Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II. KAPITOLA

1. Zápas tesáků

Vlčice první zaslechla lidské hlasy a svištění saní po sněhu a první utekla od obklíčeného muže, ležícího v kruhu dohasínajícího ohně. Smečka se nechtěla vzdát kořisti, kterou konečně uštvala. A tak váhala několik minut a zkoumala blížící se zvuky, pak se i ona rozběhla zpátky po stopě vlčice.

V čele smečky uháněl veliký vlk - jeden z několika vůdců. On řídil smečku v patách za vlčicí. On vrčel varovně na mladší členy smečky nebo po nich chňapal tesáky, když se ho ctižádostivě pokoušeli předběhnout. A on zrychlil krok, když spatřil vlčici klusající volně po sněhu.

Vlčice se k němu připojila a utíkala po jeho boku, řídila se krokem smečky. Vlk na ni nevrčel, ani na ni necenil zuby, když ho chvílemi skokem předběhla. Naopak, zdálo se, že je jí příznivě nakloněn, víc než jí bylo milé, neboť když se k ní příliš přiblížil, zavrčela a vycenila na něj zuby. A občas mu dokonce ostře chňapla po pleci. Tehdy nedal najevo žádný hněv. Pouze uskočil stranou a vyrazil několika ztrnulými skoky vpřed.

To byla jeho jediná nesnáz s vedením smečky. Vlčice však měla jiné nesnáze. Po jejím druhém boku běžel starý vyhublý vlk, zešedivělý a poznamenaný jizvami četných zápasů. Běhal vždycky po jejím pravém boku. Snad proto, že měl jen jedno, a to levé oko. Také se k ní rád v běhu přiblížil, až se jí dotkl krku nebo hlavy nosem. Bránila se těmto pozornostem rovněž zuby jako vůči druhovi po levém boku, ale když jí oba současně zahrnuli svými pozornostmi, tu se zuřivě ohnala tesáky na obě strany, aby najednou odrazila oba nápadníky. Přitom musela udržovati krok se smečkou a dávat pozor na cestu. Tehdy oba vlci, běžící s ní, vycenili zuby a zavrčeli na sebe přes její hřbet.

Po každém odmítnutí, když starý vlk uskočil stranou před ostrými tesáky vlčice, narazil plecí na tříletého vlka, jenž běžel po jeho slepé pravé straně. Tento mladý vlk byl už vyspělý a vzhledem k vyhladovělému stavu smečky byl nadprůměrně silný a svěží. Přesto běžel o hlavu za svým starším jednookým druhem. Když se někdo pokusil běžet před starším vlkem, jeho zavrčení a chňapnutí jej ihned zahnalo zpátky na podružné místo. Někdy však zůstal obezřele pozadu a vtlačil se mezi starého vlka a vlčici. To vzbudilo dvojí nebo i trojí odpor. Když vlčice nevrle zavrčela, starý vůdce se obrátil po tříletém druhovi. Někdy se ona obrátila s ním. A někdy se obrátil i mladý vůdce po levé straně.

Kdyby bylo bývalo dosti potravy, byly by bývaly zápasy neustálé a smečka by se byla pomalu rozpadla. Ale situace smečky byla zoufalá. Vlci byli dlouhým hladem na kost vyhublí. Pohybovali se tedy pomaleji, než bylo jejich zvykem. Za smečkou klopýtali její slabí, nejmladší a nejstarší členové. V čele běželi nejsilnější. A přece i ti byli podobnější kostlivcům než vlkům. Přesto se všichni, vyjma kulhající, pohybovali lehce a bez známek únavy. Zdálo se, že jejich šlachovité svaly jsou nadány nevyčerpatelnou energií. Za každým ocelovým stažením svalu následovalo další a další, bez konce.

Toho dne urazili mnoho mil. Utíkali celou noc a druhý den je zastihl opět na cestě. Běželi po povrchu zmrzlého, mrtvého světa. Nikde se nic živého nehýbalo. Jen oni sami se pohybovali nesmírnou pustinou. Jen oni sami tam žili a hledali jiné žijící tvory, aby je pozřeli a mohli dále žít.

Překročili deset horských hřebenů a deset říček v předhoří, než jejich hledání bylo odměněno. Tam přišli na losy. První, kterého napadli, byl velký statný samec. Zde bylo maso a nebylo chráněno žádným ohnivým kruhem, ani plamennými střelami. Znali ta široká kopyta a rozložité parohy a zapomněli na obvyklou trpělivost a opatrnost. Byl to krátký a zuřivý boj. Napadli velkého samce se všech stran. Páral jim břicha nebo jim rozbíjel hlavy mistrnými ranami svých mohutných kopyt. Drtil je a lámal svými rozložitými parohy. Zadupával je v zuřivé sebeobraně do sněhu. Ale byl předem ztracen a konečně klesl s vlčicí zakousnutou do krku, zatím co ostatní jej rvali a hltali za živa, než se přestal zmítat.

Teď měli potravy nadbytek. Los vážil skoro čtyři metrické centy, čili bylo tu celých deset kilogramů masa pro každého ze čtyřiceti členů smečky. Dovedli vsak stejně důkladně hodovat jako lovit, takže za několik hodin nezbylo z nádherného zvířete nic, jen několik rozházených kostí.

Teď odpočívali a spali. S plnými žaludky nastaly sváry a rvačky mezi samci a trvaly několik dní, než se smečka rozběhla. Bylo po hladu. Vlci byli teď v kraji hostícím hodně zvěře, a třeba stále lovili ve smečce, lovili obezřeleji, odhánějíce od malých stád březí samice nebo zmrzačené staré samce.

A tak konečně v této zemi hojnosti přišel den, kdy se vlčí smečka rozdělila na dvě části a ty se rozešly různým směrem. Vlčice, provázená po levém boku mladým a po pravém jednookým starým vlkem, vedla smečku dolů k řece Mackenzie a přes ni do jezerní krajiny na východě. Tento zbytek smečky se každého dne tenčil. Dva a dva, samec a samice, ji opouštěli. Občas některého samce zahnaly ostré tesáky soků. Nakonec zbyli jen čtyři: vlčice, mladý vůdce, jednooký starý vlk a ctižádostivý tříletý vlček.

Vlčice se zatím stala velmi zlou. Její tři nápadníci nosili známky její zlé nálady. Nikdy jí však neopláceli stejným způsobem, nikdy se jí nebránili. Nastavovali plece jejím nejzuřivějším útokům, snažíce se vrtěním chvostů a přešlapováním utišit její hněv. Jestliže však byli k ní samá laskavost, byli na sebe jako ďasi. Tříletý vlk se stal ve své ctižádosti příliš divokým. Napadl jednookého vlka se slepé strany a rozerval mu ucho. Ačkoli starý šedivý vlk viděl jen na jedno oko, použil proti jeho mládí a síle mnohaleté zkušenosti. Ztracené oko a zjizvený nos byly důkazem jeho zkušeností. Přežil příliš mnoho zápasů a nebyl v pochybnostech, co má dělat.

Zápas začal poctivě, ale neskončil poctivě. Nebylo možno určit výsledek boje, neboť třetí vlk se připojil ke starému a společně, starý i mladý vůdce smečky, napadli ctižádostivého tříletého vlčka a začali ho krušit. Ze dvou stran na něj dorážely tesáky bývalých kamarádů. Rázem byly zapomenuty dny, kdy lovili společně, i kořist, kterou uštvali, a hlad, který trpěli. To byly věci náležející minulosti.

Zatím vlčice, vlastní příčina toho všeho, seděla spokojeně na zadku a pozorovala boj. Dokonce ji to těšilo. To byl její den, který často nepřicházel, kdy se ježila hříva a tesák narážel na tesák a trhal krvavé maso, všechno pro ni.

A v tomto zápase tříletý vlček podlehl životem. Po obou jeho bocích stáli dva sokové a zírali na vlčici, jež seděla, šklebíc se, opodál. Avšak starší vůdce byl moudrý, velmi moudrý. Mladší vůdce obrátil hlavu, aby si olízl ránu na pleci. Tím nastavil ohnutý krk sokovi. A starší vlk svým jediným okem postřehl příležitost. Vyrazil zespoda a zakousl se sokovi do krku. Byla to dlouhá, hluboká a tržná rána. Jeho ostrý tesák pronikl ke krční tepně a přehryzl ji. A pak starý odskočil.

Mladý vůdce strašlivě zavrčel, ale jeho vrčení doznělo chroptivým kašlem. Krváceje a kašlaje, smrtelně raněn, skočil na staršího vlka a rval se s ním, zatím co mu život prchal ze žil, nohy pod ním slábly, oči mu hasly a jeho rány a skoky ochabovaly.

A po celou tu dobu vlčice seděla na zadku a šklebila se.

Když mladý vůdce zůstal ležet na sněhu a už se nehýbal, Jednooký přistoupil k vlčici. Jeho chování prozrazovalo vítězství a opatrnost. Zřejmě očekával odmítnutí a byl očividně překvapen, když na něj nevycenila hněvivě tesáky. Po prvé jej vlídně přijímala.

Za chvíli běželi vedle sebe jako dobří kamarádi, kteří si rozumějí. Dny míjely a oni k sobě stále lnuli, společně lovíce a hodujíce na zvěři. Po nějaké době vlčice zneklidněla. Zdálo se, že hledá cosi, co nemůže najít. Zajímaly ji díry pod kořeny stromů a věnovala mnoho času slídění ve skalních dírách, skulinách a pod převislými břehy. Starý Jednooký už ji vůbec nezajímal, ale provázel ji dobromyslně při hledání, a když se její slídění na některém místě příliš dlouho protáhlo, uléhal na zem a čekal, až bude hotova.

Nezdržovali se na jednom místě, nýbrž toulali se širým krajem, až dospěli k řece Mackenzie. Podle ní pomalu postupovali, často se od ní odchylovali, aby lovili zvěř podél jejích malých přítoků, ale vždycky se k ní zase vraceli. Někdy potkávali jiné vlky, zpravidla v párech, ale nedávali vzájemně najevo nepřátelství ani radost ze setkání, ani nejevili chuti znovu se spojit ve smečku. Několikrát potkali vlky osamělé. Byli to vždycky jen samci a jevili sto chutí připojit se k Jednookému a k jeho družce. Tomu se však oba vzpírali, a když se postavili bok po boku proti vetřelci, ježíce se a ceníce naň zuby, družný samotář se obrátil, vtáhl ocas mezi nohy a běžel dál svou osamělou cestou.

Jedné měsíční noci, když běželi tichým hvozdem, Jednooký se náhle zastavil. Zdvihl čenich, napjal ocas a dychtivě zkoumal vzduch. Zdvihl rovněž jednu nohu jako pes. Nebyl spokojen a zkoumal dále vzduch, snaže se porozumět zprávě, kterou mu přinášel vítr.

Jeho družce postačil jediný závan a běžela dál, aby ho ujistila, že je všechno v pořádku. Ačkoli ji následoval, byl stále v pochybnostech a neodolal, aby se občas nezastavil a bedlivě nezkoumal podezřelou výstrahu.

Vlčice obezřele vyšla na pokraj velké světliny uprostřed lesa. Několik okamžiků tam stála sama, potom se k ní připojil Jednooký, obezřele se plíže vpřed, napínaje všechny smysly a maje celý hřbet podezíravě naježen. Stanuli vedle sebe, pozorovali, naslouchali a větřili.

Slyšeli rvoucí se, supějící psy, hrdelně hlasy mužů, pronikavé hlasy křičících žen a jednou i naříkavý výkřik dítěte. Kromě velkých kožených stanů nebylo mnoho vidět, jen planoucí oheň, pod nímž se míhaly stíny přecházejících lidí, a dým pomalu stoupající do klidného vzduchu. Ale k jejich nosu doléhaly myriády pachů indiánského tábora a vyprávěly složitou historii, která byla Jednookému nepochopitelná, ale vlčice dobře znala každou její podrobnost.

Byla tím podivně rozechvěna a větřila s rostoucí rozkoší. Ale starý jednooký vlk měl své pochybnosti. Prozrazoval nedůvěru a obrátil se opatrně k odchodu. Vlčice se ho však povzbudivě dotkla čenichem na krku a znovu se upřeně zadívala na tábor. V její tváři se opět zračila zamyšlenost, ale nebyla podmíněna hladem. Chvěla se touhou, která ji lákala jít blíž k tomu ohni, svářit se se psy a uhýbat lidským kopancům.

Jednooký pobíhal netrpělivě kolem ní. Vzápětí se jí zmocnil starý nepokoj a pocítila naléhavou touhu nalézti věc, kterou tak dlouho hledala. Obrátila se a klusala zpátky do lesa k velké radosti Jednookého, jenž běžel kousek před ní. Tak se zase octli pod ochranou stromů.

Když běželi hvozdem, tiše jako stíny v měsíčním svitu, přišli na lesní průsek. I jali se zkoumat otisky nohou ve sněhu. Byly to čerstvé stopy. Jednooký běžel obezřetně napřed, následován v patách družkou. Běželi širokými tlapami po sněhu měkkém jako samet, když Jednooký zahlédl bílý stín, který se mihl průsekem. Vyrazil okamžitě vpřed jako blesk a hnal prchavý bílý stín před sebou.

Hnali se úzkým průsekem, vroubeným po obou stranách mladým smrkovým lesem. V dáli bylo vidět konec průseku, ústícího na mýtinu zalitou měsícem. Jednooký rychle doháněl bílý stín. Skok za skokem jej doháněl. A teď už byl na něm. Ještě jeden skok a byl by do něho zaryl zuby. Ale tento skok neprovedl, neboť bílý stín vylétl před ním do výše a sněžný zajíc prováděl ve vzduchu divoký tanec, nevraceje se na zem.

Poděšený Jednooký prudce uskočil, přikrčil se na sníh a zlobně vrčel na tu strašlivou věc, kterou nechápal. Ale vlčice jej klidně minula, zůstala okamžik stát a potom vyskočila po tancujícím zajíci. I ona vyskočila hodně vysoko, ale ne tak vysoko jako její kořist, a tesáky jí kovově zacvakaly naprázdno. I vyskočila po druhé a po třetí.

Její druh se pomalu zdvihl se sněhu a pozoroval ji. Konečně dal najevo nelibost nad jejími opětovanými nezdary a sám se vymrštil do výše. Sevřel zajíce zuby a dopadl s ním zpátky na zem. Ale zároveň uslyšel podezřelý praskavý zvuk a k svému úžasu spatřil jediným okem, jak se mladý smrček po něm ohnul, aby jej udeřil. Pustil kořist a uskočil zpátky z dosahu podivného nebezpečí, zlobně vrčel, cenil zuby a vztekle se naježil. A v tom okamžiku se smrček pružně narovnal a zajíc znovu vylétl do vzduchu a divoce tam tancoval.

Vlčice byla pohněvána a kousla svého starého druha vyčítavě do plece, a on, poděšen a nevěda, co znamená ten neočekávaný útok, zlobně se po ní ohnal a sedřel jí tesákem kůži s čenichu. Nechápala rovněž jeho nenadálý útok a skočila po něm, rozhořčeně vrčíc. A tu poznal svůj omyl a snažil se ji uklidnit. Ale ona se po něm stále oháněla. Zanechal toho tedy, začal běhat dokola a hlavu odvracel od ní, aby unikl jejím tesákům, kterými jej poznamenala na plecích.

Zatím zajíc nad nimi vesele tancoval ve vzduchu. Konečně usedla vlčice na sníh a starý jednooký vlk, bojící se teď více své družky než tajemného smrčku, vyskočil opět po zajíci. A když s ním klesal zpátky na zem, díval se upřeně svým jediným okem na smrček. Opět jej následoval k zemi. Skrčil se pod hrozící ranou, celý se zježil, ale zajíce ze zubů nepustil. Avšak rána nedopadla. Smrček zůstal nad ním ohnut. Když se pohnul, i on se zahýbal, a tak na něj vlk malomocně vrčel sevřenými čelistmi, když zůstal nehybně sedět, smrček se také nehýbal. I usoudil vlk, že bude bezpečnější, když se nebude hýbat. Ale teplá krev čerstvě zabitého zajíce tak lahodně chutnala na jazyku!

Teprve jeho družka jej vysvobodila z tísně, v níž se bezděčně octl. Vzala mu zajíce z tlamy a klidně mu uhryzla hlavu, zatím co se smrček nad ní hrozivě kýval a třepal. Za chvíli vyletí smrček zase do výše a víc je neznepokojoval, zůstal ve svislé poloze, v níž měl podle přírody růst. A potom vlčice s Jednookým pozřela zajíce, kterého jim chytil tajemný smrček.

Ve hvozdu byly další průseky a světliny, kde viseli ve vzduchu zajíci a vlčí pár se na nich pásl. Vlčice šla vždycky napřed, následována pozorným Jednookým, jenž se učil olupovat zaječí nástrahy - vědomosti, která mu v budoucnu hodně prospěla.