Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1920, Vydavatelství dobrých autorů)
• přeložil Ivan Schulz
• podnázev: Povídky a vlastní životopis
• sbírka povídek z havajských ostrovů počátku dvacátého století
• původní soubor 6 krátkých próz, vydaný poprvé v roce 1912, je inspirován autorovými opakovanými cestami do oblasti Havaje
• příběhy z dobrodružným nádechem zobrazují život této zeměpisně i kulturně odlehlé součásti Spojených států, a to s důrazem na sociální, náboženské i rasové napětí a střetávání kultur
• povídky doplňuje Londonův vlastní stručný životopis
• obsah knihy:
  • Koolau, malomocný
  • Sbohem, Jacku!
  • Dům pýchy
  • Aloha Oe
  • Chun Ah Chun
  • Šerif z Kony
  • Jack London (Od něho samého)

Dům pýchy

Percival Ford uvažoval, proč sem vlastně přišel. Netančil. Neměl právě v lásce vojsko. A přece znal je všecky - přecházející tu a otáčející se na širokém lanai na pobřeží, všechny ty důstojníky v jich čerstvě naškrobených bílých uniformách, civilisty v bílém a černém a ženy s obnaženými šíjemi a rameny. Po dvouletém pobytu na Honolulu Dvacátý odjížděl do svého nového stanoviště na Aljašce a Percival Ford, jakožto jeden z předních mužů na ostrovech, nemohl neznati důstojníky a jejich dámy.
Avšak mezi znáti je a míti je rád byla hluboká propast. Vojenské dámy naháněly mu právě trochu strachu. Byly ve svých způsobech naprosto jiné než ženy, jež měl nejraději - starší ženy, staré panny a děvčata s brýlemi a všechny vážné ženy každého stáří, s nimiž setkával se v kostele a v knihovně a ve výborech dětských opatroven a které přicházely k němu mírně a způsobně pro příspěvky a rady. Ovládal ty ženy, dík své duševní převaze, svému velkému jmění a vysokému postavení, jež zaujímal mezi peněžní šlechtou na Havajských ostrovech. Těch se nebál ani sebeméně. Jejich pohlaví nebylo vyzývavé, výbojné. Ano, tak tomu je. Je v nich něco jiného, či něco více než pouhá neovládaná životní síla. Byl vybíravý, choulostivý, přiznával si to a ty důstojnické dámy s obnaženými šíjemi a nahými rameny, s očima tak směle hledícíma, se svou životností a vyzývavým ženstvím, dotýkaly se nepříjemně jeho citlivosti.
A nevycházel lépe ani s těmi vojenskými muži, kteří brali život lehce, pijíce, kouříce a klejíce svou cestou životem a vystavujíce všechnu drsnost a nezkrotnost těla na odiv neméně nestoudně než jejich ženy. Ve společnosti těch vojenských mužů cítil vždy jakousi nevolnost. Jim však, jak se zdálo, bylo přitom taktéž nevolno a cítil vždy, že se mu po straně posmívali, nebo ho litovali, nebo byli k němu shovívaví. A jak se zdálo, cítili oni opět již v pouhém jeho sousedství nedostatek z jeho strany věnovati pozornost tomu na nich, co sám neměl a o čem myslil, chválabohu, že to nemá. Fí! Byli právě takoví jako jejich ženy!
Skutečně Percival Ford neměl ženy o nic více rád než muže. Pouhý pohled na něho prozrazoval proč. Byl dobré tělesné soustavy, nikdy neseznámil se blíže s nějakou nemocí, ba ani menší chorobou, postrádal však životnost. Jeho organismus byl spíše negativní povahy. Ne, krev, jež živila a utvářela tu dlouhou, úzkou tvář, ty tenké rty, vpadlé líce a malé, pronikavé oči, neměla v sobě ani sebeméně kvasidla. Chumáč vlasů, jakoby poprášených, sporých a nepoddajných dával tušiti lakomce, právě tak jako nos, tenký, jemně formovaný a připomínající poněkud zobák. Jeho řídká krev odpírala mu mnoho života a dovolovala mu výstřednost pouze v jednom směru, totiž v bezúhonnosti. O správném chování hloubal stále, o ně se snažil, a aby si správně počínal, bylo tak nutné jeho povaze, jako milovati a býti milováni je nutné lidem obyčejnějšího druhu.
Seděl nyní pod algarobovým stromem mezi lanai a břehem. Jeho oči těkaly po tančících, pak odvrátil hlavu a zíral k moři přes měkce šumící příboj k Jižnímu kříži, planoucímu nízko na obzoru. Byl rozhořčen obnaženými šíjemi a nahými rameny žen. Kdyby měl dceru, nedovolil by jí nikdy nic takového. Avšak tato myšlenka byla pouhou abstrakcí. Jeho myšlenkový proces nebyl provázen vnitřní vidinou takové dcery. Neviděl přitom dceru s rameny a šíjí. Usmál se při pouhé myšlence na manželství. Bylo mu třicet pět a nemaje dosud nijakých osobních zkušeností s láskou, hleděl na ni ne jako na něco mýtického, nýbrž jako na něco zvířecího. Ženiti se může každý. I japonští a čínští kuliové, plahočící se na cukrových plantážích a v rýžových polích, se žení. Pravidelně žení se hned při první příležitosti. Je to proto, že stojí tak nízko na stupnici života. Nezbývá jim nic jiného než oženiti se. Jsou právě takoví jako ti vojenští muži a ženy. Pro něho jsou tu však jiné a vyšší věci. Liší se od nich - liší se od nich všech. Byl na to hrdý, jaký právě je a jak k tomu došlo. Nepochází ze všedního manželství z lásky. Pochází ze vznešené představy povinnosti a odevzdanosti určité myšlence. Jeho otec se neoženil z lásky. Láska byla šílenství, jež nikdy ne­znepokojovalo Isaaka Forda. Když podvolil se uposlechnouti hlasu volajícího, aby šel mezi pohany s poselstvím života, nemyslil na manželství a netoužil po něm. V tom si byli podobni, on i otec. Avšak Správa misií byla hospodárná. S novoanglickou spořivostí uvažovala a odvažovala a dospěla k výsledku, že ženatí misionáři přijdou laciněji a docilují většího úspěchu. A tak Správa nařídila Isaaku Fordovi, aby se oženil. Mimoto opatřila mu ženu, jinou horlivou duši, jež nemyslila na manželství, toužíc pouze po tom, aby mohla konati dílo Páně mezi pohany. Poprvé spatřili druh druha v Bostonu. Správa přivedla je dohromady, zařídila vše a koncem týdne byli manžely a nastoupili dalekou cestu kolem mysu Horn.
Percival Ford byl hrdý na to, že vzešel z takového spojení. Jeho narození bylo za povýšených okolností a pokládal se jaksi za du­ševního šlechtice. A byl hrdý na svého otce. Bylo to jeho vášní. Přímá, přísná postava Isaaka Forda rozněcovala již sama jeho pýchu. Na psacím stole Percivala Forda byla miniatura tohoto bojovníka Páně. V jeho ložnici visela podobizna Isaaka Forda, malovaná v době, kdy sloužil pod monarchií jako předseda ministerstva. Ne že by Isaak Ford byl toužil po tomto místě a po světských statcích, nýbrž přijal je proto, že jako předseda ministerstva a později jako bankéř mohl konati větší služby věci misií. Němci a Angličané zde usídlení a všichni ti ostatní kupčíci posmívali se Isaaku Fordovi jakožto obchodnímu spasiteli duší, avšak on, jeho syn, věděl to lépe. Když domorodci, zbavivše se pojednou svého feudálního systému a nemajíce ani potuchy o povaze a významu vlastnictví k půdě, dávali vyklouznouti ze svých prstů rozlehlým lánům půdy, Isaak Ford to byl, jenž se postavil mezi všechny ty kupčíky a jejich kořist a ujal se držby úrodných, rozsáhlých statků. Nebylo tudíž divu, že všichni ti obchodníci nechovali ho v blahé paměti. On však nehleděl nikdy na své ohromné bohatství jako na své vlastní. Považoval se pouze za správce Božího. Z důchodů stavěl školy a nemocnice a kostely. A nebylo jeho vinou, že cukr po náhlém poklesu vynášel čtyřicet procent, že banka, již založil, udělala tak znamenitý obchod se železnicí a že, mezi jiným, padesát tisíc jiter pastvin na Oahu, jež koupil jitro za dolar, vynášelo osmdesát tun cukru z jitra každých osmnáct měsíců. Ne skutečně, Isaak Ford byl heroickou postavou hodící se, jak Percival Ford tajně smýšlel, aby stála vedle sochy Kamehamehy. I před soudním palácem. Isaak Ford odešel, avšak on, jeho syn, vedl dále jeho dobré dílo, alespoň právě tak neochvějně, byť i ne právě tak mistrovsky.
Obrátil své zraky zpět k lanai. Jaký je rozdíl, tázal se sebe sama, mezi nestoudným tancem hula s pouhým pásem z trávy a tancem těch obnažených žen jeho vlastního plemene? Je tu nějaký podstatný rozdíl? Nebo záleží snad na nějakém menším pouze odstínu?
Jak tu tak uvažoval o tomto problému, nějaká ruka spočinula na jeho rameni.
"Haló, Forde, co zde děláte? Není to dost slavnostní?"
"Snažím se smířiti se s tím poněkud, doktore Kennedy," Percival Ford odvětil vážně. "Nechtěl byste si na chvíli sednouti?"
Doktor Kennedy usedl a zatleskal silně rukama. Japonský sluha v bílém obleku rychle přiběhl.
Skotskou a sodovku, zněl rozkaz Kennedyho. Pak obrátiv se ke svému druhu řekl: "Ovšem, že vás nezvu."
"Objednám si také něco," Ford řekl pevně. Doktorovy oči jevily překvapení a sluha čekal. "Hochu, přineste mi limonádu."
Doktor se tomu usmál srdečně jako podařenému žertu a pohlédl na hudebníky pod hauovým stromem.
"Jakže, to je Aloha orchestr," řekl. "Myslil jsem, že v úterý večer jsou vždy v havajském hotelu. Bude v tom zase něco, myslím."
Jeho zraky utkvěly na okamžik na jednom z hudebníků, který hrál na kytaru a zpíval nějakou havajskou píseň k doprovodu všech nástrojů. Jeho tvář zvážněla, když hleděl na zpěváka, a byla stále ještě vážná, když se obrátil ke svému druhu.
"Hleďte, Forde, nebylo by již na čase, abyste nechal na pokoji Joea Garlanda? Vyrozumívám, že jste proti tomu, aby podpůrný výbor ho poslal do Spojených států, a chtěl jsem s vámi o tom promluviti. Byl bych spíše myslil, že budete rád, že ho tak odtud dostanete. Byl by to dobrý způsob, jak skončiti vaše ustavičné pronásledování toho člověka."
"Pronásledování?" Obočí Percivala Forda zdvihlo se tázavě.
"Nu, nazvěte to tedy, jak sám chcete," Kennedy pokračoval. "Štval jste toho chudáka už po kolik let. Není to jeho vina. Tolik snad přece i vy připustíte."
"Není to jeho vina?" Také rty Percivala Forda sevřely se pevně na okamžik. "Joe Garland je zpustlík a lenoch. Byl vždy ničema a taškář."
"Ale to přece nemůže býti důvod, abyste ho stíhal takovým způsobem, jak to činíte. Pozoroval jsem vás od počátku. První, co jste udělal, když jste se vrátil z univerzity a našel ho jako dělníka na plantáži, jako luna, bylo, že jste ho vyhnal - vy se svými miliony, jeho s těmi šedesáti dolary měsíčně."

***

Z jasné oblohy, plné pouze hvězd a měsíčního světla, počal se snášeti déšť tak jemný a řídký, že se podobal spíše spršce par. Nikdo toho nedbal; děti hrály si dále, běhajíce bosýma nohama po trávě a zabíhajíce do písku, a v několika minutách bylo opět po dešti. Na jihovýchodě Démantová hlava, tmavá skvrna ostře ohraničená, rýsovala svou sopečnou podobu proti hvězdám. V malátných pře­stávkách příboj metal svou pěnu přes písčinu na trávník a daleko od břehu bylo vidět i černé skvrny plavců v měsíčním světle. Hlasy zpěváků, zpívajících nějaký valčík, odumíraly a v tichu, odněkud zpod stromoví, ozval se smích ženy, smích, jenž byl voláním lásky. Percival Ford sebou trhl, připomněv si slova doktora Kennedyho. Dole u kánoí, kde ležely čluny vytažené na písku, viděl muže a ženy, Kanačany, povalující se tam ospale jako požívači lotosů, a ženy v bílých holoku a na pozadí takového holoku spatřil tmavou hlavu řidiče kánoe spočívati na ženských prsou. Dále ještě, kde pruh písčiny se šířil u vchodu do laguny, spatřil muže a ženu kráčeti bok po boku. A když se přiblížili k osvětlenému lanai, postřehl, jak ruka ženina se sklonila k jejímu pasu a uvolnila objímající ji paži. Když kráčeli mimo, Percival Ford pokynul kapitánovi, jejž znal, a dceři nějakého šikovatele. Kouř života, ano, tak to znělo, ta mnohoobsažná věta. A opět ze zášeří košaté algaroby ozval se smích ženy jako volání lásky a kolem jeho židle cestou na lože byl bosonohý hoch veden pohněvanou japonskou chůvou. Hlasy zpěváků přešly měkce do melodie havajské milostné písně a důstojníci i ženy, objímajíce se pažemi, točili se na lanai a žena pod korunami algarob zasmála se opět.
Percival Ford cítil jen nechuť k tomu všemu. Byl pobouřen smí­chem lásky té ženy, kormidelníkem s hlavou položenou na bílém holoku, párky procházejícími se po břehu, tančícími důstojníky a ženami a hlasy zpěváků zpívajících lásku a svým bratrem, zpí­vajícím s nimi pod stromy hau. Zejména zlobila ho ta smějící se žena. Podivný řetěz myšlenek objevil se v jeho mysli. Byl synem Isaaka Forda, a co se přihodilo Isaaku Fordovi, mohlo by se přihoditi také jemu. Cítil na svých tvářích slabý žár ruměnce při této myšlence a zakoušel palčivý pocit hanby. Ulekl se toho, co bylo v jeho krvi. Bylo to, jako by pojednou zvěděl, že jeho otec byl malomocný a že snad jeho vlastní krev chová také zárodek té strašné nemoci. Isaak Ford, ten přísný bojovník Páně - starý pokrytec! Jaký rozdíl byl mezi ním a kterýmkoli pobřežním tulákem? Dům pýchy, jejž Percival Ford vystavěl, řítil se nyní před jeho zraky.
Hodiny míjely, důstojníci se smáli a tančili, domorodý orchestr hrál a Percival Ford zápasil s tím neočekávaným a zkrušujícím problémem, jenž byl tak náhle na něho vržen. Modlil se tiše s lokty na stole, s hlavou zabořenou do dlaní, dělaje dojem znaveného diváka. Mezi jednotlivými tanci důstojníci a ženy a civilisti kupili se kolem něho, tlachajíce o všedních věcech, a když se vrátili na lanai, uchopil se vždy opět svého problému tam, kde jej zanechal.
Počal lepiti opět dohromady rozpadávající se ideál Isaaka Forda a jako cement užíval k tomu důvtipnou a zvláštní logiku. Byla to logika toho druhu, jaký hotoví se v mozku sobců, a působila dobře. Je nepopíratelné, že jeho otec byl utvořen z lepší hmoty než ti zde kolem něho, avšak starý Isaak byl teprve na cestě dospěti někam, kdežto on, Percival Ford, tam dospěl. Dokazuje to, rehabilitoval opět svého otce a současně povznesl i sebe sama. Jeho hubené malé já vzrostlo v ohromné rozměry. Byl nyní dosti velký, aby dovedl odpustiti. Zazářil při této myšlence. Isaak Ford byl velký, on však je větší, neboť dovede odpustiti Isaaku Fordovi a dosaditi ho dokonce opět na ono posvátné místo ve své paměti, ačkoli místo to nebylo nyní již tak posvátné, jako bývalo druhdy. Mimoto schvaloval Isaaku Fordovi, že nedbal následků svého jediného kroku na scestí. Zcela správně, on by to také ignoroval.
Bylo po tanci. Orchestr skončil "Aloha Oe" a hudebníci se chystali jíti domů. Percival Ford zatleskal rukama na japonského sluhu.
"Řekněte tomu muži tam, že s ním chci mluviti," řekl, ukazuje na Joea Garlanda. "Řekněte, aby sem přišel, hned."
Joe Garland se přiblížil a stanul uctivě o několik kroků dále, drnkaje nervózně prsty na kytaru, již měl stále ještě v ruce. Percival Ford nevyzval ho, aby si sedl.
"Vy jste můj bratr," řekl.
"Jakže, vědí to přece všichni," zněla odpověď hlasem plným udivení.
"Ano, tak tomu nyní rozumím," Percival Ford řekl suše. "Nevěděl jsem to však až do dnešního večera."
Jeho poloviční bratr čekal pln nevolnosti v tichu, jež pak nastalo, zatímco Percival Ford uvažoval chladně o svých dalších slovech.
"Pamatujete, když jsem poprvé přišel do školy a hoši mě po­topili?" tázal se. "Proč jste se mne tehdy ujal?"
Jeho bratr se usmál rozpačitě.
"Protože jste to věděl?"
"Ano, poněvadž jsem to věděl."
"Já jsem to však nevěděl," Percival Ford řekl týmž suchým způ­sobem.
"Ano," ozval se onen.
Opět nastala odmlka. Sluhové počali zhasínati světla na lanai.
"Víte to... nyní," jeho polobratr řekl prostě.
Percival Ford se zachmuřil. Pak pohlédl na svého druha pátravým pohledem.
"Kolik chcete za to, abyste opustil ostrovy a již se sem nikdy nevrátil?" ptal se.
"Abych se sem nikdy nevrátil?" Joe Garland koktal. "Je to jediná země, již znám. V jiných zemích je chladno. Neznám jiné země. Mám zde mnoho přátel. V jiných zemích nebude jediný hlas, jenž by mi řekl: 'Aloha, Joe, můj hochu'".
"Řekl jsem, abyste se nikdy nevrátil zpět," Percival Ford opakoval. "Alameda odpluje zítra do San Franciska."
Joe Garland byl zmaten.
"Avšak proč?" tázal se. "Nyní přece víte, že jsme bratři."
"Právě proto," zněla odpověď. "Jak jste řekl, všichni to vědí. Postarám se, aby vám to za to stálo."
Všechen zmatek zmizel z tváře Joea Garlanda. Rod a postavení byly překlenuty a vyrovnány.
"Chcete, abych odešel?" tázal se.
"Chci, abyste odešel a již nikdy se nevrátil," Percival Ford odvětil.
A v tom okamžiku, bleskem a letmo, bylo mu dáno viděti svého bratra, jak se tyčí nad ním jako hora, a cítiti sebe sama krčiti se a mizeti v drobnohledné bezvýznamnosti. Není však člověku dobře viděti sebe sama v pravém světle, aniž je možno viděti se takto dlouho a žíti, a pouze v tomto jediném letmém okamžiku viděl Percival Ford sebe i svého bratra v pravém poměru. V následujícím již okamžiku byl opět ovládnut svým jalovým a nenasytným já.
"Jak jsem řekl, přičiním se, aby vám to za to stálo. Zaplatím vám dobře."
"Dobrá," Joe Garland řekl. "Půjdu."
Chystal se jíti svou cestou.
"Joe," zvolal Percival. "Navštivte zítra ráno mého právního zá­stupce. Pět set hotově ihned a dvě stě měsíčně, pokud budete odtud."
"Jste velice laskav," Joe Garland odvětil měkce. "Jste velice laskav. Ostatně myslím, že nebudu potřebovati vaše peníze. Zítra budu na Alamedě."
Odešel, neřekl však sbohem.
Percival Ford zatleskal.
"Hochu," řekl k japonskému sluhovi, "limonádu."
A nad limonádou usmíval se pro sebe dlouho a spokojeně.