl cestmistr dal tu práci Gutmanovi Kacovi nebo Góbimu Abrahamovičovi nebo Mordchovi Herškovičovi. Núu? Byly by jeho děti zemřely hlady? Nebyly by zemřely hlady... Zítra pošle milý Pán Bůh křepelky.
Ale když se Bajnyš už za vesnicí blíží k domovu a vidí za ohbím cesty na plůtku u své chýše rozvěšené hadry a mezi nimi ženinu červenou spodničku a na tyčku nabodnutý hrnec, mění se mu hryzení v břiše v něco, co už není jen hlad.
"Máš?" ptá se ho žena, ještě než za sebou zavřel dveře.
"Ne," povídá nesměle a odvrací hlavu od ženy ještě dříve, než uvidí v jejích očích zlostné slzy.
A obrací se k svému prvorozenému, desetiletému, který stál u stolu, říkaje si něco z hebrejské knihy, a teď černýma, mandlovýma očima moudře hledí na otce. A strach z vyčítavé ženiny tváře jest plně vyvážen pýchou z těchto očí, jakých krásnějších nemohl míti ani sám král Šalamoun, z obličeje něžného jako beránčí rouno a ze zlatých pejzíků, které září sluncem.
Ale těch dětí je tu v jizbě s hliněnou podlahou mnoho a nelze je nevzíti na vědomí.
"Děti," povídá slavnostně Bajnyš a zdvíhá do výše ukazovák, "tatínek vám něco přinesl. Něco tuze dobrého. Toť se rozumí, není toho mnoho, dobrého nesmí býti nikdy mnoho, ale je to zdravé a tuze, tuze," a Bajnyš pomlaskává a dělá z palce a ukazováku špetku, "tuze dobré... Tak, maminko, tady to hezky našim dětičkám rozkrájej na kolečka... výbornou ředkev a cibuličku..." a protože maminku ani nenapadá, aby to dělala, a protože maminka rve z bidla nad pecí kusy prádla a zlostně jimi mrská do kouta lavice, dělá to všechno Bajnyš Zisovič sám, "... a trošičku soličky na to... a teď se hezky dětičkám prostře... a těm našim nejmenším přinesl tatínek také kousek bílého chleba, běloučkého jako padlý sníh a sladkého jako cukr... a to bude obídek, jaký nemá dnes ani pan prezident..."
Pak si Bajnyš Zisovič vyvolal Chaimka, svého prvorozeného, ven do síňky.
Posadil se na starý soudek od zelí a chlapce si vzal mezi kolena.
Jak jsi krásný, Josefe, synu Jakubův! A Bajnyš Zisovič cítí, bude-li do černé hloubky jeho očí hledět ještě chvíli a pohladí-li ty světlé, skoro plavé vlasy ještě jednou a budou-li se na něho ta rozkošná ústa moudře usmívati déle, než je přípustno, že se měkká vlna, která mu probíhá páteří, promění v něco, co si nyní přáti nemůže. Praví proto s laskavou otcovskou přísností: "Chaimku, ty jsi jedl k snídani tři brambory."
"Dva," praví hoch.
"No, to je jedno, dva nebo tři. Podívej se, tatínek má také hlad, ale to málo, co máme, musíme nechat těm nejmenším..."
Hoch hledí na otce mandlovýma očima a horlivě kývá hlavou, jako by chtěl říci, že je to také jeho mínění a jako by se snažil co nejrychleji odvrátit i stín podezření, že by mohl smýšlet jinak.
"... protože my dva nejsme žádní gójové, kteří myslí jen na jídlo, protože jsme Židé, že máme míti mysl obrácenou k vyšším věcem, protože jsme otužilí proti malichernostem, jako je chvilka hladu, protože víme, že Věčný nedal ještě žádnému Židovi umříti hlady a že nám do večera něco pošle."
Chaim pokyvuje horlivě hlavou a usmívá se širokým úsměvem.
"No, já vím, ty jsi můj milý, malý bochr," praví otec, hladí chlapce po vlasech a zas cítí, že se mu tělem rozlévá vlahá vlhkost... "Nu, pojď, půjdeme k dětem!"
Jak si to vlastně Bajnyš Zisovič představoval? Kolik lidí to chtěl nasytiti těmi několika kolečky ředkve a cibule? Kolikrát si myslil, že ti nejmenší kousnou do ždibců chleba z kousku krajíce Ester Fuxové?
"Tati, já mám hlad!" povídal jaksi zlostně sedmiletý Góbi.
"Tati, já mám hlad!" nabíral šestiletý Šlojme.
A pětiletý Sami, vystihnuv zbytečnost slovních argumentů, se dal rovnou do řvaní. A po něm spustila Hanele. A najednou to všechno brečí, úpěnlivě, zlostně, vyčítavě, vyzývavě, neúprosně, vytrvale, a teď ke všemu ještě, Pane Bože na nebi, do toho od kamen vpadla žena Rojza, práskla nějakou pukličkou a ještě jednou pukličkou a ječí až uši zaléhají, škvěčí něco o muži budižkničemu, o lajdákovi, který se týden potlouká s koněm světem a pak přinese patnáct korun, o svém přenešťastném narození, o svém otci a nebožce mamince, o rabínovi, a žene se se zaťatými pěstmi a s červenými skvrnami na tvářích ke stolu a teď se rozkřičívá také desetiletý Chaimek, zoufale volá: "Mami! Mami!" a oběma rukama se opíraje o její těhotný život, tlačí ji zpět.
Bajnyš Zisovič je nad tou revolucí ve své domácnosti v rozpacích. Neví, co má dělat. Hlava mu jde kolem a přechází ho zrak. Ale jen chvilku.
Sedá si před dětmi do dřepu. Rozchechtává se. Plácá si do dlaní.
"Chochochó! Hahahá! Dětičky Zisovičovy budou plakat? Hohohó! Pláč! Pláč! Kdepak! Julalá, julalá! Zisovičovy dětičky nikdy nepláčou. Nikdy, nikdy. Protože mají bohatého tatínka a ten jim nanosí jídla a věcí, co jen budou chtít, protože má mnoho peněz, juj, juj, hrozně mnoho peněz, protože je boháč a Zisovičovy dětičky jsou dětičkami boháče, juj, juj, julalá, jula, jula, julalá..." A Bajnyš Zisovič za všeobecného řevu vyskakuje a snaží se jej přehlušit vlastním křikem: "Julalá, julalá, jula, jula, julalá," a tančí, skáče, přehazuje nohu přes nohu a zas jednu po druhé vyhazuje do výše a podniká jimi dupavé výpady, ruce má v bok, má je nad hlavou, rozhazuje jimi, tleská do nich, "julalá, julalá, protože bude Chaimek velkým doktorem před Pánem... a udělá z Gutmánka velkého kupce... a ten bude mít v Mukačevě na náměstí tři domy, juj, juj... a Góbinek a Šlojmeček pojedou do Ameriky... a Góbi se tam stane králem a Šlojmek guvernérem, julalá, julalá... a pošlou krásnou loď... juchachá... první třídou pro Sámička a Pinkáska... a pošlou věno Hanele a Jentele, každé po milionu... julalá, julalá, jula jula julalá..."
A teď se k otci přidává desetiletý Chaimek a také tancuje a také skáče, "julalá, julalá", a také přehazuje nohu přes nohu a vymršťuje je před sebe, a chytají se s tatínkem za ruce a vymršťují nohy oba a podnikají jimi dupavé výpady a "julalá julalá, jula jula julalá julalá... julalá, jula jula julalá...".

Ne, toho dne již Hospodin manu neseslal. A do večera ani jednu jedinou křepeličku ne. Ten zázrak učinil Pán Bůh až druhého dne k poledni, tehdy, když byl Bajnyš Zisovič až na druhém konci vsi.
A když spatřil ty dva turisty, toho pána, na němž metr kostkované látky mohl býti alespoň po 60 korunách, a tu pěknou macatou paničku, která, jak se Bajnyšovi zdálo, malounko pokulhávala, věděl ihned, že je k němu posílá milý Pán Bůh. Jako berana Abrahamovi. Aby byli obětováni místo jeho dětí. V té chvíli počala hlava Bajnyšova horečně pracovat.
Úmysly Boží byly jasné. A jsou-li úmysly Boží jasné, je jasné vše. Pak už jest jen věcí člověka říditi se jimi a pracovat všemi silami o jejich uskutečnění. Pán je k němu posílá. Ale o podrobnosti provedení se Bůh nestará a také starati nemůže. Ty jsou již věcí člověka a na něm jest přetvořiti svět kolem sebe tak, aby se v něm mohla Boží vůle vyplniti.
Očekával je na cestě, a poněvadž mu zákon nedovoluje smekati klobouk, slušně se postavil a pravil uctivě, ne však žebrácky: "Promiňte mi prosím, blahorodí, ale jak je Bůh nade mnou, mé děti od včerejška nejedly..."
Pán si ho chladně prohlédl od hlavy k patě a řekl: "Je tu ve vsi nějaký dobrý kůň?"
"Dobrý kůň?" opakoval Bajnyš. Aha, panička už nemůže! Odřela si nohu nebo špatně šlápla. Bajnyšova hlava pracovala. A horečně začala pracovati také jeho fantazie. Vysoko nahoře byla Boží vůle, jediný pevný bod v prostoru, jako démant tvrdá a také tak zářící. A dole svět, který sice neztratil obvyklého vzezření, ale jehož všechny tvary podivně změkly, jako kdyby byly z vosku a daly se hnísti. A Bajnyšovy ruce jej hnětly. Jeho prsty byly horečně zaměstnány ještě pak, když, zastíraje své dílo slovy, se ptal: "Dobrý kůň?" A pak náhle energickým rozmachem rukou jako při hotovém díle: "Tady ve vsi je jen jeden dobrý kůň. Kůň Mordcheho Volfa."
"Já vím," pravil pán. "Nějaká slepá a chromá dvacetiletá herka."
"Hm..." usmíval se tomu žertu zdvořile Bajnyš. "Je to sedmiletý kůň, blahorodí. Mordche Volf za něho dal čtrnáct set. Ale bude to velké štěstí, bude-li doma, protože teď ve vsi není ani jeden kůň. Všichni jsou buď na poloninách, nebo svážejí v Pribuji na silnici kamení."
"Počkej! Je doma - není?"
"Já myslím..."
"Nemysli! Je - není?"
"Snad je."
"No, tak vidíš!" smál se pán. "Jak je to k tomu tvému Mordchemu daleko?"
"Daleko? Není to vůbec daleko. Kousíček."
"Co je to kousíček?"
"Jde-li vaše blahorodí do města, je to tím směrem. No, kousíček. Jak milostivá paní půjde."
"Aha, to už také vidíš! Čtvrt hodiny?"
"Čtvrt hodiny."
"Aha! Tak ono to bude půl hodiny!"
"Půl hodiny?!" usmíval se uraženě Bajnyš.
"Takhle bychom se mohli dlouho bavit!" Pak mluvil nějakou cizí řečí, snad francouzsky, s paní, Bajnyšovi se zdálo, že by to mohlo být dobré, a pak povídal: "Počkej, něco ti řeknu!" Podíval se na hodinky. "Dávám ti dvacet minut. Pak ti zaplatím. Když to bude trvat dvacet minut a půl, nedostaneš nic. Chceš? Nechceš?"
"Vždyť vám říkám, blahorodí! Nechtěla by tu milostivá paní počkat, Mordche Volf by toho koně přivedl?"
"Ne! Milostivá paní by tu nechtěla počkat. Milostivá paní by dříve chtěla toho arabského hřebce vidět."
Bajnyš odbírá pánům tlumoky - Pane Bože, ty jsou těžké! - a rozbíhá se k domovu.
"Pozdravuj tam," volá za ním pán.
Tak hledí Bajnyš zachovati stejný krok s nimi. Myslí si: kolik za koně počítat? - a povídá: "Jste už tady, blahorodí, dlouho?"
"Dosti dlouho, abych se od tebe a od Mordcheho nedal napálit!" směje se pán.
"Možná, že bych sehnal i dva koně. Doběhl bych..."
"Ne. Ještě jsme nevyjednali jednoho. Kolik se tu platí za koně a za člověka na den?"
"No, kolik se tu platí za koně a za člověka na den?! To přece není stejné, kolik se platí za koně a za člověka na den!"
"No, já vím!" potřepává pán na Bajnyše rukou a směje se.
"A tohle je tuze dobrý kůň," praví Bajnyš a myslí si: Mm, chytrý gój! Ale je v dobré míře, směje se, panička také, a to není špatné. "Ten kůň poletí s milostivou paní jako vlaštovka, totiž bude-li milostivá paní chtít, a když milostivá paní nebude chtít, půjde s ní jako beránek. A jak ten kůň umí šplhat na hory! Juj! Jako kočka! Co se platí na den za koně a za člověka? Copak já vím, co bude Mordche chtít?"
Dojista: obchod není jen vydělávání peněz. Obchod je také zábava. A často zábava velmi vzrušující. Neboť při něm nejde o nic menšího než o to, znova a opět přetvářeti svět. Je omyl, domnívati se, že svět je to, čím se našim smyslům jeví, něčím cizím, něčím pevným, něčím na naší práci nezávislým. Nic podobného. Svět je to, co si z něho sami uděláme! A také chvíle je to, co si z ní uděláme. A také věci to jsou a také lidé.
Bajnyš Zisovič běží k domovu. A vleče za sebou dva pány. Bůh činí jen zázrak. Ostatní jest lidská hlava.
Ne, netrvalo to čtvrt hodiny. Ale zneklidněný Bajnyš, který by si přál letěti desetkrát rychleji, než byli páni ochotni jíti, dosáhl alespoň toho, že za tu dobu prošli sraženou vsí, kde se smrtelné nebezpečí, přesně řečeno: kůň, mohlo objeviti za každou chýší, a že dospěli končin, kde ojedinělé chýše byly jen na stráních vedle silnice. Netrvalo to ani dvacet minut. Ani půl hodiny. Trvalo to dobré tři čtvrti hodiny.
Po čtvrt hodině začala pána přecházeti dobrá nálada. Díval se každou chvíli na hodinky. Začal se každou minutu dvakrát ptát a jeho otázky byly stále vzteklejší. Pak něco zlostně říkal francouzsky ženě. Pak se dal do nadávání. Nejdříve všeobecného. A pak nadával Bajnyšovi. Toť se rozumí: antisemita. Pak se rozzuřil doopravdy. Hulákal, že už dále nepůjde ani krok, začal trhat Bajnyšovi ze zad tlumoky a házet je do prachu na silnici, ale co nejnebezpečnějšího, řval na lidi, které viděl u stavení nebo na poli, ať mu přivedou koně, teď hned, okamžitě, že za něho zaplatí, co kdo bude chtít. Ale, zaplať pámbu, lidé se toho křiku báli, pánovi nerozuměli a schovávali se před ním buď do chýší, nebo se na něho udiveně ohlíželi. Také hezká panička křičela něco o nestydatosti, jakou jakživa neviděla, ale pak se jala pána chlácholit, ten jí vztekle odpovídal a nakonec se hádali spolu.
Když byly Bajnyšovi strženy ze zad tlumoky, postavil se skromně asi deset kroků opodál a delikátně se tvářil, jako by manželskou hádku neposlouchal. Dlouho-li může takový pán zuřit? Čtvrt hodiny? Půl hodiny? Ne, déle jistě ne, déle to nevydrží. A tak, když byl ten bláznivý gój tak daleko, že už nenadával ani Židům, nýbrž do oslů a hlupáků jen sám sobě, odvážil se Bajnyš o několik uctivých kroků blíže. A třebaže ho páni vůbec neposlouchali a třebaže jeho existenci na světě nebrali na vědomí a třebaže byl pro ně méně než červ, prach a nic a třebaže mluvil do prázdného vzduchu, mluvil přec: o malém kousíčku a jen o pár krocích hned tamhle za záhybem cesty u potoka, o tom, i kdyby si blahorodí přála nějakého jiného koně, že by to trvalo několik hodin, než by ho přivedli z poloniny, a kdo ví, jakého by dostali a kdo ví, zda by s nimi do večera do města dojel. Ale pána přepadla jakási zuřivá energie. Rozletěl se najednou vzhůru do stráně. A k nejbližší ze tří chýší, které tam stojí. Nu, ať si běží, Mazuchovi koně nemají, a poleze-li ještě výše, Ivanyšovi a Kosjakovi také žádného nemají. Tak se Bajnyš staví zase poslušně tam, kde stál. "Jardo! Jardo!" křičí paní na muže, když zlostně zas vybíhá z dveří Mazuchovy chýše. Ale pán už je v tom. Běží ještě výše: k Ivanyšovům. A ještě výše. Ke Kosjakovům. Bajnyš skromně něco vypravuje neposlouchající ho paní. "Jardo! Jardo!" křičí ona.
Nu, toť se ví: za čtvrt hodiny bere Bajnyš zas na záda tlumoky a všichni tři jdou.
Obchod je opravdu zábava někdy velmi vzrušující.
Ale poslední čtvrt hodiny šel už potrhlý pán pokorně jako beránek a oba byli křehcí jako dobře uhnětený barches.
A když už bylo viděti červený hadr na plůtku Bajnyšovy chýše a nabodnutý na něj hrnec, řekl Bajnyš velmi vyčítavě a uraženě: "Nu... a tadyhle už to je!"
Bajnyš vběhne do síňky a křičí do jizby, že je to slyšet až na silnici: "Je Mordche Volf doma...? A kůň je doma?" A povídá tiše ženě: "Pětadvacet korun!" A běží ven.
"Sláva!" volá vesele. "Koně mají doma, to jsem sám rád. Ale Mordche doma není, pojedu já. Jeho žena přijde hned. Za pět minut bude milostivá paní sedět na koníčku."
Na prahu stojí Rojza a ruce drží pod zástěrou.
"Poslouchej, Rojzo," vysvětluje volně Bajnyš, "tadyhle páni by si rádi vypůjčili vašeho koně, milostivá paní má otlačenou nohu. Kolik za něho bere Mordche?"
"Pětadvacet korun," povídá poslušně a bez zájmu Rojza.
"Coo...?" chce se zase rozsoptit pán, ale pak rychle máchne rukou, obrátí se, a: "Sedlej, sedlej!"
Bajnyš tedy vynáší z temného chlívka - jak se tam vůbec vejde kůň? - dřevěné sedlo a činí to velmi pomalu. Ale ten kritický okamžik jednou nastati musí a není vyhnutí: teď vyvádí svou Julču. Přes práh ji kryje tělem, ale je to marné a musí to být: Julča se objevuje na slunci celá, skutečnost, kterou nesprovodí Bajnyš žádným usmíváním a žádným: "No, no, a hnedličko to bude, milostpaní." A když zlostný pán vidí toho nejdokonalejšího koně ze vsi, klusáka, který za chvilku poletí s milostivou paní jako vlaštovka, o něco většího než koza, nadmutého jako kopací míč, špinavého, s koleny pokleslými, alespoň dvacetiletého, s bělmem na pravém oku a s krkem opruzeným od vožení pytlů s vlhkým sýrem z polonin, propuká ze všeho vzteku v smích. V smích, který je zlostný jen na samém začátku, ale brzy se proměňuje v chechtot docela upřímný, jíkavý, veselý a nadmíru hlučný, který mu hází hlavou a otřásá celým tělem. Také panička se rozchechtává jako hrdlička, a nakaženi jeden druhým, neznají míry a nevědí, kdy přestati. Julča netečně stojí se sehnutou hlavou, křivýma nohama, jako by se zrovna chystala pokleknout, zdravým okem klímá a čeká, až jí dají sedlo. Bajnyš je trochu uražen.
"Ale je to moc dobrý kůň, já ho znám."
"No počkejte," marně se snaží sangvinický pán zachrániti přísným tónem, "on okresní hejtman tomu tvému Mordchemu ukáže, chtít za tuhle chcíplotinu pětadvacet korun!"
"Sedneš si na tu mrchu?" ptá se ženy.
Ta, utírajíc si oči, mu něco francouzsky odpovídá, co nemůže být nic jiného, než jako co že má dělat.
Pán vrtí s veselým úžasem hlavou: "A já přec tu pakáž tak dobře znám! A člověk se vždycky zas nechá napálit!"
Bajnyš Zisovič snáší nějaké ženiny roztrhané spodničky koni pod dřevěné sedlo a na ně rovná staré pytle, aby se to paničce dobře sedělo. Těhotná žena mu netečně a bez hnutí přihlíží. Desetiletý Chaimek, tváře se vážně a ničím neprozrazuje, že má co činiti s otcem, mu snáší z domu všelijaké kusy provazů a řetězů a svazuje je dohromady. Páni už zase mluví francouzsky. Již opět přátelsky a vesele. Boží úmysly se dokonávají a Bajnyš cítí, že již může vzíti část své mzdy.
A zatímco dělá Chaimek na kusu roztřepeného popruhu velký, neobratný uzel, spojuje jej tak s kusem řetězu, aby z nich vyrobil třmen, přistupuje Bajnyš uctivě k antisemitskému pánovi: "Promiňte mi laskavě, blahorodí, a nezlobte se, ale nejedl jsem od včerejška rána, ani já, ani mé děti; jak je Bůh nade mnou. Dejte mi nějaký závdavek, obsloužím vás dobře a s Morchem se už nějak srovnáme, rád bych si jen na cestu koupil kousek chleba."
Hezká panička se o čemsi dohovořuje s mužem, rozkazuje: "Rozvažte ten tlumok!" A když Bajnyš příkaz vykonal: "Navrchu je chléb!"
Je tam opravdu, v bílém ubrousku, a po nějaké vepřovině ani památky. V takovémhle postavení čistý chléb od góje vzíti smí. Bajnyš zdvořile, ne však poníženě, děkuje, rozkrajuje jej a tu větší polovinu dává ženě: "Prosím tě, Rojzo, dones to mé ženě, ať to dá dětem!"
Chaimek se na ten kus chleba dívá krásnýma očima.
A pán dává Bajnyšovi závdavkem deset korun.
"To také, Rojzo, dones ženě!"
A může se jeti.
Jen antisemitský pán, snad se stydě za své řvaní prve, snad jsa trošičku i dojat bídou té vsi, ještě povídá a usmívá se přitom: "A teď mi pověz, chlape, kolik ti Mordche za to musí dát, že se ti podařilo dohodit hloupému gójovi tuhle mrchu!"
Bajnyš si ulamuje kousky chleba a jeho žvýkající ústa se zvětšují v široký úsměv: "To víte, blahorodí, že něco dát musí!"
"Ach, kdybych já vás, roto, tak dobře neznal!"

Jedou do hor, vzhůru do strmého kopce, aby se tudy dostali do druhého údolí na silnici a po ní do nejbližšího města. Stará špánkovitá Julča se rozešla, nepospíchá sice, ale jde s paničkou na hřbetě a s tlumoky před sedlem docela dobře; kulatá panička není konečně žádná krasojezdkyně a je ráda, že sedí. Nad nimi na obloze plovou beránci, stoupající sráz před nimi leží v polostínu, ale ostatní krajina, hory po obou jejích stranách a za nimi hluboké údolí s říčkou, tonou v záplavě slunce a řeka svítí a jiskří. Paní každé chvíle zastavuje Julču, obrací se k údolí a vzdychá: "Bože, to je krása!" a to "Bože" vyráží s takovou vášní, jako by ho zrovna teď velice potřebovala. Sangvinický pán se na ni laskavě usmívá.
Rozumí se, že tohle jsou panské nápady, den je sice pěkný a také pod stínem beránků se nejde zle, ale proto ještě netřeba ztřeštěně výskat, obzvláště když na těch kupách mrtvého kamení pranic, ale dočista nic hezkého není. Ale Bajnyš přec jen paninu nadšení přizvukuje, i nahlas i uvnitř. Ne pro ty kopce, nýbrž pro tu pohodu v sobě. Také v jeho nitru jest slunečno a plovou tam kučeraví beránci a všechno se tam radostně kývá dopředu, dozadu a všechno se rozzpívává "julalá julalá" a všechno se roztancovává a nohy se tam přehazují přes sebe a vymršťují se a podnikají výpady, ale vše to nekonečně poklidněji než včera a docela tiše jako stín na stěně, julalá, julalá, jula jula julalá, neboť Adonai učinil nový zázrak a to, co včera nebylo, dnes už je, julalá julalá ("Bože, to je krása!" volá hezká panička), a to něco, co včera nebylo a co dnes je, jest zelená stokoruna, kterou má uvázánu na motouzku v plátěném pytlíčku na prsou, ta, kterou vydělal za šestidenní svážení kamení na pribujskou silnici, ta, která při výplatě ležela na cestmistrově stole vedle papírové desetikoruny a kovové pětikoruny, jež dal ženě, a vedle cestmistrova otevřeného zavíráku a vedle kávového hrnce se škraloupem, ta, kterou zítra uloží k oněm devíti, které již má a za něž bude Chaimek studovat a stane se bochrem a které ještě rozmnoží tisíckrát a desettisíckrát, protože člověk chudý jest jako člověk mrtvý, julalá, a protože ruce nedělají nic a všechno dělá hlava jula jula a protože je třeba přetvářeti svět ve smyslu Božích úmyslů a protože Hospodin nedal ještě žádnému ze svých Židů zahynouti hladem jula jula julalá.
A nepatrňoučký kousek té ohromné vděčnosti a něhy k Hospodinovi, směšně nepatrňoučký, ale přece jen ještě jako hora veliký, se přenáší na nástroje jeho moudrosti, na ty dva góje zde, které mu Pán seslal jako Abrahamovi berana, aby nebyl obětován jeho prvorozený. Co jim má vlídného říci a co hezkého jim má učinit, aby se radovali s ním?
"Bože, to je krása!" vzdychá hezká panička a obrací se na Julče.
"To ještě nic není, milostpaní," usmívá se na ni Bajnyš, "to teprve uvidíte!" a myslí na městské ulice, s výkladními skříněmi plnými zboží, na bedny zlata, stříbra a drahého kamení, na Chaimkovy oči a na vše opravdu krásné, co by chtěl té hodné goitce ukázati.
"Jak se jmenuje ten kuželovitý kopec?"
"Ten kopec? Ten kuželovitý? No, ten se jmenuje Amhorec."
"A jak se jmenuje tamhleten?"
"Tamhleten?"
Toť se rozumí, Bajnyš nezná pojmenování ani jedné z hor, takové nesmysly mohou opravdu zajímat jen góje, také na tom vůbec nezáleží, jak se jmenují (což si taková ničím neposvěcená hromada kamení a hlíny vůbec nějaké jméno zasluhuje?), ale proč by neudělal paničce radost a tím také sobě? A tak, zatímco si kulatá panička z kapsy turistické haleny na ňadrech - ta panička je opravdu pěkná! - vyjímá notýsek se zlatou ořízkou a všechno si zapisuje, vymýšlí si Bajnyš Zisovič jména: Cickes a Toches, Šamesová, Mikva, Ganěv, Kovetný, Tole, Velký Minhorec a Malý Minhorec, Velký Kélev a Malý Kélev, a bude-li třeba, bude si je vymýšleti tři neděle za sebou.
"To jsou divná jména!" říká hezká panička.
"Ano, jména jsou tu vůbec zajímavá," praví antisemitský pán, "zde se stýkal slovanský živel s rumunským, a původní osídlení bylo ta­tarské."
"Loupežníci tu nejsou?" ptá se panička.
A teď Bajnyš neví: ptá se proto, že se jich bojí, nebo že by o nich ráda poslouchala, a je v mírných rozpacích. Ale ihned se to podle jeho přání zařizuje na světě tak, že už tu vůbec nejsou, takže možno bezpečně voziti na Julčině hřbetě odkryté náklady perel a démantů, ale že tady do nedávna bývali, páchali strašlivá ukrutenství, mordovali, zapalovali, loupili, přepadali pocestné, "ojojoj, strašné to bylo!".
Ne den, ale čtyři dny s těmi góji jezdil. Pán mu říkal Bajnyši a tykal mu, paní mu vykala a říkala mu pane Bajnyši, platili mu nejen pěta­dvacet korun na den, nýbrž dávali mu ještě pět korun na stravu, kdyby byl směl jísti trejfe, byli by ho krmili od rána do večera, antisemitský pán mu slíbil starý oblek a hezká panička pro ženu plášť a pro děti botičky, a jejich adresu má Bajnyš také v kapse, kdyby zapomněli, aby je upomenul.
Zázrak je dokonán. Zanícení pominulo. Ohnivý keř na poušti, v němž se mu zjevil Hospodin, dohořel a poušť zase nabyla střízlivého osvětlení všedního dne. A její tvary ztvrdly jako zchladlý vosk, který se již nedá hnísti. Dokud opět nerozkáže Pán.
Jeho jméno budiž pochváleno!