Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. KAPITOLA - BRÁŠKOVÉ

Jeden řekne: Když dovolíte, vážení, tak to bylo třeba takhle:
Inženýr Viktor Sanor doléval petrolej do vařiče, když zaslechl z předsíně troje krátké zaklepání na dveře.
"Sakr ...," sykl inženýr Sanor, "kdo to zase ..."
Zazátkoval láhev s petrolejem, postavil ji pod okno k ústřednímu topení, otřel stůl, utřel si ruce do utěrky a šel otevřít, při čemž stále polohlasně vykřikoval: "Hned, hned! Moment! Už, už ..."
Jen se dotkl kliky, dveře se otevřely tak prudce, že přimáčkly inženýra Sanora. Inženýr Sanor hekl a rozprostřel se jak květ v herbáři na stěnu za dveřmi.
Zároveň vrazili do předsíně dva muži. Vytáhlý mladík a za ním starší zavalitý.
Zavalitý postrkoval vytáhlého a říkal: "Hledej, Ladíku, hledej!"
Vytáhlý váhavě postupoval podél stěny, tak váhavě, jako by se co chvíli měla pod ním probořit podlaha nebo jako by čekal, že se na něj někdo vrhne. Inženýr Sanor, stále ještě mezi dokořán otevřenými dveřmi a stěnou, se v prvním návalu chtěl na oba vrhnout, ale v zápětí se vzpamatoval docela a zadržuje dech, těsnal se za dveře bytu ještě úžeji.
Zavalitý se rozhlížel po předsíni. Snad tím, jak se inženýr Sanor zúžil, se dveře ještě trochu pootevřely, nebo si zavalitý prostě všiml dokořán otevřených vdeří a chtěl je zavřít, zkrátka objevil za dveřmi inženýra Sanora.
"A hele, Ladíku, kdo se nám to tu schovává!" řekl zavalitý potěšeně. "Koukni ho, Ladíku, koukni ho za těma dveřma! To on asi na nás chtěl bafnout, to on nás chtěl vylekat. Ale, ale! To on asi neví, že my na všechno přijdem, viď, Ladíku?"
"Já se neschovávám! Žádné bafání! To vy jste mě jaksi přivřeli, jak jste vešli. Já jsem inženýr Sanor ...," blekotal inženýr Sanor.
"Inženýr Viktor Sanor?" řekl zavalitý.
"Ano ...," řekl inženýr Sanor.
"Ladíku, slyšíš? To je pan inženýr Viktor Sanor! To je překvapení, viď? A pojď sem, pojď se taky kouknout na pana inženýra! Já porád, kde je pan inženýr, a my jsme ho přivřeli! No tohle! To ne on, to my! Vidíš, co jsem ti říkal, dej pozor, necpi se tak do těch dveří, ať nepřivřeš pana inženýra za dveře, to jsem ti říkal, neříkej, že ne, to jsem ti kladl na srdce, a teď koukám, kde je pan inženýr, že ho porád nikde nevidím, až už jsem měl strach, pane inženýr, jestli jste nám odešel, a tys nám zatím, Ladíku, přivřel pana inženýra za dveře! Toho bych se tedy, pane inženýr, nenadál. Račte odpustit, on Ladík je někdy divoch. Když po něčem jde, tak je to divoch a nezná bratra. Já ho znám, pane inženýr, já už jsem si s ním užil svý. Je ještě mladej, tak račte vidět, a ta mládež se nám nějak nevyvedla."
Zavalitý se při řeči opíral ramenem o otevřené dveře tak, že stále tiskl inženýra Sanora ke stěně, a mluvil chvílemi k němu, strkaje hlavu do mezery mezi dveřmi a stěnou, chvílemi k vytáhlému, který šátral kolem stěny a věšáku na protějším konci předsíně a zřejmě nevěnoval řečem zavalitého pozornost.
"No tak, Ladíku, pojď sem. Chvíli toho nechej a pojď sem, já tu mám pana inženýra! No tak, Ladíku, slyšíš? Nestyď se a pojď sem, pan inženýr tě přece neukousne. Že ho neukousnete, pane inženýr?"
"Ne!" vyrazil inženýr Sanor a pokusil se pohnout.
"Slyšels? Neukousne tě! Pan inženýr je hodnej, pan inženýr nekouše. To je marný, pane inženýr, Ladík sem teď nepude. Von se stydí. Až si na vás zvykne, tak se vosmělí, tak to přijde sám, uvidíte. On Ladík je holt stydlín. Kolikrát já mu říkám, nestyď se, no tak se nestyď, nic špatnýho's přece neproved, tak se nemáš proč stydět. To mu porád říkám a von se porád stydí. Až vám mám z něho někdy takovej dojem, jestli fakt něco špatnýho neproved, nějakou tu gauneřinu, že se tak porád stydí. Ale pak si zasejc myslím, že to asi ne, že to stydění má asi od přirozenosti, jako někdo jinej třeba koktá nebo je zrzavej nebo pihovatej nebo, jestli račte, pidlovokej, tak Ladík je stydlavej. Protože kdyby nějakou tu gauneřinu proved, tak o tom bych přece musel vědět, protože my jsme porád spolu, ale porád, takže my už jsme takoví bráškové, jestli račte chápat, pane inženýr. Nám už taky jinak neřeknou než bráškové. Ne že bysme byli nějaký bráchové nebo tak, ale bráškové, to jo. Tamto je von Ladík a tady to jsem já,, Ludva. A vy račte být Viktor, pane inženýr, když dovolíte ne? Já jsem si dovolil přečíst to s dovolením tady na dveřích, že ráčíte být Viktorek. Tak vidíš, Ladíku, co jsem ti povídal? Je to Viktorek, a ne že není!"
Mladík jako by neslyšel.
"To je marný, Viktorku, Ladík se stydí! A já mu furt říkám, styď se, takovej velkej a furt se stydět! A von se furt stydí, to je marný. Ale snad abyste už, Viktorku, vyezl z tý svý skrýše, ne? Už jsme vás stejně viděli a možná, že se vás Ladík bojí, když tam tak furt jste, že má strach, že se na něj zlobíte a že ho nechcete ani vidět. Snad abyste se mu ukázal, ne? Usmál se na něj, ne?"
"Nemohu!" zaúpěl inženýr Sanor zpoza dveří.
"Ale Viktorku ...," začal zavalitý.
"Vy mě těmi dveřmi tisknete. Pusťte! Já nemohu!" vyrážel inženýr Sanor.
"Jo tak vy tak!" potěšil se zavalitý. "Tak to snad abysme ty dveře zavřeli, ne?"
Zavalitý povolil a dveře se přibouchly. Inženýr Sanor se narovnával, hekal a úpěl.
"Tak to vidíte, Viktorku, a jde to. To máte z toho, že jste se nám schovával, že jste na nás chtěl bafnout. Ale jak tak na vás koukám, Viktorku, tak příště vás necháme bafnout, aby bylo po vašem, abyste měl tu svou jundu. Nebo víte co? Bafněte si ještě teď! Já se i teď leknu, fakt, já jsem strašně lekavej. No bafněte, já mám pro tyhle blbůstky pochopení. Já se leknu, mně to nic neudělá, a vy budete mít tu svoji jundu. No tak, udělejte baf! No ... baf!"
Inženýr Sanor se polekal bafnutí zavalitého a vyrazil ze sebe: "Baf!"
"Ééhehe, fuj, to jsem se lek!" udělal zavalitý. "Ještě z toho budu koktat, nebo budu mít enuresii nokturnu, pomočování do postele, jestli račte vědět, ale to nic, Viktorku, jen když vy máte jundu."
Inženýr Sanor se opíral o stěnu, stále ještě neschopen činu.
"Ladíku, hledej! Hledej, ať Viktorka dlouho nezdržujeme, když je inženýr! Žádný strachy, Viktorku, teď to bude našup. Trošku jsme se zpozdili, to se stává, ale už jsme tady a je to! Ladík to najde, pak se do toho dáme a je to! To se, Viktorku, můžete spolehnout, Ladík na to přijde. Jen se podívejte na Ladíka, jak po tom jde, co? Jak slídí, co? A jak se přitom tváří, co? Jako velkej. Tváří se jako blbec, ale přijde na všechno, to je marný. To už má někdo takový dar od pánaboha. Já to musím vědít, my spolu děláme porád. Nám už neřeknou jinak než bráškové. A přitom já jsem Ludva, jestli račte chápat, a on je Ladík. Viď, Ladíku?"
"Jo," řekl vytáhlý, který nakukoval do pokoje.
"Vidíte, Ladík ví, Viktorku!"
"A já, když jsme stáli za dveřma a když jsem s dovolením čet napsáno inženýr Viktor Sanor, tak hned povídám Ladíkovi, Ladíku, to je dobrý, to nejspíš bude Viktorek. A taky jo! A už jsme tady! A to je hlavní! Tak. Ladíku, hledej!" radoval se zavalitý.
"Co si račte přát, pánové?" řekl inženýr Sanor, který se poněkud vzpamatoval a pokročil od stěny.
"Slyšíš, Ladíku? Prej co si račte přát, pánové? Neříkal jsem ti, že Viktorek je hodnej? No co bysme si tak přáli, Viktorku? To víte, každý má nějaký to přání, nějaký přáníčko, kouteček v duši, jak jinak, jste moc hodnej, Viktorku, ale o tom si popovídáme až jindy, ju? Dneska tu s Ladíkem nejsme, abysme si přáli, dneska tu s Ladíkem jsme služebně. Služba je služba, to musí jít přání stranou, Viktorku. Viď, Ladíku?"
"Jo," řekl vytáhlý.
"Ladík ví. To je holt nadání od pánaboha. Viď, Ladíku?"
"Jo," řekl vytáhlý, nakukuje do druhého pokoje.
Zavalitý prošel zvolna předsíní a zamířil ke kuchyni.
"Co si přejete?" řekl inženýr Sanor důrazně.
"Vždyť říkám, Viktorku, že jsme tu služebně a ve službě musí jít všechna přání stranou. Ve službě ...," řekl zavalitý.
"Tak tedy co tu chcete, pánové?" vykřikl inženýr Sanor.
"Cože?" řekl zavalitý, pohlédl překvapeně na inženýra Sanora, potom na vytáhlého mladíka a zavrtěl nechápavě hlavou. "Cože? Co tu chceme? Vy nevíte, co tu chceme, Viktorku? Vy nevíte, proč jsme k vám přišli?"
"Ne," řekl inženýr Sanor..
"Ladíku, slyšíš! Viktorek neví! Hm, hm, hm. A my jsme se na Viktorka tak těšili. A teď, když jsem tady, tak Viktorek říká, že neví, proč jsme tady. Je to vůbec možný? Ach, to bolí, Viktorku, to bolí! Viď, Ladíku?"
"Jo," ozvalo se ode dveří do pracovny.
"Ladík ví," řekl zavalitý melancholicky.
"Ale já přece, pánové ...," snažil se inženýr Sanor.
Zavalitý však nevěnoval inženýrovi Sanorovi pozornost. Pokyvuje dotčeně hlavou, obrátil se na vytáhlého, který se poflakoval u kuchyňských dveří s nepřítomně vyvalenýma vodovýma očima, vzal ho za ramena, nasměroval ho ke dveřím do obývacího pokoje a řekl:
"Tudy, bráško, tudy a támhle. Hledej, Ladíku, hledej. To víš, máme to těžký, bráško."
"Prosím vás, pánové, co to tu skutečně ...," snažil se inženýr Sanor.
"Psst!" řekl zavalitý. "Ladík pracuje. A když Ladík pracuje, tak ho nikdo nesmí rušit. Protože když ho někdo ruší, tak mu kazí ten jeho trans. Viď, Ladíku, že tě nikdo nesmí rušit, když pracuješ?"
"Jo," ozvalo se z pokoje.
"Ladík ví," řekl zavalitý, "Nikdo ho nesmí ..."
Bylo slyšet zařinčení kýblu a šplíchnutí vody.
"Vlezl do kýblu!" zaúpěl inženýr Sanor a chtěl běžet do předsíně. Ale zavalitý mu zastoupil cestu a zatlačil ho na židli.
"Vlez do kýblu! To je celej Ladík. Když je v tom, tak vleze třeba do kýblu. To je dobrý znamení, že je v tom. To pak kýbl nekýbl, to Ladík jde přímou cestou a nepřestane, dokud to nenajde. A když najde, zavolá a zvedne kýbl. Jinak kýbl nekýbl, to Ladík jde přímou cestou a nepřestane, dokud to nenajde. A když najde, zavolá a zvedne kýbl. Jinak kýbl, nekýbl, to je celej Ladík!" řekl zavalitý, tiskna inženýra Sanora na židli.
"Rozšlape to po bytě!" úpěl inženýr Sanor a snažil se vstát.
"Kýbl nekýbl, ať rozšlape! Je v tom, tak ať třeba rozšlape. Nikdo ho nesmí rušit!" řekl zavalitý a zavolal: "Viď, Ladíku, že tě nikdo nesmí rušit?!"
"Jóó," ozvalo se z předsíně.
"Co je, Ladíku?" zavolal zavalitý starostlivě.
"Mám skoro v botách," ozvalo se z předsíně.
"To nic, Ladíku, to přejde! Jen se nenechej rušit. Hledej a nepovol!" volal zavalitý.
"Ta podlaha! Všechno rozšlape!" úpěl inženýr Sanor a zmítal sebou. Ale zavalitý mu seděl na klíně a usmíval se mu do obličeje.
"Jde mu to. To se pozná," řekl zavalitý potěšeně, "dneska mu to, Ladíkovi jednomu, jde. Až to najde, tak řekne. Sám od sebe zavolá. Jen klid, klid, já ho znám. On na to nevypadá, ale řekne. On by možná neřek, ale on to nevydrží a řekne. A já to pak hned zkontroluju a naformuluju. Od toho jsem tady. On Ladík má sice tenhleten dar od pánaboha, že všecko najde, tuhletu intuici nebo co, ale formulovat neumí. Formulovat musím já. Viď, Ladíku?!"
"Jóó," ozvalo se z koupelny.
"Vidíte, Ladík ví!" potěšil se zavalitý.
"Panebože, co to všechno znamená?!" úpěl inženýr Sanor.
"Ladík ví!" řekl zavalitý.
"Ale já nevím!" zařval inženýr Sanor a vzepřel se na židli.
"Jen klid, jen klid, Viktorku!" řekl zavalitý a znovu přisedl inženýra Sanora. "Já taky nevím a nedělám krz to scény. Od toho je tady Ladík, aby věděl. A Ladík ví. Jéje, ten ví. Ale formulovat neumí. Naformulovat to musím já. Viď, Ladíku?!"
"Jóó," ozvalo se z koupelny.
"Já chci vědět, co to tu provádíte!" křičel inženýnr Sanor.
"Jo, co my tu jako provádíme? To chcete vědět, Viktorku?" potěšil se zavalitý.
"Ano!" vyrazil inženýr Sanor.
"A vy to nevíte, Viktorku?" řekl zavalitý.
"Ne!" vyrazil inženýr Sanor.
"Fakt to nevíte?" potěšil se zavalitý.
"Ne!" vyrazil inženýr Sanor.
"Vám to nikdo neřek?" řekl zavalitý.
"Nééé!" zařval inženýr Sanor.
"Hm, to je divný. A ani my jsme vám to neřekli?" řekl zavalitý.
"Néé! Zatraceně néé! Kdyby mi to někdo řek, tak se přece nebudu ptát jako blbec!" řval inženýr Sanor.
"No no, Viktorku, jen jestli se nepletete," řekl zavalitý, "Ladíku, tak co?"
"Jóó," ozvalo se ze zadního pokoje.
"Neruší tě nikdo, Ladíku?" volal zavalitý.
"Néé," ozvalo se z předsíně.
"Tak zatraceně, dovím se to už jednou, nebo se to nedovím?!" zařval inženýr Sanor.
"Ale copak, copak, Viktorku?" podivil se zavalitý. "Copak to do vás zase vjelo?"
"Já chci vědět, já musím vědět, co tady, v mém bytě, v mé přítomnosti a se mnou provádíte? A jakým právem, ptám se, jakým právem?!" vyrážel inženýr Sanor.
"Ach ták! Vy nevíte, Viktorku, že my tady u vás a s váma zjišťujeme ty příčiny?" řekl zavalitý.
"Jaké příčiny?!" vyrazil inženýr Sanor.
"Jaké příčiny? No Viktorku, vy si z nás děláte jundu! Přece příčiny toho nefungování tady v tom baráku. Jaký příčiny? Všichni odtud jste si stěžovali na nefungování v baráku a všichni jste žádali nápravu, ne? Žádali, Viktorku, žádali! Tak my jsme tedy s Ladíkem přišli, abysme nejdřív zjistili příčiny toho nefungování a pak abysme to všechno opravili. Abysme to dali do figury. To vy, Viktorku, nevíte?"
"Ne!" vyrazil inženýr Sanor.
"Ne? Když ne, tak tedy ne. Tak já vám to tedy řeknu všechno ještě jednou pomalu, abyste, Viktorku, s dovolením, pochopil. Tak tedy my jsme sem s Ladíkem přišli, abysme zjistili příčiny toho nefungování v baráku a abysme ..."
"Dost!" zařval inženýr Sanor.
"Konečně," řekl zavalitý s ulehčením. "Ladíku, Viktorek pochopil" Vidíš, že není tak tvrdej, jak jsem ti říkal!" volal do předsíně.
"Tak proto vy jste tady?! Proto? Ano?" pochopoval inženýr Sanor.
"No ano, proto, Viktorku!" řekl zavalitý. "A vy jste si, Viktorku, myslel, že pro vás jdeme, co? Jen neříkejte, že nemyslel, já vím, že myslel. To si lidi někdy myslej. A my taky pro ně někdy chodíme, když zrovna nemáme co na práci. To je potom junda. Ale dneska ne, dneska pro vás nejdeme, dneska jsme tu služebně, tak to musí všechna legrace stranou, viď, Ladíku?!"
"Jo," ozvalo se z předsíně.
"Jéje, Ladík ví!"
"A to teď ten váš ... ten váš Ladík zjišťuje příčiny nefungování?"
"No ano, Viktorku. Jde po nich. Bez milosti. A až je najde ..."
"Nic nenajde! Courá se mi po bytě. Nic nemůže najít!" inženýr Sanor se stával popudlivým.
"Necourá se po bytě. Pracuje. Ladík pracuje, to je ten jeho dar od pánaboha. On pracuje tím, že se courá po bytě. A až to najde, tak řekne a já to naformuluju," bránil se zavalitý.
"Nesmysl! Hned ho zavolejte zpátky. To je zbytečná práce, hledat tady v domě a zrovna v mém bytě nějaké příčiny nefungování. Příčiny nefungování jsou dávno známé."