Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1932

O Židech Podkarpatska jsme již četli. O jejich bídě víme z knihy francouzského publicisty Alberta Londresa "Věčný Žid před cílem"; o jejich nemilosrdné lichvě z knihy předválečného maďarského politika M. Barthy "V zemi Chazarů". Ale názory obou autorů bude třeba poopravit. Francouzský novinář, prohlížeje si nouzi podkarpatských Židů, se domnívá, že vidí bídu výhradně židovskou. Mýlí se; je to bída podkarpatská. A fakta Barthovy knížky jsou zastaralá. Všeobecná židovská lichva je ta tam a setkáváme se jen s jejími zbytky. Teď lichvaří jiní, lépe a na zákonitějším podkladě.
Egan, nebezpečný nepřítel podkarpatských Židů, je nazývá Chazary. Činí tak se zřejmým úmyslem, aby jeho výpady proti nim nepovažovali vlastenečtí maďarští Židé za urážku svoji. Chazaři, tatarský kmen, který jakýmsi omylem přijal Mojžíšovu víru, přitáhl zároveň se sedmi kmeny Arpádovými do Uher a usadil se v horním Potisí, dělá opravdovým Židům (či židům) jen nezaslouženou hanbu. Nevím, odkud Egan a po něm Bartha svou teorii mají, ani pokud je odůvodněna, vím jen, že mezi Židy podkarpatskými a ostatními východoevropskými Židy není rozdílu, a nejsou-li Židy, nýbrž Chazary, že pak zcela určitě jsou Chazary také vlastenečtí budapešťští bankéři a debrecínští obchodníci mojžíšského vyznání. Ale přes politickou průhlednost tohoto zaměňování část české žurnalistiky z týchž příčin maďarskou terminologii přejímá, chtíc asi pražským Židům učiniti poklonu, oni všichni že jsou z nejčistší aristokratické krve španělské a že se jich vůbec netýká, budou-li podkarpatští Chazaři státní administrativou ještě trochu přitištěni. Ale budou-li podkarpatští Chazaři ještě více přitištěni, bude na tom státní administrativa bez viny. Protože jich pražské vlády potřebují. Politika českých vlád se opírá o podkarpatské rabíny a ti si naprosto nemohou přát, aby jejich Židé byli ještě chudší, než již jsou.
Židovské buržoazie je na venkově, i na městském venkově, málo. Kdo zbohatli, přestěhovali se do Mukačeva, někteří do Užhorodu, ale většina již dříve do měst maďarského státu. Jejich jmění pochází téměř veskrze z minulých desetiletí. Kdysi jim tu bylo dobře. V Podkarpatsku se 709 tisíci obyvateli žije dnes 90 tisíc Židů, každý osmý člověk je Žid a je pochopitelné, že při pevné náboženské organizaci a při svých stycích i vlivu jsou a byli žádoucím volebním materiálem a agitačním kádrem vládních stran. Mívali zde proto privilegované postavení a dovedli ho jak náleží využíti. Venkovské krámy a krčmy byly výhradně v jejich rukou. Pachtovali od velkostatků odlehlejší pozemky a pastviny a dávali je se ziskem do podnájmu sedlákům, brali si od státu v nájem stavby, opravy silnic a dopravu materiálu. Zabývali se peněžnictvím, to jest lichvou, která bujela hlavně v dobách, kdy se vyplácelo podloudnictví a kdy se peníze půjčovaly jen na několik dní a na neslýchaně vysoký úrok. Celý kraj byl hospodářsky v jejich moci, kdekdo byl na nich závislý, sedláci si v jejich podnicích odpracovávali úroky nebo přijímali jejich dobytek do svých stád a nešťasten byl každý, kdo se proti nim vzbouřil ať při volbách, nebo jinde. Ale to vše bývalo a již minulo. Československé úřady se setkaly už jen se zbytky židovské lichvy, souvisící s nepořádky v pozemkových knihách. Lichvařit penězi a zbožím se dá za dnešní konkurence těžko a dluhy za lihové nápoje jsou již podle starých uherských zákonů nežalovatelné. A tak, udržuje-li se ještě nějaká drobná lichva, dá se vyjádřit slovy: "Vyběhám ti to." To jest, dám se pro tvou věc z deseti různých kanceláří desetkrát vyhodit, ale nakonec ti přece jen vyšlapu povolení, rekurs proti daním, podporu, vojenskou nebo invalidní rentu. Za polovici? Nebo za čtvrtinu? Nebo za první splátku? Nebo za půl? Já slevím. Opatřím ti také v městě zboží, na kterém vydělám několik desetihaléřů, dohodím ti advokáta, s kterým se již vyrovnám, dovedu tě k lékaři, který mi za to zadarmo prohlédne ženu.
Židovská buržoazie kdysi kořalkou a hospodářskou mocí ovládala celou zemi a kořistila z ní. Ale přesto zdejší lid antisemitský nikdy nebyl. Není jím ani dnes, kdy antisemitismus je na západě buď již dávno překonán, nebo nabyl nových, nenáboženských forem. Zde nebylo pogromů, které řádívaly v sousedním Polsku, Rumunsku a Rusku. Zdejší lid, posud pastevecký a zemědělský, ve svém vývoji nedospěl ještě ani na stupeň, kdy by se byl s Židy octl v konkurenčním boji, a stadia antisemitismu tedy nedorostl. Žid byl nepostradatelný a nebylo za něho náhrady. Byl jediným hospodářským organizátorem. Jediným finančníkem. Ve všeobecné nepoučenosti člověkem informovaným alespoň hospodářsky. Potřebovali ho. A třebaže mu často nadávali a třebaže si za zimních večerů rádi vypravovali pohádky o loupežnících, kteří zabíjeli Židy (ale s touž rozkoší si vyprávěli také o mordovaných křesťanských pánech), a třebaže se mu vysmívali pro jeho divné zvyky, chodili k němu dále: pro práci, pro nájem pozemků, pro peníze, pro zboží, pro kořalku a pro rady. Jeho rad dbali a dbají ještě dnes více než rad farářových nebo domácích intelektuálů, kteří k nim mluví řečí příliš abstraktní nebo takovou, která se hodí jen pro nedělní dopoledne. Do konkurenčního boje s Židy se dostává teprve první mladá generace rusínských intelektuálů, která se ocitá v existenčním boji s židovskými advokáty a lékaři, to teprve činí čeští obchodníci a živnostníci, kteří by rádi vytlačili Židy i z pozic, které ještě drží; a ti sem také přinášejí vyčichlý a své síly již zbavený antisemitismus. Pokus o osvědčenou senzaci s křesťanskou krví byl na Podkarpatsku až hrůza nedomrlý, selhal nadobro a neměl nic ze staré tradiční slávy. Že zde nikdy nebylo protižidovského boje s hesly náboženskými, o to snad mají také kousek zásluhy řeckokatoličtí faráři a pravoslavní popové. Žid byl v obci konečně jediným člověkem s evropským bytem a jediným civilizovaným mužem, s kterým bylo možno pohovořit a zahrát si kaláber. Faráři a popové se rádi účastnili i jeho obchodního podnikání.
Teď jsou Židé na podkarpatském venkově ohromnou většinou pracujícím živlem. Jsou malými kramáři a živnostníky, zabývají se drobným polním hospodářstvím, pracují na stavbách a při povoznictví, a pokud šly pily, pracovávali tam také. Před kovárnou vás, nepoučené, překvapí bar-kochbovská postava v kožené zástěře, s perlíkem a - s pejzy.
Obchody nejdou. Nejen proto, že nikdo nemá peněz. Ale ve všech větších městech byly zřízeny ve velkých domech, a dokonce s výkladními skříněmi moderně vypravená, dobře zásobená a snad i obratně vedená legionářská družstva, která si teď zřizují i oddělení pro konfekci; ta strhávají všechno zákaznictvo na sebe. Jiná doba, jiný vkus, jiné umístění kapitálu. A konzervativní židovské krámky, jejichž zboží bys mohl koupit za tři sta a odnést v nůši na zádech, hynou, a židovské obchodování záleží v tom, že jeden dělá dluhy u druhého a jeden druhého dává exekvovat. Žebráků, šnorerů přibývá den ode dne, obcházejí souvěrce a s jistou samozřejmostí žádají ne o almužnu, nýbrž jen o dar.
Pracují a mají starosti. Běhají, vždy vzrušeni, městem nebo postávají před svými krámky a jejich nervózní tváře jsou zamračené, stálým přemýšlením napjaté, s tendencí každé chvíle povytáhnout jeden koutek úst a jedno chřípí a přimhouřit jedno oko, jako by říkali: "Stojí to za něco?" nebo: "Je to možné tak, ale je to možné také tak."
Ale to jen ve všední dny. V pátek večer, několik minut před tím, než na nebi vyjdou tři hvězdy, se jejich tváře uhlazují. Jsou to jiné tváře; je v nich klid a mír. Okna domků se zastírají bílými záclonami a uvnitř se rozsvěcují svíčičky. Mnoho svíček v svícnech, a není-li jich, přilepených na obrácenou plechovku z rybích konzerv; za každého člena rodiny jednu a za zemřelé také. Stůl je bíle přikryt a na něm, zahalen bílým rouchem, leží pšeničný šábesový chléb. Neboť až vyjdou tři hvězdy, vzejde světu šábes. Tehdy zasednou k večeři, muži v kloboucích a ženy v dobrých šatech, budou jíst mřenky, kleňata a lipany, ryby, jimiž se v tento den Hospodin nejlépe uctívá, a pro nějž se dávají honit u řek četníky a českými členy rybářských spolků. Ach, víno, kterým se také slouží Pánu, dnes není, ani čerstvé ryby vždy nejsou, jen slaneček, ale snad zbylo na kousek předního telecího na kostech, neboť zadní maso telete je nečisté: trejfe. A zatímco budou ostatní jíst, zazpívá otec, kývaje se na židli a vztahuje ruce, radostnou píseň na poděkování Věčnému. Pak svíčičky samy dohoří. Neboť je šábes, dnes nesmí pracovat ani Žid, ani kdokoli z jeho rodiny, ani jeho kůň, ani jeho vůz; a zhasnutí svíčky je prací. Půjdou záhy spát, neboť dnes je dobré učiniti potěšení manželce, sobě a tím i Bohu. A zítra obléknou dlouhé černé kaftany, na hlavy si posadí středověké sametové čepice vroubené kuní kožišinou, přes ramena přehodí pruhované rituální šátky a půjdou do synagogy. A až z ní vyjdou, budou se plandat městem kroky pomalými, zcela jinými než včera, a s tvářemi vážně veselými se budou pozdravovat: "Git šabes!" Dnes nesmějí opustit území obce, nesmějí s sebou nic nosit, ani hůl, ani kapesník, nesmějí se dotknout peněz ani svých, ani cizích. Dnes není starostí, dnes není dovoleno myslit na obchody; tváře mohou být klidné, mozkový stroj byl vypřažen. Dnes se smí mysliti toliko na Hospodina, který svůj národ sice trestá, ale nedá mu nikdy zahynout, který daruje lepší časy a pošle brzy, již velmi brzy, Mesiáše.
Takto žije městská židovská rodina, která má na hlavní třídě dřevěný domek se zahradou, která se ještě dobře šatí a nenechá židovského šnorera odejít od dveří s prázdnou.
Bydlím v okresním městě u židovského ševce v čistém evropském pokojíku. Na futře dveří, do domu, do obytné místnosti, do kuchyňky i do ševcovské komory, jsou ve výši člověka šikmo přibita plechová, uzavřená pouzdříčka: mezuze. Jen na dveřích do chléva a ke mně nejsou: tam bydlí dobytek, zde gójové. "Co je v té mezuzi?" "Desatero Božích přikázání," řekne vám každý podkarpatský Žid, ale pravda to není, je tam modlitba, smlouva s Jehovou, a těžko říci, proč ji tak tají. Takováto: "Izraeli, cti Věčného, Boha svého, který jest jediný. Pochváleno budiž jeho jméno, moc a království nade vše a na věky. Milovati budeš Věčného, Boha svého, z celého srdce svého, z celé mysli své a ze vší síly své. A tato slova, která k tobě dnes mluvím, nechť zůstanou vryta do srdce tvého. A vštěpuj tato slova v paměť dětí svých a hovoř s nimi o nich, ať sedíš doma, kráčíš po cestách a lehaje, vstávaje. A uvaž si tato slova v zápěstí své na znamení naší smlouvy. A budeš je míti stále na očích a na paměti své. A napiš je na zdi a dveře příbytku svého. A děti tvé, hrající si na zemi jizby, budou jimi proniknuty, neboť Věčný zapřisáhl jejich otce, že jim dá tato slova, aby mohly vytrvati na zemi, očekávajíce nebe."
Mému domácímu pánovi je čtyřicet let, je bradatý, ale pejzy má docela maličké a kaftan a šábesovou čepici vůbec ne, protože, vrátiv se za války z útěku před Rusy, našel svůj domek vyloupený a novou si již koupit nemohl. Má domácí paní těžce pracuje od rozbřesku dne do pozdní noci: na zahradě, s krávou v chlévě, v domácnosti. Mají čtyři děti. Mašele, to jest Marii, hezkou, rasovou 17letou dívku, která chodila poslední léta také do české školy. Šije trochu na stroji, ale docela maličko, a vydělá si sotva na prací šaty, na punčochy a na pěkné boty (od Bati ovšem, proboha, jen od tatínka ne!). Šestnáctiletý Bondy, což jest Benjamin, vychodil s výborným prospěchem celou českou měšťanku a teď již rok hledá místo v obchodě nebo u advokáta, píše, jezdí a shání. Protože se potřebuje na zimu obléknout, jezdí za rozbřesku dne na nákladním automobilu (bere ho s sebou kamarád šofér) přes 50 km daleko do Chustu pomáhat na stavbě zedníkům, vrací se v noci rozbitý a počítá, kdy už toho bude moci nechat a hledat dále místo. Protože není obyčejný nádeník, nýbrž aristokratický Žid, vyrobil si ze staré pneumatiky proti drsnosti cihel na dlaně chránítka. Jedenáctiletá Jentele, to jest Jindřiška, je tiché, nedokrevné dítě s hůlkovitýma nožkama, nedoslýchá a v české škole se špatně učí. Celý den pomáhá matce, drhne podlahy, pere a žehlí prádlo, spravuje a nosí krávě vodu. Mordchemu, což jest Mordechai, bylo právě pět let, ale chodí již půl roku do židovské školy, kde se učí alef bais, hebrejské abecedě. Doma si stále hlasitě slabikuje z hebrejské knihy. Je velmi bledý, má nedětský obličej se soustředěnýma očima, mnoho a vytrvale pláče a kromě polozralého ovoce ze zahrady nechce nic jíst. Česky ještě nerozumí. V rodině se mluví jidiš, neboť ani rodiče neumějí česky.
Můj hospodář se jmenuje Abram Herskovič-Alter, ale snáze se na něho doptáte tím druhým jménem. A jméno Alter je velmi hezké.
V životě pobožných chasidských Židů jsou tragické chvíle - a není jich příliš málo -, kdy je jim dovoleno svého Věčného podvést. Židovské matce Esteře Herskovičové z Kelečína na příklad zemře za sebou několik novorozeňat. Teď jí Bůh k útěše daroval syna, kterého nazvala Samuel. Ale maličký Sami stůně, nepomáhá koření, nepomáhají horké obkladky, nepomáhají modlitby, a matčino srdce se tetelí zoufalým strachem, že půjde Sami za svými malými bratry. Jde k rabínovi, sepne ruce, ale sepne je arci tak, aby se přes sebe překlopily jen dlaně, protože by jinak prsty nakreslily znamení kříže. "Rabi, učiň zázrak!" Rabín se dlouhými prsty probírá zespoda v šedivé bradě. Přemýšlí. "Tři děti ti již zemřely? A tohle je syn...!? Ano, to jest dovoleno." A učiní zázrak. Provede nad dítětem v synagoze obřad. Vezme mu jméno, a to je, jako by mu vzal duši. A dá mu jiné jméno, a to je, jako by mu dal novou duši. Syn se již nejmenuje Samuel, nýbrž Abraham. A mezitím se naplnila chvíle a Bůh Hospodin kývne na Anděla Smrti. "Čas dítěte Samuela, syna Chaima Herskoviče, vypršel. Jdi a přiveď mi ho!" Anděl Smrti letí tedy na nočně měkkých křídlech do Kelečína a rovnou k Herskovičům... Samuel Herskovič...? Kde je tu jaký Samuel Herskovič...? Není zde přece žádný...! Proletěl celou ves. Nenašel. Vrátí se k Hospodinu: "Pane, v Kelečíně není žádné dítě Samuel Herskovič. V Tvých knihách musí být nějaká chyba." Adonai se laskavě usmívá. Usmívá se mateřskému srdci a svému chytrému národu. Dole sedí matka nad svým Abramkem a zpívá mu ukolébavku: "Spi, mé dítě, spi, synáčku, dulinka - dulu." A zachvívá se tichým smíchem a pláčem. Takovým zázračně zachráněným dětem se pak po celý život říká Alter. "Alt sol er verdn, nechť se dožije dlouhého věku!" A takovým Altrem je i můj hospodář Abram, dříve Samuel Herskovič.
Vede se mu bídně. Vydělává 400 korun měsíčně, někdy 450, ale to jen zřídka. A musí-li člověk platit daně státu a náboženské obci, je z toho věru těžko vyživit šestičlennou rodinu. Teď v srpnu jedí, co dala zahrada: kukuřičné klasy, opražované v peci na živém ohni, boby, mrkev, brambory s rajskou omáčkou, trochu ovoce, v šábesový večer kousek telecího masa; ale to je právě srpen, měsíc hojnosti. Ničí ho Baťa. Zřídil si tu obchod s velkou výkladní skříní. Venkované si odvykají nosit opánky postoly a kupují Baťovy devatenáctikorunovky. Ještě štěstí, že je odtud na jednu stranu k dráze 54 kilometrů, na druhou 45 a že zde jezdí mnoho autobusů i automobilů. Můj domácí pán kupuje rozbité pneumatiky, přibíjí je na podešve prochozených postolů, dělá z nich příštipky i opánky nové, nemotorné, šeredné a vyráběné jistě k hrůze a k pohoršení všech milovníků národních krojů, kteří musí číst na nártech podkarpatských gazdů písmena z reklamy Dunlopu a Continentalu. Ale postoly z nich jsou prý dobré a trvanlivé a je to konečně jediný tovar, kde Baťa konkurenci Abrama Herskoviče nesnese. Můj hospodář dělá také sítka, ale na posledním jarmarku prodal jen dvě po osmi korunách. Sedláci, zaraženi nízkými cenami, hnali svůj dobytek zpět do hor a neměli peněz.
Chodím k němu na besedu do ševcárny.
"Šalom alejchem, mistře. Co je nového?"
Do ševcárny chodí gazdové, ženy a výrostci, a je se možno mnoho od nich dovědět. Sedají bosi na lavici jako na hřadě, čekajíce, až bude hotova jejich zakázka: nějaký příštipek ze staré kůže nebo podrážka z pneumatiky. Nemají však peněz, zákazník i dodavatel se na sebe smutně dívají, smlouvají se předem o dvacetihaléř, ale jde-li o pří­štipek, obyčejně se dohodnou, jde-li o celé podrážky, obyčejně ne.
Když tu není zákazníků, sedáme proti sobě na verpáncích a filozofujeme. Přizpůsobuje své jidiš němčině a rozumíme si znamenitě.
"Je to pravda, že chtěl jeden doletět na měsíc?"
Zde, v okresním městě s několika tisíci obyvateli, není vůbec možno koupit noviny, můj hospodář také žádné nečte, ale je doba letů do stratosféry a zprávy o nich pronikly až do zdejší židovské obce.
Vypravuji, co vím.
Můj hospodář se na mne vlídně usmívá.
Můj hospodář má proti mně vůbec jednu strašlivou zbraň: shovívavě a laskavě se usmívá: všem těm pověrám a nesmyslům, kterým věřím.
"Vy také věříte, že se země točí?"
Člověk při takovýchto příležitostech objevuje ve svém vědění mezery přímo zahanbující. Ano, někde ve Francii - či nebylo to ve Francii? - byla nějaká kostelní věž a nějaký slavný muž z ní spustil závaží a to kreslilo do popelu nějaké čárky... ale kde a kdy to bylo a kdo to byl... a copak mě někdy napadlo, že se s někým dostanu do diskuse o rotaci země? Vykládám, jak to právě umím. Můj domácí pán se na mne dívá se zdvořilým šibalstvím.
"Vy také věříte, že je země kulatá?"
Primánské důkazy od lodi na obzoru až po stín země na měsíci mi jdou již lépe. Na mistrových rtech se objevuje úsměv.
"Vždyť by musily spadnout domy."
Právě dokazuji, že by nemusily, když do ševcárny vstupuje šestnáctiletý Bondy, který vychodil s výborným prospěchem českou měšťanskou školu. Vyměňují si s otcem letmý, veselý pohled. "No, nás to ve škole také tak učili." A také se usmívá. Ale protože vidí, že by debata nevedla k žádnému užitku, zase odchází.
"Od čeho je zemětřesení?"
Jaképak jsou ty teorie? Zase velice plavu a mám jakýsi vzdálený a odmocněný dojem z dob, kdy nad námi stával profesor zeměpisu s notesem a malinkou, nasliněnou tužtičkou.
"Nu, od čeho tedy je?" pomáhám si starým debatérským úskokem, když již nevím dále.
Mistr odkládá vážně šídlo, nechává dratev zplihle viset a ďube proti mně ukazovákem, dodávaje tak každé ze svých vět váhy dogmatu.
"Země stojí na vodě. V té vodě je velká ryba. A když ta ryba mrsk­ne ocasem, tak je zemětřesení."
Aha! Takhle ono to je! Kde se v těchhle končinách vzala asyrsko-ba­bylonská mytická ryba? Připlovala zřejmě cestou přes talmud.
"Ale to musí být moc velká ryba!"
"Je taky."
"Poslouchejte, mistře," povídám, "ale v Koločavě to s tím vaším zemětřesením bylo jinak. Tam mi sedláci vypravovali, že mezi Chustem a Koločavou lezl pod zemí velký had, kilometr dlouhý. Byli tam čeští inženýři, měli červenobílé tyče, kukátka a počitátka, sledovali hada a věděli, jak je hluboko a v kterých právě místech. Vypočítali si také u Koločavy místo, kde vyleze ze země, a povolali artilerii a infanterii, až had vystrčí z díry hlavu, aby ho rozstřílely. A už se také v Sinevíru našel starý člověk, který takové rozstřelování hada viděl v Polsku. Když jsem nevěřil, říkali, že přece tu komisi vidělo sta lidí. A když jsem se ptal, od čeho by byl ten had živ, houkli si na mne: 'Země, která živí všechny lidi a všechen dobytek, najednou neuživí hada!?' Mně se ta odpověď hrozně líbila. Ale ten had zmizel, zalezl do moře. Co vy o tom soudíte?"
Mistr pohodil židovsky hlavou a na jeho tváři byl úsměšek opovržlivý a bolestný zároveň.
"Sedláci... Bagáni... Co chcete od bagánů...? Bagáni věří každému nesmyslu."
A pak se zeptal, důrazně a bodaje proti mně při každém z těch jednoslabičných žargonových slov ukazovákem: "Jak... stár... je... svět?"
"To na rok nikdo neví."
Mazaně se usmál, zamžoural očima a poklepávaje si prstem na prsa: "My to víme."
Pravda! 5 691 let.
A pak se zeptal jakoby mimochodem: "Je to pravda, že jíte vodní hady, žáby, raky a hlemýždě?"
Ale to již řekl, tváře se, jako by byl velice zabrán do práce, a s očima úmyslně sklopenýma. Nikterak mne totiž nechtěl urazit.
Málem bych byl vybuchl v smích. Ale to mě zmátlo jen to spojení oněch netvorů; ještě včas jsem se vzpamatoval.
"Opravdu jíme, mistře."
Řekněte: Je od takovýchto lidí možno něco žádat? Je možno od nich chtít kousek lidského úsudku, kousek zdravého rozumu v hlavě? Rozumějte mi: myslím od lidí, kteří s odpuštěním žerou žáby, hady, hlemýždě a raky.
Ale každá polemika je užitečná a každá skepse plodná. A mě večer, když jsem usínal, napadlo: kdo mi za to ručí, že má elektrodynamická teorie zemětřesení není stejným nesmyslem jako rybí teorie Abrama Herskoviče a hadí teorie koločavských sedláků?
Čekal jsem jaksi příliš dlouho na voloveckém nádraží na autobus do Volového, a poněvadž nás v čekárně bylo málo, přisedl si ke mně na lavici Žid, překrásný Žid s bradou rezavou jako veverka, nemladý, nestarý, tak v nejlepších letech, jak se říká. "Smím se ptát, kam ten pán jede? - Smím se ptát, odkud ten pán je? - Obchodně, prosím?" Dali jsme se němčinou ne zcela nejhorší do hovoru, který se stal délkou čekání dokonce upřímným.
Líčil mi bídu Židů. Obilí nejde, dobytek nejde, koloniální zboží nejde, protože není nikde krejcaru peněz. Není co jíst, malé děti nemají co jíst, a kdyby to pán viděl, pukalo by pánovi srdce. Ze všech nás budou šnoreři, kteří budou obcházet po domech... ach... ach... spravedlivý Bože!
Řekl jsem mu: "Stojí to opravdu za to, zachovávat národnost za tuto cenu?"
Velmi se vzrušil. Až se pozvedl na lavici: "Nejsme národ, nechceme být národem, to nám mezi ostatními národy zjednává nová nepřátelství, chceme sloužit jen svému Pánu Bohu, nic jiného."
"Proč vás tedy týrá?"
"Zhřešili jsme."
"Čím?"
"Postavili jsme na jeho místo tele."
"To je ten pán tak mstivý, že vám to nedovede zapomenout po tolika stoletích?"
"Od těch dob jsme mnoho hřešili a hřešíme stále, hřešíme, hřešíme." Říkal to vášnivě.
"Jak dlouho vás ještě bude trestat?"
Oči mu zaplanuly: "Již ne dlouho."
"Přijde Mesiáš?"
"Přijde brzy."
"A co když nepřijde?"
"Jsme vyvolený národ a pro svého Boha učiníme vše. On jediný stojí za to."
Jsou sektáři: chasidy. Jsou naplněni milostí boží a jsou nástupci Judy Makkabejského. Vyznávají učení proroka, saddika a ochránce neučených z poloviny osmnáctého století, Izraele Baala Šema z Miendzybože, kterého zde jmenují Baal Šem Tof, což jest dobrý. Nebuď smutný, Izraeli, neboť jsi vyvoleným národem a ostatní jsou ti dány za podnoží, nevěř rabínům, Izraeli, a nevěř jejich knihám a talmudu, buď dobrý, Izraeli, nehromaď peníze a mnoho se myj, miluj svého Hospodina, Izraeli, a uctívej ho veselím, vínem, tancem, zpěvem a plesáním! Ale těžko uctívati Pána vínem a těžko být v Podkarpatsku vesel. A tak z Baala Šema zůstalo jen to křepčení při modlitbě a proti Židům polským poměrná čistota. Baal Šem začal odbojem proti rabínům a jeho vnuci Dob Beer, Rabbi Mendel a Rabbi Malč odboj vyvrcholili. Ale byli již sami opět rabíny. Jako v mnoha církvích jiných.
Dnes rabíni ovládají hnutí naprosto. Chasidi jich poslouchají slepě. Udá-li někdo, že židovský chlapec a dívka šli podvečer bez průvodu rodičů, doví-li se rabín, že něčí syn "jel do šábesu", to jest, že se do obce vrátil až potom, kdy již na nebi svítily tři hvězdy, trestá otce obchodním bojkotem, týdenním i měsíčním, a nikdo z náboženské obce se neodváží zákaz přestoupit. Když jsem se na rabínské hospodářství díval zblízka, dlouho jsem nevěděl, jde-li tu o fanatické zabedněnce, po krk a již od dětství zabořené do pěkných i nehorázných pohádek a moudrostí svých středověkých knih, či o velmi hrubé kořistníky. Dokud jsem je viděl učeně vykládat, v kolik hodin a kolik minut počíná při zataženém nebi šábes, až kam za obec a až ke které tyčce smí o šábesu Žid jít a smí-li a kdy smí o šábesu pracovat alespoň Židův vůz nebo motyka, pokud jsem je viděl vážně chodit na komise vyšetřovat, byla-li ta slepice zaříznuta správně či bylo-li jí při košerování ve voleti přeříznuto zrno a musí-li se tedy pták zakopat, dokud jsem slyšel, že zakazují věřit, že se země otáčí, byl jsem ochoten pokládat je za fanatiky. Ale když jsem viděl jejich bezmezné záští proti sionismu a poznal, jak nelítostně odírají své věřící, klonil jsem se k názoru druhému. Neuvěřil jsem, že sionismus třeba zatratit proto, že se lidé malé víry vzdávají Mesiáše a že, nečekajíce naň, zakládají království, které jest královstvím z tohoto světa. Neboť věru: jak budou rabíni moci dávat dcerám statisícová věna a kterak budou jezdit do Karlových Varů, uprchnou-li jim jejich ovce do nového Sionu? Skončil jsem kompromisem; jsou obojím zároveň: fanatiky i vykořisťovateli.
Židovství jest v těchto končinách věc velmi drahá. Můj domácí pán, který měsíčně vydělává 400 Kč, platí za svůj dřevěný domek rabínovi 200 Kč roční náboženské daně; za rituální lázeň pro ženu a sebe měsíčně 26 Kč; kilogram předního telecího masa ho stojí o 2 Kč víc než kohokoli jiného, neboť dobytče musí být rituálně zaříznuto a nečisté zadní maso z něho velmi lacino prodáno gójům; litr mléka kupuje o 40 haléřů dráže, protože u dojení musí být židovský dozor, aby snad nikdo nesáhl na kravské vemeno prsty, znečištěnými vepřovým sádlem; za zaříznutí slepice mu počítá šechtr 2 Kč, ale za to třeba být vděčen, poněvadž, začne-li si šechtr vymýšlet na drůbeži závady, dovede uvést celou náboženskou obec v zoufalství. A přitom přichází každé chvíle rabínův syn v hedvábném kaftaně a se sametovým kloboukem na hlavě, aby v průvodu ještě jednoho souvěrce vybíral na nějakého zázračného rabína nebo na nějaké neznámé chudé, a židovští žebráci si podávají dveře. Když ráno můj domácí pán, zahalen do pruhovaného rituálního šátku a přešlapuje, kývaje se a rozkládaje, hovoří se svým Bohem, tekou mu po vousatých tvářích slzy jako hráchy. Odkud brát? Z čeho žít? Budou z nich snad ze všech šnoreři? Ale rabínovi platí.
Opravdu: odkud brát a z čeho žít? Dříve se půjčovaly peníze. Teď půjčuje Legiobanka, Slovenská banka, Dunajská banka. Dříve se obchodovalo. Teď obchoduje jen Legionářské družstvo. Dříve se ševcovalo. Teď dělá boty jen Baťa. Přišli noví páni. A ti řekli: "Nedovolíme již nečistým Chazarům, aby kořistili z ubohého rusínského lidu. Ode dneška z něho budeme kořistit sami."
Je po židovském blahobytu v Podkarpatsku. Zbyl jen blahobyt rabínský. A těm, zdá se, je jedno, dodávají-li jim jejich poddaní křesťanské kůže, stažené z Rusínů, či židovské kůže, sedřené ze sebe samých. "Pro svého Boha učiníme vše, on jediný stojí za to," řekl volovecký Žid.
S rabíny se spojují noví čeští páni. Neboť rabíni mají moc, disponují desetitisíci volebních hlasů a jejich věřící dělají politicky to, co rozkazují oni. Za tuto pomoc jim vládní strany postupují část svých zisků: dovolují jim odírat židovské ovce, které by jinak mohly stříhat samy. A právě proto podkarpatští Chazaři státní administrativou již více přitištěni nebudou, jak by si toho část české žurnalistiky přála. Jejich rabíni je nemohou potřebovat ještě chudšími, než již jsou.
Toto je část věna, které rabíni přinesli do politického manželství s novými českými pány:
Židovské děti nechodí do rusínských škol. Nýbrž do českých, které by bez nich nemohly existovat. Je jich tam často více než 90 procent. V třídě, do které chodí naše Jentele, je z 28 žákyň 26 židovských a čeští učitelé na sebe žertem pokřikují: "Ty malamete!", což jest: "Ty židovský kantore!" Do židovské školy židovští chlapci chodí arci také, dokonce již od pěti let, a jako náš malý Mordche, často i dříve. Vyzáblí, nedokrevní hoši se starými tvářemi a soustředěnýma očima putují již ráno před šestou hodinou do židovské školy a odtud v osm hodin přímo do školy české. Podvečer, když jiné děti skotačí na čerstvém vzduchu, jsou židovští hoši ve škole opět; a v neděli celý den. Ti malí se tam již od pěti let učí alef bais, ti větší hovořiti se svým Pánem Bohem a věřit, že zemětřesení dělá velká ryba, když ve vodě, na které stojí svět, mrskne ocasem. V sobotu se česká škola může arci zavřít, poněvadž není účelno učit násobilce prázdné lavice. Rabíni vyhověli českým pánům a ponechali si přitom své; na úkor dětí. A kdyby přišli ještě noví pánové, budou se s nimi paktovat opět a naženou svá jehňata do školy třeba čínské.
Čeští páni chtějí z malých chasidů udělat loajální státní občany a dobré Čechy. Jenže bude trvat ještě více než jednu generaci, než se vůbec podaří včleniti tento podkarpatský lid do souhry společné lidské práce. Jejich vědomí výlučnosti a pýcha vyvoleného národa jsou příliš srostlé s jejich nejvnitřnějším nitrem, jejich štítivé opovržení proti všemu nečistému, to jest všemu nežidovskému, je příliš nepřekonatelné, a stojí-li gój o něco níže než vepř, stojí nevěrný západní Žid ještě o něco níže než gój.