Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola IV.

Co se dál se mnou dělo na tuleňářském škuneru Přízrak, jak jsem se snažil zapadat správně do nového prostředí, to je všechno jen pokořování a trýzeň. Kuchař, kterému říkalo mužstvo "doktorskej", lovci "Tommy" a Vlk Larsen "kuchto", byl teď docela jinou osobou. Změna v mém postavení přivodila odpovídající změnu v jeho jednání se mnou. Jak byl dříve slouhovský a podlízavý, tak byl nyní panovačný a bojovný. Skutečnost byla taková, že jsem již nebyl tím lepším pánem s pletí měkčí než u dámy, nýbrž pouhopouhým a zcela neschopným klukem z kajuty.
Nesmyslně trval na tom, abych ho oslovoval "pane Mugridgi", a když mi ukazoval, jaké budou mé povinnosti, vynášel se a vůbec se choval nesnesitelně. Kromě prací v kajutě, kde byly čtyři malé pokoje, měl jsem být ještě jeho pomocníkem v kuchyni. Tu má přímo kolosální neznalost takových věcí, jako je škrabání brambor nebo mytí mastných hrnců, byla mu příležitostí k nekonečnému výsměšnému údivu. Odmítal vzít v úvahu, čím jsem byl, nebo vlastně to, jakým můj život a věci, na něž jsem byl zvyklý, bývaly. To právě tvořilo náplň chování, které si vůči mně vyvolil; a musím se přiznat, že ještě než den skončil, nenáviděl jsem ho tak zuřivě a prudce, jako ještě nikdy nikoho za celý svůj dosavadní život.
První den mi ještě víc ztěžovalo, že se Přízrak prodíral pod staženými plachtami (takové termíny jsem se ovšem učil poznávat až později) vichřicí, které pan Mugridge říkal "houkavej jihovýchoďák". V půl šesté jsem podle jeho pokynů prostřel v kajutě na stůl i se zvláštními podnosy do bouřlivého počasí a potom jsem nosil čaj a uvařená jídla z kuchyně do kajuty. V této souvislosti si nemohu odpustit vyprávění o své první zkušenosti s výkonem služby na moři.
"Dejte si pozor, ať vás to nezmáčí," radil mi na rozloučenou pan Mugridge, když jsem odcházel z kuchyně, v jedné ruce velikou konvici čaje a pod paží druhé ruky několik bochníků čerstvě pečeného chleba. Jeden z lovců, vysoký a jaksi pružně rozmáchlý chlapík jménem Henderson, přecházel právě v té chvíli na záď od podpalubí (jak lovci posměšně nazývali své ubytovny na lodním středu) do kajuty. Vlk Larsen stál na zvýšené zádi a kouřil svůj věčný doutník.
"Tady letí. Zasekněte se" zvolal kuchař.
Zastavil jsem se, nevěda, co se děje, jen jsem si všiml, jak se dveře kuchyně s prásknutím zavřely. Potom jsem spatřil Hendersona. Vyskočil jako šílenec na provazový žebřík hlavní výstroje a šplhal nahoru po vnitřní straně jako vystřelený, až se octl vysoko nad mou hlavou. Tak jsem také uviděl obrovskou vlnu, jak se stáčí a pění vztyčená, vysoko nad zábradlí. Octl jsem se přímo pod ní. Mozek mi nepracoval dost rychle, všechno mi bylo tak nové a neznámé. Pochopil jsem pouze, že se ocitám v nebezpečí, ale nic víc. Zůstal jsem stát na místě a roztřásl jsem se. Potom na mne křikl Vlk Larsen s horní paluby: "Chyťte se něčeho, vy - vy Humpe!"
Ale už bylo pozdě. Skočil jsem směrem ke stožáru k výstroji, kde jsem se mohl zachytit, a vtom jsem se srazil s padající vodní stěnou. Potom se mi všecko poztrácelo ve zmatku. Byl jsem pod vodou, dusil jsem se, tonul jsem, Podrazilo mi to nohy a válel jsem se a koulel, voda mě strhávala a nevěděl jsem kam. Několikrát jsem narazil na pevné předměty, jednou jsem si utržil strašnou ránu do pravého kolena. Potom, připadalo mi, že zcela náhle, povodeň opadla a znovu j sem mohl dýchat životodárný vzduch. Smetlo mě to na stěnu kuchyně a kolem vchodu do podpalubí s návětrné strany až do žlabů na straně podvětrné. Mučila mě bolest v poraněném koleně. Nemohl jsem se na nohu postavit, nebo aspoň jsem se domníval, že se na ni postavit nemohu; byl jsem přesvědčen, že mám nohu přeraženou. Ale kuchař už na mě vyletěl a řval na mě z dveří kuchyně: "Helejte, vy! Ať vám to netrvá celej večír! Kde máte hrnec? Spadnul přes palubu? Kdyby vám to radši palici urazilo!"
Podařilo se mi dostat se na nohy. Velikou čajovou konvici jsem dosud držel v ruce. Dobelhal jsem se do kuchyně a podal jsem mu ji. Kuchař byl však úplně zmožen hněvem, ať už skutečným nebo předstíraným.
"Bóže mě netrestej, jste vy ale kus nemehla. Rád bych věděl, nač vás vlastně může někdo na světě potřebovat. Co? K čemu jste vůbec dobrej, co? Nedokáže ani vodnést dozadu trochu čaje, už to musí rozlejt. Teď abych vařil čaj znova.
A proč mi tu fňukáte?" osopil se na mne s novým návalem vzteku. "Protože se uhodil do nožičky, chudinka malá mazlíček maminčin má bebíčko."
Nefňukal jsem, třebaže možná můj obličej se stahoval a rozechvíval bolestí. Sebral jsem však všechnu svou odhodlanost, zaťal jsem zuby a belhal jsem se potom sem a tam z kuchyně do kajuty a z kajuty do kuchyně bez dalších nehod. Z té nehody mi zůstaly dvě památky; poranění kolenní čéšky, které zůstalo neošetřeno a trpěl jsem jím celé dlouhé měsíce, a jméno "Hump", jímž na mne Vlk Larsen zavolal s horní paluby. Od té chvíle vždy a všude, na přídi jako na zádi jsem byl znám už jenom pod tím jménem, až se ta přezdívka stala součástí mého vlastního myšlení a já sám jsem se s ní ztotožňoval, sám jsem se tak v duchu nazýval, jako bych skutečně odjakživa byl jen a jenom Hump.
Nebyl to nijak snadný úkol přisluhovat u stolu v kajutě, kde seděli Larsen, Johansen a šest lovců. Především už sama kajuta byla těsná a pohybovat se v ní tak, jak jsem byl já povinen, nebylo nijak usnadňováno prudkými poskoky a kymácením škuneru. Ze všeho nejvíc mě však zaráželo, jak naprosto bez účasti zůstávali všichni ti lidé, které jsem obsluhoval. Cítil jsem skrze nohavici, jak mi koleno víc a víc otéká, a bylo mi zle i mdlo od rostoucí bolesti. Tu a tam jsem v kajutním zrcadle zachytil pohled na vlastní tvář, zbledlou a mrtvolnou, znetvořenou bolestí. Všichni ti lidé musili vidět, v jakém jsem stavu, nikdo však na mne nepromluvil ani si mne nevšiml, takže jsem byl takřka vděčen Vlku Larsenovi, když mi později (to už jsem myl nádobí) řekl: "Z takových maličkostí si nic nedělejte. Na to si časem zvyknete. Třeba vás to trošku zchromí, ale přesto se naučíte chodit.
Tohleto byste nazval paradoxem, viďte?" dodával.
Zdálo se, že ho docela potěšilo, když jsem přikývl a odpověděl předepsaným: "Prosím ano, pane."
"Domnívám se, že se hodně vyznáte ve věcech literatury? Pravda? Dobrá. Někdy si o tom s vámi porozprávím."
A potom se obrátil zády a vyšel na palubu, aniž nadále vůbec bral mou existenci na vědomí.
Toho večera, když jsem dodělal nekonečnou spoustu práce, poslali mě spát do podpalubí, kde jsem si upravil lože na přebytečném kavalci. Byl jsem rád, že jsem se dostal z ohavné společnosti kuchaře a mohl konečně dopřát odpočinek nohám. K mému překvapení na mně šatstvo uschlo a neprojevovaly se žádné příznaky nachlazení ani z toho posledního promočení, ani z oné dlouhé lázně po katastrofě Martinezu. Po všem, co jsem prodělal, bych za obyčejných okolností byl tak právě zralý pro nemocniční lůžko a péči odborné ošetřovatelky.
Naražené koleno mě však strašlivě trápilo. Pokud jsem sám dokázal zjistit, měl jsem uvnitř otoku kolenní jablko obrácené na hranu. Seděl jsem na lůžku a zkoumal si to (všech šest lovců bylo v podpalubí a všichni kouřili a hlučně se bavili), když Henderson si mě všiml a letmo mi koleno prohlédl.
"Vypadá to škaredě," usoudil. "Utáhněte si vokolo toho kus hadru a bude to dobrý."
Tím to končilo; na pevnině bych s tím ležel pohodlně na zádech, pečoval by o mne chirurg s přísnými příkazy nic nedělat a odpočívat. Musím však být k těm lidem spravedlivý. Právě tak, jak otrlí byli vůči mému utrpení, tak byli stejně otrlí ke všemu, co postihlo je samé. Věřím, že příčinou byl především zvyk; a za druhé to bylo tím, že byli od přírody méně citliví. Opravdu věřím, že člověk citlivější povahy, jemněji ustrojený, trpěl by obdobným zraněním dvakrát i třikrát víc než oni.
Ačkoli jsem byl unaven, vlastně vyčerpán, nemohl jsem pro tu bolest v koleni usnout, Stěží jsem se ovládl, abych hlasitě nesténal, Doma bych se nepochybně své bolesti poddal; ale toto nové prostředí, plné živelnosti, jako by zrovna volalo po surovém sebezapření. Jako člověk za časů divošství měli tito lidé k velkým věcem vztah stoický a k maličkostem dětinský. Pamatuji si, že jsem později za naší plavby viděl jiného z lovců, Kerfoota, jak přišel o prst, který mu byl rozdrcen na kaši; a ten člověk při tom ani nepípl, ani nepohnul jediným svalem v tváři. Ale zas naopak jsem téhož člověka vídal mnohokrát a často vzplanout nejkrutější vášnivostí pro nepatrnou maličkost.
Tak to bylo právě teď; vykřikoval, hulákal, mával rukama a nadával jak všichni čerti, a to všechno jen proto, že se rozcházel s druhým lovcem v otázce, zda umí tulení štěně už pudově plavat. Tvrdil, že umí, že dokáže plavat hned v okamžiku narození. Ten druhý lovec, Latimer, hubený chlapík yankeeského typu, s chytrýma očima úzkýma jak štěrbiny, tvrdil opak, horlil, že tulení štěně se rodí na zemi právě proto, že plavat neumí, že ho matka musí teprve plavání učit právě tak, jako ptáci učí svá holátka létat.
Ostatní lovci po větší díl té hádky zůstávali opřeni o stůl nebo se povalovali na kavalcích a spor ponechávali oběma protivníkům. Avšak svrchovaně je to zajímalo, neboť se co chvíli přidávali horkokrevně k tomu nebo onomu stanovisku, někdy mluvili všichni najednou, až se jejich hlasy převalovaly sem a tam v ryčných vlnách, podobných v té uzavřené malé místnosti úderům hromu. Sám předmět sporu byl dětinský a nevýznamný, ale způsob jejich přesvědčování byl ještě dětinštější a ještě nevýznamnější. Ve skutečnosti v tom bylo velmi málo přesvědčování, skoro vůbec žádné. Jejich metodou bylo prostě tvrzení, souhlas s domněnkou a odmítnutí druhé domněnky. Že tulení štěně umí nebo neumí hned po narození plavat, dokazovali tak, že neobyčejně bojovně stanovili své mínění a potom už jen napadali protivníkův úsudek, zdravý rozum, jeho národnost, jeho minulost. Odpověď vypadala přesně stejně. Vypravuji o tom jen proto, abych ukázal duševní úroveň těch lidí, s nimiž jsem byl stržen do těsného soužití, Intelektuálně to byly děti převlečené do tělesné podoby mužů.
A kouřili, bez ustání kouřili, a ke všemu ještě ten nejhrubší, nejlacinější a nejhůř páchnoucí tabák. Vzduch byl zahoustlý a zešeřelý z toho tabáku; a toto ovzduší společně s prudkým zmítáním lodi, jak se prodírala bouří, bylo by mi jistě přivodilo mořskou nemoc, kdybych na tu chorobu trpěl. I tak jsem z toho byl celý nemocný, ačkoli mi možná bylo na zvracení jen z bolesti v koleně a z vyčerpanosti.
Jak jsem tam ležel a uvažoval, myslil jsem přirozeně především na sebe a na své postavení. Bylo to s ničím nesrovnatelné, ani ve snu nepředstavitelné, že bych já, Humphrey Van Weyden, vědec, chcete-li trochu ochotnický, znalec umění a literatury, že bych já se mohl octnout na kavalci tuleňářského škuneru mířícího na lov do Beringova moře! Jako kluk z kajuty! Nikdy za celý život jsem se ani nedotkl žádné tělesné nebo kuchyňské práce. Žil jsem pokojný, nevzrušený život, po všechny své dny sedavou existenci - život učence a samotáře se zajištěným a blahobytným příjmem. Život prudký a tělesná cvičení mě nikdy nelákala. Odjakživa jsem byl knihomol; tak mě aspoň sestry i otec od dětství nazývali. Tábořit jsem se vypravil jen jedinkrát v životě a to ještě jsem svou společnost opustil takřka na začátku a vrátil jsem se do příjemného pohodlí pod střechou, A teď jsem se octl zde a měl jsem před sebou únavně nekonečné vyhlídky na posluhování u stolu, loupání brambor a mytí nádobí. A nebyl jsem tělesně silný. Lékaři mi vždy říkali, že mám pozoruhodné zdraví, nikdy však jsem ani zdraví, ani tělo nerozvíjel žádným cvičením. Svaly jsem měl malé a měkké, jako ženská, říkali mi aspoň lékaři znovu a znovu, když se snažili a pokoušeli mě přesvědčit, že bych měl zkusit nějaké sporty. Já však jsem raději užíval hlavy než svalů; a teď jsem se tedy octl zde a bez potřebné tělesné kondice k tomu tvrdému životu, jak se přede mnou slibně otvíral.
Toto je pouze několik představ, jež mi táhly hlavou, a uvádím je proto, abych se předem ospravedlnil za úlohu bezmocného slabocha, již jsem byl odsouzen sehrát. Myslil jsem však také na matku a na sestry a představoval jsem si jejich zármutek. Byl jsem ztracenou mrtvolou z katastrofy Martinezu, nezvěstná oběť. Dovedl jsem si představit titulky v novinách; kolegové z Universitního klubu a z Bibelotu pokyvují smutně hlavou a říkají: "Chudák, škoda ho!" A dovedl jsem si představit Charleyho Furusetha, jak jsem se s ním loučil ještě tohoto rána a on se povaloval v županu pod oknem na pohovce plné podušek a pronášel své nejasné a pesimistické epigramy.
A zatím celou tu dobu se Přízrak kymácel a houpal, sklouzával a opět vystupoval po valících se horách vod a padal a provaloval se v hloubi vodních údolí, dral se a probojovával si cestu dál a dál a stále hloub do samého srdce Pacifiku - a já na něm. Slyšel jsem nahoře vítr. Doléhal ke mně jako tlumený řev. Tu a tam mi nad hlavou zadupaly něčí nohy. Nekonečný skřípot zněl kol dokola, prkna, trámy a spoje sténaly a vrzaly a naříkaly v tisícerých tónech. Lovci se stále ještě přeli a hulákali jako jakási zpola lidská čeládka z obojživelného rodu. Ovzduší zaplňovaly kletby a neslušné výrazy. Rozeznával jsem jejich tváře, zardělé a zlostné tváře, jejichž surovost byla zdůrazňována a karikována nedomrlým žlutým světlem lodních lamp, jak se houpaly s kymácením korábu. V mlze tabákového kouře vypadaly kavalce jako brlohy šelem ve zvěřinci, Námořnické pláště do deště z průsvitných kožek a holínky visely na stěnách a tu a tam spočívaly kulovnice i brokovnice pevně zasazené ve skřipcích držáků. Vypadalo to jako výbava mořských loupežníků z dávných dob. Obraznost se mi bláznivě rozběhla a pořád ještě jsem nemohl usnout. Byla to dlouhá, dlouhá noc, únavná a chmurná a dlouhá.