Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola III.

Vlk Larsen přestal proklínat stejně náhle, jako začal. Zapálil si uhaslý doutník a rozhlédl se. Náhodou spočinul očima na kuchaři.
"Copak, kuchto?" oslovil ho s přívětivostí, jež studila jak nahá ocel.
"Prosím, pane," odpovídal kuchař dychtivě a s vemlouvavou i omlouvavou podlízavostí.
"Nemyslíte, že už jste sem natahoval krk až trochu moc? Víte, že to zdraví neposlouží. Přišel jsem o důstojníka a nemohu si dovolit přijít ještě taky o kuchaře. Musíte si dávat moc dobrý pozor na zdraví, kuchto. Rozuměno?"
Poslední slovo v nápadném rozporu s laskavou mírností předcházejících vět vyšlehlo jako prásknutí bičem. Kuchař se pod ním zachvěl.
"Prosím, pane," zazněla ještě pokorná odpověď a provinilá hlava zmizela v kuchyni,
Na tuto povšechnou důtku, jíž kuchař dělal pouze hromosvod, ztratilo ostatní mužstvo zájem a dalo se do práce na různých jednotlivých úkolech. Několik mužů však se potloukalo okolo vchodu mezi kuchyní a poklopem; dál si tam tiše rozprávěli a nezdálo se, že by to byli námořníci. Později jsem se měl poučit, že jsou to lovci, kteří střílejí tuleně a nad obyčejný lid námořnický jsou náramně povznešení.
"Johansene!" zavolal Vlk Larsen. Pojmenovaný námořník poslušně přistoupil. "Seberte si podložku na dlaň a jehlu a toho lazara zašijte. Ve skříni na plachty si vyhledejte starou plachtovinu. Udělejte to k světu."
"A co mu dám do nohou, prosím?" zeptal se námořník, když napřed vysypal povinné: "Prosím ano, ano; pane!"
"Však něco seženu," odpověděl Vlk Larsen, zesílil hlas a zavolal: "Kuchto!"
Thomas Mugridge vyletěl z kuchyně jak čertík ze škatulky.
"Běžte dolů a přineste pytel uhlí."
"Má někdo z vás bibli nebo modlitby, mládenci?" dožadoval se ještě kapitán, tentokrát od lovců potloukajících se okolo vchodu.
Všichni na to jen zavrtěli hlavou a jeden pronesl žertovnou poznámku, kterou jsem neslyšel, ale vyvolala všeobecný smích.
Vlk Larsen opakoval dotaz také námořníkům. Vypadalo to, že bible a modlitby se vyskytují opravdu vzácně, jeden z námořníků se však přesto nabídl, že zkusí ještě štěstí u vystřídané směny dole. Ale za minutu se vrátil se zprávou, že ani tam žádnou nemají.
Kapitán pokrčil rameny. "Tak ho spustíme přes palubu beze všeho breptání a žvanění, leda by náš trosečník s kněžourskou visáží uměl lodní pohřební obřad nazpaměť."
To už se obrátil čelem vzad a díval se na mne tváří v tvář.
"Vy přece jste kazatel, viďte?" zeptal se mě.
Lovci - postávalo jich tam šest - do jednoho se obrátili a zahleděli se na mne. Trapně jsem si uvědomoval, že se podobám tak asi strašáku do zelí. Můj zjev ovšem vyvolal smích - smích, který se vůbec nemírnil kvůli mrtvému člověku, nataženému s úšklebkem v tváři na palubě před námi; smích stejně hrubý a drsný a bezohledný jako samo moře; smích vzešlý z obhroublých citů a otupělé vnímavosti, z povahy lidí, kteří nepoznali ani zdvořilost, ani něhu.
Vlk Larsen se nesmál, jen mu v očích svítilo mírným zábleskem pobavenosti; a v té chvíli, když jsem k němu přistoupil hodně blízko, nabyl jsem svůj první dojem z toho člověka jako lidské bytosti bez ohledu na jeho postavu a na ten proud rouhání, který ze sebe chrlil, jak jsem ho prve slyšel, Tvář rozložitého tvaru a ostrých rysů, spíše hranatá, a přece pěkně plná, připadala na první pohled mohutná; avšak opět jako u jeho postavy se ta hmotná mohutnost jaksi vytrácela a převládal dojem vnuknutý nesmírnou, až přílišnou rozumovou nebo duševní silou, ležící za tou tváří a dřímající v hlubinách jeho bytí. Čelist, brada, čelo hodně vysoko vybíhající a nad očima mocně vyklenuté - to vše, samo o sobě silné, zdálo se naznačovat celý vesmír průbojnosti či mužné síly ducha, který neviděn se za vším tají. Nebylo čím prozkoumat hloubku zatajovaného ducha, nebylo naň míry ani určení hranic a vymezení, ani přesného zařazení do nějaké přihrádky podle příbuznosti typů.
Oči - a bylo mi souzeno ještě je důkladně poznat - měl velké a hezké, daleko od sebe posazené jako u skutečného umělce, pod hranou mocného čela chráněné hustým a černým obočím. Oči samy měly tu klamavě proměnlivou šeď, která není ani dvakrát stejná; probíhá mnoha odstíny a vybarvuje se jako protkávané hedvábí na slunci; bývají ty oči šedé, temné nebo světlé, zelenavě šedé a někdy září modrým azurem hlubokého moře. Byly to takové oči, jaké skrývají duši tisícerou maskou a někdy, za vzácných okamžiků, dovolují, aby vybleskla, jako by se chystala docela nahá vyskočit do světa za jakýmsi podivuhodným dobrodružstvím - oči, které se dovedou zadumat s beznadějnou zachmuřeností olověné oblohy; které dovedou zajiskřit a zapraskat ohnivými hroty jako jiskry sršící od rozkmitaného meče; které dovedou zmrazit jako polární krajina a právě tak opět se dovedou rozehřát a roztát a celé se roztančit světélky lásky, světlem prudkým a mužským, lákavým i násilným, které současně okouzlí a ovládne ženy tak, až se vzdávají v radosti z rozkoše i z úlevy i z dobroty srdce.
Abych se vrátil. Řekl jsem mu, že na neštěstí pro smuteční obřad kazatelem nejsem, načež na mě štěkl otázkou: "A čím se teda živíte?"
Přiznám se, že mi předtím ještě nikdy taková otázka položena nebyla, ani jsem na to jakživ nepomyslil. Zarazilo mě to, a než jsem se vzpamatoval, začal jsem zhlouple vykoktávat: "Já - já jsem přece pán z lepší společnosti." Zkroutil rty náhlým úšklebkem.
"Pracoval jsem, pracuji," zvolal jsem prudce a zlostně, jako by byl mým soudcem a já se potřeboval ospravedlňovat, a současně jsem si stejně prudce uvědomoval svou zřejmou zpitomělost, že s ním vůbec o tom hovořím.
"Abyste si vydělal na živobytí?"
Bylo v něm cosi tak mocného a velitelského, že jsem před ním zůstal úplně bez myšlenky - "rozdrnčený", jak by to byl nazval Furuseth, stál jsem tam jako dítě třesoucí se před přísným učitelem.
"Kdo vás krmí?" naléhal další otázkou.
"Mám svůj příjem z kapitálu," odpověděl jsem sebevědomě a byl bych si tu chvíli raději jazyk vykousl. "A to vše, dovolíte zajisté, abych vás upozornil, nemá naprosto nic společného s tím, proč s vámi potřebuji promluvit." Můj protest nechal bez povšimnutí.
"Kdo ten kapitál vydělal? Co? To jsem si hned myslel. Otec. Stojíte teda na nohou mrtvého člověka. Jakživ jste žádné vlastní nohy neměl. Nedokázal byste sám prodělat jediný boží den a sehnat si do žaludku nezbytnou snídani, oběd a večeři. Ukažte mi ruku!"
Jeho nesmírná dřímající síla se asi pohnula, rychle a přesně, nebo naopak já jsem na okamžik usnul, protože než jsem si to stačil uvědomit, vykročil dvěma kroky, popadl mou pravou ruku a zvedl ji zkoumavě k očím. Pokusil jsem se ji odtáhnout, on však bez viditelného úsilí sevřel poněkud pevněji prsty a já měl dojem, že mi pravici rozdrtí.
Za takových okolností si člověk těžko zachovává nějakou důstojnost. Nemohl jsem se kroutit a vyškubávat jako školáček. Právě tak ani udeřit jsem nemohl takového tvora, kterému stačilo jen zakroutit mi paží, aby ji zlomil. Nezbývalo mi než zůstat stát a zneuctění snášet. Zatím jsem měl kdy všimnout si, že obsah kapes mrtvého muže vyndali na palubu a jeho mrtvola, i s tím šklebem úst, zmizela z dohledu zahalena již do plachtoviny, jejíž okraje námořník Johansen právě sešíval hrubou bílou dratví. Velkou jehlu zarážel s pomocí kožené podložky, připevněné na dlaň. Vlk Larsen mou ruku pustil s pohrdáním.
"Ruce mrtvého je uchovaly měkké. Dobré sotva na víc než na mytí nádobí a na práci kluka v kajutě."
"Přeji si, abyste mě dal vysadit na břeh," prohlásil jsem rozhodně, neboť teď už jsem se opět ovládal. "Zaplatím vám tolik, nač jen si své zdržení a námahu odhadnete."
Zahleděl se zvědavě na mne. V.očích mu jiskřil výsměch. "Mám pro vás protinávrh náramně prospěšný vaší duši. Můj lodní důstojník je v Pánu, a proto se u nás bude hodně povyšovat. Jeden námořník se přestěhuje na záď a povýší na lodního důstojníka, kluk z kajuty půjde na příď za námořníka a vy převezmete místo kluka v kajutě, podepíšete smlouvu na plavbu za dvacet dolarů měsíčně se zaopatřením. Co tomu říkáte? A nezapomínejte, že je to ohromné pro vaši duši. Udělá to z vás muže. Za nějaký čas se můžete naučit stát na vlastních nohou a možná i trošku se batolit."
Nebral jsem to ani na vědomí. Plachty korábu, které jsem již prve ve směru k jihozápadu spatřil, byly teď větší a jasněji viditelné. Měly stejnou škunerovou výstroj jako Přízrak, ačkoli sám lodní trup, jak jsem pozoroval, byl menší. Loď krásná na pohled, jak se vznášela na vlny a letěla nám vstříc; zřejmě nás musí potkat hodně zblízka. Vítr v té chvíli zesílil a slunce po několika zlostných záblescích zašlo. Hladina moře ztemněla do olověné šedi a rozvlnila se prudčeji, teď už vyhazovaly vlny k obloze do běla zpěněné vrcholky. Naše loď plula rychle a ještě víc se naklonila. V prudším náporu větru se až zábradlí potopilo, palubu na podvětrné straně na chvíli zaplavila voda a donutila asi dva lovce, aby s pospěchem zdvíhali nohy.
"Tato loď nás za chvíli potká," řekl jsem po vzniklé zámlce. "Protože pluje opačným směrem, má velmi pravděpodobně za cíl San Francisko."
"Velmi pravděpodobně," potvrdil mé míněni Vlk Larsen, a poobrátiv se ode mne, zavolal: "Kuchto, hola, kuchto!"
Londýňan vyskočil z kuchyně.
"Kde vězí ten kluk? Pošlete mi ho sem."
"Prosím ano, pane," a Thomas Mugridge uháněl rychle k zádi a zmizel v jiných dveřích nadstavby nedaleko kormidelního kola. Za okamžik vyšel a v patách za ním zavalitý mladík asi osmnácti nebo devatenáctiletý se zamračenou tváří zločince.
"Tady je prosím, pane," hlásil kuchař.
Ale Vlk Larsen si toho výtečníka již nevšiml a obrátil se rovnou na chlapce z kajuty.
"Jak se jmenujete, chlapče?"
"George Leach prosím, pane," zněla mrzoutská odpověď a mladíkův postoj jasně prozrazoval, že důvod, proč byl zavolán, už napřed vytušil.
"To není irské jméno," odsekl kapitán zostra. "O'Toole nebo McCarthy by té vaši hubě slušelo zatraceně líp. Leda by vaše matka, jak to vypadá, mívala Irčana v almaře."
Dobře jsem viděl, jak se mladíkovy ruce pro urážku svírají v pěst a krev mu vystupuje rudě na krku.
"Ale toho nechme," mluvil dál Vlk Larsen. "Můžete mít docela dobré důvody, abyste své pravé jméno zapomněl, a mně se pro tohle nebudete o nic míň líbit, jen když ukážete správnou míru v práci. Vykřičená čtvrt Telegraph Hill, no ovšem, to je váš domovský přístav. Kouká vám to z očí a odevšad. Řádné kvítko jako všichni a dvakrát větší prevít. Však se v nich vyznáme. Můžete si to teda rozvážit, nu což, služba tady na tom plavidle z vás všechno vypere. Rozuměl jste? Kdo vás vlastně zprostředkoval?"
"McCready a Swanson."
"Prosím, pane!" zahřměl Vlk Larsen.
"McCready a Swanson prosím, pane," opravil se chlapec s očima trpce rozhořelýma.
"Kdo sebral zálohu?"
"Ta zprostředkovatelna prosím, pane."
"To jsem si myslel. A zatraceně rád jste jim peníze nechal. Nic vám nebylo dost rychle, už abyste se ztratil, co? Možná, že jste zaslechl, jak se po vás několik pánů shání."
Chlapec se v mžiku proměnil v divokou šelmu. Celý se nahrbil jako ke skoku a se zuřivým výrazem v tváři zavrčel: "To je -"
"Copak?" ptal se Vlk Larsen se zvláštní laskavostí v hlase, jako by ho zmáhala ukrutná zvědavost, už aby slyšel to nedopověděné slovo.
Mladík zaváhal a ovládl se. "Prosím nic, pane. Beru to zpátky, pane."
"Stejně jste tím dokázal, že mám pravdu." Kapitán to říkal s úsměvem uspokojení. "Kolik je vám let?"
"Zrovna mi bylo šestnáct, prosím, pane."
"Lžete. Nikdy už vám nebude znovu osmnáct. I tak jste na svůj věk hodně veliký a svalnatý jak tažný kůň. Seberte si své věci a přestěhujte se do kotců na přídi. Nadále jste námořník a veslař člunu. Povýšil jste, chápete?"
Aniž čekal na chlapcův souhlas, obrátil se kapitán na námořníka, který právě dokončil svůj chmurný úkol a mrtvolu zašil.
"Johansene, vyznáte se v mořeplavectví?"
"Prosím ne, pane."
"No což, však nevadí. Buď jak buď, od nynějška jste lodním důstojníkem. Seberte si své krámy a nastěhujte se na záď do lůžka důstojníka."
"Ano, ano prosím, pane," odpovídal Johansen radostně a rozběhl se na příď.
Za ten čas se bývalý kajutní chlapec ani nepohnul. "Nač tu čekáte?" obořil se naň Vlk Larsen.
"Nepodepsal jsem na plavbu jako veslař, prosím, pane," odpovídal. "Podepsal jsem jako chlapec v kajutě. A žádnou veslařinu tady nechci."
"Spakujte se a běžte na příď!"
Tentokrát rozkaz Vlka Larsena zazvonil pánovitostí. Mladík se zlostně mračil a zůstával.
A tehdy se opět pohnula nesmírná síla Vlka Larsena. Bylo to naprosto nečekané a odbylo se to, než by na hodinkách dvakrát odtikla vteřina. Skočil plné dva metry přes palubu a vrazil pěst vzdornému chlapci do břicha. V tom okamžiku, jako bych sám byl udeřen, pocítil jsem okolo žaludku bolestiplný otřes. Uvádím to jen, abych ukázal, jak citlivé bylo v té době mé nervové ustrojení a jak nezvyklá mi byla podívaná na jakoukoli hrubost. Chlapec z kajuty - a vážil ten mladík jistě nejméně sedmdesát kilo - se zhroutil. Jeho tělo se bezvládně svinulo okolo kapitánovy pěsti jako mokrý hadr okolo palice. Nadzdvižen do vzduchu opsal krátký oblouk a dopadl hlavou a rameny na palubu vedle mrtvoly, kde zůstal ležet a svíjel se bolestí.
"Nuže?" obrátil se Larsen na mne. "Už jste se rozhodl?"
Vrhal jsem tu a tam krátké pohledy na blížící se škuner. Byl už teď s námi téměř bok po boku a míjel nás na vzdálenost necelých dvě stě metrů. Bylo to velmi úhledné a pěkné malé plavidlo. Na jedné plachtě jsem dobře viděl veliké černé číslo a lodivodské škunery jsem už vídal.
"Co je to za loď?" zeptal jsem se.
"Lodivodská Lady Mine," odpověděl Vlk Larsen stroze. "Všecky své lodivody vysadila a žene se zpátky do San Franciska. Při tomhle větru tam bude za pět šest hodin."
"Prosím pěkně, zavolejte ji tedy signálem, abych se mohl vrátit zpět na břeh."
"Je mi líto, ale seznam signálů mi spadl přes palubu," odpověděl a lovci ve skupině se zazubili.
Uvažoval jsem chvíli a hleděl jsem mu přímo do očí. Viděl jsem před chvílí, jak hrozně naložil s chlapcem z kajuty, a věděl jsem, že velmi pravděpodobně naloží se mnou stejně, ne-li hůř. Jak pravím, rozvážil jsem si to dobře a potom jsem udělal to, co pokládám za největší hrdinství celého svého života. Přeběhl jsem k palubnímu zábradlí, mával jsem rukama a vykřikoval jsem: "Lady Mine, ahoj! Vezměte mě na břeh! Dám tisíc dolarů, když mě vezmete na břeh!"
Čekal jsem a díval jsem se na dva muže stojící u kormidelního kola, z nichž jeden kormidloval. Druhý zvedl k ústům megafon. Neohlížel jsem se, třebaže jsem každým okamžikem očekával vražednou ránu od toho zvířeckého surovce, který stál za mnou. Konečně po chvíli - připadala mi jako celá staletí -, když už jsem nedovedl to napětí snášet, obrátil jsem se a pohlédl naň. Ani se nehýbal. Stál tam v témž postoji, pohupoval se zlehka na nohou podle kymácení lodi a zapaloval si nový doutník.
"Copak je? Děje se něco?" To bylo voláni z Lady Mine.
"Ano!" křičel jsem z plných plic. "Jde o život! Tisíc dolarů za to, když mě vezmete na břeh!"
"Moc a moc toulání po Frisku, až mám z toho lidi marod!" hulákal za nimi Vlk Larsen. "Tady ten," a ukazoval škubnutím palce na mne, "toho zrovna strašej mořský hadi a gorily!"
Námořník na Lady Mine odpověděl smíchem do megafonu. Lodivodský škuner se hnal po vlnách dál a už nás míjel.
"Vražte mu taky ňákou za mě!" bylo ještě slyšet poslední zavolání a oba námořníci mávali rukama na rozloučenou. Naklonil jsem se přes zábradlí a díval jsem se na úhledný malý škuner, jak rychle zvětšuje pustý prostor oceánu mezi námi. A pravděpodobně bude v San Francisku za pět až šest hodin! Myslel jsem, že mi hlava praskne. V krku mě bolelo, jako by mi tam vyhřezlo srdce. Vlna s přehrnutým hřebenem narazila na lodní bok a stříkla mi slanou pěnu na rty. Vítr prudce zafičel a Přízrak se naklonil tak hluboko, až potopil podvětrné zábradlí do vln. Slyšel jsem za sebou, jak se voda žene po palubě.
Když jsem se za chvíli obrátil, viděl jsem chlapce z kajuty, jak potácivě vstává. Obličej měl strašidelně bledý a rozechvělý potlačovanou bolestí. Bylo vidět, že mu je opravdu zle.
"No tak, Leachi, stěhujete se na příd?" zeptal se ho Vlk Larsen.
"Prosím ano, pane," hlesla zkroušená duše v odpověď.
"A vy?" položil otázku mně.
"Dám vám tisíc..." začal jsem, ale byl jsem ihned přerušen.
"Toho nechte! Převezmete lodní službu chlapce v kajutě? Nebo vás budu muset trochu zpracovat?"
Co jsem měl dělat? Dát se surově zbít, snad i zabít, nijak by mi nepomohlo. Hleděl jsem pevně do těch krutých šedých očí. A z docela čisté žuly mohly být ty oči, tak málo jasu a tepla lidské duše se v nich jevilo. Dokážeme vídat v lidských očích pohnutí duše, ale jeho oči byly pusté a studené a šedivé jako to moře.
"Nu?"
"Ano," odpověděl jsem.
"Řekněte 'prosím ano, pane'."
"Prosím ano, pane," opravil jsem se.
"Jak se jmenujete?"
"Van Weyden, prosím, pane."
"Křestní jméno?"
"Humphrey, prosím, pane; Humphrey Van Weyden."
"Věk?"
"Pětatřicet, prosím, pane."
"Stačí. Jděte ke kuchaři a naučte se své povinnosti."
A tak jsem se nedobrovolně dostal do postavení nevolníka u Vlka Larsena. Byl silnější než já a to bylo to celé. Vypadalo to tehdy velice neskutečné. Když si na to vzpomínám, není to ani teď o nic skutečnější. Mně to zůstane navždy něčím nestvůrným a nepředstavitelným jako strašidelná noční můra.
"Stůjte, neodcházejte ještě."
Poslušně jsem se na cestě ke kuchyni zastavil: "Johansene, svolejte všecko mužstvo. Když máme tohleto vyřízeno, vykonáme ještě ten pohřeb a vyklidíme s palub všechno přebytečné dříví."
Zatím co Johansen svolával směnu mužstva z podpalubí, několik námořníků pod vedením kapitána položilo mrtvolu, zahalenou do plachtoviny, na vytažená mohutná prkna z palubního poklopu. Po obou stranách paluby byly pod zábradlím připoutány dnem vzhůru nevelké čluny. Námořníci zvedli prkna s jejich odstrašujícím nákladem, přenesli je k podvětrnému boku a položili je na čluny nohama přes palubu. K nohám přivázali pytel uhlí, který prve přivlekl kuchař.
Vždy jsem si představoval pohřeb na širém moři jako událost hluboce vážnou a budící zbožnou úctu, ale tady tím pohřbem jsem byl určitě svých ilusí zbaven, a dokonale. Jeden z lovců, drobný temnooký člověk, kterému druzí říkali "čoud", vyprávěl anekdoty bohatě prokládané kletbami a necudnostmi; a přibližně každou minutu všichni ze skupiny lovců otvírali ústa dokořán a chechtali se tak, že mi to znělo jako sbor vlků nebo štěkot smečky ďáblů. Námořníci se trousili a dupali, jak přicházeli směrem k zádi, někteří z vystřídané směny si protírali rozespalé oči a přitlumeným hlasem se bavili. Všichni měli v tváři příznačně ustaraný výraz. Bylo zřejmé, že se jim nelíbí vyhlídka na plavbu pod takovým kapitánem, která ještě ke všemu tak neslavně začíná. Co chvíli vrhali kradmé pohledy na Vlka Larsena a dobře jsem rozpoznával, že se toho člověka bojí.
Kapitán přistoupil k prknům a všechny čepice sletěly s hlav. Přelétl jsem je očima - bylo jich všeho všudy dvacet; dvaadvacet, počítám-li muže u kormidelního kola a sebe. Prohlížel jsem si je s odpustitelnou zvědavostí, neboť, jak se ukázalo, bude mým osudem uváznout s nimi na tomhle miniaturním plovoucím světě na bůhví kolik týdnů, snad i měsíců. Námořníci byli většinou Angličani a Skandinávci a jejich obličeje mi připadaly hrubé a tupé. Naproti tomu lovci měli v tváři výraz silnější a pevnější povahy a byly to také obličeje navzájem rozlišenější tvrdými rysy a znaky volně rozehraných divokých vášní. Podivné, ale všiml jsem si toho ihned, rysy Vlka Larsena neměly ani stopy podobných příznaků zla. Zdálo se, že v jeho výrazu nic neřestného není. Měl, pravda, obličej také rozrytý, ale byly to rýhy rozhodnosti a vůle. Jeho tvář mi připadala spíš upřímná a otevřená, zejména když ta upřímná otevřenost byla ještě zdůrazněna tím, že byl hladce vyholen. Nechtělo se mi ani uvěřit - dokud nedošlo k další příhodě -, že je to tvář člověka, který se dokázal zachovat tak, jak on se zachoval k chlapci z kajuty.
V této chvíli, jak se chystal promluvit, nárazy větru jeden za druhým škuner srážely a tiskly ho hranou podvětrné paluby pod vodu. V lanoví odvřískával vítr bláznivou píseň. Někteří lovci starostlivě vzhlíželi na stěžně. Podvětrné zábradlí, u něhož zemřelý ležel, zabralo pod vodu, a jak se škuner opět zdvihl a vyrovnal, hnala se voda napříč přes palubu a zmáčela nás až nad okraj bot. Zároveň se na nás snesla sprška a každá krůpěj bodala, jako by to byly kroupy. Přehnalo se to a Vlk Larsen začal mluvit, prostovlasý se pohupoval v rytmu se zdvihem a propadáním paluby.
"Pamatuji si jen jeden kousek obřadu," řekl, "a to je: 'A tělesná schránka zesnulého budiž vržena do moře.' Tak ho tam vrhněte."
Domluvil. Námořníci, držící prkna, nepochybně zmatení stručností obřadu, vypadali rozpačitě. Zuřivě na ně vybafl. "Nadzdvihněte ten konec tadyhle, krucinál! Co je s vámi, u všech čertů?"
Zdvíhali konec poklopu se žalostným spěchem, a jako pes odhozený přes palubu, zesnulý muž sklouzl nohama napřed do moře. Uhlí na nohou ho strhlo pod hladinu. Zmizel.
"Johansene," obrátil se Vlk Larsen čile na svého nového důstojníka, "zadržte si všechny muže na palubě, když je tu zrovna máte. Stáhněte vrchní plachty a vrchní nástavce a koukejte, ať je to rychle a dobře. Přižene se to na nás od jihovýchodu. Raděj taky zatáhněte kraje nástavce a hlavni plachty, když už budete u toho."
V mžiku se na palubách strhla mela, Johansen hulákal povely a námořníci natahovali nebo povolovali lana a šňůry všeho druhu a to všechno přirozeně připadalo suchozemci, jako jsem já, bláznivě zamotané. Ale zejména mi byla nápadná ta bezcitnost toho všeho. Zemřelý člověk byl jen episodou, která minula, nehodou, kterou odhodili v obalu z plachtoviny s přivázaným pytlem uhlí, zatím co loď uháněla dál a práce na ní se nezastavovala. Nikoho se to nedotklo. Lovci se smáli nové Čoudově anekdotě; mužstvo stahovalo a vytahovalo a dva námořníci se šplhali vzhůru do lanoví; Vlk Larsen zkoumal zatahující se oblohu na návětrné straně; a nebožtík nemravně zemřel, ubožácky byl pochován a klesal do hlubin a padal, padal
To v této chvíli mě krutost moře, jeho nelítostnost a hrůza zavalily jako náhlý příval. Život se ukázal laciný a malicherný, jako živočich na provázku a neschopný se vyjádřit, jako pouhé bezduché vzpínání bahna a slizu. Držel jsem se návětrného zábradlí blízko vzpěrných táhel a zíral jsem napříč do dáli přes pusté zpěněné vlny na nízké pruhy mlh, za nimiž se tajilo San Francisko a břehy Kalifornie. Po moři se proháněly přepršky, takže jsem mlhu sotva zahlédal. A tento neznámý koráb se svými strašnými lidmi na palubě byl hnán tlaky větrů a vod a vykupoval se vzhůru a dál se hnal, stále dál a dál mířil k jihozápadu do obrovských a prázdných dálav Pacifiku.