Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1931

Ta země jest ještě bez jména. Či, lépe řečeno, má jich příliš, aby je mohla míti. V starém Zalitavsku se jí říkalo Horní Uhry. Od prosince roku 1918, kdy Maďaři již po prohrané hře marně dávali této zemi pod Karpaty autonomii a v Budapešti vládu, ji nazývají Ruská Krajina. Oficiální název saintgermainské smlouvy jest Podkarpatská Rus. Nacionální Rusové, kteří věří v novou carskou velkoruskou říši, se na zemi dívají z druhé strany hor a jmenují ji Zakarpatská Rus. Komunisté a nacionalističtí Ukrajinci, opírajíce se o národnostní spojitost zdejších kmenů s Ukrajinci sovětskými, haličskými a rumunskými, ji nazývají Zakarpatská Ukrajina nebo, nehodlajíce se vydat stíhání pro nedovolenou agitaci, prostě Zakarpatsko. Každé z těchto jmen má ostré a zcela určité politické ražení. Lidově se říká Podkarpatsko.
Ale ani tři slovanské kmeny, které zde žijí, tvoříce s nepříliš značnými dialektickými rozdíly jazykovou jednotu, to jest na východě Slovenska a v nejzápadnějším Podkarpatsku Lemkové, ve středu Bojkové a na východě Huculové, nemají ještě jednotného národního jména. Jsou nazýváni Rusíny, Rusňáky, Malorusy, Podkarpatorusy, Rusy, Ukrajinci, a hrdí Huculové jako v Čechách X. století setrvávají posud na pojmenování kmenovém. Na otázku, jak mluví, vám vesničan odpoví, že rusjky, to jest s velmi měkkým s, což třeba přesně odlišovati od rusky. Název Podkarpatorus je více vědecký, jméno Rusňák pokládají za hanlivé, a poněvadž výraz Rus či Ukrajinec je ještě dnes spíše označením směru než národního celku, nezbývá autoru, píšícímu o lidové mase, leč zastaralé pojmenování Rusín. Národ si může dát jméno jen sám. Podkarpatský lid národem ještě není. Jen etnografickou masou.
Ale pojmy se počínají tříbit a Podkarpatskem jde velký boj: Rusové, či Ukrajinci? Ruština, či ukrajinština? Filologové a historici ať se do sporu nemíchají, jejich argumenty jsou pára a dým, zde jde o politiku, to jest o velké komplexy zájmů, a svornostářství, které bylo možné roku 1919 a 1920, není možné dnes, neboť od těch dob uplynulo ne deset, nýbrž sto let.
Roku 1919 a 1920 v Podkarpatské Rusi jazykového sporu ještě nebylo a vše tam žilo v nejkrásnějším nadšení a osvobozenecké jednotě. Ještě pak, když vyvstaly praktické otázky, na příklad ta, jakým jazykem se má ve školách vyučovat. O této prostičké a snadné věci ať rozhodnou lidé jedině povolaní: rusínští učitelé! Roku 1920 se tedy sjeli. Byli to skoro vesměs učitelé maďarští, kteří dobře ovládali jedině maďarštinu, ale jejich nadšení a vůle jednoty si v ničem nezadala s city a dobrou vůlí všech svobodných občanů ostatních. Věc je přece jasná jako den: "Ať se vyučuje jazykem, kterým jest napsáno Písmo svaté!" Všichni s voláním: "Bůh nás vede!" souhlasili. Vstávali řečníci, mluvili o velkém Rusku, o velké kultuře, k níž se třeba přimknout, o krásném ruském jazyku, a bylo jim celým shromážděním tleskáno a přitakáváno. A vstávali jiní a se zarosenýma očima blahořečili Bohu, že už nebude třeba vyučovati cizáckou řečí, nýbrž jazykem chudobného a dobrého lidu Podkarpatských hor. A bylo jim všemi nadšeně aplaudováno. Ale ve shromáždění byl přec jeden poučený člověk, český předseda školského odboru Josef Pešek. A ten řekl shromáždění asi toto: "Pánové projevili krásnou jednotu. Ale potíž bude asi v tom, že se ta jednota týká tří naprosto různých věcí, neboť Písmo svaté je psáno staroslovanským jazykem církevním, řeč kultury ruské je ruská a lid zdejších hor mluví trojím podkarpatským dialektem. Kterému z těchto tří jazyků se má tedy na školách vyučovat?" Ale podobné malichernosti nedovedly svatou svornost zviklat a všichni volali: "Tak ať se vyučuje, jak vy s námi mluvíte, neboť vám dobře rozumíme!" A český předseda školského odboru mluvil se shromážděním jazykem, který se velmi podobal ukrajinštině. Bylo tedy dosaženo jednoty ve čtyřech úplně různých věcech.
Od roku 1920 bylo o jazyku konáno velmi mnoho konferencí, schůzí a schůzek, a otázka není rozřešena dodnes. Během času odpadl jen z debat jazyk církevní a zájem o podkarpatské dialekty byl zatlačen do pozadí. Ale spor mezi ruštinou a ukrajinštinou zůstává. Neboť původní jednota se změnila v spor a otázka v počátcích pouze školská se rozvinula v otázku národní.
Je to boj mezi inteligencí. Boj plný vášní a vzruchů, který nepo­nechává místa ničemu jinému, který rozděluje podkarpatské intelektuá­ly ve dvě strany dnes ještě početně úplně stejné, dělí je společensky a dotýká se i jejich života rodinného. Urputný boj, podobný tomu, jakého byla v Čechách starší generace svědkem v zápase o moc mezi staročechy a mladočechy. Tvrdilo se mi, že se jazykové spory přenášejí také na vesnici. Sám to ze svých zkušeností potvrdit nemohu. Zdálo se mi naopak, že podkarpatoruský lid je příliš zaujat zápasem ani ne o skývu chleba, nýbrž jen o korš a misku tokanu, aby mohl mít smysl pro věci tak odlehlé.
Důležitou úlohu v těchto bojích hraje emigrace. A to na obou stranách. Jak emigrace ruská, uprchlá ze SSSR, tak ukrajinská, složená jednak ze zbytků rozprášené národní armády ukrajinské, jednak z lidí, uchýlivších se sem z Polska před perzekucí Pilsudského. A je to právě tato emigrace polská, která vnesla do země pod Karpaty nový život a která je hlavní hybnou silou a iniciátorkou i bojů dnešních.
V rusínském východním Slovensku jest inteligence z valné části emigrantská ruská. Jsou tu lesními inženýry, velkostatkářskými úředníky, nájemci dvorů, učiteli, lékaři, popy a jsou většinou již odchovanci ruských škol v Čechách a českých vysokých škol. Žijí svým odděleným emigrantským životem, se svou ideologií, se svým úžasným, čistě ruským tragickým steskem po vlasti, kde je vše krásnější, i slunce a voda, než u nás, se svým despektem a "něintěresno" ke všemu českému a pansky lhostejní k lidu, uprostřed něhož žijí. Domácímu dialektu se naučili rozumět, ale sami, chtějí-li, aby jim bylo rozuměno, mluví jakousi podivnou řečí, která je trochu ruštinou a trochu češtinou, promíšenou domorodými slovy a slovy maďarskými, jichž je jazyk Rusínů na východním Slovensku pln. V ukrajinsko-ruském sporu je jejich stanovisko dáno samo sebou. Jsou Rusy, a ptáte-li se jich, odpovědí vám tohle: "Zdejší jazyk je pouze dialektem ruštiny. Nejvíce se podobá běloruštině, s níž má i zeměpisnou souvislost. Zdejší lid ukrajinsky nerozumí, s ukrajinštinou nemá nic společného, pokládal se vždy za Rusy a rusky cítil. Podkarpatská literatura byla vždy jen ruská. Byl zde klid a jednota do té doby, dokud se sem nenahrnuli rusínští uprchlíci z Polska, kteří zde zahájili divokou ukrajinskou agitaci a uměle vyvolali jazykové spory. Podkarpatští Rusové samostatným národním životem žíti nemohou a přimknutí k velké ruské kultuře je jejich životní otázkou. Jakou kulturu jim mohou dát Ukrajinci? Proti jejich směšné pýše Ševčenkovi a Ivanu Frankovi mohou Rusové postavit desítky a desítky autorů nekonečně větších. Ale pražské vládě se ukrajinská propaganda hodí a podporuje ji morálně i penězi."
"Proč myslíte?"
"Je jasné, proč. Vláda chce čechizovat. Chce mít nad zemí věčný protektorát. A kdyby zvítězil jedině možný ruský směr a kdyby se upravila alespoň jazyková otázka školská, bylo by po čechizaci a brzy také po protektorátu. Ale za těchto jazykových, školských a politických zmatků si mohou Češi dělat, co chtějí. Proto."
Divide et impera!? myslíte si. Stará rakouská škola?
Ale na východním Slovensku pozorujete zajímavý zjev: silnou ruskou agitaci, v prvé řadě propagandu pravoslavnou, pracující značnými penězi. Agitujeme od muže k muži, lidem se slibuje, že popům nebude třeba odvádět koblinu a rokovinu (to jest středověký desátek a polní robotu), kterou jsou povinováni řeckokatolickým farářům, na vesnicích se stavějí pravoslavné církve, obce přestupují sem a přestupují zase tam, faráři a popi se na hřbitovech, jak se tahají o truhlu s mrtvým, rvou za vlasy a vousy a jejich věrné houfy do sebe buší klacky. Odkud mají pravoslavní peníze? Ptáte-li se Rusů, dovíte se něco o jakýchsi tajemných amerických dolarech, nebo vám něco povědí o vnitřních sporech v církvi a naznačí vám, že jsou to peníze srbského patriarchátu.
Jdete tedy o informaci k ukrajinofilům.
Ti se usmějí a řeknou: "Je přece jasné, že to jsou peníze pražské vlády. Bojí se ukrajinství, protože chce čechizovat. Bojí se, že by se polští, českoslovenští a rumunští Ukrajinci mohli spojit v jeden kulturní celek. Obviňuje nás z iredentismu, pronásleduje nás a proti nám podporuje Rusy. Ovšem, že posledním cílem každého národního hnutí je nacionální stát, ale o tom prozatím ani nesníme, československou příslušnost jsme zvolili dobrovolně a ani nás nenapadá toužit po perzekuci rumunské nebo ještě horší polské." A řeknou nám ještě toto: "Rusíni a Ukrajinci jsou přece jen dva názvy pro týž národ. Lemkové, Bojkové a Huculové jsou Ukrajinci, dialektické rozdíly jsou nepatrné a podkarpatský lid spisovné ukrajinštině rozumí. V kterékoli veřejné knihovně se můžete přesvědčit, jak opotřebované jsou knihy ukrajinské a jak netknuté knihy ruské. Je pravda, že malinká podkarpatská literatura bývala ruská, ale už není. Dnes se zde literárně píše ukrajinsky a jediný z podkarpatských spisovatelů, který užívá ruštiny, je básník Karabeleš. Ta ruština byla jen zastaralý panslavismus, udržovaný nacionálním zoufalstvím. Také v Haliči mívali Ukrajinci z pocitu národnostní slabosti potřebu přimknout se k velkému bratrovi a psávali rusky, také tam byly vášnivé jazykové a politické boje mezi směrem ruským a ukrajinským, ale dnes jich už není. Ve volbách z roku 1907 zvítězilo ukrajinství nadobro a definitivně. To, co vidíte na Podkarpatské Rusi, je týž boj, jen o čtvrt století opožděný."
Ale je tu ještě jeden, třetí směr: čistě podkarpatský. A ten říká: "Nejsme ani Rusové, ani Ukrajinci. A jako jsme odmítali stát se Maďary, nechceme býti ani Čechy. Chceme mluvit a psát jazykem, jaký nám dal Pán Bůh. Rusjky."
Není pochyby, že by tento směr, který by si na Podkarpatsku přál vytvořit nový, maličký slovanský nárůdek, jehož život by se vyvíjel pouze v hranicích republiky a jenž by nehrozil ani iredentismem ruským, ani ukrajinským, byl pražským vládám nejsympatičtější. Je také jisto, že by nalezl největší ohlas na vesnici, která nemá pro zápas ukrajinsko-ruský pochopení a nazývá s mírnou příhanou Ukrajince Poláky a Rusy Moskaly. Ale narodil se umělou politickou cestou a tkví svými kořeny v snaze budapešťských vlád oddálit podkarpatské kmeny od kulturního společenství jak s Rusy, tak i s Ukrajinci, vyvolat podkarpatský kulturní separatismus a zavést do literatury dialekt, latinku a maďarský pravopis. Tento směr byl znova vzkříšen jedinou domácí politickou stranou, která však v zemi nikdy nenabude rozhodujícího vlivu. Československé vlády, rozbíhající se občas tímto směrem, konají snad podporováním jazykového separatismu práci užitečnou pro své denní politické účely, ale v zásadě nemohou dosíci pranic. Půlmilionový nárůdek bez jakékoli jazykové, a tedy i kulturní souvislosti je v dvacátém století nonsens. Leč by měl být vyhlazen. Ale podkarpatské kmeny se vyhladit nedají.
Ostatně separatistické jazykové tendence jsou stále více zatlačovány do bezvýznamnosti urputným bojem ukrajinsko-ruským.
"Dobře," řeknete, "je to opožděný boj o kulturu a jazyk. Ale jak roz­řešili školskou otázku? Nelze předpokládat, že by sporem směly trpět děti! Do toho do všeho jim nic není, musí se naučit číst, psát a násobilce. Na maličkém kousku země obývaném Rusíny jsou přece také školy! Jak se v nich učí?"
Ovšemže jsou na tom maličkém kousku země školy! A jak se v nich učí? Podkarpatským dialektem, ukrajinsky, rusky, slovensky, česky, maďarsky, hebrejsky, jidiš, německy, rumunsky a v Užhorodě je také škola cikánská. Ale ta snad nepadá na váhu, protože je to vlastně slovenská škola odcikánšťovací a cikánštiny se v ní užívá jen k dorozumění s nejmenšími. Ale nesmíte si ty školy představovat jako v nějaké civilizované zemi. Na Medzilaborecku jsem viděl osmileté, desetileté a třináctileté děti usedlých rodičů, které nikdy nechodily do školy, protože musí statkáři pást vepře. Na Volovecku jsem pozoroval totéž. Zde se to tak přísně nebere, se statkáři třeba vycházet a okresní náčelníci ani dobře nemohou srovnat se svým svědomím, aby brali hladovým rodinám dětský výdělek, poněvadž cítí, že jeden sociální zločin nutně plodí neřesti další. Ještě letos je na Podkarpatsku 5 000 dětí, které nikdy nebyly ve škole a z nichž ovšem vyrostou analfabeti. A ty, které zapsány jsou, tam v zimě nechodí, protože nemají šaty a boty, nebo alespoň ne všechny, takže si je v chýších jedno druhému půjčují, aby mohlo jít jednou to, po druhé ono, neboť sedět ve škole je přece jen příjemnější než v zakouřené jizbě za komínem chlebové peci. A až tam na jaře chodit budou, nebudou mít knížky, sešity a pera, budou si půjčovat krejcarovou tužku a psát na kusech balicího papíru, bůhvíodkud sebraného, a budou-li chtít mít zatopeno, půjdou do lesa nakrást dříví a vydají rodiče nebezpečí pokut. Škola jim nemůže dát nic, neboť stát převaluje školská břemena na obce a ty nemají. A úředním výkazům o návštěvě škol také nevěřte. Učitelé mají totiž nařízeno, chybí-li 20 procent žáků, aby to okamžitě hlásili inspektorátu, ale protože v třídě 80 procent dětí mají málokdy a protože by z toho bylo vyšetřování a snad i tresty, nehlásí nic a inspektoři jsou také spokojeni, že jim ubylo zbytečné psaní. A v době polních prací, očekává-li vesnický učitel inspekci, obíhá, aby ve třídě alespoň někoho měl, chýše, prosí a slyší: "A co za to dáte? Dejte alespoň bileňku!" Což je dvacetihaléř.
Ale mluvili jsme o vyučovacím jazyce. Jak se učí na školách rusínských vsí? Je to tak: ze začátku se učitel s dětmi dorozumí jen domácím dialektem, a když poněkud vyspějí, učí je mluvit a psát rusky, ukrajinsky nebo v nářečí pokračuje, podle toho, jakého je směru, jak sám dovede nebo prostě jak ho napadne. Ale ve většině rusínských vesnic se vyučuje ukrajinštinou nebo alespoň řečí ukrajinštině hodně blízkou.
Musí přece být nějaké normalizované učebnice?!
Musí? Ale kdepak! Začaly se sice nějaké čítanky tisknout, ale to trvalo jen do roku 1924. Jsou totiž psány zastaralým pravopisem podle Vološynovy maďarsky vydané gramatiky. Roku 1923 vyšla gramatika Pankevyčova, ale od těch dob bylo mnoho a mnoho konferencí o pravopisu, ten se stále mění a teď se pomýšlí na pravopis čistě fonetický. Někde jej žákům povolují, někde ne. Těch původních čítanek se používá v některých školách na Slovensku a také na Podkarpatsku, ale jinde mají učebnice ukrajinské, přivezené z Polska, jinde knihy ruské, a povídali mi o škole, kde byl jedinou učebnicí starý ruský hasičský kalendář. A ve vyšších ukrajinských školách (Nebo jsou to školy ruské? To přesně říci nikdy není možno.) to také není lepší. Na měšťanských školách není učebnic, jsou-li jaké, jsou neschválené (a vším právem, poněvadž jsou většinou špatné), učitel jich užívat smí a nemusí, nelíbí-li se mu, může přednášet, jak chce, a děti ať si jeho přednášku píší nebo také ne. Na středních školách se žáci mohou učit některým předmětům (dějepisu, matematice a geometrii s její složitou terminologií) jen z knih českých, protože jiných není. To po jedenácti letech školství.
A k tomuto zmatku ve vyučování se připojuje zmatek v osobách učitelů, kteří často neovládají ani jazyk. A v školství - je to první pole, kde se zjev ve větším měřítku uplatňuje - počíná na sebe již prudce narážet konkurence mladých rusínských intelektuálů s českými a s ní i národnostní nenávist, která zde byla před několika lety ještě věcí neznámou. Z učitelů na měšťanské škole s rusínskou vyučovací řečí ve Volovém jsou na příklad 2 haličští Ukrajinci, 1 podkarpatská Maďarka a 6 Čechů; ředitelem je Čech, ale tomu alespoň vzdávají chválu, že zná jazyk. A mnohem jinak nevypadá poměr ani na měšťankách jiných. Ale přes to, že je domácího učitelstva tak málo, že to bije do očí, přijímá se do ukrajinského učitelského ústavu jen omezený počet žactva a jeho absolventi nemohou dostat místa. V Podkarpatsku jsou tři učitelské ústavy: státní (pro chlapce i dívky) v Mukačevě s vyučovací řečí ruskou a dva (jeden pro chlapce, druhý pro dívky) v Užhorodě, oba řeckokatolicky církevní - také podkarpatská věc! - a s vyučovací řečí ukrajinskou. V těchto dvou je však zaveden numerus clausus, přijímá se jen 40 žáků, ač se jich hlásívá přes 100, a ostatní se odmítají. Ujídali by chleba českým učitelům nebo těm, kteří ani učiteli nejsou, nýbrž absolventy různých středních škol, doktory, inženýry, ale učí. V Čechách je ohromný přebytek intelektuálů a třeba je vyvážet, neboť pro režim jest lépe, bude-li bída a nespokojenost na periferii než v centru.
Jací žáci z takovýchto škol mohou vycházet, je nasnadě. Umějí méně než naši, a až s nimi půjdou do konkurenčního boje také v jiných oborech, budou v nevýhodě.
Je příznačné, že na tak nízké úrovni je pouze školství většiny podkarpatského obyvatelstva: 447 tisíc Rusínů. Školy slovenské, maďarské, rumunské a německé odpovídají dnešnímu normálu a se židovskými jsou spokojeni alespoň jejich svrchovaní páni: rabíni. České školy stojí ovšem nejvýše; jsou řádně vedeny, proti domácím slušně dotovány, mají učební pomůcky a v ničem si nezadají se školami korunních zemí. Jen jedno nemají: české žáky. A kdyby jim tam rabíni nenaháněli svá jehňata, musila by se ohromná většina jich zavřít. Snad si měli Rusíni říci: Proč posílat děti do špatných škol, když jsou zde dobré, když jsou čeští učitelé v obou a když je čeština stejně povinným předmětem? Ale pražští páni zapomněli na rakouské zkušenosti. Rusíni si to neřekli a do "panských škol" děti neposílají. Naopak: začínají proti nim bojovat. Prozatím tiše a nesměle. Ale naučí se mluvit hlasitěji.
Podkarpatskem jde boj, který má stmelit etnografickou masu rusínského lidu v národ a dát mu jméno. Jazyková nejasnost let devatenáctých a dvacátých se vyčistila a zmatky se zjednodušily alespoň do té míry, že ve středu zájmu zbyly jen ty dva. Ostatní se boje nezúčastní, alespoň otevřeně ne, ač jsou zde a vyčkávají výsledek. Jde o velký zápas rusko-ukrajinský, na který ze všech stran tlačí státní zájmy českého jazyka, na jehož periferii číhají tajné naděje maďarské a v jehož bezprostřední blízkosti se bezmocně třepetají snahy o vítězství dialektu. Bojové síly Rusů a Ukrajinců jsou si rovny: polovina proti polovině. Ale ukrajinství zvítězí. Kdo si prohlédl Podkarpatsko jen o málo více než turisticky, nemůže o tom pochybovat a nemůže ho oklamat ani velké rozmáhání češtiny. Ta bude po jistou periodu dějin této země jen jazykem úředním a obchodním. Ne více.
Proč musí zvítězit ukrajinština? Z několika důvodů velmi vážných. Nejprve proto, že ruštině lid rozumí velmi špatně nebo vůbec ne, kdežto ukrajinština jest jeho dialektům blízká. Pak proto, že jsou vůdcové ukrajinského hnutí bojovní, iniciativní, a jsouce zčásti uprchlíky z Polska, jsou v politických bojích již od dob Badeniových dobře vyškoleni. Dále proto, že má ukrajinština na své straně většinu mládeže, vyšlé již z domácích škol. Pak proto, že se pro ukrajinštinu vyslovily největší politické strany země, to jest řeckokatolická strana křesťansko-sociální, strana komunistická a strana sociálnědemokratická. A konečně proto, že se dnes na Podkarpatsku píše literatura ukrajinsky.
Neboť Podkarpatsko má literaturu. Má starou slavjanofilskou literaturu, psanou ruským jazykem, tendencí podobnou probuzenecké literatuře české a reprezentovanou několika faráři, z nichž Alexander Duchnovič, autor podkarpatské hymny, jest nejznámější. Přívrženci ruského směru si ho zvolili za patrona, stavějí mu pomníky a pomníčky a nazvali jeho jménem svůj kulturní spolek. Ale Podkarpatsko má také literaturu novou. Snad nedosahuje dnešního evropského průměru, ale je zde a žije. Je to literatura malého, chudého a bojujícího kmene a zračí se v ní jeho potřeby, vzory a touhy. Je to romantický kult hradů a pověstí, jsou to realistické obrazy z dějin, uctívání hrdinů a národní pohádky, nejzajímavější zjev podkarpatské literatury; pak povídky, dramata a obrazy z vesnického života a v nich mnoho vlastenectví, sentimentu a sociálního soucitu; je tu podkarpatská příroda s květy a horami a kult národní písně; ale je tu již také sociální uvědomování, odboj, vzdor a ostrý protiklad pán - porobený. Soudobá literatura je charakterizována jmény básníků: Vasyla Grendži-Donśkého, Julija Boršoše-Kumjatśkého, Mykolaji Božukové, Zoreslava a Andreje V. Karabeleše. Mladý klerik Karabeleš je dnes jediný vážný podkarpatský literát, který píše rusky. A není věru nepoučné srovnati ho s Grendžou Donśkým a Boršošem Kumjatśkým, nejlepšími ukrajinskými básníky Podkarpatska. Zatímco Grendža, impulzivní, aktivní a robustní chlapík, bubnuje rabům do boje, rozbíjí pouta, vyhazuje tyrany a morduje katy, zatímco Boršoš trochu bezručovsky a trochu wolkrovsky volá na pražské pány, jezdící po Podkarpatsku v automobilech, zbojnického vůdce Oleksu Dovbuše a selského rebela Dovžu, medituje Karabeleš o Bohu, oddává se velebnému klidu přírody, nezná lidi, a poněvadž je boj dílem ďábelským, touží být takovým bojovníkem, který by stál v ohni, trpěl a stal se mučedníkem. Snad by se nemělo celé ruské hnutí charakterizovat tímto jediným svým básnickým reprezentantem; ale když ten klerik-poeta tak dokonale harmonuje s pasivitou, odevzdaností a odcizeností lidem celého svého směru! Podkarpatská próza je dána jmény: Volodymyr Birčak, Alexander Markuš, Irena Nevycka, Petro Myhovk, Alexander Džumurat, Andrij Voron, Alexander Poljanśkyj, kteří píší ukrajinsky, a jmény Antonij Bobulskyj a Luka Demjan, kteří píší místními dialekty. Nedovedu si odepříti, abych o Lukači Demjanovi, sedláku povídkáři z Vyšních Verecek, nepověděl anekdotu, která je charakteristická pro něho i celý verchovinský kraj, kde žije a jehož nářečím píše. Je možné, že se nad ní zasměje srdce básníkovo, ale politického člověka nad ní berou čerti. Povídal mi ji dr. Volodymyr Birčak, rádce podkarpatských literátů. Přišel k němu Luka Demjan s rukopisem povídky "Viďma" (byla vydána knižně), o níž nevěděl, má-li ji nazvati román či jak. Děj povídky je tento: Mladý chřadnoucí muž jde o radu k čarodějnici. "Tvá žena," dostane za odpověď, "tě proměňuje, když usneš, v koně a celou noc se na tobě prohání. Tvař se, jako bys spal, a až k tobě přijde, chyť ji za vlasy. Vlasy se promění v hřívu, žena v kobylku, a proháněj ji celou noc ty." Stalo se. Ale ráno, než zavřel muž kobylku do stáje, dal ji u kováře okovat. Pak šel za prací. Když se v poledne vrátil, umírala mu v posteli žena. Dívá se a vidí, že má na rukou i nohou přibité podkovy... Když si Lukač Demjan přišel pro odpověď, řekl mu profesor Birčak: "To není román. To je pohádka; fantazie." Načež autor rozzlobeně: "To není žádná pohádka! A žádná fantazie! To se stalo v naší vesnici. Vím to od otce." Zdá se, že Gogol také věřil v družinu pohanských bohů. Proč by v ně nevěřil podkarpatský autor v kraji, kde pohanský Bůh země ještě žije plným a mladým životem?
Ukrajinský jazyk a ukrajinská literatura si v Podkarpatsku rychle razí cestu. Stále vznikají nové ukrajinské časopisy (právě nyní "Postup", "Ukrajinské slovo" a "Holos naroda") a také zanikají. Na venkově se pěstují ochotnická divadelní představení. "Prosvita" se stará o vydávání knih, pokud jí to dovolují peněžní prostředky. A je tomu skutečně tak: ve veřejných knihovnách, kde jsou, najdete ukrajinské knihy mnohem zamazanější a roztrhanější než ruské. Je zde život, pohyb a také rvavost.
Ukrajinština ovládne zemi nadobro. A i když dnes stojí polovina proti polovině, bude se ta ruská postupně stále menšit. Neboť Ukrajinci mají pravdu: ruština, toť staré slavjanofilství a výraz touhy bezmocného kmene opřít se o silného bratra. Dnes je ruština na Podkarpatsku mrtvým, papírovým jazykem a velkoruský směr archaismem. Proto, že je ruská řeč zdejším dialektům cizí, proto, že je zdejší ruský směr všemu modernímu politickému i kulturnímu životu cizí, neboť se přimyká k včerejšímu, mrtvému Rusku a proti dnešnímu, pracujícímu a bojujícímu, se ohrazuje studenou zdí. Je bez kontaktu se skutečností a s lidmi. U podkarpatských Ukrajinců, kteří stojí v neustálém pronikavém spojení se svým národem, je tomu právě naopak. A podporují-li české vládnoucí třídy ruský směr, nelze si to vysvětlovat jinak než snahou vytvořit v zemi takovou situaci, aby se Rusíni bili mezi sebou a neměli kdy ani smysl pro to, aby se také podívali někam jinam.
Bylo by chyba zaměňovat ukrajinské národní hnutí na Podkarpatsku s nacionalismem, jak se jeho pojem vytvořil na západě. Té chyby se dopouštějí také čeští byrokrati (nebo se tak alespoň tváří), kteří v tomto hnutí slídí po velkoukrajinských spiknutích, po spojení s teroristickou Vojenskou organizací polských Ukrajinců, po stycích s Berlínem, ba dokonce s Vilémem Vyšívaným (takhle demokraticky se totiž nazval podle své vyšívané košile dobrodružný rakouský arcivévoda a pretendent ukrajinského trůnu, kterého se Ukrajinci brzy zbavili). Snad je jednou ze složek národního hnutí na Podkarpatsku i nacionálně fašistický prvek. Ale jak slabý je, existuje-li vůbec, je zřejmo z toho, že ještě ani nebyla založena nacionalistická strana, jejímž teprve levým křídlem může být. Netvrdím také, že se během času a při dosavadním kursu nemůže vyvinout. Ale dnes se ještě národní hnutí na Podkarpatsku daleko spíše podobá českému vlastenectví let šedesátých s jeho živelností, nediferencovaností a často i naivností. Jde tu v první řadě o boj o jazyk, o kulturu, o jméno. A jsou v něm ještě zastoupeny všechny prvky politické i sociální. Diferenciace politická, sociální i kulturní přijdou teprve později. Ale ono "později" nemůže znamenat "později" v starém historickém smyslu, poněvadž jsou dnešní dobová měřítka určována tempem našeho intenzivního života.