Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Prokop Voskovec
• název ruského originálu: Отцы и дети (1862)

I.

"Tak co, Petře, ještě nic?" ptal se, vycházeje na nízké zápražíčko zájezdního hostince u ***ské silnice, venkovský pán svého sluhy, mladého ducatého mladíka s bělavým chmýřím na bradě a s malýma kalnýma očkama. Pánovi bylo něco přes čtyřicet let, měl na sobě zaprášený plášť, kostkované kalhoty a byl bez čepice. Psalo se 20. května 1859.
Na sluhovi všechno, jak tyrkysová náušnice, tak napomádované strakaté vlasy i uctivé pohyby, zkrátka všechno svědčilo o tom, že je příslušníkem nejnovějšího, zdokonaleného pokolení. Shovívavě se podíval po silnici a řekl: "Ne prosím, nic není vidět."
"Nic není vidět?" opakoval pán.
"Není," znova odpověděl sluha.
Pán vzdychl a sedl si na lavičku. Seznámíme s ním čtenáře, dokud sedí s přikrčenýma nohama a zamyšleně se rozhlíží.
Jmenuje se Nikolaj Petrovič Kirsanov. Má na patnáct verst od zájezdního hostince pěkný statek s dvěma sty dušemi, nebo jak říká od té doby, co se oddělil od rolníků a zařídil farmu, o dvou tisících desjatin půdy. Jeho otec, frontový generál z roku 1812, nevzdělaný, hrubý, ale ne zlý ruský člověk, dřel se celý život ve službě, velel nejdřív brigádě, potom divizi a neustále žil v malých městech, kde mu jeho hodnost dávala dost význačné postavení. Nikolaj Petrovič se narodil v jižním Rusku stejně jako jeho starší bratr Pavel, o němž promluvíme později, a do čtrnácti let byl vychováván doma, obklopen lacinými vychovateli, klackovitými, ale podlízavými pobočníky a podobnými plukovními a štábními osobnostmi. Jeho matka z rodiny Koljazinových, za svobodna Agathe, jako generálová Agafokleja Kuzminišna Kirsanovová, patřila k "matičkám velitelkám", nosila okázalé čepce a šustivé hedvábné šaty, v kostele chodila první políbit kříž, mluvila hlasitě a mnoho, ráno si dávala od dětí líbat ruku, na noc jim žehnala, zkrátka žila si. Jako generálský syn Nikolaj Petrovič, ač nejen nevynikal statečností, ale vysloužil si dokonce přezdívku strašpytlík, musel se stejně jako jeho bratr Pavel přihlásit do vojenské služby; ale zlomil si nohu téhož dne, kdy už došla zpráva o jeho určení, proležel dva měsíce v posteli a zůstal na celý život kulhavý. Otec nad ním mávl rukou a poslal ho do civilní služby. Jakmile mu bylo osmnáct let, odvezl ho do Petrohradu a dal zapsat na univerzitu. Právě v té době byl jeho bratr přidělen jako důstojník ke gardovému pluku. Oba mladíci se rozhodli žít společně v jediném bytě pod volným dohledem matčina bratrance, strýce Ilji Koljatina, vysokého úředníka. Jejich otec se vrátil ke své divizi i ke své manželce a jen občas posílal synům velké čtvrtky šedého papíru, popsané rozmáchlým písařským písmem. Na konci těchto čtvrtek se skvěla slova, pečlivě obklopená kudrlinkami: "Petr Kirsanov, generálmajor". Roku 1835 Nikolaj Petrovič absolvoval univerzitu jako kandidát a téhož roku se generál Kirsanov, pro nepodařenou přehlídku přeložený do výslužby, přestěhoval s ženou do Petrohradu. Najal si dům u Tauridského sadu a přihlásil se do anglického klubu, ale náhle zemřel na mrtvici. Agafokleja Kuzminišna ho brzy následovala: nemohla zvyknout opuštěnému životu v hlavním městě a nudná existence penzistky ji utrápila. Nikolaji Petrovičovi se zatím podařilo zamilovat se ještě za života rodičů k jejich nemalé nevoli do dcerky úředníka Prepolovenského, svého bývalého domácího, hezounké, a jak se říká, vyspělé dívky: četla v časopisech vážné články v rubrice Vědy. Oženil se s ní hned po uplynutí smuteční doby, opustil ministerstvo apanáží, kam ho otec nějakou protekcí dostal, a žil blaženě se svou Mášou nejdřív ve vilce u Lesnického ústavu, pak v městě v roztomilém bytečku s vydrhnutým schodištěm a trochu studeným přijímacím pokojem a nakonec ve vesnici, kde se nadobro usadil a kde se mu brzy narodil syn Arkadij. Manželé žili velmi pěkně a klidně: byli skoro vždycky spolu, jeden druhému předčítali, hráli čtyřručně na klavír a zpívali duety; ona sázela květiny a dohlížela na drůbež, on jel někdy na lov a zabýval se hospodářstvím, Arkadij rostl a rostl - také pěkně a klidně. Deset let uběhlo jako sen. Ve čtyřicátém sedmém roce Kirsanovova manželka zemřela. Tuto ránu stěží přežil a v několika týdnech zešedivěl; chtěl odjet do ciziny, aby se aspoň trochu rozptýlil... tu však přišel rok osmačtyřicátý. Musel se vrátit na vesnici a po dosti dlouhé nečinnosti se věnoval hospodářským reformám. V pětapadesátém roce odvezl syna na univerzitu; strávil s ním tři zimy v Petrohradě, skoro nikam nechodil a snažil se navazovat známosti s Arkadijovými mladými kolegy. Na poslední zimu nemohl přijet a teď ho vidíme v květnu roku 1859 už docela šedivého, obtloustlého a maličko shrbeného: čeká syna, jenž získal jako kdysi i on hodnost kandidáta.
Sluha ze slušnosti, nebo snad aby nebyl pánovi na očích, zašel za vrata a zapálil si dýmku. Nikolaj Petrovič svěsil hlavu a zadíval se na vetché schůdky zápraží: statné, strakaté kuře si po nich důstojně vykračovalo a hlučně našlapovalo velkýma žlutýma nohama; umazaná kočka, strojeně přikrčená na zábradlí, na ně nevraživě pokukovala. Slunce pálilo; z polotemné síně zájezdního hostince voněl teplý žitný chléb. Náš Nikolaj Petrovič se zasnil. Syn... kandidát... Arkaša...! míhalo se mu neustále hlavou; pokoušel se myslet na něco jiného, ale vracely se mu zas tytéž představy. Vzpomněl si na nebožku ženu. "Nedočkala se!" zašeptal tesklivě... Na silnici přiletěl tlustý šedý holub a chvatně zamířil k louži u studny, aby se napil.
Nikolaj Petrovič se naň zahleděl, ale jeho sluch už zachycoval hrčení blížících se kol...
"Mladý pán myslím jede," hlásil sluha, vynořiv se u vrat.
Nikolaj Petrovič vyskočil a podíval se na silnici. Objevil se tarantas, tažený trojkou najatých koní, v tarantasu se mihl okolek studentské čapky, známý obrys milovaného obličeje.
"Arkašo! Arkašo!" volal Kirsanov, utíkal, mával rukama... Několik okamžiků nato se jeho rty už tiskly k bezvousé, zaprášené a osmahlé tváři mladého kandidáta.

II.

"Počkej, ať se opráším, tatínku," vesele odpovídal Arkadij na otcovo laskání zvučným mladickým hlasem, po cestě trochu chraptivým, "celého tě umažu."
"To nic, to nic," opakoval s dojatým úsměvem Nikolaj Petrovič a jednou dvakrát plácl rukou po límci synova uniformového pláště i po vlastním svrchníku. "Ukaž se, ukaž," dodal a odstoupil, ale hned chvatně vykročil k zájezdnímu hostinci: "Semhle, semhle, a honem koně," mumlal.
Nikolaj Petrovič se zdál mnohem rozčilenější než jeho syn; byl jakoby trochu v rozpacích, jako by měl strach. Arkadij ho zastavil.
"Tatínku," začal, "dovol, abych ti představil svého dobrého přítele Bazarova, o kterém jsem ti tolikrát psal. Je tak hodný, že je ochoten pobýt u nás jako host."
Nikolaj Petrovič se rychle obrátil, přistoupil k člověku vysoké postavy v dlouhém plátěném plášti s třapci, který právě vylezl z tarantasu, a pevně mu tiskl holou, červenou ruku, když mu ji mladík beze spěchu podal.
"Srdečně mě těší," řekl, "a jsem vám vděčný za vaše rozhodnutí nás navštívit; doufám... povíte mi laskavě své jméno a jméno po otci?"
"Jevgenij Vasiljevič," odpověděl Bazarov líným, ale mužným hlasem a odhrnul si límec pláště, takže ukázal Nikolaji Petroviči celý obličej. Tento dlouhý a hubený obličej s širokým čelem, s nahoře plochým a dole zaostřeným nosem, s velkýma zelenavýma očima a dlouhými licousy pískové barvy byl oživen klidným úsměvem a vyjadřoval sebevědomí a rozum.
"Doufám, drahý Jevgeniji Vasiljeviči, že se u nás nebudete nudit," pokračoval statkář.
Tenké Bazarovovy rty se trochu hnuly, ale neodpověděl a jen nadzvedl čapku. Jeho tmavoplavé, dlouhé a husté vlasy nezakrývaly výraznou modelaci objemné lebky.
"Tak co, Arkadiji," obrátil se Nikolaj Petrovič zase k synovi, "mám dát hned zapřahat? Nebo si chcete odpočinout?"
"Odpočineme si doma, tatínku, dej zapřahat."
"Dobře, dobře," přisvědčil otec. "Hej, Petře, slyšíš? Honem to zařiď, hochu."
Petr jako zdokonalený sluha nešel mladému pánovi políbit ruku, nýbrž se mu jen z dálky uklonil; teď znova zmizel za vraty.
"Já přijel kočárem, ale je tu trojka i pro tvůj tarantas," starostlivě vykládal Nikolaj Petrovič; Arkadij pil zatím vodu z plecháčku, který mu přinesla hospodyně, Bazarov si zase zapálil dýmku a přistoupil k vozkovi vypřahajícímu koně; "jenže v kočáře jsou jenom dvě místa, tak nevím, jak tvůj přítel...
"Ten pojede v tarantasu," přerušil ho tiše Arkadij. "Prosím tě, jen s ním nedělej okolky, je to báječný hoch, takový upřímný, uvidíš."
Kočí Nikolaje Petroviče přivedl koně.
"Tak sebou hni, ty fousáči!" oslovil Bazarov vozku.
"Slyšíš, Miťucho," přidal se jiný vozka, který tam stál, ruce zastrčené do zadních rozparků kožichu, "jak ti pán říká? Však jsi opravdu fousáč!"
Miťucha jenom potřásl hlavou a stáhl opratě se zpoceného středního koně trojky.
"Pospěšte si, chlapci, ať už je to," křikl Nikolaj Petrovič, "dostanete na vodku!"
V několika minutách byli koně zapřažení. Otec se synem si sedli do kočáru; Petr vylezl na kozlík; Bazarov skočil do tarantasu, zabořil hlavu do koženého polštáře a oba povozy se rozjely.