Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Počátkem srpna často bývají nesnesitelná horka. V té době od dvanácti do tří hodin ani nejrozhodnější a nejsoustředěnější člověk není schopen lovit a nejoddanější pas začne "čistit lovci ostruhy", to jest jde za ním jen krokem, s očima chorobně přimhouřenýma a s jazykem úplně vyplazeným. A v odpověď na výčitky svého pána poníženě vrtí ocasem, tváří se rozpačitě, ale aby sebou hodil, to ne. Stalo se mi, že právě v takový den jsem byl na lovu. Dlouho jsem odolával pokušení lehnout si někam do stínu, aspoň na okamžik, dlouho můj neúnavný pes znovu a znovu pobíhal kolem křovisek, třebaže zřejmě ani sám neočekával od své horečné činnosti nic kloudného. Dusné vedro mě konečně donutilo, abych pomýšlel na ušetření našich posledních sil a schopností. Jakž takž jsem se dovlekl k říčce Istě, s kterou jsou mí shovívaví čtenáři už obeznámeni, sestoupil jsem po příkrém svahu a pustil jsem se po žlutém a vlhkém písku směrem k prameni, který je znám v celém okolí pod jménem "Malinová voda". Tento pramen vyráží z rozsedliny v břehu, která se ponenáhlu změnila v nevelkou, ale hlubokou rokli, a dvacet kroků odsud s veselým a tlachavým šuměním vtéká do řeky. Po svazích rokle se rozrostly dubové keře, u zřídla se zelená nízká sametová travička. Sluneční paprsky se skoro nikdy nedotknou jeho chladné stříbrné vláhy. Došel jsem až k němu. Na trávě ležela naběračka z březové kůry, kterou tam k obecnímu užitku zanechal mimojdoucí mužik. Napil jsem se, lehl si do stínu a podíval se kolem. U zálivu, který vznikl vtékáním pramene do řeky a proto se věčně drobně čeřil, seděli zády ke mně dva starci. Jeden, dost zavalitý a dost vysoké postavy, v tmavozeleném čistém kabátě a s měkkou čepicí, lovil ryby, druhý, hubeňoučký a maličký, v záplatovaném bavlněném kabátku a bez čepice, držel na kolenou hrnek s červy a občas si přejel rukou po své šedivé hlavičce, jako by jí chtěl ochránit před sluncem. Pozorněji jsem se na něj podíval a poznal jsem v něm šumichinského Sťopušku. Prosím čtenáře, aby mi dovolil představit mu tohoto člověka.
Několik verst od mé vesnice leží velká ves Šumichino s kamenným kostelem, postaveným ke cti světců Kosmy a Damiana. Naproti tomuto kostelu se kdysi skvěl rozsáhlý zámek, obklopený různými přístavky, hospodářskými budovami, dílnami, konírnami, kůlnami pro polní nářadí a pro kočáry, lázněmi a přechodnými kuchyněmi, křídly určenými pro hosty a pro správce, květinovými skleníky, houpačkami pro lid a jinými více méně užitečnými stavbami. V tomto zámku žili bohatí statkáři a všecko u nich šlo podle určitého pořádku, až jednoho krásného dne náhle celý tento blahobyt do základů vyhořel. Páni se přestěhovali do jiného hnízda, usedlost zpustla. Rozsáhlé požářiště se změnilo v zahradu, leckde zavalenou hromadami cihel, zbytky dřívějších základů. Z trámů, které se zachovaly, narychlo byla stlučena chaloupka, kterou pokryli prkny z rozebrané várky, koupenými asi před desíti roky na stavbu pavilonu v gotickém slohu, a v ní ubytovali zahradníka Mitrofanova se ženou Axiňjou a sedmi dětmi. Mitrofanovi bylo doporučeno, aby na panský stůl, půl druhého sta verst daleko, dodával zeleninu, Axiňje byl svěřen dozor nad tyrolskou krávou, která byla koupena v Moskvě za velké peníze, ale byla bohužel zbavena možnosti rozmnožení, a proto už od doby, kdy jí koupili, nedávala žádné mléko. Axiňje byl dán na starost také chocholatý, dýmově šedý kačer, jediný "panský" pták. Dětem, poněvadž nebyly ještě zletilé, nebyly určeny žádné povinnosti, což jim ostatně ani dost málo nebránilo úplně zlenivět. U tohoto zahradníka se mi nahodilo dvakrát přenocovat. Cestou jsem u něho bral okurky, které se, bůhvíproč, i v létě vyznačovaly bachratostí, špatnou vodnatou chutí a tlustou žlutou slupkou. Právě u něho jsem poprvé spatřil Sťopku. Kromě Mitrofanova s jeho rodinou a starého hluchého církevního starosty Gerasima, který bydlil z milosrdenství v komůrce u jednooké vdovy po vojákovi, nezůstal v Šumichině vůbec nikdo z čeledi, neboť Sťopušku, s nímž hodlám čtenáře seznámit, nebylo možno považovat ani za člověka vůbec, za panského čeledína pak zvláště ne.